Mirys & Miriam

Nakonec jsem oči zastavila při pohledu do jejích očí. Usmála jsem se a objala ji, když se mi svěřila, že se cítí skvěle. "Taky si tohle všechno s tebou moc užívám." Špitla jsem a objímala ji. Když jsem ale otevřela oči, měla najednou růžové vlasy. Pomalu jsme se odtáhla s úsměvem stále na rtech. Když jsem se jí pustila, měla vlasy zase hnědé. "J..já nechci být nějak vtíravá...ale...co jsi zač? Totiž je mi s tebou tak dobře, jako už dlouho s nikým, ale...Mění se ti barva vlasů... Jak to děláš? Tedy mění se ti nejspíš i trochu postava, ale...Ne že bych tě očumovala....totiž..." Zhluboka jsem se nadechla. "Nechci tohle zkazit. Chci...chtěla bych mít kamarádku, jako jsi ty, jsem jen....zvědavá." Zašeptala jsem a pousmála se opatrně. Vážně jsem tohle nikdy nechtěla zničit. To...začínající přátelství. Sakra, bylo mi s ní tak moc dobře, že jsem si už teď nedokázala představit svůj malý svět bez jejích očí, úsměvu a povaze. Ale zvědavost mě nutila zeptat se na to.

Sledovala jsem ji, šla pomalu ke mě a já se musela pousmát. Přemýšlela jsem ale okamžitě jsem zpozorněla, když mě objala. trochu mě to překvapilo, ale nechala jsem si to líbit a tak jsem ji na chvíli obmotala ruce okolo pasu a spokojeně vydechla na její rameno. Taky si se mnou tohle všechno moc užívala a já za to byla opravdu ráda. Na chvíli jsme zavřela oči, ale po chvilce jsem ucítila jak mě pouští a couvá dozadu, což mě donutilo oči zase otevřít a zjistit co se stalo. Stále se na mě dívala s úsměvem, což bylo trochu zvláštní, protože jsem z ní cítila jakousi nejistotu, sledovala jsem ji a chtěla něco říci, ale začala mluvit dříve než já. Nechtěla být vtíravá, ale zeptala se mě co jsem zač. Lehce se zamračím a ustoupím dozadu, nechápala jsem. Otevřela jsem ústa že něco řeknu, aby mi ujasnila co myslí a o čem přesně mluví, ale nakonec jsem nic neřekla, jenom vydechla horký vzduch plic a dál ji poslouchala. Vypadalo to že se trochu zamotala ve slovech, neměla jsem ji to za zlé, ale překvapilo mě když poznamenala že se mi mění barva vlasů a trochu i postava. Párkrát překvapeně zamrkám a sleduji ji. Nechtěla tohle zkazit, chtěla mít kamarádku jako já, jenom je zvědavá. Nemohla jsem jí to mít za zlé.
"Kamarádku?" vydechnu a můj pohled se na chvíli změní. Všechny mé přátelé jsem opustila a ty které jsem neopustila zabili démoni. Všechny jsem nechala za sebou, pustila je aby na mě zapomněli. Byla jsem teď succubou která byla nucena žít v osamění a to osamění bylo snad horší než smrt. Ačkoli jsem si to nechtěla přiznat, trápilo mě to, ale koho to zajímalo. Nikoho jsem neměla a ten pocit že mi něco schází tady pořád byl. Do očí se mi nahrne pár slz, ale zkusím je rychle zahnat. Pár mi jich však uteče a proto si je setřu z tváře.
"Omlouvám se," vydechnu a zalapám po dechu. Moc jsem nerozuměla tomu co říká, ale určitě to má co odčinění s mou prokletu schopností. Jenže jak mě viděla? Měnila se mi barva vlasů? Nikdy se mi nic takového nestalo, byla jsem zmatená.
"P-promiň ale mohla by jsi to trochu lépe vysvětlit, trochu nerozumím tomu co říkáš," upozorním ji a raději ustoupím ještě o krok dozadu. Nechtěla jsem ji nijak vystrašit nebo tak a proto jsem raději zůstala stát dál a sledovala ji tak trochu rozpačitě a sem tam mi pohled padal k podlaze.

Bylo vidět, že je díky mě rozpačitá nebo nervózní. Možná i trochu vyděšená. Ucouvla ode mě a pak ještě o pár krůčků. Požásala mě, abych jí to upřesnila, jak to myslím a znovu ucouvla. "P..promiň, nemusíš mi odpovídat, jestli nechceš. Já jen..." Přistoupila jsem k ní zase blíž a zlehka a opatrně ji vzala za ruku. "Když se tě dotýkám máš růžové vlasy a trochu jinou postavu, než když se tě nedotýkám a máš hnědou barvu vlasů. Jsem z toho trochu zmatená a...vím že je to jakýsi druh magie. Můžeš mi to říct, jsem zvěromág. Měním se na nějaká zvířata, ale ty... Ty se měníš do jiné lidské podoby... Je to tak ne?" Zeptala jsem se opatrně, ale nepouštěla ji. "Vážně jde jen o mou zvědavost, Zoe. Nemusíš mi to říkat, věřím ti." Ujistila jsem ji, aby se ode mě už neodtahovala. Sama jsem sice byla překvapená, jak rychle si mou důvěru získala, ale nerada jsem ji viděla takhle. Ta usměvavá Zoe... ta vypadala tak šťastně, že mi jen pohled na její tvář vykouzlil úsměv na rtech. "Kdybys chtěla, můžeme xělat, jako bych se na to nezeptala, protože tvůj úsměv mi chybí uz teď. A bojím se, že jsem to celé pokazila." Povzdechla jsem si smutně a ucouvla o krůček se sklopenou slavou aby měla prostor, a abych ukázala, jak moc mě to doopravdy mrzí.

