Výprava do podsvětí

Sledovala jsem ho když se začal třást. Moje slova ho očividně vytočila mnohem více, než jsem si sama dokázala přiznat. V momentě kdy kolem něj začala výřit temná energie, mi nohy strachem ztuhly. Přestala jsem dýchat, chvíli jsem měla pocit, že to dopadne špatně, ale najendou temná energie zcela zmizela a on se rozesmál. Párkrát jsem nechápavě zamrkala a probodla ho ostrým pohledem, který mě přešel ve chvíli, kdy mě chytil tvář hned po té, co králíka v místnosti označil za Mirys. Znovu se zamračím a až teď mi to dojde. Vzpomněla jsem si jak mi jendou vykládat o Mirys a myslí že se takřka patrně zminíl o tom, že je zvěromágyně. Nakonec se znovu rozvalí na postel s tím, že mi to příště tolerovat nebude, ale to už jsem drápla Mirys a přitiskla ji k sobě.
"Mir... nevěděla jsem že jsi to ty," vydechnu nevěřícně a zadívám se na Fen'lina.
"Co plánuješ dál? Co s námi bude?" vypadne ze mě po chvilce ale řeknu tak nějak normálním, uznávaným hlasem a rozhodnu se s nim pro tuhle chvíli nijak nepřít. Pořád to byl můj Fen'lin a i když byl šílený, pořád to byl muž kterého jsem milovala...

Na malou chvíli jsem zavřela oči a přitáhla si Mirys blíže k sobě, než jsem se svalila na postel vedle Fen'lina a položila ji vedle sebe. Pořád jsem na ni měla ruku kdyby ji chtěl někdo ode mě dostat pryč, abych o tom věděla a otočila jsem se k démonovi zády.
"Ovládnout... podsvětí, říkáš" vydechnu zamyšleně a vůbec se mi nelíbilo co navrhoval. Když ale promluvil že se nám nic nestane dokud budeme zábavné a užitečné... Znovu jsem ji k sobě přitiskla a chvíli jsem jenom hleděla do místnosti, než jsem zavřela oči. Slyšela jsem démona za zády, který oddechoval a tak si povzdechnu, než je zase otevřu. Dokud budeme užitečné... ta věta mi pořád zněla v hlavě a musela jsem se nad ni zamračit. Proč si mě tedy nechal zavolat? Pokud ho děti až tolik nezajímaly, já sama o sobě jsem hodnotu neměla, pouze pro něj... S ostatními jsem nijak moc citově vázaná nebyla a ani mnoho zážitků jsem s nimi neměla. Těžko říct, zda by mi ublížilo, kdyby někdo z nich zemřel...Jedinou a největší hodnotu tady pro mě měl on a naše děti... I Elias na kterého jsem si stačila zvyknout a proto jsem jim musela nějak pomoci...

Na chvíli jsem zcela opadla v ostražitosti a dovolila jsem si zvolnit. Pořád jsem přemýšlela nad tím co říkal, nad touhle situací a nad možnostmi. Věděla jsem že pokud se dá někdy dohromady... Ne, dá se dohromady, Ireth. Určitě se vrátí do normálu, ani jsem nechtěla pomýšlet nad tím, že by to mohlo být trvalé. Než se ale nadám, chytil Mirys pod kůži a doslova ji vysmekl z mého sevření. Poplašeně jsem se posadila, ale to už letěla vzduchem k Eliasovi s tím, že si má procvičit mučení.
"Ne! To ne!" vyjeknu, ale bylo mi to k ničemu. Sotva jsem se posadila už byli a dveře se za nimi zaklaply. Párkrát zmateně zamrkám a chtěla jsem něco říci... jenže Fen mě okamžitě přimáčkl do matrace a uvěznil mě pod sebou. Zpočátku jsem se mu zadívala do očí trochu poplašeně, obzvláště když zavrněl co se mnou a oslovil mě drahou.
"Eheh..." vypadne ze mě hned potom, co se odtáhl z agresivního polibku mi zacukalo obočí a v jednu chvíli jsem snad dostala i tik do oka, než jsem mu prudce zarazila koleno do rozkroku jen co mi stačil zajet rukou pod tričko. Okamžitě jsem ho od sebe odstrčila stranou a posadila se na postel s pohledem upřeným přímo na něj.

