Nate + Miriam

Stvůra běžela lesem, když se před ní najednou objevila její paní. Prudce zabrzdí a zaryje své nohy do měkké lesní hlíny. Tiše zavrčí, nelíbilo se jí, že jí dívka zabraňuje v lovu, měla hlad, byla zraněná, lačněla po krvi. Vydechne slova, která stvůře nedávala smysl, se zavrčením přišla blíže a probodla dívku pohledem. Natáhne ruku k jejímu krku, jako by ji chtěla zardousit, ale nakonec ji zase rychle stáhne. Nemohla jí ublížit, něco jí v tom bránilo. Znovu naštvaně zasyčí, ale nakonec se rozběhne jiným směrem. Možná tohle po ní dívka chtěla a kdyby ne, alespoň si ji nějak obejde. Chtěla lovit, ale tamtím směrem nemohla. Zavětří ve vzduchu, zda neucítí nějaký pach člověka. Jeden ucítí a tak se tím směrem rozběhne jako smyslů zbavená.

Přišla blíže, sledovala jsem ji i to, jak mě propaluje pohledem. Ucítím touhu po mé krvi, kterou se pokusím lehce potlačit do ústraní. Stvůra mi sice nerozuměla, ale ani tak si nedovolila zaútočit a nakonec se rozběhla jiným směrem. Okamžitě se rozletím za ní a následována jejím hladem, se nechám vést lesem. Znovu prudce máchnu křídly a zahledím se na stvůru pod sebou. Mohla jsem jenom děkovat svým schopnostem, jinak bych přišla o krk už dávno. Náhle spatřím mladou dívku, kráčela lesem a za ruku držela malou holčičku s jasně rudýma vlasama.
*Ne* pomyslím si a okamžitě vyrazím proti stvůře, kterou strhnu na stranu těsně před tím, než se je pokusí napadnout. Zastavíme se až o nějaký strom, na který stvůru zatlačím. Okamžitě se mi změní na stíny a se zasyčením se rozběhne zpátky k nim. Zamračím se a okamžitě vystřelím směrem k nim. Stvůra byla hladová a lačněla po krvi, ale já se nehodlala vzdát. Okamžitě se dostanu před ni a propálím ji nehezkým pohledem. Zlobila jsem se a hodlala jsem jí to dát jasně najevo. Okamžitě zesílím svůj vlil a v očích se mi hravě zaleskne.
"Tihle... patří.... mě," zařvu na ni hrozivě a nehodlám ustoupit ani o krok. Žena za mnou křičela hrůzou a holčička v jejich rukách brečela strachy. Moc jsem jim svým vzhledem nepomohla, ale za to jsem upřeně sledovala stvůru a ovlivňovala její myšlení. Když byla tolik hladová, bylo to těžší, ale pro dobro Nathaniela jsem se nehodlala vzdát.

Měla už kořist na dosah, cítila sladkou, mladou krev, ale když se po nich vrhla, něco, nebo spíše někdo ji strhl na stranu. Rozzlobeně zařve na Miriam, která jí nechtěla dovolit nakrmit se, ale nechtěla jí ublížit, změní se pro to na stín a objeví kousek dál. Šla si pro obě dívky, ale succuba se jí znovu postaví do cesty. Chtěla zavrčet, ale viděla, jak moc se její paní zlobí a tak jen ustoupila dozadu a dokonce zakňučela. Vliv dívky zesílil, stvůra se k ní pomalu přiblížila, se sklopenou hlavou a zastavila se až u dívky. Musela krotit svůj hlad a teď byla připravená následovat dívku a pouze zabít toho, na koho jí ukáže. Jen doufala, že to bude brzy, aby mohla ukojit tu nesnesitelnou žízeň a zahnat bolest, která jí prostupovala ramenem.

