Výprava do podsvětí

Popravdě jsem teď nevěděl co si o tom mám myslet, ale hádal jsem že to bude jeden z bratrových plánů, jak odlákat ostatní démony, abychom měli volnou cestu. Zhluboka se nadechnu a znovu křečovitě stisknu zbraň v ruce, než přelétnu pohledem tři démony kteří stáli mezi námi a dveřmi.
"Nevím co se děje, ale musíme odtud vypadnout," vydechnu a začal jsem mít z toho špatný pocit. Co to bratr vymyslel? Proč na sebe strhává pozornost? Vždyť... najendu stranu jsem byl rád že slyším jeho hlas, že je v pořádku... ale ten divný pocit, kterému jsem zabránil díky runám... Znovu se zamračím a ohlédnu na Miriam, která dtále držela Mirys a vypadalo to, že je sama ztracená. Jenže najednou se její očí zabodnou ke dveřím.
"Fenne!" vykřikne ale najednou se zarazí a zůstane stát. Jenom k sobě více přitiskne Mirys a doslova ji schová ve svém objetí, zatímco nespouštěla oči z... Okamžitě jsem se ostražitě otočil a můj pohled stanu na bratrovi. Párkrát zamrkám a zůstanu na něj hledět s vytřeštěnýma očima. Vypadal... jinak...Oči mu fialově žhnuly, jeho bělmo bylo černé a na tváři se mu zračil jakýsi úšklebek, se kterým mě oslovil. Chtěl jsem se ho zeptat co blbne, co se mu stalo ale opět mě přepadl divný pocit a když se rozejde k Miriam a Mirys...
"Alexi!" vyhrkne Sethar a v tom pochopím. Okamžitě se odrazím od země a odskočím do strany do cesty mému bratrovi. Stál jsem teď těsně před Miriam a Mirys, které donutím ustoupit o něco dozadu a pevně sevřu kopí v ruce. Něco je špatně...
"Bratře... tohle nejsi ty... ustup stranou," zavrčím na něj a zamračím se. Co ho to popadlo? Co sem u to stalo? Co mu Mephistopheles udělal?! Nejistě se ohlédnu na Sethara, který se posune blíže k holkám aby je pro případ nutnosti mohl krýt.

Ten jeho výraz v obličeji mi až děsivě připomínal jeho otce. Tohle nebylo normální... Ani jeho chování ani tahle situace. Znovu jsem si přeměřil démona před sebou a zamračím se, když položí dlaň na kopí, ze které mu začala stékat černá krev. Zamračím se... tohle prostě nebylo normální. Na prázdno polknu, ale než stačím cokoli říci, jeho krev mi prskne do očí, automaticky si protři oči a cuknu sebou, když dostanu kopačku přímo do břicha a nebýt kopí v ruce, asi bych to jenom tak neustál. Než jsem se stihl rozkoukat, byly pryč.... V těhle chvílích jsem mohl akorát litovat našeho kontraktu a tak jsem se zadíval na Sethara. Chtěl jsem mu říci aby zmizel a varoval Lilith, ale nechtěl jsem riskovat, že by ho zcela odstranil a proto zůstanu mlčet a zadívám se směrem hlouběji do paláce. Nebylo se nad čím rozmýšlet, okamžitě chytím Sethara a za pomocí elektřiny se dostanu před trůní sál, ale místo toho abych to ubrzdil a vešel dveřma jsem... no tak nějak nechtěně proletěl zdí. Musím něco udělat, tohle... tohle jesnad jenom zlý sen... Ne, tohle byla realita a já se snažil najít způsob jak se s tím vypořádat.
"Fen'line!" vztekle zařvu na démona přes celou místnost a rozejdu se přímo k němu před trůn, na kterém seděl a všechny si měřil pohledem.