Zhluboka se nadechnu a zadívám se na démona, který se svalil vedle na postel a chvíli se krčil v bolestech. Možná... jsem to přece jenom trochu přehnala, pořád to byl můj Fen a i když teď neměl tak úplně jasnou hlavu. Ne! Nechtěla jsem s nim spát právě protože neměl jasnou hlavu. tak co to tu povídám? Když ale po chvilce vyskočí na nohy a zabodne do mě svůj pohled s tím, že si najde jinou ženskou, bodne mě u srdce a natáhnu k němu ruku, hned po tom co zmizí ze dveří. Na malý moment dokonce vyběhnu z pokoje a rozhlédnu se okolo, ale byl už dávno pryč. Všimnu si akorát stráží, které mě spražily pohledem a tak zase zacouvám poslušně zpátky a posadím se na postel. Smutně se zadívám na zem a povzdechnu si. Myšlenka že bude spát s někým jiným než se mnou se mi tak neskutečně příčila. Ihned nad tou představou zakroutím hlavou a po chvilce se zoufale natáhnu do postele. Na chvíli zavřu oči, ale zanedlouho zalsechnu ženské sténání z vedlejší místnosti, které mi právě v tuhle chvíly trhalo nejenom uši ale i srdce na malé kousíčky. Zároveň jsem dokázala přiznat že je to stále moje chyba, kdybych ho neodmítla, nešel by za jinou... pravděpodobně. Chvíli jsem tam jenom bezvládně ležela, než se mi oči zalily slzami a hrábla jsem po polštáři, do kterého jsem strčila obličej a přitáhla si nohy k tělu. Nechtěla jsem tu ženu poslouchat...

Zrovna jsem seděla v pokoji na posteli a začínala jsem být znovu a opět paranoidní. Bylo to už pár dní od oné události, která se mi krutě vymstila a nejhorší bylo to, že jsem se s tím nedokázala vůbec vypořádat. I když jsem se snažila noci bořit hlavu do peřin, nedokázala jsem přeslechnout ty odporné zvuky z vedlejší místnosti. Křečovitě jsem zarývala nehty do polštáře a občas i do vlastní kůže jenom aby to přestalo. Cítila jsem neskutečný vztek, vůči sobě a až nezdravě spalující žárlivost, která vě mě rostla a často vyplouvala na povrch. Začalaínala jsem být až nemocná tím, abych si získala jeho pozornost, kterou věnoval po nocích jiným ženám, ale snažila jsem se to skrýt obzvláště pokaždé co se přes den objevil ve svých komnatách. Moje vzdorovitost se s touhle stále opakující se situací hroutila a já nevěděla co mám dělat. Měla jsem srdce na několik kousíčků, představa že můj démon není jenom můj se mi tak neskutečně příčila! Zoufale jsem se snažila popřít ten pocit zadostiučinění. Seděla jsem na posteli a ještě před chvíli jsem se zoufale topila v slzách, které teď nebyly ani vidět. Tohle se nemělo dít, měli jsme spolu šťastně žít a vychovávat naše děti. Co když o mě ztratil zájem, co když je bude vychovávat s nějakou jinou démonkou? Co když, co kdyby... To přece... Co... co... Ihned se chytím za hlavu a přitáhnu si nohy k tělu. Měla jsem na sobě jeho dlouhé, černé tričko s rolákem které jsem vytáhla ze šuplíku. Stále jsem na něm cítila jeho vůni, která se tam držela a tak jsem se jí nadechla a zoufale mi zase stekly slzy po tváři. Připadalo mi, že z toho trochu začínám šílet a tak jsem rychle setřela slzy a vyskočila na nohy, které byly lehce roztřesené, ale za chvíli jsem se uklidnila a několikrát prošla místnost tam a zpátky a chytila jsem jistotu. Nadechla se a uklidnila... Musela jsem něco udělat, cokoli, tohle už nevydržím... Nechci slyšet další večer co si užívá s někým jiným... Ten pocit mě týral, mučil jako nakopnuté zvíře, které ve vzteku pokousalo svého pána. Krátce si zajedu rukama do vlasů, ale hned na to zaslechnu kroky a hlasy na chodbě a proto se donutím rychle uklidnit a několikrát se zhluboka nadehcnu abych uklidnila svůj srdeční tep. Stála jsem vedle postele a donutila se ustoupit o krok dozadu, nakonec jsem si v rychlosti sedla na kraj postele když se dveře rozevřely a vstoupil do nich ON.
"Fenny," vydechnu a po tváři se mi rozlije úsměv, se kterým se zadívám do očí démona, které se střetnou s těmi mými ve chvli, když se za nim zavřou dveře.