Moje rozčílení polevilo v okamžiku, kdy stvůra zakňučela a rozešla se ke mě. Okamžitě slétnu dolů. Opatrně natáhnu ruku k ní a lehce ji pohladím ve vlasech. "Dostaneš to co chceš, ale teď pojď za mnou," vydechnu už klidněji. Párkrát švihnu ocasem ze strany na stranu a lehce potáhnu stvůru za ruku, aby věděla, že mě má následovat. V mžiku se nabourám do mysli té ženy a přinutím ji vzít dceru a utéct strachy zpátky do města. Nebylo tu bezpečno, nebylo. Poté se okamžitě rozletím lesem, někde tady byla vesnice, musela jsem ji najít. Náhle v dálce zahlédnu člověka, okamžitě si ho změřím pohledem a dostanu se k němu blíž. Byl to nějaký mladík, který si pravděpodobně udělal vycházku do lesa. Nedokázala jsem ho zhodnotit, ale dříve než jsem se nadála, skočil po mě a narazil mě na kmen stromu. Okamžitě ho probodnu pohledem, když mě chytí pod krkem a tiše zasyčí. Byl to upír? Vlkodlak, démon? Netušila jsem, ale jedním jsem si byla jistá, nebyl to člověk.

Stvůra cítila její dotek, který byl překvapivě příjemný a vůbec jí nevadil, trochu utišil její rozzlobenost a byla ještě ochotnější následovat svou paní, která se vznesla do vzduchu a tak se stvůra za ní ihned vydala. Běžela lesem a nespouštěla oči ze succuby, která jí letěla nad hlavou. Jen na vteřinku z ní spustí oči, když její pozornost upoutá několik lidských pachů a když se znovu podívá před sebe, uvidí neznámého tvora, jak Miriam drží pod krkem. Stvůra vydá rozzuřený řev, který zaujme mužovu pozornost a otočí se zrovna ve chvíli, kdy jej stvůra škrábne drápy přes obličej. Muž zavyje bolestí a poodstoupí, zatímco pustí dívku, kterou svíral pod krkem. Objeví se kolem něj temná magie, ale dřív než se promění do své pravé, démonické podoby, stvůra jej přišpendlí k zemi, ale dřív než se zakousne do démonova krku, podívá se na svou paní pro svolení. Jakmile jej dostane, zakousne se démonovi, kterého doteď svírala pod krkem a začne hladově hltat jeho krev, dokud z něj nevysaje i ty poslední kapky života.

Stvůra hrozivě zavrčí a udeří mému nepříteli ránu do obličeje. Okamžitě mě potřísní pár kapek krve, ale to mi nevadilo. Už tak jsem byla celá slitá krví vlkodlaků, že nějaký další flíček nemělo smysl řešit. Sledovala jsem jak se kolem něj shromažďuje temná energie. Tiše zasyčím a probodnu nepřítele pohledem. Dříve než se promění po něm stvůra skočí a s mým souhlasem se mu zakousne do krku. Nespouštím z nich oči, akorát jsem ostražitější vůči našemu okolí. Pomalu se rozejdu ke stvůře, krmila se s já ji kryla záda. Nenechám nikoho, aby ublížil Nathanielovi... Když není ve své kůži. S povzdechem se zastavím kousek od stvůry a zkřížím ruce na prsou. Okamžitě se proměním zpátky do své lidské podoby a tiše vydechnu.

Jakmile v démonovi nezbyla snad ani jediná kapička krve, stvůra jej odhodila a upřela své černé oči na dívku vedle ní. Rána na rameni se již začínala hojit, ale bude to ještě nějakou dobu trvat. Její hlad nebyl nikdy ukojen, ale prozatím... By to mělo stačit. Pomalu se rozejde k Miriam a položí ji hlavu na rameno, poté zavře oči a odebere se ke spánku.
Překvapeně zamrkám, viděl jsem před očima hodně růžové a chvilku mi trvalo, než mi došlo, že to jsou vlasy od Mr. Ušklíbnu se a o krok ustoupím. Starostlivě si je prohlédnu, jestli ode mě nemá žádné kousance a zhrozím se, když uvidím, kolik má na sobě krve.
"Mir! Jsi zraněná? Co se stalo?" řeknu poplašeně. Neviděl jsem žádnou ránu a tak k ní rychle přistoupím a opatrně ji obejmu kolem pasu.
"Jsi v pořádku?" zeptám se jí a zahledím se do jejích rudých očí.