Na chvíli zavřu oči, ale nenechávám je dlouho zavřené než se odhodlám k tomu je otevřít. Rukou vystřelím k přívěsku, kterého se chytím. Uklidňoval mě asi tak jako voda, kterou jsem opravdu zbožňovala. Netušila jsem, kde se ve mě ten pocit bere, ale jakoby byl mou součástí. Dívka přede mnou se omluvila, nemusela jsem odpovídat jestli jsem nechtěla... jenom, jenom co? Mlčela jsem a nic neříkala, nevěděla jsem co říci dokud mi to nevysvětlí. Nakonec přistoupila až ke mě a já do ni zabodla své oči. Když mě uchopila za ruku, lehce jsem se zamračila. Měla jsem takový zvláštní pocit, nebyl ani nepříjemný, nedokázala jsem to popsat slovy. Za dobu co držela mou ruku jsem ji bedlivě poslouchala abych pochopila co se mi snaží říci a když řekla že mám růžové vlasy jenom protože mě drží za ruku... Zůstala jsem na ni nevěřícně hledět. Nakonec stejně odstoupila a opět poznamenala že jde jenom o její zvědavosti.
"Ty... mě vidíš takovou jaká jsem?" řeknu zcela zaraženě a šokovaně, překvapení na mě bylo rozhodně znát. Ne, vždyť to není možné. Zhluboka zalapám po dechu a zatřepu hlavou. Přiznala mi že je zvěromág, takže se měnila na zvířata? Znovu se na ni zadívám a změřím si ji přísným pohledem.
"Co jsi zač? Poslal tě Mephistopheles aby jsi mě zmátla a podvedla? Nebo k němu přivedla?" zavrčím na ní a doslova odskočím dozadu jako kdyby pro mě byla výraznou hrozbou. Její zbytek vět jsem ignorovala a nedávala jim žádnou váhu, byla jsem teď napjatá a ostražitá, připravena se bránit pokud budu muset. Ale co když jsem se mýlila?
"N-nebo ne? Unáhlila jsem se?" vykoktám ze sebe, už jsem netušila co si myslet a byla jsem zmatená. Co jsem měla dělat? Ztrácela jsem dech a slova, nedokázala jsem logicky přemýšlet, což byla chyba.
"Nikdo mě nevidí takovou jaká jsem, je to prokletí které mi zničilo život, magie která mě pronásleduje na každém kroku a já s tím nemůžu nic udělat, nenávidím se za to, nenávidím to, proklínám to že jsem se narodila," odpovím ji trochu nevrle, ale rozpačitost mě opět dožene a já natěžko polknu. Ty pitomé slzy jsem zahnala zpátky, nebudu brečet.

Odskočila ode mě, což mě ranilo. Myslela si, že mě něiro poslal. Sotva jsem dokazala pobrat, co mi tu říká. "Kdo? Ne...rozhodně mě neposlal, proč by to dělal? Co od tebe chce?" Zeptala jsem se smutně. Vyděla jsem jak je překvapená, že ji vidím ve dvou podobách. "Co je špatně? Já...to nechápu. To..tě nikdo nevidí ve dvou podobách? Nikdy nevidí tvou druhou podobu?" Nechápala jsem smutně. "J..já chápu, že ji nemáš ráda. Taky mě kvůli tomu co jsem vlastně zač, uháněli lovci. Tedy nebylo to kvůli tomu samotnému. Přispělo k tomu i to, ze jsem utekla, ale nebýt toho kdo jsem, nehledali by mě tak urputně." Zamumlala jsem smutně a sedla si na zem tam, kde jsem stála. "Prosím...jen...neodtahuj se ode mě takhle. Nechtěla jsem to zničit. Vážně ne." Zašeptala jsem smutně a koukala jí jen k nohám. Nedokázala jsem se jí teď podívat do očí. "Jestli..." naprázdno jsem polkla abych zahnala slzy. "Jestli chceš, můžu odejít." Zamumlala jsem, ale bylo na mě vidět jak jsem na sebe naštvaná, že jsem to tak pokazila. "Kéž bych se nikdy nezeptala." Zašeptala jsem a zvedla se pomalu. "Půjdu se převléct...a pak...klidně odejdu... Rozmysli si zatím jestki chceš abych odešla nebo zůstala." Zašeptala jse prosebně a šla se převléct. Ale nez jsem vešla do ložnice, ješě jsem se ohlédla na Zoe. "Já tě takovou chci vidět...." Špitla jsem a pak zmizela za dveřmi a převlékala se.

Zeptala se jestli mě nikdo nevidí ve dvou podobách, poté dodala že neví co je špatně. Za krátkou chvíli toho řekla tolik, ale já tam stála jako přikovaná k zemi a i když jsem slyšela všechno co mi říká, jako kdybych uvízla v téhle chvíli a snažila se přijít na důvod. Viděla mě takovou jaká jsem skutečně byla, ono to bylo možné? Není to tak, že bych nebyla ráda, naopak byla jsem za to opravdu ráda ale teď jsme byla příliš v šoku na to abych reagovala nějak srozumitelně. Mluvila o lovcích co se jí snaží dostat za to kým je, prozradila mi vlastně že je zvěromág, takže byla stvořením nadpřirozena tak jako já. Se smutným zamumláním si sedla na zem, dívala se na mě a chtěla ať se od ní neodtahuji, nechtěla to zničit, zopakovala.
"Zničit..." zašeptám a pokouším se nějak vzpamatovat z prvotního šoku. Chtělo sem i brečet ale zároveň jsem se jí chtěla zeptat jak je to možné. Dotek nikdy nijak nenarušil mojí magii, tak jak?
Pokud bych chtěla může odejít, ne nechtěla jsem ať odchází. Neposlal ji Mephistophelles, takže to bylo v pořádku. Tedy dokud se nevyřeší ta věc s magií. Přála si aby se nikdy nezeptala a chtěla ať se rozhodnu než se převlékne. Ve dveřích ještě stačila říci že mě takovou vidět chce a nakonec je za sebou zavřela. Šaty ze sebe sundám a převléknu se do původního oblečení, nakonec se rozejdu k oknu a posadím se na parapet. Zadívám se do dálky a snažím se přijít na správná slova. Rozhodně jsem nechtěla ať odejde, ale měla jsem strach ji říct kdo jsem, nemůžu jí to prostě jenom tak vpálit do obličeje, pravděpodobně by to ani nepochopila, nebo možná ano, ach kdo ví. Co mám tedy udělat?
"Nechci aby jsi odcházela," zakřičím nahlas z okna nejvyššího patra hotelu, takže to musela slyšet i ona. Měla to slyšet, chtěla jsem ať to slyší. Nakonec se zhluboka nadechnu čerstvého vzduchu a uklidním se. Chce to klid a chladnou hlavu, jako vždycky. Zvládneš to Miriam, zvládneš. Dál jsem vyčkávala než se z místnosti vrátí a pohupovala nohama v pohodlném sedu na parapetu.

Zaskechla jsem její hlas. Nechtě abych odchàzela. A zjevně z toho co se děje bsla v šoku tak, jako já. Vrátila jsem se a šla k ní pomalu. Opřela jsem se o parapet těsně vedle ní. "Jsem ráda, že mě tu chceš. A...neříkej mi kdo jsi. Jen..mi vysvětli co je to za magii. Prosím tě jen o tohle." Pousmála jsem se opatrně a omluvně. "Jak to, že tě já vidím, když nikdo jiný ne?" Zeptala jsem se do větru a dívala se někam do dáli. Už jsem nebyla tik zvědavá, co je zač. Bylo vidět, že mi nechce říct. Ale já se teď musela zamyslet nad tím zvláštním, dlouhým jménem počínajícim na písmeno M. Určitě jsem ho už někdy slyšela, ale nemohla jsem si vzpomenout kdy a v jakém kontextu. Teď jsem na myšlenku na to zahnala a podívala se na Zoe. "Znám tě jen pár hodin, ale stačí mi ti k tomu, abych věděla, že tě mám ráda. Vážně jsem se s tebou před tím bavila. A chtěla bych se zase bavit. Zase moct obdivovat tvůj krásný úsměv." Špitla jsem a zlehka ji pohladila po tváři.

