Mirys & Miriam

Už jsem se k tomu nehodlala vracet a nijak více bavit, proto jsem Nathanielovi už neodpovídala a nechala jsem to tak být. Jenom jsem přikývla na to abych mu příště dala vědět a odmlčím se. Poslouchala jsem jejich vyprávění a hlas obou dvou mě tak nějak uklidňoval. Dodával mi pocit klidu a bezpečí, to že tady všichni tři sedíme na gauči a nic nám prozatím nehrozí. bylo to zvláštní a byla jsem mile překvapena tím, že Nate odpovídal. Nechoval se jako kretén a dalo se s nim normálně komunikovat, byla jsem za to ráda. Nechám své myšlenky volně plout. Vysvětloval Mirys co je to ta stvůra zač a jaké je pravidlo upírů ve společnosti. Poté se ale otočí s otázkou ke mě.
"Ano dokážu, mám silnější vůli než ona. Bestie prahne po krvi, žádný jiný cíl nemá, řekněme že mé cíle jsou vyšší než zabij a trhej," podotknu a ušklíbnu se na Nathaniela.
"Vlastně když teď nad tím přemýšlím, stvůra v něm odpovídá docela jeho povaze," uculím se nevinně a dovolím si do něj rýpnout. Znovu se však obrátím na Mirys a pousměji se.

Mlčel jsem a nechal jsem pro změnu mluvit Miriam, která vysvětlila, jak to, že ovládá stvůru. Stvůra podle mě ani žádnou vůli neměla, řídila se jen pudy a nemyslela. Byla jako zvíře, proto se i tak chovala, když byla pod jejím vlivem - jako mazlíček. Rýpne si do mě a já na ni hodím naštvaný pohled, poté se mi však na tváři objeví zákeřný úsměv. Vymrštím se proti ní a shodím ji do strany, takže teď měla halvu na klíně Mirys. Jednou rukou ji přišpendlím ke gauči, druhou ji zasunu pod tričko a začnu jí lechtat.
"To odvoláš!" zasměji se nahlas a pokračuji v lechtání.
"Z nás dvou mám větší vůli já, na to nezapomínej!" dodám po chvilce s úsměvem, ale nepouštím ji.

Vyslechla jsem vysvětlení od Miriam ohledně toho, jak ovládá tu stvůru a přikývla jsem, že rozumím. Napadla mě ještě další otázka, ale to už Nathaniel strčil do Miriam tak, že měla hlavu na mém klíně. Ruce jí přišpendlil ke gauči a druhou rukou ji začal lechtat. Musela jsem se tomu zasmát, neodolala jsem prostě. Miriam měla sice hlavu na mém klíně, ale mě to nevadilo a řekla jsem si, že je nechám, aby si tohle vyřešili sami. Do toho jim vážně zasahovat nebudu, ještě bych něco zkazila a to jsme vážně nechtěla. Najednou mi Nathaniel přišel jako malý kluk, no on se tak i choval, ale mě víc zaráželo to, že mi tu najednou vlastně nevadil. I když jsem si při těch okamžicích, kdy se provokovali, přišla trošku jako páté kolo u vozu. Hlavně že oni dva se bavili.

Nechtěla jsem to odvolat, bylo to zcela upřímné.
"Ani za mák," zavrčím na něj, ale dlouho si vážnou tvář neudržím, když mě začal lechtat a přišpendlil mě na gauč. Dopadla jsem hlavou Mirys do klínu a snažila se nesmát, jenže to nešlo. Párkrát se pokusím zapřít nohama abych od sebe Nathaniela odstrčila, ale nepodaří se mi to.
"Nathanieli! D-dost, M-Mirys, pomoz mi, p-prosím," dostanu ze sebe a několikrát se zavrtím, abych se z jeho sevření dostala, opět bezúspěšně. Začala jsem ztrácet dech a po chvilce mě rozbolelo břicho, protože jsem se nemohla nadechnout, Lechtalo to a tak sebou začnu více škubat.

Mirys se začne smát, zatímco Miriam chtěla, abych přestal. Možná bych to udělal, kdyby mě o to poprosila, jenže ona prosila Mirys o pomoc a tak ji začnu lechtat ještě víc. Stále jsem ji držel za ruce, i když se mě snažila odsunout nohama a škubala se mnou ze strany na stranu. Hodím vyzývavý pohled na hnědovlásku a ušklíbnu se.
"Varuji tě, klidně vás zvládnu obě!" zasměji se, ale když si všimnu, jak je Miriam rudá a nemůže popadnout dech, přestanu ji lechtat. Nepouštěl jsem ji a když jí dám chvilku na vydýchání, dám se do toho znovu.
"Možná když poprosíš, abych přestal..." navrhnu, ale věděl jsem, že to nejspíš neudělá.

