Nate + Miriam

Dostanu pochvalu, že jsem skvělý tanečník a poté se mi ještě naskytne pohled na její překvapený výraz. Šťastně se zazubím a nechám ji nabrat si jídlo na talíř. Následoval jsem ji ke stolu a sedl si naproti ní.
"Děkuji, že jsi šla se mnou," vydechnu a chvíli ji sleduji, než můj pohled začne klouzat po tvářích ostatních hostů. Stále jsem musel splnit úkol, to mi ale nezabraňovalo si dnešek užít. Najednou zahlédnu můj cíl. Byl to čtyřicátník, lehce při těle a s plnovousem. Bavil se s několika dalšími lidmi a všichni se smáli. Lehce se zamračím, ještě jsem nehodlal nic podniknout. Neodejde tak brzy. Hodlal jsem se ještě pěkně dlouho věnovat Miriam a pak si možná najdu čas na tu pitomou zakázku. Která nás ovšem dostala sem, takže alespoň za to jsem byl vděčný. Počkám, až Miriam dojí, než ji opět chytím za ruku a rozejdu se k balkónu.
"Odtud by měl být krásný výhled na město," řeknu nadšeně a otevřu dveře na venkovní terasu. Dojdu až k zábradlí a zadívám se na Atreiu v celé své kráse.

"Ummm, to je výborné!" vydechnu nadšen když ochutnám první sousto jídla. Dostanu ihned chuť nabídnout Natovi taky k ochutnávce, ale v čas se zarazím. Byl to upír, nepotřeboval jíst lidské jídlo. Občas jsem na to zapomněl a dneska mi přišel jako normální mladík. I já si připadala jako obyčejná lidská dívka, která nemá žádné starosti, žádné problémy a žije okamžikem, tímto naprosto krásným okamžikem, který jsme si užívali. Spokojeně jsem jedla svá sousta, zatímco Nate hledal toho chlapa po kterým jde. Okamžitě jsem poznala, že našel svůj cíl, když se mu tak prazvláštně zalesklo v očích. S úšklebkem dojím i poslední zbytky, měli jsme ještě dost času, nikdo nikam nespěchal. Odložím talířek, ale to už mi Nate pomáhal na nohy a za ruku mě vedl po schodech, mě neznámo kam. V tichosti jsem jej následovala, pro dnešní večer jsem mu opravdu věřila že neudělá nic, co by mi nějak ublížilo, nebo jsem v to alespoň doufala. S úžasem vydechnu když otevře dveře a před námi se rozprostře město v celé své kráse. Mé oči párkrát zamrkají a upnou se na pouliční světla města... Neměla jsem slov. Nadšeně dojdu až k zábradlí, přes které se lehce nakloním. Bylo to tu... úchvatné!
"Páni..." vydechnu a zůstanu hleděl na velké město.

Rozzáří se jí oči a zahledí se na město před námi, které bylo nádherně ozářeno světly, ať už z domů samotných, nebo z pouličních lamp. Užasne vydechne, zadívám se na ni, stále byla to nejkrásnější, co se v okolí nacházelo. Její nádherné, již zcela rudé oči mě ihned upoutaly, stejně jako černé vlasy, které rámovaly její obličej a jejich konečky se měnily na růžové. Přemýšlel jsem nad touto změnou, že bych konečně zapomínal a její schopnost se projevovala naplno. Mění se v můj ideál krásy? Byla vskutku nádherná, zároveň mě to však trápilo. Chtěl jsem vidět, jak vypadá doopravdy, ne odraz mých sobeckých tužeb, které se do ní promítnou jako do dokonalé dívky. Lehce zavrtím hlavu a když dojdeme až k zábradlí, stoupnu si za ni a obejmu ji kolem pasu. Skloním se a bradou se lehce opřu o její rameno, zatímco hlavu nakloním k té její.
"Stejně se ani tento nádherný výhled nevyrovná tvojí kráse," zašeptám potichu, než jí dám pusu na líčko a až teď si uvědomím, jak je maličká. Předtím mi připadala o dost vyšší, ale... Díky tomu byla ještě perfektnější. Spokojeně se usměji, zavřu oči a nasaji její slastnou vůni zcela beze strachu, že bych se neovládl. I stvůra byla v její blízkosti klidná. Zřejmě si pamatovala, co Miriam umí.