Slyšela jsem klapnutí dveří, takže jsem se mohla ujistit o tom, že opustila ložnici. Doufala jsem že přijde, kdyby se teď rozhodla odejít, nezastavovala bych ji, nebyl to můj způsob. Někdy bylo lepší když na mě lidé zapomněli, nedostali se tak kvůli mě do problémů a koneckonců to neohrožovalo jejich život. S povzdechem na chvíli zavřu oči, ale o chvíli vedle sebe zaslechnu její zvonivý hlas. Řekla mi že ji nemusím prozrazovat svůj původ, ale chtěla abych ji vysvětlila o jakou magii jde. A také byla ráda že jí tady chci. Zhluboka se nadechnu a pootočím na ni hlavu, těšilo mě že neodešla.
"Jsi první osoba se kterou jsem se tady tak nějak dala do řeči, zasloužíš si vědět pravdu," povzdechnu si a párkrát pohodím nohama, ale pozornost od dívky neodpoutávám. Chystala jsem se něco říci, ale jakmile pokračovala, opět jsem se zaposlouchala do jejího hlasu. Opravdu se mnou bavila a nechtěla aby to skončilo, chyběl by ji můj úsměv a to že mě má ráda, znělo to tak zvláštně.. Jak dlouho jsem podobnou banálnost neslyšela? Bylo to už dlouho, tak dlouho, že už mi to přišlo normální.
"Magie, říkám ji Mirall Veritat... Ukazuje lidem jakýsi ideál osobnosti, který si vysní, jinak řečeno jako ideál jednotlivce, ať už je to dívka nebo muž, matka, sestra, nezáleží na tom. Každý mě vidí jinak, tak jak by si vysnil svůj protějšek. To má za následek, že mě nikdo nevidí takovou jaká skutečně jsem," vydechnu a potom odvrátím pohled směrem někam do města.
"Nedokážu ji ovládat, je to moje prokletí," prokletí za to, čím jsem se narodila. To už ale nahlas nepovím, jenom tiše vydechnu a prázdně se zahledím do dálky.
"Omlouvám se, asi jsem reagovala přehnaně ale mám za sebou krušné roky, nechci ti lhát," vydechnu a nakonec se pootočím na dívku a zahledím se ji do očí, donutí mě to k lehkému úsměvu. Jak moc mě ta samota změnila? Brr, takhle jsem se přece nikdy nechovala, tohle nebyl můj styl ani způsob. Nebo mě hraní si s lidmi natolik omrzelo? Už jsem ani nedokázala říci, o co se vůbec snažím.

Prozradila mi, jak ta její magie funguje. Že každý vidí ideál toho, co si vysní. Zamyšleně přikývnu. Vnímala jsme ji, jen mi teď vrtalo hlavou, proč ji já vidím ve dvou podobách. "Když tě každý vidí jako něco dokonalého, co si vysnil...Tedy někoho, znamená to, že tvou pravou podobu nikdo nevidí? Vůbec nikdo? Ani tvá rodina?" Zeptala jsem se opatrně a prohlížela si u toho její obličej. Neměla jsme ani tušení, co všechno si kvůli tomu musela vytrpět. Já sama byla nesvá ve společnosti čtyř a více lidí, ale ona... Zoe jich kolem sebe musela mít vždycky hodně. Těch, kteří chtěli to, co viděli. "No...Tak když krušné časy jsi zažila...co se teď jít trochu bavit? Jako před tím?" Pousmála jsem se a snažila se ji trochu rozptýlit, aby se zase zářivě usmála. "Co kdybych ti vybrala šaty, v kterých tě chci vidět a ty mě?" Nadhodila jsem a pousmála se. "Nebo bych se mohla pokusit o podobný koktejl, jako jsi udělala ty, ale pochybuju, že by byl tak dobrý." Varovala jsem ji rovnou. Byla jsem zvědavá na to, jaká je. Už jsem tak nějak věděla jak vypadá ve své pravé podobě, teď ještě zjistit, jaká vlastně je její povaha.

Dýchala jsem už nějak tak smířeně a v klidu. Soustředila jsem se na slova mé nové kamarádky, tedy doufala jsem že mou kamarádkou bude, i když by bylo bezpečnější kdyby se mě vyvarovala. Položila mi otázku, tušila jsem že se na ni zeptá, bylo to zcela normální a já jí nechtěla lhát, opravu nechtěla. Skoro jako kdybych se v tomhle městě snažila zahodit to co jsem, čím jsem byla a začít s čistým štítem. Bylo by to nejlepší, vyvarovat se problémům a neupozorňovat na sebe, stát se prostě nikým.
"Ani má rodina mě nevidí takovou jaká jsem, moje matka mě vídávala jako dokonalou dceru a můj otec...," vydechnu a na konci se zastavím a zarazím. Nechtěla jsem o tom mluvit, opravdu nechtěla, hnusilo se mi to. Už jenom to pomyšlení a to jsem byla démon s žaludkem skoro pro všechno. Rozhodnu se to přeskočit a zareagovat na její další větu.
"To bych uvítala, jen nevím jestli na to dokážu tak snadno zapomenout, omlouvám se, opravdu jsem nechtěla pokazit náladu, jenom by mě nikdy nenapadlo že někdo zahlédne mou pravou podobu," vydechnu a lehce se pousměji. Nakonec se otočím do místnosti a seskočím z okna. Už jsem byla klidná a vyrovnaná, slzy se z mých očích vytratily a já se zase mohla usmát. Bylo to od Mirys moc hodné, snažila se mě vrátit zpátky do dobré nálady a já to ocenila. Proto jsem polkla zbytek pochyb a opět se usmála.
"Zvládneme obojí, času máme dost, pokud tedy někam nespěcháš," pousměji se a prohlédnu si ji. Byla jsem za její přítomnost ráda a poprvé jsem upřímně děkovala za to, že jsem se s někým tak skvělým mohla poznat.
"U čeho chceš začít?" zeptám se s úsměvem a očima prolétnu celou místnost.

