Nate + Miriam

Sám Nate netušil co to do vlkodlaka vjelo, ale to nebylo důležité, musela jsem mu nějak pomoci, ale ač jsem se snažila jak jsem chtěla, vlkodlak si mě prostě nevšímal. Hlasitě zasyčím, když znovu zraní Nathaniela a s lehkostí vyskočím do vzduchu. Byla jsem vzteklá a opravdu naštvaná, zhluboka se nadechnu a skočím po vlkodlakovi, kterého odstrčím od Nateho pryč. Kňučel bolestí a ale i tak chtěl znovu napadnout mého společníka.Hrozivě na něj zasyčím a donutím ho couvnout strachy. Čím dál více jsem svůj vliv zesilovala a snažila se tu bestii zahnat do kouta. Donutila jsem ho dívat se do mých očí a podrobit se mým žádostem. I když se mi snažil oponovat, byla jsem silnější a proto když vycítím vhodnou příležitost, zarazím mu ruku do hrudníku a doslova ucítím jeho srdce ve své dlani. Pevně ho uchopím do ruky a vyrvu mu ho z těla. Paralyzován nakonec dopadne k zemi mrtvý. Okamžitě odhodím horký orgán stranou a rozběhnu se k Natovi.
"Nate!"

Miriam odstrčí vlkodlaka dozadu, znovu zakňučí, ale chtěl se po mně hned vrhnout. Co má se mnou za problém? A ještě nám zničil krásný večer. Najednou však začne ustupovat a viděl jsem strach v jeho očích, ušklíbnu se, její schopnost byla vážně skvělá. Rozejdu se k ní, abych jí pomohl, ale už po prvním kroku se mi zamotá hlava a ramenem mi projede ostrá bolest. Zavrávorám, ustoupím dozadu a znovu narazím zády na zeď, po které se svezu do sedu. Ten jed začal účinkovat nějak rychle. Zašklebím se a podívám se na potrhané rameno, ze kterého stékala krev. Tohle bylo poprvé, co mě kousl vlkodlak, vždycky jsem si dával pozor, dnes mě však zahnal do kouta. Stvůra byla kupodivu klidná, jako by ji sám jed oslaboval. Povzdechnu si a zvednu hlavu zrovna ve chvíli, kdy Miriam vytrhne vlkodlakovi srdce, poté ho však odhodí a rozběhne se ke mně.
"Páni, máš vážně sílu," ušklíbnu se a zadívám se na její ruce pokryté krví, než vyhledám její oči.
"Promiň, zkazil jsem nám večer svou neopatrností, zasměji se, ale rychle toho nechám, když mi projede bolest celým ramenem i hrudníkem. Bezva, tohle jsi vážně posral Nate.

Okamžitě se k němu svezu na kolena. Uznal že mám sílu, byl opřený zády o zeď a... ten pitomec ještě vtipkoval. Z ramene mu stékalo opravdu nehezké množství krve a on se mi ještě omlouval že nám zkazil večer svou neopatrností.
"Neomlouvej sem hlavně se přestaň smát," vydechnu a roztrhnu část svých šatů, kterými Natovi obmotám krvácející rameno. Byla to opravdu hluboká rána a nevypadala ani trochu hezky. Zamračím se a probodnu ho pohledem. Co mám udělat? Upřeně se zadívám do jeho očí a očekávám že mi něco řekne. Vůbec jsem netušila co mám dělat, zmateně na něj párkrát zamrkám, než ho znovu sjedu starostlivým pohledem. Měl poškrábaný i hrudník a mě se to ani trochu nelíbilo. Potřeboval pomoc, lékařskou pomoc. Sledovala jsem ho, vypadal pobledle a dehydratovaně, vůbec se mi to nelíbilo.
"Nate, musíme tě odsud dostat," vydechnu a nakonec ho svou démoní silou podepřu a pomůžu mu na nohy.

Nechtěla, abych se omlouval a smál, ušklíbnu se a sleduji, jak si roztrhla šaty, aby mi mohla obvázat rameno.
Škoda šatů... Nevykrvácím, to její ten problém," vydechnu potichu a na chviličku zavřu oči. Na její tváři jsem viděl zmatení, strach a jakousi bezradnost, natáhnu k ní jednu ruku a pohladím ji na tváři, potom mi ale řekne, že mě odtud musí dostat a pomůže mi na nohy. Zapotácím se, připadal jsem si vážně slabě a ten pocit jsem nesnášel.
"Vezmi... Trochu jeho krve," řeknu jí a podívám se na mrtvé tělo vlkodlaka. Netušil jsem, jestli to vůbec pomůže a jestli nám ta krev bude platná. Přeci jen najít mága bylo obtížné.
"Neznáš náhodou nějakého mága, nebo čarodějku?" vydechnu unaveně a znovu na chvíli zavřu oči. Bolest mi pulzovala celým ramenem a pomaličku jsem cítil, jak se jed rozšiřuje dál a dál.

