Aileen + Dale

Počasie: Chladné, podvečer a pofukuje chladný vietor
Miesto: Atreia
Poradie: Dale, Aileen

Dneska bola krásna noc. Miloval som takéto noci. Vtedy som sa cítil najlepšie a plný energie. Zrovna som zabil jednu slečnu a tak som to potreboval stráviť a tak som sa šiel prejsť. A tak som sa prechádzal a pomaly som si vychutnával tu skvelú krv od tej slečny. Už som dlho nemal nič také skvelé ako bola jej krv. Dúfam že sa mi ešte niekedy podarí nájsť niekoho tak s dobrou krvou ako mala ona. A tak som sa prechádzal s pocitom že som mal tu najkrajšiu a najlepšiu krv na svete. Spokojný že som bol najedený som sa šiel prejsť. Po ceste som rozmýšľal kam pôjdem. Napadali ma dve veci. Buď pôjdem do baru a tam sa napijem a zabavím alebo budem chodiť po meste a loviť ľudí. Ktorú s týchto možnosť vybrať? A prečo nie oboje? najskôr môžem isť do baru a potom môžem ísť do mesta alebo najskôr prejsť mesto a potom ísť do baru. Tak keď som už v meste tak prejdem mesto potom pôjdem do baru a tak som sa prechádzal po meste a vyhliadal som si ďalšiu večeru.

Zase jsem nemohla spát. Byla jsem už zvyklá na probdělé noci, ale tentokrát jsem již nesnesla ticho v mém domě, kde jsem byla sama jen se svými myšlenkami a neměla co dělat. Vydala jsem se proto do města na procházku, venku již skoro nikdo nebyl, což mi vyhovovalo, alespoň nikoho nepotkám. Unaveně si povzdechnu a přitáhnu si černý kabát blíže k tělu. Byla zima a sem tam zafoukal ledový vítr, počasí teda nebylo zrovna nejlepší na noční procházku, ale pořád to bylo lepší než zůstávat doma. Možná přijdu na jiné myšlenky, nějaké veselejší, nebo najdu nějaké rozptýlení. Zachvěji se, když se kolem mě prožene studený vítr a z dálky zaslechnu nějaké hlasy. Otočím se zrovna ve chvíli, kdy zpoza rohu vyjde skupina mužů, nahlas se smáli a jakmile si mě všimnou, začnou po mně něco pokřikovat. Rychle se vydám pryč a zatočím do boční uličky. Matně jsem si vybavovala, že na jejím druhém konci je bar, ve kterém bych se mohla schovat. Sotva však ujdu pár metrů, někdo mě chytne za ruku. Okamžitě se mu vytrhnu, otočím a zacouvám zády ke zdi.
"Kamkak? Snad se náš nebojíš?" zasměje se jeden z mužů, nejspíš ten, co mě chytil za ruku. Nakrčím nos, když z něj ucítím závan alkoholu a rozhlédnu se po únikové cestě. Bohužel jsem žádnou neviděla, byla jsem v obklíčení, co teď?

Lenže v meste už skoro nikto nebol a tak som sa len prechádzal po meste. Potom som prešiel okolo jednej uličky. Keď som prechádzal okolo nej tak som započul nejaký smiech a hlasy. A tak som sa zastavil a nakukol som do uličky. Videl som tam nejakú skupinu mužov a nejakú mladú ženu. Keď som to videl ako ju obkľúčili tak som si povzdychol a spomínal som si na to ako som to aj ja robil. Teraz som to už tak často nerobil. A tak som chvíľu rozmýšľal či jej mám pomôcť alebo sa mám pridať k tým mužom. Obe varianty sa mi páčili ale ktorú spraviť? Nakoniec som sa rozhodol že jej pomôžem. Predsa bude mi vďačná a potom môžem spraviť čo chcem. Preto som sa vydal smerom k ním. „Čo sa to tu deje? Nechjate ju. Prečo si nezačnete so seberovným?“ Opýtam sa a jedného muža sotím na zem a postavím sa pred ňu a keďže som nechcel dať hneď najavo čo som tak som sa choval ako normálny muž ktorý sa vie brániť.