Pozorně jsem Zoe naslouchala, ale když se zarazila a o svém otci dál mluvit nechtěl, nenutila jsme ji. Byla jsem moc ráda za to, že se alespoň chytila mé nabídky pro zlepšení nálady zase, i když si myslela, že na to tak rychle nezapomene. "No..já se budu snažit, abys na to zapomněla rychle." Usmála jsem se se šibalským úsměvem a vrátila se s ní kousek do místnosti. "No...tak vzhledem k tomu, že to není tak dávno, co jsme vypily sklenku tvého dobrého džusíku, tak bych začala s těmi šaty. Když už je tu máme tak hezky vystavené." Zavrněla jsem a rozhodla se neskrývat žádné své pocity. Ne teď. Alespoň by se Zoe mohla chytit a taky rychle zapomenout na rozhovor, který jsme vedly před tím. Tedy já se rozhodla zapomenout na to nedorozumění, ale fakta, která mi prozradila jsem si dobře zapamatovala. Stejně jako jsem nedokázala zapomenout na to, že mi vlastně řekla, že po ní někdo jde. Stejně jako po mě. Už jen kvůli tomu jsem alespoň trochu věděla jak se cítí. Jako nějaká srna, kterou se snaží lovci polapit, jako lovná zvěř. Zavrtěla jsem hlavou, abych přestala myslet na takové věci a zase se zaměřila se zářivým úsměvem na Zoe. "Takže...Já bych tě hrozně ráda viděla v těchhle." Ukážu na šedé korzetové šaty se sukní kousek pod zadek a natáhnu se pro ně. Podám je Zoe a pousměji se. "Jestli bych směla tak ve tvé pravé podobě prosím." Dodala jsem nesměle a skousla si ret. Trochu jsem se bála, abych neudělala tímhle něco špatně. Tím upozorňováním. Ale pravda byla taková, že jsem toužila vidět ji jen v její podobě. Jak jsem ale věděla, tak ona to neovládá, tedy tušila jsem to.

Usmála se společně s šibalským úsměvem a já se proto zhluboka nadechla a s novým sebevědomím přikývnu na její poznámku o tom, že se mě pokusí rozveselit abych na to rychle zapomněla. Byla jsem za tuhle chvíli ráda a tak nějak s mi ulevilo, že jsem ji o své magii mohla říci a nelhát ji. Sice jsem ji neřekla co jsem tak úplně zač, ale kdo ví, třeba časem dostanu odvahu a budu si jistá, že to bude v pořádku. Teď jsem ale tu jistotu neměla.
"Opravdu ráda se znovu podívám na tvou krásnou štíhlou postavu a elegantnost, kterou ti šaty dodávají," zasměji se a myslela jsem to opravdu vážně. V těch šatech vypadala tak božsky, že jsem měla chuť si ji vyfotit a zvěčnit. Byla opět veselá a já se její nálady po chvilce také chytila. Už mi bylo lépe a doufala jsem že se nic nepokazí, dlouho jsem se takto s nikým nebavila. Vlastně to bylo poprvé za celou dobu co jsem byla v lidském světě. Celý život jsem se soustředila na skrývání a útěk a abych přežila, využívala jsem ostatní jako štít, jenže chtěla jsem se změnit. otázkou však bylo, mohla jsem? Když poukázala na šaty ve kterých by mě chtěla vidět a následně se pro ně natáhla, usmála jsem se a vesele přikývla, neměla jsem nic proti, tyhle byly nádherné. Když mě ale poprosila že by mě chtěla vidět v šatech v pravé podobě, trochu sebou zacukám. Uklidni se Miriam, myslela v tvé lidské podobě, ne démonickou. I když tak démonická byla úplně ta pravá, ovšem v té jsem se ji ukázat nehodlala.
"D-dobře," vydechnu úlevněji a zaregistruji s jakou opatrností se zeptala a jak si nakonec zkousla ret. Nejspíše se bála aby mě tímhle nijak opět nerozhodila, jenže už jsem byla přichystaná a částečně obrněná na otázky, očekávala jsem je a tak jsem se na ně mohla psychicky připravit.
"V tom případě mám pro tebe troje šaty na zkoušku, nemohla jsem vybrat jenom jedny," vydechnu a pomalu se s úsměvem vydám k tašce kterou rozepnu. Koupila jsem si tady nové šaty a chtěla jsem aby je vyzkoušela. Chystala jsem se na budoucí ples, takže jsem si je musela koupit, ale jí jsem v nich chtěla vidět první. Po chvilce pátrání vytáhnu z tašky balíček a z balíčku tři nádherné šaty, které zvednu do vzduchu a ušklíbnu se. Dvě z nich byly odvážné a třetí elegantní a ženské, působily magicky.
"Tyhle," pousměji se a hravě si olíznu rty. (1 2 3)

Na mou žádost trochu nervózněji přikývla. Chvilku jsme se vážně bála, že jsem to znovu pokazila, ale Zoe pak došla k tašce s tím, že pro mě má troje šaty. Pokrčila jsem rameny. "Tak proč ne." Přikývla jsem a vzala si troje šaty, které mi podala. Byly složené a tak jsem jen v tichosti doufala, že mi všechny zakryjí záda. Ale to už jsem šla s úsměvem na tváři a třemi šaty do ložnice. Přivřela jsme dveře, ale už je nezavírala úplně. Vysvlékla jsem se do spodního prádla a až nyní jsem si všechny prohlédla. Všechny byly tak elegantní, vkusné a sexy. Skoro mi samy o sobě vyrazily dech. Ale černé mi určitě nezakryjí všechny jizvy na zádech a ty částečně průhledné... Bála jsem se, že ani ony. Zhluboka jsme se nadechla a oblékla si tedy první ty červené. Padly mi, jako by snad byly ušité přímo na mě. Jedním pohybem si je zapnu a pak jistým krokem vyjdu z ložnice a předvedu se Zoe jako jsem už jednou viděla modelky. Samozřejmě jsem ji chtěla pobavit a tak jsem to dost přeháněla, dělala různé pózy a poslala jí i vzdušný polibek. Pak jsme se tomu zasmála a jednou se normálně otočila kolem do kola o 360 stupňů. "Ráda bych ti řekla, že by ti tyto slušely, ale červená v kombinaci s růžovou se mi moc nelíbí, promiň. Pousmála jsem se a prohlédla si konečně Zoe, která se oblékla do šedých šatů, které jsem jí vybrala. Neuvěřitelné. Myslela jsem, že krásnější než v těch minulých šatech už nebude, ale pletla jsem se. A teď jsem pro tu krásu neměla slov, jednoduše se popsat nedala.