Tiše vydechnu když mi věnuje pohled a ještě se do toho usměje. Tělem se mi rozlije neskutečně příjemný pocit, se kterým křečovitě sevřu peřinu v dlaních. Zanedlouho ji ale pustím a pomalu vstanu, když se zastaví jenom kousek přede mnou. S úsměvěm na tváři se mu zadívám do očí a dojdu až k němu, než mu položím ruku na hrudník. Natěžko polknu a rozechvěle ho natlačím na dveře od pokoje, než se natáhnu k jeho rtům, na které ho hladově políbím. Celá jsem se chvěla a snažila se udělat všechno pro to, abych si získala jeho pozornost. Už jsem to nemohla vydržet! Každý večer spal s jinýma a já byla odsunuta stranou mužem, kterého jsem milovala. Tolik jsem své chyby litovala a spalovala mě zevnitř... užírala mě, pohlcovala a já nevím co všechno. Znovu jsem se zatřásla a natiskla se na něj celým svým tělem, než jsem se odtáhla a zadívala se na chvíli na jeho hrudník. Nenechala jsem mu ani trochu prostoru a kolenem jsem mu zlehka zatlačila mezi nohy, Tentokrát to nebylo ani trochu myšleno násilně, jenom jsem se o něj celým tělem otřela, než jsem ho vzala za ruku, kterou jsem si přitiskla k hrudníku. Chtěla jsem aby si měl vzal, aby tu zůstal, aby neodcházel. Chtěla jsem ho v téhle místnosti udržet za každou cenu, nemohl odsud odejít! Musel být můj a ničí jiný! Dneska ne, ne už tu stenou chybu neudělám!

Zalapala jsem po dechu a namáčkla se na něj ještě víc. Hlubokým pohledem jsem se mu dívala do očí a doslova ho jimi prosila aby si mě vzal. Na tváři jsem měla široký úsměv, který ale zmizel v momentě kdy mě od sebe odstrčil. Pomalu zvednu pohled do jeho očí, které mě teď výsměšně pozorovaly.
"Huh?" párkrát zmateně zamrkám, když se mi do očí nahrnou slzy. Odfrkne si co tak najednou a hned na to mě sjede od hlavy až k patě. *Ne.. blbost..t-to..ne.. prosím, prosím! Děláš si srandu?* ihned se mi zatají dech a svezu se na kolena.
"Blbost!" vyjeknu hystericky a chytnu ho za nohavice, ale i tak se ke mě otočil zády a rozešel se z místnosti pryč. Ihned jsem ho drápla za nohu a přitáhla ho směrem k sobě.
"Prosím... prosím! Ne, nechoď... neodcházej... Fen'line!" doslova jsem ho hystericky prosila a slzám jsem se v tu chvíli vůbec nebránila. Doslova jsem se mu potupně zavěsila na nohu a prosila ho, snažila se h otu zoufale udržet. Místo slov se mi dostalo stejného pohledu, se kterým mi rázně přišlápl ruku k zemi, než se za nim zabouchly dveře. Tohle... Okamžitě jsem se posadila a rozklepala se snad ještě víc. Rukama jsem si zajela do vlasů a hlavu si položila na stehna. Okamžitě jsem se zalykala a vzedmula se ve mě vlna vzteku, se kterou jsem hrábla po první věci co jsem měla po ruce a mrštila ji do dveří, než jsem se zase sesypala.