Stále se ke mně přibližovali a já se snažila vymyslet, jak z této šlamastyky ven. Stačilo by mi jediné místečko, kudy proklouznout, potom se dostat do baru a budu v bezpečí. Jenže žádnou skulinku jsem neviděla a panika, kterou jsem začala pociťovat mi moc nepomáhala. Najednou však zaslechnu mužský hlas, který nepatřil ani jednomu z nich a donutil je se otočit na nově příchozího, který v mžiku shodil jednoho z těch mužů na zem a ochranářsky se postavil přede mě. Jenže byl sám proti přesile asi pěti chlapů. Nechtěla jsem nikoho dalšího zatáhnout do problému, ale i tak jsem mu byla vděčná a doufala, že bude v pořádku.
"A ty jsi kdo? Její přítel? Zmizni, nebo toho budeš litovat," řekne mu jeden z mužů a pokusí se mu vrazit pěstí do obličeje.

Neznámý muž, který se mě snažil ochránit, snadno chytí ruku útočníka, který padne na kolena a ozve se zapraskání kostí. Zašklebím se nad tím zvukem a trochu zaraženě se podívám na toho chlápka. Byl svalnatý to ano, ale tomu chlapovi zlomil ruku jako by to nic nebylo! Dá jim šanci odejít, ale nikdo ho neposlechne a tak se pustí do rvačky. I když to bylo pět proti jednomu s přehledem vyhrával a ostatní brzy utekli, podpírajíc jeden druhého.
"D-děkuji za pomoc," řeknu mému neznámému zachránci a nervózně přešlápnu na místě. Trochu jsem se ho bála, ale zachránil mě, takže nemůže být špatný člověk, no ne?
"Nejste zraněný?" zeptám se potichu.

Keď som videl ako utekajú preč tak som sa len zasmial. „A už sa nevracajte!“ Zavolám na nich a potom sa otočím na slečnu. „To nestojí za reč. Rád som vám pomohol.“ Pousmejem sa a potom pokrútim hlavou. „Nebojte sa som v poriadku a čo vy? Vy ste v poriadku? Nič vám nespravili? Inak ja som Dale Barbara.“ Predstavím sa jej a podám jej ruku na zoznámenie. Teraz keď bol konečne čas tak som si ju konečne poriadne poobzeral. Mala ryšavé vlasy a okuliare ale aj tak vyzerala pekne. Na moje prekvapenie to bol človek ale našťastie som bol najedený takže som nemal potrebu z nej piť. Takže som nemusel ukazovať čo som zač. „Mohol by som vás pozvať na jeden pohárik?“ Opýtam sa a pozriem sa na ňu a pousmejem sa. Rozhodnutie ale nechám na nej. Ak bude chcieť tak pôjdeme ak nie tak ju nebudem do ničoho nútiť ale bol by som rád ak by šla. Rád by som spoznal ďalšiu osobu v tomto meste.

Otočí se ke mně a tak mám šanci si ho pořádně prohlédnout. Měl hnědé, nebo možná špinavě blond vlasy, v přítmí uličky jsem nedokázala přesně určit barvu. Modré oči, svalnatou a vysokou postavu. Byl snad o hlavu větší než já! Vypadal však sympaticky, měl milý úsměv a kdyby chtěl, klidně by nejspíš mohl dělat někde modeling. Zavrtím hlavou, když se mě zeptá, jestli jsem v pořádku a pousměji se.
"Ano, jsem v pořádku, díky vám Dale. Já jsem Aileen, ráda vás poznávám," řeknu trochu stydlivě a také mu podám ruku. Když mě pozve na skleničku, nervózně přešlápnu na místě a pohledem sklouznu směrem k místu, kde se nacházel bar a kam jsem se předtím chtěla schovat. Teď už však myšlenka na bar plný lidí nebyla až tak lákavá a alkohol mě lákal snad ještě méně.
"Umm, ne že bych nechtěla, ale moc nezvládám místa, kde je hodně lidí," řeknu potichu a zčervenám.
"Co se místo toho projít?" zeptám se rychle.