Sledovala jsem ho a ignorovala jeho poznámku o tom, že to byla škoda šatů. Co mě však překvapí bylo to, že vykrvácení není ten problém. Lehce se zmaten zamračím a čekám co mi dál poví. Zhluboka se nadechnu a když řekne abych vzala krev vlkodlaka, bez váhání to udělám.
"Nechtěl by jsi mi to trochu vysvětlit? Co se s tebou děje? Vypadáš hrozně" vydechnu starostlivě a znovu se mu zadívám na bledou tvář. Byla bledší než obvykle a když jsem ho u sebe držela, cítila jsem jak zatíná svaly v bolestech. Měla jsem o něj vážně starost. Zeptal se mě jestli náhodou neznám nějakého mága nebo čarodějku a tak se nad tím zamyslím... okamžitě vystřelím jednou rukou ke křišťálovému náhrdelníku na krku, jako kdybych o nějakém věděla ale nemohla si vzpomenout. Ten divný pocit, už byl zase tady... Dotkla jsem se ho a snažila si vybavit místo, které sem i zdálo povědomé, které jsem na chvíli zahlédla před očima.
"Já... nevím, v lese, někde... mám pocit jako bych tam už jednou byla a..." vydechnu zmateně. Nakonec svěsím ruku podél těla. Mág... nebo čarodějka, možná jsem kdysi nějaké znala, ale teď?

Okamžitě vezme trochu krve a poté se mě začne vyptávat, co se mnou je. Nevěděla to a já... Netušil co říct, aby nezačala panikařit a vůbec... Panikařila by? Mohlo by jí být jedno, jestli zemřu, na druhou stranu jsem doufal, že to tak nebude. Povzdechnu si, když začne koktat něco o lese a že tam byla.
"Abych to vysvětlil... Vlkodlačí kousnutí je pro upíry smrtelné, mám maximálně dvacet čtyři hodin, než... Než mě to zabije. Protilátku umí vyrobit pouze mág a potřebuje na ni krev daného vlkodlaka. Jen je těžší přesvědčit někoho, aby pomohl... Zvláště, když je to pro stvůru a existuje pravidlo, že máme být ihned zničeni... Na co někoho takového, kdo tě může zabít hned po uzdravení, zachraňovat?" vydechnu slabě a v tu chvíli se mi podlomí kolena. Přenesu na Mir více své váhy a nakonec to ustojím jen díky ní. Nesnášel jsem tenhle pocit, svaly se mi samy od sebe lehce třásly a od ramene mi vystřelovala bolest jak do ruky, tak do hrudníku. Nechtěl jsem zemřít takhle, ale v souboji! Tak i tak bych pak už nikdy neviděl Mir, byla by sama a ta myšlenka se mi příčila. Už nikdy bych neuviděl její sladký úsměv, nebo její rudé oči. Už bych nikdy neměl šanci vidět ji, jak vypadá doopravdy.
Já... Já nechci zemřít.

Okamžitě si ho změřím vážným pohledem, chtěla jsem vysvětlení a z nějakého důvodu nevypadal moc nadšeně. Chvíli jsem se bála, že mi nic neřekne, ale uleví se mi když začne mluvit a situaci mi trochu přiblíží. Okamžitě ve mě hrkne, když řekne že má před sebou dvacet čtyři hodin a pak zemře. Do očí se mi nahrne pár slz a tak je rychle zaženu, nesměla jsem začít panikařit, i přestože jsem cítila jak mi srdce zběsile tluče a mé kolena se lehce třesou strachy. Nechtěla jsem o něj přijít, ne teď kdy... když... S povzdechem zatřepu hlavou a chytím ho s jakousi jistotou.
"Musíme přece něco udělat, já... nějakého mága najdeme, slibuji," vydechnu a poté Nateho opatrně položím na zem a opřu ho zády o zeď. Zhluboka se nadechnu a zadívám na svého zraněného společníka.
"Dáme tě zase do kupy Nate, zajdeme spolu na další ples, budu se na tebe jako vždycky křenit, ty řekneš pár hloupých poznámek za které tě nakopu do prdele a budeme se společně smát všemu, co za ten večer provedeme," hlesnu s úsměvem a opět pocítím jak se mi do očí hrne několik slz. Musela jsem něco udělat, opět se dotknu křišťálového náhrdelníku a sklopím pohled k zemi. Pevně stisknu ruce v pěst a zatnu zuby. I kdyby v tom lese neměl žádný mág být, něco jsem udělat musela, nedovedla bych jenom nečině koukat, jak mi tady umírá. A on... umřít nechtěl.
Nechtěl? Párkrát zmateně zamrkám a zadívám se na mého upířího přítele. Z jeho úst jsem ani jednou nezaslechla, že ho mám nechat zemřít, že si to stejně vždycky přál. Tentokrát se slzám neubráním a místo toho abych ho podepřela, kolem sebe nechám proudit temnou magii a změním se do své démoní podoby. S nov získanou nadějí se pousměji a vezmu svého přítele do náruče. Párkrát máchnu křídly a vzneseme se do vzduchu. Okamžitě vyletím nad město a pod září hvězd najdu směr, kterým jsme se museli dát.