Stvůra se konečně odebrala ke spánku a já mohla vidět zase ty překrásné čokoládové oči mého Nathaniela. Odstoupí a zhrozí se, okamžitě se mě zeptá jestli jsem v pořádku a nejsem zraněná.
"Tahle není moje, neboj se, "vydechnu z úšklebkem a znovu si jej prohlédnu než mě obejme okolo pasu. Okamžitě mu položím ruce na záda a přimáčknu ho k sobě.
"Už mě takhle nikdy neděs!" dostanu ze sebe a dám mu v objetí lehký pohlavek. Nakonec jej pustím a se slzavými oči se na něj vřele usměji. Byla jsem tak ráda, že se uzdraví, ani sám nemohl tušit jak moc.

Okamžitě se uklidním, když řekne, že není její a uvědomím si, že jsem to mohl poznat sám. Její krev by mě přitahovala daleko více, ale cítil jsem se tak klidný. Stvůra spala a to jen díky ní. Přimáčkne si mě k sobě s tím, že jí nemám už nikdy takhle děsit a dostanu pohlavek. Ušklíbnu se a sám si ji k sobě přitisknu, než mě tedy ona sama pustí. Podívá se na mě se slzami v očích a nádherným úsměvem na tváři. Znovu ji obejmu kolem pasu a přitáhnu k sobě, překvapí mě, že její vlasy jsou již zcela růžové a vypadala... Zase o trochu jinak. Nevinně, roztomile, mladě. Usměji se a zahledím se do jejích rudých očí.
"Děkuji za záchranu života," zašeptám potichu, než se skloním a políbím ji na rty, po chvilce se však odtáhnu. Bylo zvláštní mít někoho, komu na vás záleželo, někoho, kdo vám zachránil život místo toho, aby vás nechal zemřít, nebo se vás sám nepokoušel zabít. Znovu ji k sobě přitisknu a zabořím hlavu do jejích jemných vlásků. Chtěl jsem poznamenat něco ve smyslu, že růžová jí sluší, ale... potom mi dojde, že její vzhled je pravděpodobně výplodem mé fantazie a její magie a tak raději nic neřeknu.

Bylo velice milé a zároveň legrační když měl o mě starost. Musela jsem se pousmát a nemohla jsem jej přestat sledovat zvědavýma rudýma očima. Ani netušil jaké má štěstí... Že je naživu. Znovu si mě však přitáhl k sobě a chvíli mě zkoumal pohledem, než se ke mě s poděkováním za záchranu života sklonil pro polibek. Hodně rychle se však odtáhl a já se ani nenadala.
"Děkovat bys měl, jaktože se jed tvou krví šíří tak rychle? " zavrčím na něj naštvaně, ale poté ho chytil za límec a stáhnu si ho do polibku, který notně prodloužím. Položím mu ruce na záda a přitáhnu si ho ještě blíže. Náš polibek prohloubím a vášnivě ho kousnu do rtu, než ho od sebe zase odstrčím.
"neměla jsem osm hodin, ale sotva dvě a půl, málem jsi mi zemřel! Co tě to napadlo? Co naše dohoda? Máš ty vůbec ponětí jak jsem se o tebe bála? "vyhrknu na něj a nervózně přešlápnu na místě. Když si uvědomím co jsem řekla, okamžitě odvrátím pohled stranou a sklopit pohled k zemi.
" T-tedy ne že bych se o tebe bála, a-ale víš jak to myslím, " vydechnu a ucitim jak se mi ženě krev do tváří. C-co to se mnou je?

