Mirys & Darren - Krátce před a po incidentu v podsvětí

Počasí: Slunečno přesto ještě trochu chladno, mírný vánek
Místo: Město
/ vlivem hry se může měnit
Pořadí: Mirys, Darren

Byla moc a město spalo. Nebo alespoň povážlivá většina. Už pár dní mě sledoval Darren a čekal na tuhle chvíli. Kdy budu sama, bez Alexe. "Tak co chceš?!" Zavrčela jsem na něj, na stín, ve kterém se skrýval a sledoval mě, jak si usazená na fontáně pohrávám s krystaly. Upřímně mě dost urazilo, že si snad ten namyšlený parchant myslí, že o něm nevím. Každopádně to na sobě nedal znát, když vyšel ze stínu a tvářil se, jako bych o něm věděla jen díky tomu, že mi to on dovolil. Že chtěl, abych o něm věděla. Nadutý pitomec! Jak jsem s ním vůbec kdy mohla uzavřít kontrakt? Ta doba se mi nyní zdála tak vzdálená. A neustále jsem přemýšlela nad tím, jak ho donutit, aby mě toho kontraktu zbavil. Alexovi se to nelíbilo a mě vlastně... A mě? Poslední dobou jsem si přišla podivně odcizená od všeho, co jsem měla ráda. Od Alexe, od otce, od Aelin, od Thei...Od zvířat a snad jsem si byla cizí i s měsícem, přestože mě čas od času přepadl pocit, jako by mě objímal pomocí záře. Jako by mě chlácholil nádherným výhledem na hvězdy, které nikdo jiný neuvidí, ne beze mě. A teď jsem si připadala jako někdo naprosto cizí.
"Vím, že mám vůči tobě své povinnosti. Tak si je žádej, nebo mě nech být." Řekla jsem mu na rovinu a vedle sebe stvořila z krystalů diamantu dokonalý hladký prstýnek a vedle něj o trochu větší dvojče prvního.

Roky v lidském světě mi nejspíš dovolili dělat chyby, protože o mě Mirys věděla. Možná už o mě věděla i pár dní, kdy jsem ji sem tam sledoval, abych se ujistil, že nějak funguje a vyhledával jsme při tom příležitosti, kdy by byla o samotě. Dnes v noci mi umožnila si s ní promluvit bez toho démona, který za ní běhal jako pes, ale příjemná nebyla. "Ale copak sluníčko, nějak ses nám zapomněla usmívat." Pronesl jsem sladce, zatímco jsem se nořil ze stínů a šel k ní blíž. Už pár minut si pohrávala se svou novou schopností. Tedy já ji viděl poprvé a byla zajímavé. S tímhle by už nemusela pracovat, ale jak jsem zjistil, stále pracovala. Přestože právě vytvořila diamantové prstýnky, které by lidé snad nazvali zásnubními nebo tak nějak a už jen ty by jí vydělali hodně peněz.
Poslední dobou se však chovala jinak. Její úsměvy se jí přestaly odrážet v očích, přestože byla s Alexem a tou malou, s Fen'linem a dalšíma jak jsem postřehl při sledování. Byla s přáteli, nebo jsem alespoň měl za to, že jsou přátelé když se za ní alespoň ti dva tak loajálně postavili proti mně. Než jsem ji stihl znovu nějak popíchnout, předběhla mě se slovy, abych ji buď nechal být nebo si žádal splnění jejích povinností. "Fajn, chci abys mi řekla co se děje. Takže zajdem do baru, dáme panáka a ty mi zatím řekneš všechno. Tohle jsou tvé povinnosti." Zajiskřilo mi v očích a už jsem očekával nějakou uštěpačnou poznámku, ale nic takového nepřišlo.

