Fen'lin a Dale (+Nat)

Očividně ho potěšilo, že jsem mu řekl pravdu. A já byl také rád. Nemusel jsem se bát, že se prokecnu člověku. Položil mi hned několik otázek a musel jsem se na chvíli zamyslet.
"Ne, dělám tady noční směnu, jsem zvyklý na plný bar upírů. Ne, nevadí mi to, je to práce, kterou potřebuji, ale i tak... Nějak... Nevidím nic špatného na tom, že se živíte lidskou krví. Musíte, jinak by jste zemřeli. Je to jako potravní řetězec. Lidé zabíjejí spoustu zvířat, aby se najedli, vy potřebujete lidskou krev. Je to přežití silnějšího," řeknu a pokrčím rameny. Lovili lidi s určitým cílem, nemohl jsem jim zazlívat, že chtějí přežít. Nenáviděl jsem jen ty, kteří zabíjejí bezdůvodně. A to se vztahovalo i na lidi.
"Ne, přes den sem upíři nechodí, většina nemá moc ráda sluneční světlo a... No, po dvanácté tady naléváme i krev. Neptej se mě, kde ji berou, sám nevím," řeknu s povzdechem.
"Ještě nějaké otázky? Pokud ne, já jednu mám. Tvůj bratr není upír, že ne?" zeptám se.

Felin sa dá do rečí a ja ho len počúvam a dívam sa na neho z vyvalenými očami. Tak toto som zažil prvý krát že to niekomu nevadí. Toto bol asi jediný človek ktorému to nevadilo a chvíľu som mal pocit že keby mohol tak by sa aj on stal upírom. Pokrútim hlavou nad tým všetkým. „Páni tak na toto nemám čo by som dodal.“ Poviem prekvapene a keď povie aby som sa nepýtal na to kde berú krv tak prikývnem. „Dobre.“ Poviem a stále som s toho unesený že nás neberie ako monštrá. Pousmejem sa a bol som rád že sa nemusím schovávať a nemusím mu klamať a môžem byť taký ako v skutočnosti som. Potom sa ma opýta na brata či je upír. „Nie on je človek. Mňa premenil jeden upír keď som skončil školu.“ Povzdychnem si. A potom vypijem víno.

Vypadal opravdu překvapeně a ohromeně mým názorem. Nedivil jsem se mu. Byla to obvyklá reakce, většina čekala, že je začnu považovat za monstra, jenže já je tak viděl jen když zbytečně vraždili. Nebo když se vyžívali v utrpení jejich obětí.  Chvíli nastalo ticho, nejspíš přemýšlel nad tím, co jsem řekl a až poté odpověděl, že jeho bratr je člověk.
"Hádám, že o tom neví. Jak se vůbec vyrovnáváš s tím, že nezestárneš, zatímco tvá rodina ano?" zeptám se zvědavě a dopiji svoji skleničku. Oběma nám doliji, v láhvi toho bylo ještě dost. Barman se konečně uráčil zase pracovat a mířil k nám, poznal mě a když jsem mu naznačil, že řešíme něco soukromého, držel se dál. Byl to člověk a byl bych nerad, kdyby přeslechl naši konverzaci.

Asi čakal túto moju reakciu pretože na to nijak nereagoval. Takže to asi zažíva dosť často a je už na to zvyknutý. Čo je aj dobré aspoň ho nič neprekvapí. Potom sa ma opýtal ako sa s tým vyrovnávam. Keďže som už bol niekoľko rokov upírom tak som si na to zvykol. „Brat o tom nevie. A na začiatku bolo dosť ťažké si na to zvyknú pretože som mal tak veľa plánov a ani jeden som si kvôli tomu nemohol splniť. Takže toto jediné ma asi mrzí najviac. A čo sa týka rodiny tak tá ma obvinila že som monštrum a ja som ich za to zabil.“ Povzdychnem. Nikomu som to nepovedal ani tomu mužovi pre ktorého som pracoval. Ale vyčítal som si to že som ich zabil. Toto je jediné čo ma trápi a ja sa s tým nemôžem zmieriť. „Ak by som mohol vrátiť čas tak by som ho vrátil a rodinu by som nezabil ale snažil by som sa im vysvetliť že nie som monštrum ale čas sa nedá vrátiť.“ Povzdychnem si a skloním hlavu ani si nevšimnem barmana ktorý k nám prišiel.

