Nate + Miriam

Seděl jsem v pohodlném křesle v hotelu Čivava a díval se z okna na krásné město. To byla výhoda nejvyššího patra, člověk měl krásný rozhled a výhled byl úžasný. Majitelka pokoje zrovna nebyla doma, ale čekal jsem, že se každou chvíli vrátí. Konečně jsem ji našel. Trvalo mi to přes půl roku, ale konečně jsem ji našel. Pokoj byl nasáklý její nádhernou vůní, která byla stará jen několik hodit. Nejspíš byla někde v baru a dělala z lidí své otroky... Ehm, informátory... Měli jsme mezi sebou dohodu a v životě by mě nenapadlo, že se jeden den vrátím do prázdného bytu a jediné, co mi po ní zůstane bude lísteček, ať ji nehledám... Mrcha jedna! Ještě ten samý den jsem si sbalil věci a odešel z Antagory, hledat ji... Bohužel jsem ztratil její stopu na letišti a hledat někoho, koho každý vidí jinak je vážně peklo! Naštěstí není někdo, na koho jen tak zapomenete, očaruje vás svou krásou, dokonalostí a utkví vám v paměti navždy. Musím ale říct, že jsem ještě nikdy nikoho nehledal tak dlouho... Ta holka mi kazí pověst! Ještě že to nebyla žádná zakázka a nikdo neví, jak dlouho mi to trvalo. Kromě ní. Už jsem se těšil na její překvapený výraz, až mě uvidí. V pokoji byla tma a seděl jsem v rohu místnosti, neměla by jsi mě hned všimnout. Už mi ale docházela trpělivost a byl jsem naštvaný. Vytočený. Zuřil jsem.

Byla jsem tu už půl roku a stále mě fascinovala krása tohoto města. Nejenom že bylo opravdu vkusné a v noci jaksi krásně potemnělé , ale i bary, restaurace a celkové podniky tu byly na vysoké úrovni. Líbilo se mi tu a co bylo mnohem důležitější než to, byl ten klid který jsem měla. Podařilo se mi setřást stopu mých nepřátel a já měla zase klid. Jako tehdy když zajali Violettu, mou matku. Jenže to nebude napořád, zase se něco pokazí a já... S povzdechem vejdu do hotelového zařízení, projdu kolem recepce a vydám se do pokoje. Nechtělo se mi jezdit výtahem, měla jsem sebou jenom malou tašku a procházka mi prospěla, takhle bych ještě zlenivěla. Pořád jsem měla pocit jako bych něco dělala špatně, ale nedokázala jsem přijít na to co. Trochu mě zamrzelo moje rozhodnutí, ale neměla jsem na výběr, bylo to příliš riskantní. Nebylo těžké si povšimnout, že mě v Antagoře cestou do baru sledují, ale to uvědomění že v baru jich bylo mnohem víc. Mohla jsem jenom děkovat, že tam bylo i pár upírů a normálních lidí a že se nic nestrhlo a nikdo se o nic nepokusil. Tahle jsem tam zoufale proseděla dva dny! Než jsem se v hloučku mladých protlačila ven. Poslední patro jsem měla za sebou a zamířila pomalu ke dveřím. Otočení klíčkem a cvaknutí zámku, byla jsem doma.
Unavené za sebou zavřu dveře a vlezu do tmavého obýváku. Tašku položím na stůl a prohrábnu si vlasy,možná bych si mohla dát sprchu, bodla by mi a něco k jídlu by taky neuškodilo. Zhluboka se nadechnu čerstvého vzduchu a zamířím si to k otevřenému oknu, bylo tu chladno. Asi jsem ho zapomněla zavřít...

Po dlouhé době se otevřou dveře do hotelového pokoje, pootočím se a uvidím to nejdokonalejší stvoření, jaké by mohlo existovat. Chvíli jsem ji jen pozoroval z tmavého koutu místnosti a byl jsem rád, že nerozsvítila, to by mě ihned prozradilo. Byla nádherná, ale když jsem ji déle pozoroval, povšiml jsem si, že je na ní něco zvláštního. Dlouhé černé vlasy jí splývaly po zádech tak, jak jsem si pamatoval, ale něco v jejích rysech se změnilo. Možná se mi to ale jen zdá, protože jsem ji dlouho neviděl... Rozejde se k oknu, které jsem otevřel, když jsem přišel, abych vyvětral a pustil dovnitř trochu čerstvého vzduchu. Jakmile byla u okna a zavírala ho, neslyšně se přesunu pomocí své schopnosti za Miriam. Zacpu jí zezadu pusu a druhou rukou jí chytím za pas, přitisknu ji k sobě, aby měla co nejméně prostoru k obraně, ale zároveň abych jí neublížil.
"Opravdu sis myslela, že mi utečeš?" zasyčím jí naštvaně do ucha a poté ji k sobě prudce otočím a propálím jí rudýma očima. Zadívám se do jejích nádherných, modrých očí, které jsem kdysi tolik miloval a zavrčím. Kdyby nedokázala ovládat stvůru, dávno bych ji zabil. Jenže přinášela klid, poručila stvůře, ať zmizí a já necítil krvežíznivost. Probudila ve mě mou dávno ztracenou naději na alespoň trochu normálnější život a já se jí nehodlal vzdát. Ne dokud dýchá.

