Výprava do podsvětí

během dne jsem se snažila uklidnit Mirys konejšivými slovy, ale byla naprosto mimo a vůbec mi nevěnovala pozornost. Zdálo se mi, že jí slovy akorát přitěžiji a tak jsem brzy zmlkla i já. Sem tam jsem těkala očima po pokoji a poslouchala každý zvuk který se ozval zpoza dveří. Sem tam jsem zaslechal démony jak se baví, ale ani tak jsem jejich rozhovorům nevěnovala příliš času. Nerozuměla jsem tomu co se dělo, proč se Fen choval tak jak se chová, ale ubližovalo mi to. Už jenom to že ubližuje všem, které měl tolik rád. Co se změnilo? Proč je můj bráška takový? Říkal že mi nikdo neublíží, ale ani tak mě to neuklidnilo, už jenom protože jsem nechtěla aby ubližoval ostatním, Alexovi, Mirys. Proč se dělo něco tak zvráceného?
Zrovna když se vdeře rozevřely, Mirys se kě mě přitiskla a byly jsme odvedeny do trůního sálu. Ihned se zamračím na bratra, který seděl a znudeně poklepával rukou na opěradle. Po jeho boku stál Sethar, který zrovna přikývl a postavil se stranou. Byl tu i nějaký jiný démon, který stál opodál a propaloval nás pohledem. Bála jsem se promluvit a zeptat se ho co se děje, proto jsem jenom mlčela a čekala až nás démoni pustí, což az chvíli udělali. Proč si nás nechal zavolat? Ani trochu se mi to nelíbilo...

Bála jsem se toho co se bude dít. Nedokázala jsem si představit co všechno bude bratr schopný udělat v tomhle stavu nám, když ani Alexe v tomhle ohledu vůbec nešetřil. Znovu se zadívám na bratra, který nás uvítal s tím že nás rád vidí a snad se příliš nenudíme. Trochu nervózně jsem pohodila ocasem a zamračila se. Tohle nebyl Fen'lin, nebyl to můj bratr... nemohl to být on! Ani trochu se mu nepodobal a choval se jako šílenec!  Najednou přiskočil až k nám, sundal Mirys náramky a já ihned cítila jakýsi druh magie, který byl určen na ochranu. Mirys zašeptala že budu v pořádku, jenže jsem se ji o ochrnau neprosila, neměla nic dělat! bratr je ve stavu kdy se ji nebdue bát ublížit... tak proč to dělá? Chtěla jsem něco namítnout, jenže v tom se velké dveře otevřeli a v místnosti se objevial démonka, jejíž výzor mě okamžitě udeřil do očí.
"Violeta..." vydechla jsem nevěřícně, ačkoli to mělo zůstat v mé hlavě a sotva jsem něco dořekla, už u nás stál velký démon a tudýma očíma nás pozoroval. Vylekaně jsem sebou zacukala a ustoupila přestaň!" zavrčím na ni a poplašeně se zadívám na démona, jehož trny se obmotaly kolem mého těla, než se prudce zadíval směrem k Mirys, ale prvně se otočil na Fen'lina, jakoby snad čekal jestli ji má zastavit. Skutečnost že je Violeta někde za námi se mi ani trochu nelíbila, jindy bych ji skočila po krku a zabila ji jen co bych mohla, ale kdybych to udělala, co by na to asi řekla Mirys? Už by mi tolik nevěřila, akorát bych docílila toho, čeho bratr nejspíše dosáhnout chtěl. Překvapilo mě, že šlahouny, které mě chytily byly bez trnů, takže mě akorát svazovaly abych se k Mirys nemohla přiblížit.

Zoufale jsem se dívala na Mirys, která po chvilce začne koktat a ustoupí před démonem. Zanedlouho šlahouny povolí, až mě démon úplně pustí a odstoupí stranou aby nebránil výhledu jeho králi.
"Tvou magii cítím děvče, ale radím ti aby jsi ji nepoužívala. Proti mě nemáš šanci," vydechne varovně a probodne ji rudýma očima.