Jak jsem si myslel, jeho bratr o tom neví, ale to s jeho rodinou mě překvapilo. Zabil je, protože si mysleli, že je monstrum. Nechtěl být upírem, neřekl si o to, ale nemohl to vzít zpět. Nemohl vrátit čas. Chtěl to vyřešit slovy, ne násilím, ale na to bylo trochu pozdě.
"Čas nevrátíte, nemůžete to změnit, nemůžete je přivést zpátky. Měli vás za monstrum, ale tehdy jste jím nebyl. Teď si tím nejsem zase tak jistý, ale... Nemohu vás soudit, bůh-ví co bych udělal já sám, kdybych se ocitl v oné situaci. Tehdy jsi monstrem nebyl, možná ses jím stal, když jsi je zabil, ale... Monstra necítí lítost, ani soucit," řeknu. Očividně ho to trápilo a já si nebyl jistý, jestli situaci zhorším, nebo zlepším. Buď bude rád, nebo mi urve hlavu. Zaslechnu, jak se otevírají dveře do baru a otočím se. Dovnitř zrovna vejde bratr mého společníka.
"Tvůj bratr je tady," poznamenám a otočím se čelem k baru.

Keď začne hovoriť tak zodvihne hlavu a počúvam ho. „Ja viem bola to chyba. Nemal som to robiť. Ale keď vtedy som sa neovládal. Bol som premenený pár hodín a strašne moc som túžil po krvi. Viem neospravedlňuje ma to. Čo sa stalo, stalo sa. Už to nezmením. Musím s tým žiť nič iné ani neostáva.“ Povzdychnem si a už som sa chystal že si nalejem pohár keď v tom Fen sa otočil k dverám a povedal mi že prišiel môj "brat". „Čože?“ Opýtam sa trochu zmetene ale keď sa poobzerám a uvidím toho muža tak sa pousmejem. Bol to on. Konečne môžem spraviť to prečo som tu a potom sa budem môcť vrátiť domov. „To je super.“ Pousmejem sa a hneď ma smútok a výčitky prešli a začal som sa sústrediť na toho muža. Pozorne som ho sledoval a v hlave sa mi rodil plán ako ho zabijem. Hneď sa postavím a nenápadným krokom sa vydám k nemu. Nechcel som vzbudiť žiadne podozrenie a tak som sa choval ako brat ktorý vidí svojho strateného "brata".

Očividně měl výčitky, ale chápal jsem, že to udělal, když byl jen chvíli přeměněný. Nikdo by se nejspíš neudržel. Povzdychnu si a přemýšlím, co bych mohl říct, abych ho povzbudil, ale než stačím něco vymyslet, vydá se za svým bratrem. Nechal jsem ho jít, měl očividně radost a nechtěl jsem se plést do rodinných záležitostí. Naliji si další skleničku a pohodlně se opřu o bar. Nikam se mi už chodit nechtělo a co já vím, třeba se Dale ještě vrátí. Navíc, když už jsem tady, můžu počkat do svojí směny a třeba i trochu vypomoct barmanovi, který... zase flirtoval s nějakou ženskou. Povzdechnu si a postavím se za bar, Rea na mě zamává a naznačí, abych jí něco připravil a tak se dám do experimentování a tiše doufám, že z toho vzejde něco poživatelného.

Prišiel som k mužovi a chytil som ho za rameno a pousmejem sa. „Zdravím môj šéf má nevyriadené účty s vami.“ Poviem potichu a pevne mu stisknem rameno. Muž hneď vedel o koho sa jedná ale strach nemal. „Tak čo keby sme to šli vybaviť von nech je pokoj?“ Opýtam sa ho v pokoji. Vážne som nechcel mať problémy a hlavne som nechcel zabíjať tu v bare kde bolo plno svedkov. Muž pokrútil hlavou a začal sa vzpierať. Zamračím sa. „Prestaň!“ Zavrčím ale muž sa mi vytrhne. Muž sa potom vydal k baru. Dobre vedel že tu sa o nič nepokúsim a tak tu bol v bezpečí. Ale mne to nevadilo. Ja si počkám na dobu keď pôjde preč. „Muž si sadol k baru a ja som si sadol na svoje miesto. Pohľadom som mu naznačil že mi neujde a že zaplatí za to čo spravil. Muž sa len zasmial a objednal si whisky a spokojne čakal. Ma to hnevalo aký je pokojný. Musel som ho dostať von.