Mé zvědavé oči bloudily po záři města. Přišlo mi to tak neskutečně romantické, celé tohle místo, tyto okamžiky a celý dnešní večer příjemnou dobrou atmosférou a krásou, kterou jsem si moc dobře uvědomovala.
"Opravdu dlouho jsem se takhle nebavila, už jsem ani nevěřila že mám právo na alespoň trochu normální život," zašeptám k Natovi, ale neotáčela se. Slyšela jsem jeho kroky, které se blížili a poté cítila jeho silné ruce, které objaly kolem pasu. S úsměvem na rtech zvednu ruku, kterou ho pohladím po vlasech, když si položí hlavu na mé rameno. Cítila jsem jeho chladnou kůži na krku a musela se uculit, když mi dal pusu na líčko s tím, že se mi celý výhled na město nevyrovná.
"Máš pravdu, nevyrovná," vydechnu s úsměvem, který na chvíli zmizí. Vděčila jsem za to hlavně mé proklaté schopnosti.
"A přeci to v podstatě nejsem já, komu patří tahle překrásná slova..." vydechnu a nakonec se od něj odtáhnu. Ladně vyskočím na zábradlí a okamžitě se do mě opře lehký vítr, který mi rozevlaje dlouhé vlasy do strany. Nebála jsem se o svou rovnováhu, i kdybych spadla nic se mi nestane, ale teď, párkrát se na zábradlí otočím a s úsměvem se zadívám na Nathaniela.
"Přesto mohu s jistotou říci, že jsi nejhezčí chlap, kterého jsem kdy za to staletí potkala," vydechnu s úsměvem a když se zastavím naproti něj, volným pádem se spustím do jeho náruče. Byla jsem si tak jistá, že mě chytí, věřila jsem mu. A i kdyby odstoupil, vybrala bych to, přece jenom jsem nechtěla vypadat hloupě.

Zašeptá, že se takto dlouho nebavila a ani si nevěřila, že má nárok na normální život. Trochu víc ji k sobě přitisknu a spokojeně zavřu oči.
"Tak to jsme dva... Jen díky tobě necítím žádnou krvežíznivost a můžu žít trochu normálněji. Ale nejen to, díky tobě si zase užívám život a připadám si jako obyčejný člověk, který se přišel pobavit na ples s nádhernou dívkou jeho snů... No, až na to, že pak musíme někoho zabít," zasměji se a poslední poznámku si vážně nemůžu odpustit. Přizná, že mám pravdu a že se jí nic nevyrovná, jen že ta překrásná slova nepatří jí. Chtěl jsem poznamenat, že mám v tom případě fakt zatraceně dobrou představivost, protože o něčem tak krásném se mi ani nezdálo, jenže se zarazím. Pro mě samotného bylo zvláštní, že jsem již neviděl Leilu, ale teď už spíše... Zcela jinou dívku. Tiše si povzdechnu a přikývnu. Jednou bych chtěl vidět, jak vypadá doopravdy... Dostanu od ní pochvalu, které se začnu hlasitě smát.
"To ten můj upíří šarm," zasměji se a sleduji, jak jí vítr čechrá její krásné, dlouhé vlasy, které byly zase o trochu růžovější. Otočí se čelem ke mně a začne padat, usměji se, okamžitě natáhnu ruce dopředu a zachytím ji. Zadívám se jí do očí a několikrát se s ní zatočím na místě, než ji opatrně položím na zem a jemně políbím na rty. Nechtělo se mi od ní, užíval jsem si sladkost jejích rtů, ale nakonec se přeci jen odtáhnu.
"Kam se hrabe jakékoliv jídlo či krev, tvé rty mi stejně chutnají nejvíc," zašeptám, než jí znovu políbím, tentokrát hladověji a s větší vášní. Čím dál víc jsem ji chtěl mít u sebe, čím dál tím víc se mi příčilo pomyšlení, že by měla být s někým jiným a byť jen flirtovat. Chtěl jsem ji pro sebe, ale věděl jsem, že mou nebude, pokud sama nebude chtít. Nemohl jsem ji držet, nemohl jsem jí nařizovat, ovládat ji. Tím bych ji jen odehnal. Když byla se mnou, už jsem nemyslel na Leilu, jen ona naplňovala moji mysl a já...
Já se zamiloval, aniž bych to tušil, nebo bych si to sám přiznal. A s každým úsměvem, dotekem, polibkem... Jsme ji miloval stále víc a víc.

Chytil mě s takovou jistotou a elegancí jakou jsem od něj očekávala. Se spokojeným úšklebkem roztáhnu ruce v momentě, kdy se zatočí. S dopadem na nohy se rozesměji a pokloním. Nemohla jsem se přestat usmívat a vůbec mi to nevadilo. Byla jsem spokojenost samotná a jeho přítomnost na ní jenom přidávala. Sotva zvednu hlavu vzhůru, ukradne si můj polibek a hned na to promluví. Mé rty mu chutnaly nejvíc, donutila jsem zahnat úšklebek a než jsem se nadála, měla jsem jeho rty opět na těch svých. Byla v něm vášeň, a hlad, který mě donutil otevřít své zvědavé oči. Zkoumavě si ho změřím pohledem a vydechnu mu trochu vzduchu do polibku. Držela jsem ho za pas a aniž bych si to sama uvědomila, přitáhla jsem si ho mnohem blíže k sobě. Nechtěla jsem tak rychle propadnout jeho kouzlu a proto jsem donutila sama sebe, potlačit ty touhy a pocity, do ústraní. Z polibku nakonec nezůstalo nic víc, než jenom obyčejná pusa. Bála jsem se toho šarmu, kterým oplýval, co to se mnou je? Nikdy jsem se takhle nechovala, přece se nepodvolím jenom tak nějakému muži... S letmým nádechem se odtáhnu a zabloudím k jeho očím. Nakonec se pomalu otočím a rozejdu zpátky když do dveří vstoupí nějaký jiný, mladý pár a naší chvilku soukromí, tím označím za ukončenou.

