Výprava do podsvětí

Opravdu jsem nemohl uvěřit, že je tady se mnou. Bylo to jako probudit se z noční můry, ale že by to byl krásný sen jsem zatím říct nemohl. Chtěl jsem odtud pryč. Chtěl jsem být zase s ní v reálném čase. Být zase šťastní, vzít si ji za mou manželku, postavit dům u jezera. Trochu se pousměji a následuji ji temnotou, kus od nás si všimnu dvou postav, jednou z nich byl Sethar, druhý Mephisto. Dřív, než se stačím zeptat, jak to, že je tady, za zády se nám ozve hlasitý, šílený smích. Ztuhnu na místě, Ireth se sice otočí, ale já zůstanu stát a jen jsem se díval nepřítomným pohledem před sebe. Po zádech mi přeběhne mráz a pevněji stisknu ruku Ireth. Až když smích ustane odvážím se otočit. Přede mnou stála jakási bytost tvořená temnotou, jen oči jí rudě svítily a v hrudi ji zela prázdná díra. Roztáhne velká, netopýří křídla, než se k nám pomalu rozejde.
"Ne, ne, ne..." vydechnu a začnu ustupovat dozadu. V čích se mi jasně zračil strach, byla to ta bytost z mých nočních můr, která mě mučila představami, smála se mi, ubližovala mým blízkým.
"Nemůžeš odejít, Fen'li! Nenechám tě!" zasměje se postava a probodne mě rudýma očima a zastaví se, než ke mně natáhne ruku.
"Slibuji, že se budu víc snažit, dám ti co chceš, můžeš být se svou rodinou, šťastní a nikdo vám už nikdy neublíží," řekne postava a já v tuto chvíli nebyl schopný vnímat nic jiného, než ji. Za ní se objeví Ireth, Alex, Miriam, všichni se usmívali, mluvili na mě, volali mě k sobě.
"Ireth?" řeknu zmateně a natáhnu k ní ruku. Netušil jsem, že ostatní nikoho krom té bytosti nevidí, ani neslyší. Udělám pár kroků dopředu a až poté si uvědomím, že něco držím v ruce, otočím se a zadívám na Ireth, pravou Ireth a uvědomím si, co se stalo. Strach se změní v odhodlání, se kterým se otočím na tu bytost a zavrčím.
"Nezůstanu a ty mě nemůžeš zastavit," zavrčím na ni.

S odhodláním v očích jsem se díval na tu bytost, která mi byla až moc podobná. Ireth se postaví vedle mě a řekne, že nás zastavit nemůže. Hned na to vedle nás objeví Sethar s Mephistohelem, oba dva se na mě pousmějí, než se zadívají na tu bytost. Ireth výhružně zavrčí, že tady končí a stiskne moji ruku. Stáli jsme teď na zelené louce a bytost už nepůsobila až tak děsivě, přesto, že naštvaně vrčela a temnota se začala objevovat i kolem ní. S hrozivým řevem proti nám pošle temnou energii. Pustím ruku Ireth a místo toho si ji za bok přitáhnu těsně k sobě, než natáhnu volnou ruku směrem k temnotě a stejně jako otec a Sethar aktivuji svou vlastní temnou magii, kterou kolem nás vytvoříme jakousi hradbu, která byla mnohem silnější než temnota té bytosti. Jakmile zastavíme její útok, necháme magii zmizet. Bytost doslova soptila vzteky a s řevem se proti nám rozběhne.
"Společně?" zeptám se Ireth s úsměvem, než nám oběma vytvoří v rukou meče a začneme s tou bytostí bojovat. Připadalo mi, jako by se nám spolu nemohlo nic stát. Dodávala mi jak odvahu, tak naději, sílu a odhodlání. Bytost mi už nepřišla tak mocná a brzy jsme ji oba dva probodli skrz na skrz a zmizela úplně. Usměji se na Ireth, než k ní natáhnu ruku, ale dřív, než se jí stihnu dotknout se okolí začne rozplývat. Tentokrát mě to však neděsilo. Věděl jsem, že se probouzím a že jakmile otevřu oči do reálného světa, bude vedle mě a budu ji moct sevřít v objetí tentokrát doopravdy.