Na jazyku měl nejméně sto nadávek, ale všechny ho opustily ve chvíli, kdy byl osloven k tomu, aby sklapl. Nezajímali ho démoni okolo i když si byl moc dobře vědom jejich přítomnosti, spíše svou pozornost upíral na bratra, který seděl na trůnu Mephistophela. Znovu zviditelnil runy a bylo to jako tehdy... přepisoval je, aniž by znal jejich slova, přesto to vypadalo, jakoby jeho podvědomí vědělo co má dělat. Lehce zvednu ruku abych mohl... Dříve než však něco udělám, strčí do mě Sethar a zakroutí hlavou. Na prázdno polknu a sklopím pohled k zemi zrovna když bratr promluví a než se rozkoukám, s námitkou sejme prvního démona, jehož křupnutí lebky se roznese tichým sálem. Chtěl jsem vztyčit nejméně padesát námitek, ale nedostal jsem k tomu příležitost. Otočil jsem se na bratra a sledoval jak si otírá krev z obličeje. Miriam stále vedle Mirys a neustále si ji držela blízko u sebe, nedovolovaly si včšak nic říci a ani jsem se jim nedivil. Fen'lin mě však osloví... nabídkou na trůn a výzvou k boji.
"Vždycky jsem si myslel, že se na trůn hodíš více než já, ale to platilo jenom ve chvílích, kdy ti mozek fungoval tak jak má..." řeknu chladně a zpříma se zahledím do jeho očí. Chtěl jsem odtud ty dvě dostat, ale nebyla šance, nebylo jak... I kdybych se vrhnul na Fen'lina, Sethar si neporadí se všemi démony tady a i kdyby tu šance byla... už jen dostat se přes bratra bude problém. Kdybych jen mohl přepsat pravidla run... jenže Sethar mi to nedovolí, už jenom kvůli tomu že je to hodně riskantní tah. Jenže co teď není zatraceně riskantní? Znovu zabodnu oči do bratra a pevně stisknu kopí v ruce. Nevím co mu Mephistopheles udělal, ale zřejmě propadl jeho úrpvni, což z něj dělá našeho nepřítele. Jenže situace byla horší, než jsem si vůbec připouštěl a měl jsem co dělat, abych nepropadl vzteku a zoufalství.

Stále jsem se držela blízko Mirys, nechtěla jsem ji pouštět a tak jsem ji objímala i když mi zabořila hlavu do srsti na rameni. Křídla jsem měla přitažená k tělu a snažila se zůstat klidná. Kdybych začala panikařit, nepomohlo by nám to. Ničilo mě že Mir vidím takto vyděšenou, rozhodně jsem nechtěla aby tohle zažívala a bála jsem se o ni. Musí to být pro ni těžké, být mezi všemi těmi démony tady, v podsvětí, světě který neznala... Tohle, tohle nebylo správné. Byl to krutý svět, ve kterém byla pravidla to poslední, co by se snad dodržovalo. Pořád tady fungovala hierarchie dle síly a něco jako svobodná vůle tu existovala jenom pro ty nejsilnější. Pozorně jsem sledovala Alexe a brášku, který nebyl sám sebou. Dokonce i Sethar nevěděl co má dělat. Fen se otočí do místnosti aby si získal pozornost všech a pronese pár vět, ze kterých mě zamrazilo v zádech. Cože?! Myslela jsem, že si Alexe jenom dobírá, ale to co vypustil z úst, šokovalo i mě. Tohle jsem netušila ani já... a proto mi chvíli trvalo než jsem to pobrala. Zároveň jsem upřela pohled na Alexe, který naprosto ztuhl a připadalo mi, jako kdyby to s tním měla každou chvíli hodit o zem. Překvapený pohled všech v místnosti naznačoval k tomu, že o tohmle nikdo nevěděl a nejspíše ani vědět neměl. Lehce jsem se zatřásla, když se smích bratra rozezněl místností, ale byl mi tak cizí... ten smích a teď právě i on. U tohoto tématu moc dlouho pozornost neudržel, místo toho zařval ať zavolají služebné, aby seškrábaly zbytky démona ze zdi. na těžko polknu a pohladím Mirys po rameni. V momentě kdy se ale otočí našim směrem, ztuhnu a nestačím ani nic udělat, když mě odtrhne od Mirys.