Zeptá se mě, jak to, že se jed šíří mou krví tak rychle, zmateně se na ni podívám, ale než stačím odpovědět, přitáhne si mě za límec k sobě a vášnivě mě políbím. Milerád jsem jí ho oplatil se stejnou vášní a přitáhl jsem si ji ještě blíž k sobě. Kousne mě do rtu, ušklíbnu se, ale než stačím cokoliv udělat, odstrčí mě od sebe a začne na mě křičet. Zlobila se, ale nemohl jsem si pomoct, byla hrozně roztomilá. Jen jsem ji sledoval, bála se o mě! Nevím, proč mě to tak těšilo, ale měl jsem z toho zvláštní, hřejivý pocit. Najednou se ale zarazí, sklopí pohled k zemi a začne koktat, že se o mě nebála. Rozesměje mě to a přitáhnu si ji k sobě, abych ji mohl obejmout.
"Nevím, proč se to šířilo tak rychle... Možná jsou stvůry náchylnější? Děkuji za záchranu života, Miriam a... Taky za to, že ses o mě bála, to nezakecáš!" rozesměji se, ale než stačí protestovat, přitáhnu si ji do dalšího vášnivého polibku. Cítil jsem se právě více naživu, než kdy dřív a možná za to mohlo právě blízké setkání se smrtí, nebo ona. Díky ní jsem zase mohl žít, smát se, nepředstírat, být sám sebou. Stále to bylo zvláštní, ale... Rychle jsem si zvykal a myšlenka, že by tady nebyla mě děsila. Lehce se odtáhnu a zahledím se do jejích očí.
"Neboj se, nehodlám zemřít, ani tě nechat samotnou... Nikdy..." zazubím se a pohladím ji po tváři.

On... se mi smál. Dostanu chuť se nafouknout a prohlásit že je to kretén, ale neudělám vůbec nic. Jenom se lehce nadechnu a změřím si ho přísným pohledem. Znovu přistoupil a mé srdce se roztlouklo. Lehce sebou trhnu a zadívám se mu do očí. Cítila jsem jak se mi třesou ruce a chvěla jsem se... nervozitou? Proč jsem proboha nervózní? Je to jeho vina? Jsem nervózní z něj? Znovu mi poděkoval za záchranu života a odpověděl že nemá tušení, proč se ten jed šířil tak rychle. Povzdechnu si ale v tom prohlásí že mi děkuje i za to, že jsem se o něj bála a že to nezakecám. Už jsem se nadechovala k protestu, ale umlčel mě nádherným polibkem, díky kterému jsem se zcela podvolila všemu co řekl a akorát si vychutnávala jeho chladné a velice chutné rty na těch mých. Lehce se však odtahl a zadíval do mých oči. S očekáváním co se bude dít, udělám to samé. On... Přiznal že nehodlá zemřít. Okamžitě se zazubí a pohladí mě po tváři. Vesele vypísknu a nadšeně mu skočím kolem krku. Dám si ale pozor na jeho zranění.
"Já věděla že tě donutím to říci nahlas!" hlesnu nadšeně a do očí mi naběhnou slzy, které mi stečou po tváři. Byly to slzy radosti...

Upírala na mě svoje oči a nakonec vypískla radostí a vrhla se mi kolem krku. Začnu se znovu šťastně smát a přitulím ji k sobě ještě víc. Kvůli rozdílu ve výšce jí nohy visely ve vzduchu a tak ji podepřu a nakonec ji vezmu do náruče a přitisknu k sobě. Všimnu si slz, která jí stékaly po tváři a pousměji se.
"Nenutila jsi mě, ale dala jsi mi důvod žít, děkuji," vydechnu a pomalu se vydám k městu, k našemu domovu. Zadívám se na ni, na rysy v její tváři, ty nádherné oči a dlouhé, růžové vlasy. Byla vážně nádherná. Ne, to bylo slabé slovo. Nedokázal jsem slovy popsat to, jak je nádherná. Bohužel to bylo kvůli její schopnosti. Chtěl jsem ji vidět, opravdovou ji, jenže jak? Nemůže ovládat svoji schopnost. Tiše si povzdechnu, ale zase se pousměji, když se na ni zadívám.
"Hmm, vždycky jsem věděl, že mám skvělou fantazii a ta tvá magie je vskutku neskutečná... Jen netuším, kde jsem přišel na růžové vlasy, ale vážně ti sluší... Tedy... Ehm... To je jedno," vyhrknu a poté se začnu smát. Netušil jsem, co říct, všechna ta chvála byla na obraz, který vytvořila její magie, ne pro ni a... Připadalo mi to zvláštní. Jak moc bych ji chtěl vidět!

