Mirys & Miriam

To ci navrhla Zor bylo vážně nepřijatelné, ale než jsem stihla cokoli namítnout já sama, předběhl mě v tim už Nat. Zamračila jsem se a přidala se k němu-jak ironické. "Zoe to je vážně hloupost. Navíc on je člověk, který se vyžíva v tim někoho vlastnit. Nechce peníze jako takové. Jde mu o to, aby mě měl pod kontrolou, aby mě mohl ovládat. A když vím, čeho je schopný rozhodně tě tam nepustím." Řekla jsem pevným neústupným hlasem, ale přesto jsem mluvila poklidně a nezvyšovala hlas.
Všimla jsem si, jak se ten mladík zastavil na kraji stínu i to jak předtím odmitl nápoj s poznámkou, že by si dal něco jiného. Takže nejspíš upír. Že by se už vážně obracel i na upíry? Možná to o něm nevěděl. No jeho chyba. "Ale ci když najdeme nějaké mrtvé tělo dívky podobné mě? Trochu ji...no zohavýme a ty bys mu pak tělo předhodil s tím, že živou jsi mě prostě nedostal? On nebude mít podezření, že jsi upír, ty splníš úkol a já budu mít chvilku klidu? Jednou jsem to už podobně plánovala udělat, ale na štěstí nebylo třeba." Zamyslela jsem se ale hned jsem věděla, že bychom museli to tělo oprabdu hodně zohavit, aby si myslel, že to jsem já. "Jen vymyslet, co se 'stalo'. Mjseli bychom nejspíš hodně potrhat záda a dlaně. A to by se při normálním souboji nestalo." Přemýšlela jsem už, jako by tento plán byl schválený. Vlastně jiný, nápad, kromě toho od Zoe, který jsem ale nehodlala ani brát v úvahu, jsme neměli. Tedy ne takový aby vyhovoval všem.

Oba dva okamžitě odmítli můj plán. Natha to rozčílilo a jeho reakce mě trochu udivila, proto jsem sebou jenom cukla a zadívala se do jeho očí, které byly temné jako jeho vlastní stíny. Jenom dvě malé rudé panenky koukaly mým směrem, kterým těkal z dívky na mě a zase zpátky. Mirys to vzala více v klidu a pak poznamenala plán, který se zase nelíbil mě. Nebyl realizovatelný, nikdo kdo má výcvik nebyl tak blbý aby nepoznal svou vlastní oběť.
"To nepůjde, poznal by to a Nath omyly v práci nedělá, vždycky ji splní dokonale a perfektně," odpovím a také složím ruce v bok, opět jsem přemýšlela. Jak by to šlo u dělat? Nebyla jsem tak slabá jak si oba dva mysleli. Nate věděl co jsem zač, ale nikdy mě neviděl v plném rozhořčení a mé pravé podobě. Mirys zase netušila že jsem démon.
"Kromě toho já si poradím, nejsem tak bezbranná a dokážu mu utéci. Když budete v záloze a pomůžete mi, bude to o to jednodušší. Tím pádem by to mohlo vyjít když touží někoho vlastnit, dáš mu novou hračku a když mu uteče, za to už Nathaniel nezodpovídá a i kdyby mu tuhle práci nabídl, tak jednoduše odmítne že už má lepší nabídku, než hlídání bezbranné slečinky," hlesnu zamyšleně a potom si prohlédnu Natha, který stál na okraji stínu. Sjedu ho varovným pohledem, ve kterém se zračila jistá starostlivost. Nechtěla jsem aby se popálil. Slunce bylo pro stvůry opravdu nebezpečné a díkybohu za to, že se zarazil a uvědomil si to.
"Alespoň jednou mi věřte, chci být užitečná vám oběma, umím překvapit," vydechnu a na chvíli zavřu oči. Ty však ihned otevřu a nespouštím je z dohledu.