"Mir!" vyhrknu a párkrát se k ní natáhnu, ale zbytečně... Bráško... co se ti to stalo? Pomyslím si a trochu vyplašeně se na něj zadívám. Když chytí pramínek mých vlasů, chtěla jsem sebou zacukat ale zůstala jsem jenom paralizovaně stát a chytila se za levé zápěstí a sklopial pohled k zemi. Tohle prostě nemohla být pravda, co se to s ním stalo? Co mu to otec udělal? Znovu jsem se zadívala na démona, jehož démonická podoba mi byla tolik cizí. Byl to opravdu můj bráška? Náhle mě nabídne jednomu z démonů, natěžko polknu a měla jsem co dělat abych nezačala panikařit, když dotyčný ještě k tomu přikývne a změří si mě pohledem. Pootevřu ústa abych něco řekla, ale jenom vydechnu všechen vzduch z plic. Na tohle jsem neměla žádná slova... Obzvláště když pronesl že ho mají vykastrovat a že se mě nikdo ani nedotkne. Byla jsem zmatená a ihned jsem se otočila na Mirys, udělala jsem k ní hned několik rychlích kroků, ale zarazila jsem se, když na mě démon, který ji držel zavrčel. Nechtěla jsem aby nás rozdělili... Zoufale jsem se otočila na Sethara a Alexe... jestli něco neudělají, kdo nás z toho dostane?! A co když nás z toho nikdo nedostane?! Co když.... co se to vůbec děje?! Lehce sem i roztřásly nohy a přitáhla jsem ruce více k tělu. Dostala jsem strach.

Celou situaci pozoroval ze stínu jednoho z generálů. Byl zmatený a hodně věcem nerozuměl, přesto poslouchal a kdyby bylo nejhůře, hodlal zakročit. Situace se zdála bý zvláštní a byla to teprve chvilka co měl tu možnost pochopit pár emocí, proto to s nim nijak nehnulo. Byl zmatený, v lidském světě se svým bratrem vycházel, jenže teď to bylo jiné. Překvapoval ho Fen'linův přístup k Alexovi a rodině, kterou měl rád, teď to vypadalo že pro něj nejsou nic víc než jenom pěšáci a prostředky pro získání větší moci. Chtěl se vynořit ze stínu a něco říci, ale zatím jenom mlčel. Díky tomu, že byl propojen s nynějším králem, což se situace pochopit dokázal... cítil že je s ním něco špatně. Ne špatně... jinak. Zamračí se, ale plnou pozornost věnuje démonům okolo, aby propočítal jejich počet. Jenže v tom na něj pouto zatlačí a celým jeho tělem projede nepříjemný pocit, který samozřejmě popsat nedokázal. Co se teď stalo? Nevěděl ale přesto stále tiše pozoroval situaci okolo a přemýšlel co by mohl udělat, co by chtěl udělat.
"Tohle... je divné," vydechne ze stínu generála, který se vyplašeně rozhldéne okolo, než se démon začne zhmotňovat kousek před ním. Vynořil se ze stínu ve své stínové podobě, kde byl tak dva a půl metru vysoký, zahalený jakoby v černém, stínovém plášti, ze kterého mu trčela jenom kostnatá lebka s rohama a rudýma očima. Nelíbilo se mu jak se věci mají, jak černovlasý démon otočil a věci které říkal... mu nepřišly správné. Po všem co s nim zažil mu to prostě přišlo nesrozumitelné. Rudýma očima prolétl všechny v místnosti a zastavil se až na černovlasém démonovi, ke kterému byl poután.

Sethar:

Byl jsem rád že to neudělal, možná by tok run dokázal zastavit a obrátit, jenže to bylo zatraceně riskantní, zakázané a byl tu důvod. Runové písmo tak jako samo o sobě mělo dst velkou moc a dalo se využít orpavdu děsivými způsoby, proto jsem jeho nápad chápal, jenže jsem si nemohl dovolit selhat v jeidném úkolu který jsem měl. I když dohlížet na něj bylo těžké... Učil se rychle a za poslední rok se hodně změnil, dokonce bych řekl k lepšímu. Jenže situace kolem nás nebyla vůbec dobrá. Z jeho bratra jsem cítil jakousi moc, která mi nedovolovala nahlédnout blíže, ale rozhodně se až moc podobala té Mephistophelové. Kromě toho, černou krví domestikoval i on, začalo mi to být lehce podezřelé. Jeho forma byla naprosto jiná a už ani zdaleka nepřipomínal Fen'lina, kterým byl dříve. Už to prostě nebyl on a ta černá díra v jeho hrudi... Jenom jsem tiše stál po Alexově boku a probodával démona pohledem. Dobíral si ho kvůli původu a když se nadechl... Chtěl jsem ihned zakročit, ale nestihle jsem to. Sakra!
