Nate + Miriam

Držel jsem ji pevně v objetí, ale zároveň jsem byl připravený ji pustit, kdyby mě chtěla odstrčit. Řekne mi, ať jdu pryč, ale jen nesouhlasně zavrtím hlavou. Pokud mě nevykope z postele, nikam nepůjdu. Vzhlédne ke mně a když uvidím její uslzené oči, věnuji ji úsměv a rychle jí je setřu z tváře. Zasyčí na mě, že s tím není smířená a tak si tiše povzdechnu. Nechám ji zabořit hlavu do mého trička a znovu ji pohladím po vlasech.
"Já vím, Mir. Je mi to líto, ale... Nezlobím se. To s Leilou... Měl bych se přes ni konečně přenést," zamumlám a zavřu oči. Bylo to už tolik staletí, měl bych se s tím srovnat a jít dál... Jenže dokáži to? Vybaví se mi její obličej a Miriam k sobě trochu víc přitisknu. Znovu otevřu oči a převalím ji na záda. Zapřu se o matraci, abych na ní neležel a donutím ji, aby se mi dívala do očí.
"Nemůžeš za to," zašeptám potichu a skloním se k jejím rtům. Lehce ji políbím, ale tentokrát to bylo jiné. Cítil jsem její jemné rty a nikam nespěchal, jen jsem si vychutnával tuhle chvíli. Nemyslel jsem na Leilu, jako vždycky, nehledal jsem v Miriam útěchu a náhradu za ztracenou lásku. Tentokrát jsem jsem myslel jen na ni, chtěl políbit moji Miriam, nehledal jsem v ní Leilu. Tentokrát v polibku byly i city a o to sladčeji chutnal. O to víc jsem si ho užil, i když jsem sám netušil, co právě prožívám. Po mnoha stoletích jsem si zase připadal živý. Pomalu se odtáhnu a zadívám se jí do očí. Neměl jsem slov a to bylo něco, co se mi téměř nikdy nestalo.

Věděl to, znovu zopakoval že za to nemůžu. I já to sakra věděla ale... Unaveně vydechnu na jeho kůži, i přesto že jsem unavená nebyla, alespoň ne fyzicky. Chtěla jsem aby ten hnusný pocit viny zmizel a já mohla být zase v klidu, opravdu jsem se za to nenáviděla. Ucítil pevnější stisk Nateho, ale poté se zapře o matraci a otočí mě na záda. Donutil mě abych se dívala do těch jeho. Trochu opatrně jsem v nich zapátrala a prohlížela si je, zrovna když se natáhl k mým aby z nich setřel zbytek slz. Stále jsem svírala jeho tričko a když mě políbil, přitáhla jsem ho k sobě snad ještě jako nikdy. Uvězněna v jeho polibku, který sebou přinášel hned několik pocitů, jsem povolila svůj křečovitý stisk. Nakonec jsem látku z mého sevření úplně propustila.
Jeho rty byly tak jemné jako nikdy, ten polibek nebyl ani tak důrazný jako jemný, skoro bych řekla až letmý a to jsem se v polibcích opravdu vyznala. Přece jenom jsem pořád byla succuba i přes všechny mé momentální stavy a chvilky. Pomalu se odtáhl a zadíval do mých očích, také jsem je sledovala a po nějaké chvilce se nezmůžu na nic, než milý, jemný úsměv.

Ucítil jsem, že její křečovitý stisk povolil a dokonce si mě přitáhla ještě více k sobě, neprotestoval jsem, ještě aby ano... Pořád jsem se "koupal" v těch divných, neznámých pocitech a nemohl je nikam zařadit. To jsem je opravdu neznal, nebo jen netušil, kam je zařadit? Dívali jsme se jeden na druhého a ne její tváři se konečně objevil milý, jemný úsměv. Potěšilo mě to, ucítil jsem radost a mé rty se roztáhly do širokého úsměvu.
"No vidíš, to je mnohem lepší," řeknu milým, radostným tónem, který mi zněl zvláštně kvůli toho, jak dlouho jsem ho neslyšel a znovu se skloním. Chtěl jsem zase ochutnat její rty a pocítit naplno ty nové pocity, které se objevily. Musel jsem přijít na to, co jsou. Znovu ji jemně políbím na rty, ale polibek brzy prohloubím a zcela se do něj ponořím. Nakonec se odtáhnu a zadívám se na ni.
"Hmm, na tohle bych si zvykl," zavrním potichu a pohladím ji po tváři.