Smála jsem se, ale Miriam mě začala prosit o pomoc. Zasmála jsem se a koukla na Natha, ale ten se na mě také podíval vyzývavě. Prý nás klidně zvládne obě. "Hmm - to se teprve uvidí." Zaculila jsem se a chytila ho za ruku, kterou držel Miriam a rychle jsem mu prst po prstu narovnala, aby jí nedržel. Zaculila jsem se a počkala, než se Miriam zvedne. "Tak teď abychom mu to vrátily ne?" Zaculila jsem se na ní a stále držela pevně jeho ruku. Nehodlala jsem ji pustit jen tak. To vůbec ne! Zvedla jsem se a rychlým pohybem jsem se dostala až za něj a ruku mu zkroutila za zády. "Zlochtej ho!" Zasmála jsem se na Miriam a držela ho stále pevně. Stále jsem se u toho smála, byla to zábava. Ale stejně...jsem se trochu bála, abych jim to nezkazila.

"To si piš že ho zlechtám, parchanta jednoho," zakřením se a hned na to vyskočím na nohy. Vesele se ušklíbnu a okamžitě zatlačím Nathaniela do křesla. Mirys mu držela ruku a tak se na ni vděčně podívám. Sama uchopím jeho druhou ruku a dám se do lechtání Nathaniela. Dávám si pozor aby mě neodstrčil a taky trochu... použiji i démoní sílu, přece jenom se to občas šiklo.
"Jsme dvě a ty jenom jeden mužskej, neoponuj ženský síle!" zakřením se na něj a vesele se usměji na Mirys. Najednou to byla zábava, smála jsem se a užívala si to, jen mi Mirys sem tam přišla zvláštní, ale rozhodla jsem se to nekomentovat.

Donutí mě pustit ruku od Miriam, zvědavě se na ty dvě podívám, netušil jsem, co mají v plánu. Najednou jsem měl Mirys za zády a zkroutila mi ruku, pobaveně se zašklebím, než však stačím cokoliv udělat, Miriam mě chytne za tu druhou a začne lechtat. Ležel jsem na gauči, s jednou rukou za zády a démonka mě svou nadlidskou silou tlačila do gauče. Začnu se hlasitě smát a lehce sebou škubat ze strany na stranu.
"Není fér! I když..." zasměji se a potom se nohama prudce zapřu do gauče a nějakým záhadným způsobem se mi podaří nás všechny tři shodit na zem. Jejich stisk lehce povolí, ale dost na to, abych se oběma vysmekl. Ruka, kterou jsem měl za zády mě sice trochu bolela, protože jsem si ji zkroutil ještě více, ale byl jsem upír, za chvíli to přejde. Zazubím se a okamžitě posadím.
"Potvory!" vydechnu a zůstanu sedět na zemi zády opřený o gauč.

Smála jsem se taky, když Miriam Nathaniela lechtala a pak jsem ho začala lechtat taky. To už se ale zapřel silně nohama a najednou jsme byli všichni na zemi. Ještě že stolek byl dost daleko a nikdo se o něj nepraštil. Nath se mi brzy vysmekl, i když jsem se snažila sevření nepovolit, byl dost silný. Jak jsem brzy zjistila, vysmekl se i Miriam. Pak si sedl a opřel se o gauč zády. "Tsse! Jaký potvory? Vždyť ty sis o to vyloženě říkal!" Namítla jsem, ale zaculila se a sedla si taky, ale já se zády opřela o nízký stolek za mnou.

Podařilo se nám ho uvěznit a chvíli jsme nad ním měli vyhráno, ale netrvalo to dlouho. Začal sebou škubat a smát se a když jsem viděla jak se nohama zapírá o gauč, rozhodla jsem se ho chytit ještě pevněji, jenže to už jsem neposbírala rovnováhu a skončila jsem stejně jako ti dva na zemi. Hlasitě jsem se zasmála a nakonec si spokojeně oddechla.
"Život je najednou mnohem hezčí," pousměji se a elegantně vyhoupnu na obě nohy. Otočila jsem se na ty dva a změřila si je zvláštním pohledem. Nakonec zamrkám a zasměji se nad Mirysinou poznámkou, přece jenom měla pravdu, jaký potvory?! Dál se to rozhodnu nekomentovat a místo toho vyskočím na gauč a posadím se na jeho opěradlo.
"Ale ty...  Chceš se zmrzačit? Co tě to napadlo vycházet takhle ven?" zavrčím na Nateho, i když jsem moc dobře věděla že se o sebe postará, jenom jsem nechtěla aby měl nějako hnusné popáleniny. Byla jsem ráda že nakonec rozhodl Mirys neublížit, nedovedla jsem si představit, že bych ho nechala.