No, alespoň na něčem jsme se s tou dívkou shodli a poté padl další nápad. Miriam ho ale zamítne a neunikne mi, že jí ta dívka říká Zoe. Ušklíbnu se nad tím, přeci jen měla tři jména... Proč mě nikdy nenapadlo jí pokaždé říct jiným? Měl bych to někdy zkusit.
"Zoe má pravdu, když se řekne živá, nestane se mi, že svou oběť omylem zabiji... Night-Stalker chyby nedělá..."odpovím a zavrtím hlavou. Nápad Miriam se mi pořád nelíbil, ale musel jsem uznat, že si umí poradit. Byla démon a přeci jen mě uzemnila i jedním kopancem...
"No, je pravda, že ten chlap je člověk, nebude čekat nějaké "překvapení." To by hrálo v náš prospěch," řeknu zamyšleně a olíznu si rty.
"Nebo mu vás předhodím obě. Sofie bude "dárek" ode mě... Nebude pak už moje chyba, že kvůli mému "dárku" přišel o život," řeknu a zasměji se. Byl bych si jistější, kdyby tam byly obě a já bych byl někde poblíž, kdyby se to zvrtlo... Ale věřil jsem Miriam, viděl jsem, co dokáže v boji. Bude v pořádku.
"Co ty na to, Miriam?" zeptám se nakonec a poté se otočím i na druhou dívku.
"Mimochodem, jak se jmenuješ?"

Zoe můj návrh zamítla a tak jsme zase neměli nic na chvíli. Mladík dodá, že dělá svou práci bezchybně. Pousměji se. "Nikdo neřekl, že bys nakecal mistrovi, že to tys mě zabil. Myslíš si snad, že bych se tam vrátila, kdyby tu nebyla Zoe a tys mě...dokázal odzbrojit?" Zavrtěla jsem pobaveně hlavou. Ne to nikdy, já se tam už nevrátím, ne dokud si nebudu úplně jistá, jestli ho k něčemu nepotřebuji.
Pak ale Nat zmíní, že to je člověk a překvapení čekat nebude. Nesouhlasně jsem se ušklíbla. "On je na překvapení zvyklý dost. Možná neví, že zrovna ty jsi upír, ale o tom že existují ví." Vydechla jsem s povzdechem a zamyslela se. "Hmm, já vím, že by sis poradila, ale..." Otočila jsme se na Zoe, když mi došlo, jak můj postoj asi musí brát. Nebylo to tak, že bych jí nevěřila. Pořád jsem nevěděla co je zač, neřekla mi to, ale mě to bylo jedno. Nespěchala jsem na ni, stejně by to nic nezměnilo. Přistoupila jsem k ní a zadívala se jí do očí. Zlehka jsem jí chytila za ruku, abych mohla vidět ty její pravé, hnědé oči. "Mám strach, aby ti nestihl nějak ublížit. Viděla jsi co udělal mě. A to mě on sám tam cvičil. Přesto mi rok za rokem ubližoval." Zašeptala jsem potichounku, aby to ten mladík neslyšel, nebo ne celé. Přeci jen to nebylo nic, čím bych se mohla chlubit.
Najednou Nat navrhne, že by nás tam mohl odvést obě. Věděla jsem, že jakmile tam vejdu sama, neuniknu nějakému zranění. O to víc jsem se ale bála, aby to Zoe neschytala místo mě. Chvíli jsme nad tím zapřemýšlela. "Tak fajn, to by asi šlo." Přikývla jsem s pohledem otočeným k Natovi, ale pak se zase podívala do tváře Zoe. "Ale musíš dělat, jako bys mě vůbec neznala. I kdyby měl zase ublížit, musíš se tvářit, jako by ti to bylo lhostejné." Řekla jsem snažila se vypadat klidě. Uvnitř jsem se ale dost bála. Ne o sebe, co by mi mohl víc udělat? Ale kdyby se to zvrtlo a něco by se stalo Zoe do smrti bych si to neodpustila. Když zaslechnu otázku, která směřovala zase na mě trochu se zarazím, ale nedávám to na sobě zase tak moc znát. "Zoe ti o mě řekla a při tom se nezmínila o jméně?" Zeptala jsem se trochu nechápavě a pak se zvědavě koukla na Zoe, jestli to je pravda, nebo si jen ten mladík mé jméno nezapamatoval.

