Fen'lin a Dale (+Nat)

Začal mi vysvetľovať prečo nie je dobré necítiť strach. Možno mal v niečom pravdu ale ak sa človeka nebojí tak dosiahne toho veľa. „Asi máš pravdu v tom že je užitočný.“ Myknem plecami a potom idem s ním. „To budem rád keď mi to tu ukážeš. Počkaj to sú tu samé drahé podniky? Nemáte tu niečo obyčajné?“ Opýtam sa a pousmejem sa. Zatiaľ to tak vyzeralo že tu je asi všetko pre bohatých. Čo mne nevadilo ale čo obyčajný ľudia ktorý nemajú veľa peňazí? Majú vôbec šancu sa dostať do nejakého podniku ktorý nie je drahý? Tieto myšlienky mi behali po rozume. Potom sa ma opýta či moja premena bola nehoda alebo si upíry vyberajú koho premenia. „Mňa osobne si ten upír vybral pretože som sa mu páčil a sám mi ponúkol že ma premení a dá mi nesmrteľný život. Najskôr som váhal ale teraz som rád že to spravil.“ Pousmejem sa. „Teraz isto neľutujem že som upír.“ Poviem a pokračoval som v ceste do baru.

Nakonec uzná, že mám pravdu ohledně užitečnosti strachu. Myslel jsem si sice, že je užitečný, ale nějak jsem ho ani cítit nechtěl. Strach mi připadal... zbytečný. Zeptá se, jestli tady máme i něco obyčejného a já se zamyslím.
"Samozřejmě, najdeš tady hodně hospod a barů, nevím ale o žádném dobrém. Moc nepiji, ani nevyhledávám společnost a tak znám jen tyhle dva a to jen kvůli tom, že v jednom pracuji a druhý je... největší konkurence," vysvětlím a rozhlédnu se po ulici. V dálce zahlédnu nějaký barevný, blikající nápis a otočím se na mého společníka.
"Jestli chceš, támhleto vypadá na bar, nebo na hernu, můžeme se zkusit jít podívat tam, ale nezaručuji, že tam bude něco poživatelného," navrhnu a na tváři se mi na chvíli objeví úsměv.
Odpoví i na moji poslední otázku a na chvíli se zamyslím.
"Rea mi už nabídla, že mě přemění, ale... Nejsem si jistý. Nemyslím si, že bych litoval, ale možná mám někde rodinu a kdybych byl nesmrtelný... Nevím, jestli bych je zvládl opustit a dívat se, jak pomalu umírají," řeknu s povzdechem a zadívám se na temné nebe.

Ubezpečí ma že je to veľa podnikov čo ma poteší. Nieže by som nemal rád tie drahé ale niekedy sú dobré aj tie lacnejšie. „Tak to rád počujem. Jasné chápem a ja ťa takto vláčim po baroch. Prepáč.“ Pousmejem sa. Ten blikajúci nápis som si všimol aj ja a keď povedal že by sme tam mohli ísť ale že nezaručuje že tam bude niečo poživateľné tak sa pousmejem. „Veď sa tam môžeme ísť pozrieť a ak tam nič nebude tak môžem ísť do konkurencie.“ Pousmejem sa. Potom mi začal rozprávať o tom že aj jemu to Rea ponúkla ale že si nie je istý. „Jasné ja ťa chápem. Ja som to zažil už veľa krát. Mám 150 rokov. A videl som ako zomierajú spolužiaci.“ Povzdychnem si a potom sa odmlčím a zadívam sa pred seba. „Neostávalo mi nič iné ako si na to len zvyknúť.“ Poviem a vzdychnem si a potom už mlčky pokračujem v ceste.