Vždycky když jsem slyšela jeho smích, uklidňovalo mě to. V tu chvíli jsem se cítila vždy tak, že je všechno v pořádku, nic nám nehrozí a život byl v tu chvíli zase o něco hezčí. Visela jsem mu kolem krku, ale moje výška mě zradila a já nedosáhla na zem. Pobaveně se zakřením a lehce vypísknu, když si mě nečekaně vyhoupne do náruče. Poznamená že jsem jej nenutila a dala mu důvod k životu. Lehce se pousměji a když se na mě zkoumavě zadívá, pohladím ho po tváři. Poznamenal, že má úžasnou fantazii a že je moje magie opravdu neskutečná. S tím jsem se nemohla přít... Byla úžasná ale ničila mi život! Alespoň tak jsem to cítila já sama. Poznamenal že mi růžové vlasy opravdu sluší a poté se začne smát. Nejspíše to pochopil, tak jsem se začala smát spolu s ním. Už mi ani nevadilo, že chválí kouzlo mé magie, byla jsem na to už zvyklá. V tu chvíli se ale zarazím.
"Počkej... růžové?" vydechnu a zmateně zamrkám.
"Pokud vím, tvůj ideál byla ta černovláska s modrýma očima," hlesnu zmateně a důrazně aby pochopil že jestli je to jeden z dalších jeho vtípků, tak se nebavím.

Začne se smát spolu se mnou, jenže pak se zarazí a zmateně se na mě podívá a zeptá, jestli opravdu růžové.
"Taky nevím, kde jsem na ně přišel," odpovím s pokrčením ramen, jenže pak řekne, že mým ideálem byla černovláska s modrýma očima, přikývnu a zadívám se na temné nebe pokryté hvězdami.
"Vím, vypadala jsi jako Leila... No, před nedávnem ses mi doslova začala měnit před očima, už tě vidím úplně jinak. Jsi teď o něco menší a vypadáš i mladší, máš dlouhé, růžové vlasy až do pasu a rudé oči, plné rty. Vypadáš hrozně nevinně a roztomile, promiň, nemůžu si pomoct, ale jsi vážně nádherná," zazubím se a tak trochu ji popíšu, zatímco jí zkoumám pohledem. Stále jsem ji nesl v náručí a nemohl jsem být spokojenější. Musel jsem taky uznat, že se mi tento její nový vzhled líbí mnohem více. Mám vážně dobrý vkus, jestli je tohle můj ideál krásy!

Pokýval hlavou, že ani on sám neví kde k růžovým vlasům přišel. Znovu se lehce zamračím a s povzdechem jej poslouchám dal. Sledoval hvězdy nad našimi hlavami a nesl mě v náručí. Tiše si povzdechnu a na chvíli zavřu oči. Jeho popis byl snad skoro totožný s mou skutečnou podobou, ale mohla jsem si tím být jistá? Nemohl mě takhle vidět, nikdo mě takhle neviděl... Lehce si opřu hlavu o jeho rameno a poté otevřu oči. Aktivuji svou magii, abych se mohla podívat jak moc je mi podobný ten jeho ideál... Jenže.. Nic se nestane. Mé růžové vlasy se nezmění ani nezkrátí. Postava zůstane stejná a ani výška se neposune o milimetr. Překvapeně rozevřu ústa a pevně stisknu víčka k sobě. Hlasitě zavzlykám a hned na to se rozbrečím. Okamžitě vyskočil z jeho náruče a začnu si stírat slzy z očí. Bez vysvětlení se na něj zadívám, ale nemohla jsem slzy zastavit a tak ho jenom upřeně sleduji a i když jsem se chtěla usmát od ucha k uchu, nešlo to...