Chvíli jsem sledoval situaci v baru, Dale vypadal přátelsky a vesele, zatímco jeho bratr se zrovna moc nadšeně netvářil. Raději začnu trochu uklízet za barem, tedy jen do doby, než ti dva přijdou k baru. Přikývnu na jeho objednávku a naliji mu whisky do skleničky.
"Dáš si taky ještě něco?" zeptám se druhého mladíka, který vypadal tak trošku naštvaně.
"Hádám, že to nešlo úplně podle plánu," zamumlám, tak aby mě slyšel jen on a zadívám se na jeho bratra, který vypadal samolibě, ale byl ve střehu. A možná trochu nervózní? No, pokud tuší, kdo zabil jejich rodinu, nedivil bych se mu. No, na to že jsou bratři nejsou si moc podobní...

Celú dobu som sedel a rozmýšľal som ako ho dostať von. Lenže ako ja a aj on vedel že tu je v bezpečí. Ale večne tu sedieť predsa nemôže. A keďže neni upír tak o pol noci ho vyhodia z baru a to bude moja výhoda. A tak som sa pousmial a začal som sa venovať Fenlinu. On mi povedal že to nešlo podľa plánu. Na to len prikývnem. „To veru nešlo. Urodzený si myslí že si môže robiť čo chce a nemôže poslúchať staršieho brata.“ Poviem to dosť nahlas aby to aj ten muž počul. Ten sa len pozrel prekvapene na mňa lebo veľmi dobre vedel že nie sme bratia a preto ho to prekvapilo. Keď ucítim jeho pohľad tak sa pozriem na neho a zasmejem sa. „Veď ty uvidíš.“ Zamrmlem potichu aby to nikto nepočul a potom sa otočím k Fenlinu a pousmejem sa. Potom sa napijem a povzdychnem si.

Sledoval jsem ty dva a přemýšlel, co bych mohl říct. Neunikl mi mužův překvapený výraz, jakmile zaslechl slovo bratr. Tvářil se nevěřícně a pak se ušklíbl a zavrtěl hlavou. Zajímalo by mě, co se mezi nimi stalo. Chovali se nějak divně. Dale se pousměje, vypadal trochu otráveně, jako by to s bratrem chtěl rychle vyřešit, ale on nespolupracoval a nechtěl s ním mluvit. Číšník mi donese lístek s objednávkami a tak se dám do míchání drinků. Bavilo mě to a tak mi ani nevadilo, že v práci mám být až později a teď bych nemusel vůbec nic dělat.
"Kdybych mohl nějak pomoct, řekni," zamumlám potichu, aby mě slyšel jen Dale. Jeho bratr se na mě podezřívavě zadívá, ale nakonec to nechá být, vypije sklenku whisky a objedná si další, kterou mu ihned dodám.

Celú dobu som rozmýšľal nad plánom a bol som tak zamyslený že som ani nepostrehol čo Fen robí. Z myšlienok ma vytrhol až jeho hlas. Pozriem sa na neho. Povedal že ak by mohol nejako pomôcť tak aby som povedal. Pousmejem sa a prikývnem. „Ďakujem za pomoc a budem na to myslieť ale zatiaľ nemusíš pomáhať.“ Poviem a pousmejem sa. Potom sa napijem vína a nenápadne si ho poobzerám. Zrovna vypil whisky a objedla si ďalšiu. Ak sa opije tak to bude veľmi dobré a ľahké ale nevedel som či sa démoni môžu opiť ale to sa dozvieme koľko mu bude trvať kým sa opije. A keď bude opitý tak vtedy zaútočím. Potichu sa zasmejem. Už som sa nevedel dočkať kedy sa opije a ja ho budem môcť zabiť.