Keď povie že je v poriadku tak sa pousmejem. „To som rád že si v poriadku. A to je v pohode. Spravil som to rád. Rád ťa spoznávam Aileen. To je ale zvláštne meno.“ Poviem a neuniklo mi ako si ma obzerala ale nevadilo mi to veď ja som robil to isté. Trochu som bol prekvapený keď povedala že nezvláda miesta kde je plno ľudí. „Aha to som nevedel. Ospravedlňujem sa.“ Pousmejem sa a keď som videl ako sa červená tak to bolo veľmi zlaté. Miesto baru navrhla prechádzku po meste. Síce som sa už prechádzal niekoľko hodín a nohy ma už celkom boleli ale čo by som pre ňu nespravil. „Dobre tak poďme. A máš nejaké obľúbené miesto kam by si chcela ísť?“ Opýtam sa a stále som sa na ňu pozrel a usmieval som sa. Uvidím čo povie a potom by som s ňou mohol ísť na námestie tam sa mi to vždy páčilo a bolo tam veľa obchodov a iných vecí. "A ak nemáš tak ja viem o jednom mieste kam by sme mohli ísť. Teda ak by si chcela." Pousmejem sa a díval som sa na ňu.

"Nemáš se za co omlouvat," usměji se a jsem ráda, že mě nezačal přemlouvat, abych šla. Byl vážně milý a už mě dokonce přestal děsit. I to s jakou lehkostí zlomil onomu muži ruku jsem skoro zapomněla. Souhlasí s mým návrhem na procházku a zeptá se mě, kam chci jít a jestli mám oblíbené místo.
"Ano, les, ale po několika skoro zvrtnutých kotnících, mnoha modřinách, odřeninách a jednomu bloudění po lese až do rána jsem shledala, že to není nejlepší místo na noční procházku," zasměji se a když řekne, že by o jednom místě věděl, s úsměvem přikývnu.
"Ráda poznám nějaká nová místa, kam bych mohla chodit," odpovím a vydám se za ním tmavou ulicí.
"Co tady vůbec tak pozdě děláš, Dale? Šel jsi do baru nebo tak?" zeptám se ho zvědavě.

„Dobre to som rád.“ Pousmejem sa a bol som rád že bola taká milá. Reily mala pravdu že je v meste veľa milých ľudí. Škoda že odišla. Bude mi chýbať. Potichu si povzdychnem nad tým ale potom sa znova venujem Aileen. Potom keď začala hovoriť o lese tak som sa potešil lebo mi to prišlo ako super miesto. Lenže potom začala hovoriť čo všetko sa jej tam stalo. A ja som sa neudržal a začal som sa smiať nad tým. „Divím sa že ešte držíš pokope.“ Poviem so smiechom ale aj ona sa tomu smiala. „Musíš si dávať pozor. Ale niekedy tam pôjdeme spolu čo ty na to?“ Opýtam sa a rád by som s ňou šiel niekedy do lesa. Aspoň dám na ňu pozor a nič sa jej nestane. Keď hovorila že by rada spoznala nové miesta tak ma tak napadlo či v tomto meste neni nová. A preto mi to nedá a opýtam sa jej. „Ty si tu nová?“ Pozriem sa na ňu a ak by tu bola nová tak to by bolo super. Potom sa mňa opýta čo tu robím tak neskoro. „Mám rád nočné prechádzky. A ty? Čakal som že taká mladá a krásne slečna ako si ty bude mať nejaký doprovod a nebude sama.“ Poviem a potom sa pomalým krokom vydám von z uličky. Keď som vyšiel tak som počkal na ňu aby sme mohli ísť spolu na prechádzku po nočnom meste.

Začne se mi smát, kvůli čemuž znovu trochu zčervenám a když řekne, že se diví, že ještě stále držím po kupě, narovnám se a založím ruce na prsou.
"Něco vydržím," pousměji se a souhlasně přikývnu, když navrhne, že bychom do lesa mohli jít někdy spolu.
"Tak snad nás nic nesežere," pousměji se. Zeptá se mě, jestli jsem tady nová a hned na to mi odpoví, co tady vlastně dělá a samozřejmě se zeptá na to samé, akorát to doplní o pár lichotek, kvůli kterým znovu zčervenám a podívám se stranou.
"Nová úplně ne, přistěhovala jsem se před pár měsíci, ale spíš jsem prozkoumala okolí Atreii než samotné město. A abych odpověděla na tvou druhou otázku... Nemohla jsem usnout a tak jsem se rozhodla se trochu projít, ale příště ten doprovod asi zvážím. S jedním chlapem bych možná poradila, ale s pěti ne," povzdechnu si a poté se na něj zvědavě zadívám.
"Mimochodem, kde jsi se naučil bojovat? Jsi vážně dobrý," zeptám se ho.