Viděl jsem nefalšovaný strach v jejích očích a musel jsem se i přes bolest usmát. Záleželo jí na mně. Slíbí mi, že někoho najdeme, že něco musíme udělat, ale přišlo mi, že spíše ujišťuje sama sebe. Mluvila o tom, co ještě podnikneme, co uděláme a že všechno bude v pořádku, jen přikývnu a věnuji jí úsměv. Měli jsme ještě relativně dost času. Viděl jsem slzy v jejích očích a chtěl jsem je setřít, jenže jednou rukou jsem se o ni opíral a s druhou jsem nemohl pohnout. Opře mě zády o zeď a poodstoupí, zvědavě jsem ji sledoval, stejně jako temnou magii, která kolem ní vířila. Začne se měnit, na hlavě se jí objeví dva rohy a na zádech netopýří křídla, její obličej vypadal stejně. Pohled mi sklouzne níž a doslova mi spadne brada, když uvidím její oblečení. Pokud se tomu tak teda dalo říkat... Vtipné bylo, že měla nejvíce zakryté nohy a jednu ruku. Ale i tak byla látka velmi upnutá a kopírovala tvar jejího těla. Obecně její oblečení nenechávalo moc prostoru představivosti.
"Wow," vydechnu, pořád příliš omámený, než abych řekl něco víc. Potom mě zvedne do náruče a vznese se i se mnou do vzduchu. Muselo to vypadat vážně vtipně.
"To... Takové oblečení nosí všechny Succuby? Je to vůbec oblečení? A jak to všechno... drží tak jak má?" začnu se vyptávat a na chviličku i zapomenu na tu bolest, která se však brzy dostaví a tak tiše zasyčím.
"A nejdůležitější otázka ze všech.... Máš něco takového i ve svém šatníku?" vyhrknu, ale poté se mi zamotá hlava a celým tělem mi projede prudká bolest. Jak to, že se ten jed rozšiřuje tak rychle? Zasyčím bolestí a celé mé tělo se napne pod návalem prudké bolesti, než trochu odezní. Cítil jsem se neskutečně slabý a celý jsem se třásl. Měl jsem pocit, že brzy odpadnu. Jak to, že to jde tak rychle?

Nechala jsem jeho reakci reakcí a starostlivě se zamračila, když se v mé náruči doslova napnul bolestí. Jediné co jsem teď mohla udělat bylo najít nějakého mága a... vlastně mu ulevit od bolesti. Mohla jsem ho donutit aby usnul, aby pomyslel na spánek a proto mu tuto touhu začnu podvědomě podsouvat. Komentoval moje oblečení, dokonce se mě něj ptal, na to, jestli se tomu vůbec dá říkat oblečení a jak vůbec takové věcí drží jak jak mají... Musela jsem se nad tím zasmát, ale jenom krátce, než jsem ho opět sjela starostlivým pohledem.
"Slibuji, že ti na všechno potom odpovím, času budeme mít ještě spoustu," zašeptám s úsměvem a když se mě zeptá jestli mám něco podobného i u sebe v šatníku, zakřením se. To by nebyl on, kdyby nevtipkoval ani na pokraji vlastní smrti. Jenže já na vtípky ani nepomýšlela, nevěděla jsem jestli nějakého mága vůbec najdu a jak se mi ho podaří přesvědčit aby mu pomohl? Párkrát zavrtím hlavou a uvidím les, ke kterému se snesu níže. Stále jsem nad ním letěla a hledala nějaké místo, které by mi přišlo povědomé, alespoň trochu. Někde, muselo tu něco být, někdo kdo by nám pomohl. Nebo někdo, koho bych mohla k pomoci donutit. Znovu se zamračím a slétnu trochu níž k lesu, abych nic nepřehlédla. Udělám cokoli jestli mu někdo pomůže. Bylo mi jedno i to, že jsem práv uvolnila číst své magie a to mohlo dát některým démonům co po mě pátrají najevo, že jsem v tomhle městě. Teď... na tom vůbec nezáleželo. Jediné co bylo důležité bylo to, aby byl v pořádku. Aby se z toho kousnutí vyléčil. nelíbilo se mi že je jed tak blízko jeho srdci. Přece jenom kousnutí do ruky nebo nohy by se šířilo mnohem pomaleji, ale takhle... možná nemá ani těch dvacet čtyři hodin....