Seděl jsem na posteli a sledoval dveře před sebou. Vůbec jsem netušil jak dlouho už jsem tady byl, ale mé rány byly zahojené. To mě ale nijak netěšilo už jenom protože jsem neměl žádné zprávy o Mirys a ani o nikom jiném. Natěžko polknu a byl jsem rád že ten psychopat nezabil Sethara, i když po tom co udělal jsem měl chuť ho uškrtit. Než jsem se ale nadál, pohltil mě stín a za chvíli jsem stál v trůní místnosti. Kolem krku jsem měl obojek, což byl chytrý tah... hlavu si neuseknu. Zhluboka se nadechnu a zabodnu se do očí bratrovi ve chvíli, kdneuvidím že je v pořádku," zavrčím na něj a probodnu ho přísnýma očima. Tohle bylo zlé, moc jsem si dovoloval a jestli to takhle půjde dál... Ne, musel jsme vědět že je v pořádku, musí být. Ví, že bych bez ní jeho přání neposlechl a bylo by mi jedno jestli zemřu.

Natěžko polknu, když mě démon spražil pohledem. Těžko uvěřit tomu že tam někde byl neustále můj bratr, který se doslova topil ve vší té temnotě. Chvíli mě sledoval tíím svým pohrdavým úsměvem an i neříkal. Zaplavil mě pocit strachu že něco uděla Mirys, jenže najendou kývne aby ji Elias dovedl a když to udělá, krátce se na ni zadívám. Byla to jenom chvíle než mi zmizela z očí, ale v jejím pohledu bylo i něco, co mě neskutečně děsilo. Teď jsem ale neměl čas nad tím přemýšlet, hlavní bylo že je na živu a když démon zavrčí, že udělám co chci, jestli mají zůstat na živu, jenom bezradně přikývnu. Obojek kolem krku mě omezoval, ale už jsem si nemohl klást jiné nároky, zřejmě by mi stejně nevyhověl a mohl jsem být rád v tom, že mi dovolil alespoň vidět Mirys. Když mě ale požádá o to abych zabil vlastní matku, udělám krok dozadu a zamračím se. Stále mě propaloval pohledem a usmíval se u toho, tohle byla bezvýchodná situace ale... nemohl jsem nechat ty dva umřít, jenež zabít Lilith...
"Víš jaké nepokoje tím způsobíš? Chceš proti sobě poštvat celé království?" vypadne ze mě a poto mse zarazím. Prozradil mé tajemství... jistě se už dostalo až k Lilith, je vůbec v pořádku? Znovu na těžko polknu a potom se zhluboka nadechnu. No tak či onak jsem se rozhodl trochu zdržovat, nejenom že jsem to nechtěl udělat, ale zároveň... co když se generál prostě rozhodně lhát?
"Jak mám věřit že mě jeden z tvých generálů nepodvede a nenakecá ti nesmysly?" vydechnu a zamračím se. Co sem u nebude líbit... co když se mu nebude líbit už jen to že dýchám? Ts a proto aby je zabil... ani náhodou, s tím nesouhlasím.