Natáhla jsem se po bílé kličce na okně abych ho utěsnila, ale dříve než jsem to stačila udělat mi někdo zacpal pusu a rukou si mě za pas přitáhl k tělu. Volná ruka mi okamžitě vystřelila k pasu kde mě neznámá osoba držela. Snažila jsem se ji od sebe odtáhnout a chvíli jsem do ní zarývala i své nehty. Byla velká, mužská a nevypadalo to že by se dotyčnému zachtělo mě pustit. Srdce mi párkrát poskočí a při jeho slovech se mi do očí instinktivně nahrne několik slz. Ne, nenašel mě. Nebyla možnost jak by mě tu mohl někdo z Mephistelovy armády najít, nemohl, prostě nemohl! Nechtěla jsem se vrátit do podsvětí, skrývala jsem se tak dlouho, věděla jsem že ta chvíle jednou nastane, ale prč zrovna teď? Ještě notnou chvíli se pokusím ze sevření dostat, ale marně. V jednu chvíli jsem zoufale přemýšlela nad proměnou, ale když jsem se k tomu chystala, neznámý mě k sobě prudce otočil. Přede mnou stál muž, který mě propaloval rudýma očima. Přes slzy jsem moc dobře neviděla. Párkrát zamrkám a pokusím se je zahnat abych rozeznala tvář přede mnou.
"N-N-," nedokázala jsem to jméno vyslovit. Stál přede mnou v celé své kráse a já si to pořád neuvědomovala. Snažila jsem se vzpamatovat z předešlého šoku že mě jeho poskoci vypátrali i tady. Cítila jsem jak se mi slzy tlačí do očí, vyděsila jsem se!

Okamžitě se ode mě snažila dostat, zarývala mi nehty do ruky, ale její snažení bylo marné, z nás dvou jsem měl mnohem větší sílu já. V očích se jí hromadily slzy a její vyděšený výraz byl k nezaplacení. Nejspíš se lekla, že jsem démon a přišel jsem si pro ni, abych ji odvedl za otcem. Zakoktá a do očí se jí znovu nahrnou slzy. Nerad jsem ji takto viděl, nechtěl jsem, aby plakala, ale byl jsem naštvaný a tak mi to bylo celkem jedno. Díval jsem se do jejích modrých očí, které byly zalité slzami a všimnu si, že mají okolo panenek hnědou barvu... Hmm, toho jsem si nikdy nevšiml. Chvilku ji zkoumám, než jí jemně setřu slzy a zastrčím pramínek vlasů za ucho.
"Neříkal jsem ti, ať mi neutíkáš?" zasyčím naštvaně a svůj stisk nepovoluji, držel jsem ji teď za oba boky a díval se jí zpříma do očí.
"Mě totiž nikdo neuteče a to by jsi měla vědět, co je ale hlavní... Porušila jsi naší dohodu, chci vysvětlení," zavrčím, pustím ji a nakloním se k ní, abych zavřel okno. Poté poodstoupím a pomalým, neslyšným krokem se vydám ke gauči, na kterém jsem předtím seděl.

Byla jsem opravdu vyděšená, opravdu jsem si myslela že mě tu našli a on to byl Nathaniel. Tedy ne že by to nebyla další hrůzu nahánějící skutečnost, ale bylo to rozhodně přijatelnější než aby mě odsud odvlékl nějaký démon a dosmýkal mě rovnou do podsvětí. Snažila jsem se uklidnit, nadechnout a když se mi to povedlo mohla jsem se teprve nějak uklidnit. To ještě nějakou chvíli trvalo, moje tělo se pořád třáslo a srdce mi nepřestávalo zběsile bít pod šokem, který mi právě způsobil. Sledoval mě přísným výrazem, nevěděla jsem co od něj čekat. Držel mě pevně za boky a nepouštěl, natáhl ruku k mému obličeji, setřel mi slzy z očí a zastrčil pramínek vlasů za ucho. Konečně jsem ho před sebou viděla v celé své kráse, byl to on, žádný Mephistelův démon. Promluvil, až teď jsem si uvědomila že jeho hluboký hlas velice dobře znám. Nechala jsem se unést strachem a teď jsem toho litovala. Musel si neskutečně užívat mé slabosti, toho vidět mě tak nejistou a zlomenou. Ano, měl pravdu, říkal mi že mu nemám utíkat a to jsem se o to už několikrát pokoušela, ale tentokrát jsem utéct nechtěla, ale musela. Díval se mi zpříma do očí, přemýšlela jsem co mu tak asi běhá hlavou. Opravdu mě to zajímalo. Opět promluvil a sdělil mi, že mu nikdo neuteče a že jsem porušila naši dohodu. Žádal vysvětlení, na které měl právo.
"V Antagoře to nebylo bezpečné, hemžilo se to tam démony více než kdy dříve, musela jsem zmizet. Zrovna jsi tam nebyl, dostala jsem strach a utekla," odpovím když mě pustí a rozejde se někam do místnosti. Stále tu byla tma, ale už jsem na tom byla s viděním mnohem, mnohem lépe a chytala jsem i trochu jakési jistoty.
"Příště vol vhodnější slova," zavrčím na něj, ale hned na to rozmrzele vydechnu a nespouštím oči z jeho siluety. Nakonec se pomalu vydám za ním a pramínek vlasů co mi opět spadne do tváře, si zastrčím opět za ucho.
"O-omlouvám se," hlesnu potichu.

