Dale + Reily + Ashley DeadBlood

Keďže som mal po robote a nemal som čo robiť tak som sa rozhodol že sa pôjdem prejsť po meste a možno si troch zaloviť. Krv som nemal už pekne dlho a tak som potom veľmi túžil. Chodil som po meste a obzeral som sa po ľuďoch a vyberal som si toho správneho. Ale zatiaľ som nenašiel žiadneho ktorý by mi vyhovoval. A tak som si pomaly začínal myslieť že dneska asi budem bez jedla. Po niekoľkých hodinách sa ale na mňa usmialo šťastie. Uvidel som mladú ženu a hneď som sa k nej vybral. Ako vždy som použil svoj šarm a ona mi hneď padla do náručia a ja som sa mohol do nej zahryznúť. Vypil som všetku krv a mŕtve telo som schoval v jednej uličke. Potom som si utrel ústa a išiel som pokračovať v mojej prechádzke po meste.

Byl už podvečer a já právě seděla na parapetu okna, ve svém malém bytě. Dívala jsem se ven, na ulici, kde ještě chodilo pár lidí. Bylo teplo, já neměla co dělat. Ale tak... nu což, proč se nevydat projít ven? Měla bych to tu ještě více poznat. Znala jsem jenom cestu na náměstí, náměstí a cestu z náměstí, pak cestu do kavárny, kavárnu a cestu z kavárny. To bylo všechno. V podstatě jsem na to neměla moc čas, snažila jsem se být teď co nejvíce v práci. Chtěla jsem si prostě vydělat a buď si tenhle byt zlepšit nebo vypadnout do jiného. Většího a hezčího. Tohle prostě opravdu nebylo nic moc. Ale stačilo to a i tak jsem byla ráda, že jsem to tu vůbec sehnala.
Při tomto přemýšlení jsem se však mezitím odebrala převléct se, obout si boty, vzít klíče a vyrazit. Usoudila jsem, že nic jiného potřebovat nebudu, protože se jdu prostě jen projít a poznat město. Klíče jsem tedy zastrčila do kapsy u kalhot a vyrazila.
Šla jsem tzv. za nosem. Nechala jsem se vést spíše svou zvědavostí a pokračovala tímhle městem, mapujíc si všechno, kolem čeho jsem prošla. Co když se ztratím, že?

Prechádzal som sa po meste a rozmýšľal som nad tým čo budem robiť keď mám všetko hotové. Mám tu ostať alebo nie? Hotelovú izbu mám prenajatú iba na mesiac a to za chvíľu skončí. Takže by som mal rýchlo vymyslieť čo vlastne spravím. Mal som veľa možností buď odísť s mesta a pokračovať v cestovaní po svete alebo tu ostať a usadiť sa konečne. Obe možnosti mi prišli dobré len teraz vybrať tú správnu. Ako som tak bol zaborený do myšlienok nevšimol som si postavy ktorá išla oproti mne. A tak som do nej nabúral (Reily). "Prepáčte nevidel som vás. Ste v poriadku?" Opýtam sa a poobzerám si ju. A hneď som vedel že je to mág. Ten by sa mi zišiel ohľadne toho kameňa aby som mohol chodiť cez deň von.

Kráčela jsem dál a obdivovala to město. A asi jsem vám to ještě neřekla, ale postupem času jsem se rozhodla, že tu zůstanu. Už to bylo 100%. Ač jsem tu znala zatím jen dva lidi + nějaké spolupracovníky, dokonce jsem si pamatovala i zákazníky, kteří tam chodili v docela pravidelnou dobu. Většinou koupit si kávu s sebou do práce.
Při všem tom rozhlížení, obdivování a přemýšlení, do mě někdo narazil. Nebo já do něho? Kdo ví? No, to už je jedno, prostě jsme do sebe narazili. Trochu to zabolelo, ale vůbec nic jiného se mi nestalo. Zajímavé bylo, že už se mi to tu stalo po druhé. To asi byl nějaký zvyk tohoto města.
"Ne, to já se omlouvám, ale jsem v pořádku. A vy?" Odpověděla jsem s nejistým úsměvem a teď už jsem si ho v klidu prohlédla. Byl to docela pohledný, mile vypadající chlapík. Ale uvidíme, všichni přeci jen známe to pořekadlo - nesuď knihu podle obalu. Někdy se to opravdu vyplatilo a někdy mi to zase přišlo moc opatrné, ale jistota je jistota, hh.