Uznal že mám pravdu, věděla jsem že chyby nedělá. S povzdechem jsem je sledovala a čekala co oba dva vymyslí. Byla jsem si opravdu jistá sama sebou, jinak bych tento plán ani nenavrhovala. Kdyby docházelo k nejhoršímu, využila bych svých démoních schopností.
"Dokážu léčit svá zranění, nemusíš se o mě bát, zažila jsem toho hodně," zavrčím na ni trochu nevrle. Nechtěla jsem aby se o mě tak zbytečně bála. Pronásledovali mě démoni, kdybych měla spočítat nespočet ran které jsem v naších bojích utržila, asi bych se zbláznila. Byla pravda že jsem ji neřekla co jsem zač, bála jsem se. Bála že mě odsoudí za můj původ a bude si myslet že si s ní jenom hraji. To přece succuby dělaly, nebo ne? S povzdechem se ohlédnu na Mirys. Znovu ke mě přistoupí a chytí me za ruce. Dívala se na mou pravou podobu a mluvila, bála se že ublíží mě.
"Tím pádem spíše tě tam nechci pustit, ale asi nemám na výběr. Souhlasím s Nathanielem a jeho 'dárkem'," vydechnu a dojdu pro džus, který vypiji až do dna, oba si je změřím přísným pohledem. Zdálo se mi to nebo mi Nate říkal pokaždé jiným jménem? Hodím na něj nechápavý: Co-to-do-tebe-vjelo a když se zeptá Mirys jestli jsem se mu nezmínila o jméně, odstoupím a prohrábnu si rukou vlasy.
"Bylo nebezpečné se o tom zmiňovat. Přece jenom je to Night-Stalker, najde si tě i podle jména a nechtěla jsem aby tě obtěžoval," řeknu trochu hravě a omluvně. Prohrábnu si rukou vlasy a s úsměvem se podrbu ve vlasech, přitom začnu couvat a nakonec se zastavím až o stěnu.
"Heh," vydechnu a poté se zadívám někam mezi ně. Začervenala jsem se.

Nakonec to přece jen vypadalo, jako bychom se konečně dohodli na nějakém tom plánu, i když ty dvě si očividně chtěly ujasnit detaily. Dívka nechtěla, aby se mojí Miriam něco stalo. To by ještě chybělo. Tiše jsem doufal, že se nic nezvrtne, ale byl to jen jeden člověk, že ano... Dívka sice tvrdila, že o upírech ví, takže nejspíš má nějaké ponětí o nadpřirozenu, ale..
"I když o nás ví, lidi to většinou hned nenapadne a... Miriam si umí lidi dokonale omotat kolem prstů, že ano?" zasměji se. Přinejlepším bude ten chlap tak okouzlen mojí Miriam, že ani nic neudělá. Trochu se mi zprotiví ten nápad, že ji posílám jako dárek nějakému chlapovi, ale nakonec nic neřeknu. Neunikne mi její káravý pohled, když si uvědomí, že používám všechny tři její jména, vypláznu na ni jazyk a dál si jejího pohledu nevšímám.
"Já a někoho obtěžovat?" zasměji se a zamyslím se, jestli to jméno opravdu nezmínila. I kdyby ano, možná bych si ho stejně nepamatoval...
"Vím jen to, že z nějakého důvodu vidíš Zoe tak, jak vypadá doopravdy. To ti trochu závidím... Já v ní vidím bejvalku...." poslední větu si potichu zamumlám pro sebe a ušklíbnu se. Byli jsme již víceméně dohodnutí a teď zbývalo jen počkat.
"Vyrazíme, až se setmí, není to daleko," řeknu nakonec a sleduji Mir, která se z nějakého neznámého důvodu červenala.