Zatím pomoc nepotřeboval a tak jsem se dál věnoval objednávkám, tedy do té doby, než na mě nezavolala Rea.
"Šéfka volá, budu muset jít," řeknu jim a vydám se za zmíněnou upírkou. Byl jsem zvědavý, co potřebuje, většinou si všechno zařizovala sama. Vydáme se do zadní místnosti, kterou používala jako kancelář. Na stole měla spoustu papírů a brzy mě zasvětila do situace - potřebovala pomoct s plánováním akcí, účetnictvím a zásobami. Povzdechnu si, byla více než schopná to udělat sama, ale nejspíš se už nudila a tak chtěla společnost. Mávnu nad tím rukou a dám se do práce.

---

Podívám se na hodiny, bylo 23:56, takže nejvyšší čas slušně vyhodit všechny lidi z baru. Povzdechnu si, protáhnu se a vydám se zpátky k baru, u kterého stále seděl Dale a jeho bratr.
"Omlouvám se, ale zavíráme, budete muset odejít," řeknu jim. Daleův bratr se postaví a s úsměvem se ke mně rozejde. Zvědavě ho sleduji, ale zarazím se, když ucítím něco ostrého v oblasti žeber.
"Vyprovodíte mě, že ano?" mile se usměje. Přikývnu a rozejdu se ke dveřím. Přesunul se za mě a hrot nože mi lehce zatlačil do zad. Bezva, to mi ještě chybělo. Vyjdeme ven na ulici a on mě rychle popostrčí pryč z rušné ulice směrem k postranní uličce. Byl jsem zcela v klidu a přemýšlel, jak se z této situace dostat bez nějakého vážnějšího zranění.

Popíjal som víno a rozmýšľal som. Fen sa potom ospravedlnil že musí ísť za šéfkou. Ja som len prikývol a nechal som to tak. Pri bare sme tak ostali len ja a on. Zatiaľ som si ho nijak nevšímal a len som pokojne popíjal víno.

Bol som tak zamyslený že som si ani neuvedomil koľko je hodín. Až keď prišiel Fen a povedal že musí odísť že zatvárajú. Hneď som dopil pohár a sledoval som muža. Na moje prekvapenie ale muž išiel za ním a potom spolu išli von. Zavrčím naštvane tak toto som teda nečakal. Ako to spravím? Nechcem aby videl ako ho zabíjam. Povzdychnem si a hneď sa postavím a ide za nimi. Išiel som dosť rýchlo aby sa mi nestratili. Na moje prekvapenie nešli do rušnej ulice ale do postrannej. To by som mohol využiť. Zahrám to tak že idem zachrániť Fenlina a pri tom ho zabijem. Bude to vyzerať že som ho zabil v boji a nie len tak. Pousmejem sa nad plánom o ktorom som si myslel že by mohol vyjsť. Zrýchlim krok aby sa mi nestratili. „Hej pusti ho!“ Zakričím na neho a nechýbalo veľa k tomu aby som sa za ním rozbehol ale zatiaľ som išiel iba rýchlim krokom za nimi. Prišli sme do uličky a ja som sa hneď poobzeral okolo seba. Našťastie tu nikto nebol. Boli sme tu len my traja. Zastavím sa a zavrčím na neho.

Zašli jsme do temné uličky a už mě začínal otravovat ten pitomý nůž, který se mi zarýval do zad. Zaslechl jsem za námi Daleův hlas, chtěl, ať mě ten muž pustí. Chytil mě za ruku, otočil a přiložil mi nůž ke krku, zatímco stál za mými zády.
"Vypadni, nebo vykuchám tady tvého kamaráda," zavrčí a nůž mi ještě víc přitlačí ke krku. Bezva.
"Může mi někdo vysvětlit, co se děje?" zeptám se zcela klidně a zadívám se na upíra přede mnou.
"Vy... Nejste bráchové, co?" zeptám se po chvilce a pootočím hlavu na muže za mnou. Nejspíš si myslel, že jsme přátelé, kdyby jen věděl, že jsme se teprve dneska potkali a Daleovi by mohlo být úplně jedno, co se se mnou stane... Povzdychnu si a tiše přemýšlím nad plánem, jak se z této situace dostat.