Donutil mě k úsměvu, opravdu to uměl, což mě stále trochu mátlo. Znala jsem ho jako egoistického, namyšleného hajzla, kterému nezáleželo na ničem jiném než na sob samotném. A vlastně ani tím jsem si nebyla jistá. Teď tady nade mnou, měla jsem pocit jako by to byl někdo úplně jiný. Byl citlivý a uměl potěšit, zlepšit člověku náladu a byl milý. Neznala jsem ho takového, ale tuhle změnu jsem uvítala. Sledovala jsem jeho překrásný široký úsměv, který mě doslova okouzlil. Jenom jsem si nebyla jistá, jestli si se mnou jenom nehraje. Že by byl opravdu tak dobrý herec? Ale jak se říká, někdy je potřeba držet si svého největšího nepřítele co nejblíže u sebe. I kdyby mi chtěl koneckonců ublížit, tak ty příjemné chvilky s nim si budu vždycky pamatovat. Tyhle myšlenky ale rázem zaženu a když se ke mě opět skloní a znovu mě dlouze políbí, spokojeně vydechnu do jeho rtů a zajedu mu rukou na krk, po kterém ho jemně pohladím. Sama se od něj pak odtáhnu.
"Ale nezvykej si," zasměji se a na chvíli zavřu oči. Lehce jej pohladím po tváři a potom se odtáhnu. Pomalu se zpoza něj odkutálím podaří se mi nějak vyvléknout z jeho sevření, proto se posadím na kraj postele zády k němu.
*Děkuji Nate,* pomyslím si a poté se ze srdce upřímně usměji.

Její úsměv mi byl sám o sobě odměnou a musel jsem se zamyslet nad tím, od kdy ze mě není sobecký hajzl. Byl jsem trochu zmatený, netušil jsem, jestli zvolit mezi bezpečnou maskou, nebo se chovat normálně, ale riskovat ztrátu, kterou bych sám zavinil, ale s ní... Ona mě ovládala, s ní si to mohu dovolit. A tak se rozhodnu, že pokud budeme někde sami, nebudu se přetvařovat. Budu sám sebou a alespoň na chvíli přestanu být tím sobeckým kreténem.
"Aww, vážně? To je škoda," odpovím hravě s úsměvem na rtech a nechám ji se odkutálet stranou. Posadí se na postel zády a ke mně. Sledoval jsem její záda a po chvíli se sám posadím a trochu protáhnu.
"Takže... Mám si zajít pronajmout pokoj, nebo mě taky přetrpíš?" zeptám se jí a rozhlédnu se po pokoji. I ložnice byla dost velká a celý hotelový pokoj by nám vystačil, ale chtěl jsem jí nechat i nějaké to soukromí... Vím, že jsme spolu nějakou dobu bydleli, ale... Chtěl jsem jí dát možnost výběru.
"Mimochodem, jaká je situace? Nějací Mephovi démoni ve městě? Hodláš se ještě zdržet, nebo se budeš chtít po nějaké době přesunout?" zeptám se starostlivým tónem a stále sleduji její záda.

Měl zase ten svůj hravý tón a já se nad tím musela ušklíbnout. Zeptal se mě na bydlení a proto se chvíli zamyslím. Už jednou jsem mu utekla a znovu jsem to neplánovala. Možžná by bylo jednodušší kdybych ho tu nechala, kromě toho se mi poslední chvíle ani neprotiví a bude lepší ho mýt na očích, než aby mě vždy překvapil za zády...
"Můžeš tu zůstat," odpovím a zapřu se rukou o matraci. Přes rameno se na něj podívám a ušklíbnu se. Po chvilce se postavím a protáhnu, s dalšími slovy se vydám do ložnice.
"Všechno zase utichlo. Trochu mě to děsí, připomíná mi to minulost. Tehdy když zajali mojí matku, také jsem měla nějakou chvíli klid, ale potom to začalo všechno od znova. Mám hnusný pocit. Pocit jakoby se mělo stát něco hrozného," vydechnu a zamyslím se. Opravdu se za tu dobu nikdo neukázal a pokud ano, nevěděla jsem o něj, neboť kráčel v tichosti davem jako všichni ostatní.