Stále jsem kráčel lesem s úsměvem na rtech a díval se na dívku v mé náruči, najednou se na její tváři objeví překvapený výraz, zmateně se na ni podívám a ještě více, když se rozpláče.
"Mir?" řeknu poplašeně. Pokazil jsem něco? Co se stalo, co jsem provedl? Pustím ji z mé náruče a bezradně sleduji, jak si stírá slzy. Upřeně se na mě zadívá, zatímco stále plakala. Nervózně přešlápnu na místě a skousnu si ret.
"Mir?" zašeptám znovu a pomaličku se k ní rozejdu, jako bych se bál, že mi uteče. Setřu jí slzy z tváře a starostlivě se na ni zadívám.
"Co se stalo? Udělal jsem něco špatně?" vydechnu a váhavě ji obejmu a přitisknu k sobě. Dám ji pusu do vlasů a stále ji upřeně sleduji, čekal jsem na to, co mi odpoví, co udělá. A hlavně na vysvětlení toho, co se jí stalo. Nechtěl jsem ji takto vidět, vidět slzy v jejích očích, místo toho nádherného úsměvu. Cítil jsem se kvůli tomu mizerně a ještě hůř kvůli tomu, že jsem to pravděpodobně způsobil já. Už jen z toho pomyšlení, že pláče a je nešťastná, mi bylo na nic.

Slyšela jsem jak na mě Nathaniel mluví, ale vůbec jsem ho neposlouchala. Byla jsem rozhozená, zmatená a stále jsem nevěřila, že se to děje. Slyšela jsem jak šeptá moje jméno a přes slzy jsem si ani nevšimla, že se ke mě rozešel. Uvědomím si to až ve chvilce, když už stál přede mnou a stíral mi slzy z tváře. Co se stalo? Co udělal špatně? Zeptal se, ale mě přepadla další vlna slz a vysvětlování šlo tu a tam. Objal mě, váhavě ale přesto. To mě rozbrečelo snad ještě víc! Přitiskne mě k sobě a já si téměř automaticky opřu hlavu o jeho hrudník a křečovitě sevřu v pěsti jeho potrhané sako.
"Tohle... je ... jsem ...já, vydechnu a znovu párkrát zavzlykám, než se uklidním. Cítila jsem jeho blízkost a... bylo mi v jeho objetí moc hezky.
"Nate, tohle není moje magie, " řeknu po chvilce přesněji a nakonec k němu opatrně vzhlédnu. Chvíli jsem uplakanýma očima pozorovala jeho tvář.

Jakmile ji k sobě přitisknu, rozpláče se ještě víc, začnu s ní lehce pohupovat ze strany na stranu a ještě více si skousnu ret. Cítil jsem, jak svírá mé potrhané oblečení a její drobná postava se otřásala vzlyky. Začne něco koktat, rozuměl jsem jí, ale nepochopil její slova. Zamračím se a trošku se odtáhnu, abych na ni viděl. Stále vzlykala, ale nakonec se trochu uklidní a pronese, že to není její magie. Zmateně se zamračím, než mi dojde význam jejích slov a dojde mi, proč také takto reagovala. Hlasitě se rozesměji, zvednu ji za pas do vzduchu a párkrát se s ní zatočím, než ji zase položím na zem a políbím na rty.
"Jsi nádherná," zašeptám, jakmile se odtáhnu a zadívám se s úsměvem do jejích očí. Viděl jsem pravou Miriam! Tak jak vypadá bez magie! Měl jsem z toho neuvěřitelnou radost.
"Ale... Jak?" vydechnu po chvilce a stále si ji prohlížím. Jak to, že jsem jí mohl vidět? Uvidí ji teď každý, nebo jen já? A proč? Čím to bylo způsobeno? Možná tím, kolik jsem si přál jí vidět, nebo... Mi na tom prostě nezáleželo. Byla to ona, to bylo to hlavní. Bylo mi jedno, jak vypadá, hlavně že je se mnou. Pousměji se a zavrtím hlavou. Moc jsem nad tím přemýšlel a sám jsem tomu vůbec nerozuměl.