"Odporné..." zasyčím mu přímo do obličeje a probodnu ho pohledem. Ani trochu se mu nelíbilo co měl démon před nim v plánu... jenže co měl dělat? Tiše jsem doufal v nějakou záchranu, ale žádná nepřicházela, natěžko proto polknu a zadívám se na své ruce. Kdybych mohl přetížit obojek velkým množstvím magické energie, praskl by... jenže jak toho mám docílit když sám nemohu použít magii? pevně sevřu víčka k sobě a zadívám se na Sethara, než se podívám někam stranou. Když se Fen'lin před nim přestane konečně smát, vznese se od něj vlna temné magie, díky které jsem ztuhl i já, zatímco generálové opodál odskočili stranou.
"Tsss" syknu podrážděně a nakonec se zhluboka nadechnu abych něco řekl, jenže se najednou zarazím. Chtěl jsem mu do očí vpálit jaký je ubožák, ale zasekl jsem se... Už jenom kvůli Mirys a tak mě moje odhodlání hodně rychle opustilo.

Seděla na zemi a zcela se ztratila ve vlastních myšlenkách. Po tváři ji stékaly slzy a chvílemi se nezmohla na nic jiného než zoufalý smích, se kterým si zarývala nehty do kůže. Až po nějaké chvíli se donutila postavit na nohy a s úšklebkem se vydala proti dveřím, které jedním silným, precizním kopem doslova vyrazila. Bylo jí jedno že na sobě kromě jeho trička nic nemá, že je bosá a nejspíše ani neví co dělá. Ve chvilce co se na ni otočili strážní u dveří, jednomu z nich ukradla dýku z kapsy a než se nadál zarazila mu ji přímo do srdce. Obratně ji ale vytáhla aby se vyhnula druhému démonovi, který se poplašeně zadíval na svého mrtvého společníka a tasil meč s hlasitým zavrčením. V jeho obličeji se odrazila jistá úleva, když se zadíval an drobnou upírku s malou dýkou v ruce, ačkoli se ho zdálo že smrt jeho společníka ho nenechávala tak klidným jak by chtěl. Sebevědomě proti ní vyběhne a v tom se upírka ušklíbne.
"Nepodceňuj mě," řekne suše a hodí hlavou na stranu, než prudce vyskočí do vzduchu aby se jeho úderu vyhnula. Když to démon nečekal a upírka se objevila nad nim, obratně doskočila na jeho ramena a zarazila mu dýku do zad, pomocí které se po něm svezla dolů aby mu zanechala dlouhou, tržnou ránu na zádech. Sotva se však stačil otočit, dostal prudký kopanec do břicha a bez varování mu dýku zarazila do oka. Když démon padl k zemi mrtvý, hlasitě se zasmála a rozešla do vedlejšího pokoje, kde každý večer slyšela démonky sténat v rozkoši jejich krále. Nemohla ten pocit unést, žárlila, bouřila se tomu pocitu že jí nezajímá, že už není její a ona není jeho. Ani nevěděla proč ji to tolik trápí, když není ve své kůži. Když to není ten muž... kterého tolik milovala. Jenže byl!
Rozhodně nepospíchala, spíše si to... užívala. Na nějakou chvíli se zase ztratila v těch rozličných pocitech, které ji tehdy v minulostu pohlcovaly, a během chvíle rozrazila dveře odvedlejšího pokoje. Hravě si pohodila s dýkou, když v posteli zahlédla nahou démonku.
"Takže já jsem ta podřadná!" vytrousí ze sebe se smíchem, než se k ní přiřítí plnou rychlostí a čapne ji za dlouhé černé vlasy. Byla nádherná! Opravdu ji záviděla nebo si to alespoň momentálně namlouvala. V očích se ji rudě zaleskne, když ji začne smýkat po zemi a démonka naštvaně zaječí a i za cenu několika pramínku vlasů se ji vyškubne ze sevření.
"Hej ty! Co máš za problém?!" zavrčela žena podrážděně zrovna ve chvíli kdy se na ni Ireth otočila.