"Máš jediné štěstí, že jsem vázán k poslušnosti, slovy krále," dodá a hned na to se zatváří tak nějak ublíženě? Co to mělo znamenat? Byl to jenom zlomek vteřiny co jsem něco zahlédla v jeho očích, ale zmizelo to. Když se podíval na mě, ucukla jsem pohledem a zadívala se na bratra, který mi doslova přehazoval matku na stříbtném, ne-li zlatém podnose.
"A-ale...Ale to není správné. Chtěla jsem ji najít sama, odchytit si ji, vypátrat ji a potom ji donutit aby zaplatila za to co mi provedla! Co to bě provedla! Fenny! Vzapamtuj se... bráško, tohle nejsi ty! Prosím, nedělej to! Chováš se jako náš otec, děsíš mě! Nikdy jsi se mu nechtěl podobat, tak proč tohle všechno? Proč tak najednou?!" vyhrknu na něj a lehce roztáhnu křídla a máchnu ocasem, přičemž rozhodím rukama.
"Nikdy jsi nechtěl klesnout na jeho úroveň, ale teĎ se chováš ještě hůř..." vydechnu a sklopím pohled k zemi. Svých slov jsem okamžitě zalitovala a tak jsem si dala ruku před pusu a několikrát couvla dozadu. Co.. co to říkám?

Zhluboka se nadechnu a lehce se pod všemi těmi emocemi začnu třást, to už byl ale Fen najednou u mě a vrazil mi facku. Magie šítu se v tu chvíli zaktivovala na obranu, ale kromě lehké facky, kterou jsem naštěstí skoro ani necítila, jsem dostala ránu magickým výbojem do celého těla, až jsem pod tou chvilkovou záplavou bolesti, která se mi rozšířila snad do všech svalů dopadla na kolena a dala ruce před sebe. Ztěžka jsem oddechovala a hleděla do země. Bratr něco okamžitě zařval po Mirys, ale teď jsem jim moc pozornosti nevěnovala, sotva jsem vnímala co říká a ještě chvíli trvalo než ta bolest odezněla. Náramky na chvíli zazářily, než jejich zář zmizela a s tím i bolest z celého mého těla. Okamžitě jsem zvedla hlavu zrovna ve chvíli, co ji zrovna pustil ze svého sevření a řekl ji aby se proměnila v nějaké neškodné zvířátko.
Okamžitě ale přenese svou pozornost na mě a začne mluvit o tom že mě vycvičí k poslušnosti pro budoucího manžela a jako první navrhne Feraela. Ihned se zamračím, jenže sotva se postavím na nohy, přiskočila ke mě a znovu jsem cítila jak kolem mě vztyčila štít. Poplašeně jsem ji od sebe odstrčila a naježila se.
"P-prosím, dej ten štít pryč! P-prosím! Prosím! Prosím! Dej ho pryč!" vydechnu poplašeně, když se Fen'lin zadívá naším směrem a zlostně zasyčí. V očích se mi krátce zaleskne strach a to už kvůli tomu že mluvil o Nahanielovi. Ihned si ale vzpomenu na ten pocit, který mi náramky způsobily, když se magie zaktivovala, v tomhle případě mi spíše ublížila! Jestli se znovu rozhodně mě jenom škrábnout... Ne! Znvou odskočím stranou a nevšimnu si Violetu, o kterou doslova zakopnu a skončím na zemi vedle ní. Jenom se na ni ohlédnu a můj vyděšený pohled se na malý moment sejde s tím jejím. Pro teď jsem ji ignorovala a rychle vyskočila na nohy.
"Nathaniela z toho vynech... prosím tě, moc tě prosím, neubližuj mu... budu p-poslouchat, jen ho prosím nech, za nic nemůže... nemá s tímhle světem nic společného..." řeknu tiše a začnu přelétat pohledem z Violet mezi Fen'linem a Mirys, Setharem... Eliasem. Tohle je jenom hloupý vtip, že ano?