Cítil jsem něčí ruce v mých vlasech, byl to uklidňující dotek, který jsem teď opravdu potřeboval. Zalapám po dechu, když se mi najednou před očima v rychlosti promítnou všechny události posledních dní. Ano, tak nějak jsem tušil, co se dělo, ale něco jsem neviděl vůbec, něco mlhavě a někdy se mi podařilo nabít kontrolu. To bylo však jen vzácné. Teď jsem viděl všechno, co jsem udělal. Prudce se posadím a rozhlédnu po místnosti. Pohled mi jako první spadne na Alexe. Ohrozil jsem jeho život, prozradil jeho tajemství, dohnal ho k tam velkému zoufalství, že si usekl vlastní ruce. Chtěl mě zabít, nenávist v jeho očích byla opravdová a to, co jsem udělal Mirys... Tedy nechal Eliase udělat Mirys... Uhnu pohledem směrem k Setharovi a Mephistophelovi. Kocoura jsem také málem zabil, ale z mých blízkých z toho asi vyšel nejlépe. Mephisto.... Netušil jsem, jestli mu poděkovat, nebo ho zabít... Znovu. Ani jsem si nebyl jistý, jestli ho stále nenávidím. Teď jsem nenáviděl spíše sebe. Sklopím hlavu a zadívám se na svůj stín. Elias... Byl pro mě rodinou a já překroutil naše pouto a udělal z něj mazlíčka s omezenou vlastní vůlí. Něco, co jsem si slíbil, že nikdy neudělám. Raději znovu odvrátím pohled a tentokrát se zadívám na Ireth, která seděla vedle mě na posteli. Živě se mi vybaví to, jak mě zoufale prosila, abych nikam nechodil, abych byl s ní, když si myslela, že chodím za jinými. To zoufalství a bolest v jejích očích... To, co se stalo v trůnní místnosti. Takhle jsem jí ještě neviděl... Do očí se mi nahrnou slzy, chtěl jsem jí zabít. A málem jsem to udělal. Málem bych zabil lásku mého života, to nejdůležitější, co mám... A bylo by mi to jedno. Zahanbeně schovám hlavu do dlaní a začnu se třást.
"Co jsem to udělal?" zeptám se zoufalým, roztřeseným hlasem.

Stále jsem se třásl a zakrýval si obličej, nemohl jsem uvěřit, že jsem to všechno opravdu udělal a přesto to bylo tak reálné. Tolik jsem ublížil mým blízkým a ani jsem se nad tím nepozastavil, necítil jsem předtím žádnou lítost. Nic. Až teď se mi všechno vracelo a já netušil, jak se s tím srovnat. Zaslechnu Ireth, která šeptala, že to nebyla má vůle, chtěl jsem odpovědět, že jsem to neměl dovolit, že se to vůbec nemělo stát, ale z hrdla se mi vydere jen tiché zakňučení. Položí mi ruku na rameno a po chvilce zaslechnu, jak něco malého vyskočilo na postel. Musel to být Sethar a když zaslechnu prudké zabouchnutí dveří, věděl jsem, že Alex odešel. A nedivil jsem se mu. Po tom, co jsem udělal... Co jsem mu řekl a provedl jeho milované. Znovu zakňučím, chtěl jsem být sám, všechny od sebe odstrčit, nezasloužil jsem si je. Ale... Věděl jsem, že by to ničemu nepomohlo a jen bych jim zase ublížil. Váhavě vzhlédnu a zadívám se Ireth do očí. Neviděl jsem v nich žádnou nenávist, vztek, ani nic podobného. Po tvářích se mi skutálí první slzy, než se k Ireth natáhnu a přitáhnu ji opatrně k sobě, jako bych se bál, že mě odstrčí. Nakonec však zabořím hlavu do jejích vlasů a pevněji k sobě přitisknu.
"Omlouvám se," zakňučím potichu.