Přitáhne si mě blíž k sobě za pas a tak se spokojeně usměji a sám zesílím svůj stisk, ale jenom tak, aby mi kdykoliv mohla utéct. Nechtěl jsem ji do ničeho nutit. Ale i přesto se náš polibek změní v obyčejnou pusu. Lehce se zamračím a tázavě se na ni podívám. Nepokazil jsem něco, nebo nezacházím tam, kam nechce? Věděl jsem, že je zvyklá si s ostatními hrát, omotat si je kolem prstu pomocí svých schopností. Se mnou jí to nešlo a přesto mě většinou nechala. Jaký je mezi námi vůbec vztah? Tiše si povzdechnu, když se ode mě odtáhne a zapátrá v mých očích, zajímalo by mě, co hledala... Otočí se a rozejde zpátky do sálu, poslušně se vydám za ní, nechtěl jsem, aby jí ostatní chlapi otravovali a flirtovali s ní. Bohužel naši chvilku soukromí ukončí další mladý pár, který se rozhodl jít na terasu a tak si jen znovu povzdechnu a opět vejdeme do rušného sálu.
"Copak by jsi chtěla dělat teď?" zeptám se jí potichu a jemně ji vezmu za ruku. Rozhlížel jsem se po všech přítomných, nechtělo se mi moc dávat do řeči s ostatními, přišel jsem sem, abych strávil čas s Mir a splnil úkol, ne abych klábosil s boháči. Zahlédnu opět můj cíl a ušklíbnu se. Nic netušil a jen se bavil s několika dámami a smál se.
"Bude problém, když s jednou z nich odejde," zamumlám směrem k Miriam a lehce se zamračím. No, nebyl by to problém, ale měl bych na krku dvě mrtvoly místo jedné a to by bylo... Zbytečné.

Vešli jsme opět do rušného sálu a já se mile pousmála na všechny přítomné. Nate si téměř okamžitě ukradl mou ruku a mě to pobavilo. Nic jsem nenamítala a spokojeně jeho ruku stisknu.
"Myslím že nechám na své společnosti ,vymyslet nějakou zábavu. Jistě si takových večírků zažil více než já," pousměji se a ohlédnu se na muže, který byl naším cílem. Smál se a bavil s několika dalšími dámami a když Nate poznamenal, že bude problém když s jednou z nich odejde, hravě se ušklíbnu a prudce ho k sobě přitáhnu za ruku.
"Nedovolím mu odsud s někým odejít, nemusíš se bát," lehce se zamračím a změřím si ho přísným pohledem. Kdybych ucítila jenom náznak toho, že chce odejít, donutila bych ho cítit takovou touhu tu zůstat, že by tu zemřel stářím... Na Nathaniela to nemělo žádný účinek. I když mé touhy možná cítil, dokázal jim odolávat. Upřeně se mu zadívám do očí a donutím ho se mi omluvit. Začnu se soustředit na to, aby se mi okamžitě omluvil a litoval toho co řekl, doslova jsem se snažila tu jeho sílu vůle zatlačit někam do ústraní. Jen ať se popere s tou touhou, chtěla jsem vědět jak si poradí, jak se bude tvářit, opět jsem cítila jak se mi koutky zvedají v úšklebek, mé oči se doširoka rozevřely a chvíli jsem mohla vypadat jako nějaký spokojený blázen. Jenže mi oponoval a já cítila jeho silný vzdor, tak jako poprvé.

Řekne, abych já sám vymyslel nějakou zábavu a tak se zamyšleně rozhlédnu po sále a můj pohled opět sklouzne na taneční parket. Že bychom si dali ještě jeden tanec? Nebo bych měl vymyslet něco jiného? Miriam prohlásí, že ho odejít nenechá a tak se ušklíbnu.
"Tím jsem si jist," odpovím pobaveně a v tu chvíli ucítím touhu se Miriam omluvit. Byla silná a stále sílila. Podívám se na ni, měla na tváři úšklebek a chvilku vypadala, jako by utekla z psychiatrické léčebny. Potom mi však začne připadat spíše roztomilá.
"Aww, vypadáš roztomile, když se tak tváříš, jen nechápu, za co se mám omluvit..." řeknu pobaveně a zahledím se jí do očí. Bojoval jsem silou vůle, kterou jsem musel trénovat a zocelit za ty roky, co jsem se snažil ovládnout tu stvůru ve mně. Nic jsem neprovedl a tak jsem se odmítal omluvit. Jen si mě zkoušela a já nehodlal selhat. Nemohl jsem. Neměl jsem problém se jí omluvit, pokud opravdu udělám něco špatně a ublížím jí tím, jenže teď jsem ustoupit nehodlal. Jenže to nutkání bylo stále nesnesitelnější, zamračím se na ni a tiše zasyčím.
"Fajn, je to vážně nepříjemné, ale mě nezlomíš, můžeš toho tedy prosím nechat?" zašeptám a přitisknu ji k sobě, skloním se k ní a na tváři se mi objeví zlověstný úšklebek.
"Měla bys toho litovat, nebo ti to později vrátím," zašeptám jí do ucha, ale nepouštím ji z mého objetí.