Tak proč ne, hlesla a já chvíli mla pocit jakoby jí to vadilo. Ale nakonec mě přesvědčila že jí to nevadí a šaty si vyzkouší. Byla jsem za to ráda, bylo to pro mě něco nového, byla jsem nadšená a užívala jsem si snad to, že mám poprvé za život někoho, koho jsem mohla nazývat kamarádkou, jak já doufala že to vydrží. NA chvíli zavřu oči a zaposlouchám se do okolních zvuků. Slyšela jsem kroky Mirys, která mířila do ložnice a cestou si prohlížela šaty, které jsem ji podala. Když dívka zmizela ve dveřích, otevřela jsem své jantarové oči a zahleděla se na dveře, za kterými byla. Nevěděla jsem o co se snažím, koneckonců jsem měla pocit, že to dopadne špatně, přece jenom já byla démon, zabíjím když musím a skoro nikdy v životě jsem toho nelitovala. Mohla jsem vůbec odčinit svoje hříchy? Musela jsem s nimi žít tak jako každý, možná právě tohle je můj trest. Možná právě proto bych se měla vzdát. Lehce zatřepu hlavou. *Teď na to nemysli a užívej si společnosti Miriam, jasný?* napomenu se a zaženu všechny pochmurné myšlenky pryč. Teď na to není vhodná chvíle.
Najednou se dveře otevřou a přede mnou se opět vynoří překrásná bruneta s nebeskýma očima. Kráčela jako modelka a dělala u toho různé pozy, musela jsem se ušklíbnout, vypadala hrozně sexy. S úsměvem se jí zadívám na plné rty a nakonec když sem i otočí, vesele vypísknu a zatleská m ji.
"Vypadáš v nich skvostně, jakoby na tebe šité byly," podotknu a usměji se. Vypadala v nich opravdu nádherně. Já na sobě měla už ty černé které mi vybrala a taky se mi neskutečně líbily, nemohla jsem se jich nabažit, byly taky moc krásné. Možná bych si mohla vzít tyhle, i když ty černé bych volila raději. Když si mě prohlédne a řekne že ty červené vy k růžovým vlasům nešly, lehce se pousměji.
"Pochybuji že ideálem ostatních bude někdo s růžovýma vlasama, takže hodící se a nehodící neřeším," podotknu a lehce se pousměji, ano nikdo mě neviděl taktovou jakou jsem byla. Nikdo nevěděl že mám růžové vlasy a že to na koho se dívají, toho koho se dotýkají a s kým tráví čas nejsem já. A já jim to nemohla vysvětlit, nemohla jsem to ovlivnit a to mě štvalo. Znovu jsem se nadechla, ale smutek mě trochu přemohl a můj úsměv se na chvíli zase vytratil.
"Nechci vypadat nevděčně, omlouvám se," vydechnu a donutím se k lehkému pozvednutí koutku. Co to se mnou poslední dobou bylo? Cítila jsem se příšerně.

Prohlížela jsem si ji a nemohla od Zoe odtrhnou oči ani na pár vteřin. Bylo to snad součástí její magie? Možná... Ale na tohle teď myslet nebudu. Zlehka ji vezmu za ruku a prohlédnu si ji znovu v její pravé lidské podobě. "Awww." Zavrněla jsem spokojeně. "Takhle vypadáš ještě úchvatněji." Usmála jsem se a rychle potlačila touhu políbit ji. To přece nešlo...Byla dívka jako já. Zahleděla jsme se jí do očí a ty mne znovu okouzlily. "Ty to možná neřešíš, ale já to za tebe řešit budu." Uculila jsem se. "I když...na druhou stranu je pravda, že nechat tyhle šaty nevyužitý by byl hřích." Přikývla jsem na oko zamyšleně. Ale hned se zase usměji. "Ale ty co máš na sobě teď...nevím, ale podle mě ti nic jiného nemůže víc slušet." Usmála jsem se a ani si nevšimla, že mi trochu zrůžověly tváře. Možná to bylo kvůli těm myšlenkám při kterých jsem nespouštěla oči z jejích rtů, které mě vábily svým dokonale plným a jemným vzhledem. Potěšilo mě ještě víc, že to jsou její pravé rty. Ty, které nikdo jiný zřejmě nemohl vidět. Byl to zvláštně uspokojující pocit vědět, že ji smím vidět takovou, jako nikdo jiný. Překrásnou a plnou života - tedy když se usmívala. Když jí koutky klesly a úsměv zmizel zamrzelo mě to. Ale když zmínila to, že nechce vypadat nevděčně a omlouvala se... Jen jsem zavrtěla hlavou. Nechci abys měla na tváři nucený úsměv... Ten ti nesluší. Prostě se usmívej jen tehdy, kdy se ti opravdu chce, ano?" Pousmála jsem se a pohladila jí při tom po tváři. Měla na dotek tak hebkou pokožku. Určitě o sebe pečovala a když jsem teď poprvé pořádně vzdechla její vůni... Bohové - nic sladčího jsem nikdy v životě necítila. Pohlédla jsem na kupu šatů a pak se usmála zase na Zoe. "Co bys teď ráda dělala? Mám ti předvést ty další šaty ještě?" Zeptala jsem se. Ale pak ji rychle zarazila, než stihla odpovědět. "Ne, ne... Ukážu ti na sobě ještě ty dvoje šaty a ty zatím budeš přemýšlet nad tím, co by ti vážně udělalo radost. Něco..klidně bláznivého, co bychom spolu teď mohly podnikout, abys měla na tváři zase ten krásný úsměv. Co ty na to?" Usmála jsem se nadšeně. Nemohla jsem si pomoct, ale toužila jsem po tom ji rozveselit. I když nebudu popírat, že i mě tohle nepřemýšlení nad problémy a starostmi dělalo moc dobře a nechtěla jsem si tu zábavu nechat proklouznout mezi prsty. Obzvlášť ne, když jsem potkala někoho tak báječného, jako je Zoe.