Tiskl jsem k sobě svoji milovanou a její přítomnost mě alespoň trochu uklidňovala. Byla tady pro mě i po tom, všem, co jsem udělal. Stále jsem měl hlavu zabořenou v jejich vlasech a tiše vzlykal, když zaslechnu hlas Ireth a tak trochu zvednu hlavu a zadívám se na ni. Omluví se mi a tak okamžitě zavrtím hlavou a pohladím ji po tváři.
"Nemáš se za co omlouvat," vydechnu a ruku zase přesunu na její bok, než si všimnu Sethara, který se k nám přitiskl v kočičí formě a začne příst. Tiše vydechnu, než zavřu oči a zaposlouchám se. Snažil jsem se uspořádat myšlenky, nějak je utřídit. Vymyslet, co dál. Po chvilce nás oba stáhnu na postel tak, že Ireth ležela těsně vedle mě a hlavu měla položenou na mém hrudníku a Sethar ležel kousek od ní na mém břiše. Začnu Ireth hladit po zádech, neuniklo mi, jak je unavená, ale věděl jsem, že já neusnu. Místo toho jsem se díval do stropu a přemýšlel, co dál. Budu někdy schopný se podívat Alexovi a Mirys do očí? Budou mě nenávidět, po tom, co se stalo? Vypadalo to, že Ireth i Sethar mi odpustili, ale... To nemusí platit pro všechny. A co Miriam? Bude mě chtít po tomhle ještě vidět? Chtěl jsem jí dát jako hračku jednomu z králů a Nathaniela jsem zavřel do vězení, kde mu udělali bůh-ví co. Pevně sevřu víčka a roztřeseně se nadechnu. Co bych dal za to, abych všechno vzal zpátky... Neměl jsem proti Mephistophelovi bojovat sám... Ale teď je na takové výčitky pozdě. Můžu své činy jenom zkusit napravit.

V hlavě mi ještě několikrát zazněla její slova o tom, že to není má chyba, že za to může temnota, přesto... Jsem pořád věřil, že jsem mohl udělat víc. Tiše si povzdechnu a zadívám se na Ireth, zrovna ve chvíli, kdy zašeptá, že mě miluje a to se nikdy nezmění. Ztěžka polknu a do očí se mi znovu nahrnou slzy, které ale rychle zaženu. chtěl jsem jí odpovědět, ale ještě chvíli jsem nebyl schopný nic říct a tak jen trochu nadzvednu hlavu, abych jí mohl dát pusu do vlasů a na chvíli jí k sobě ještě více přitisknu.
"Taky tě miluji," dostanu ze sebe konečně šeptem a všimnu si, že už spí. Musela být opravdu unavená, stejně jako Sethar. Ihned se mi také dostane tichého vysvětlení od Mephistophela, jen na něj pootočím hlavu a propálím ho pohledem. Nechtěl jsem se moc hýbat, nebo hlasitě mluvit, abych ty dva nevzbudil. Nic jsem neříkal, jen ho pozoroval a až když si všimnu, že nervózně přešlápl na místě, povzdechnu si a znovu se zadívám do stropu.
"Pořád jsem se nerozhodl, jestli ti poděkovat, nebo zabít... Znovu," vydechnu a znovu se na něj podívám. Nebyl jsem s jistý, jestli potom všem ho můžu i nadále nenávidět, ano, měl jsem na něj vztek, ale... To bylo něco jiného. Ale... Moc dlouho tu nejspíš stejně nebude. Mephisto po chvilce odejde bez dalších slov z místnosti. Znovu se zadívám na strop, také jsem začínal pociťovat únavu, ale strach ze spánku a ponoření se opět do té temnoty byl mnohem silnější a tak jsem zůstal vzhůru a nehnutě čekal, až se Ireth se Setharem vzbudí.

Netušil jsem, jak dlouho jsem tam ležel, zíral do stropu a užíral se vlastními myšlenkami a vzpomínkami na to, co se dělo. Najednou však ucítím pohyb vedle sebe a tak okamžitě přesunu svou pozornost na Ireth, která se trochu protáhla a pohodlně u mě uvelebila. Znovu ji pohladím po zádech a když otevře své oči, okamžitě se do nich zadívám. Potřeboval jsem přijít na jiné myšlenky a utápění se v jejích nebesky modrých očích vždy pomohlo. Byla sice upírka, ale přísahal bych, že je mým strážným andělem. Mlčky jsem ji pozoroval, posadí se a nakonec ze mě sundá Sethara a tak udělám to samé, než se začnu protahovat. Mé tělo bylo ztuhlé po tolika hodinách ležení ve stejné poloze, ale nechtěl jsem ani jednoho z nich probudit. Váhavě se mě zeptá, jestli se nechci projít, sklopím pohled k zemi a zadívám se na své ruce. Nikam se mi nechtělo, chtěl jsem zůstat schovaný před světem v pokoji, ale nemohl jsem ji tady držet a nedokázal jsem ji v tuto chvíli ani odmítnout. Nakonec váhavě přikývnu a zvednu hlavu. Znovu se zadívám do jejích očí, připadal jsem si ztracený a to bych měl být ve světě a na místě, které znám mnohem lépe, než lidský svět, ve kterém jsem si začal připadat jako doma. Pomalu se vyhrabu z postele, aniž bych svůj pohled spouštěl z Ireth a po chvilce se změním do lidské podoby. Pramínky delších, bílých vlasů mi okamžitě spadnou do očí a tak je odhrnu a nesměle přešlápnu na místě.