On... poznamenal že si tím je jistý a poté zamručel že vypadám roztomile, když se tak tvářím. Pořád nechápal za co se má omluvit. Chtěla jsem se nafouknout s tím, že mi nevěří, že bych to zvládla a zapomíná co dokážu, ale před chvíli mě ujistil... že si je jistý tím, že bych toho muže nikam nepustila. Proto jsem jakékoli nafouknutí uznala za zbytečné. Zamračil se a se zasyčením zašeptal že ho nezlomím. Pro tentokrát měl pravdu... Poprosil mě abych toho nechala, což mě donutí k lehkému zamračení, než si mě k sobě přitiskne a skloní se až ke mě. Párkrát se zapřu abych ho od sebe odstrčila, ale jenom lehce, zatímco mi šeptal do ucha, že bych toho měla litovat, nebo mi to později vrátí. Po další notné chvilce, co mi oponoval, svůj vliv na něj zruším. Vypláznu na něj jazyk a až teprve teď se nafouknu, za svoji prohru. Za to že mě donutil se stáhnout a ... ne, nevydrželo mi to dlouho. Nakonec se tomu zasměji a probodnu ho vyzývavým pohledem. Jednu ruku položím na jeho bok, zatímco tu druhou svěsím podél těla. Opravdu pomalu ji položím na jeho stehno, přes které mu pomaličku přejedu až přes okraj pasu k hrudníku. Zároveň k němu vzhlédnu svýma svůdnýma, rudýma očima. Velice opatrně se natáhnu k jeho uchu a donutím ho aby se sklonil, jinak bych na něj nedosáhla...
"Jednou mi podlehneš i ty," zašeptám svůdně a vydechnu mu trochu horkého vzduchu na krk, než se velice pomalu odtáhnu a pohladím ho po jeho jemné, leč chladné tváři.

Párkrát se mě pokusí odstrčit, ale pokaždé jen zesílím svůj vlastní stisk a nenechám ji. Nepoužívala ani moc síly, takže to bylo jednoduché. Ucítím, jak její schopnost přestala působit a tak ji pomaličku pustím a usměji se. Nafoukla se a vypadala uraženě, zároveň však hrozně roztomile. Zazubím se a pohladím ji po tváři, než svěsím ruku podél těla. Dlouho jí to nevydrží, zasměje se a probodne mě vyzývavým pohledem. Usměji se, výzvy jsem měl rád a ona jednou rozhodně byla. Položí mi ruku na stehno, cítil jsem její jemný dotek na svém těle, pasu a hrudníku a zvědavě ji sledoval. Zadívám se do jejich očí, které rudě žhnuly. Čišel z nich život, radost a hravost. Skloním se k ní jako omámený a očarovaný jejím pohledem, načež mi zašeptá do ucha, že jednou jí podlehnu i já. Věděl jsem, že má pravdu a že se to možná stane dřív, než si myslí a trochu jiným způsobem, než by čekala. A doufal jsem, že i ona podlehne mně.
"Aby to nebylo naopak," zašeptám a ušklíbnu se, líbilo se mi tohle její svůdné chování, i její jemný dotek na mé tváři. Ten pohled v jejích očích byl k nezaplacení. Odtáhne se a tak ji opět uchopím za ruku a rozejdu se sálem, hodlal jsem nám vymyslet nějakou zábavu, než nás to omrzí, splníme úkol a vrátíme se domů.

S úšklebkem zašeptá aby to nebylo naopak a nakonec stisk povolí. Pomalu se od něj odtáhnu a chytnu Nathaniela za ruku. Společně s ním se potom vydám užít zbytek volného času, který jsme měli. Koutkem oka jsem nespouštěl náš cíl z dohledu, stále se bavil s nějakými dámami, než se odebrali ke stolu, kde se společně posadili a klábosili dál. Okamžitě dosoukám Nateho ke stolu se šampaňským, chtěla jsem si dopřát jedno z dražších vín a jak jsem čekala, byly opravdu lahodná. S úšklebkem se zadívám na svého společníka, jehož oči tolik vypovídali o tom, na co právě myslí. Pozoroval okolí a usmíval se, vypadal tak nějak spokojeně. Díky němu jsem se já sama cítila skvěle a užívala si to. Jeho silná vůle mě stále fascinovala, byl výzvou pro mě samotnou. Výzvou, která mě občas vytáčela. V jeho přítomnosti jsem věděla, že nic nebude dle mých pravidel a ta občasná nejistota mě trochu děsila, ale zároveň mi přišla zvláštní, fascinující. Stála jsem u stolku po jeho boku a sledovala krásně zdobený stůl, tedy do doby než jsem si uvědomila že náš cíl právě míří na terasu. Za ruku si vedl brunetu zhruba ve středním věku a už teď jsem jasně cítila jeho touhu, která vypovídala o tom, že si ji hodlá odvést do své lože. Nedej bože aby si ji vzal už tady. Okamžitě zareaguji a přesměruji tuhle touhu na sebe. Pomalu se rozejdu k nim, než svůj pohled zrychlím a s nataženýma rukama se muži vrhnu kolem pasu. Okamžitě na mě upne své oči a já se hluboce zadívám do těch jeho. Na tváři měl jasně viditelný ruměnec a prohlížel si mě.
"Omlouvám se slečno, ale krást mi ex-přítele v době mé nepřítomnosti, není zrovna hezké," vydechnu omluvně, smutně a poté muže konečně pustím. Okamžitě jej chytím za ruku a rozejdu se s ním ke schodům, na které pomalu vykročím. Cítila jsem jeho jistý a vítězný stisk, nad kterým jsem se musela ušklíbnout. Dívka na nás jenom s vyvalenýma očima hleděla, než odešla za svými známými. Já upřela pohled na muže a sladce se na něj uculila.
"Omlouvám se, že jsem tě nechala tak dlouho čekat, už to nikdy neudělám," zakřením se a společně vyjdeme jedno schodiště. Tiše přitom doufám, že je Nate někde za námi.