Slíbí mi, že na všechno odpoví a že času budeme mít ještě dost. Usměji se, doufal jsem, že má pravdu, nechtěl jsem zemřít, když jsem konečně našel štěstí v podobě této nádherné démonky...
"Beru tě za slovo, vážně mě to zajímá... Jen... Takhle tě můžu vidět jen já, dobře?" dostanu ze sebe s úsměvem a poté zavřu oči a hlavu si opřu o její rameno. Vanul kolem nás studený vítr a já bych v tu chvíli přísahal, že mi začala být zima, ale to je pěkná blbost. Na chvíli otevřu oči, letěli jsme nad lesem, celkem dost nízko a vypadalo to, že Miriam něco hledá.
"Mir?" zašeptám potichu a poté mnou projede další vlna bolesti a tiše zaúpím. Nesnášel jsem, když jsem dal najevo bolest, ale... Nemohl jsem s tím nic dělat.
"Mohla bys mě... Uspat nebo tak?" dostanu ze sebe slabě. Bude to tak lepší, Miriam to s mágem může vyřešit sama a s trochou štěstí nepozná, že jsem stvůra a snadněji bude souhlasit s mojí léčbou.

Vzal mě za slovo, opravdu ho to zajímalo a já se musela pousmát. Tiše souhlasím se vším co řekne a musela jsem se starostlivě pousmát. Opravdu jsem ho chtěla zachránit a bylo mi jedno co pro to budu muset obětovat. Pomalu zavřel oči a položil si hlavu na mé rameno. Cítila jsem jak se jeho tělo pod náporem šířícího se jedu napíná od bolesti a znovu jsem se donutil skousnout ret. Tentokrát přidám na rychlosti, zdálo se mi že v dálce vidím nějaké světlo... Náhle zaslechnu sboje jméno a tak se zadívám na Natovu tvář, úpěl bolestí a mě se jeho stav ani trochu nelíbil.
"Ano Nate?" zašeptám a čekám co mi sdělí. Celou dobu jsem mu podsouvala slabou touhu sát a když mě o to poprosil, zesílila jsem ji. Sledovala jsem jak v mé náruči pomalu upadá do spánku a když se tak stalo, cítila jsem jak se všechny jeho svaly trochu povolily. Nechtěla jsem ho takto vidět! Bože prosím, jestli tam někde jsi, alespoň jednou vyslyš moje přání! Pomýšlela jsem a když jsem opravdu zahlédla světlo, slétla jsem dol do lesa, dokud jsem nezahlédla jakousi chatku, která stála obklopená hustými stromy. Cítila jsem v okolí magii a tak se po mokrém a vlhkém listí vydám blíže k chatce. Náhle mě zarazí bariéra tvořená magií a já na chvíli zahlédnu její zlatavý odlesk a písmo, které jsem nedokázala přečíst. Už teď mi bylo jasné že neprojdu.
"Haló...prosím... potřebuji pomoc! Je tam někdo?" vydechnu a poté se změním do původní podoby. nezáleželo na to až tak, bariéra pravděpodobně nedovolí bytostem zla vstoupit dovnitř, ne bez povolení majitele... Okamžitě jsem začala vymýšlet plán, ale kdybych se ji pokusila rozbít, nic dobrého by to o mě nevypovědělo. Stále jsem držela Nathaniela v náručí a bála se o něj. Strach se mi doslova odrážel v očích a nestyděla jsem se za něj.

Čarodějka:
Bylo celkem pozdě večer, ale nechtěla jsem ještě jít spát. Užívala jsem si klidný a nikým nerušený večer a vyráběla další masti. Najednou ucítím, jak někdo narazil do mojí bariéry a povzdechnu si. Bude nejlepší dělat, že nejsem doma. Musely to být nějaké temné bytosti, pouze ty to nepustilo dovnitř. Zaslechnu zvenku hlas mladé dívky, ze kterého šel poznat strach. Chvíli zůstanu sedět na místě, než si znovu otráveně povzdechnu a vydám se ven. Zarazím se ve dveřích, když můj pohled sklouzne na mladou, překrásnou dívku, která byla v každém ohledu dokonalá. Jen jsem se na ni dívala, neschopna slova, než si všimnu mladíka v jejím náručí. Vypadal bledě a spal, nebo byl v bezvědomí. Udělám pár kroků blíže a stále dívku nespouštím z očí.
"Kdo jsi a co chceš?" zeptám se a ačkoliv jsem se snažila znít nepřátelsky, můj tón byl spíše zvědavý. Vzhled dívky mě dokonale uchvátil.