"Neomlouvej se," řeknu mu. Byl rád, že tady jsou i další místa, kam může zajít a souhlasí s tím, že zajdeme do toho baru, nebo co to bylo přes ulici. Vydám se tím směrem, bylo to jen kousek a tak tam velmi rychle budeme.
"To je mi líto. Páni, je ti 150 let?" Záviděl jsem mu. Musí být zajímavé sledovat vývoj společnosti, lidí, techniky... Ale po jeho slovech jsem již zcela chápal, proč se upíři baví převážně jen s upíry. kdyby se spřátelili s lidmi, od začátku by věděli, že zemřou a jediná možnost by byla je přeměnit. Jenže co když někdo nebude chtít být upír? Byli by nuceni se stále dokola dívat na jejich přátelé, kteří stárnou a umírají. A co teprve kdyby se zamilovali? Navíc, pokud by ztratili kontrolu, museli by žít s výčitkami svědomí, že zabili někoho ze svých blízkých, to jsem nikomu nepřál. Dojdeme před svítící nápis, nakonec to vypadá, že je to hospoda. Vydám se dovnitř. Vypadalo to tady velmi útulně a bylo tady i celkem dost lidí. Zamířím k menšímu stolu v rohu místnosti u okna do ulice, kde se posadím a počkám na Dala.

„Dobre.“ Pousmejem sa a prikývnem. Potom povie že je mu to ľúto a ja myknem plecami. „Nemusí ti to byť ľúto už som si na to zvykol.“ Povzdychnem si ale keď zopakuje koľko mám rokov a vidím na neho to že mi závidí tak sa pousmejem. „Ano 150 rokov. Je to síce pekné mať tak veľa rokov. Vidíš toho veľa a veľa toho zažiješ a máš šancu to opraviť ale ako som povedal najhoršie je to keď vidím ako niekto zomiera. Aj keď som si na to zvykol ale vždy to zabolí.“ Povzdychnem si a ani som sa nenazdal a už sme boli pri hospode. Poobzerám si ju a potom idem dnu. Keď vojdem dnu tak si ju poobzerám a páčilo sa mi tu. Bolo to útulné a pekné. A preto som dúfal že tu predávajú dobre pitie. Fenlin sa vydal k stolu ktorý bol v rohu pri okne. A tak som sa vydal za ním. On si sadol a keď som prišil tak som si aj ja sadol. „Nevyzerá to tu zlé. Dúfam že tu majú dobre pitie.“ Pousmejem sa a znova sa poobzerám a počkám kým príde čašník k nám aby som si mohol objednať pitie.

"Také v to doufám," odpovím, jakmile si Dale sedne. Rozhlédnu se po baru, byl tady klid. Byl jsem zvyklý na hlasitou hudbu, na kterou lidé a upíři tančili, tady hrála jen příjemná hudba v pozadí a slyšel jsem vzdálený šum hovorů a jen občasný smích, který se rozléhal celým podnikem. Dorazí k nám číšník a po chvilce přemýšlení si objednám pivo. Poté co si objedná i Dale číšník odejde a já svoji pozornost přesunu na upíra.
"Takže tě do města přivedla pouze práce? Pak zase odjedeš?" zeptám se a pohodlněji se usadím na židli. Doufal jsem, že dnešek už bude pohodový, ale... Byl jsem doslova magnet na problémy.

Prikývnem a pousmejem sa. A ja som si okolie nevšímal. Bolo mi jedno kto tu je a čo kto robí. Keď prišiel čašník tak som si objednal a potom sa ma Fenlin opýtal či ma sem priviezla robota a či potom zase odídem. Prikývnem. „Ano pôvodne som sem prišiel kvôli robote a nemal som v pláne tu ostať. Po práci som sa chcel vrátiť domov ale teraz sa všetko zmenilo.“ Poviem a pousmejem sa. Neviem prečo ale Fenlin ma donútil aby som sa rozmyslel nad tým či tu ostanem. A aj keď som tu nikoho nepoznal teda až na neho tak sa mi tu celkom páčilo a nechcel som odísť. Ale vedel som že musím informovať šéfa a preto ma napadlo že by som mu klamal že som ho nenašiel a nezabil a tým pádom by som tu mohol ostať dlhšie. Z myšlienok ma vytrhne čašník ktorý nám donesie objednané nápoje.