Byl jsem tu zavřený a celou tu dobu jsem se snažil sundat náramky z rukou, ať už to bylo o postel, roh skříňky nebo vlastníma zubama, jenže se mi to za žádnou cenu nedařilo. Chvíli jsem s nimi dokonce mlátil do nočního stolku jenom aby povolily, ačkoli jsem podvědomě nevěděl že to se ani za mák nestane. Ačkoli mi zlámaná žebra dělala sem tam problém, neznamenalo to že budu jenom nečině ležet a o nic se nepokusím, spíše naopak. Byly chvilky co jsem se pokoušel prorazit bariéru holou silou ale místo toho jsem pokaždé dostal paralizující a bolestivou ránu do celého těla, když se náramky proti magii kolem vzepřely. Znovu dopadnu na kolena těsně u dveřích a zhluboka zalapám po dechu, což bolelo snad ještě více. Nebylo odbré se takhle pohybovat... byl jenom zázrak že mi žádné z žeber ještě nepropíchlo plíci. Na chvíli zavřu oči a zůstanu chvíli sedět. Všude kolem mě bylo najednou ticho, dokonce jsem teď zaslechl hlasy dvou démonů, kteří se mezi sebou bavili. Jenže... to jsem ještě netušil co se doslechnu. Bavily se o Mirys o zvěromágyni... o jejich... cože? Cože?! To si snad...
"To si snad děláš srandu..." vydechnu a chvíli se křečovitě chytím za zápěstí, než do nich vší silou zarazím své vlastní drápy. S každým dalším slovem strážců se ve mě vzedmula vlna vzteku a agrese a nemyslel jsem na nic jiného, než se dostat na druhou stranu a vyrvat jim vnitřnosti z těla. Chvíli jsme tam bezradně seděl, než jsem se poddal svému vzteku a s hlasitým vrčením sě rozběhl proti bariéře. A znovu... znovu... znovu, bylo mi jedno že se pokaždé magie na náramcích zaktivovala a že mi projela celým tělem, teď... mi to nemyslelo, teď jsem nechtěl nic jiného než se dostat na druhou stranu a když bariéra najednou zapraská až praskne a já proletím dřevěnýma dveřma, pohledy dvou démonů se střetnou s tím mým jenom na okamžik, než jendoho z nich chytím pod krkem a zarazím mu ruku do těla. Halsitě vykřikne a druhý démon se mě pokusí zastait. Dříve než však něco udělá, omotám mu ocas kolem krku a začnu ho škrtit, než si to vyřídím s prvním démonem, kterému zarazím volnou rukou drápy přímo do obličeje. Ihned ho odhodím stranou druhého démona chytím oběma rukama za čelist, než mu zlomím čelist a ihned se rozběhnu dlouhou chodbou. Jenže najendou mě omotají stíny a trny, které sem i zaříznou do těla a dříve než stačím zareagovat, ležel jsem na zemi a Elias mi nasadil pouta na rukou.
"Co je to s tebou?! Proč i ty mu pomáháš!" zavrčím na něj, ale jenom se mi omluví a odpoví že nechce. Zmateně se na něj zadívám, ale to už si mě přehodil přes rameno a přísahal bych že nevím co se stalo a objevily jsme se před palácem na nějakém nádvoří. Byloto jakoby mě spolu s nim zahalil do stínu a... až teď jsem se trochu uklidnil. Byl jsem celý od krve démonů a až teď mě zabolela žebra, kdžy se mnou démon hodil na zem.