Zasyčí na mě, že nejsou potvory a že jsem si začal. Zvednu ruce do vzduchu v obranném gestu.
"Já že si začal?" prohlásím nevěřícně, potom si však uvědomím, že jsou v přesile dvě na jednoho a jsou kamarádky. Ty budou držet při sobě.
"Fajn, fajn," řeknu nakonec poraženě a zasměji se. Sledoval jsem, jak Miriam vyskočil na gauč, každý její pohyb byl jako vždy ladný a velice elegantní, to by snad jinak ani nešlo... Zavrčí na mě, proč jsem vůbec venku za bílého dne a tak se znovu zasměji.
"Awww, Miriam se o mě bojí!" řeknu a zasměji se, potom nad tím však zavrtím hlavou.
"Dávám si pozor, ale tento problém bych nějak rád vyřešil... Prý existuje nějaký očarovaný kámen, díky kterému bych mohl na slunce... Jen nevím, kde hledat," povzdechnu si a na obě se tak trošku tázavě podívám, jestli o něčem takovém nemají tušení...

Pobaveně jsem zavrtěla hlavou. Vypadalo to, že Nath bude nějak protestovat, že to nezačal on, ale byla to pravda - začal si on! Mirim a zvedla na nohy a sedla si na opěradlo gauče. Trochu jsem se zabrala do svých myšlenek a je přestala vnímat. Mohl náš plán vůbec vyjít? Chtěli jsme si to napochodovat do sídla perfektně vycvičených zabijáků. Ano, Nathaniel mohl být dost dobrý a ano i Miriam se o sebe mohla umět postarat. Ale opravdu to zvládneme? Bylo jich mnohonásobně víc, než nás. I kdybychom je nějak zaměstnali... Ne! Nesmím nad tím takhle přemýšlet. Povede se to. Prostě musí! Zamrkala jsem párkrát, abych se vrátila do reality a zase je vnímala. Zřejmě mi ušlo jejich provokování, vzhledem k tomu, jak se a sebe tvářili. Zvedla jsem se tedy a nasadila zase úsměv "Já...půjdu se přichystat na náš plán." Zašeptala jsem s úsměve. "Kdybyste něco potřebovali...ale vždyť ty to tu už znáš Zoe." Pousmála jsem se na ní. A pak jsem odešla nahoru, do prvního parta, abych se převlékla do trochu odřenějšího a roztrhanějšího oblečení, aby to opravdu vypadalo jako po souboji, který jsem prohrála. Schovala jsem si k sobě pár dýk a nakonec si připla matčin náhrdelník. Snad nás ochrání... Teď už zbývalo jen pár detailů... Modřiny a krev.

Když se Mirys vytratila pryč, jenom se zadívám na její záda a zamyslím se. Pořád jsem zírala na dveře, ve kterých zmizela. Ignorovala jsem jeho poznámky o tom že se o něj bojím. Ano, měla jsem o něj částečně starost, ale byla to jeho blbost.
"Já tam nepůjdu," vydechnu z ničeho nic a upřeně se podívám na Nathaniela. Okamžitě vyskočím na nohy a sjedu ho zamyšleným pohledem. "Přijde mi že o naši pomoc nestojí, možná to nebezpečí vyhledává. Já... neznám ji ještě tak dobře, ale asi nemám právo se do toho míchat. Teď si přijdu hloupě, že jsem nějakou nabídku na pomoc vypustila z úst, a ty tu práci necháš být!" zavrčím na něj a změřím ho přísnýma očima. Mluvila jsem tak aby nás neslyšela a nespouštěla jsem oči z Nathaniela.
"A o té slunce zabraňující věci něco vím, jenom si teď nevzpomenu na jméno a promluvíme si o tom jindy," vydechnu a zamračím se. Ano, nechala jsem volně plout svá slova a myšlenky, nebránila jsem jim v průchodu. Řekla jsem naplno co si myslím a teď jsem se chystala akorát odejít. Co já bych dala za to aby Mephistopheles zmizel. Aby byl někdo dostatečně silný na to, smést ho z povrchu pekelného. Přála jsem mu jenom to nejhorší.