Tiše zajásám, když mi dovolí zůstat. Budu se ale muset krotit, aby mě nevykopala, ale přece jen... Říkal jsem žádné přetvařování, no ne? Sdělí mi své obavy z "klidu před bouří." Buď je ztratila, nebo se něco chystá, ať je to tak, nebo tak, bude lepší to prověřit.
"Jestli chceš, udělám malý průzkum a zjistím, jak to vypadá... Když něco zjistím, rychle vypadneme, pokud ne... Třeba ztratili tvoji stopu? I mně trvalo tě najít," snažil jsem se ji nějak uklidnit, ale ten průzkum města udělám určitě. Bylo dobré, když jste se ve městě vyznali, věděli, kde co je a udělali si pár známých...

Navrhne mi že by udělal průzkum města. Znělo to jako dobrý nápad a proto na něj přikývnu.
"Dobře, každopádně buď ale opatrný, kdyby něco hned mi to hlas," vydechnu a prohlédnu si jej, než pohled stočím k taškám, které jsem měla různě uspořádané na zemi. Byla jsem na nákupu a nevybalila jsem je. Zamyšleně se pro ně tedy zohnu a začnu vytahovat nákup na stůl.
Poslouchala jsem při tom však Nathaniela, který stál opodál a vypadalo to že přemýšlí. Chvíli jsem pocítila touhu vědět nad čím, ale nakonec se jenom pousměji a pokračuji ve vybalování.
"Co vůbec náš malý Natánek dělal za ten půlrok, kromě neustálého hledání?" rýpnu si a poté vezmu nákup a začnu jej schovávat. Když se mi dostane do ruky kousek pomeranče, zamyšleně si jej prohlédnu a napadne mě ho hodit po Natovi. Na nic nečekám a když to nejméně čeká, prudce švihnu rukou a namířím mu přímo doprostřed čela.

"Neboj, opatrný jsem vždycky," odpovím s úsměvem a jakmile začne vybalovat nákup, rozejdu se k ní s tím, že jí pomůžu. S tu samou chvíli po mně něco hodí a dřív než stačím zareagovat, narazí mi to do čela. Překvapeně zamrkám a a pokusím se zachytit pomeranč, který padal k zemi. Odrazí se mi od ruky, ale na druhý pokus se mi ho podaří chytit. Zadívám se na něj a poté na Mir.
"Velmi vtipné," zavrčím a hodím ho po ní zpátky. Potom se vydám ke stolu a začnu jí pomáhat s vybalováním a uklízením jídla.
"Hledal smysl života a zaháněl depresi?" odpovím se smíchem a zavrtím hlavou, poté se na ni ale zadívám.
"Skoro nic jiného jsem nedělal... Žádné zakázky nic, jen... Jsem tě hledal," dodám po chvíli a povzdechnu si, nakonec se ale znovu zasměji.
"Jo vlastně jednou mě pokousali vlkodlaci a musel jsem hledat mága, aby vytvořil protijed," řeknu se smíchem a pokračuji v úklidu.
"Měl jsem na mále, ale to by byla pěkně blbá smrt..."

Kulatá oranžová věc mu narazí do čela a díky tomu že se přemístil blíže, to musela být opravdu šlupka.
"Trefa," zazubím se, zatímco on pomeranč zachytí a otráveně zavrčí. Musela jsem se ušklíbnout, už jsem měla zase dobrou náladu a nutkání mu vracet jeho škádlení. Poznamená že hledal smysl života a zaháněl depresi, což mě donutí se hlasitě zasmát. Tak depresi ano? Zhluboka se nadechnu pro trochu vdzuchu a prohlédnu si ho. Pomáhal mi se schováváním nákupu a já to uvítala. Nedělal skoro nic jiného, než mě hledal. To jsem se mu opravdu tak dobře vytratila? Bylo to v plánu, ale že se mi to tak dobře podaří, to jsem nečekala.
"Jak jsi mě vůbec našel?" zeptám se mezi řádky, ale to už začne mluvit o tom, že jej pokousali vlkodlaci a musel hledat čarodějnici aby vytvořila protijed. Na chvíli se zamyslím. No ano, vlkodlačí kousnutí byla pro upíry smrtelně jedovatá, to měl opravdu namále.
"Souhlasím, aby mocný 'Night Stalker' zemřel pod kousancem vlkodlaka, jak ubohé by to bylo," zasměji se pohrdavě a zdůrazním jeho jméno. Dělala jsem si legraci, ale to mu muselo dojít. Každopádně jsem byla ráda že je v pořádku a tady se mnou.