Bylo neobvyklé vidět její slabou chvilku, nebyly nijak časté, musel jsem ji opravdu vyděsit a začínal jsem toho litovat. Počkat, vážně? Já a něčeho litovat? Co to se mnou je? Tiše si povzdechnu a zavřu oči, sotva to udělám, vybaví se mi její oči plné slz, vyděšený výraz, to jak se třásla. Raději je znovu otevřu a teď sleduji již trochu klidnější Miriam. Začne mi vysvětlovat, co se stalo, napomene mě, abych využíval vhodnější slova a nakonec se omluví. Sledoval jsem ji, jak jde ke mně a nic neříkal. Chápal jsem její důvody, ale... Tak dlouho mi trvalo ji najít, byl jsem stále trochu naštvaný, ale už mě to přecházelo. Sakra, na ni se nejde zlobit moc dlouho. Rezignovaně si povzdechnu a když je dostatečně blízko, chytím ji za zápěstí a stáhnu k sobě do klína.
"I já se omlouvám, neměl jsem tě tak vyděsit," zašeptám a samotného mě překvapí to, jak zní můj hlas. Zněl překvapivě jemně, jako bych toho opravdu litoval a snažil se jí nějak uklidnit. Pohladím ji po tváři a pousměji se.
"Příště mi dej nějak vědět..." řeknu potichu a poté se mi na tváři objeví široký úšklebek.
"Víš jak dobře jsem si s nimi mohl zabojovat?" zasměji se nahlas a mé oči konečně získají jejich obvyklou barvu. Už jsem se nezlobil, zcela mě to přešlo. Našel jsem ji, zase bude ovládat stvůru a já budu mít klid. Budu zase sám sebou beze strachu a třeba budu moct zahodit i svou masku, svou nynější identitu, kterou jsem vytvořil, abych lépe ovládal stvůru. Možná se zase stanu tím, kým jsem byl, byl jsem smířený s tím, že jsem monstrum, stvůra, ale část mě jím stále být nechtěla. To nejsem já. A ona mi to umožňovala, proto byla tak důležitá, proto jsem ji nemohl nechat odejít, protože pak ztratím i poslední zbytky naděje.

Konečně se mi podařilo přesvědčit tělo, že mi nic nehrozí a že je to v pořádku. Třes v rukou ustal a srdce se vrátilo do původního klidu, ze kterého mě málokdy někdo vytrhl. Ale jemu se to podařilo dokonale a možná to ani neplánoval. Za normálních okolností bych po něm řvala, ale ani k tomu jsem se nezmohla a místo toho jsem se mu ještě omluvila. Něco bylo jinak, jenom jsem teď nedokázala říci co. Kráčela jsem k němu, ani jsem netušila sama proč. Nebo to byl jenom nějaký instinkt? S povzdechem se zastavím kousek od něj a zadívám se mu do rudých očí, byl stále naštvaný a já se mu nedivila. Byla pravda, že jsem mu mohla nechat nějaký vzkaz, ale ve strachu jsem se na to ani nesoustředila, úplně mi to vypadlo z hlavy, nebyl se mnou zase tak dlouho a byla pravda že jsem ho dříve brala jenom jako otravného stalkera, tak jako všechny ostatní... Jenže teď, byl zase tady. Znenadání mě chytil za zápěstí a stáhl si mě do klína. Lehce překvapeně vydechnu a zadívám se mu do očí zrovna ve chvíli, kdy se mi omluví. Jeho hlas zněl tak jemně, byl znenadání tak uklidňující. Opravdu se mi právě omluvil? On? Nathaniel? Teď jsem si nebyla jistá jestli přede mnou sedí stejná osoba jakou jsem znala.
"Kdo jsi?" vypadne ze mě a z mé tváře jde přečíst lehké udivení. Nadzvednu obočí a natáhnu ruce k jeho obličeji, který mu začnu ohmatávat. Žádnou masku na sobě neměl a magii jsem z něj taky necítila. Když ale promluví o boji, zasměje se a jeho oči se vrátí do normálu, nechám toho. Byl to Nathaniel. Sledovala jsem jeho tvář a prohlížela si každý jeho pramínek vlasů.
"Zabili by tě, bylo jich hodně, ani já bych si nedovolila takhle riskovat," odpovím na jeho poznámku o boji a nakonec se o něj pohodlně opřu a položím hlavu na jeho rameno. Jednu ruku mu dám na hrudník v oblasti srdce a na chvíli zavřu oči.

Byl jsem rád, že nijak neprotestovala, když jsem si ji přitáhl k sobě, ale její otázka mě zarazí. Pobaveně jsem ji sledoval, když mi ohmatávala obličej a lehce se soustředěně mračila.
"Není to zase tak dlouho, co jsme se neviděli, aby jsi zapomněla, jak vypadám," řeknu pobaveně, ale věděl jsem, jak to myslí. Nebylo pro mě obvyklé se omlouvat a ještě... takovým tónem. Sám jsem netušil, čím to je. Měnila mě. Vracel jsem se ke starému já a tuto změnu jsem uvítal s otevřenou náručí. Byl jsem jí za to vděčný. Zadívám se na ni, do jejích modrých očí, které byly kolem panenek hnědé, na její tvář, která se mi zdála jemnější, její rty byly plnější a vypadala tak nějak... roztomileji. Nakloním hlavu na stranu, ale nakonec dojdu k závěru, že se mi to jen zdá a akorát jsem ji dlouho neviděl...
"Nevadí mi umřít ve férovém boji, kdy protivníci budou silnější. Popravdě takový konec svého života již dlouho hledám," odpovím ji potichu a když si opře hlavu o moje rameno a přitulí se ke mně, obejmu ji kolem pasu a zhluboka se nadechnu její vůně. Stvůra se okamžitě probudí a pokusí se přebrat kontrolu, pevně zatnu zuby a Miriam k sobě víc přitisknu. Stvůra si už nejspíš nepamatovala ten vliv, jaký na ni má... Zavřu oči, které byly zase rudé a přestanu na chvíli dýchat, brzy se však uklidním a svůj stisk opět povolím.
"Vybrala sis ale krásné město... Mimochodem, stalo se ti něco zajímavého, za ten půlrok?" zeptám se, abych přišel na jiné myšlenky než na to, jak lahodně musí její krev chutnat.