Na Darrenovo popichování jsem měla sotva náladu a na to odporovat magii, která provázela kontrakt, jsem neměla sílu. Nechtěla jsem ji odporovat i když jsem mu nijak netoužila něco říkat. Takže jsem se zvedla a při tom jsem prsteny z diamantu smetla do vody. Zablýskly se na dně ve svitu měsíce, jako by mi snad chtěl připomenout, že on je stále tam, kde byl vždy. To já se mu odcizila. Nevšímala jsem si tedy Darrena, jestli se mnou jde nebo ne a zamířila jsem do nejbližšího baru. Splním alespoň částečně své povinnosti a budu mít zase na chvíli klid. Jenže... Co když mi třeba vypovídání pomůže? A jemu bude naprosto ukradený co se se mnou děje. Takže to vlastně byla i celkem dobrá příležitost, protože Alexovi jsem o tom říct nemohla, vyčítal by si to a stejně tak Fen. Aelin na to byla malá a bůh ví co by udělala ona. Nikdo z nich nemohl za to, že jsem měla pocit odcizení, ale nejspíš by si to všichni vyčítali. A to jsem nechtěla.

Rozhodně se něco dělo. A mě by to asi nemělo zajímat, ale uzavřela se mnou kontrakt. A já nehodlal přihlížet jak zrovna ona ztrácí tu jiskru života. Nevěděla to, ale ty diamantové prsteny jsem vytáhl, tak aby to neslyšela pomocí temné magie. Stačila mi chvilička. Ukázalo se, že předmět vytvořený někým prozradí mnohem víc než předmět, který někomu patří. Prozradil mi dokonale celou její minulost. Naprosto celou. Schoval jsem si ty dva prsteny do kapsy a rychle Mirys dohnal. Zdálo se však, že i když na jednu část přistoupila, tu další zatím vynechala. Možná že mi neřekne vůbec, co se děje. Nevěřila mi a byl jsem v jejích očích parchant. A budu jím i dál pokud to znamená, že se jí vrátí ta její jiskra kvůli které mě zaujala. Počkal jsem tedy a v tichosti jsem s ní šel až k baru, ale dovnitř ani jeden z nás nevstoupil. Místo toho jsem Mirys zachytil za předloktí a odsunul ji do potemnělé uličky vedle, kde jsem ji přitiskl zády ke stěně. "Zlato, buď mluv, nebo skloň svůj štít a to v rámci tvé výuky ovládání schopností. V tomhle ohledu platí jedno jediné pravidlo. Budeš mě poslouchat na slovo a ty určitě víš, co to znamená." A v tu chvíli se ve mě asi něco pohnulo. Bylo mi proti srsti jí nutit po tom, co si prožila - po tom co jsem já zjistila, co si prožila. Jindy bych se nad tím ani nepozastavil, vzal bych si, co chci a odešel. A možná jsme se teď nenáviděl i za to, že takový nyní nejsem. Že tohle všechno dělám,abych u ní vykřesal známku emoce, která by jí vrátila tu nebezpečnou jiskru, její jiskru života.

Nečekala jsem, že by se Darren tak snadno nechal vyprovokovat, že se ze mě ani nepokusil vytáhnout, co se děje a místo toho mě zatáhl do temné postranní uličky, kde mě přimáčkl mezi jeh tělo a zeď. Dal mi na výběr, buď mu řeknu co se děje nebo skloním štít, který mě měl chránit proti jeho magii. "Sleduješ mě už pár dní, určitě víš, co se děje!" Zavrčela jsem mu do obličeje a někde se ve mě vzedmula touha urazit mu palici. "Dej ty pracky ode mě, nebo tě vlastnoručně vykastruju." Dodala jsem výhružným tónem, při čemž se mi zuby protáhly v ostré tesáky šelmy a na rukou mi narostly místo nehtů drápy abych povzbudila svou výhrůžku. "Něco se děje, já nevím co jen prostě vím, že se něco děje - se mnou. Jako by se už všechna ta mlha prodchnutá láskou a bůh ví čím vytratila. Tápu a hledám ji ve strachu, že to bylo jen krátké rozptýlení a nyní má zase přijít na řadu život zbraně, kterou ze mě osm let cvičili." Uniklo mi ze rtů, když se mi nehty i zuby vrátily zase do lidské podoby. Nevím, proč jsem mu to řekla, musela jsme to prostě říct. Komukoli, klidně i jen měsíci - prostě komukoli. Musela jsem si to sama přiznat.