Povedala že sa ona ospravedlňuje a že je v poriadku a opýtala sa či som aj ja v poriadku. "Ano som v poriadku. Nebojte sa. Ja som Dale." Predstavím sa jej a podám jej ruku na zoznámenie. Videl som že si ma obzerá a ja som robil to isté takže sme si obzerali jeden druhého. Bola to mladá dievčina a celkom pekná. Hneď som začal rozmýšľať či mám hrať svoju hru a namotať ju a potom ukázať svoju pravú tvár alebo to tento krát nechať tak a venovať sa jej. V tom si ale spomeniem na slova Fenlina ktorý mi hovoril aby som sa si niekoho našiel a zoznámil sa s nim. A táto dievčina bola ideálna na zoznámenie. Takže moja zlá stránka teraz ostane uzatvorená a nahodím svoju dobrú a milú stránku. Len dúfam že ona nie je nejaký zlý čarodej ktorý ak zistí čo som zač tak sa ma pokúsi zabiť. No veď uvidíme aká ja v skutočnosti.

Chlapík naproti mně řekl, že on sám v pořádku je, ať se nebojím a pak se představil. Už z toho, že mi řekl své jméno jsem usoudila, že to bude asi další člověk, kterého zde poznám o trochu blíže, než že ho jen spatřím na ulici. Možná podobně jako Coru nebo Maxe. I když... Maxe jsem ještě ani pořádně neznala, takže ten nic.
"Reily, moc mě těší." Usmála jsem se a též jsem mu podala ruku. Dale následně mlčel, tak jsem přemýšlela, co by se tak hodilo teď jako téma. "No, máte někam nasměrováno nebo se jen procházíte večerním městem?" Optala jsem se a ještě si ho prohlédla. Při pohledu na něm mě ale napadla ta otázka. Je on sám vlastně jen člověk nebo nějaká nadpřirozená bytost? Každopádně, doufala jsem, že se odpověď na tuto otázku dozvím dříve, než se stane třeba nějaká nešťastná náhoda, ale to snad ne... co by se tak asi mělo stát?

"Rád ťa spoznávam Reily." Pousmejem sa a toto je prvá žena s ktorou som sa zoznámil. Ostatné ženy skončili mŕtve takže u nich som ani nevedel ako sa volajú ale pri tejto je to iné. Prvá žena a navyše čarodejka. Čo viac si môžem priať? Potom sa ma opýta či mam niekam namierené alebo sa len tak prechádzam. "Len tak sa prechádzam a vy?" Opýtam sa Reily a pozriem sa na ňu a pousmejem sa. Teraz ma tak napadlo že by sme sa mohli prechádzať spolu a možno by som sa o nej niečo dozvedel a možno by mi aj pomohla. Lenže som nevedel či to ám nechať na neskôr alebo sa to opýtať teraz hneď. A preto som sa zamyslel a na chvíľu som prestal vnímať okolie a rozmýšľal som či sa jej to opýtať alebo to nechať na neskôr.

Mladý muž jménem Dale mi řekl, že mě rád poznává. V podstatě mi opětoval mé gesto, akorát v trochu jiné formě. Jen jsem se na to pousmála a pozorně jsem jej sledovala. Ne ale tak, aby mu to muselo být nepříjemné, to jistě ne. Moc dobře jsem ten pocit znala. Nepříjemný pocit.
Poté mi však odpověděl na můj dotaz. "Já též," odpověděla jsem na oplátku a ani teď mi nechyběl můj menší úsměv. Trochu jsem se porozhlédla kolem nás, než mě ještě něco napadlo. "Nu, a nechcete se třeba projít se mnou?" Dodala jsem tedy svůj návrh a vlastně jsem doufala, že souhlasit bude a někam půjdeme. Byla jsem totiž ráda, že poznám někoho nového a jestli to tu už zná lépe než já, mohl by mě tu trochu provést. To by mi fakt nevadilo, hh.
"A nemohla bych ještě poprosit... nemohli bychom si tykat?" Jo, to je fakt. Připadala jsem si potom moc stará a to jsem si sama sobě připadala docela mláda. Nebo nejsem? Ale jo, určitě jo.

Povedala že aj ona čo ma potešilo pretože som nebol sám kto sa len tak prechádza. "Tak to je super." Poviem a pousmejem sa. Potom ale bolo chvíľu ticho a ja som ju len tak sledoval a rozmýšľal čo bude ďalej. A ona potom prehovorila a navrhla mi či by som sa s ňou nešiel prejsť. A keďže som nemal nič na práci tak som prikývol. "Ano rád pôjdem tak milou dámou ako ste vy." Poviem a pousmejem sa. Potom ma porosila či by sme si neboli tykať. Mne to problém nerobil jej tykať a vyzeralo že ani jej. "Dobre Reily. Prečo nie." Myknem plecami a pousmejem sa. "A kam sa pôjdeme prejsť?" Opýtam sa jej a stále som ju sledoval a nespúšťal z nej oči.