Jeho přítomnost mi pomáhala nabírat klidu a já jsem se cítila dobře. Bylo to vcelku ironické, nebyl to žádný démon Mephistophela a já za to byla opravdu ráda. I když to byl ten Nathaniel, který mě neskutečně vytáčel a lezl mi na nervy. Teď na něm bylo ale cosi jiného, pořád jsem tomu nerozuměla. S povzdechem se pousměji nad poznámkou kterou si neodpustil. Ano, nebylo to zase tak dlouho abych si ho nepamatovala, ale i tak jsem se cítila trochu provinile, za to že jsem jej tam nechala. Nechápala jsem ho. Když byl poblíž mě, riskoval svůj život a i přesto mě hledal a vrátil se. Věděla jsem že hi vedou čistě sobecké touhy po klidu, který tolik chtěl, ale bylo to opravdu jenom kvůli tomu? Proč jsem s nim zůstávala já? Předtím jsem cítila nutkání ho využít jako zbraň, ale ten půlrok mi dal pořádnou lekci a já se změnila. Nejspíš? Lehce zatřepu hlavou a nadechnu se, možná za to může ta změna. Dělala jsem teď zcela jiné věci než dříve, vyhýbala se využívání svých schopností a snažila se na lidi nepůsobit žádným vlivem. Skoro jako kdybych to nebyla já, nebo právě naopak... byla. Trochu mě to mátlo, ale nemělo smysl se tím zaobírat, když jsem tomu nerozuměl. Byla jsem tak nějak ráda že je tu, alespoň prozatím a ještě raději za to že neprotestuje, když jsem se o něj opřela. Promluvil a obeznámil mě s tím, že mu nevadí umřít ve férovém boji Dokonce přizná že takový způsob smrti vyhledává. Trochu mě to zarazí a lehce sevřu jeho tričko.
"Démoni nebojují férově," odpovím potichu a zamyslím se nad tím co řekl. Opravdu chtěl zemřít? Jak moc bolesti mu způsobovala ta bestie uvnitř? Nikdy jsem se nad tím takto nezamyslela, co když si prostě přál... ne, netroufala jsem se vůbec pomýšlet na to, co by si mohl přát, nevěděla jsem to a ani nemohla vědět. Cítila jsem jak mě chytil okolo pasu, spokojeně jsem se o něj opírala a byla ráda za ten klid, který sebou přinesl po tom šoku jaký mi způsobil. Jeho stisk byl ale rázem silnější, křečovitější a když jsem otevřela oči, abych se na něj podívala, měl zavřené oči a nedýchal. Párkrát zamrkám, ale když stisk opět povolí a promluví, nechám to být.
"Potkala jsem jednu zvláštní dívku, hned první den co jsem se v Atrei ztratila," vydechnu a zamyslím se. Ano mluvila jsem o Mirys o dívce, která mi dokázala způsobit stejný šok, jako právě tady můj společník.

Démoni nebojují férově. To mě nepřekvapilo, nečekal bych, že budou. Přeci jen název "démon" byl již trochu zavádějící. Jsou to stvoření temnoty, nemusí mít čest, ani bojovat férově a přesto...
"Stejně... Pokud by byl silnější než já a já ho nedokázal porazit... Stále by to byla dobrá smrt. Taková, jakou hledám, jakou jsem tehdy měl zemřít ve válce místo... aby se ze mě stalo... tohle," řeknu s povzdechem, neodolám a přitulím se k ní ještě blíž. Přinášela jakýsi klid, pocit úlevy a bezpečí... Zaváhám, netušil jsem, jestli o tom mluvit. Tohle bylo pro mě tabu téma, ale také to bylo dalším důkazem, že se navracím ke své staré stránce. Zavřu oči a opřu si čelo o to její.
"Nenávidím to, co se ze mě stalo, ale byla to jediná možnost, jak alespoň částečně ovládnout tu bestii. Jinak to nešlo. Nesnáším zbytečné zabíjení," zašeptám a v mém hlas se opět objeví nezvyklý počet emocí, které jsem začínal i trochu cítit. Vracela se mi má lidskost, vyplývala zpoza pečlivě vybudované masky arogance a humoru, kterou jsem si vytvořil. Děsilo mě to, bál jsem se, že ztratím kontrolu a proto se za chvíli znovu ušklíbnu a odtáhnu se.
"Zvláštní dívku? Možná konečně budu mít štěstí na město se spoustou zajímavých lidí a tvorů... Nic proti," řeknu se smíchem.
"A pokud tu budou osamělé, krásné slečny tím líp," dodám s arogantním úsměvem a má "hravá a dětinská nálada" se zcela navrátí.