Tohle byl problém... Démon prozradil Alexovo tajemství a kdyby ho nehodlal k něčemu využít, tak mu tímhle namaloval terč na čelo, jenže za vším co dělal byly skryté touhy, které jsem se snažil rozeznat. Díky tomu že jsem se na něj nikdy nijak moc neupnul jsem v něm mohl alespoň z části číst a odhadovat co udělá. Až moc se teď podobal svému otci a ten smích, byl tak stejný, tak chladný... jistě bude chtít upevnit své postavení a proto jsem si byl jistý tím, že nás nezabije. Kdyby to chtěl udělat, udělá to tak jako s démonem, jehož lebku roztřístil o stěnu kousek od nás. Zamyšleně se zadívám na Alexe, než vystoupím blíže k jeho bratrovi a lehce se pokloním.
"Dovolíte mi tedy roznést tuhle zprávu po podsvětí? Jistě by se měl každý dozvědět čeho jste dosáhl a vyvěsit vaše jméno jako hrozbu je začátek pevné a mocné vlády," dovolím si říci a zadívám se na Alexe.
"Už mě nebaví se tahat s tíhmle idiotem, který nic nedokázal přestože má v rukou tak obrovskou moc. Naučím vás všechno co o runách vím a slíbím vám svou věrnost, pane..." vydechnu a doslova se před nim pokloním a s vážným výrazem zadívám přímo do očí Fen'lina.

Ne, ne, ne... Nic z tohohle se němělo absolutně stát! Neměl jsem ho tam nechávat s Mephistophelem samotného! Nevím co mu udělal, ale tohle ne... V momentě když všem řekne mé tajemství, které jsem se snažil tolik srýt, doslova zblednu a zůstanu stát na místě, zcela ochromen myšlenkami a pocity, které to ve mě vyvolalo. Dokonale mě ponížil a jestli ve mě chtěl vyvolat pochybnosti o vlastní existenci, dokonale se mu to podařilo. Skoro jsem zazdil jeho ostatní slova a až po chvilce jsem zvedl hlavu od země, abych se ujistil o situaci. Prudce od sebe oddělil Miriam s Mirys, ihned jsem zatnul všechny svaly v těle a chtěl jsem se rozběhnout jejich směrem, ale pohled mého bratra mi dal dost jasně najevo, že ublíží těm, které miluji. Tohle bylo špatné, hodně špatné... Mohl jsem si teď vyslechnout všechno co měl na srdci a abych pravdu řekl, vůbec jsem ho nepoznával. Nebyl jsem si ani jistý, jestli už ho můžu nazývat svým bratrem... Ne, pro teď ne. Jenže vztyčit proti němu zbraň, by znamenalo zabít ženu, kterou jsem miloval a to jsem rohodně nechtěl.
Zdálo se, že jsme v místnosti naprosto všichni, ale když Sethar najednou vystopuil z řady a ještě se bratrovi poklonil... Nerozuměl jsem tomu, on si srandu rozhodně nedělal. Hrál to.. nebo... nebo? Nebo... co? Opravdu se proti mě právě otočil? Doslova se mi překvapením zatajil dech. Ne... tohle ne! Jestli ho naučí více o runách... je s námi konec. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím a ani uším. Zdálo se že jsme uvízli v té nejhorší situaci, jenže kdo měl tohle předpokládat? Co je to s ním... co se mu to stalo? Teď bych si přál být tolik sobecký, neomezený, napsat runy do vzduchu a pohřbít nás za pomocí kontraktu, který jsme mezi sebou měli. Ne, ne! Tenhle způsob nepřipadal v úvahu. Musím vymyslet něco jiného.
Mluvil... ale poslouchal jsem ho jenom napůl. Vnímal jsem všechno co říkal, ale něvěděl jsem co si o tom myslet. Pokud se o něco pokusím, odnese to Mirys. I kdybych se ho rozhodl zabít, ostatní mi v tom nejspíše zabrání a potom by to pro ni bylo ještě horší. Nechci aby trpěla za mou troufalost, ale jestli ji ublíží... Nechtěl jsem ani pomyslet na to, co by ji mohl udělat. Jenže by tím ztratil využít pro mě, moc dobře věděl že bych ho neposlouchal. Znovu na těžko polknu a zahlédnu Sethara, který došel až k Fen'linovi,který po něm žádal prokázání.
