Výprava do podsvětí

Nemohla jsem uvěřit vlastním uším, to co říkal, to jak se choval... Nemohla jsem věřit tomu že je to můj Fen'lin, ten by nikdy... Až teď se rozhlédnu okolo, nikoho jiného jsem tu neviděla. Tomuhle místu měl vládnout Mephistopheles, ale nebyl tady a nezdálo se, že by byl můj milovaný někým ovládán... Ne. Démon tiše zavrčí a s výsměchem že stojí přede mnou, mě pevně chytne za ruku. Znovu jsem se zahleděla do jeho očí a párkrát zaraženě zamrkala, pořád jsem tomu nerozuměla. Co se stalo s Fen'lim? Kde je Mirys, Miriam a Alex? A co udělali s Nathanielem? Co se to sakra děje? Měla jsem tolik otázek, které jsem ale odsunula stranou v momentě, kdy démon opět promluvil. Zamračila jsem se nad jeho slovy. Sotva jsem se stačila nadechnout, prudce si mě přitáhl k sobě, políbil mě na rty... ale v polibku nebyla ani kapka vášně, spíše jako nadvlády a agresivity, kterou si užíval když se mi zakousl do rtu, až mi na něm způsobil malou tržnou ranku, která se mi po chvilce zahojila, když se odtáhl a odstoupil dozadu.
Obrátil se na Sethara a tak jsem k němu překvapeně vzhlédla taky, když se pomalu rozešel mým směrem a zastavil se až pár kroků ode mě.
"Myslím že mu přeskočilo," vydechne zcela vážně a povzdechne si. "Je mi líto Ireth, stále je to Fen'lin, ale zároveň není. Je takový od doby co porazil Mephistophela, skoro jako kdyby na něj přenesl nějakou kletbu, sám nevím... Neumím to vysvětlit ale rozhodně ho nepodceňuj. Už ublížil i ostatním a ndělá mu problém někoho odstranit, když se mu postaví do cesty," hlesne a v tu chvíli se nvěřícně zadívám na Fen'lina. Takže to byl přece jenom on...
"Blbost," zavrčím a zamračím se. "Tahle ubohost nemůže být mým snoubencem. Ten by lidem které miluje nikdy neublížil," ukážu na něj prstem a sjedu kocoura nepříčetným pohledem, až nepříjemně ustoupí stranou. "Chceš mí řici že mu jenom tak přeskočilo?" zavrčím na Sethara a hned na to se otočím na démona, který tvrdil že je mým Fennym, mužem kterého jsem milovala, ctila... tohle prostě nemohl být on! Ale pokud se zbláznil, pokud tu byla šance že mluvil pravdu... chtěla jsem u z toho pomoci... Už jenom kvůli našim dětem a taky kvůli sobě a ostatním.
"Já tomu prostě nechci věřit," řeknu klidněji a trochu bezradněji s pohledem upřeným do jeho fialových očí.

Netušila jsem co ode mě chceš slyšet, ale moje nerozvážnost kdy jsem ho nazvala ubohostí, se nakonec neukázala jako nejlepším řešením. Démonovi se v očích zalesklo a než jsem se nadála, dostala jsem facku s kázáním, že si mám dát pozor na jazyk.
"Blbost!" zavrčím na něj, ale to už mě popadl za přeloktí a smýkal se mnou pryč. Ihned jsem vzdorovitě zatáhla zpátky, nechtěla jsem s nim nikam jít. Nesouhlasně zatřepu hlavou a zavrčím na démona, který mě smýkal pryč z trůního sálu. Ne... Ne! Tohle je prostě nesmysl!
"Lháři! Tohle není to co chceš! Nikdy nebylo! Pusť mě!" zasyčím na něj a i když se mu podařilo mě osomýkat až na dlouhou chodbu, naštvaně zavrčím a dupnu mu prudce na nohu.
"Řekla jsem... pusť mě!" zařvu na něj a prudce ho od sebe odstrčím, než se  rozběhnu chodbou pryč. Tohle nemůže být můj Fen, prostě nemůže... pomyslela jsem si a do očí se mi nahrnuly slzy, které jsem se snažila potlačit. Co se to děje? Kde jsou ostatní? Ihned jsem začala pátrat po chodách, ani jsem se neohlížela a vždy když jsem narazila na nějaké démony u dveří, rychle jsem zacouvala zpátky. Zrovna se mi podařilo tak tak schovat za jeden z rohů, kde stál u dveří nějaký velký démon, opatrně proto začnu couvat dozadu, aby mě nezahlédl. Ne, pokud mi to někdo nevysvětlí lépe, neuvěřím tomu... Tohle je jenom hlpu vtip Ireth, jenže v okamžiku kdy jsem si vzpomněla na tu faku, položila jsem si ruku krátce na tvář a znovu si to vybavila. Na hloupý vtip byla až moc skutečná.