Už jsem pochopila, že má Zoe více jmen, konec konců nevšiml by si toho jen hluchý, když ti tu tak oslovoval a mé jméno přitom neznal. Alespoň jsem teď chápala tu zkráceninu 'Mir'. Zamyslím se nad tím důkladněji, něco mi tu pořád nesedělo, ale nevěděla jsem, co to bylo. Když Nat zmínil: "I když o nás ví, lidi to většinou hned nenapadne a..." dál jsem ho nevnímala, protože přesně na tomhle mi něco nesedělo. Byla pravda, že Zoe by ho určitě očarovala,  ale mě hledal už pár let, kdežto nějakou holku, aby ukojila jeho potřeby a touhy si mohl 'koupit' kdykoli. Nepochybovala jsem, že první, co bude chtít udělat bude dívat se, jak trpím a vyžívat se v tom pocitu, že mě má zase ve svých spárech. Zavrtěla jsem hlavou, abych na to teď přestala myslet a vypila tedy sklenku džusu, který Nat odmítl.
Nat zrovna zmiňoval, že mi závidí. Nedivila jsem se mu, ne jestli ji znal, alespoň trochu takovou, jakou jsme ji znala já. Zase se zadívám na Zoe a uchechtnu se, když vidím, jak překrásně se červená. "Jsem Mirys...A tvé celé jméno Nate?" Zeptala jsem se. I jeho jméno jsem pochytila od Zoe, když ho tak oslovila, ale pochybovala jsem, že by to nebyl jen zkrácený tvar. Pak řekl, že vyrazíme až se setmí. Musela jsem se pobaveně ušklíbnout. Myslel si, že bude celou dobu po jeho? No pro tuto chvíli jsem kousavou připomínku spolkla a zvědavě se dívala na Zoe. "Takže...jakpak to, že já jsem o něm nezaslechla, ale on o mě ano?" Zeptala jsem se jí, ale už bylo znát v mém hlasu pobavení.

Nic neříkám a bezeslovně se otočím k oknu. Najednou se mi ten nápad nezdál, měla jsem blbý pocit že se něco pokazí a to jsme s ním ještě ani nezačali. Je více než jasně dané že ho dokážu svést, bez problému i se svou schopností, ale jestli se do toho Mirys nějak nevhodně vplete, pak to bude celé k ničemu. Dokázala jsem zahnat lidské touhy tak hluboko a donutit je myslet na to na co chci já, takže neměli šanci odbíhat myšlenkami pryč. Taková jsem byla, hravá a lstivá Miriam. V mém obličeji se na chvíli objeví škodolibý úšklebek a jsem opravdu ráda, že jsem otočená zády k nim, takže ho mohl zaregistrovat jenom Nathaniel a to se sám musel opravdu snažit. Pár pramínků mi spadne do tváře. Protáhnu se, abych se mohla zhluboka nadechnout. Proto byly succuby nebezpečné, nebála jsem se toho že bych ho nezajímala, to nehrozilo. Ale jestli dám najevo slabost, kdo ví jak to dopadne. Ne, to jsem rozhodně neměla v plánu.
"Skvělé," pronesu nadšeně a potom se vyhoupnu na parapet a posadím se na něj. Oba dva jsem je sledovala a usmívala se, spokojeně. Jenže v mém úsměvu bylo i cosi zákeřného, snad jako kdybych se na to těšila. Snažila jsem se to ale skrýt, jenom mi to nešlo tak dobře, jak bych chtěla. Nebo nechtěla?

Plán byl tedy víceméně hotov, teď ho jen zrealizovat a nic nepokazit... To bude horší. Celkem jsem se těšil, ale nelíbila se mi myšlenka, že bych mohl ohrozit moji Miriam. Dívka se mi představí jako Mirys, no asi bych měl přestat používat zkratku "Mir," mohla by se plést...
"Jsem Nathaniel, rád tě poznávám," zazubím se vesele. Padne skvělá otázka na to, proč se o mě nezmínila. Otočím se na dotázanou a zadívám se na ni. Seděla na parapetu a chvíli mi připadalo, že se její jindy černé vlasy nějak růžově lesknou na sluníčku, zvláštní... Teď, když už bylo všechno vyřešeno mě opět přepadla hravá nálada, nemusel jsem se zatím soustředit na práci a tak mě napadlo, že si zkrátím čas jejím škádlením a s trochou štěstí se Mirys přidá, i když... Někdy jsem se opravdu dokázal chovat jako kretén...
"To je skvělá otázka? Proč ses o mě nezmínila, Miriam?" zeptám se vyčítavě, ale na tváři jsem měl úsměv.
"To jsem pro tvůj život tak nedůležitý?" řeknu dramaticky a položím si ruku na srdce.
"Ranila jsi mě," dodám a zatvářím se smutně.