Miriam mě odtáhne k stolku se šampaňským, které ochutná, sledoval jsem její spokojený úsměv a věděl jsem, že se baví stejně jako já. Stále jsem však kontroloval náš cíl, který rozhodně chtěl odejít s nějakou dámou. Málem si ani nevšimnu, že s jednou odcházel na verandu, Miriam naštěstí zareagovala velmi rychle. Nechám ji jí a tiše zavrčím, když ho obejme. Teď na to ale nebyl čas! Rozejdou se někam pryč a já se nenápadně vydám za nimi. Protivil se mi ten arogantní úsměv, který měl muž na tváři, ten chtíč v jeho očích, když se díval na Miriam a na její tělo. Tak rád ho uvidím mrtvého! Zajdou do pokoje a já zachytím dveře ještě dřív, než se stačí zavřít. Tiše vklouznu za nimi a zabouchnu za sebou dveře. Ani si nevšiml, že je tady někdo další a už se vrhal po mojí Miriam! Naštvaně zavrčím a ihned ho od ní odtrhnu, mé oči zrudly a propaloval jsem ho pohledem, zatímco jsem ho držel pod krkem přimáčklého na zdi.
"Zdravím příteli!" řeknu a propálím ho pohledem. Vykulil na mě oči a snažil se dostat z mého sevření. Ušklíbnu se a odhodím ho doprostřed pokoje, kde tvrdě dopadne na zem.
"Mám z něho vymlátit kód od sejfu, nebo tohle můžu nechat na tobě?" zeptám se mojí nádherné společnice a rozejdu se k ní. Okamžitě jsem si jí prohlížel, jestli jí ten zmetek něco neudělal, ale vypadala v pořádku.

Zavedl mě do pokoje, do jednoho opravdu draze vypadajícího pokoje. Na můj vkus to tu bylo přezdobené a nelíbilo se mi to tady. Navíc ještě v jeho přítomnosti... Vůbec, jak někdo takový může vůbec nabalit nějakou ženskou? Hnusil se mi, ale musela jsem to překousnout. S povzdechem nad tím zakroutím hlavou a koutkem oka zahlédnu Nathaniela, který se vkradl do místnosti. Potichu se zaraduji zrovna ve chvíli, když se ke mě muž natáhne pro polibek a Nathaniel ho ode mě odtrhne, jakoby se nechumelilo. Okamžitě ho přimáčkne ke zdi a já se vděčně podívám na jeho záda. Naštvaně vrčel a jeho oči žhnuly rudou barvou a byl na muže opravdu naštvaný. S úšklebkem pozoruji jak muže pozdravil a hodil s nim o zem jako s kusem hadru. Ach, líbil se mi čím dál víc!
"Co kdybych řekla, že se velice ráda podívám jak provádíš plastiku obličeje?" zakřením se a poté milému muži zamávám. Ano, potřeboval ji.
"V kaluži krve, bude vypadat možná dokonce lépe," vydechnu a olíznu si hravě vrchní ret. Nate mě kontroloval pohledem, ale byla jsem v pořádku. Nedovolila bych tomu muži na mě sáhnout, to ani náhodou.

Začnu se smát tomu, co řekla, chtěla to nechat na mě a zlověstně jí jiskřilo v očích. Rozesměje mě to ještě víc. Chtěla show a já jí ji hodlal dopřát. Zabodnu své rudé oči do muže na zemi, který se už teď rozklepal strachy a na mých rukou se objeví drápy.
"Hmm, takže... Co s tebou?" zapředu, než ho prudce udeřím do obličeje. Jedinou ránou mu zlomím nos, druhou mu vyrazím pár zubů, které vyplivne na zem a pokusí se ode mě dostat pryč. Po třetí ráně se ozve zakřupání jeho čelisti. Vypadal na pokraji mdlob a tak ho se sadistickým úšklebkem zvednu do vzduchu a zaryji mu drápy do břicha.
"No tak! Potřebuji tě při vědomí," zasměji se, než se rozhlédnu po pokoji, nikde jsem však sejf neviděl.
"Kde je sejf?" zavrčím na něj, neodpoví mi, ale jeho oči na vteřinku utečou někam doprava. Usměji se a strhnu obraz ze stěny, za ním bylo to, co jsem hledal. Postavím ho na zem, načež se rozkašle a začne plivat krev. Přimáčknu ho ke stěně a zavrčím.
"Kód!" zasyčím a muž se rozbrečí, vyťuká kód a poté se svalí na zem. Něco nesmyslného naříkal a vzlykal. Znechuceně se něj podívám, to snad ani není chlap! Vezmu si dokumenty a otočím se na Mir.
"Chceš si taky pohrát, nebo to mám ukončit?" zeptám se se smíchem.