Mirys odejde s tím, že se jde připravit, jen přikývnu a čekám, že Miriam odpoví na moji provokaci. Místo toho začne mluvit o tom, co se chystáme udělat. Povzdechnu si a pozorně ji poslouchám. Měl jsem z toho zvláštní pocti, ale opravdu jí na Mirys záleželo... Povzdechnu si a zavrtím hlavou.
"Fajn, promluvíme si o tom doma," zamumlám a přistoupím k ní.
"Nevím proč to dělám, ale dobře... Máš na mě špatný vliv," řeknu s úšklebkem, ukradnu si jeden krátký polibek, než si natáhnu kapuci a rukavice a vydám se ke dveřím.
"Nechám to být, odmítnu tu práci, i když to bude vypadat divně... Řekni Mirys, ať i dává pozor," zamumlám, než neslyšně vyklouznu ze dveří a rozejdu se zpátky k lesu.

Akorát jsem se chtěla vrátit, když jsem zaslechla dveře. Ten zvuk jsem měla naposlouchaný, věděla jsem, že to byly ony. Někdo odcházel. Rychle jsem vykoukla, ale viděla jsem už jen záda a zavírající se dveře. No i tak jsem si mohla být jistá, že to byl Nath, kdo odešel. Seběhla jsem po schodech dolů a vešla do obýváku. "Zoe...? Děje se něco?" Zeptala jsem se trochu zmateně. Myslela jsem že máme plán, aby si Nath udržel svou pověst a já tam neskončila. Ale teď se to tak úplně nezdálo. I když, na druhou stranu Nath se mohl jít taky připravit, nebo tak něco. No co já věděla, kam jde? Jen mě přepadl podivný pocit, jako by tu bylo něco špatně, ale co? Co se stalo, když jsem se převlékala? Šla jsem blíž k Zoe a čekala, jestli mi odpoví.

Stála jsem tam a sledovala Nathaniela, kterého moje samotná reakce překvapila. Ohledně kamenu souhlasil, promluvíme si o tom doma. Poznamená že mám na něj špatný vliv a poté si ukradne jeden z mých polibků. Neměla jsem náladu na to mu oponovat a tak jsem se políbit nechala. Sledovala jsem jak se otáčí a se slovy že tu práci nechá být, zmizí ve dveřích. Lehce se pousměji, byla jsem za to opravdu ráda... Přeci jenom stále měl jednu práci, na kterou pravděpodobně zapomněl. Nedovedl mě muži, který si mě vyžádal... Hádám že na to už ani nepomyslel, za tu dobu co byl se mnou. A že jsem moc dobře věděla, jak se Night Stalker dokáže někomu vytratit a zmizet beze stop. S lehkým úsměvem se vydám ke stolu, na kterém jsem měla zbytek džusu, který vypiji. Za chvíli zaslechnu kroky na schodech a v dveřích se objeví Mirys. Hlesla mé jméno a chtěla vědět, jestli se něco děje. Pomalu k ní přistoupím a prohlédnu si její nádherné modré oči v barvě moře.
"Náš plán se ruší," vydechnu zamyšleně a nakonec se ohlédnu po místnosti. "Nevím jak to vysvětlit, já... jen mám pocit že... tohle sama nechceš," vydechnu a odmlčím se na nějakou chvíli, než párkrát přešlápnu na místě a upnu k ní znovu svůj pohled.
"Omlouvám se, že jsem se ti míchala do osobních věcí, neuvědomila jsem si, že možná to nebezpečí vyhledáváš, bylo sobecké chtít ti pomoct," odpovím a poté se zadívám z okna ven. Chvíli jsem pozorovala plující oblohu, na které bylo pár malých mráčků, než jsem se zahleděla na její nohy.
"Nate tu práci nechá být, mám ti vzkázat ať jsi opatrná," dovysvětlím a znovu zabloudím k jejím očím.