"Věděl jsem to a proto..." vydechne a začne psát jednu z černých run, kterou na něj použije.
"...jakékoli vaše zranění bude přeneseno na mě. Jakýkoli útok, rána, dokonce i ta smrtelná. Pokud se mě budete chtít zbavit, stačí opravdu málo. Později vás tuhle runu klidně naučím, ale nějakou chvíli to potrvá. Je to skoro jako zajistit si nesmrtelnost na základu životů jiných..." vydechne a otočí se zpět na krále.
"Ačkoli je tahle magie zakázaná, mocní s tím nemají problém ne?" vydechne.
Byla to co říkal všechno pravda? Opravdu změnil strany? Jestli ho naučí i tyhle runy, pak se obávám že by to mohlo ohrozit celé podsvětí i lidský svět. Sethare... tohle... tohle nemůžeš!
"Pořád si myslíte že jsem na jeho straně? Právě jsem vám nabídl svůj život, jen se škrábněte a uvidíte...  Tenhle pitomec by vám nikdy nic takového neprozradil, příliš se téhle moci obává, skrývá ji... prý aby se nedostala do špatných rukou. Jenže k čemu potom existuje, když ji nikdo nevyužije?" zasměje se Sethar a z jeho smíchu mi přejde mráz po zádech.
Znovu natěžko polknu a sklopím pohled k zemi... To co po mě žádal, abych si vybral mezi životy mých nejbližších, mezi Mirys a mou matkou. Nechtěl jsem ztratit ani jednu... Matku jsem poznal teprve nedávno, ale Mirys byla mým životem, díky kterému jsem měl odvahu bojovat, změnit se, žít... Díky ní, pro ní, pro její úsměv, slzy, štěstí radost i pláč... Ale teď... Dostala se tu kvůli němu a teď je v ohrožení kvůli mě... Co jsem měl dělat? V tuhle chvíli jsem si přál oplývat moudrostí. Zbraň v rukou křečovitě sevřu, než ji nakonec pustím. Hlasitě dopadne na zem a rozplyne se. Sám podvolně dopadnu na kolena a sklopím pohled k zemi. Nebylo východiska, nemohl jsem udělat vůbec nic a nechtěl jsem riskovat, že udělám nějakou pitomost, která by někomu ublížila. Selhal jsem tady na plné čáře a ta bezmoc mě za chvíli zcela pohltila.

Natěžko polkl a neměl ani to pokušení zvednout hlavu. Jak se to mohlo takhle posrat? Měli jenom sejmout Mephistophela a utéct odtud. Proč se stalo něco takového? Nepřišlo mi, že by to bratr plánoval a navíc to jak vypadal, prostě nedávalo smysl. Mephistopheles mu musel něco udělat, otázkou bylo co. Někde za mnou stála Miriam, kousek od ní Mirys, kterou držel ten démon, Elias postávající vedle jednoho z generálů a opodál leželo mrtvé tělo bývalého krále. Tahle situace prostě byla natolik šílená, že jsem pořád nemohl věřit tomu, co se děje. Pozvednu hlavu až ve chvíli, kdy se bratr bavil se Setharem. Znechuceně se zadívám na kocoura a pevně stisknu ruce v pěst. Pořád jsem netušil jestli to myslí vážně, ale pokud to jenom hraje a nasadi v krk svůj život, pak... Kde jsou jeho chytrá slova o tom abych nedělal nic zbrklého? Vypadalo to, že si pozornost krále získal. Chvíli jsem sledoval jeho krvácející ránu na stehni, než jsem novu sklopil hlavu. Jenže v tom najednou... zaslechnu své jméno. Byla to Mirys, ta která mě prosila.. prosila že nemůžu... co nemůžu? Jenom tak se podovlit mému šílenému bratrovi a vzdát se be boje? Co nemůžu? Pokleknout před nim? Něco udělat... něco, cokoli... vymyslet teď hned... Co jsem mohl sakra udělat? Všechno co udělám se odrazí na lidech které miluji, jak bych mohl být tak troufalý abych něco udělal? Ucítil jsem její dotek na svém rameni, oslovila mě. Lehce pozvednu hlavu abych se na ni podíval, ale bylo to jen krátce, než ji démon za vlasy odtáhl pryč. Ztuhl jsem na místě a když jsem zaslechl její bolestné vyjeknutí, bodlo mě u srdce. Než jsem se nadál, měl jsem na rukou náramky bránící mi využívat magii... Zcela jsem ignoroval bratrova posměšná slova a pln vzteku, že se ji opovážil jeden z démonů ublížit, jsem vstal ze země a prudce se proti němu vyřítil.