Celkem mě potěší, že plánuje zůstat, nebo se alespoň zdržet, jen by mě zajímalo, čím je to způsobené. Dostaneme objednané nápoje a tak ochutnám pivo, které mi donesli. K mému překvapení bylo vážně dobré.
"Fajn, pít se to dá," prohlásím a znovu se napiji. Dobré pití, dobrá společnost, příjemné místo. Vypadá to, že se dnešek vydaří víc, než bych čekal.
"Budu rád, pokud se zdržíš, rád ti ukážu město a určitě také zjistíš, že má své kouzlo," řeknu. Opravdu se mi tady líbilo, neměl jsem vůbec potřebu se nikam přesouvat, i když teď už jsem měl možnost. Tehdy jsem musel do města kvůli zimy a jídla, v lese bych asi vážně nepřežil...
"Jen si dávej pozor. Buď jsem magnet na problémy, nebo je tohle město opravdu nebezpečné," řeknu a pousměji se. Až podezřele mnohokrát jsem se dostal do problémů a malém přišel o život. Alespoň jsem se nenudil. A trocha adrenalinu nikdy nikoho nezabila, no ne?

Pozorne ho sledujem ako sa napije a keď povie že sa to dá piť tak sa pousmejem. „Tak to je dobré.“ Poviem a ja sa napijem vína ktoré som dostal. A tiež bolo dobré. „Aj toto čo mám ja sa dá piť.“ Poviem a pousmejem sa. Keď povie že je rád že som ostal že mi ukáže mesto ktoré ma svoje kúzlo ale aby som si dával pozor že je magnet na problémy tak sa len pousmejem. „Budem rád ak mi ho ukážeš a neboj sa viem sa o seba postarať. A keby niečo tak ti pomôžem a ochránim ťa ak by na teba niekto zaútočil.“ Poviem a pousmejem sa. Už som pochopil prečo mi na ňom tak záleží. Bral som ho ako kamaráta o ktorého som nechcel prísť. Ale bál som sa mu to povedať. Bál som sa že si bude o mne myslieť že som teplý alebo niečo také a preto som to radšej všetko držal v sebe a mlčal som a sem tam som sa napil dobrého vína.

Víno mu chutnalo, takže zůstáváme tady. Ujistí mě, že se o sebe umí postarat a že mi pomůže, pokud na mě někdo, nebo něco zaútočí. Bylo to od něj milé, ale... Nechtěl jsem, aby měl někdo kvůli mě problémy.
"Díky a vážím si toho, jen... Nerad se spoléhám na ostatní a nikdy bych si neodpustil, kdyby se někomu něco stalo kvůli tomu, že mě chránil. Nějak si poradím a když ne... Smrt je stejně nevyhnutelná," odpovím s pokrčením ramen a znovu se napiji svého nápoje. Nebál jsem se smrti, ale zároveň jsem se nehnal do její náruče. Měl jsem rád život a chtěl jsem zjistit, kdo jsem byl. A taky... Byl tady ten neustálý pocit, že něco musím najít a já chtěl vědět, co to je. Pořád jsem doufal, že tam někde venku mám rodinu, i když to bylo velice nepravděpodobné. Přeci jen mě nikdo nehledal a to se policii podařilo dostat můj obličej do zpráv i do novin a to i přes mé protesty. Prohrábnu si vlasy a zamyšleně se podívám z okna. Moje vzpomínky byly asi jedinou věcí, která mě opravdu trápila, ubíjelo mě, že nevím, co jsem zač. Zvláště, když jsem se podíval na všechny ty jizvy, co jsem měl po těle. A když k tomu přidám to, že mě našli pobodaného... Občas jsem přemýšlel, že jsem snad patřil k nějakému gangu... Zavrtím hlavou a vrátím se do reality, kterou jsem na chvíli přestal vnímat.