Vyslechla jsem si ji a nechápavě ji celou tu dobu sledovala. Prý se náš plán ruší, taky se mi omluvila, že to bylo sobecké, míchat se mi do osobních věcí a že to možná vyhledávám... Nad tím jsem se pozastavila. Je to opravdu takhle? Že bych to nebezpečí potřebovala cítit? Že bych to opravdu vyhledávala? Ze zamyšlení mě vytrhl opět Zoin hlas, když mi řekla, že Nath tu práci nechá a že já mám být opatrná. Po té se mi Zoe znovu zadívala do očí. "Zoe...já...já nevím co na to říct." Zašeptala jsem a natáhla k ní ruku. Zlehka jsem ji vzala za ruku, abych viděla její pravou podobu, ale už jsem měla pocit, že ji vidím i bez doteku, tedy...uměla jsem si ji velice dobře vybavit. Zadívala jsem se do jejích hnědých očí a lehce se pousmála. "Možná máš pravdu...možná to opravdu vyhledávám. Tohle nebezpečí...ale není to tak, že by ses mi míchala do osobních věcí. Jsi pro mě opravdu důležitá. Znám tě už půl roku..." Zašeptala jsem a přistoupila k ní blíž. "Já...se i stydím za to, co jsem tomu chlapovi dovolila. Nejspíš ani nechci, abys ho viděla, protože mi hodně ubližoval. Při mém výcviku...dalo by se říct, že mě týral, abych dosáhla jedinečných výsledků. A já se mu neubránila. A za to se stydím..." Zašeptala jsem a dívala se jí do očí. Nevěděla jsem, jak na to zareaguje, ale byla jsem dost nervózní a trochu se bála, aby teď neodešla a nezmizela najednou.

Sledovala jsem ji, zašeptala moje jméno a sama netušila co na to má říci. Natáhla ruku k té mé a já se protentokrát chytit nechala.
"To že znáš někoho půlroku nic moc neznamená, měla bys být ráda, že máš možnost vyřešit své problémy, co jiní by za to dali," vydechnu a poté se lehce pousměji. Nakonec k ní sama natáhnu ruku a pohladím ji po tváři, než se odtáhnu a obhlédnu se po místnosti, zatímco hovořila dál. Zároveň jsem ji ale pozorně poslouchala. Styděla se za to, co tomu chlapovi dovolila a nejhorší bylo to, že se nebránila. S povzdechem zavřu oči a zamyslím se.
"Měla by ses stydět, ne za to cos mu dovolila, ale za to že čekáš až přijde aby se o to pokusil znovu," vydechnu a zabodnu své rudé oči do těch jejích. "Hraješ si s ním, jako myš s kočkou, cožpak jsi démon?" vydechnu a nepřestanu na ni podezíravě hledět. Bylo mi s ní pravdu dobře, ale v tomhle jsem ji nechápala, i když možná to bylo i mým osobním problémem s Mephistophelesem, kdo ví. S povzdechem nakonec sklopím pohled a přepadnu dozadu na gauč, o který se opřu a zabloudím očima ke stolku.

Sledovala jsem ji smutně. Vypadala snad i trochu naštvaně. Souhlasila s tím, že bych se měla stydět, ale ne s tím, proč. "Nejsem démon..." Zašeptala jsem, když se mě zeptala, jestli jsem démon. Když jsem mluvila, tak se poobhlédla po místnosti, ale teď zavřela oči a sedla si na gauč. "Zoe já... Nejsem démon. Nemůžu nakráčet za svým mistrem a zabít ho. Bydlí v obrovském domě plného zabijáků. Sama ho nezabiju. V tom nemám šanci. Moje jediná šance by byla, kdyby jednou konečně přišel on sám a já ho mohla zabít. Dokud se ale bude schovávat v tom domě..." Povzdechla jsem si smutně a omluvně se na Zoe dívala. "Vím, že to je ode mě bázlivé, ale..." Ani nedokončím větu. Věděla jsem, že Zoe ví, co tím chci říct.

Zašeptala že není démon a tak si ji se zájmem prohlédnu, věděla jsem že není, necítila jsem z ní žádnou temnou magii, měla to být spíše jenom jakási slovní hříčka, která se mi asi moc nevyvedla. S povzdechem se ji zadívám do očí a vyslechnu si její slova.
"A co když on zabije tebe? Jsi vážně tak sobecká že si neuvědomuješ, že by na tobě mohlo někomu záležet? V tomhle jsi stejná jako Nathaniel," zasyčím na ni, ale hned na to když poznamená že je to od ní bázlivé a smutně se na mě zadívá, povzdechnu si a vyskočím z křesla. Pomalu k ní dojdu a střelím ji lehkou facku na tvář.
"Tohle neříkej, není to bázlivé. Je dobře že jsi opatrná a nenakráčíš tam sama," vydechnu trochu naštvaně, ale hned na to se můj výraz změní. Byla jsem v rozpoložení a v mých očích se odráželo hned několik emocí.
"Chci jen aby jsi věděla, že na to nejsi sama, jasný? Na to nezapomínej," zavrčím tiše a nakonec od ni odstoupím. Chtěla jsem se omluvit za tu facku, ale nakonec jsem to nechala být.
"Asi půjdu domů, zase ti zavolám, jestli mohu přijít, dobře?" vydechnu a tiše vyčkávám na její odpověď.