Hlasitě se rozesmál, okamžitě k němu vzhlédnu a zmateně se zadívám do jeho obličeje. Chvíli jsem nerozuměla tomu co dělá. Uchopil mě za pas, lehce vyjeknu v nepřipravenosti a když mě zvedne do vzduchu, vykulím na něj oči. Párkrát se semnou zatočil a poté se ke mě se smíchem sklonil a políbil mě. Stála jsem a zírala na něj jako opařená. Oči jsem měla vlhké od slz a zmateně se na něj koukala. Najednou zašeptal že jsem nádherná a zadíval se mi do očí. Lehce s nimi cuknu do strany a mé tváře se zbarví do ruda. Nebyla jsem zvyklá, tedy... nikdy by mě nenapadlo že mě někdo uvidí v mé normální podobě. Tohle pro mě bylo nové. Poté se ale uklidní a sám se zeptá, jak je to možné. Lehce zavrtím hlavou.
"Sama netuším," vydechnu a poté se mu opatrně zadívám do očí. Poté k němu ale přistoupím a opatrně ho vezmu za ruku. "Já, neutahuj si ze mě, nejsem... zvyklá že mě někdo vidí takovou jaká jsem, přesto... přesto...," vydechnu, nemohla jsem uvěřit tomu, že mi řekl.. že jsem nádherná. Hodně to pro mě znamenalo, ale ještě jsem se nedostala přes prvotní šok.

Vypadala zmateně a ruměnec, který se objevil na její tváři jí jen přidal na roztomilosti. Vypadala trochu nervózně a nesvá a dokázal jsem si představit proč... Poprvé ji někdo vidí. Tedy ještě tady byla ta dívka Mirys, ale... No to je jedno. Viděl jsme ji a nemohl z ní spustit oči. Řekne mi, abych si z ní neutahoval, což mě donutí se ušklíbnout. Koktala a vypadal vážně roztomile, viděl jsem, že se však ještě nevzpamatovala z toho šoku. Lehce stisknu její ruku, kterou jsem držel v té své a usměji se.
"Neboj, nebudu si z tebe utahovat, jsi nádherná, dokonalá, perfektní..." vydechnu a volnou rukou jí pohladím po tváři. Kam se hrabou představy o dokonalosti ostatních. Ona byla dokonalá ve své pravé podobě. A nemyslel jsem jen vzhled, ale... Ji celou. Vzhled nebyl zase tak důležitý, důležitější pro mě bylo, že jí můžu věřit a ty city, které jsem k ní choval. Lehce se zarazím, ale poté se s úsměvem na rtech k ní skloním a lehce se dotknu jejích rtů těmi svými. Opatrně ji políbím, než pustím její ruku, přitáhnu si ji za pas a polibek prohloubím. Lehce jí kousnu do spodního rtu a spokojeně zamručím, aniž bych se od ní odtrhl. Teď už jsem definitivně chtěl, aby byla moje, jen moje. Nikomu jsem jí nehodlal dát.

Stiskl mou ruku se slovy, že si ze mě nebude utahovat. Opatrně se na něj podívám koutkem oka a když začne s tím že jsem nádherná, dokonalá, perfektní, opět mi zrudnou tváře a odkloním pohled někam stranou. Dívala jsem se do lesa a přemýšlela. Přesto mi to ale dlouho nevydrželo, přece jenom mi chyběly ty jeho překrásné oči, které si mě každým pohledem získávaly.
"A ty jsi kecka," vydechnu když už se uklidním a znovu zabořím pohled do jeho čokoládových očí, jak já si je zamilovala. Dneska mi málem umřel a já, byla schopná obětovat všechno pro to, aby se tak nestalo. Už jsem nemohla popírat že mi na něm nezáleží. Záleželo a opravdu hodně. Já toho člo-upíra milovala... A za boha jsem mu to nehodlal říci, příliš jsem se bála. Zamilovaná succuba, znělo to tak... komicky. Po všech těch slzách se konečně pousměji a zadívám na Nateho zrovna ve chvílí, kdy se zarazí a skloní se ke mě. Sledovala jsem jej, pozorovala jeho tvář a nakonec mi pohled spadne až k jeho rtům, které se během chvilky jemně o třou o ty mé. Tiše vydechnu a když mě políbí, naprosto mu propadnu. Držel mě kolem pasu a přitáhl si mě k sobě blíž, neprotestovala jsem. Jeho blízkost jsem milovala, i když jsem z ní byla občas nervózní. Ale to byl právě důkaz toho, že je pro mě něčím víc, než kdokoli jiný. Ruce mu položím na boky a nakonec je spojím za jeho zády, zároveň se o něj opřu, čímž na jeho tělo přenesu veškerou svou váhu, takže kdyby ukročil dozadu, spadnu. Spokojeně zamručel a lehce mě kousl do spodního rtu. Užívala jsem si tuhle chvilku a držela si ho blízko, nechtělo se mi odtahovat a mizet z jeho náruče a už vůbec ne od něj.