Stejně, pokud by byl silnější... Jeho uvažování mě trochu mátlo ale zároveň jsem měla pocit jako bych mu rozuměla. Byl z toho všeho už unavený? Opět zavřu oči, ale moc dlouho to nevydržím a cítím nutkání je znovu otevřít a proto to udělám. Mluvil, o sobě, o tom že nechtěl aby se z něj stalo to, čím je teď. Měl zemřít ve válce, nenáviděl se za to čím byl. V tomhle jsem ho trochu chápala. Občas jsem sama měla silný pocit nechuti k sobě samotné, k tomu čím jsem se narodila a moje schopnost mi dodávala odpor k životu snad mnohem více, než kdy jindy. Dneska jsem se mu málem poddala, ve chvíli kdy jsem věřila tomu že pro mě přišel démon z podsvětí, jsem se přestala bránit. Kdyby mě k sobě prudce neotočil, podvolila bych se a to mě děsilo ze všeho nejvíce.
"V tom ti alespoň trochu rozumím," nesnášel zbytečné zabíjení a přitom si to ta bestie tolik užívala. Musel s ní svádět neskutečně dlouhé boje, stále nekončící a pokaždé prohrál. Nedokázala jsem si ani představit jak moc frustrující a bolestné to muselo být. Poslouchala jsem jeho neobvyklý tón hlasu a už teď jsem mohla říci, že se mi zamlouval více, než kdy dřív.
"Nate, opravdu chceš zemřít?" vydechnu nakonec a nedá mi to. Musela jsem se zeptat, neudržela bych tu otázku v sobě moc dlouho. Trochu mě to ale vyvedlo z rovnováhy. Pomalu se posadím a zadívám se mu do obličeje, skoro jako kdybych v něm něco hledala. Nechtěla jsem aby takto přemýšlel, cítila jsem se, tak zvláštně nenuceně. Jeho poznámku o dívce a městu ignoruji, ale můj mozek zaregistruje až poslední větu, kterou vyřkne ze svých úst. A teď to zase pokazil. Hlasitě povzdechnu, zavřu oči, zatřepu hlavou a narazím čelem lehce do toho jeho. Chvíli tak setrvám, než oči otevřu a zadívám se mu do očí.
"Pitomče," zavrčím na něj, ale hned na to se usměji a ten úsměv na tváři ponechám. Ne, bez toho humoru by to nebyl zkrátka on.

Rozuměla mi, znělo to zvláštně, ale zároveň jsem jí to věřil. Dostal jsem na chvíli pocit, že v tom nejsem sám, že je tady se mnou, pro mě. Ale bylo to tak? Už jednou mi utekla... Každopádně to bylo velmi uklidňující a já se tomu rozhodl věřit. Když jsem nad tím více uvažoval, opravdu na tom byla podobně. Musela využívat všeho, co umí, aby přežila a nemuselo se jí to zrovna zamlouvat. Přeci jen žádné dívce by se nelíbilo být pořád ústřední postavou všech perverzních představ mužů, se kterými se setká. Získával jsem čím dál větší pocit, že začínám poznávat pravou Miriam, která se většinou musí schovávat před celým světem za hromadou různých masek, stejně jako já. Donutí mě to se pousmát. Narazí čelem do toho mého a já ji pobaveně sleduji.
"Zase jsem toho tolik neřekl, no ne?" zasměji se, ale v mysli mi stále ležela její otázka, jestli chci opravdu zemřít. Otevře oči a zadívá se do těch mých. Byla tak blízko... Na chvíli se vrátím do mé "vážné nálady a povzdechnu si.
"Ano, chci," odpovím rozhodně a pohled mi sklouzne k jejím plným rtům, které jsem tak zatraceně dlouho neochutnal, tiše zavrčím a než mi stačí cokoliv odpovědět, pohladím ji po tváři a jemně nakloním hlavu na stranu, abych ji mohl políbit na rty. Znovu jsem cítil její sladké rty na těch svých a ani jsem netušil, proč jsem to udělal. Tehdy to byla hra, připomínala mi Leilu a já toužil ji zase jednou držet v náručí, políbit, i když jsem věděl, že to není ona. Ale teď? Proč jsem to udělal? Odsunu ty myšlenky stranou a odtáhnu se.
"Hmmm, celkem jsi mi chyběla... Hlavně to škádlení," řeknu s úšklebkem.

Přemýšlel jsem nad světem a nad tím vším co musel za tu dobu cítit, sama nad sebou a hlavou se mi v mžiku prostřídalo hned několik myšlenek. Pobyt v lidském světě jsem si užívala, ale bylo to zvláštní. Občas jsem cítila jakoby mi samotné posvětí začínalo chybět, nebo alespoň to prostředí, místo. Nebo jsem si to jenom namlouvala? Měla jsem pocit, jako bych tam zapomněla něco důležitého. Ruku pomalu přesunu na křišťálový přívěsek na svém krku a potichu vydechnu. Nemělo smysl nad tím teď přemýšlet.
Promluvil, ano měl pravdu, zase toho tolik neřekl, ale mě to pobavilo. Vrátilo mi to pocit že je všechno zase tak jak má být, alespoň částečně. Ale když odpověděl že chce zemřít, něco ve mě zaprotestovalo. Lehce se zamračím a chci něco říci, ale najednou nemám slov. Než však stačím cokoli poznamenat, nakloní hlavu na stranu a políbí mě. Znovu se mi dostalo možnosti ochutnat jeho rty, na chvíli se zapomenu a stejně tak málem vynechám i svůj nesouhlas. Ale zarazím se. Já neměla právo ho nutit jakkoli měnit své rozhodnutí a už vůbec jsem mu do toho nemohla mluvit. Nespokojeně mu vydechnu do rtů a polknu v sobě všechen vzdor, který se dral na povrch. Po chvilce se odtáhne a pronese že jsem mu chyběla, tedy hlavně to škádlení a na jeho tváři se objeví hravý úšklebek. Ten můj byl ale prázdný, nějak jsem nedokázala navrátit úsměv na své místo a stále jsem ho zamyšleně pozorovala. Nic neříkala.