Miriam si mne vyslechla ale namítla, že by mohl zabít on mě. Hned na to mi střelila do obličeje, že jsem sobecká, když si neuvědomuju, že by na mně mohlo někomu záležet. V tomhle jsem podle ní stejná jako Nathaniel. Vlastně to na mě zasyčela. A jakmile jsem poznamenala, že to je ode mě bázlivé, hned byla na nohou a nakráčela ke mě. Ani nemrkla a dala mi facku, ne že by byla nějak silná, ale zabolela na chvilku. Překvapeně jsem na ní zamrkala. To jsem od ní vážně nečekala, ale možná jsem jí potřebovala a určitě jsem si ji zasloužila. Dívala jsem se jí do očí, zatímco mi odpovídala. Já byla pořád překvapená, ale v jejích očích jsem nenašla jen zlost nebo naštvání. Míchalo se v nich hned několik emocí a já hned pochopila, že je z toho Zoe rozpolcená. Nakonec mi řekla, že na to nejsem sama a že na to nemám zapomínat. To jsem se už trochu probrala z té facky a potichounku jsem přikývla.  Chtěla jsem k ní přijít zase o krůček blíž a obejmout jí, jenže v tom řekla, že asi půjde domů a zase mi zavolá, jestli může přijít. Ale neodcházela. Čekala na mou odpověď. Ještě, než jsem kývla, že souhlasím, jsem přistoupila o ten krůček blíž a objala ji. "Děkuju...vím že tu nejsem sama...ale jsem tak sobecká, že tě nechci vystavovat nebezpečí. Vím, že by ses určitě ubránila... Ale já to nechci ani riskovat." Zašeptala jsem potichu v objetí a  pak ji pustila. "Doufám, že přijdeš zase brzy." Pousmála jsem se na ni omluvně nakonec.

Už jsem nic neříkala, jenom jsem se s úsměvem rozešla ke dveřím, u kterých jsem ale na chviličku zastavila. Přemýšlela jsem kdy bych se tak mohla stavit, ale nakonec to nechám být, přece jenom se čas najde a já doufám že mezitím neudělá nějakou pitomost. Navíc jsem také měla pár záležitostí, které jsem chtěla udělat a tak s povzdechem vezmu za kliku.
"Dej na sebe pozor," vydechnu a nakonec vyjdu ven. Zabouchnu za sebou dveře a pomalu se vydám domů. Už jsem se celkem těšila na Nathaniela a na horkou sprchu, alespoň tu jsem si chtěla po dnešním dni dopřát. Potřebovala jsem na chvíli vypnout, nepřemýšlet a utřídit si myšlenky, pocity, které se mnou házely na všechny strany. Kam jsem se to zase dostala? I když můj život začínal být o něco normálnější, jelikož jsem byla poměrně v bezpečí a dlouho jsem žádného démona nepotkala. No, to jsem ještě netušila co se stane během tohoto týdne...

Zoe se s úsměvem rozešla ke dveřím a ještě se na chvíli zastavila, jako by chtěl něco říct. Nakonec ale vzala za kliku a otevřela dveře. Ještě vydechla, ať na sebe dávám pozor a tak jsem se usmála. "Rozkaz! Ale ty taky." Pousmála jsem se na ni a pak už se dívala, jak prochází dveřmi a zavírá je za sebou. Doufala jsem že zavolá nebo rovnou přijde brzy. Ale taky měla pravdu a já bych se měla nějak zbavit mistra. Musím to zařídit už kvůli Zoe. Nechtěla jsem, aby si o mě musela dělat starosti. Navíc, jestli si můj mistr už najímá upíry a jim podobné bytosti, tak mám už opravdu problém. No, prostě něco vymyslím. Teď jsem se ale šla zase převléct do něčeho pohodlnějšího a bez tolika skrytých zbraní.