Stála jsem tam a začínala být nervózní, doufala jsem že tam někdo opravdu je a s každou chvíli, co mě dotyčný nechával čekat, jsem se cítila bezradněji a ztraceněji, než kdy předtím. Nevěřila jsem tomu že dotyčný, nebo dotyčná tam není, přece jenom bariéra by nebyla aktivní, nebo snad ano? S povzdechem se znovu nadechnu abych hlasitě zavolala o pomoc, ale v tom se vdeře od chatky otevřou. Vyleze z nich mladá, pohledná dívka a můj pohled sklouzne na její krátké, černé vlasy které ji spadaly k ramenům a na koncích se třepily do stran. Její jantarové oči mě doslova probodnou pohledem.
"Jsem Sofia Miriam Zoe von Nóliel, pakliže jsi mágem nebo čarodějkou, přišla jsem tě požádat o pomoc, prosím," vydechnu zoufale a starostlivě se zadívám na Nathaniela v mé náruči.Krev přes tenkou rudou látku prosakovala a já ho k sobě pevněji přitiskla. Vypadal tak klidně když spal, kdyby mi při tom jenom neumíral v náručí...

Čarodějka:
Dívka vypadala nervózně a vystrašeně, představí se mi hned třemi jmény a svým příjmení, pousměji se a přikývnu, přišla mě požádat o pomoc. Můj pohled opět sklouzne na mladíka v jejím náručí a až teď si všimnu jeho zraněného ramena.
"Proč bych ti měla pomáhat? Co z toho budu mít? A co je vlastně zač a co se mu stalo?" zeptám se zvědavě a přistoupím blíž, dávala jsem si však pozor, abych nevyšla z bariéry, která mě chránila.
"A co jste za bytosti, bariéra nepropustí dovnitř žádné temné bytosti, takže se neopovažuj nic skrývat," řeknu jí klidně a zblízka si ji lépe prohlédnu. Byla vážně dokonalá a tiše jsem jí záviděla. Raději se podívám na mladíka, který byl pobledlý a jeho svaly byly v křeči, na rameni měl ránu, která mohla být kousancem. Že by upír, kterého pokousal vlkodlak?

Sledovala jsem ji a zároveň se strachovala o svého přítele. Měla pravdu, proč by mi měla pomáhat? Co z toho bude mít? Nakonec se zeptala co jsme oba dva zač a ujistí mě o tom co jsem si myslela. O tom, co jsme zjistila hned když jsem se pokusila bariérou projít.
"Jsem démonka, succuba a můj zraněný přítel je upír, opravdu nám nepomůžeš? Určitě se domluvíme na něčem co ti budu moci nabídnout, nějakou věc, laskavost, cokoli... obstarám pokud to budeš chtít," zašeptám a jistěji chytím Nathaniela v náručí, podepřu mu pohodlněji hlavu a nakonec se sesunu na kolena a sednu si na zem. Sledovala mého zraněného společníka a já si musela povzdechnout.
"Nepřišla jsem se špatnými úmysly, chci pouze aby mu někdo pomohl a to dokážete jenom vy, moc vás prosím," vydechnu a na chvíli zavřu oči. Musela jsem ji nějak přesvědčit, prostě musela a nechtěla jsem používat své schopnosti, skrze bariéru by navíc nefungovaly a už jenom pokusit se o to, by mě mohlo vrátit na začátek. Znovu spadnu pohledem na Nateho a do očí se mi nahrne pár slz, které spadnou na jeho obličej. Opatrně je setřu a s úsměvem ho pohladím po tváři, než se opět zadívám na čarodějku před námi. Stála v bezpečí své bariéry a já přemýšlela co říci.

Čarodějka:
Odpoví, že je Succuba a její pokousaný přítel upír. Takže nejspíš to opravdu bude vlkodlačí jed... Chtěla se domluvit, něco mi nabídnout, netušila jsem, co bych mohla vyměnit za jeho život, ale něco by se mi určitě hodilo. Ušklíbnu se a sleduji, jak se sesunula na zem a sledovala ho. Měla zvláštní výraz v očích a já na chvíli zatoužila zjistit, jak daleko je ochotná zajít. Zvednu ruku a zamumlám krátké zaklínadlo, které těm dvěma umožní projít bariérou.
"Vezmi ho dovnitř, ale varuji tě, pokud se pokusíš použít magii, vyhodím tě zpátky ven a tvůj přítel zemře," pohrozím ji a potom se vrátím domů. vezmu knížky, které ležely na posteli a dám je na stůl, poté počkám, než tak položí toho upíra. Odvážu kus látky z jeho rány a začnu ho zkoumat. Jed se už dost rozšířil budu si muset pospíšit...
"Kdy ho kousli? Tak před osmi hodinami? A máš krev toho vlkodlaka?" zeptám se a podívám se na mladou dívku. Pokud nemá krev, bude to zbytečné.
"A ohledně ceny... Co je to nejcennější, co máš?" ušklíbnu se a zadívám se na ni.
"A neopovažuj se lhát, poznám to!" prohlásím zcela vážně a probodnu ji pohledem. Byla vážně nádherná...