Sledovala jsem muže na zemi, klepal se strachy a nevěděl co by kam. Musela jsem se ušklíbnout, když jsem zahlédla Natův spokojený a odhodlaný výraz, předvést mi pěknou podívanou. Pohodlně se posadím na velice drahou postel a sleduji jak muži odlétají zuby. Jeden z nich dokonce odletí až ke mě a tak ho se zájmem zvednu a prohlédnu si ho. Slyšela jsem žalostné naříkání muže a sledovala jak si to můj společník užívá. Chtěla jsem s úšklebkem pronést že takhle mu toho moc neřekne, ale nechala jsem ho ať dělá svou práci. Přece jenom jsem si divadélko před mýma očima užívala. Potřeboval sejf a kód. Během chvilky dostal obojí. Muž se okamžitě rozbrečel a sesunul k zemi. A já... já si užívala ten sadistický úsměv mého přítele, oči se mi zeširoka rozevřou a já se začnu hlasitě smát. Jak jsem si tohle užívala, ten jeho pohled. Okamžitě jsem si vzpomněla na jeo slova na hotelu a musela se ušklíbnout. Usměji se zrovna ve chvíli, kdy se na mě Nate otočí a zeptá, jestli si chci taky pohrát. Hravě seskočím z okraje postele a rozejdu se k muži, který se držel za hlavu a plival krev někam po sebe. Blábolil něco o tom že to není možné, že se mu to jenom zdá, že je to špatný sen, alespoň to jsem si z jeho: Bože pomoz mi, bože zachraň mě, bože, udělej něco, prosím tě a rádoby ach bože co a tamto... vyvodila. Pomalu se skloním k jeho uchu a položím mu ruku na rameno.
"Víš, jednou jsem byla v kostele prosit boha o odpuštění za svoje hříchy, ale i když jsem seděla v kaluži krve se svatou zbraní na klíně - neodpověděl," vydechnu zcela vážně, než ho k sobě otočím, chytím za límec a zvednu nad sebe.
"Vy lidé jste jako osiny v zadku, žijete si spokojeným, rozmazleným životem a nic kromě stáří vás netrápí... Nezasloužíte si takové štěstí," zasměji se a poté s mužem švihnu o podlahu tak silně, že mu málem vyrazím dech. S úsměvem na tváři ho donutím myslet na tu bolest, cítit ji až do morku kost, soustředit se na každý sval ve svém těle, donutím ho řvát zoufalstvím, strachem, beznadějí a při té příležitosti mu zakryji pusu, aby nebyl tolik slyšet. Na ruce se mi okamžitě objeví drápy, se kterými mu oddělím levou končetinu od těla. Když mi muž začne upadat do bezvědomí, podříznu mu hrdlo a odskočím od něj abych nebyla od krve. Po chviličce sledování jak se jeho krev rozlévá po zemi, mi úsměv z tváře upadne.
"Bůh neexistuje a pokud ano, tak má opravdu dobrý smysl pro humor," vydechnu a svěsím ruce podél těla. Až teď nechám své dlouhé drápy zmizet a otočím se na Natahniela.

Neposlouchal jsem to pitomé blábolení a tentokrát jsem se já díval, jak si s ním Mir hraje. Opřu se zády o stěnu a se sadistickým úsměvem ji sleduji. Byla vážně nádherná. Nádherně děsivá. Vypadala tak nevinně a přesto naháněla strach. Mně tedy ne, spíše mi přišla roztomilá, ale muž se jí přímo děsil. Dokonalá dívka se ho právě hodlala zabít. Zasměji se té představě a křupnutí, které se ozve, když s ním Mir hodí o zem bylo jako hudba pro moje uši. Nárazem mu také málem vyrazila dech a muž se rozkašlal. Neunikne mi, že se jí na rukou objevily dlouhé drápy, kterými mu urvala ruku. Zašklebím se a vteřinku na to se po pokoji rozstříkne krev, která naštěstí nepotřísní Miriam. Úsměv jí však zmizí z tváře a zašeptá, že pokud bůh existuje, má dobrý smysl pro humor. Zasměji se tomu a jakmile se ke mně otočí, obejmu ji.
"S tím souhlasím a vážně by mě zajímalo, jestli tam nahoře sedí nějaký bastard a baví se nad našimi osudy," zasměji se a poté ji pustím. Zahladím veškeré naše stopy, než se vydáme zpátky na chodbu a pryč z toho pokoje. Jemně jsem ji držel za ruku a rozhlédl se po chodbě, nikdo tady nebyl.
"Půjdeme domů?" zeptám se s úsměvem a vytáhnu mobil, abych nám mohl zase zavolat limuzínu na odvoz.