Zamračím sa a zavrčím. „Ak by si plnil to čo máš tak by som tu nebol. Takže ak mu niečo spravíš tak potom uvidíš čo spravím ja s tebou!“ Poviem naštvane. Nechcel som aby Fenlinu ublížil. Neviem prečo ale záležalo mi na ňom a preto som nechcel aby bol do tohto zatiahnutý. Na otázku Fenlina pokrútim hlavou. „Máš pravdu nie sme bratia. A prepáč že som ti klamal ale nechcel som ťa do tohto namočiť. Ide o to že tento démon musí zaplatiť za to čo spravil.“ Poviem a pomaly som sa k ním začal približovať. Narástli mi tesáky a ruky som zovrel v päsť. „Varujem ťa buď to pôjde po dobrom alebo po zlom! Tak si vyber!“ Zavrčím a už som bol od nich vzdialený asi päť krokov. Potom sa zastavím a vražedným pohľadom sa pozriem na neho.

Poslouchal jsem ty dva a začínalo mi být jasné, o co jde. Povzdechnu si, nadpřirozeno a jejich touha se pořád navzájem vraždit. Horší zpráva byla, že chlap, co mě držel, nebyl člověk, ale démon. Dale se k nám rozešel a já ucítil, jak se mi špička zabodla do kůže a po krku mi začne stékat trocha krve. Bezva. Dale se k nám blížil, jeho oči se změnily na rudé a všiml jsem si ostrých tesáků. Doufám, že má dobrou sebekontrolu... Démon ustoupil o krok dozadu a zrovna moc nedával pozor, hodlal jsem toho využít. V mžiku chytím ostří do jedné ruky a druhou pevně démona chytím za ruku, povede se mi vysmeknout se mu a odskočím stranou. Zbytek nechám na mém společníkovi, jen doufám, že zareaguje rychle.

Ucítil som krv ale už som bol na to naučený takže mi to nič nerobilo. Fenlin mohol byť v bezpečí. Po jeho krvi som netúžil. Potom ma ale prekvapí to čo sa stane. Podarí sa mu vytrhnúť sa mu. Keď toto skončí tak sa ho opýtam kde nabral takú silu sa mu vytrhnúť. Ale keď už bol v bezpečí tak sa pozriem na neho. „Utekaj!“ Zavolám na neho. Nechcem aby tu bol a videl to ako ho zabijem. Potom sa rozbehnem k nemu. A než sa stihol spamätať tak už som ho držal po krkom a celou silou som ho vrazil o stenu jednej budovy. Bol to taký náraz že sa stena zatriasla a kúsok steny spadol. „Šéf ti odkazuje iba jedno. Zbohom.“ Poviem a zasmejem sa. Potom sa mu celou silou zahryznem do krku ale on sa začal brániť.

Opřu se o stěnu a zadívám se na svoji lehce pořezanou ruku. Povzdechnu si a když na mě Dale zavolá, abych utekl, jen zvednu hlavu a zadívám se na ty dva. Přirazil démona na stěnu až to zadunělo. Vyřídil mu vzkaz od šéfa a potom jsem jen viděl, jak se mu zakousl do krku. Nic jsem neřekl, jen jsem se díval. Nebyla to moje věc, ani moje záležitost. Démon musel nasrat někoho pěkně vlivného. Nakonec to ale vypadalo, že se nevzdá bez boje. Chvíli se vzpíral, pak jeho tělo ale ochablo, až se přestal hýbat úplně. Odkašlu si, abych získal upírovu pozornost a zadívám se na mrtvé tělo.
"Co provedl?" zeptám se, jako by se nic nestalo. Jako bych ani neviděl, že zabil jinou osobu. Sám jsem to nechápal, ale nepřišlo mi na tom nic špatného. Ten muž byl démon. Stvůra z podsvětí, která dokáže jen ničit, brát a zabíjet. Párkrát zamrkám a zavrtím hlavou. Kde se tyto moje myšlenky vůbec vzaly?