Na prázdno polknu a zadívám se na bratra, chtěl jsem okamžitě něco říci, kdžy jsem zahlédl Mirys, ale to už mi obmotal dráty kolem tlamy a ať jsem se snažil sebevíc, nemohl jsem nic říct. Aby toho nebylo málo, připevnil mě dráty k zemi a i když jsem se snažil z jeho sevření vysmeknout, nešlo to. Zastavily se asi dva metry od něj a proto ihned upřu pohled na Mirys. Jeden z démonů k ni přistoupí a podá mu meč, zatímco opodál ucítí výboj magie a rozezná v něm prostorovou bránu do jiného světa. Opět se snažil rozevřít tlamu aby něco řekl, ale místo toho jen ucítí jak pevné drátky tlačí na jeho šupiny. Bratr začne promlouvat o tom že jsem si vybral, že jsem mu k ničemu jako ona a že už pro něj nemáme význam. Párkrát zamrkám a zaškubu sebou, jenže dráty nepovolovaly. Chtěl jsem říci že to není pravda, že jsou to jenom jeho výmysly, že ji miluji a že bych ji nikdy nepodvedl! Znovu těžce polknu a k džy nepřestával mluvit a dal Mirys na vvýběr mezi mým životem a tím jejím, doslova sem i nahrnou slzy do očí. Ne... Ne... to nemůžeš, to nesmíš! Nesmíš! Nesmíš Slyšíš?! Řval jsem v myšlenkách a snažil se dostat z drátů, které neustále nepovolovaly. Když jsme ji sledoval, zdálo se že o tom všem pochybuje, díky čemuž mě bodlo u srdce a chvíli jsem si snad myslel že opravdu odejde. Upřímně bych byl šťatsný kdyby tzačal škubat a chtěl se z drátů dostat. Ne! Ne! Ne! Ne! To nemůžeš! Nemůžeš mě tady nechat! Prosím.... Prosím nedělej to! V tom neskutečném adrenalinu jsem zapřel všechny svaly v těle, dráty na mé tlamě popraskaly a stejně tak i všechny ostatní.
"Mirys!" zařvu když meč zarazí směrem k sobě a z očí mi doslova vytrysknou slzy. Jenže se zastaví a po chvilce si skrze sluneční paprsky všimnu pár drátů, které se zalesknou, než mi zcela zmizí před očima, kvůli slzám které se mi nahrnou do očí. I sethar vypadal že se probral ze svého šoku, což mě. Okamžitě jsem vyskočil na nohy a sledoval jsem meč, který letěl k jednomu z démonů, než se mu zarazil do břicha. Krátce se zadívám na kocoura a potom sjedu bratra nepříčetným pohledem, než se rozběhnu k jendomu z jeho démonů. Ihned hrábne po zbrani, což jsem přesně chtěl a proto se zastavím těsně před ním a dám si pozor aby úhel meče dopadl až za náramky. Byl to jenom krátký okamžik, co mi prudký švih meče jednoho z démonů usekl obě zápěstí a náramky byly rázem tu a tam naprosto zbytečné. Celé mé tělo zaplaví vlna bolesti a pod tlakem na chvíli dopadnu na kolena, než se otočím na kocoura, který zrovna rušil runu, kterou použil na Fen'lina. Chvíli jsem byl paralizován bolestí kterou jsem si sám způsobil, sledoval krvácející zápěstí. I když to byla jenom chvilka, ten pocit byl paralizující. Sethar však neotálel, rozběhl se k Mirys, kterou chytil kolem pasu a za chvíli stál vedle mě. Opatrně ji položil aby na mě mohl sepsat runu obnovy, což také udělal. Za chvíli bolest ustala, až úplně přešla, když mi na odseknutých koních zápěstí začaly dorůstat nové. Znovu jsem cítil průchod magie v mém těle a pokynu Setharovi aby se držel blízko Mirys... když si přivolám jedno ze svých kopí a za pomocí elektřiny prudce vyběhnu proti bratrovi. Na síle a rychlosti jsem opravdu nešetřil a vyběhl jsem proti němu jenom s jendým jansým cílem - zabít ho.