„Tak to je dobre že niečo vydržíš. Horšie by bolo keby si nevydržala. Ale tým ťa nechcem uraziť ani nič podobné.“ Pousmejem sa a viem asi som mal veľa otázok ale tak aspoň niečo o nej zistím. A ak bude chcieť tak aj ja jej niečo o sebe poviem. Síce to bude treba trochu klamať ale čo už? Potom povedala že tu neni úplne tak nová že je tu už pár mesiacov. „Aha takže ja ti ukážem mesto a ty mi ukážeš okolie mesta platí?“  Opýtam sa jej a pousmejem sa. Ja som sa pohyboval iba v meste takže som okolie ani poriadne nevidel. Veď kto predpokladal že tu budem tak dlho. Prišiel som sem len kvôli práci a nakoniec som tu ostal bývať. „To poznám veľmi dobre keď nemôžeš  zaspať. Ale takto večer je to dosť nebezpečné.  Ešte šťastie že som išiel okolo. Boh vie čo by ti spravili. Ale už sa s tým netráp. Je to za tebou a môžeš byť spokojná.“ Pousmejem sa a jemne ju pohladím po ruke. Toto sa ma ešte nikto neopýtal. „Môj otec bol generál a tak ma učil bojovať. Vždy som túžil byť v armáde a byť ako on ale bohužiaľ sa mi to nesplnilo.“ Povzdychnem si smutne keď si spomeniem na to že sa mi to nesplní. Potom sa ale pozriem na ňu. „Tak čo ideš?“ Opýtam sa a počkal som či pôjde so mnou.

"Platí," odpovím, když navrhne, že on mi ukáže město a já mu zase okolí. Nedělalo mi to problém. Byl milý a kupodivu jsem nebyla až tak nervózní, když jsem s ním mluvila. Možná proto, že mě zachránil a byl na mě tak milý? Odpoví, že zná to, když člověk nemůže usnout, smutně se usměji a vzpomenu si na všechny ty probdělé noci, kdy jsem se cítila totálně vyčerpaná a přesto nemohla usnout a tak jsem se toulala po venku. Měl pravdu, že je to nebezpečné, ale doma to prostě vydržet nešlo.
"No, přinejlepším okradli, přinejhorším znásilnili..." odpovím na jeho otázku, kdo ví co by mi udělali, i když to byla nejspíš řečnická otázka, na kterou odpověď nečekal. Ucítím jeho ruku na té své a málem ucuknu překvapením, naštěstí se mi však podaří nedat na sobě nic znát a radši se zamyslím nad jeho slovy. Naučil se bojovat od otce, který byl generál, kterým chtěl být i Dale, ale to se mu nesplnilo.
"To je mi líto," řeknu potichu a vydám se za ním, když si uvědomím, že se už rozešel pryč a já stále stojím na místě.
"Takže... Co za práci děláš místo toho?" zeptám se ho.

Bol som rád že súhlasila. „Urobila si mi veľkú radosť.“ Pousmejem sa trochu. Mesto som už poznal dokonale ale okolie ešte nie a isto bolo krásne a preto som sa tešil na to kedy mi to ukáže. Na to čo povedala len pokrútim hlavou. „Tak to si mala potom šťastie že som tu bol.“ Nevedel som si ani predstaviť ako by to znášala keby niečo podobné zažila. Potom by asi nenávidela mužov. A preto som bol rád že to takto dopadlo. To že som sa jej dotkol nijako nereagovala ale aj tak som si s toho nič nerobil. Keď povedala že je jej to ľúto tak som sa len pousmial. „To je v poriadku. Už som sa s tým zmieril.“ Aj keď Reily povedala že by som si to mohol spraviť. Lenže ako upír nemôžem na slnko. A tak som si znova len povzdychol. Potom som videl ako išla za mnou a tak som ju počkal a potom sme spoločne išli do mesta. A tak som jej začal ukazovať mesto a hovoriť jej čo sa kde nachádza. Keď sa ma ale opýtala akú robotu robím miesto toho tak som sa zamyslel nad tým. Čo jej mám povedať? Nemôžem jej povedať že som bol vrah. Potom ma niečo napadlo. „Momentálne nerobím nič. Skôr si hľadám nejaký byt aby som nemusel bývať v hotely.“ Poviem a potom sa pozriem na ňu. „Nevieš náhodou o niečom?“ Opýtam sa len tak zo zvedavosti.