Dobré znamení bylo, že mě nenakopla, nepraštila, nenadávala mi, ani nic podobného. Horší už bylo, že vůbec nic neříkala. Dívala se na mě, na její tváři byl úšklebek, ale připadal mi prázdný, což mi ještě potvrdil její prázdný výraz v očích. Bylo v nich ale také ještě něco, něco, co jsem nedokázal identifikovat. Pozoroval jsem ji, prohlížel, přemýšlel a čekal. Čekal na jakoukoliv reakci, větu, slova, nadávku, to bylo jedno, prostě... na něco. Ale žádná odezva nepřicházela.
"Země volá Miriam. To ti ten polibek vyrazil dech? Haló?" zasměji se hravě a stále si ji prohlížím. Netušil jsem, čím byla její reakce způsobená, že by tím, co jsem řekl? Mohlo by ji být jedno, co se mnou bude. Jsem jen nebezpečný, otravný upír, který se jí vetřel do života a odmítá z něj odejít. Kdybych zmizel, její život by pokračoval. Vrátil by se do normálu... tedy, do normálu se vrátit nemůže, kvůli její schopnosti, ale vrátil by se do stavu, kdy mě neznala a tehdy taky hezkou řadu let přežívala...
"Je to kvůli tomu, že chci zemřít? Nechápu proč, může ti to být jedno, přeci jen... Ty si beze mě poradíš... Nic se nezmění, když... zmizím. Tvůj život bude pokračovat jako předtím," vydechnu a sám netuším, proč. A ještě více mě zmate, proč se do mého hlasu a očí vmísilo zklamání.

Sama jsem netušila co říci, byla jsem trochu zmatená, ale nedávala jsem to na sobě znát. A ani on nic ještě notnou chvíli neříkal, jenom se na mě tiše díval, tak jako já na něj, dokud nepromluvil. Hravě se zasmál a stále si mě prohlížel.
"Ne, nevyrazil mi dech, kromě toho se máš ještě v čem zlepšovat," odpovím mu a znovu se zamyslím. S povzdechem zatřepu hlavou a raději se ušklíbnu. Řekl to tak jistě a sebevědomě, jenom jsem nevěděla jak mám tuhle novou informaci zpracovat. Nevěděla jsem co s ní a ani proč mi naháněla tak nesouhlasný pocit, který se mi rozléval do těla. Znovu promluvil a ... měl pravdu. Mohlo mi být jedno co s ním bude, můj život by pokračoval dál a bylo by vše při starém, jako doteď.
"Asi máš pravdu," vydechnu a nakonec se rozhodnu pousmát a všechno to polknout do sebe. Nebudeme se tímhle přeci kazit náladu, i když něco to ve mě zanechalo. O tom jsem nemohl pochybovat.
"Stejně jsi pitomec," zasměji se, dám mu pusu na čelo a odtáhnu od něj. Opatrně vyskočím na nohy s úmyslem si zajít pro trochu vody, měla jsem žízeň.

Odfrknu si, když řekne, že mám co zlepšovat a tiše si přísahám, že jí ještě ukážu. Pořád jsem netušil, co s ní je, ale má slova na ní zřejmě měla efekt... A taky uznala, že mám pravdu. Z nějakého neznámého důvodu mě bodlo u srdce a její slova mě zamrzela. Co to se mnou sakra je? Vzpamatuj se chlape! Neměl jsem ji hledat.... Tiše si povzdechnu, ale náladu mi spraví její slova o pitomci. Ušklíbnu se a když vyskočí na nohy a otočí se ke mně zády, plesknu ji po zadku.
"Já ti dám pitomec," zasměji se a sám se postavím na nohy a vydám se k oknu. Zadívám se na krásné město a na chvíli se ztratím ve svých myšlenkách.
"Miriam... Měla jsi někdy někoho, na kom ti opravdu záleželo? Někoho, na koho ses mohla vždycky spolehnout?" zeptám se jí potichu, ale dost nahlas, aby mě dostatečně slyšela. Netušil jsem, proč se najednou zajímám, ale napadlo mě, že bych se mohl ponořit hlouběji. Nedívat se jen na její zevnějšek, její dokonalost, ale poznat pravou Miriam. Bylo to něco, co mnoho lidí neudělá, jsou příliš očarováni její krásou a šarmem, na mě ale neplatil a chtěl jsem se dozvědět více o ní i o jejím životě.