Zvedla ruku a zamumlala nějaké zaklínadlo, ani jsem se mu nesnažila rozumět a tak se akorát zadívám jak nás obalí zvláštní energie a jak se čarodějka rozejde zpátky do domu. Opatrně se s Nathanielem v náručí postavím, když poznamená ať ho vezmu dovnitř. Její varování jsem respektovala a nehodlala jsem používat magii v její přítomnosti. Pomalu se vydám za ní a bariérou oba skutečně projdeme. Vejdu do domku, který byl plný kdejakých věcí a mnohé z nich jsem nedovedla ani popsat. Položím mého přítele opatrně tam, kam mi řekne a zůstanu u něj stát. Odvázala kus látky a prohlížela si jej. Rána vůbec nevypadala dobře...
"Ne, je to asi hodina, krev u sebe mám," vydechnu a vytáhnu ampulku krve, kterou ji opatrně podám. Sledovala jsem ji a když se mě zeptala na cenu, upřeně se ji zadívám do jantarových očí.
"Co nejcennější teď mám?" vydechnu a zadívám se čarodějce hluboko do očí. Hledala jsem po něčem co pro mě bylo nejcennější. A nebyla to věc, nebyla to ani moje vlastní moc, nebyla to ani žádný z mých tužeb, snů... Žádná z mých lidských hraček, ani klenotů. Byl to... Nathaniel. Můj pohled spadne na jeho spící tvář, nelíbilo se mi že takhle riskoval život. Kdybych to věděla, zabila bych toho vlkodlaka hned a neváhala bych.
"Jeho," vydechnu upřímně a znovu se natáhnu k jeho obličeji.
"Nemám nic, než jeho a tohle... prokletí," vydechnu a na chvíli zavřu oči. Nebylo to něco co bych ji mohla dát, ale... udělám cokoli pro to, abych ho zachránila, i kdybych se měla odevzdat Mephistelovi.

Odpoví, že je to asi jen hodina. Zamračím se, jen za hodinu by se ten jed takhle nerozšířil, ale... Nelhala. Podá mi ampulku krve, kterou si prohlédnu, než ji opatrně položím na stůl tak, aby se nemohla skutálet a vrátím se k těm dvěma. Miriam přemýšlela, co je pro ni nejcennější, měla jsem v plánu říct, že to budu chtít, jenže řekne, že je to on. Zasměji se a zavrtím hlavou. Ho si rozhodně nebudu moct vyžádat.
"Pokud ho opravdu kousli před hodinou, tak se jed šíří neobyčejně rychle a je mnohem agresivnější. Obávám se, že má před sebou jen pár hodin života. Pustím se do výroby léku, ale... Něco za něco a když už jsme u těch vlkodlaků... Tři zdivočelí vlkodlaci žijí na sever od mého domova, ztratili lidskost a jsou to pouhá agresivní zvířata, která mě ohrožují při sběru bylinek. Přines mi jejich srdce a já ti dám protijed. Jen si pospěš, nemá moc času..." řeknu jí, ještě jednou na ni pohlédnu, než se vydám ke stolu a začnu pracovat na protijedu.