Silné, mužské ruce mě objaly a já se pousmála Natovým slovům. Nic jsem na to neříkala a nad otázkou jestli půjdeme domů jenom přikývnu a chytím se s jistotou jeho ruky. Vyšli jsme na chodbu a nikdo tam naštěstí nebyl, oba proto vyběhneme z pokojů a nakonec se zastavíme kousek od balkonku, kde jsme se předtím koukali na město.
"Neprojdeme se pěšky?" navrhnu po chviličce a zadívám se na Nateho. "Alespoň kousek, chci se trochu provětrat," zavrním a udělám na něj prosebné kukadla. Chtěla jsem se projít tichou, tmavou ulicí za klidné noci s čerstvým vánkem za zády. Nakonec svého společníka chytnu za ruku a rozejdu se k němu ke schodům. Netrvalo moc dlouho, než jsme opustili jak sál, tak i budovu. A hned na to, se před budovou spokojeně zatočím a nadechnu opravdu čerstvého vzduchu. Byla tma, takže jsem se nemusela bát, že by se Nate spálil a když jsem se zastavila a tak nějak na něj koukala, jak tam stojí v obleku a pozoruje mě, musela jsem se uculit. Vypadal jako nějaký měsíční princ, to jsem mu ale neřekla, jednak by chytl svůj obvyklý výtlem a ještě by si ze mě utahoval. Ne, tyhle myšlenky jsem si nechala jenom pro sebe.

Přikývne a společně se vydáme pryč z domu, zastavíme se až u balkónu, kde navrhne, abychom šli pěšky s tím, že se chce provětrat a upře na mě své nádherné kukadla. Pousměji se a přikývnu.
"Cokoliv si přeješ, princezno," řeknu s úsměvem a ruku v ruce se vydáme pryč z budovy. Ignoroval jsem všechny okolo nás, už jsem chtěl být venku, ve tmě, v tiché noci a hlavně sám s ní. Pustím moji ruku a spokojeně se zatočí. Sledoval jsem, jak její dlouhé vlasy vlály okolo ní a musel jsem se spokojeně usmát. Byla... úžasná. Hravá, měla radost ze života, přestože jí stále házel klacky pod nohy. Uměla se bavit a stále mě překvapovala. Pozoroval jsem ji, jak se roztomile culí, než k ní dojdu a opět ji chytím za ruku.
"Děkuji za krásný večer, jsem opravdu rád, že ses rozhodla jít se mnou," vydechnu a dám jí pusu na čelo. Vypadla vskutku jako princezna, byla nádherná, dechberoucí. Mohl bych se na ni dívat pořád, ale to, čím mě opravdu okouzlila byla její povaha, její osobnost. S ní jsem se nenudil a už teď jsem věděl, že i kdybych našel způsob, jak sám ovládat tu stvůru a v podstatě bych už neměl důvod zůstat a chránit ji... Zůstal bych po jejím boku a ani vteřinu bych toho nikdy nelitoval. Ruku v ruce se tichými ulicemi vydáme domů, užíval jsem si čerstvý vzduch a vítr, který si pohrával s mými vlasy. Dnešek snad už nemůže být lepší...

Usmívala jsem se od ucha k uchu, celá spokojená a nadšená. Nic nám dnešní večer nepokazilo a já už teď mohla označit tenhle ples za ten nekrásnější, na kterém jsem kdy byla. Poprvé jsem si nemusela hlídat záda a věděla jsem, že je hlídá někdo mě. Ruku v ruce jsme šli domů a mě stále v hlavě zněli jeho slova, byl rád že jsem se rozhodla jít s ním. Děkoval mi za krásný večer, přestože jsem věděla, že bych děkovat měla hlavně já jemu.
"Víš, nejsi zase až takový vůl, jak jsem si myslela," hlesnu do ticha ulic a s úsměvem na chvíli zavřu oči. Držela jsem se ho a kráčela na jistotu po jeho boku. Netušila jsem co říci, jenom jsem mlčela a v tichosti si užívala to ticho okolo nás. Cítila jsem se s ním bezpečně.
"Děkuji ti za dnešek, opravdu jsem si ho díky tobě užila," hlesnu do ticha a zahledím se na zem pod našima nohama. Na tváři jsem měla stále lehký úsměv a nehodlala jsem se ho vzdát.

Kráčeli jsme domů pod světly lamp tichou ulicí a mohl jsem si užívat každou vteřinu této procházky. Miriam poznamená, že nejsem zase až takový vůl, což mě upřímně rozesměje.
"Děkuji, ale není to ta nejlepší lichotka, kterou jsem od tebe dostal," odpovím se smíchem, pustím její ruku a místo toho tu svou dám kolem jejích ramen a přitáhnu si ji k sobě. Poděkuje mi za dnešní večer a tak jen přikývnu.
"Musíme si to někdy zopakovat... Zase někdy můžeme jít na nějakou akci a tentokrát i bez nějaké zakázky. Prostě... Si to jen užijeme," řeknu jí s úsměvem. Zatočíme do jedné z menší ulic, která vedla přímo k hotelu, když najednou zaslechnu ženský křik. Někdo volal o pomoc.
"Ti lidi si vážně nedají pokoj," v ten samý moment se ale křik změní v hlasité vrčení. Zastavím se a obezřetně rozhlédnu. Co to sakra bylo?
"Asi... Bude průšvih," zašeptám směrem k Miriam a v tu stejnou chvíli se zpoza rohu vyřítí vlkodlak, no bezva....