"No...ráda bych řekla to samé i já, ale...možná kdybychom se potkali za jiných okolností." Pousmála jsem se na něj, ale myslela to vážně. Zadívala jsem se na Miriam a zkoumala její zkaženější úsměv, na který jsem nebyla moc zvyklá. Se mnou měla většinou jen ten pravý, veselý a bezstarostný. Trochu se zamračím, určitě měla něco v plánu. "Zdáš se být podezřele...natěšená...?" Odhaduji a tázavě se na ní zadívám, když se Nathaniel Miriam zeptá proč se o něm nezmínila a pak ještě něco a dramaticky se chytne za srdce. Pobaveně jsem se zasmála. Ne, on určitě nebyl takový, že by ho tohle ranilo. Zavrtěla jsem pobaveně hlavou a pořád se tiše smála nad jeho výstupem. No..možná to s ním bude ještě sranda.

Představil se jí jako Nathaniel, přičemž se vesele zazubil. Stále mě oslovoval mojim prvním jménem a střídal je jak se mu zachtělo. Nechápala jsem o co mu jde, ale nechala jsem to plavat. Měla jsem v hlavě nápad a tak nějak jsem si ho užívala. Po dlouhé době bych se mohla zase pobavit, i když šlo teď zejména o ochranu mé kamarádky. Mirys na mě promluví, že se zdám nějak natěšená.
"Jenom mám dobrou náladu, protože jste se do sebe nepustili a vyřešili jsme to celkem v klidu," vysvětlím a zalžu, ale nemohla to poznat. V mé tváři se nic nezměnilo, jenom jsem se otočila na Nathaniela, který něco pronesl a poté se dramaticky chytil za srdce s tím, že jsem ho ranila.
"A možná bych dokázala víc," vydechnu a zazubím se. S tímto seskočím z okna a pomalu se k němu rozejdu. Upřeně jsem ho sledovala s jakýmsi úšklebkem a pomalu jsem k němu kráčela s nečitelným výrazem ve tváři. Po cestě jsem se ohlédla na Mirys, která se jemu výstupu zasmála, ano Nathaniel uměl pobavit, pokud se zrovna nechoval jako kretén.

Chápal jsem, že nebyla nadšená z našeho setkání, kvůli jeho okolnostem, ale... Mohlo mi to být jedno. Také ji neunikne Miriamin natěšený úsměv, který vypadal velmi zákeřně, ale zamluví to tím, že je jen nadšená z toho, že jsme se do sebe nepustili. Mirys se smála mému výstupu, zatímco Miriam se ke mně rozešla s tím, že by mi dokázala ublížit i víc. Zůstanu stát na místě a ostražitě ji sleduji s úšklebkem na tváři.
"Awww, vážně? Zkus to, jsem celkem zvědavý," pronesu a založím si ruce na prsou. Byl jsem však připravený uhnout, nebo zablokovat ránu.
"Pokud mě opět hodláš kopnout, vezmi si alespoň zase noční košilku a nějaké sexy spodní prádlo, ať mi to alespoň stojí za to," dodám pobaveně s úšklebkem na tváři.

Zarazila jsem se trochu, když se Miriam zvedla a rozešla se k Nathanielovi. Svůj úsměv mi odůvodnila a tak jsme to nechala plavat. Teď mě jen zajímalo co udělá. Byla jsem zvědavá jako malé dítě a těšila se, co uvidím. V tom ale ucítím podivný pocit, jako by mě pálila pravá lopatka. Naprázdno polknu, ale nepohnu se. Jen mi z tváře zmizí úsměv. Přepadly mě myšlenky jako třeba, proč si Miriam tak věří? Ano, to že ji každý viděl jako svůj ideál je dost působivé... Ale na tohle se přeci spoléhat nemohla ne? Nikdy jsem se jí na to neptala. Nechtěla jsem ani teď, chtěla jsem počkat, až mi to sama řekne, ale přepadl mě takový pocit, že to se nestane. Viděla jsem jak se s Nathanielem provokovali. Trochu mi to připomnělo kočky, když se kočkují. Vzala jsem prázdné sklenky a odložila je do dřezu, tím jsem se přemístila dál od nich a blíž k otevřenému oknu. Koutkem oka jsem je pořád sledovala, ale jinak jsem u toho alespoň umyla sklenky. Ne že bych měla pocit, že to musím udělat hned, ale mohla jsem tak jako omylem lehce namočit utěrku a po tom, co jsem sklenky i utřela a utěrku si přehodila přes rameno, mě ta část, která byla trochu mokrá, alespoň částečně ochladila na lopatce, kde se mi pod tílkem zase zvýraznilo znaménko a nyní vypadalo, jako čerstvě zacelená rána v tomto podivné tvaru.