Couvala jsem opatrně dozadu, až jsem do něčeho narazila. Ztuhla jsem a otočila se, byl to démon tak čtyřikrát větší než já. Polekaně jsme vyjekla a než mě stihl čapnout, vyletěla jsem jako smyslů zbavená někam chodbou dál.
"Íííík," vydám ze sebe nějaký prapodivný tón a rozběhnu se chodnou bůh ví kam, jenže jsem se akorát zamotala. Proč tu jsem?! Proč jsem tu šla? Ah, vlastně jsem nedostala na výběr. Zamračeně jsem sledovala zdi kolem a projížděla pohledem každé dveře. U některých z nich stáli démoni a tak jsem se raději vydala jiným směrem, doslova jsem se tu zamotala, až se mi nějak podařilo dostat zpátky do trůního sálu, který byl prýzdný. Ihned se skrze něj vydám pryč a podařilo se mi dostat do chodby, který vedla ven, pryč odsud. Chvíli jenom váhavě pozoruji okolí, než se rozejdu ke dveřím. Sotva jsem se však natáhla po klice, objevil se na dveřích stín, dvě velké, rudé žhnoucí oči, které mě propálily pohledem, ten pocit... ten pocit který mnou právě proletěl, jen tak nezapomenu! Vyjekla jsem hrůzou, ale než jsem se nadála, obalila mě temnota a až za nějakou chvíli mě cosi hodilo na postel v jendom z pokojů. Okamžitě jsem vyskočila na nohy a probodla démona pohledem. Byl to Elias! Jenže teď pouštěl nepopsatelnou hrůzu, která ve mě vyvolala pochybnosti. Okamžitě jsem sáhla po něčem co se mi naskytlo po ruce a hodila to po něm. Lampa se akorát roztříštila o jeho lebku a ani to s nim nehnulo.
"E-eliasi?" zašeptám rozklepaně, ale to už se přede mnou zhmotnil a stál na čtyřech nohách v podobě, kterou jsem viděla prvně... Sotva se do pokoje vešel, cenil na mě ostré zuby a sledoval mě! Chtěla jsem slézt z postele, ale všimla jsem si, že se všude po zemi plazí stíny a tak jsem stáhla nohy zpátky a jenom ho vyděšeně sledovala. Namáčkla jsem se na opěradlo od postele, které bylo u zdi a do očí se mi nahrnuly slzy.
"Eliasi... Eliasi... Eliasi!" vykoktám ze sebe důrazněji... a v tu chvíli démon tlamu zavře a posadí se. Vypadalo to, že se uklidnil. Byl to on ne? Tu lebku bych poznala kdekoli, i přestože měla trochu jinou formu... děsivější. Až po chvilce jsem se donutila dostat na kraj postele a opatrně jsem k němu natáhla ruce, ačkoli velmi váhavě a vyplašeně, než jsem mu ruce opatrně položila na lebku, po které jsem ho pohladila.
"Eliasi," vydechnu i on sám vypadal že není ve své kůži... Když se démonovi žhnoucí oči uklidní a můj dotek pravděpodobně přijal, lehce jsem se pousmála.
"Eliasi, můžeš mi prosím říci co se děje? Potřebuji to vědět. Co se Fennymu stalo?" zeptám se s trochou naděje v hlase a když démon po chvilce mlčení začne vyprávět, pozorně ho poslouchám a ruce z jeho lebky nesundávám.