Měl radost z toho, že souhlasím s tím, že mu ukážu okolí města. I já byla ráda za to, že více poznám toto nádherné město, které jsem si zamilovala a rozhodla se, že tady zůstanu.
"Někdy mi přijde, že mám víc štěstí než rozumu," pousměji se, když uvidím jeho reakci na to, co by se mi mohlo stát, kdyby nepřišel. Začnu přemýšlet nad tím, čím jsem chtěla být jako malá, první co mě napadne, je učitelka. Vždycky mě to bavilo, ale později jsem věděla, že se k tomu nikdy nejspíš nedostanu. Šli jsme dále městem a ukazoval mi nejrůznější místa, hned u několika jsem si v duchu poznamenala, že se tam musím zastavit. Někdy přes den, až bude otevřeno, i když park by mohl být krásný i v noci. Jakmile se ho zeptám na práci, zůstane potichu, jako by nad něčím usilovně přemýšlel. Nadzvednu obočí a zvědavě se na něj podívám. Až po chvilce mi řekne, že hledá práci a jestli o nějaké nevím.
"Vůbec... Práci nehledám a tak se vůbec neorientuji," povzdechnu si a potom se na něj zadívám.
"Ale hlavně záleží na tom, aby jsi dělal něco, co tě baví. Pak je lehčí i hledání práce, když máš na mysli něco konkrétního," pousměji se.

Kto by s toho nemal radosť keď mu niekto ukáže okolie? Nie každý je taký ochotný ako ona. Mohla sa na mňa vykašľať ale ona nie. A preto som bol rád. Nad tým čo povedala sa zasmejem. „Úprimne to si myslím aj ja. Ale šťastie je niekedy vrtkavé takže si treba dávať pozor aby ťa jedného dňa neopustilo.“  Pousmejem sa a ukazoval som jej celé mesto. A videl som na nej že ju to baví. Bol som rád že ju to nenudí ale že si to užíva. A o to viac som sa tešil keď mi ona ukáže okolie mesta. Prekvapí ma keď povie že si robotu nehľadá. „Takže niekde pracuješ?“ Opýtam sa a prekvapene sa pozriem na ňu. „Práveže ja neviem čo by ma bavilo. Celý život som si myslel že budem v armáde a tak som nad ničím iným nerozmýšľal. Takže teraz ani neviem čo by som chcel robiť.“ Poviem a povzdychnem si nad tým. Predsa už som nezabíjal a preto som nemal čo robiť. Ukážka mesta trvala skoro pár hodín ale mne to nevadilo. „Ak nie si unavená tak môžeme ísť na to okolie.“ Poviem keď som jej už ukázal skoro celé mesto.