Byl jsem rád, že jsme opět ve fázi škádlení jeden druhého. Bavilo mě to a ona mi to uměla pěkně vrátit. Pousměji se, moje deprese jí zřejmě pobavila. Zašklebím se, znala mě už dobře. Přesně věděla, kdy si dělám legraci a kdy to myslím vážně. Bylo to... příjemné. Měl jsem pocit, že mám zase blízkou osobu, které bych mohl věřit. Souhlasila se mnou, že taková smrt by byla vážně pitomá a řekla to pohrdavým tónem. Usměji se a souhlasně přikývnu.
"Ztratil jsem veškeré stopy, neměl jsem nic a hledati dívku, kterou každý vidí jinak podle popisu prostě najít nejde," zasměji se a zavrtím hlavou.
"Ale lidem vždy utkvíš v paměti, využil jsem mnoha kontaktů, známých, udělal pár laskavostí, pár si jich vybral a nakonec jsem od informátora dostal tip na Atreiu... Pak už to šlo rychle," odpovím s úsměvem.

"Jaká škoda, měla jsem se více snažit," odpovím na jeho, 'pak to šlo rychle' a usměji se. Ne, byla jsem ráda že tu zase je, něco na něm bylo jiného a já si to užívala, i když se sem tam vracel ke své původní povaze, kterou se mi představil. Cítila jsem se s nim o něco lépe než předtím, možná tím že jsem i já sama změnila pohled na určité věci. Snažila jsem se trochu krotit v tom co jsem dříve dělala a měla jsem pocit že mám možnost žít normální život a to pro mě znamenalo opravdu hodně.
"Kdyby jsi měl možnost, žít zase normální život, chopil by ses té příležitosti?" zeptám se z ničeho nic a zamyslím se. Já bych se té příležitosti chopila, přece jenom nějaké to odreagování po tom všem jsem si zasloužila nebo ne? Zajímalo mě jaký na to má názor on. Jestli chtěl pořád umřít... Opět lehce posmutním, ale rychle ten pocit zaženu. Pak ho donutím říci, že už ne. Já si k tomu způsob najdu a když si něco vezmu do hlavy, tak se toho držím.

Zasměji se její poznámce a uklidím všechno jídlo. Její další otázka mě však zarazí. Pomalu se k ní rozejdu se zamyšleným výrazem a postavím se těsně před ni. Vezmu do ruky pramínek jejích vlasů a zadívám se na něj. Netušil jsem co říct. Jak může být můj život normální? Měl jsem stále hlad, nedokázal jsem stvůru ovládat. Jediný způsob jak ji ovládnout bylo vypnout emoce a vytvořit si jinou osobnost, která byla krutá, vypočítavá a nevadilo jí, co dělá. Normální život by znamenal vzdát se toho jediného, co ostatní přede mnou chránilo.
"Ano, kdybych tu možnost měl, chopil bych se jí, ale... Já ji nemám. Zavrhl jsem vlastní osobnost, abych alespoň trochu ovládal stvůru a srovnal se s vražděním. Nechci to dělat, hnusí se mi to. Mám na rukou tolik krve..." zašeptám smutně a nechávám svým emocím volný průchod.
"Když se navrátím k tomu, kdo jsem byl, ztratím kontrolu a... Zabiji každého... Kdyby mi na někom záleželo, zabil bych ho, neudržel bych se. Nemohl bych s tím nic dělat. Tu stvůru můžeš ovládat jenom ty," zašeptám a pustím pramínek jejích vlasů, na který jsem se celou dobu díval. Teď se jí zadívám do očí. Najednou jsem netušil co říct, nebo co udělat. Jen jsem před ní bezradně stál