Chvilku to vypadalo, jako by ji ani tohle nemělo přimět dát najevo nějaké pocity, ale brzy se jí v očích rozhořel plamen nenávisti s nímž mi sdělila, že mě klidně i vlastnoručně vykastruje. Spokojeně jsem se usmál a ležérně se opřel jednou rukou vedle její hlavy, zatímco druhou jsem jí sklouzl k boku. Nechal jsem ji, aby na mě vrčela i aby se mi pak svěřila. Chápal jsem ji, tedy doufal jsem. Věděl jsem co tím vším myslela a rozhodně jsem to nechtěl jen tak přejít. Počkal jsem pár vteřin, aby se trošku uklidnila, ale než stačila pokračovat, pohladil jsem ji po tváři a zlehka ji políbil. Sotva jsem se dotkl svými rty těch jejích a hned na to jsem se pomalu odtáhl a místo toho ji políbil na tvář. Neskrývala své překvapení, které se jí odráželo v očích a tak jsem poodstoupil a dal si ležérně ruce do kapes. "Ještě to nezmizelo, nemusíš se bát. To co cítíš k Alexovi jen tak nezmizí, stejně jako ani jeho city se nevytratí. Jen potřebuješ chvilku to všechno vypustit." Začal jsem a pokynul jí, ať se se mnou projde místo původního plánu. Nejdříve váhala, ale pak šla vedle mě. "Jsi zvěromág. A jsi potomkem prvních zvěromágů. Znáš legendy o jejich vzniku. Jestli jsou pravdivý to nevím, ale vím že ty pocházíš z dlouhé rodové linie. Stoprocentně jsi potomkem prvních zvěromágů. Pod kůží skrýváš mnoho zvířat, jsi člověkem a zároveň zvířetem. Jsi to všechno dohromady a tvé srdce je...zmatené. Nejspíš kvůli tomu, že jsi sama sobě od narození nalhávala, že jsi pouze člověk. A ostatní tě v tom podporovali." Dodal jsem a pohlédl do jejích nádherných nebeských očí.

Darrenovu reakci jsem rozhodně nečekala. Neměla jsem na to slov - to co udělal... Nevzmohla jsme se na nic jiného, než jen na to, že jsem na něj tupě překvapeně zírala. A když mi pak pokynul, abych s ním šla.. bohové ví kam, stále jsme nevěděla, co se děje. Ale on mi začal postupně vykládat, jak to vidí on a přesvědčoval mě, že mé city k Alexovi jen tak nepominou, stejně jako jeho city ke mě. O jaký cit ale jde se už nezmínil a já se musela ptát sama sebe: Proč? Myslel si snad, že jsem o jiný cit než o lásku? Nebo se bál vyslovit to nahlas protože sám nikoho nemiluje, ale chtěl by? Radši jsem zavrtěla hlavou, jako by mi to pomohlo odehnat tyhle myšlenky a vrátila jsem se myšlenkami k němu a k tomu co říkal. "Možná máš pravdu. Ale já...bojím se." Vydechla jsem smutně a upřela svůj pohled k nebi, k měsíci, který měl tvar srpu. Vypadal jako kosa, která dnešní noc ukončí mnoho životů a kraloval na nebi, na kterém bylo podivuhodně méně hvězd. "Pověz mi něco o sobě. Cítil jsi k někomu to, co cítím já k Alexovi? Víš vůbec o čem mluvíš?" Začala jsem se Darrena vyptávat a najednou mi to vůbec nepřipadalo divné. Bylo to jako povídat si se svým dávným známým, s dávným přítelem.