Sotva jsem vyskočila na nohy, ucítila jsem jak mě plesknul po zadku. Lehce rozevřu rty a hodím po něm varovný a pobavený výraz zároveň a rozhodnu se to nekomentovat. Nakonec pomalu popojdu ke džezu, kde si napustím čistou vodu a napiji se abych zahnala žízeň Nath se pomalu přemístil k oknu a zřejmě se kochal krásou temného města. Pořád jsem krajně musela myslet na to co řekl, s čím se mi přiznal a nenechávalo mě to klidnou, nerozuměla jsem tomu, ale měl pravdu nebyla to moje starost.
Zabraná do myšlenek jsem zaznamenala jeho hlas, kterým promlouval ke mě. Jeho otázka mě však překvapí a donutí mě se zamyslet. Pomalu se přemístím až k němu a vetřu se vedle něj do šířky okna. Opřu se rukama o parapet a položím si na ně hlavu.
"Když nad tím přemýšlím, ne neměla," moje matka nikdy nebyla zářným příkladem a můj otec, rozhodla jsem se to nekomentovat. Ale stejně jsem pokaždé měla ten zvláštní pocit ztráty, který jsem občas cítila. Jindy byl silnější a občas slabší. Nedokázala jsem o něm říci více, neuměla jsem si to vysvětlit. Možná jsem v životě něco důležitého ztratila a nevzpomínám si na to.
"A ty? Měl jsi někoho takového?" vydechnu svou otázku a na chvíli se na něj otočím.

Slyšel jsem tiché kroky, jak se ke mně blíží a když se Miriam přisune k oknu, trochu ji uvolním místo a otočím se k ní bokem, abych viděl její výraz. Řekne, že nikdy nikoho takového neměla a poté se mě zeptá na to samé.
"Leilu..." vydechnu a vím, že víc toho říkat nemusím. Věděla, o koho jde. Věděla, co pro mě znamenala. Nemusel jsem to komentovat, ani nebylo co. Zarazím ale na absencí smutku a výčitek svědomí, které se vždy dostavily a teď... Nic. Raději to přestanu řešit, poslední dobou jsem byl nějaký divný a zamyslím se nad situací Miriam.
"Musí to být těžké... Už jen to, že nikdo nevidí, jak doopravdy vypadáš. Navíc nikdo se tě nesnaží poznat takovou, jaká jsi. Vidí jen dokonalost, vidí jen svoji představu, ne tebe jako takovou..." vydechnu a zadívám se jí do očí, které teď působily zvláštně, když byly na okrajích panenky hnědé... Jak to, že jsem si toho nikdy nevšiml?
"Dovolíš mi poznat tu pravou Miriam?" zeptám se po chvilce potichu a tiše doufám, že nebude nic namítat. Ani nevím, proč jsem se ptal, možná jsem jí chtěl jen sdělit svůj záměr? Možná v ní pořád uvidím Leilu, ale ta osoba, to bude Miriam. Jen se oprostit od toho, jak vypadá.

Když vydechl jméno, které jsem si s nim dobře spojovala, trochu zesmutním. Dokázala jsem si představit jaké to pro něj musí být. Jeho dávno zemřelá milovaná a já... vypadala jsem jako ona. Být na jeho místě, dávno bych sama sebe zabila, už jenom za tu troufalost, tedy pokud bych přemýšlela, jako.. on? Ne, nezabil mě a mohl to udělat prakticky kdykoli. Povzdechnu si a raději se k tomu tématu rozhodnu nevyjadřovat, ještě bych tím něco pokazila a to jsem nehodlala riskovat. Opět promluvil že to pro mě musí být těžké, už jenom to že me nikdo nevidí jako Miriam.
"Naučila jsem se s tím žít, vydechnu a lehce se pousměji na Nathaniela. Bylo to těžké a poslední dobou se mi zdálo že je to ještě těžší, ale musela jsem zůstat silná a rozhodná, protože ztráta vůle, by mě mohla stát život. Po chvilce ticha se na mě otočil i on. Prohlížel si mě a já zase jeho. Chtěl poznat Miriam, tu pravou, takovou jakou jsem byla.
"Jsem démonka," odpovím tiše a na chvíli se odmlčím. Připadala jsem si zvláštně když jsem s ním o tomto takto hovořila, ale oceňovala jsem jeho zájem.
"Kdybych věděla jak ti ukázat své pravé já, dávno bych to udělala," dodám k mým slovům a opět obrátím pohled do města. "A vlastně, víš jak jsem ti vyprávěla o té zvláštní dívce? Nejsem si jistá čím je to způsobeno, ale pokaždé když se mě dotkne, vidí mou skutečnou podobu," vydechnu a vzpomenu si na můj rozhovor z Mirys, když se nám to stalo poprvé.
"Ze začátku jsem si myslela že je špion Mephistophelese a že ji poslal aby mě zmátla, ukázalo se, že jsem reagovala pouze unáhleně," párkrát zamrkám a opřu se znovu o parapet.

Zdá se mi to, nebo při zmínce o Leile posmutněla? Vypadalo to, že nad něčím přemýšlí a tak jsem ji nechal, přeci jen, také jsem toho měl dost. Za poslední půlrok jsem myslel jen na ni, jen na to, jaký pro mě vytvářela klid a co pro mě znamenal. Bylo to čistě sobecké, ale teď? Znovu jsem ji viděl a myslel jsem hlavně na ni. Začne mi odpovídat, trefil jsem se, bylo to těžké, ale prý se s tím naučila žít, zároveň jsem však poznal, jak ji to tíží. Než stačím odpovědět, poví mi o dívce, kterou potkala a která má tu schopnost, že ji vidí takovou, jaká je, když se jí dotkne.
"Tak to jí závidím," vydechnu a poté se odmlčím. Pečlivě jsem volil slova, abych co nejlépe vyjádřil to, co mám na srdci.
"Nemyslel jsem, že chci poznat to, jak doopravdy vypadáš, ale to jaká jsi. To, jak se chováš, co je pro tebe důležité, co je ti blízké, co tě baví, tvé hodnoty, zájmy... Ty se nezmění, ať vypadáš jakkoliv a tuhle tu tvou stránku bych chtěl poznat," vydechnu nakonec a pohladím ji po tváři.
"A s tou dívkou bych se také rád setkal..." řeknu nakonec. Zaujalo mě to. Byl tady i způsob pro mě, jak bych ji mohl vidět? Pokud ano, chtěl jsem ho znát.