Propalovala jsem ho zvědavýma očima, když přistoupil blíže ke mě. Jeho kroky byly jako vždy tiché a mě to ani po takové době nepřekvapovalo. Co však vyvolalo mé lehké zmatení, bylo když promluvil a vzal do ruky pramínek mých růžových vlasů. Upnul k němu veškerý svůj pohled a odpověděl mi, že by se té příležitosti chopil. Ale neměl ji, zavrhl sám sebe, svou vlastní osobnost aby zavrhl stvůru uvnitř něj. Měl na rukou tolik krve a vraždění se mu příčilo, nesnášel to. Překvapeně vzhlédnu k jeho očím, do kterých se hluboce zadívám. V jeho hlase se odráželo tolik emocí, mnohem více než jsem si u něj kdy pamatovala. Bylo to... zvláštní.
Kdyby se vrátil ke svému starému já, všechny by pod ztrátou kontroly zabil, každého na kom mu záleželo. Muselo to pro něj být těžké, nemoct s tím nic udělat, nemoct se vzepřít sám sobě a nechat všechno plynout pod vůli stvůry... Nedokázala jsem si představit čím si prošel. Jedno jsem ale věděla jistě - potřeboval mě. Cítila jsem jak upustil pramínek mých vlasů a sledovala jej jak přede mnou bezradně stojí. Jako zvíře, které neví co má dělat. V očích se mu odrážel smutný, výraz a to mě donutilo k letmému úšklebku.
"Takže mě potřebuješ," zakřením se a vypláznu na něj jazyk. Zároveň k němu natáhnu obě ruce a strčím mu dlaněmi do hrudníku, tak abych ho lehce odstrčila dozadu. Poté se hravě otočím a zamířím do ložnice vybalovat věci.

"Nejspíš," vydechnu, když mě odstrčí a poté párkrát zamrkám, jako bych se probral a uvědomil si, co jsem právě řekl. Tiše zavrčím a sleduji, jak odběhla do vedlejšího pokoje. Nepotřeboval jsem ji! Poradil jsem si tolik staletí i bez ní, kdo ji potřebuje?! Přesto vše dělala jednoduší a ta racionálnější a méně egoistická část mě dobře věděla, že ji potřebuji a že se jí nevzdám. Znamenalo by to vzdát se i toho jediného, co mě drželo na uzdě. Otráveně zavrčím a odkráčím ke gauči, na který se svalím a zavřu oči. Pitomá démonka! Byl jsem tak strašně rád, že jsem byl odolný vůči jejím schopnostem. Nechtěl bych být její hračkou... Už po pár minutách se začnu lehce nudit a tak se vydám za Miriam do ložnice, abych se podíval, co tam dělá. Vybalovala věci, opřu se o trám ve dveřích a s úšklebkem ji sleduji.
"Přivezla sis celkem dost věcí," ušklíbnu se, já měl sebou jedinou velkou sportovní tašku plnou oblečení a jinak nic.
"Máš následující dny něco v plánu? Něco zábavného?" ušklíbnu se. Sám jsem chtěl trochu prozkoumat město, zjistit pár informací a s trochou štěstí bych mohl vyřešit můj problém se slunečním světlem...

Odběhla jsem do pokoje a hrábla pro černou tašku, kterou jsem hodila na manželskou postel, stejně jako ty ostatní, které byly plné věcí a nejenom těch. Začnu vybalovat a skládat je na kupku, následně na to je všechny nastrkám do šatníku a skříně, boty a kde jaké dívčí blbosti, ať už na léto, jaro, nebo třeba podzim, na tom až tak nezáleželo. Zhluboka se nadechnu a zadívám se na další tašky, kdežto najednou zaslechnu Nathanielův hlas a když se otočím, spatřím jak se opírá o trám ve dveřích a na tváři má jeden z jeho obvyklých úšklebků.
"Jestli tady chceš zůstat, co tak začít něco dělat?" nadzvednu obočí a probodnu ho pohledem, který se rázem změní v úsměv. Hrábnu do tašky a vytáhnu z ní krabici. Když ji položím na zem, opravdu to zachrastí.
"Tak nejprve se hodlám řádně ubytovat, nebudu bydlet ve skladišti," vydechnu a na chvíli se odmlčím. Nechám práci, prací a dojdu až k němu. Upřeně se mu zdívám do očí, položím mu ruku na hrudník a sjedu pohledem po jeho těle.
"A jelikož mám po ruce... schopného chlapa, předpokládám že to s kladivem a hřebíky umí," ušklíbnu se drze a zase se otočím zpátky ke své práci. Potřebovala jsem ztlouct nějaké poličky, skříně a další věci. Nejenom pro sebe, ale i pro něj. Když už tady chce bydlet, tak se bude muset zařídit podle mě.
"Tak šup šup, poskládat skříně umíš nebo snad tvůj dlouholetý mozek tyhle zkušenosti postrádá?" zakřením se a natáhnu se pro další krabice.