Nemohl jsem se nabažit jejích rtů, jejichž chuť jsem tolik miloval. Přenese na mě veškerou svou váhu, ale nijak mi to nevadilo, právě naopak, měl jsem ji u sebe blíž, ještě víc ji k sobě přitisknu a usměji se. Nakonec se trochu oddálím a zahledím se do jejích rudých očí, které jsem si také za tak krátkou dobu, co se změnily z tech modrých, zamiloval. Spokojeně se pousměji, stále byla na mě nalepená a tak ustoupím o krok dozadu, místo toho, abych jí však nechal spadnout, zachytím ji a znovu si ji vyhoupnu do náruče. Nechtěl jsem jí pustit, chtěl jsem jí být tak blízko, jak jen to šlo. Opět se rozejdu směrem k Atreii, od které jsme nebyli daleko a náš hotel byl také celkem blízko. Stále jsem však sledoval Mir a až teď mi dojde, co předtím řekla.
"Hele! Nejsem kecka, říkal jsem pravdu!" zasměji se nahlas a přitulím ji k sobě, aniž bych zpomalil. Oba jsme ze sebe potřebovali smýt krev, já tu svoji a ona vlkodlačí. Rameno mě už vůbec nebolelo, krev z démona mi nejspíš stačila na to, aby se dost zahojilo a rána se zatáhla. Vážně jsem Miriam dlužil svůj život a... Nevadilo mi to. Už teď jsem ale věděl, že bych za ni ten svůj položil, protože... Jsem po velmi dlouhé době cítil něco, co jsem v sobě pohřbil, když Leila zemřela. Miloval jsem ji a už jsem to nemohl sám před sebou popírat.

Užívala jsem si jeho blízkost, jeho studené rty na těch svých a už teď jsem mohla říci, že jsem ztracená. tracená v jeho slovech, očích a ve všem co udělal. Odtáhne se a já nesouhlasně zamručím, nemohla jsem ho u sebe přeci pořád držet. Co ale nečekám to, že ustoupí dozadu a já začnu přepadat. Okamžitě vyjeknu, ale to už jsem v jeho náručí a jenom překvapeně zamrkám. Cítila jsem jak ruměnec v mých tvářích konečně ustupuje a ušklíbla se, když pronesl že není kecka, ale mluvil jenom pravdu.
"Tak jsi můj ťulík," zakřením se a opřu si hlavu o jeho rameno, vypadal že už je mu lépe, mnohem lépe a zase sršel životem. Byla jsem... a to šťastná au ž jsem se těšila domů, až ze sebe smyji veškerou krev a vůbec, horká vana by mi bodla! S úsměvem se na nj znovu zdívám, až teď si uvědomím že jsem mu neřekla o tom přívěsku, který jsem mu stihla připnout na krk, když jsme docházely z domu čarodějnice. Měla bych mu o tom říct, přece jenom za chvíli bude svítat.

"Tvůj ťulík budu moc ráda... Nebo jen tvůj..." zakřením se pro změnu já a sleduji její reakci. Dobře, možná jsem se choval trochu jako blbec, či idiot, ale... Jsem zamilovanej! To je dobrá výmluva, no ne? Zahledím se na nebe, které bylo čím dál světlejší a já neměl kapuci. Lehce se zamračím a přidám do kroku.
"Doufám, že to stihneme než začne svítat, jinak mě budeš muset počkat v hotelu a já půjdu asi kanály," zakřením se a ještě přidám do kroku. Ano, byl bych tam rychleji, kdybych ji pustil a běžel, ale ne, nehodlám to udělat. Ušklíbnu se nad vlastními myšlenkami a už vyjdeme z lesa. Rozhlédnu se, rychle zorientuji a poté vyrazím nejkratší cestou do hotelu. Měli bychom tam být za pár minut a s trochou štěstí nepotkáme nikoho. Oba jsme byli od krve a kdyby se Mir přestala hýbat, mohlo by to vypadat, že jsem zavraždil já ji.