Nevím proč jsem se nechávala užírat tím pocitem lítosti, ale měla bych toho urychleně nechat. Sice to nebyla má vina, ale i tak jsem se za to cítila hrozně. Pokaždé co jsem se mu podívala do očí a uvědomila si to, lehce protřepu hlavou abych to zahnala. Znovu promluvil a já ho poslouchala, obeznámil mě s tím, že chce poznat mou osobnost, nikoli to jak vypadám. Bylo to milé a donutilo mě to k lehkému úsměvu. Poté ještě něco poznamenal, ale já už ho moc neposlouchala. Pořád mi běhalo hlavou to s Leilou, jaká to pro něj asi musela být rána když mě předtím viděl. Nikdy jsem se takhle o pocity druhých nestarala, tak proč mě to teď tolik sžírá? A o to více to bylo horší, když už byla mrtvá.
"Omlouvám se že vypadám jako Leila," vydechnu nakonec, musela jsem to říci a nevydržela bych to. Poodstoupím od parapetu, pomalu sklopím hlavu a zadívám se do země. Do očí se mi nahrne pár slz a tak se rychle otočím od Nathaniela a rozběhnu se do vedlejšího pokoje, kde za sebou zabouchnu dveře a svalím se na postel. Zabořím hlavu do polštáře a rozbrečím se.

lehký úsměv brzy vystřídal zamyšlený výraz a dostal jsem pocit, že mě tak úplně neposlouchá. Když už jsem na ni chtěl promluvit, jestli vnímá, tak se najednou omluví za to, jak vypadá. Párkrát překvapeně zamrkám, nemohla za to. Tedy... Mohla za to její schopnost, ale také já sám. Zadívám se na ni, rysy v jejím obličeji byly jemnější, než jsem si pamatoval, byla nádherná, snad ještě více, než předtím. Plné rtíky, které mi připadaly růžovější, plnější, dokonalejší.. Malý nosánek a ty nádherné, modré oči, které byly okolo panenek hnědé jí neskutečně slušely. Byla to Leila a přece to nebyla ona. Všimnu si slz, které se jí nahromadily v očích, ale vteřinku na to se ke mně otočí zády a uteče do pokoje. Zůstanu stát na místě jako opařený. Co to sakra? Uslyším tiché zavzlykání a tak se vydám ke dveřím, tichounce je otevřu a za sebou zase zavřu. Vydám se k velké posteli a svalím se vedle Miriam.
"Mir..." zašeptám, opatrně ji obejmu a přitáhnu k sobě. Jednou rukou jsem ji hladil po vlasech a druhou ji jemně, ale pevně držel u sebe.
"Není to tvá chyba, neomlouvej se..." zašeptám konejšivým hlasem a znovu mě překvapí můj vlastní tón. Teď jsem však byl za něj rád. Nechtěl jsem, aby plakala. Nechtěl jsem ji takto vidět.

Cítila jsem se kvůli tomu hrozně. Myslela jsem že čím budu starší, tím více apatická budu ke svému životu a tomuto prokletí, které mě pronásledovalo. Věřila jsem že mi to časem bude jedno a nebudu se o to starat, že to bude jednodušší, ale zmýlila jsem se. Bylo to těžší než kdy jindy a já už z toho byla zoufalá. Byla jsem unavená a vystrašená, nechtěla jsem se skrývat a zároveň jsem nevěděla co si počít. Nejraději bych byla aby Mephistopheles zemřel a omrzelo ho tohle moje věčné hledání, mohla jsem jenom doufat v to že to jednou nastane a třeba budu mít klid. S povzdechem stisknu polštář a mám obrovské nutkání do něj hlasitě zařvat, což ale neudělám a naopak se ovládnu.
"Sakra," zavrčím a na chvíli se zvednu abych zalapala po vzduchu. Zaslechnu jak se otevírají dveře, nejspíše to byl Nathaniel. Netušila jsem co mi chce a nejraději bych byla sama, ale ani tak jsem ho neposlala pryč. Zaslechla jsem svoje jméno a cítila jak se svalil vedle mě na matraci. Jeho teplé ruce mě objaly okolo pasu, než ucítím jeho jemný dotek v mých vlasech.
"Běž pryč," zavzlykám instinktivně. Zašeptá že za to nemůžu, částečně jsem mohla a nemohla, přece jenom kdybych se to naučila ovládat. Jenže to nešlo, cítila jsem že je ta magie silnější a i když jsem si přála vidět sama sebe, nikdy to nefungovalo. Jeho hlas byl vyrovnaný a cítila jsem z něho jakýsi klid, který mě překvapil. Donutí m to zvednout hlavu a vzhlédnout do jeho očí, abych se mohla ujistit o jeho výrazu obličeje.
"Ale ani to neznamená že jsem s tím smířená," zasyčím na něj trochu smutně a poté se k němu natisknu a zabořím hlavu do jeho trička, které křečovitě sevřu v prstech. Snažil se mě uklidnit a byla jsem mu za to vděčná, zároveň bylo ale zvláštní slyšet tato podobná slova, zrovna z jeho úst. Tak zvláštní...