Spokojeně zavrněla a já musela uznat že je to opravdu sladké gesto. S úšklebkem si ji znovu prohlédnu, opravdu ji to slušelo a byla krásná. Ani nemusela využívat nějaké magie, byla přirozeně nádherná a nejedna dívka by ji záviděla krásnou tvář. Stále mě držela aby viděla mou pravou podobu a já se při té představě trochu začervenala. Viděla mě takovou jaká jsem byla, pořád jsem tomu nerozuměla, byla jsem tolik let zvyklá že nikdo neuvidí mé pravé já, že už jsem se ani nesnažila o změnu.
"Nepřeháněj," odpovím a lehce se pousměji, byla jsem za její slova opravdu ráda. Byla první kdo si mě takto bude pamatovat, tedy... pokud se mě dotkne, jinak má magie působila dál. A teprve teď mě to trklo.
"Mirys? Co když to není ve mě ale v tobě? Kdokoli jiný se mě dotkne, vidí mě stále jako ideál, tak proč ne ty?" vydechnu a zamyslím se. Co když to není ve mě ale v ní? U mě se řádku let nic neměnilo, ale ona byla první, kdo mě takto dokázal zaskočit. Byla zvěromágem, kdo ví jakými schopnostmi ještě prosperovala? Zhluboka se nadechnu a na chvíli se zamyslím. Ne, tak milou dívku můj otec poslat nemohl, nebo ano? Ne, nedostala by se do podsvětí a... nad čím to tu sakra přemýšlím? Do reality mě vtáhly až její slova. Chtěla abych se usmívala jen tehdy, pokud budu opravdu chtít, chápala jsem ji.
"Já jenom nechtěla kazit náladu," pousměji se a nakonec si povzdechnu. Trochu sebou zacukám když mě pohladí po tváři, ale spíše z překvapení, nečekala jsem to a nakonec se na její milé gesto uculím. Zeptala se mě jestli si má vyzkoušet ještě ty dvoje šaty a proto jenom přikývnu. Hned na to ale odbočí a vyjádří se trochu jinak. Lehce nadzvednu obočí a zamyslím se nad tím, co by mi udělalo radost.
"Už jenom tahle chvíle mi opravdu pomáhá, ale co kdybychom se zašli potom projít? Mohla bys mi ukázat kde bydlíš," zasměji se a nakonec si olíznu suché rty.
"Prospělo by mi trochu čerstvého vzduchu a už jsem nabrala nějakou energii," dodám nakonec a vřele se usměji. Zadívám se na mou společnici, která sršela životem, bylo to moc fajn a dodávalo to jakýsi pocit klidu a pohody i mě. Musela být opravdu skvělá.

Byla tak sladká když se červenala, až jsem se skoro neudržela a málem bych ochutnala, jestli tak sladká vážně je. Ale udržela jsem se a usmívala se na ni pořád. Stále jsme ji držela, ale když začne o tom, že je to možná spíše ve mě, tak ji pomalu pustím a nechápavě se na ni podívám. Ve mně? Ale...jak by to mohlo být ve mně? Zamračila jsem se nechápavě a chvíli nad tím přemýšlela, než jsem si zase vzpomněla, že tu nejsem sama. Zhluboka jsem se nadechla a tázavě se zadívala na Zoe, když jsem se jí ptala: "Ale..jak zjistíme, jestli to je ve mě? Co když...Co když svou schopnost začínáš ovládat až teď? Já se třeba dozvěděla to, že jsem zvěromág až...no nedávno." Zamumlala jsem a přemýšlela nad tím ještě chvíli.
Když přikývla na mou první nabídku a pak když se zasmála s tím, že jí pomáhá už jen tahle chvíle, ale šla by se pak projít, mohu jen souhlasně a mile přikývnout. "Dobrá, tak ty si zkus ještě...." Otočila jsem se k šatům a přinesla jedny krátké černé, z jejíchž krátké sukně se spouštěla delší, trochu průhledná látka. "...tyhle." Dokončila jsme větu a podala Zoe šaty, které jsem vybrala. Chtěla, abych ji ukázala kde bydlím. Nejspíš to bylo fér, když já teď vím kde bydlí ona. "Tak dobře." Přikývla jsme nadšeně. "Ale po cestě zajdeme koupit ovoce, abychom si mohly u nás udělat další dobrý džusík." Řekla jsme svou podmínku a zasmála se. Pak jsem ale rychle zaplula do ložnice. Jednak jsem tušila, že nebude protestovat a druhak jsem se už nemohla dočkat, až ji uvidím v dalších šatech, které jsem jí vybrala. Převlékla jsme se do světlých šatů, které mi vybrala. Ty ještě měly látku i na zádech i když byla trochu průsvitnější, ale jizvy přes ni nebyly zřetelné. Kdybych je ovšem měla na nohou, tak by už vidět byly. Trochu jsem se styděla. Nepřišlo mi, že bych byla tak krásná jako Zoe, abych si takové šaty mohla dovolit nosit. Ale slíbila jsem jí, že se jí v nich ukážu a hodlala jsme to splnit. Navíc, já teď věděla, čeho se bojí. Bylo by fér, kdybych se jí nějak svěřila i já. To ale počká na poslední, černé šaty. Zapla jsem si ty světlé, které jsem měla na sobě a tentokrát stydlivě vyšla z ložnice a se skousnutým rtem jsem šla blíž k Zoe, ale hlavu jsem měla teď sklopenou. Ne, určitě bych takové šaty nosit neměla. Byla jsme o tom silně přesvědčená.

Když jsem zahlédla její udivení, došlo mi že jsem to možná neměla vypouštět z úst dokud jsem si nebyla jistá. Jenže já si jistá byla, cítila jsem že je moje magie silnější než já a má vůle, neovládala jsem ji, protože ač jsem se snažila a toužila sebevíc vidět sama sebe v zrcadle takovou jakou jsem opravdu byla, nefungovalo to.
"Chce to čas, nebudeme na to spěchat, omlouvám se neměla jsem nic říkat dokud si nejsem jistá, popřemýšlím nad tím pořádně," pousměji se a nakonec se ušklíbnu. Opravdu jsem ji chtěla vidět v těch průhledných šatech, budou ji neskutečně sedět, myslela jsem si to a věřila v to. Měla na to postavu jako dělanou, těšila jsem se až ji v nich uvidím. Mimo jiné mi přiznala že se dozvěděla že je zvěromág teprve nedávno. Na chvíli se zamyslím.
"To vůbec nevadí, jak jsem již zmínila, popřemýšlím nad tím," pousměji se a na chvíli zalituji že jsem neměla tu odvahu říci ji co jsem zač. Věděla jsem že ještě nějakou dobu ji mít ještě nebudu. Být succubou nebylo něco, za co bych se chtěla a měla chvástat. Souhlasně přikývla a pak se rozešla k šatům, chvíli v nich hledala a chtěla ať si vyzkouším ještě jedny. Nechala jsem ji vybrat a sama jsem se zadívala na chvíli do místnosti a přikývla, byla jsem zvědavá jaké vybere. Po chvilce se na mě obrátila s výběrem jedněch šatů. Krátké, černé a po stranách se spouštěla světlá průhledná látka, která působila trochu jako silon. Byla jsem z nich unesená, tyhle jsem na sobě neměla už pěkně dlouho. Neměla jsem důvod si jen a sebe brát, už dlouho ne. S úsměvem si šaty vezmu a trochu uneseně vydechnu a prohlédnu si je. Pokaždé co jsem se na ně podívala mě fascinovaly a nebylo tomu jinak ani teď. (tady) Nakonec přikývla nad mou nabídkou že bychom sem mohly projít a ukázala by mi kde bydlí. Ovšem měla podmínku, chtěla koupit ovoce a já se musela ušklíbnout.
"Výborně, ještě si sebou vezmu bloček a napíšu ti potom ty recepty," uchechtnu se a šaty položím přes židličku od kuchyňského stolku. Mirys opět zmizela ve dveřích a já v tichosti vyčkávala než si šaty obleče. Spokojenější jsem už snad být nemohla, nebo ano? Pomalu dojdu k umyvadlu a napustím si do skleničky čistou vodu, ze které se napiji. Opět se vrátím do pokoje a když se otevřou dveře, okamžitě se otočím jejich směrem. S pohledem upřeným na Mirys zůstanu šokovaně stát na místě. Dech se mi zatajil a na tvář mi vyskočil nenucený, přirozený úsměv.
"Jsi v nich nádherná," pousměji se a sama k ní přiběhnu. Měla sklopenou hlavu k zemi, proto ji uchopím za obě ruce a zadívám se do jejího sladkého obličeje.
"Podívej se na mě," vydechnu a jednu ruku ji pustím, natáhnu ji k její bradě a hlavu ji lehce pozvednu tak aby se dívala do úrovně mých očí. Lehce nakloním hlavu na stranu a usměji se.
"Nemusíš se stydět, sednou ti přesně jak jsem si myslela, ba i víc" podotknu.

