Odkašlu si když dostanu pěstí do břicha a měl jsem co dělat aby se mi při té ráně nepodlomila kolena. Těžce zalapám po dechu a sotva se stačím vzpamatovat, podrazí mi nohy a přimáčkne mě k zemi. Jeho výraz byl jednostranný, nesmluvný a tak jsem se mu nebránil. Zarýval mi drápy do těla, ale nebyla to žádná z těch bolestí kterou bych nezvládl. Chování bratra se nelíbilo nikomu z nás a nejhorší bylo to, že jsme absolutně neměli ponětí jak mu pomoci, natož co mu je. Nechtěl jsem se uchylovat k té nejhorší možnosti, když mi ukázal že někde tam hluboko pořád je. Ten usměvavý, zranitelný idiot, který mi teď tak neksutečně chyběl. Jenže teď... díval se na mě opět těma pohrdavýma očima až do chvíle, než ustoupil stranou se slovy, že máme vyrazit co nejdřív.
Náhle z čista jasna a v tom tichu kdy jsem víceméně slyšel jenom tlukot vlastního srdce, zaslechnu hlasitý smích. Byl mi povědomý a přitom tak cizí až vzdálený. Nebo jsem si to alespoň myslel, do doby než dveře rozrazí mě až známá dívka. Byla to Ireth... Ta co tady dělá?! Zeptal jsem se prvně sám sebe, ale hned mi to bylo jasné. Vzpomněl jsem si, na to jak žádal démony aby ji přivedli do podsvětí a tak jsem na svého bratra o to vztekleji zavrčel. Jenže když jsem se znovu otočil na upírku... všiml jsem si že není sama. Násilně za sebou tahala nějakou nahou démonku a výraz v jejich očích jasně prozrazoval všechny její emoce. Nebo... to jsem si alespoň myslel, dokud nezačala popisovat démonku a výraz v jejích očích se hodně rychle změnil. Okamžitě mě zamrazilo v zádech a oba dva jsem je pozorně sledoval. Jak bratra tak i jeho snoubenku která.. pouštěla hrůzu. V tuhle chvíli by si nejspíše mohli podat ruce. To... co jsem opravdu nečekal byl okamžik, kdy démonce vyrvala srdce z těla a přísahal bych že se nad tim ani nepozastaví. Jenže... pozastavila se, jenom způsobem, jaký jsem opravdu nečekal. Stála jsem dělal tichou rohožku a sledoval tuhle šílenou konverzaci. Musel jsem přemýšlet nad tím, co se mezi nimi stalo... Irethino chování bylo neobvyklé a na chvíli jsem sám sebe vyděsil s tím, zda nezešílela stejně jako on. Mýlil jsem se... Uvědomil jsem si to přesně v okamžik, kdym u srdce nabídla a uchopila ho za rozkrok. Sledoval jsem to s vytřeštěnýma očima a zatajil se mi dech i za bratra.
"H-hej...Ir," zašeptal jsem a zachvěl se při představě její další věty. Teď jsem byl opravdu rád že nejsem středem její pozornosti... a tak jsem se nenápadně odkutálel stranou abych mohl i nadále předstírat leklou podložku.
Upírka však najendou odstoupí a když už to vypadalo že ji bratr zabije... Ihned vyskočím na nohy v zoufalé snaze něco vymyslet a udělat, jenže bych to ani tak nestihl a obojek na krku mi zamezovla v použití jakékoli magie. Ne... Ne! Nemůžej i zabít... To by si nikdy neopudstil! Ihned jsme zvážně la doslova zbledl, když se po ni démon vyřítil. Temnou magii kolem jeho těla jsem cítil až sem, proto jsem se nedivil, že to upírku před nim zcela paralizovalo. I já ten nápor magie skoro neustál a upřímně... měl sem strach se k němu přiblížit. Koutkem oka jsem zahlédl generály, kteří opustili místnost ale to byla má nejmenší starost.
"Ireth, vypadni!" zavrčím na ni, ale nezdálo se že by mě vůbec vnímala, natož slyšela. Na chvíli se mi sevře žaludek a udělalo se mi zle. O to více mě překvapí když se místnosti rozezní hlasitý výkřik pln bolesti. Byl to bratr, klečel na kolenech, zarýval si drápy do těla a prosil abych ho zabil. Jak bych mohl? Kromě toho že jsem si připadal naprosto bezradně... Pomalu jsem se poskládal na nohy a první co mě napadlo bylo to, že od tama upírku dostanu, ale sotva jsem se k nim přiblížil, do očí mě udeří jasná modrá zář, která se formovala přímo mezi mým bratrem a Ireth. Když démon zakňučí jméno upírky, natáhne k němu ruku ale ihned ji zase stáhne. Překvapeně se zadívám na démona který stál před bratrem. Co se právě teď stalo? Fen'lin ležel na zemi v bezvědomí a až teď když jsem si pořádně prohlédl démona před sebou, ztuhl jsem. To není možné!