Kráčela jsem k němu sebevědomě s úmyslem ho praštit tak silně jak jsem jenom dokázala a on mě k tomu pobízel. Když jsem ale těsně u něj, zarazím se. Co to dělám? lehce zatřepu hlavou a probodnu Nateho zamyšleným pohledem.
"Um, raději ne, rozmyslela jsem si to," odpovím a poté si olíznu rty.
"Ještě bych ti ublížila," vydechnu a vypláznu na něj jazyk. Nakonec zůstanu stát jenom na pár kroků od něj a otočím se na Mirys, která začala umývat nádobí. Nechám ji v tom a nakonec odejdu i od Natha a posadím se na gauč. Nohu si hodím přes nohu a na chvíli zavřu oči. Opřu si hlavu o opěradlo a zamyslím se.

Sledoval jsem ty dvě a čekal, co se bude dít. Mirys začala umývat nádobí a očividně si moc nevšímala toho, jak se právě kočkujeme. Miriam si to ale nakonec rozmyslí s tím, že mi nechce ublížit.
"Když myslíš..." odfrknu si trochu zklamaně, vážně mě zajímalo, co udělá. Miriam si sedne na gauč a Mirys zůstane stát v kuchyni s útěrkou přehozenou přes rameno. Chvíli jsem mezi nimi těkal pohledem, než si povzdechnu a opřu se o stěnu tak, aby světlo ze slunce bylo co nejdál ode mě.
"Otravný počasí," zamumlám při pohledu z okna, preferoval jsem, když bylo zataženo, tohle bylo nanejvýš otravné...
"Co vůbec hodláte dělat teď?" zeptám se nakonec. Mohl jsem klidně odejít, nebál jsem se, že by utekly, ale... Měl jsem pocit, že by to mohlo být ještě velmi zajímavé a tak jsem chtěl zůstat.

Moc jsem je nevnímala dokud se Nathaniel nezeptal, co hodláme dělat teď. Trochu se nad ním slituji a jdu zatáhnout žaluzie u oken, kterými do místnosti dopadalo slunce, ostatní ale nechám roztažené, abychom zase něco viděli. Pak se zase vrátím k jeho otázce. Byla to dobrá otázka. Zavrtěla jsem hlavou. "Nevím, trochu...vlastně dost jsi nám zkazil plány." Přiznala jsem a koukla na Miriam trochu omluvně. Přeci jen to bylo vlastně kvůli mě. Přešla jsem k ní pomalu a opřela se předloktím o opěradlo gauče. Byla jsem dost blízko u ní a líbilo se mi to. "Co kdybys mi teď o něm něco řekla?" Uculila jsem se a pokusila se zase vytvořit alespoň trochu příjemnou atmosféru.

Poslouchala jsem je, ale oči jsem nechávala stále zavřené. Užívala jsem si chvilky klidu, který jsem měla a snažila se zahnat všechny svoje urýpané myšlenky někam doprčic. Nathaniel chtěl vědět co budeme dělat teď, já sama netušila. Slyšela jsem jak Mir něco říká a sama se přemístila ke gauči. Její hlas mě však donutí otevřít oči.
"Proč se ho nezeptáš sama?" ušklíbnu se a ležérně na ni pootočím hlavu s vypláznutým jazykem. Možná bych ji o Natovi něco mohla říci, takže se zamyslím tím, co by bylo vhodné.
"Uum, poznali jsme se v jednom mém oblíbeném baru, kam jsem chodila. Byla jsem obětí jeho zakázky, takže měl za úkol mě přivést jednomu "poblázněnému mládenci," ale nestalo se tak v momentě, kdy ve mě zahlédl svou bývalou přítelkyni. Bylo to... velice vtipné setkání," hlesnu a otočím se na Nathaniela, prohlédnu si ho s jakýmsi smutkem a zároveň pobavením.