Poznamenala, že si vezme bloček aby mi napsala ty recepty. Uchechtne se a já se také neubráním zachichotání. Měla skvělý smysl pro humor, tedy když na to byla vhodná situace, což teď opravdu byla. Nechtěla jsem ji nechat myslet na něco vážného. Ještě mi slíbila, že nad tím popřemýšlí, nad magií která by snad mohla patřit mě. Na to jsem už nijak neodpovídala a jen přikývla.
Když jsem se jí však ukázala v průhledných šatech, vypadala, jako bych byla snad anděl. Byla jsem dost tvrdohlavá na to, abych tohle nikdy nepřiznala. Zoe ke mě ale přiběhla a vzala mě za obě ruce. "Jsi v nich nádherná." Řekla mi a já se nad tím musela začervenat. "Podívej se na mě." Slyšela jsem její hlas blízko u sebe a pak pustila jednu mou ruku, aby mi zvedla tvář za bradu tak, abych se jí dívala do očí. Lehce naklonila hlavu na stranu a usmála se. Podotkne, že se nemusím stydět. Že mi šaty sednou ještě víc, než si myslela. Potěšilo mě to, ale stejně jsem si myslela, že by v nich ona vypadala mnohem ženštěji. "Tobě by slušely víc." Vyřknu své myšlenky nahlas a prohlížím si její oči. Pohled mi ale sklouzne k jejím rtům, které se na mě usmívaly. "Já nemám postavu na takové šaty... Tedy ano sedí mi, ale... Nemám tak hezké nohy, abych je v těchhle šatech mohla ukazovat. To máš ty." Namítla jsem stále s červenými tvářemi a pohledem upřeným k jejím rtům. Teď ale přejedu pohledem po jejích nohou a zastavím se opět na jejích očích. Ještě se nepřevlékla do těch černých šatů, ale to nevadilo. Na mě stejně ještě jedno převlékání čekalo.

Styděla se, neměla proč, musela jsem se nad tím pousmát bylo to totiž tak moc roztomilé. byla tvrdohlavá a obeznámila mě s tím, že by mi slušely víc. Musela jsem zatřepat hlavou a nechala jsem to být.
"Jsi vážně trdlo," zasměji se a natáhnu ruku k jejím vlasům, na které jsem si už delší dobu chtěla sáhnout. Byly opravdu tak jemné jak jsem si představovala. Sledovala mě neuniklo mi ani to, jak ji oči sklouzly o něco níže k mým rtům, než si nakonec prohlédla mé nohy. To ano, byla jsem na svou postavu pyšná, ale tolik jsem se ostatním neukazovala, kolikrát by to nedopadlo dobře. Moje schopnost mi moc nepomáhala, i když některé věci díky tomu byly mnohem jednodušší.
"To si myslíš jenom ty, já vidím to... co vidím," odpovím, ale nehodlám se s ni hádat. Vypadala v nich prostě perfektně, ale pokud se v nich sama necítila, pak se nedalo nic dělat. Znala jsem to, taky mi některé kousky neseděly a necítila jsem se v nich tak dobře, jak jsem v nich mohla vypadat.
"A já ti dlužím ještě ty jedny šaty," usměji se a nakonec se od ni odtáhnu a dojdu ke stolu, kde byly poslední šaty, které jsem si měla vyzkoušet. Proto jsem po nich hrábla a usmála se. Teď se do nich jenom nějak šikovně navléct. Chvíli jsem přemýšlela jak, poté mi došlo že nemají ramínka a tak bych do nich neměla mít žádnou podprsenku. Počkala jsem až Mirys zapluje do ložnice a nakonec jsem se vysvlékla a pracně se do nich nějak dostala. Jediný problém byl se zapínáním, které bylo v zadu a já na něj nedosáhla, jenom jsem si přidržovala předek šatů aby mi nespadl. Musela jsem počkat na svou kamarádku, aby mi je pomohla zapnout.

Usmála jsme se nad její poznámkou, že jsem trdlo a nepatrně se uchechtla. "Dobře, Prostě tohle každá vidíme jinak." Řekla jsem a vzdálila se zase k ložnici, když řekla, že mi dluží ještě ukázat ty jedny šaty. Přikývla jsem natěšeně, jako malé dítě, ale pak jsem už zaplula do ložnice a oblékla se do posledních šatů, které mi odhalovaly trochu zjizvená záda. Ale i tak si je natáhnu na své tělo a zapnu. Byla jsem na to zvyklá jakožto jediná dívka mezi chlapci a muži. Rozhodně jsem nestála o jejich společnost při oblékání a tak jsem se to prostě musela nějak naučit. "Zoe...já..." Začala jsem, když jsem vykoukla z ložnice. Naprázdno jsem polkla, když jsem ji zahlédla v těch šatech. Vybrala jsem vážně úžasné a byl to překrásný závěr dnešní přehlídky. Jen si je Zoe nejspíš nedokázala sama zapnout. Bez dalších slov se k ní rozejdu a aniž by mě stihla poprosit, zda bych jí šaty zapla, obejdu ji a zip táhnu od jejího kříže až k lopatkám, kde šaty končily. "Vypadáš jako překrásný přízrak." Vydechla jsme jí na rameno a zase jí obešla, abych si ji mohla prohlížet zepředu. Pak si vzpomenu, že jsme jí chtěla říct o svých zádech. Znovu se tedy nadechnu a stáhnu si vlasy na jednu stranu. "Víš...Takové šaty jako ty já nosit nemůžu. Možní jsi mi to prozradila nechtěně, ale něco jsi mi o sobě prozradila a já...nechci aby ses cítila špatně, že o tobě vím něco, co bych neměla... Navíc jsem ti slíbila, že se ti v těchto šatech ukážu... A tak...No já...rozhodla jsem se... Se ti ukázat." vysoukala jsem ze sebe konečně a hodně pomalinku se otočila na místě o 360 stupňů. Dost pomalu, aby si stihla všimnout mých jizev, které jsem jí odhalovala díky tomu, že jsem si vlasy držela na jednom rameni. "Jen mě za to nelituj..." Dodala jsem a pousmála se mírně. Netušila jsem, jak na to bude reagovat. Fen'lin za to chtěl mého mistra zabít, za to, že mi takto ublížil. A já si netroufla odhadovat reakci Zoe.