Když jsem mu řekla, že se taky procházím, konstatoval, že je to super. Opět mi nezbývalo nic jiného, než jen přikývnout a opět se usmát. Asi už do konce života nebudu dělat nic jiného, ale to vůbec nevadí. Smíchem přeci mládneme, ne? Někde jsem to myslím četla, ale to je jedno, pokračujme. "Až se červenám, milý pane," trochu jsem ho popíchla. Samozřejmě s úsměvem. Doopravdy jsem se však moc nečervenala, možná jenom trošku. Ale potěšilo mě, že se mnou někam půjde.
Pak, s mým návrhem na tykání souhlasil, za což jsem opět byla ráda. "To právě moc nevím, jelikož to tu ještě úplně neznám, jsem tu pár dní. Nenapadá něco tebe?" Odpověděla jsem mu. "Jak dlouho si tu vlastně ty?" Se zájmem jsem se ho zeptala. Tahle otázka se vlastně tak trochu hodila k tomu tématu, tak jsem mu ji prostě pokladla, protože on sám už věděl, jak dlouho jsem tu já, i když se ani neptal. Já to prostě řekla, ale předpokládla jsem, že to nebude až tak velký hřích.

"Vidieť vás červenať mladá slečna by bolo pre mňa ako raj." Pousmejem sa a páčilo sa mi aká bola. Tejto osobe by bola škoda ublížiť. Máš šťastie získala si život. Pomyslím si a pozriem sa na ňu a pousmejem sa. Keď povie že je tu pár dni a opýta sa mňa či mňa niečo nenapadá tak pokrútim hlavou a povzdychnem si. "Vyzerá to že sme na tom rovnako. Ja som tu tiež pár dní a ešte to tu nepoznám poriadne." Poviem povzdychom. A keď sa ma opýta ako dlho som tu tak sa zamyslím. Keď som sem prišiel tak som tu bol dva - tri dni. Potom som na mesiac odišiel a potom som sa vrátil takže tak týždeň? "Asi týždeň." Poviem jej a potom sa pozriem na ňu. "Reily môžem sa niečo opýtať?"

"Já jsem přeci ráj pro všechny i bez červenání." Trochu egoisticky jsem se zazubila, ačkoli kdo mě znal -jakože tady odsud moc lidí ne-, tak věděl, že egoistka nejsem. Spíše jsem si na to hrála a občas mě to bavilo.
Tak či tak, následně mi pověděl, že jsme na tom stejně, že i on je tu pár dní. "Aha." Uchechtla jsem se. "Tak prostě půjdeme tam, kam nás nohy ponesou?" Dodala jsem další svůj návrh. Ono asi nezbývalo nic jiného, než souhlasit. Pokud se teda Dale nechtěl na cestu ptát někoho cizího. "Tak to jsme na tom opravdu stejně." Trochu jsem se zasmála, když mi prozradil, že je tu týden. Já tu taky byla zhruba týden, tedy myslím. A vlastně bych i přemýšlela dál, jenže mě z mého přemýšlení vytrhla Daleovo otázka. "Mám se bát?" Odvětila jsem s úsměvem. "Samozřejmě, ptej se." Mrkla jsem na něho s lehce nadzvednutým obočím. Opravdu mě zajímalo, na co se mě chce zeptat.

Pousmejem sa a prikývnem. "Tak to s tebou súhlasím. Ty si dokonalá." Poviem a poobzeral som si ju. Keď navrhla celkom dobrú vec že pôjdeme tam kde nás nohy zanesú tak prikývnem. "Tak s tým súhlasím. A uvidíme kam nás zavedú." Pousmejem sa a prikývnem. "To ano." A keď sa opýtala či sa má báť tak sa pousmejem a pokrútim hlavou. "Nemusíš sa báť." Poviem a potom sa zhlboka nadýchnem a vydýchnem. "Chcem sa len opýtať či veríš na nadprirodzené veci?" Opýtam sa jej a s napätím som čakal čo mi na to povie. Možno po tomto by sme sa o sebe mohli dozvedieť aj niečo viac.