Měla pravdu, jako vždy, pokud se před tím budu schovávat, nic tím nezměním, právě naopak, jen to zhorším. Hlavně Ireth jsem od sebe nechtěl odhánět, chtěl jsem s ní zůstat. Potřeboval jsem ji stejně jako ona mě a měl jsem jí co vynahrazovat. Pevně mě držela za ruce a já ji následoval ke dveřím. Sdělí mi, že pokud chci být sám, nechá mě tady, ale ona tady zavřená nevydrží. Pustí mě a okamžitě sklopí pohled k zemi. Chvíli jsem ji sledoval, než k ní přistoupím a lehce jí nadzvednu hlavu, abych se zase mohl podívat do jejích očí. Na tváři se mi objeví nepatrný úsměv a skloním se k ní.
"Pojďme," vydechnu pár milimetrů od jejích rtů, než jí jemně políbím a opatrně k sobě přitáhnu. Každý můj pohyb a dotek byl opatrný, jako bych se bál, že jí ublížím. Nakonec se odtáhnu, chytím ji za ruku a sám s odhodláním vykročím ke dveřím. Zase jsem se cítil, že zvládnu cokoliv. S ní po boku to bylo tak jednoduché. Ať se stalo cokoliv, byla tady pro mě a já mohl udělat jediné. Snažit se, abych tady zase mohl být i já pro ni.

Společně vykročíme na chodbu a rozejdeme se dlouhou chodbou dál. Rozhlížel jsem se okolo, dlouho jsem tady nebyl... Tedy nebyl jsem tady aniž bych byl sám sebou. Na toto místo jsem měl mnoho vzpomínek, jak těch dobrých, tak špatných.
"Vůbec se to tady nezměnilo," vydechnu po chvilce na chviličku se zastavím, abych se mohl podívat kolem dokola, než se znovu vydám za Ireth. Držel jsem ji za ruku, kterou jsem ani na chvíli nechtěl pustit. Najednou se zarazím a zadívám na pokoj, kde jsem jí za její pobyt tady celou dobu držel. Hned vedle byl pokoj, kam jsem posílal démony, aby... Abych jí ublížil a donutil jí myslet si, že jsem s jinými. Sklopím pohled k zemi a povzdechnu si, znovu se mi vybavilo několik nehezkých vzpomínek a tak se zase raději rozejdu dál. Nechtěl jsem na to myslet, jen bych se dál obviňoval. Byl to ale zvláštní pocit. Byl jsem to já a zároveň nebyl. Jako by to byl někdo zcela jiný, komu patřily všechny ty vzpomínky a přitom byly mé vlastní. Do očí mi znovu spadnou pramínky bílých vlasů, ale tentokrát jsem si jich nevšímal.

Ještě nějakou dobu jsme kráčeli dlouhými chodbami, které snad neměli konce, až se zastavíme na balkónu, odkud jsme viděli velký kus království. Podsvětí se rozléhalo do dálky a byl tady opravdu krásný výhled. Postavím se za Ireth, která stála u zábradlí, položím jí ruce na vypouklé bříško a bradu si lehce opřu o její hlavu. Na tváři se mi opět objeví nepatrný úsměv, se kterým jsem se díval do dálky. Když jsem se zadíval na krajinu zalitou oranžovými paprsky zapadajícího slunce, musel jsem uznat, že podsvětí má své kouzlo, přestože je to velmi kruté místo.
"Vždycky mě fascinovalo, jak si lidé představují podsvětí... Umí být i krásné, když si odmyslíš všechno to nebezpečí," vydechnu potichu a Ireth k sobě trochu víc přitisknu.
"Už se ale těším, až se vrátíme domů," dodám po chvilce. Lidský svět se stal mým domovem a nehodlal jsem ho opustit. Věděl jsem, že to však nebude hned, kdybych odtud jen tak odešel, téměř okamžitě by se rozpoutala válka a to jsem opravdu nechtěl. Bude potřeba zvolit krále. Opravdového krále a upevnit jeho pozici. Kdo to bude... To jsem zatím opravdu netušil, ale... Sethar by na této pozici byl jistě skvělý... Pokud bude tedy chtít.