Ušklíbnu se, když mi řekne, abych něco dělal a založím si ruce na prsou.
"Jsem bodyguard, ne služka," odfrknu si, ale poté se zasměji a sleduji ji při práci. No vzhledem k tomu, že ke mně byla víceméně zády, jsem se spíš díval na její pozadí. Ušklíbnu se, když řekne, že se chce pořádně ubytovat a poté se ke mně rozejde. Sledoval jsem ji s nadzvednutým obočím a čekal, co udělá. Zadívám se do jejich očí a ucítím její ruku na svém hrudníku. Chtěla po mně, abych jí pomohl se skříněmi a poličkami.
"Ano madam," zasměji se, zasalutuji a otočím se. No co, s tímhle bych jí mohl pomoci, navíc se celkem dost nudím. Na její poslední poznámku zareaguji pouze tak, že na ni vypláznu jazyk a poté už najdu krabici, ve které byla rozložená skříň. Návod odhodím stranou a dám se do práce, šlo mi to dost rychle a brzy jsem měl hotovo.
"Kam mám dát tu skříň? A kde chceš ty poličky?" zeptám se ještě a začnu si připadat jako úplně normální člověk, který se zrovna přestěhoval do nového domova se svou přítelkyní. Počkat, cože?

Není služka, ale bodyguard, pronesl s odfrknutím, musela jsem se nad tím v duchu zasmát. Věděla jsem že bude mít nějaké protesty.
"Aby ti ta bodyguardina nevlezla na mozek," zakřením se a když nakonec souhlasí se salutováním, tentokrát se pro změnu napučím.
"Já ti dám takovou madam, dědku," zasyčím na něj a když se dá do práce, za chvíli se zase zhoupnu do dobré nálady. Sama poskládám nějaké věci a aby se neřeklo, dokonce i ty Nathanielovi. Při práci jsem na něj sem tam koukla, návod očividně nepotřeboval a s kladivem mu to šlo. Ještě tak to tričko dolů a třicet stupňů nahoru... byl by to takový sexy pohled jak zatlouká hřebíky. Úplně jsem měla před očima ty zpomalené záběry toho, jak se mu napínají svaly a... Z transu mě vytáhne až jeho hlas. Chtěl vědět kam chci ty skříně a poličky, proto mu dám okamžité instrukce a dám se spolu s ním do práce. Poličky mu při šroubování pomůžu podržet jen... s jejich výškou jsem měla trochu problém, ale stání na špičkách to vyřešilo. Ještě by si ze mě... utahoval. Netrvalo to dlouho a za chvíli jsme měli oba hotovo. Spokojeně se protáhnu a vesele se otočím na Nathaniela.
"Dííky za spolupráci," hlesnu nadšeně a poté zaběhnu do kuchyně, kde nám udělám ledové pití, oba dva jsme si jej zasloužili a tentokrát i Nate.

Zasměji se její poznámce a i tomu, jak se nafoukla, vypadala roztomile, ale raději jsem nic neřekl, nechtěl jsem další kopanec do obličeje... No, měla pravdu, na madam vypadala dost mladě, ale já vypadal mladě na dědka! Odfrknu si a zavrtím nad tím hlavou.
Přijde za mnou a dostanu instrukce kam se skříní, zvednu ji do vzduchu, jako by nic nevážila a dám ji na požadované místo. Další na řadě byly poličky, vezmu první a jsem rád, že mi je Miriam přidržela. Asi bych to zvládl i sám, ale určitě by nebyly úplně rovně. Bohužel si nevšimnu, že stojí na špičkách... Jinak bych si z ní určitě začal dělat legraci. Měli jsme celkem dost rychle hotovo, otočí se na mě a nadšeně poděkuje za spolupráci. Než jsem však stačil cokoliv říct, odběhne do kuchyně a začne připravovat nějaké pití.
"A co odměna?" ušklíbnu se a posadím se za stůl. Sledoval jsem ji při práci. Znovu se na ni fascinovaně zadívám, už teď jsem mohl říct, že vypadá trochu jinak, než když jsme se potkali. Už to nebyla Leila... Konečky jejích dlouhých vlasů byly růžové, oči byly kolem panenky, která nebyla kulatá, ale zúžená, rudé jako sama krev a i rysy v její tváři byly jiné. Plnější rty, nevinnější výraz... Vypadala roztomileji. Chtěl jsem se jí na to chvíli zeptat, ale... Nakonec to neudělám. Přeci jen jsem sám nechápal co se děje a... No nechtěl jsem to teď řešit.
"Pusa by byla fajn," ušklíbnu se po chvilce a pohodlněji se usadím.