Poďakuje mi a potom začne rozprávať. Celkom som ho chápal že nechce aby sa mi niečo stalo. Ale zase prijať pomoc tiež neni na škodu. „Ja ťa chápem a rešpektujem to ale načo zbytočne riskovať? A navyše načo zomierať keď si mladý a máš celý život pred sebou? Treba si ho užívať a keď sa niečo stane tak sa s tým poriadne pobiť a ukázať že sa nebojíš. Čo ty sa nebojíš ničoho a nikoho.“ Zasmejem sa. „A mne sa nič nemôže stať. Som dobre vycvičený na boj takže sa nemusíš báť o mňa.“ Pousmejem sa a napijem sa vína. Potom si všimnem že pri mojom rozprávaní ostal zamyslený. Boh vie nad čím asi tak rozmýšľa. Keď už som sa chystal že do neho kopnem aby vnímal tak zavrtel hlavou a začal konečne vnímať. „Vitaj na zemi.“ Neodpustím si to a pousmejem sa. „Nad čím si rozmýšľal ak sa smiem opýtať?“ Opýtam sa a sledoval som ho a čakal čo povie. Ak nebude chcieť tak v pohode nebudem ho nutiť.

Trvalo mi pár vteřin, než mi vůbec došlo, že na mě mluvil a pár dalších, než mi docvaklo, co říkal.Chvilku jsem byl potichu, abych to nějak pobral, než jsem se zcela vzpamatoval a zadíval se na něj.
"Snažím se neriskovat a užívat si života. Nepochop to špatně, nechci zemřít, ale jsou i horší věci. Je mi jedno, co se stane mě, ale nechci přijít o mé blízké, i když jsem o ně už částečně přišel, pokud nějaké mám..." poslední část spíše potichu zamručím a když se mě zeptá, nad čím jsem přemýšlel, hodím do sebe na ex zbytek piva.
"Přemýšlel jsem, jestli mám nějakou rodinu. Před pár lety jsem přišel o vzpomínky, o všechno. Bylo to, jako by mě nikdo neznal a musel jsem začít od nuly. Nevím co jsem byl a vzhledem k tomu, jak jsem skončil čekám jen to nejhorší," odpovím s povzdechem a mávnu na číšníka, aby mi přinesl další pivo. což také rychle udělá.

Keď sa spamätal a začal hovoriť tak som bol rád. Počúval som a prikývol som. „Ja to chápem všetko neboj sa.“ Pousmejem sa a napijem sa vína. Potom začne hovoriť o tom nad čím rozmýšľal. Ostanem v šoku. „Čože?“ Opýtam sa a šokovane som ho sledovala. „Asi nevieš ako sa ti to stalo čo?“ Opýtam sa. Bolo to divné aby si mladý muž nič nepamätal. Tu sa musela stať niečo hrozné. Niekto mu musel vymazať pamäť lebo inak si to neviem predstaviť aby niekto len tak z ničoho nič stratil pamäť. „Teraz už chápem že sa priťahuješ to najhoršie. Nechceš nejako pomôcť? Mohol by som ti pomôcť zistiť čo sa stalo. Teda ak by si chcel.“ Poviem a sledujem ho ako vypil na ex pivo a objednal si ďalšie. Ja som pomaly popíjal svoje víno a nikam som sa nenáhlil.

Sledoval jsem jeho výraz, na chvíli vypadal šokovaně a zhrozeně, nabídne mi pomoct se zjištěním, co se stalo, ale jen pomalu zavrtím hlavou.
"Osm řezných a dvě bodné rány po celém těle, pět zlomenin a srážka s automobilem, nejsem si jistý, že chci vědět, co přesně se stalo. Ale mám pocit, že ten druhý skončil mrtvý," řeknu s povzdechem a zavrtím hlavou.
"Doktoři si mysleli, že nepřežiji noc, no a... Moc se nedivím, že si to nepamatuji. Nejspíš jsem to nějak... Zablokoval, nevím, vysvětlení zahrnovalo spoustu doktorských žvástů," vysvětlím a poté se usměji.
"Ale díky za nabídku, vážím si toho," dodám a dále sleduji jeho výraz.