Náhle z čista jasna a v tom tichu kdy jsem víceméně slyšel jenom tlukot vlastního srdce, zaslechnu hlasitý smích. Byl mi povědomý a přitom tak cizí až vzdálený. Nebo jsem si to alespoň myslel, do doby než dveře rozrazí mě až známá dívka. Byla to Ireth... Ta co tady dělá?! Zeptal jsem se prvně sám sebe, ale hned mi to bylo jasné. Vzpomněl jsem si, na to jak žádal démony aby ji přivedli do podsvětí a tak jsem na svého bratra o to vztekleji zavrčel. Jenže když jsem se znovu otočil na upírku... všiml jsem si že není sama. Násilně za sebou tahala nějakou nahou démonku a výraz v jejich očích jasně prozrazoval všechny její emoce. Nebo... to jsem si alespoň myslel, dokud nezačala popisovat démonku a výraz v jejích očích se hodně rychle změnil. Okamžitě mě zamrazilo v zádech a oba dva jsem je pozorně sledoval. Jak bratra tak i jeho snoubenku která.. pouštěla hrůzu. V tuhle chvíli by si nejspíše mohli podat ruce. To... co jsem opravdu nečekal byl okamžik, kdy démonce vyrvala srdce z těla a přísahal bych že se nad tim ani nepozastaví. Jenže... pozastavila se, jenom způsobem, jaký jsem opravdu nečekal. Stála jsem dělal tichou rohožku a sledoval tuhle šílenou konverzaci. Musel jsem přemýšlet nad tím, co se mezi nimi stalo... Irethino chování bylo neobvyklé a na chvíli jsem sám sebe vyděsil s tím, zda nezešílela stejně jako on. Mýlil jsem se... Uvědomil jsem si to přesně v okamžik, kdym u srdce nabídla a uchopila ho za rozkrok. Sledoval jsem to s vytřeštěnýma očima a zatajil se mi dech i za bratra.
"H-hej...Ir," zašeptal jsem a zachvěl se při představě její další věty. Teď jsem byl opravdu rád že nejsem středem její pozornosti... a tak jsem se nenápadně odkutálel stranou abych mohl i nadále předstírat leklou podložku.
Upírka však najendou odstoupí a když už to vypadalo že ji bratr zabije... Ihned vyskočím na nohy v zoufalé snaze něco vymyslet a udělat, jenže bych to ani tak nestihl a obojek na krku mi zamezovla v použití jakékoli magie. Ne... Ne! Nemůžej i zabít... To by si nikdy neopudstil! Ihned jsme zvážně la doslova zbledl, když se po ni démon vyřítil. Temnou magii kolem jeho těla jsem cítil až sem, proto jsem se nedivil, že to upírku před nim zcela paralizovalo. I já ten nápor magie skoro neustál a upřímně... měl sem strach se k němu přiblížit. Koutkem oka jsem zahlédl generály, kteří opustili místnost ale to byla má nejmenší starost.
"Ireth, vypadni!" zavrčím na ni, ale nezdálo se že by mě vůbec vnímala, natož slyšela. Na chvíli se mi sevře žaludek a udělalo se mi zle. O to více mě překvapí když se místnosti rozezní hlasitý výkřik pln bolesti. Byl to bratr, klečel na kolenech, zarýval si drápy do těla a prosil abych ho zabil. Jak bych mohl? Kromě toho že jsem si připadal naprosto bezradně... Pomalu jsem se poskládal na nohy a první co mě napadlo bylo to, že od tama upírku dostanu, ale sotva jsem se k nim přiblížil, do očí mě udeří jasná modrá zář, která se formovala přímo mezi mým bratrem a Ireth. Když démon zakňučí jméno upírky, natáhne k němu ruku ale ihned ji zase stáhne. Překvapeně se zadívám na démona který stál před bratrem. Co se právě teď stalo? Fen'lin ležel na zemi v bezvědomí a až teď když jsem si pořádně prohlédl démona před sebou, ztuhl jsem. To není možné!