Po jeho poznámce jsem se ale asi opravdu trochu začervenala. Minimálně se mi to zdálo, ale kdo ví. A do zrcadla se fakt koukat nehodlám. "Ale nejsem, byl to jenom vtip." Uculila jsem se, doufajíc, že červeň z mých tvářiček brzy zmizí.
"Tak jdeme!" Zvolala jsem zvesela. Ale ne tak, že bych to zakřičela přes celé město. Spíše jsem to řekla trochu výrazněji, ale zase ne tak, aby se na nás otáčel každý druhý člověk. Ale abych tady furt jen nemluvila, tak jsem tedy vyšla. Dale snad půjde po mém boku.
Jestli Dale tedy souhlasil, tak už jsme chvíli šli, načež se mě zeptal na tu jeho otázku. Řekl mi, že bát se nemusím. "Vlastně ano, věřím na nadpřirozené věci. Přijde mi to prostě zajímavé a myslím si, že existuje." Odpověděla jsem. V podstatě jsem neřekla pravdu, protože vím, že existuje, ale co kdyby to opravdu byl pouze člověk, já bych mu to prozradila a on by se vylekal nebo to vyžvanil do celého světa? To jsem úplně nechtěla. Ale kdyby člověk nebyl, tak bych za to byla vcelku i ráda. Pokud by to tedy nebyl krvelačný upír, který by mě hned přicvakl ke stěně a vysál mě. To jsem též úplně nechtěla.

Videl som ako sa červená a pousmial som sa. "Mýliš sa. Si a veľmi." Poviem a potom som si ju trochu poobzeral. Musím uznať že bola vážne krásna. "A keď sa červenáš tak si ešte krajšia." Žmurknem na ňu a pousmejem sa. Keď sa opýtala či ideme tak som prikývol. "Ano poďme." Poviem a potom sa s ňou vydám po meste a obzerám sa popri tom okolo seba. A pri tom kráčaní som čakal ako odpovie na moju otázku. A keď povedala že verí a že si myslí že to existuje tak sa pousmejem. Bol som rád pretože som jej mohol povedať všetko a nemusel som sa báť že ma bude mať za blázna. "Tak to ti potom môžem povedať že nie som obyčajný človek. Som upír ale nemusíš sa ma báť ja neubližujem. Som celkom mierumilovný." Pousmejem sa a dúfal som že mi to uverí ale bolo to na nej.

Když mi Dale řekl, že se mýlím a že jsem, trochu jsem se zasmála, přičemž jsem jaksi taksi cítila, že rudá barva ne a ne zmizet. "Ještě mě úplně neznáš, třeba jsem strašná." Zazubila jsem se. Já se mu to prostě budu pokoušet vymlouvat, protože dokonalá jsem nebyla ani za mák. Kéž by, hh. "Ale nene, to ty jsi krásný." Následovalo další uculení. Nebyla jsem moc na takovou chválu zvyklá, takže jestli už jsem červená jako rajče, tak bych se ani nedivila. Chm, když ale bude pokračovat, tak snad červeností vybouchnu. Ale to už jsme pomalu díky bohu vyšli vstříc městu.
Poté se dostalo na to nadpřirozeno a odpověď mě překvapila, ale byla jsem ráda - nemusela jsem se bát, že ze mě někdy náhodou něco omylem vyletí. Něco... co by normální člověk neměl vědět. "Když si upír, v tom případě asi už víš, že já jsem mág." Poznamenala jsem v klidu. V podstatě jsem se ho ani moc nebála. Nepřišlo mi, že by byl jeden z těch, kteří patřili k tomu... nom, nevyjadřuji se, a používat schopnosti taky už celkem umím. Jediné co bylo na prd bylo to, že jsem je nepoužívala už delší dobu. Na jednu stranu jsem byla ráda, že jsem zatím byla v bezpečí, ale na druhou stranu bych si je zase ráda procvičila.
Městem jsme tedy šli dalších pár minut, než jsem měla pocit, že vidím siluetu lesa. "Nepůjdeme se rovnou kouknout tam?" Kývla jsem směrem k lesu. Bylo mi tak nějak jedno, že už je večer. Tím větší by to mohlo být dobrodružství, ne? I když, bůh ví, jak to tam vypadá, když tam člověk vejde. Přeci jen to tam mohlo být hodně strašidelné, ještě když je večer, ale tak uvidíme, tak či tak, můj pocit natěšení to nezmenšovalo, snad i naopak. "Jestli se teda nebojíš," trochu jsem ho popíchla s provokativním úsměvem.