Démona som pevne držal a aj keď sa bránil tak nemal šancu. Po chvíľke som ucítil ako zomiera. A napokon zomrel. Tak ho pustím a jeho telo spadne na zem. Vydýchnem si a utriem si ústa od krvi. Myslel som si že Fenlin bol už dávno preč a preto ma prekvapil jeho hlas keď sa opýtal čo spravil. Pozriem sa na neho. „Myslel som si že ujdeš.“ Poviem ale potom som to už nechal tak. „To je na dlho ale v skratke spravil to že zaútočil a zabil toho koho nemal.“ Poviem a mrzelo ma že to všetko videl. Nechcel som aby to videl. Teraz si bude myslieť bohvie čo o mne ale bohužiaľ s tým ja nič nenarobím. „Ale skôr než odídem tak ti chcem poďakovať že si mi pomohol. Neviem či by som ho tak rýchlo našiel ak by si mi nepomohol. Si skvelý človek.“ Pousmejem sa a potom sa pozriem na jeho ranu. „A čo ty? Si v poriadku? Nepotrebuješ ošetriť?“ Opýtam sa a pousmejem sa. Stále som nechápal prečo mi na ňom tak záležalo. Veď to bol cudzí človek pre mňa.

Myslel si, že už budu dávno pryč. Proč bych měl? No, hádám, že většina lidí by utekla ze strachu o svůj vlastní život. Možná jsem měl, co když se rozhodne zabít svědka? No, ale vypadal stále přátelsky, takže by to mělo být v pořádku. Dozvím se, že démon někoho zabil a hned jsem měl další důvod, proč by mi jeho smrt neměla vůbec vadit. Začne mi děkovat a poté se mě zeptá, jestli jsem v pořádku. Přikývnu a podívám se na svoji ruku, už z ní přestávala téct krev stejně jako z malé ranky na mém krku.
"Jsem v pořádku, tohle se mi stává pořád. Dělám barmana v baru plném upírů, už několikrát se mě někdo pokusil zabít..." řeknu a pokrčím rameny, jako by se nic nedělo. Pro ostatní bylo divné, že necítím strach, mě spíš připadaly zvláštní situace, kdy jsme si uvědomoval, že bych ho měl cítit, ale... Nic.
"Takže... Tohle je tvoje práce?" zeptám se, popojdu k démonovi a zvědavě se na něj zadívám.
"Jak se zbavíš těla?"

Keď povie že je v poriadku tak si vydýchnem. „To som rád že si v poriadku.“ Poviem a pousmejem sa. Potom povie že toto sa mu stalo už niekoľko krát. „A ty sa ani tak ničoho nebojíš?“ Opýtam sa prekvapene. Iný človek by sa dávno bál a odišiel by s takého baru ale on nie. Skôr mi to prišlo že sa mu to páči a vyžíva sa v tom. Aspoň nemusím pred ním nič tajiť. Potom sa ma opýta či je toto moja práca. Prikývnem. „Ano toto je moja práca. Zabíjam tých čo niečo spravili.“ Poviem a som prekvapený že je v poriadku a nijak to nerieši. Keď sa opýta ako sa zbavím tela tak sa pozriem na telo ktoré leží na zemi. „Ak by som bol v lese tak ho zahrabem ale keď sme v meste tak ho budem musieť spáliť. Nič iné neostáva.“ Pousmejem sa a potom vytiahnem z vrecka zapaľovač a začnem mu podpaľovať oblečenie a za chvíľu už cele telo bolo v plameňoch. Pre istotu som sa ale pozrel či náhodou niekto nejde kto by to mohol nahlásiť ale keďže bolo niečo po polnoci tak všetci už boli doma a spali. Takže mesto bolo viac menej prázdne. Čo ma tešilo. Potom sa pozriem na neho. „Nedáme si pohárik?“ Opýtam sa ho a pousmejem sa.