Keď mi začne rozprávať čo všetko sa stalo tak sa len šokovane na neho dívam. „Preboha.“ Zmôžem sa iba na toto jediné slovo. On môže byť rád že to prežil a vyviazol len s jazvami a stratou pamäti. Horšie by bolo ak by sa mu niečo stalo a on by ostal na vozíku alebo pripútaný k posteli. Potom pokračoval a ani som sa nedivil že si to doktori mysleli ale prežil a to je hlavne. „Možno máš pravdu. Možno si si to zablokoval sám a preto si teraz nemôžeš na nič spomenúť. Ale isto je nejaký spôsob ako vrátiť pamäť.“ Poviem a potom prikývnem. „Neďakuj ja vždy rád pomôžem tak si to pamätaj.“ Pousmejem sa a vypijem víno.

Na jeho tváři se opět zračil čistý šok, až jsem se musel ušklíbnout. Potvrdí mi, že jsem si ty myšlenky možná opravdu zablokoval sám. Možná je to pravda a v tom případě, by se s tím dalo něco udělat. Pomalu přikývnu a zadívám se z okna.
"Opravdu si vážím tvé pomoci a možná jí tedy někdy využiji," řeknu s úsměvem a znovu se napiji. Byl to zvláštní pocit. Sedět v hospodě s chlapem, kterého skoro neznám a v klidu popíjet pivo. Byl vážně kamarádský a možná jsem ho tak i začínal brát. Jen jsem věděl, že se tak možná chovat nebudu, málo jsem dával najevo emoce a byl jsem nedůvěřivý. Takže i když byl sympatický a přátelský, bude trvat, než mu začnu věřit. Ale byl jsem ochotný to zkusit.
"Možná je čas navštívit psychologa," zamumlám spíše pro sebe a ušklíbnu se nad tou myšlenkou. Slyšel jsem, že tady někde bydlí dobrý psycholog a nezabilo by mě to zkusit... Třeba se mi vzpomínky vrátí, kdo ví?

Potešilo ma keď povedal že si váži mojej pomoci a že ju možno niekedy prijme. „To rád počujem. Stačí povedať.“ Poviem a pousmejem sa. Potom naznačím čašníkovi aby mi doniesol ďalšie víno. Aj keď to že by mal asi navštíviť psychológa povedal viac menej pre seba tak som to počul a pozrel som sa na neho. „Myslíš že by ti pomohol vrátiť pamäť?“ Opýtam sa. Keďže som so psychológmi ešte nemal skúsenosti tak som to nevedel posúdiť či by mu dokázali pomôcť. „A nebol by dobrý hypnotizér? Mohol by ťa zhypnotizovať aby sa ti vrátila pamäť.“ Poviem a tiež sa nad tým zamyslím. Teraz ma tak napadlo k čo mu by sa mi ten hypnotizér hodil. Mohol by som vďaka nemu ovládať ľudí a oni by robili všetko čo by som im povedal. A teraz by oni pracovali pre mňa a nie ja pre nich. Nad tou predstavou sa pousmejem a povzdychnem si. Bolo by to krásne.

Dale zapochyboval, že by mi psycholog mohl pomoci a místo toho navrhne hypnotizéra. Byl to.. zvláštní návrh, ale taky by teoreticky mohl fungovat, jen se mi nelíbila ta představa. Nikomu bych s tím asi nevěřil. Nesouhlasně zavrtím hlavou, vážně to podle mě nebyl dobrý nápad...
"Raději půjdu k psychologovi nebo psychiatrovi, než aby mě někdo hypnotizoval. Nelíbí se mi ta představa, že by se mohl dozvědět něco, co nechci. Nebo že by mě nějak ovlivnil a já dělal něco, co nechci. Jsem rád pánem svého života," řeknu a protáhnu se. Do baru vstoupili další lidé a posadili se několik stolů od nás, nevěnoval jsem jim moc pozornosti, ale byli opravdu hluční. Povzdechnu si, ale začnu je ignorovat, přeci jen jsem byl na hluk zvyklý.