Měla pravdu, jed se šířil opravdu rychle a když řekne že má před sebou jenom pár hodin života, okamžitě vyskočím na nohy a zděšeně se na ni podívám. Poté pokračovala že se pustí do výroby léků a řekne mi o zdivočelých vlkodlacích, kteří žijí někde na severu od jejího domu. Byly to pouhá zvířata co, ztratila lidskost a nepřemýšlela. Vyžádala si po mě jejich srdce. Potichu přikývnu a sleduji ji, jak se vydala ke stolu a dala se do protijedu.
Chtěla jsem říci že pokud se vrátím a zjistím že Natovi ublížila, roztrhám ji na malé kousky, ale neřekla jsem to. Nechtěla jsem tu nechat Nahtaniela s ní samotného, ale neměla jsem na výběr. Zemřel by tak či tak a proto jenom potichu přikývnu a vydám se ven. Jakmile pustím bariéru, proměním se a vzlétnu. Několikrát mávnu křídly a dám se do hledání. Najít vlkodlaka v lese mohlo být obtížné, pokud se ale drží pospolu, měla bych to jednodušší, jedno jsem ale věděla, musela jsem si pospíšit, jinak už nikdy neuslyším jeho smích, ani žádnou pitomou narážku. Věděla jsem že je to kretén, ale... milovala jsem ho.
Znovu zamávám křídly a poté se snesu do lesů na jednu skalku. Cítila jsem ve vzduchu divný zápach shnilého masa a když kousek za sebou zaslechnu zavytí, tak tak uskočím ráně vlkodlaka. Jakto že jsem si ho vůbec nevšimla? Byl obrovský a upíral na mě své žluté oči. Neměla jsme čas si tady s ním hrát a proto s nim udělám krátký proces. Tělo vlkodlaka spadne k zemi a já zabořím prsty do jeho těla. Musela jsem mu rozpůlit hrudní koš, abych se dostala k jeho srdci. Ozvalo se zakřupání a za chvíli jsem měla jeho srdce ve svých dlaních. Pohled na zakrvácené ruce mi dobře připomene, co jsem zač. Za chvíli za sebou zaslechnu žalostné vytí a další zuřivé zvíře na dvou nohách, následováno třetím. Byla jsem nepřipravená a tak schytám tvrdou ránu, kterou mě odmrští do stromu. Lehce se zamračím a okamžitě reaguji když po mě vlkodlak skočí. Prudce jej kopnu do hrudníku, což ho zastaví a udrží v dostatečné vzdálenosti aby se do mě zakousl. Bojovala jsem jak nejlépe jsem dokázala. Bojovala jsem pro něj, pro jeho další slova. Jeho další úsměv, bláznivý výraz a jeho život. Nemohla jsem polevit a vzdát se. Byla to jenom nemyslící zvířata a tak jsem je donutila k poslušnosti. Zbytek už byl jednoduchý a já v ruce svírala tři vlkodlačí srdce. Jejich krev mi stékala po těle, po kůži a měla jsem ji i ve vlasech. Znovu si prohlédnu mrtvá těla vlkodlaků, než vzlétnu a vrátím se zpátky. Stále jsem mohla projít bariérou a tak otevřu dveře od chatky a vejdu dovnitř. Beze slov položím srdce vlkodlaků na volný stůl a můj pohled spadne na mladou čarodějku. V mých očích se odrážel jenom jeden jediný náznak. Byl to smutek, nic víc jsem pro tuhle chvilku necítila.

Pracovala jsem na protilátce a občas jsem se otočila na upíra, jako bych čekala, že se probere a vrhne se na mě. Věděla jsem však, že by nebyl schopný pohybu. Měla jsem již skoro hotovo, když se otevřou dveře a dovnitř vejde ta překrásná dívka. Až na to, že tentokrát vypadala děsivě, kvůli krve, která pokrývala celé její tělo. Mlčky jsem sledovala, jak položila tři velká, zakrvácená srdce na stůl a poté se podívám na ni. V očích měla tolik smutku, že jsem se cítila mizerně za to, že jsem jí hned nepomohla.Zavrtím hlavou, tohle jsem nebyla já! Rychle a mlčky dokončím protijed, než se postavím na nohy a rozejdu se k mladíkovi, který vypadal, jako by byl na pokraji smrti. Ještě jsem nikdy neviděla, že by se jed šířil tak rychle... Opatrně mu podepřu hlavu a naliji látku do pusy.
"Bude v pořádku, jen tě musím varovat, že bude hodně hladový, takže ho prosím ukliď z mého domova..." řeknu a otočím se na Miriam, v tu chvíli mě napadne, že bych jim mohla ještě trochu pomoci. Málokdy jsem jen tak pomáhala, ale tato dívka mě očarovala svou krásou a opravdu jí na mladíkovi záleželo. Vytáhnu z malé skříňky jednoduchý přívěšek s modrým kamenem - Lapis Lazuli. Podám ho Miriam a ušklíbnu se.
"Díky tomu bude moct vyjít na světlo, ber to jako malý dárek za to, že jsi mě zbavila všech tří vlkodlaků... Pokud se ale ještě někdy uvidíme, už nebudu tak štědrá," zasměji se, ale poté se zamračím.
"A teď ven, než se probere!" řeknu rázně a ukážu na dveře.

Sledovala jsem jak si počíná a nalévá látku Natovi do pusy. Ležel nehnutě a byl bledý, skoro jako sama smrt. Pomalu si k němu kleknu a chytím jeho ledovou ruku. Sledovala jsem jeho nehybnou tvář a tělo, jeho hrudník, který se zvedal opravdu slabě, skoro až vůbec. Jak jsem si přála aby byl v pořádku! Chvíli jsme mlčela a sledovala čarodějku při své práci, když pronesla že bude v pořádku. Varovala mě že bude hodně hladový a chtěla abych ho uklidila z jejího domova. přikývnu, ale svůj výraz stále neměním. Změní se až v okamžiku, kdy mi podá do rukou lapis lauzuli. Ano, to je jméno toho kamene, který mu umožní chodit na světlo!
"Děkuji, opravdu jsem ti zavázána," vydechnu a vezmu do ruky kousek nože, díky kterému si odříznu kousek pramínku, který ji položím na stůl. "Kdyby jsi někdy cokoli potřebovala, věřím že mě pomocí tohohle vyhledáš," vydechnu a s letmým úsměvem se na ni vděčně podívám. Poté vezmu Nateho do náruče a naposledy se ohlédnu na čarodějku, než opustím její dům a zamířím lesem pryč. Chvíli jsem letěla a pomalu jsem mířila domů. Stále jsem se cítila neklidná a bála jsem se že se neprobere... Jeho tělo už ale nebylo v takových křečích jako předtím a chvíli se zdálo, že zase nabírá své původní barvy.