"Jak se jenom opovažuješ ji ublížit!" zavrčím vztekle a udeřím démona pěstí přímo do obličeje. Očima si prohlédnu Mirys, která měla rudou tvář a po tvářích ji stékaly slzy. Démon pod ranou zavrávoral a dívku pustil. Podepřel jsem ji jednou rukou, než jsem ji opatrně posadil na zem a znovu vyběhl proti démonovi, který sáhl po zbrani u svého boku a i když se jimečem ohnal, chytl jsem jej do drápů, vyškubl, pevně chytil za rukojeť a pln vzteku jsem jej rozřízl vejpůl. Náramky mi možná zamezovaly ve využívání magie, ale to že jsem byl stále démon, nedokázaly zapřít. Znovu sevřu meč pevně v ruce a nenávistě zavrčím na všechny okolo, až můj pohled spadne na mého šíleného bratra.
"Jestli ji ublíží ještě někdo, s žádným z tvých plánů ti nepomůžu a Lilith s Nearrou ti budou dělat velké problémy. A ne jenom ony..." zasyčím na něj a znovu sevřu zbraň pevně v rukou, ale nic nedělám. Kdybych proti němu vyběhl, teď bych neměl vůbec žádnou šanci. Znovu mi v hlavě zazněla slova od Mirys, ale co jsem mohl udělat aniž bych nás tím odsoudil k smrti?

Sám ztuhl na místě a chvíli sledoval bratra, než se ohlédl na Mirys, která se vyzvracela na podlahu. Chtěl zašeptat že se omlouvá, ale tohle zůstalo jenom v jeho hlavě. Místo toho k ní přiběhla Miriam a okamžitě ji chytila za ramena a ochranářsky si ji přitáhla k sobě. Nebyl čas na pochybnosti a nemohl jsem se dívat na to, jak ji démon ubližuje. Mirys mě teď zřejmě viděla jako monstrum, někoho kdo je opravdu dobrý jenom v zabíjení, ano... byla to má podstata, vyrůstal jsem na smrti druhých, zvyklý sloužit, stoupat v postavení a plnit rozkazy, ale od toho všeho jsem byl, osvobozen a toužil jsem po normálním životě, kde jsem mohl být sám sebou, šťastný a nechat tuhle svou minulost za sebou. Teď mi bylo jasné že jsem nemohl. Selhal jsem na plné čáře a můj bratr měl pravdu v tom, že jsem byl ostudou všech démonů, protože jsem si vybral jiný život. Vztekle jsem na něj vrčel a propaloval ho nepříčetným pohledem,kdybych mohl zabíjet pohledem, už by tam dávno nestál, ale přesto všechno to byl pořád můj bratr... jenom mu hráblo... ubližoval všem které měl rád a něco s ním bylo.
"Bratře," osloví jej, ale to už se zarazí a všem oznámí, že se jí bez jeho svolení nikdo nedotkne. Poté však oznámí svou nespokojenost o jeho poslušnosti a osloví ho šaškem.
"Nebuď tak nadutej jenom protože máš kam položit svůj démoní zadek," zasyčím ale to už mi Fen'lin stihne vyrazit meč z ruky a dostanu pěstí do břicha, díky čemu dost zavrávorám a málem spadnu na zem. Tak tak se udržím na nohách, jenže v té rychlosti ani nepostřehnu, že se démon dostal za mě a letěl jsem tvrdě k zemi. Skoro mi vyrazil dech, ihned se pokusím zapřít rukama o zem, ale ucítím jak mé tělo svazují dráty, které mi zamezovaly v pohybu. Neměl jsem obmotané jenom ruce, ale i křídla, která zůstala přitáhlá u těla. Znovu dostalnukopačku, což mě odsune stranou. Na bolest jsem byl zvyklý, ale co jsem nečekal, bylo že mi edním prudkým kopancem zláme žebra. Bolestně zasyčím a jakmile mě zvedne do úrovně svého obličeje, plivnu mu krev do očí. Celý hrudník mě zabolí a nenávistně probodnu démona očima. Jakmile začne mluvit... doslova přestanu dýchat. V očích se mi zaleskne strach, ale nebyl to strach o sebe, ale o dívku kterou jsem miloval. Co... co to dělám?! Takhle ji akorát odsoudím k smrti! Nemohl jsem se hnout, kolem těla jsem měl obmotané dráty, zlámaná žebra způsobovala akorá to, že každý byť jen nepatrný pohyb ve mě vyvolal vlnu bolesti. Než se nadám, znovu letím stranou ale tentokrát se už nezvednu, nebylo jak a proto se o to ani nepokouším. Jenom natočím hlavu na bratra, který promluvil a větu kterou řekl... dost výrazně se mi ten strach odrazil v očích a vůbec jsem to neskrýval.