"Problém? Ale kdepak! Žádný problém nemám," vydechne celá červená a zasměje se, než pevně chytí dýku v ruce a vrhne se na démonku.
"M-magore. Přeskočilo ti?!" vyjekne, když ji dýka mine obličej jenom o pár milimetrů a upírka ji chytí pod krkem, než se namáčkne na její nahé tělo. Zvedne dýku do úrovně jejich rudých očí a usměje se.
"Jestli nechceš hned teď přijít o svá krásná rudá očka, tak půjdeš se mnou," vydechne ale démonka jenom vzdorovitě zaskučela a podrazila upírce nohy. Ihned se s křikem rozběhla z pokoje, ale než se nadála, upírka stála za ní, jendou rukou ji držela dýku u krku a druhou zakrývala její plné červené rty, než se ji na krátkou chvíli zakousla do krku. Její krev byla opravdu výborná, ale upírka už se nechtěla zdržovat a proto ji dosmýkala až před trůní sál, kde se zastavila a hlasitě rozesmála, že ji muselo jít slyšet až dovnitř.
"Půjdeme navštívit mého soubence, určitě se mu budeš líbit! Má totiž ... jistou slabost pro ženy jako jsi ty," vydechne a hned na to rozevře velké dveře od trůního sálu, do kterých strčí nahou démonku, která zakopne o slabé nohy a rozvalí se na zemi. Pobaveně se ušklíbne, než ji chytí za vlasy a donutí ji aby vstala, rozhodně se nezajímala o to jestli stojí nebo nestojí.
"Fenny!" vydechne nadšeně a rozejde se k němu blíže, zatímco ženu tahala za sebou. Když k němu drobná upírka zvedla své modré oči, její výraz se změnil hned jakmile ho spatřila. V očích se ji zračilo ublížení, zoufalost, bolest a taky strach. Hned na to pohled ale sklopí a pevně sevře ruku v pěst. Démonku však pustí.
"Jsi jenom podřadná upírka... můžu mít jakoukoli ženu v království...podřadná... p-podřadná upírka..." zasyčí skrze skousnuté zuby a z očí ji začnou okamžitě stékat slzy, které se zastaví až o podlahu.
"Víš... ty ubohý kreténe, možná jsem podřadná upírka... ale není ona podřadnější než já? Podívej se na ni znovu... jak se ji nohy třesou strachem o vlastní život! A to tělo, podívej se na něj, je tak dokonalé, bez křivek... no ne? Nemám pravdu?" dostane ze sebe a v okamžiku kdy se zadívá do jeho očí se rozesměje, otočí na patě a dostane se k démonce, které zarazí ruku do těla. Okamžitě uchopí její srdce a vyrve ji ho z těla. Rukou prudce švihne do strany aby z ní dostala většinu krve, která potřísní podlahu trůního sálu.
"Ale... dala jsem ti své srdce... a co ona?" vydechne upírka zamyšleně a ostrou dýkou srdce nařízne přesně uprostřed, než ho uchopí do ruky a otočí se na svého snoubence. Pomalu se k němu rozejde a zastaví se až kousek od něj. S milým úsměvem k němu natáhne ruku se srdcem, než se zarazí.
"Ježiš, promiň, ty jsi snad chtěl aby ti ho dala sama?" vydechne upírka, než se nahlas rozesměje a udělá k němu ještě jeden krok. Místo slov však srdce upustí na zem a oči se ji zlostně zalesknou.
"Mám tě!" vydechne v okamžiku kdy ho prudce a přesto pevně uchopí mezi nohama a ďábelsky se ušklíbne. Chvíli ho svírala a užívala si tu bezradnou blízkost, než svůj stisk zesílila a nahlas se rozesmála.
"Doufám, že si náš král dost užil, protože to bylo nejspíše naposledy," řekne zcela nevinně a nným tónem a na krátkou chvíli stisk křečovitě zesílí, než se zarazí a zahledí se mu do očí. Ten pohled ji velmi pobavil, ale zároveň ji také překvapil a proto ho nevědomky pustila a ustoupila stranou.
"Eh?" vydechne překvapeně a zadívá se na svou ruku, než pohled znovu zvedne k jeho očím.