Zhluboka se nadechnu a dám se do přípravy chladného nápoje. Za chvíli jsem byla hotová a nakonec odběhnu pro slámky, které dám do obou skleniček. Nate se zatím posadil za stůl a dožadoval se nějaké odměny. Věděla jsem že mě pozoruje s tím svým úšklebkem, cítila jsem na sobě jeho pohled občas docela dost intenzivně, ale nenechala jsem se tím rozhodit. Přece jenom jsem byla zvyklá, že na mě kouká každý už několik stovek let. Spokojeně naházím do skleniček kusy ledu a poté je položím na stůl. Jednu na své místo a druhou pošlu po stole k Natovi.
Byla jsem opravdu ráda že jsme měli hotovo a už to tu vypadlo lépe a útulněji, i když to byl dost drahý apartmán, který jsem si tak nějak vyškemrala u provozního. A ani jsem moc škemrat nemusela, měla jsem ho ve své moci mrknutím očka. Hravě stočím pohled k Nathanielovi, když řekne že by pusa byla fajn. Zcela ihned jsem si to spojila s odměnou a proto se na něj zakřením a z vesela se k němu rozejdu. Natáhnu se k jeho obličeji a nakloním k jeho tváři, na kterou mu dám jednu malou pusu, aby se tedy neřeklo. Potom se s uculením narovnám.

Dodělá dvě pití, dá do nich led a slámku, já však stále čekal na svoji odměnu. Sledoval jsem, jak se ke mně rozešla a čekal na její polibek. Jenže místo toho mi dá malou pusu na tvář. Okamžitě se zamračím a nespokojeně zamručím. Sotva se narovná, rychle ji k sobě přitáhnu a políbím na rty. PO chvilce se odtáhnu, pustím ji a ušklíbnu.
"Tohle byla odměna," ušklíbnu se a potom se natáhnu pro pití, které spokojeně ochutnám. Bylo dobré. pousměji se a rozhlédnu se po útulném apartmánu.
"Jak dlouho ti trvalo někoho přesvědčit, než tě sem ubytoval?" zeptám sem potom si však vzpomenu na to, co je zač a co umí udělat s lidmi.
"Nech mě hádat, dvě vteřiny?" zasměji se a zavrtím nad tím hlavou. V tomhle měla tak obrovskou výhodu... kohokoliv si omotala kolem prstu a dotyčný by pro ni udělal cokoliv... Ještě že jsem byl odolný...

Jeho zamračení a nespokojené zamručení jsem čekala. Nebyl by to on, kdyby byl s tímhle spokojený. Okamžitě se ke mě natáhl a přitáhl do polibku. Chtěla jsem zaprotestovat, ale než jsem to stačila udělat, už se odtáhl a poznamenal že tohle byla skutečná odměna. Párkrát zamrkám a potom se začnu smát. Ani nevím, proč mi to přišlo tak roztomilé, na poměry upíra jako byl on. Moc dobře jsem věděla jak dokáže někoho roztrhat a teď tady skoro trucoval kvůli jedné puse!
"Dobře, dobře, vezmu si z toho ponaučení," vypláznu na něj jazyk a potom se posadím za stůl. Sama se natáhnu pro chladný nápoj a napiji se z něj. Nate mi položí otázku a tak sem u rozhodnu odpovědět.
"Stačilo hezky poprosit, možná nějaká ta pusa," zakřením se a sleduji jeho výraz, když poznamená ať ho nechám hádat, že to bylo tak dvě vteřiny. Okamžitě se zasměji a olíznu si rty. Pohodlně se usadím na židličce a znovu si prohlédnu společníka za stolem.
"A což se týče dneška, nemám nic na práci. Spíše jsem se chtěla zeptat tebe, jestli nemáš nějaké plány. Mohla bych ti pomoct s nějakou prací..." navrhnu a zamyslím se nad svou nabídkou. Jistě by to jeho hrdost nepřekousla, aby mu někdo pomáhal s prací!