Elias mi v poklidu vysvětlil co se děje, teď už jsem tedy nemohla popřít, že se opravdu jedná o mého snoubence, který teď nebyl ve své kůži. I když nebýt ve své kůži... ne, tohle byl termín zvaný spíše jako šílenství. Tiše jsem zabědovala, že jsem ho do toho podsvětí pustila samotného a že jsem nešla s nimi... jenže už kvůli dětem jsem si to nemohla dovolit. No a stejně jsem tady skončila. Smutně se zadívám na Eliase a nechtělo se mi ho pouštět, vypadal tak bezradně a přesto mě před chvílí málem vyděsil k smrti. Za chvíli se za dveřmi ozvou kroky a tak na ně zaměřím svou pozornost. Do místnosti vejde Fen'lin a Elias se po jeho slovech zmenší, takže tu najendou bylo mnohem místa. Dokonce stíny, které ještě před chvílí obalovaly celou zem se stáhnou a zmizí. Zamračeně jsem pohlédla k Fenovi zrovna ve chvíli, kdy mrštil vodítkem a na postel dopadl nějaký králík.
"Dárek?" nadzvednu obočí a zadívám se na králíka na posteli. Naše pohledy se na chvíli střetnou, než jej odvrátím zpět k Fenovi a ihned vyskočím na obě nohy. Nechtěla jsem žádný dárek a k čmeu by mi byl králík?
"Fenny! Tohle nejsi ty... tohle... tohle se ti ani trochu nepodobá! Slyšíš? Vrať se domů, prosím... tam kam patříš..." řeknu zoufale a snad trochu nadějně démonovi položím ruce na ramena. Zadívala jsem se do jeho fialových očí a tiše se nadechla.
"Fenny, prosím! Tohle se mi nelíbí, nechci tady být. Nikdo z nás tady nechce být, tohle není správné. Nepatříme tady... Pojď domů, zpátky do Atrei," vydechnu a lehce s nim zatřesu. Stále jsem sem u dívala do očí, chtěla jsem tak moc aby se vrátil, aby to byl ten starý Fen. Jak dlouho vůbec v tomhle stavu byl? A kde jsou ostatní? Dle Eliase žily, ale sám si nebyl jistý tím, jak na dlouho.

Sledovala co se odehrávalo před jejíma očima. Na chvíli to byl zase ten Fen, kterého poznala. Oslovil ji naprsot jiným tóněm, ve kterém okamžiě rozeznala vnu zoufalství. Ihned zvedla ruku, aby ho mohla pohladit po té, kterou před chvíli pohladil on ji, ale dříve než to stačila uděla, odskočil a začal zase řvát. Vztekle na mě zavrčel abych si uvědomila kde je mé místo a tak se zamračím a ublíženě odskočím stranou, když se mu králík vrhne po obličeji. Chvíli to pobaveně sleduji, dokud králíka nepřišlápne k zemi. Jakmile však zavrčí, že se jedná o zvěromága, pochopím... že se jedná o lidskou bytost a tak se zaračím. Natáhla jsem k nim ruku a chtěla něco říci, ale dříve než jsem něco stačila udělat, mrskl skrálíkem znovu o zem.
"Fen'line!" zoslovím ho abych upoutala jeho pozornost od nebohého zvířete, ale to jsem ani nemusela, když se na mě znovu otočil a znovu mě pohladil po tváři s tím, že i předtím měl dobrý vkus.
"Ha?!" vydechnu snad trochu uraženě a nafouknu se. Jeho slova předtím jsem ihned přešla a odstrčila jsem jeho ruku, zatímco jsem se zadívala na králíka na zemi, ke kterému jsem si po chvilce klekla.

Když nechal drátky zmizet, vzala jsem králíka do rukou a opatrně ho k sobě přitiskla. Tiše jsem ho sledovala, jak s arogantními úšklebky promlouval o našich dětech a o tom že přeci nechci aby se jim něco stalo. Také že by mi zamezil ve využívání magie ale nakonec usoudil že nebudu hloupá abych je ohrozila. Měl pravdu, nechtěla jsem naše děti ohrozit...
"Jsou to i mé děti..." zavrčím na něj a potom se smutně posadím na postel. Můj Fen'lin tam pořád někde byl, hluboko ale byl tam a já mu potřebovala pomoci. Rozhodně jsem tady v podsvětí nechtěla strávit několik měsíců, ne s tím, v jakém stavu byl. V očích se mi zaleskne pár slz, ale nakonec králíka odložím na postel a dojdu k Fen'linovi, kterému razím silnou facku a rozhodně jsem se v ní nekrotila.
"Nemysli si že jenom protože jsi král, se ti budou všichni klanět k nohám... respekt ostaních si nevydobíš jenom silou," prsknu na něj opovážlivě a potom se zamračím.
"Zrovna ty by jsi to měl vědět!" dodám a zabodnu se mu přímo do očí, když se ty mé rudě zalesknou a v tuhle chvíli se na něj pohrdavě zadívám já, ale jenom na okamžik, než se otočím na postel a vezmu králíka zase do náruče a spražím svého milého pohledem.