Zamyslím se nad tím, co řekl. Aby mě štěstí jednou neopustilo. Zahořkle se usměji a jsem ráda, že se Dale zrovna díval jinam a ukazoval mi nejrůznější místa. Štěstí mě opustilo už dávno a když se vrátilo, bylo již moc pozdě. Radši se zaposlouchám do toho, co mi říká a znovu se usměji. Celá tahle procházka mě moc bavila, uměl dobře vyprávět, takže se člověk ani nenudil. Navíc bylo fajn dozvědět se něco o městě, ve kterém jsem se rozhodla žít. Překvapeně se mě zeptá, jestli někde pracuji a tak zavrtím hlavou.
"Ne, peněz mám po rodičích dost, takže si jen užívám života," zasměji se. A když mi řekne, že neví, co by ho mohlo bavit, zamyslím se.
"Já chtěla být jako malá učitelka... Čím jsi chtěl být ty?" zeptám se ho a doufala jsem, že už od malička nechtěl být vojákem jako jeho otec. Když však navrhne, že můžeme jít ještě po okolí města, zamyšleně se podívám na hodinky a zašklebím se, když zjistím, že je pět ráno.
"Možná někdy jindy, je ještě tma a myslím, že mi za chvíli upadnou nohy," zasměji se a zastaví. Otočím se na Dalea a chvíli ho zkoumám pohledem.
"Nejspíš už půjdu domů a zkusím usnout. Ale okolí ti určitě někdy ukážu. Co třeba pozítří odpoledne?" navrhnu a poté vytáhnu z kapsy mobil.
"Když mi dáš své telefonní číslo, bude se nám domlouvat lépe," usměji se.

Sdělí mi, čím chtěl být a okamžitě mi zacukají koutky, přestože mě upozornil, abych se mu nesmála.
"To... Hodně dětí, ale možná bych být tebou přišla s něčím... Jiným," zasměji se a když řekne, že bych byla dobrá učitelka, pokrčím nad tím rameny a pousměji se. Možná... Nabídne mi, že mě odnese domů, což ale okamžitě zamítnu.
"Zase tak lehká nejsem a je to celkem daleko," zasměji se, ale když se podívám na to, o kolik je vyšší a svalnatější... Nejspíš by to zvládl a ani se moc nezapotil. Dá mi své telefonní číslo a nadšeně souhlasí s tím, že půjdeme pozítří odpoledne. Pousměji se nad jeho nadšením a když mi nabídne, že mě doprovodí, zamyšleně se na něj zadívám.
"Pokud se ti chce... Stačí ke kraji města, dál už to zvládnu," pousměji se a vydám se směrem domů. Zase tak dlouhá cesta to nebyla a brzy jsme byli na kraji města, rozloučím se s Dalem, poté mu zamávám a vydám se dlouhými kroky domů. Byla jsem unavená, ale jakmile dorazím domů, osprchuji se a zalezu do postele, stejně ještě pár hodin neusnu, než konečně odpadnu jako mimino a probudím se až další den k večeru. Zkontroluji mobil, dám si něco k jídlu a poté si vytáhnu knížku a celý zbytek dne i noc strávím doma. Už jsem neplánovala někam v noci chodit, alespoň ne v brzké době. Druhý den dopoledne napíšu Daleovi přesný čas a že se sejdeme tam, kde jsme se rozloučili, jakmile mi dojde odpověď, že souhlasí, pousměji se a připravím se na dlouhou chůzi po přírodě. Měli jsme se sejít ve tři a tak vyrazím půl hodinky předem, abych tam byla trochu dřív a nemusel na mě čekat.

Keď sa nad tým zasmiala tak sa trochu zahrám na urazeného. "Povedal som aby si sa mi nesmiala." Poviem urazene ale potom sa pousmejem a pozriem sa na ňu. "A s čím iným by si prišla ty?" Opýtam sa jej a pozorne som ju sledoval. Moju ponuku na to že ju odnesiem na rukách domov odmietla a ešte povedala že taká ľahká neni a že je to celkom ďaleko a tak som nad tým len mykol plecami. Bol som rád že aspoň súhlasila s tým že ju odprevadím. "Jasné že sa mi chce. Inak by som ti to neponúkal. A dobre v poriadku." Poviem a myknem plecami. Nebudem ju predsa prehovárať aby ma zobrala k sebe domov. Aj keď u mňa by to nebol problém ju prehovoriť ale teraz na to kašlem. A tak som ju šiel odprevadiť domov. Keď sme boli na kraji mesta tak sme sa rozlúčili a ona šla domov a ja tiež. Išiel som zase do hotela. Pretože som si stále nenašiel nič na bývanie. Čo mi trochu aj vadilo ale čo s tým narobím. Prišiel som do svojej izby a hneď som si zobral čisté veci a išiel som sa umyť. Keď som sa umyl tak som sa obliekol do čistých vecí a ľahol som si do postele a po chvíľke som zaspal.
Ďalší deň prebehol ako vždy. Išiel som na lov a podarilo sa mi pár dievčat uloviť. Večer bol ako všetky ostatné. Díval som sa na telku pri ktorej som zaspal. Zobudil som sa až ráno a hneď som sa umyl obliekol som sa a s chladničky som vytiahol krv. Napil som sa. Dneska som nechcel loviť lebo som vedel že sa stretnem s Aileen a tak som nechcel byť od krvi. Keď mi prišla sms tak som sa potešil. Pozrel som sa do zrkadla či nie som špinavý a keď bolo všetko v poriadku tak som išiel na miesto kde sme sa mali stretnúť. Keď som tam prišiel ona tam už bola. "Ahoj." Pozdravil som ju a pousmial som sa. "Takže dneska nás čaká prechádzka po okolí čo?" Opýtam sa a pozriem sa na ňu. "Už sa na to veľmi teším ale musíš ma viesť lebo ja by som sa asi stratil." Zasmejem sa nad tým a potom som sa pomalým krokom vydal v pred.