Z neznámého důvodu se mi začne smát, tázavě se na ni podívám, ale nijak to nekomentuji. Byl jsem rád, že měla dobrou náladu a její zvonivý smích se vážně dobře poslouchal. Prohlásí, že se z toho ponaučí a tak se zasměji a přikývnu, její sladké rty byly vážně neodolatelné. Zakření se, že na majitele stačilo poprosit a možná nějaká ta pusa. Lehce se zamračím a projede mnou zvláštní pocit. Odsunu ho někam do pozadí a znovu se donutím k úšklebku. Nebyl důvod žárlit, jen drží stvůru na uzdě, nic víc... Prohlásí, že nemá nic na práci, ale že by mi mohla pomoct s nějakou prací. Zamyšleně se na ni zadívám a v hlavě si projdu všechny zakázky, které bych měl splnit. poslední dobou jsem je odmítal, takže jsem měl jen jednu...
"Dneska ne, ale zítra se ve městě koná ples... Musím tam najít jednoho chlapa a pak s ním něco vyřídit, chceš se přidat?" usměji se. Nejenže tam takhle budu mít partnerku a můžeme si ples užít, také mě bude držet na uzdě kdyby něco a... Dostat z toho chlapa kombinaci od sejfu bude mnohem snazší...

Vážně mě právě pozval na ples aniž by to řekl přímo? Musela jsem se nad tím zakřenit, ale znělo to jako zajímavý den, večer, hádala jsem spíše že večer. Takže jsem neměla žádné námitky a s úsměvem mu na jeho nabídku kývnu.
"Na plese jsem nebyla už opravdu dlouho a ráda se tam znovu podívám. Taky ti zároveň pomůžu s prací, takže proč ne?" pousměji se a znovu napiji ze skleničky. Dneska žádnou práci neměl a já taky ne, přece jenom jsem se tu nastěhovala opravdu narychlo a tolik kontaktů jsem tu zatím ještě neměla. Jenže to jsem hodlala změnit a i ples zněl opravdu dobře, společenské místo plné lidí, zajímavých lidí, bohatých co se mi můžou hodit. Můj pohled sklouzne na Nathaniela, který seděl za stolem a nad něčím přemýšlel.
"Tak to abys sehnal něco na sebe," zakřením se. Pochybuji že chodil s oblekem narvaným v té malé, černé, přepravní tašce. Za to já měla skříň plnou šatů a kde čeho, takže jsem se nemusela bát, že bych neměla něco na sebe. Pár plesových doplňků jsem někde měla, jenom jsem si teď nemohla vzpomenout, kde. Ale to se vyřeší zítra.

Přijme, usměji se na ni, byl jsem za to opravdu rád. Užijeme si večer, získáme kontakty, Miriam si pokraje s nějakým boháčem... Ta myšlenka se mi vůbec nelíbila, ale co. Tiše si povzdechnu, potom se ale ušklíbnu.
"Hmm, budu mít tu nejkrásnější partnerku, kterou kdo kdy viděl," zasměji se při pohledu na ni a už jsem viděl všechny ty chlapy zelené závistí. Už jsem měl plán, že se budu tvářit jako její přítel. Žárlivý přítel a kdyžtak budu mít důvod dát někomu přes držku. Znovu se zazubím, potom ale řekne, že nemám nic na sebe. Zamračím se a povzdechnu si.
"No jo... Oblek jsem dlouho nepotřeboval..." řeknu zamyšleně a zadívám se na ni.
"Tak... Nechceš jít se mnou zítra na nákup?" zasměji se. Nakupování mi naštěstí nijak nevadilo... Ani kdyby mělo trvat dlouho, neunavil bych se a v obchoďácích se většinou dalo dobře vyhnout přímému slunečnímu světlu.
"A pokud nechceš, alespoň mi řekni barvu tvých šatů, ať to sladím s kravatou," dodám rychle a trochu se protáhnu. Ale strávit s ní zítra celý den znělo neuvěřitelně fajn...