Cítil jsem vítr ve vlasech, pohyboval jsem se celkem rychle, nejspíš jsme.. Letěli? Jinak jsem si nedokázal vysvětlit, že mě někdo nese a necítím jeho kroky. Začne se mi vybavovat, co se stalo, otevřu oči a uvidím mou Miriam, která byla opět v démonické podobě.
"Mir..." zašeptám potichu a sotva ucítím její vůni, zrudnou mi oči a dostanu chuť se jí zakousnout do krku. Stvůra byla nejspíš ještě zesláblá a tak jsem ji dokázal udržet i sám, jenže na jak dlouho. Rameno mě stále bolelo, ale už to byla normální bolest ze zranění a ne ta palčivá od jedu. Svaly mi stále brněly, ale čím dál více se to zlepšovalo, takže vskutku získala protijed.
"Musím ulovit... Nechci tě pokousat... Dávej si pozor," dostanu ze sebe přiškrceným hlasem, protože jsem se snažil moc nedýchat. Nechtěl jsem jí ublížit. Lehce se zavrtím a odvrátím pohled. Opravdu jsem měl velký hlad a věděl jsem, že jakmile se nakrmím, rány se mi začnou rychle hojit.

Lehce se v mé náruči párkrát zkroutí a nakonec na mě upře své nádherné čokoládové oči. Zašeptá mé jméno a jeho oči okamžitě propadnou rudé barvě. Musel cítit obrovskou žízeň a dokonce mě na to upozornil. Lehce se zamračím a když se zavrtí, pevně ho stisknu a zamezím mu tak v pohybu. Odvrátil pohled stranou a nejspíše teď bojoval se stvůrou, jejíž přítomnost jsem za chvíli ucítila i já. Měla obrovský žízeň a já ji nedokázala ukojit, nemohla jsem.
"Nate," vydechnu a zadívám se do jeho hrůzu nahánějících očí, které mi přišly úžasné. Velice vlídně se pousměji a pomalu snesu k zemi, hluboko do lesů.
"Budeš mi muset důvěřovat," pousměji se a nakonec ho pustím. Okamžitě uskočím dozadu a nakonec se švihnutím křídel, dostanu dál od Nathaniela. Dívala jsem se na něj svrchu a dávala si pozor, věděla jsem že kdyby se neovládl a chtěl, vyskočil by.

Vydechne moje jméno, což mě donutí se na ni podívat, lehce se mračila a nakonec ucítím, že míří k zemi. Měl jsem jí důvěřovat, což nebyl problém, byla momentálně jediná osoba, které jsem po dlouhé době věřil. Ona byla jediná, která tu stvůru dokázala zvládnout. Sledoval jsem, jak se opět vznesla do vzduchu a znovu ucítím její sladkou vůni. Byla neodolatelná, přitahovala mě a stvůra začala řádit ještě více. Už jsem ji nemohl udržet na uzdě. S hrozivým zavrčením mé oči zcela zčernají a zabodnou se do démonky nade mnou.
Stvůra sledovala Miriam, moc dobře si však pamatovala, že na tuto dívku útočit nemůže. To jí však nezabránilo chtít její krev. Zasyčí a nakloní hlavu na stranu, byla to její paní, musí počkat na rozkazy, zároveň však chtěla být blíž dívce, jejíž krev tak nádherně voněla. Znovu potichu zasyčí, jako by ji volala, ale poté se otočí směrem k městu. Chtěla krev, chtěla lovit. Váhavě se vydá tím směrem, ale po pár krocích se rozběhne vpřed hnána neukojitelným hladem.

Změnil se na stvůru a já tak mohla vidět jeho pravou démonickou tvář. Propalovala jsem ho rudýma očima a čekala co udělá. Cítila jsem že si mě stvůra dobře pamatuje, proto se ani neodvážila k útoku. Lehce zavřu oči a povzdechnu si. Musela se najíst a já budu ta, která jej povede správnou cestou... Bestie stála na místě a sledovala mě, jako kdyby čekala na rozkazy. Žádné jsem nedávala, alespoň ne pro teď. S hlubokým nádechem se zadívám jak naklání hlavu na stranu, než se s hrozivým řevem rozběhne do lesa. Okamžitě jej následuji, běžela k městu, ale to nebylo místo... kam bych ji hodlala pustit. Proto ji okamžitě přeletím a postavím se jí do cesty.
"Tudy ne, jdeš špatně," vydechnu a lehce se zamračím.