Začne mi vysvetľovať prečo by radšej bral psychológa alebo psychiatra ako hypnotizéra. A celkom som ho chápal. Prečo to nechcel. „Ja ťa chápem. Bol to len taký návrh nič viac.“ Pousmejem sa a čašník mi donesie víno a ja sa napijem. A v tom si všimnem aj ja že niekto vošiel do baru. Teda na to že bolo už veľa hodín tak tu bolo celkom živo. „Prečo tý ľudia nespia? Čo nejdu do práce alebo čo?“ Opýtam sa prekvapene a sledujem ako to tu žije. Ako keby ľudia nikam nešli a užívali si života. To že boli hlučný som nejako neriešil. Bolo mi to jedno.

Otočím se na skupinku lidí a chvíli je pozoruji, byla to parta mladých lidí, hlasitě se smáli a na to, že teprve přišli vypadali už dost opile.
"Nejspíš studenti na vysoké," řeknu s pokrčením ramen a napiji se piva. Bylo mi jedno, že tady jsou, na hluk jsem byl zvyklý a neměl jsem problém slyšet, co Dale říká. A on taky určitě ne, upíři slyší snad všechno. Jejich zlepšené smysly a reflexy jsem jim opravdu záviděl. Hodně věcí jim to usnadňovalo. Ale také se většinou začali povyšovat nad obyčejné lidi a pýcha přechází pád. Myslím, že hodně bytostem se vymstí jejich arogance. Myslí si, že jsou něco víc, přestanou dávat pozor a to je jejich konec. Chvíli jsem byl potichu, užíval jsem si dobré pití a klidný večer. Najednou jsem však za sebou uslyšel ránu a tak pootočím hlavu. Vypadalo to na rvačku. Dva studenti se mezi sebou prali a ostatní místo aby je roztrhli, smáli se a povzbuzovali je. Povzdechnu si a postavím se na nohy. Kdyby to začalo vypadat opravdu ošklivě, zasáhnu.

„Študenti? Tak to by potom vysvetľovalo prečo sa takto chovajú.“Pousmejem sa a pozriem sa na nich. Na tom ako sa chovajú len pokrútim hlavou. Mohli sa chovať trošku lepšie. Takéto chovanie sa sem nehodilo. Ale s tým nič nenarobíme. Ja som sa choval tak isto takže som sa len pousmial nad tým. Bolo nastalo ticho medzi nami a obaja sme popíjali svoje nápoje. V tom sa ozvala rana a hneď som sa pozrel čo sa stalo. Videl som ako sa tam bili a ostatný sa len smiali a povzbudzovali ich. Fenlin sa postavil a ja som sa pozrel na neho. Dúfal som že sa nepridá k ním. Predsa to bolo medzi nimi a nás bolo nič do toho. Možno sme mohli zasiahnuť keď by to bolo vážne ale zatiaľ to tak nevyzeralo. A tak som ostal sedieť a díval som sa ako sa bijú.

Zůstanu stát na místě a sleduji situaci před námi. Zatím to nebylo tak strašné, jeden z nich možná bude mít monokl, ale to přežije. Jenže potom jeden z nich zakolísal a spadl na dívku, která byla s nimi. Vstal, jenže se do něj začal navážet zase někdo jiný a brzy se do bitky přidávali další a další lidé. Začaly létat věci a ostatní zákazníci včetně barmana se je pokoušeli roztrhnout. Což akorát vedlo k tomu, že se věci jen zhoršily. Povzdechnu si a prohrábnu si vlasy.
"Nechápu, proč se většina lidí v opilosti chová jako hovada," zavrčím naštvaně a vydám se k nim. Vyhnu se několika ranám, chytím dva nejbližší rváče a každého odstrčím na opačnou stranu takovou silou, že spadnou na zadky. Jeden se zklidní, ale druhý s nadávkami vyskočí na nohy a znovu zaútočí. Nepřemýšlel jsem, co dělám, nechal jsem to jako vždy na instinktech. Nepamatoval jsem si, že bych uměl bojovat, ale moje tělo ano. Chytím toho kluka za předloktí, zkroutím mu ruku a znovu ho shodím na zem. Tentokrát se ale ujistím, že se již nezvedne. Fajn, teď se ještě postarat o ostatní.