Chystala jsem se mu znova odpovědět na to, že budu velice poctěna, když s nim budu moci strávit nějaký čas na nějaké z dalších příjemných akcí, když se ulicí ozve hlasitý ženská křik. Okamžitě se zamračím a rozhlédnu okolo. Byli jsme v docela dost tenké uličce a mě se to vůbec nelíbilo. Ještě více když se ozvalo hlasité zavrčení a zpoza rohu se na nás vyřítil vlkodlak.
"Nate!" zařvu na něj, když se po něm dvounohá bestie rozběhne a napřáhne svou obrovskou tlapu, kterou se ho pokusí přimáčknout ke stěně. Okamžitě na vlkodlaka zasyčím a odskočím dozadu. Stál přede mnou v uličce a odděloval mě od té stvůry, musím mu nějak pomoci!

Miriam zařve moje jméno zrovna ve chvíli, kdy se po mně ta velká bestie vrhne, ušklíbnu se a uhnu stranou, nehodlal jsem ho však nechat jít k mojí Miriam. Zrudnou mi oči a na rukou se mi objeví drápy, vyhnu se ještě dvěma dalším ranám, než vlkodlaka přeskočím a přitom mu zaryji drápy do zad. To by mělo stačit na to, aby se zaměřil výhradně na mě. Naštvaně zavrčí, prudce se otočí a ožene se po mně tlapou. Vyhnu se a sám ho drápnu do ruky. Měl jsem štěstí, že Miriam si nevšímal, nechtěl jsem, aby se jí něco stalo. Znovu ustoupím dozadu a zády narazím do zdi, okamžitě vyskočím nahoru a pokusím se vlkodlaka znovu přeskočit, jenže tentokrát mi zaryje drápy do nohy a stáhne mě zpátky. Dopadnu tvrdě zády na zem a i přesto, že se zapřu rukama o jeho hrudník, zakousne se mi hluboko do pravého ramene. Zasyčím a vší silou ho kopnu do břicha, abych ho od sebe dostal.

Sledovala jsem jak se po něm vlkodlak oháněl, ale Nate mu oponoval i přesto, že byl jeho protivník tak dvakrát mohutnější. Zamračím se, když to chvíli vypadá, že to nevybere, ale zvládl to a s lehkostí přeskočil vlkodlaka s dopadem na zem. Okamžitě si vytvořím drápy na rukou a rozběhnu se k vlkodlakovi, zrovna ve chvíli, když po něm vlkodlak skočí. Uvěznil ho pod sebou a já slyšela Natovo zasyčení, když se mu vlkodlak zakousl do ramene.
"Nate!" vykřiknu a skočím vlkodlakovi na záda. Okamžitě se mu ostrými zuby zakousnu do masa a zabořím mu ostré drápy do ramen. Prudce škubnu a vytrhnu mu z těla kus masa, drápy nakonec vytáhnu a znovu je zabořím do těla vlkodlaka. Tohle jsem opakovala hned několikrát, ale ... jakoby na mě vůbec nereagoval. Bolestně vrčel ale přesto se soustředil jenom na Nathaniela.
"Sakra! Co to s ním je!" zavrčím a několikrát do vlkodlaka kopnu, ani tak se neodtahoval. Ale nakonec když do něj Nate znovu kopl vší silou, pustil jeho stisk a zapotácel se dozadu. Zády mě narazí na zeď a setřese mě ze zad. S hrozivým vrčením se na mě otočí a zadívá. Zůstane však stát a ohlédne se po Nathanelovi, na kterého opět zaútočí. Zmateně zamrkám, ale hned se vzpamatuji, když si uvědomím, že je Nate zraněný.

Slyšel jsem znovu své jméno, které Miriam vykřikla a snažil jsem se obrovského tvora od sebe dostat. Pořád mě držel za rameno a jeho zuby pronikaly snad čím dál hlouběji. Kňučel, Miriam se mi snažila pomoci, ale neviděl jsem na ni. Vlk párkrát škubne a ramenem mi pokaždé projede ostrá bolest, nakonec se mi ho však podaří ze sebe dostat. Okamžitě vyskočím na nohy, pravou ruku jsem měl úplně v háji, nemohl jsem s ní ani pohnout a vlkodlak si na mě nějak zasedl. Znovu se na mě vrhne a jen taktak uhnu jeho drápům.
"Netuším," zavrčím a odkutálím se stranou. Ve vteřině jsem byl zase na nohou, ale to po mně vlkodlak znovu skočil. Zavrčím a udeřím ho zespodu do čelisti, která se neškodně zaklapne nad mojí hlavou. Neměl jsem se jak bránit před jeho drápy, kterými poškrábal můj hrudník, zasyčím a okamžitě mu drápy zabodnu hluboko do těla a probodnu i pravou plíci. Zařve bolestí a pokusí se mě opět zranit, doufal jsem však, že Miriam této chvíle využije a vlkodlaka nějak zabije.