Zamyšleně jsem stála na místě a proto mě překvapí Daleův hlas. Lehce nadskočím, poté se ale pousměji.
"Ahoj," odpovím a když mi položí otázku, souhlasně přikývnu a poslouchám i jeho další slova.
"Neboj, já se neztratím... Snad," pousměji se, než se vydám za ním po cestě. Brzy nás ale nasměruji na menší lesní cestičku, která vedla hlubokým lesem až ke krásnému jezeru.
"Přemýšlím, co všechno ti ukázat a co stihneme... První určitě jezero, je tam krásně a pak... Uvidíme. Na některá místa ale určitě nechci k večeru, jsou děsivá a... No, jakmile se začne stmívat, půjdeme zpátky, opravdu nechceme skončit uprostřed lesa ve tmě, to bych netrefila ani já," zasměji se a jsem ráda, že se po dlouhé době cítím plná energie, přestože jsem celou noc nespala, ale také je pravda, že jsem se probudila až včera večer... Dokonce i moje tmavé kruhy pod očima skoro zmizely.

Všimol som si že trochu podskočila a len som sa nad tým pousmial. "Ja viem že sa nestratíš. A keby tak vždy sa nájde cesta. Takže sa nebojím." Ubezpečil som ju. Tak tohto som sa vôbec nebál práve na opak. A tak sme šli spolu a po chvíľke sme sa ocitli na lesnej ceste a tak som bol zvedavý kam ma zavedie. "Tak to už nechám na tebe a ak nestihneme všetko tak nevadí veď môžeme ísť aj inokedy nemusíme všetko prejsť jeden deň. Veď to sa ani nedá. Dobre už sa teším na to jazero. Dobre v poriadku a neboj ak bude tma tak ťa ochránim. Viem dobre bojovať takže so mnou si v bezpečí." Pousmejem sa a potom som pokračoval v ceste až k jazeru ku ktorému som sa veľmi tešil. Pretože aj keď som tu už niekoľko mesiacov tak aj keď už som bol pár krát v lese ale nikdy som ho neprešiel celý takže ani neviem čo sa tu nachádza. Takže som sa tešil na to kedy prídeme na to miesto.

Šli jsme dál lesem a Dale mě ujistí, že nemusíme stihnout všechno a kdyby něco, tak mě ubrání. zacukají mi koutky a pootočím se na něj, abych viděla jeho výraz.
"Včera jste mi to dost dobře předvedl, pane Rambo," zasměji se a podaří se mi zakopnout o větší kámen, kterého jsem si nevšimla, protože jsem se dívala na mého společníka. Zaklopýtám, nakonec se mi však podaří znovu nabrat rovnováhu a lehce zčervenám. Tohle se mi stávalo pořád! Povzdechnu si a dělám, jakoby nic. Jako bych se právě málem nerozplácla na zemi kvůli jednomu kameni. Zabočím do strany na nenápadnou, malou lesní cestičku a znovu se otočím na Dala.
"Za chvilku tam budeme," řeknu mu a pousměji se. Po pár metrech vyjdeme na menší louku na jejímž konci se nacházelo obrovské jezero, jehož hladina se krásně třpytila.