Ja som popíjal víno a sledoval som situáciu a zatiaľ som sa do toho nijak nezapájala. Aj keď ta bitka sa už zhoršovala. V tom prehovorí Fenlin a na jeho otázku len myknem plecami. „Ja neviem.“ Poviem a ďalej som sledoval bitku. V tom sa ale on vydal k ním. Povzdychnem si. Dúfam že vie čo robí a nezabijú ho. Ale na moje prekvapenie sa s nimi bil a nepotreboval pomoc. Teda ten chalan bol samé prekvapenie. Ešte mám čo zisťovať o ňom. Bol som prekvapený pretože sa bil lepšie ako ja. A to bol len obyčajný človek a takto sa bil? Tak to je čo povedať. Škoda že si nič nepamätá rad by som vedel kde sa toto naučil. Ale typoval by som že sa asi učil bojovať a všetko okolo toho. Lebo pochybujem že by sa to len tak z ničoho nič naučil. Na to treba niekoľko mesiacov cvičenia. A on ich isto absolvoval. A aj keď som sledoval bitku tak som bol pripravený mu pomôcť ale on zatiaľ nepotreboval pomoc.

Nijak jsem se nevyžíval v násilí ani v bojích, ale tohle byla nutnost. Jinak by tady asi všechno roflákali a dělal jsem jim i laskavost. Budou toho mít méně na zaplacení. Povzdechnu si a vypořádám se s dalším idiotem, kterého pošlu k zemi. Snažil jsem se jim nijak neublížit, ale myslím, že nějakému zlomenému nosu se nevyhnu. Jen doufám, že nebude můj. Sotva se vyhnu ráně mířené na můj obličej a než se stačí dostat ještě blíž, odstrčím ho. Co jsem ale nečekal bylo, že odletí dozadu, vezme sebou další dva lidi a převrátí stůl. Překvapeně se podívám na své ruce, opravdu jsem netušil, že mám až takovou sílu. Bylo to zvláštní, ale občas jsem měl chvilky, kdy jsem se sám divil, jak jsem to udělal. Koutkem oka si všimnu, jak nás Dale pozoruje. Věděl jsem, že mi pomůže, pokud to bude potřeba, ale zatím jsem to zvládal. Navíc studentům už nejspíš došla energie. Odtrhnu od sebe poslední dva a probodnu je pohledem.
"To by snad stačilo," zavrčím a oba držím pod krkem, škubali sebou, ale nakonec se uklidní a přikývnou. Pustím je a rozejdu se zpátky na své místo.
"Pardon, už jsem se na to nemohl dívat," řeknu a pohodlně se usadím.

Sledoval som to a usmieval som sa nad tým ako im dáva nakladačku. Musel som uznať že to vážne vie a nepotrebuje pomoc. Keď to skonči tak sa ho musím opýtať či by ma to nenaučil. Nieže by som sa nevedel biť ale takto ako on som to nevedel. Začínal som toho chlapa mať čím ďalej tým radšej. Potom som si myslel že ak by sa dostal do problémov tak by to možno aj zvládol sám bez mojej pomoci. Keď bolo po všetkom tak sa vrátil na miesto a ospravedlní sa tým že sa na to už nemohol dívať. Ja sa len pousmejem. „Neospravedlňuj sa. Ja to chápem. Ale jedno ti musím nechať. Vieš sa skvele biť. Nemohol by si ma to naučiť?“ Opýtam sa a potom vypijem svoje vínom a pozriem sa na neho. A čo ma prekvapilo tak nevyzeral vôbec unavený ani nijak dobitý. Ako to ten chlap len robí? Odpoveď mi môže dať jedine on.