"N-ne... ne... ne," zachraptím a zapřu všechny svaly v těle, chtěl jsem se postavit, ale akorát jsem si tím ublížil a dráty kolem těla byly dost pevné. Znovu začne vydávat rozkazy a tak panicky prolétnu místnost, než se trochu klidněji zadívám na Mirys.
"Mir.... Mirys!" vyhrknu rychle a znovu se pokusím z drátů dostat, ale nešlo to. Chtěl jsem za ní, chtěl jsem ji obejmout a nepustit, zmizet s ní odtud, cokoli ale mohl jsem jenom bezmocně ležet na zemi a dívat se jak se ji saží odvléknout pryč. Nic a nikdo jiný mě teď nezajímal.

Nemohl nic dělat, jenom tam bezmocně ležel a díval se jak táhnou ženu kterou miloval pryč. Stiskl zuby k sobě a několikrát jimi zaskřípal, než dráty povolily a jeho bratr jej znovu oslovil. Cítil jak v něm narůstá vztek a nedokázal se ani trochu uklidnit, spíše naopak. Měl každou chvíli chuť proti němu vyrazit a bylo jenom zázrakem že to ještě neudělal. když byl vyzvaný k tomu aby se postavil, nakonec to udělal a postavil se, s čímž opět probodl svého bratra nepříčetným a agresivním pohledem. Jeho bratr svou pozornost přenesl ke kocourovi, který se zamyslel.
"Kráovna Lilith... Je chytrá, ale nemyslím si, že by se vzdala svého místa jenom kvůli Alexovi, i když těžko říci. Myslím že bude jendoduší jí přímo odstranit a kdo se na to hodí lépe než její syn?" poznamená a obrátí se na mě. Doslova na prázdno polknu a zavrčím.
"Ty šmejde! Jak mu vůbec můžeš pomáhat?" zasyčím na kocoura a ten se nademnou jenom zasměje a obrátí se zpět k bratrovi.
"Donutil bych ho uzavřít schůzku s Lilith, nejlépe ji požádat aby přišla pomoci v nouzi. Pod nátlakem jeho milované bych ho donutil aby svou matku zabil. Jsem si více než jistý že zvolí smrt královny Lilith," řekne a v tu chvíli naprosto ztuhnu. Měl pravdu, viděl mi do hlavy a tohle... Ne, ne... Nechtěl jsem zabít svou matku, neudělala nic špatného! Znovu se však obrátí na bratra a přešlápne na místě.
"Hmmm, mohl bych ale nevím jestli dokážu prolomit její ochranu, leda by se na ni přílši nesoustředila," řekne nakonec a bylo vidět že nad tím přemýšlí. Co sakra... Proč? Proč mu pomáhal? Nerozuměl jsem tomu a teď jsem si připadal bezradnější než kdy jindy. Co mám udělat? Co můžu duělat? pořád ty samé otázky, mohl jsem jenou kňourat a nevymyslel bych nic kloudného. Zanedlouho ke mě přistoupí Elias a zamyšleně mě sjede pohledem.
"Dobře," ozve se ale potom se zarazí, chvíli jsem ho sledoval ale z jeho výrazu jsem nedokázal nic vyčíst. Jenom tam stál, jakoby čekal na další rozkazy. Co se to se všemi děje? To všichni zešíleli?! To co bratr říkal se mi ani trochu nelíbilo a to co navrhovali ostatní... byl jsem v pasti.