Vypadal doopravdy rád, že jsem v pořádku, což mě překvapilo, neznali jsme se bůh-ví jak dlouho. Jeho prací bylo zabíjet nepohodlné osoby, které něco vyvedli a přesto se zajímal o pouhého člověka, kterého sotva znal.
"Ne, nemám strach. Přesněji: strach je emoce, kterou nedokáži cítit," řeknu a pokrčím rameny.
"V jistých situacích vím, že bych se měl bát, přesto ale zůstávám ledově klidný," dodám a se zájmem sleduji, jak zapaluje démonovo tělo. Rychle začalo hořet a brzy jsem ucítil zápach spáleného masa. Něco mi to připomnělo a na chvíli se mi vybavila vzpomínka na obrovskou výheň, vysokou postavu s kladivem v ruce a podobný zápach, jako byl tento. Párkrát zmateně zamrkám, nakonec ale zavrtím hlavou a vrátím se do reality zrovna ve chvíli, kdy se mě zeptá, jestli nezajdeme na skleničku.
"Klidně, ale ne ke Kolibříkovi. Když jsem zraněný mám zakázáno tam chodit z... očividných důvodů. Ne všichni mají stejně dobrou sebekontrolu jako ty," řeknu a zamávám zraněnou rukou ve vzduchu.
"Ve městě je ještě jeden bar, můžeme jít tam," navrhnu a vytáhnu z kapsy mobil. *Dneska to budeš muset zvládnout sama, pořezal jsem se.* Napíšu do smsky určené pro šéfku a rázem mi přijde jednoduchá odpověď: *Pitomče* Ušklíbnu se a mobil zase schovám.

Teraz zistil čo robím a nevyzeral že by ho to nejak šokovalo. Začal hovoriť o tom že nemá strach. Čo ma celkom prekvapilo. Pretože aj ja mám strach a to som upír. Ale on sa očividne nebál ničoho a nikoho. „Tak to klobúk dole že sa nebojíš ničoho a nikoho. To je zaujímavé. To by som aj ja chcel vedieť sa nebáť. Ty si človek a bojíš sa a ja som upír a v niektorých situáciách sa bojím a to som upír.“ Pousmejem sa a potom som si všimol že sa zamyslel. Nechal som to tak a díval som sa ako horí telo. Mal krásnu vôňu. Hneď som dostal chuť ale tú som hneď zahodil. Teraz sa musím kontrolovať. Nemôžem byť krvilačný. Fenlin súhlasil že pôjdeme na pohárik ale nie ku kolibríkovi a ja som len prikývol. Chápal som tomu. Nie všetci sa vedia tak ovládať ako ja. Za čo ma aj pochváli. „Mal som dobrého učiteľa. Všetko ma naučil ten upír ktorý ma premenil.“ Poviem a pousmejem sa. Preto navrhne iný bar a ja len prikývnem. „Dobre tak ma veď. Ja to tu ešte tak dobre nepoznám ako ty.“ Pousmejem sa a díval som sa ako niečo písal na mobil a potom mu prišla odpoveď a mobil schová. „Tak čo vybavene? Môžeme ísť?“ Opýtam sa pre istotu.

"Nevím, jestli je to zase tak dobrá vlastnost, necítit strach. Strach je velkou součástí pudu sebezáchovy, který je užitečný," odpovím s povzdechem a pomalu se vydám směrem k druhému baru, tedy spíše nočnímu klubu, ale pití tam mají taky dobré.
"No, alespoň ti město trochu ukážu, jdeme do Nočního klubu Fialová lucerna... Klub a Kolibřík jsou dvě nejznámější - a nejdražší místa," řeknu a poslouchám jeho vysvětlení o tom, proč má dobrou sebekontrolu.
"Byla to nehoda, nebo... Si upíři nějak vybírají, koho promění?" zeptám se zvědavě. Trochu mě to překvapilo, myslel jsem, že upíři někoho přemění a nechají ho napospas osudu, i když... Je pravda, že mi Rea už několikrát nabízela, že se můžu stát jedním z nich. Zatím jsem to ale odmítl, první jsem chtěl zjistit, co jsem byl zač před ztrátou paměti, než udělám něco takového. Teď jsem byl sám, ale kdybych zjistil, že mám rodinu a já bych jako jediný nestárl... Nebylo by to nejpříjemnější.