Stále jsem upíral pohled na krajinu před námi a užíval si chvilku klidu, kdy se mi podařilo nemyslet vůbec na nic. Byl jsem unavený a tak to bylo mnohem snazší, než ihned po probuzení. Po chvilce však začnu přemýšlet nad domovem v lidském světě. Už jsem se těšil na náš společný dům u jezera, který jsem hodlal sám postavit. Chtěl jsem ho udělat přesně podle našich představ. Pousměji se, když si nás představím jako spokojenou rodinku s dětmi. Už jsem se na ně opravdu nemohl dočkat. Ireth poodstoupí a tak se narovnám a upřu na ni zvědavý pohled. K mé úlevě mi však omotá ruce kolem pasu a přitulí se ke mně. Pousměji se a také ji obejmu, než ji začnu hladit po zádech. Najednou jsem ani netušil co říct a tak jen zavřu oči a užívám si její přítomnost.
"Myslíš, že mi odpustí?" zeptám se po chvilce tiše a lehce skloním hlavu, abych na Ireth viděl. Věděl jsem, že si o tom budu potřebovat dříve či později promluvit a taky... Jí sdělit co mám v plánu.
"Budu muset ještě nějakou dobu zůstat v podsvětí... Kdybych teď odešel, vyvolalo by to jen válku... Musí být zvolen nový král a upevněna jeho pozice..." vydechnu po chvilce a znovu zavřu oči.

Její slova o tom, že kdyby mi nehodlali odpustit, už tady nejsou mě velmi uklidní. Nechtěl jsem ztratit své přátele, svou rodinu kvůli... Vlastní blbosti? Ne... Spíše vlastnímu šílenství. Sdělí mi, že první krok budu muset udělat já, což jsem věděl a tak přikývnu a na chvíli zavřu oči.
"Já vím, ale netuším, co říct," zamumlám a trochu víc ji k sobě přitáhnu. Jak se mám omluvit za něco takového? Jak mám vysvětlit něco, co sám nechápu? Nebylo to mé svobodné rozhodnutí a přesto to byla má slova, má magie a mé vlastní ruce, které jim ubližovaly. Povzdechnu si a poté zaslechnu její slova o tom, co se dělo, zatímco jsem spal a že je jí jedno, kde jsme, hlavně že jsme spolu. Usměji se, neodolám a skloním se k ní pro polibek.
"Jsi vážně úžasná," usměji se, než ji k sobě opět spokojeně přitáhnu.
"Myslím, že se tady pár týdnů zdržíme, můžeme si zařídit některý z pokojů podle sebe... Ten, ve kterém jsem se probudil je celkem malý a ten ve kterém jsme byli předtím," řeknu a na chvíli se odmlčím.
"Tam se vracet nemusíme," dořeknu nakonec a na vteřinku svůj stisk zesílím, než Ireth pustím, ale ihned ji chytím za ruku, nějak se mi už nechtělo zůstat na jednom místě, když moje myšlenky přelétávaly od jednoho tématu k druhému, od jedné události k další. Proto se pomalu rozejdu chodbou směrem k nádvoří.

Nemohla mi poradit, co bych měl říct a měla pravdu v tom, že bych na to měl přijít sám. Jenže... Omluva nic nezpraví, ne tohle... Mohl jsem to jen zkusit nějak napravit. Abych to ale udělal, bude se první muset sám dát do kupy, srovnat si myšlenky v hlavě a vzpamatovat se. Povzdechnu si a volnou rukou si prohrábnu vlasy, které byly delší, než předtím. Až teď si tak nějak vzpomenu, že se obě mé podoby změnily. Znovu si povzdechnu a zadívám se na Ireth, která rychle odpoví, že do toho pokoje odmítá chodit. Skousnu si ret a chvíli ji pozoruji.
"Já s nimi nespal," zašeptám potichu. Měla by to vědět, i když nevím, která skutečnost byla horší. To, že jsem ji tím... Že on ji tím... Že jsem ji tím chtěl jen psychicky týrat nebyla o moc lepší než ta druhá varianta, na kterou jsem nechtěl ani myslet. Ireth byla pro mě tou jedinou ženou, která mě zajímala a to tak nějak platilo i v mém šílenství, kdy jsem ji chtěl jen pro sebe. Ale jinak, než teď. Chtěl z ní mít hračku, která ho poslechne na slovo a neodmítne ho, ale zároveň se bavil její vzdorovitostí. On... Nebo já?