Bojoval se svým bratrem s jediným úmyslem, zabít ho. Nebyl čas přemýšlet a to že bylo ublíženo těm které miloval... Nebyl čas si vybírat, bylo to buď o jejich přežití nebo smrti. Tohle těžké rozhodnutí bylo na něm a dokud neznal způsob, jak z toho Fen'lina dostat, musel ho zastavit dříve, než jim ublíží ještě více. Bojoval s bratrem už nějakou chvíli. Zoufalá chvíle si žádala zoufalé činy, ale udělal by to znovu. Pevně sevře v ruce kopí a vpustí do něj obrovské množsví elektřiny, kterou posílí runami, jenže najednou... úplně zapomněli na Eliase, který se choval jinak! Okamžitě se zadívá dolů a když si všimne démona, který měl ve spárech jeho milovanou a Sethara držel pomocí trnů kolem krku, okamžitě přestane bojovat a než se nadál, ležel na zemi pod nohama jeho bratra, který se ho chystal zabít.
"Ne, to ty jsi to způsobil...." zavrčím na něj a těžce zalapám po dechu. Runa obnovy se soustředila jenom na jeho ruce, nikoli na žebra, která měl stále polámaná a až teď ucítil jasnou a ostrou bolest, která ho na chvíli paralizovala. Znovu zasyčím a zadívám se na démona, který býval kdysi mým bratrem a právě se mě chystal zabít.Nemůžu umřít... znovu ne! Už jenom kvůli Mirys! Aelin... matce a všem ostatním. Sledoval jsem ruku démona, která se v půlce zastavila. Ještě před chvílí se chladně díval do mých očí, když se jeho pohled nak rátkou chvíli změnil. Párkrát zamrkám a rychle se posadím, když démon se zakňučením uskočí dozadu.
"Fenne?" zašeptám nejistě a zavrtím hlavou. Démon opodál dopadl na kolena a přikrčil se k zemi, jako kdyby trpěl. Zaúpěl že nechce a vzdemula se od něj vnla emná magie. Opatrně se natáhnu pro kopí a postavím se na nohy jenom díky tomu, že jsem se mohl o něco podepřít. Dlouho to ale nevydržím a nakonec sebou seknu na zem. Kopí se rozplyne a rozkašlu se natolik, že pod sebou nechám louži krve. Vůbec jsem se nehlídal s magií a zcela jsem ignoroval zlámaná žebra to... nebylo dobré. Ačkoli jsem se chtěl pohnout, mé tělo vypovědělo službu a jenom jsem bezmocně sledoval krutého démona, který plně nabil vědomí a začal se sadisticky smát.
Elias kocoura zanedlouho pustil, už nepředstavoval nebezpečí a situace se docela uklidnila, ale naštvaný král se na něj se smíchem otočil a zeptal se jej, jak se z toho vykecá. Zdálo se že kocour hledal jakýkoli náznak toho, zda se dá jejich přítel ještě nějak zachránit. Zamyšleně se zadíval na krále a po chvilce si povzdechl než k němu pomalu došel. Upřímně, měl strach a lehce se třásl ale i přesto před něj předstoupil, i kdyby to snad znamenalo jeho smrt a poklekl.
"Upřímně, jsem překvapen můj králi. Jste schopen si poradit i za cenu toho, že vás poddaní zradí. Prvně jsem si myslel že nejste hoden trůnu a že si nezasloužíte mé vědomosti, pozornost a věrnost... ale očividně jsem se mýlil. Jste dokonce schopnější než Mephistopheles, který by si dle mých předsudků s touhle situací neporadil. Omlouvám se za svou troufalost, ponesu za ni plnou zodpovednost, je-li to nutné." vydechne a to bylo poslední co jsem tak nějak pobral, než jsem upadl do bezvědomí.

Věděla jsem že šel můj démon do podsvětí a proto jsem nevydržela ani chvíli v klidu. Byla jsme zrovna doma a uklízela, když někdo zaklepal na dveře. Překvapeně jsem se k nim rozešla, bylo mi vcelku jansé že to nemohl být můj Fen'lin, už jenom protože by neklepal a také mi bylo vcelku jasné že záchrana těch dvou potrvá mnohem déle. I tak mě to nenechávalo klidnou a jenom zamyšleně otevřu dveře, ve kterých stáli dva démoni, Upřu na ně pohled a hned sáhnu po dýce v botě a odskočím dozadu. Démon ale zakroutí hlavou a vejde dovnitř.