Byl jsem vděčný, že zatáhla žaluzie a poté jsem ty dvě sledoval. Nakonec se k nim přidám a sednu si vedle Miriam, takže byla uprostřed. Mirys o mě něco chtěla vědět a já byl upřímně zvědavý, co jí o mně řekne. Ušklíbnu se při jejích slovech a na chvíli se vrátím do doby, kdy jsem ji poprvé uviděl.
"Ano, představ si mé překvapení, když jsem před sebou uviděl dokonalou kopii dívky, kterou jsem miloval a která zemřela před pár stoletími," odfrknu si a založím ruce na prsou.
"Řekněme, že jsem se jí také na nějakou dobu stal posedlý a když jsem zjistil, že je to magie.... No, chtěl jsem ji zabít..." dořeknu a poté se zadívám na Miriiam výrazem: a teď pokračuj ty.

Zvědavě jsem poslouchala příběh, jak se setkali oni dva. Usmála jsem se. "Kluci toho o sobě mluví až moc, chci to vědět od tebe..." Odůvodnila jsem to ještě rychle, ale potichu, abych jim do vypravování moc nezasahovala. Nathaniel mi vysvětlil, jak to viděl on, ale nevypadal nějak... smutně. Taky řekl, že zemřela před staletími. A tak jsem usoudila, že kdyby se o tom bavit nechtěl, tak nechá Miriam, aby mluvila. Pak ale zmíní, že když se dozvěděl, že to je kouzlo, chtěl ji zabít. V duchu jsem si oddechla, že to neudělal. "No...a proč vlastně?" I když jsem je původně chtěla nechat mluvit, své zvědavosti jsme se prostě neubránila. Ta otázka ze mě vypadla ještě rychleji, než bych si ji mohla pořádně promyslet a sama jsem teď nevěděla, jestli jsem je neodradila od vyprávění, což by mě ale hodně zklamalo.

Byla jsem ráda že se přidal, takže mi to mnoho usnadňovalo. Vysvětlil jí jeh pohled a já jsem ho v tomhle dost chápala, udělala bych to samé, být na jeho místě.
"Představ si , že se někdo opováží vypadat jako tvoje zemřelá milovaná, je to dost troufalé a muselo ho to uhánět k vzteku," vydechnu a na chvíli se zadívám na strop nad námi. "Sice jsem za to nemohla, ale to on nevěděl," odpovím a tiše vydechnu. "Býval by mě i zabil, ale zjistil že dokážu ovládat tu stvůru v něm," obeznámím Mirys s tímto faktem a dál čekám až bude pokračovat on. Přece jenom jsem netušila co všechno ji můžu říci a co ne. Nechtěla jsem aby na mě byl pak naštvaný, jenom protože jsem řekla něco, co jsem neměla. Dál jsem seděla mezi nimi a pozorovala jsem strop, který mě zaujal svým tvarem a celkovým zpracováním jako všechno ostatní v tomto domě.

Očividně jsme měli její pozornost a na malý zlomek vteřiny jsem si připadal, jako by jsme byli nějací manželé a vyprávěli dítku o tom, jak jsme se poznali. Začnu se tiše smát, ta představa byla vysoce nereálná hned z několika důvodů. Zeptá se, proč jsem ji chtěl zabít, ale než stihnu odpovědět, Miriam to udělá za mě a poví ji i o stvůře.
"Ano, hrozně mě to tehdy vytočilo... Leilu jsem stále miloval a teď... Bylo toho nějak moc," zasměji se a prohrábnu si vlasy.
"Jak Mir řekla, všechno se změnilo, když jsem zjistil, že dokáže ovládat tu stvůru ve mně... Od té doby jsem ji sledoval a nakonec jsme uzavřeli dohodu. Budu ji chránit a ona dohlídne na to, abych nevyvraždil polovinu města," řeknu s úsměvem, ale poté se zamračím.
"A potom mi zdrhla..." řeknu vyčítavě, ale cukaly mi koutky.