Tohle jsme prý viděla každá jinak, pousměji se a nechám to plavat. Chtěla jsem si i nadále užívat tuhle chvíli a nechtěla ji kazit svou tvrdohlavostí. Snažila jsem se na zip dosáhnout jednou rukou, ale nešlo to a tak jsem to vzdala. V místnosti za mnou zaslechnu hlas mé společnice, něco chtěla říci, ale dříve než jsem se stačila otočit a odpovědět ji, cítila jsem jak mi zapíná zip od šatů. S úsměvem spokojeně vydechnu a když mi šaty dozapíná, pustím ruce podél těla. Jakmile se vynoří přede mnou, spokojeně zavrním a prohlédnu si ji. Ve tváři měla však zvláštní, starostlivý a pokleslý výraz a vypadalo to, že mi chce něco říci. Nadechla se a pronesla že takové šaty jako já nosit nemůže, poté mluvila dál o něčem co jsem ji prozradit nechtěla a že by bylo fér abych o ní taky něco věděla.... chvíli jsem se na ni dívala a nechápala jsem o čem mluví. Slíbila mi že se v šatech ukáže a rozhodla se mi to ukázat. lehce se zamračím ale nechám ji domluvit. Postaví se přede mě a pomalu e začne otáčet. V šatech vypadala překrásně, ale když se mi naskytl pohled na její zjizvená záda, donutí mě to zvednout ruku, se kterou se lehce dotknu svých rtů. Teď už jsem ji chápala. Nechtěla abych ji za to litovala, chápala jsem ji a proto se zhluboka nadechnu a s úsměvem se ji zadívám do očí. Chytím ji za ruce tak, aby viděla mou pravou podobu.
"Přesto jsi v těch šatech nádherná," pousměji se a nic víc neříkám. Nebyl důvod, jizvy měly určit svůj důvod, ale neodvážila jsem se zeptat co se stalo. Jenom jsem se usmívala a stála jsem tam spolu s ní.
"Nic to nemění na tom, že jsi dokonalá," ušklíbnu se a nic víc neříkám, nebyla potřeba.

Vezme mne za ruce a řekne, že i tak jsem v těch šatech nádherná. Překvapeně jsem si prohlížela její oči, když mi to říkala. "Nic to nemění na tom, že jsi dokonalá," Ušklíbla se a já pocítila slzy, co se mi draly do očí. "Děkuju." Vydechla jsem roztřeseným hlasem a bez rozmyšlení, jsem ji objala. Tohle jsme vážně nečekala, ale udělala přesně to, co jsem po ní chtěla. Nelitovala mě a jestli ano, tak to na sobě nedala vůbec znát. Hluboko v duši jsme ucítila, že přesně tohle jsem si přála od někoho slyšet. *Ach bohové... Přísahám, že tuhle dívku už ze svého života nikdy nepustím.* Byla mi oporou a to se známe pár hodin. Bavila se se mnou, jako bychom byly jen dvě mladé obyčejné holky. Přesně to jsem potřebovala! Potřebovala jsem Zoe. Byla pro mě něčím, co jsme nikdy neměla a mít nemohla. "Tak..jdeme nakoupit to ovoce, ne?" Vydechla jsem po pár dlouhých minutách, kdy jsem ji nepouštěla z obětí. Teď jsem se ale pomaličku odtáhla, abych jí dala zase prostor a mohla si prohlédnout její úsměv, pokud se mezitím nikam nevytratil.

Stále jsem měla na tváři tem milý, upřímný úsměv, který mi tam navrátila. Poděkovala mi a já si mohla povšimnout slz, které se ji vehnaly do očí.
"Mluvím z čisté upřímnosti," odpovím a když mě obejme, překvapen vydechnu a na chvíli se zarazím. nečekala jsem to. Nečekala jsem že mě obejme, ale bylo to příjemné. Pomalu položím ruce okolo jejího pasu, dala jsem si pozor abych je nepoložila na její jizvy, nechtěla jsem ji vyděsit a mohlo by jí to být nepříjemné. Na chvíli zavřu oči, ale netrvá to dlouho a opět je otevřu.
"To já ti děkuji za všechno," pousměji se a když se odtáhne a poznamená jestli půjdeme nakoupit to ovoce, vesele přikývnu a energicky poskočím k židličce, na kterou jsem hodlala šaty odložit. Počkala jsem až Mirys opět zmizí ve dveřích abych se mohla převléci a znovu obléci a tentokrát jsem zvolila své oblíbené klasické oblečení. Jakmile jsem byla hotová, poupravím si vlasy a sepnu si culík na jednu stranu, přehodím si je tak aby byly vepředu. Ještě se natáhnu pro skleničku abych se mohla napít.
"Můžeme vyrazit, jsem hotová," hlesnu tak aby mě slyšela i do ložnice a poberu sebou batůžek, peněženku, bloček s propiskou a naházím tam ještě nějaké věci, jako mobil a podobné. Nechtěla jsem toho tahat moc když půjdeme ještě pro ovoce, takže jsem pobrala jenom to co jsem považovala za nezbytné a mohla jsem vyrazit. Teď už jenom počkat na Mir.

Řekla, že to ona děkuje a chvíli byla zaražená, když jsem ji objala, ale pak mě objala taky kolem pasu. Když jsem se zeptala, jestli teda vyrazíme pro to ovoce, nadšeně přikývla a přiskočila k židličce, na které i předtím nechala šaty. Ještě jí je rozepnu, aby s tím nemusela dlouho zápasit, ale hned na to se vydám do ložnice, kde se také převléknu do svého oblečení. Když hlesla, že je hotová, vyjdu z ložnice a všechny šaty přinesu sebou. Nechtěla jsem jí tu dělat bordel. Odložila jsem je opatrně na židličku vedle té, kde odložila ona ty černé. Ještě si pobrala pár věcí a mohly jsme vyrazit. "Tak jdeme." Usmála jsem se a vyšla ke dveřím. Vzala jsme si tam svou mikinku a otevřela dveře. "Jdeme po schodech tentokrát?" Zeptám se a čekám na Zoe před jejím pokojem, aby mohla zamknout.