"Náš král vás prosí, abyste šla s námi. Neublížíme vám, půjdete-li dobrovolně," vydechne a já se na něj jenom zahledím. Něco mi říkalo, že by mě odvedli i kdybych nechtěla a proto jenom přikývnu a zamračím se. Nebyla jsem však jediná, koho chtěli sebou. Démon se rozejde k upírovi a vezme ho do náruče.
"Jaký král? Mephistopheles?" zeptala jsem se, ale žádné vysvětlení se mi nedostalo. Byla jsem nucena s nimi projít branou do podsvětí a zanedlouho se mi před obličejem rýsoval obrovský palác. Stála jsem na nádvoří a i tak jsem se rozhlédla okolo... Ihned jsem poznala šerpy Mephistophela a vlastně jsem si mohla všimnout obrovské vlajky která vysela na paláci... Eh, skvělé. Zároveň mě zarážel jejich přístup, neublížili mi, ani upírovi, kterého nesl jakoby s nějakou opatrností. Co se to sakra děje? Velké dveře se otevřely a byla jsem vedena dlouhými chodbami. Démon s Nathanielem se od nás po chvilce odloučil a tak jsem druhého démona následovala pomalu dál. Zanedlouho se zastaví u velkých dveří, než je oetvře, poklekne s tím že splnil žádost a pobídl mě k tomu abych vešla do místnosti, než se za mnou dveře zavřely. Pohledem prolétnu místnost, ve které poznám trůní sál a aznedlouho mi pohled spadne na démona, který seděl na trůnu. Osloví mě se smíchem a tím, že měrád vidí. Vyskočí na nohy a otevře náruč, jakoby snad čekal že mu do ní vběhnu. Zůstanu stát na místě, sjedu pohledem Sethara, který stál vedle něj a na Eliase, který zase po jeho druhém boku. Lehce nakloním hlavu na stranu a sleduji černovlasého démona, kterého jsem vůbec nepoznávala. Až po chvilce si znovu přehraji jeho hlas. Ten hlas.... mohl by to být...

Ani trochu jsem nerozuměla tomu co se děje a démona před sebou jsem nepoznávala, ačkoli bych dle hlasu přísahala že se jedná o mého Fen'lina. Sledovala jsem ho a na tváří se mu krátce zaleskl ublížený výraz, který hodně rychle zmizel se slovy, že jsme se neviděli zase tak dávno. Řekl to tak bez váhy, že mě to donutilo vydechnout a když se změni do lidské podoby, jenom jsem se lehce zamračila. Očima zapátrám po Eliasovi, který přikývne, jako kdyby snad věděl na co se chci zeptat. Lidská forma démona byla zvláštní. Upíral se na mě fialovýma očima a černé bělmo působilo tak nějak nepřátelsky. Jeho pohled se mi ani trochu nelíbil, přesto jsem jeho očím prozatím neuhýbala.
"Fenne?" vydechnu nejistě s jasným důrazem na otázku, zrovna v momentě kdy mou ruku pustí a osloví mě svou královnou. Zmateně jsem ho pozorovala, ani trochu se nepodobal mému démonovi a choval se divně. Co to bylo za muže? Co udělal mému Fenovi?
Jeho pohled po chvilce spadne níže a začne mluvit o dětech a o tom, že je zvědavý co z nich bude. Ihned pronels že v paláci budou mít všechno a žesnad budou silní a užiteční... pronesl to všechno se smíchem, ze kterého mě zamrazilo a proto jsem od něj zamračeně ustoupila.
"Cože? Nemyslíš si snad že bych... Co jsi udělal s mým snoubencem?" zavrčím na něj chladně a probodnu ho pohledem. Tohle nebyl můj Fen'lin, nevím kdo to byl ale můj muž to rozhodně nebmohl být!