Pousmála jsem se, když zase pokračovali. Vypadalo to, že mysleli, že se ptám proč ji chtěl zabít. Ale já jsem se ptala, proč ji nezabil, ale vlastně i na to jsem dostala záhy odpověď. "Stvůru v něm?" Zopakovala jsem slova Miriam a přemýšlela nad tím. "Já myslela, že upíři...no že se umíte ovládat." Zmínila jsem nechápavě a vlastně jsem se tou větou i ptala, co tou stvůrou myslí. V životě jsem se už s pár upíry potkala, ale teď se mi nezdálo, že by mluvili o stejném druhu upíra, kterého jsem už potkala. Pak Nathaniel ještě dodal, že mu potom utekla. Krátce na to jsem ji tedy nejspíš potkala já. Najednou mě přepadl jakýsi divný pocit, že jsem byla vlastně náhrada za něj, než ji našel. Rychle jsem tu myšlenku zahnala a radši se zaměřila na to, co mi řeknou o té stvůře.

"Málem mě dostali! Byla jsem nucena strávit v baru celé dva dny obklopena tak šesti nepřáteli, ani jeden z nich rozhodně neměl lidský původ," zavrčím na něj, i když mu u toho cukaly koutky.
"Byla jsem vyděšená, myslela jsem si, že se jim budu muset vzdát. Naštěstí se bar třetím dnem zaplnil lidmi a mě se podařilo v hloučku lidí zdrhnout, hned na to jsem opustila město," zasyčím a poté naberu do plic trochu vzduchu. Řekla jsem to tak rychle a na jeden nádech, že jsem se divila, jak jsem to mohla dát. Nakonec zůstanu pohledem vyset na Nathanielovi. Stvůru si musí vysvětlit on sám, do toho jsem mu mluvit nechtěla. Oba dva jsem je ale pečlivě poslouchala. Mirys pravděpodobně znala jenom klasické upíry, nedivila jsem se ji, mnoho lidí a celkově i nadpřirozených bytostí nevědělo o stvůrách jako takových, kterou byl právě Nate. Pečlivě jsem se soustředila a čekala co Nate odpoví, sama jsem byla zvědavá jak to vysvětlí.

Nedivil jsem se, že neví o čem mluvím, povzdechnu si a tiše zamručím.
"Stvůra noci je velmi vzácný druh upíra, vznikají zcela náhodně a nikdo neví proč. Lišíme se od normálních upírů tím, že jsme silnější a rychlejší, bohužel se neumíme ovládat. Jakmile stvůra dostane hlad, ztratíme kontrolu a roztrháme vše v dosahu. Ze začátku jsem se k lidem ani nemohl přiblížit, ale později jsem se to trochu naučil korigovat... Moje sebekontrola je ale stále na úrovni novorozeného upíra. Když ztratíme kontrolu, naše oči zcela zčernají a na rukou se nám objeví drápy. začneme se chovat jako krvežíznivá, běsnící zvířata," vysvětlím a na chvíli se odmlčím, jestli je potřeba říct ještě něco.
"Hmm, podle zákonů jsou ostatní upíři povinni nás okamžitě po přeměně zabít," dodám ještě a poté se podívám na Miriam.
"Já vím, promiň," hlesnu "Jen si z tebe utahuji," řeknu a na chvíli zazní můj milý tón a objeví se milý úsměv. Poté se však znovu ušklíbnu.
"Příště mi ale dej vědět," řeknu a vypláznu na ni jazyk.

Pozorně jsem poslouchala jak Miriam, která se na něj utrhla tak i Nathaniela, který mi nejdřív vysvětlil, co je zač. Co vlastně je ta stvůra noci a pak se omluvil Miriam, ale pak se zase ušklíbl s tím, že si z ní jen utahuje. Pobaveně jsem se usmála. Ale pak jsem se zase zamyslela nad tou stvůru noci. "A ty ji ovládáš?" Zeptala jsem se trochu překvapeně zase Miriam. Zajímalo mě to všechno a oni mi odpovídali, za což jsem byla ráda. I když jsem se na tohle troufala ptát, Miriam jsem se neptala co je zač nebo proč ji hledají. Byl to zvláštní pocit, ale měla jsem ji ráda a stačilo mi, že jsem ji znala. S ní se mi zdál svět jaksi lehčí a zábavnější. Dala jsem jim teď prostor, aby si to vyříkali a chvilku mlčela.