Pokrútim hlavou. "Je pravda ešte ťa nepoznám ale tak tomu neverím. Isto nie si strašná." Pousmejem sa a sledoval som ju. A keď povie že nie že to ja som krásny tak sa zasmejem. "Krajší vtip som ešte nepočul." Poviem so smiechom a páčilo sa mi že sa stále červená pretože sa mi to na nej páčilo. A bol som rád keď sme sa konečne dali do kroku. A keď povedala že je mág tak prikývnem. "Tak trochu som to tušil ale nebol som si istý. Ale som rád že si mág. Možno mi budeš vedieť s niečim pomôcť." Poviem a pozriem sa na ňu. Dúfal som že mi pomôže pretože by som rád chodil cez deň po vonku. Po ceste po meste bolo ticho až kým sme sa neblížili k lesu. Vtedy sa Reily opýtala či tam nepôjdeme. Myknem plecami. "Prečo nie?" Pousmejem sa a vydal som sa smerom k lesu. Keď sa opýta či sa nebojím tak sa zasmejem. "Ja a báť sa? Tak to si ma musíš s niekym mýliť. Ja sa nebojím nikoho a ničoho." Poviem so smiechom a bol som rád že je večer a nemusím si dávať pozor na slnko ktoré ma pálilo. A preto som potreboval kameň ktorý mi mohla spraviť iba Reily aby som mohol chodiť aj cez deň von a neschovávať sa.

"Tak třeba mě poznáš a pak uvidíš." Párkrát jsem zamrkala a s úsměvem jsem jej pozorovala. "Ale to přece nebyl vtip, to byla pravda." Uraženě jsem se na něj zatvářila, i když jsem to hrála, což ale asi sám poznal. "Jen si to přiznej," dodala jsem poté už s dalším úsměvem.
"S čím bys ode mě potřeboval pomoct?" Zamyšleně jsem se na něj podívala a hodně přemýšlela, co by tak ode mě mohl potřebovat. Jedna věc mě tak nějak napadala, ale nebyla jsem si tím zcela jistá, ale tak uvidíme, uvidíme, co z něho nakonec vypadne. Možná to bude úplně něco neočekávaného.
Následně se ale dostalo na téma, že bychom mohli do lesa. "Jen aby, mě se třeba bát začneš." Nevinně jsem se zazubila, i když jsem dobře věděla, že mě se ještě nikdo nikdy nebál, takže to bylo opravdu nemožné. Leda, že bych na něho někdy opravdu nečekaně vybafla a třeba mi to zrovna ten les povolí, třeba tam bude nějaké vhodné místo, jen počkej.
K lesu jsme se blížili celkem rychle, za což jsem byla ráda. Vlastně ani nevím, kam jinam bychom šli, kdybychom na les nenarazili. Možná, že bychom se dále jen procházeli po městě, kdo ví. Tak či tak, celou cestu jsem si raději mapovala, možná tento les začne být mým častěji navštěvovaným místem.
"Jsi upír od narození nebo tě někdo proměnil?" Optala jsem se jej nakonec po chvíli ticha, přičemž jsme se zrovna nacházeli těsně před lesem. Teď mě odpověď docela dost zajímala. V podstatě mě to zajímalo na všech nadpřirozených bytostech, které mohly být proměněny i během života, ačkoliv jsem jich zatím ještě moc nepotkala. Jak tady, tak ani v místě mého minulého bydliště, ale nevadí, třeba se to časem změní.

"To by som bola veľmi rád." Pousmejem sa ak by som ju spoznal lepšie tak by som bol veľmi šťastný pretože nespoznať tak krásnu ženu by bola škoda. Potom ale pokrútim hlavou. "Tomu neverím že to bola pravda. A čo si mám priznať?" Žmurknem na ňu a pousmejem sa. Potom sa ma opýtala čo by som od nej potreboval. Bol som rád že sa opýtala. "Počul som že mág môže spraviť nejaký kameň aby upír mohol ísť cez deň von a nemusel som sa chovávať pred slnkom. Tak som sa chcel opýtať či by o tom niečo vieš a ak ano tak či by si to vedela spraviť?" Opýtam sa a pozriem sa na ňu a v kútiku duše som dúfal že o tom niečo bude vedieť. Pretože už by som bol rád ak by som chodil cez deň von. Zasmejem sa nad tým čo povedala. "To pochybujem že by som sa ťa začal báť. Vyzeráš že by si ani muche neublížila." Pousmejem sa a pomaly ale isto sme sa blížili k lesu. Celkom som sa tešil na to. Po ceste sa ma opýtala či som upír od narodenia alebo či ma niekto premenil. "Bohužiaľ ma premenil jeden upír krátko po tom čo som skončil školu." Povzdychnem si ale bol som rád že je už mŕtvy a nebude ma otravovať. A než som sa stihol poobzerať kde sme tak sme boli pri lese. Pousmejem sa a bez váhania vojdem do lesa a pozriem sa na Reily či ide aj ona.

Dale řekl, že by byl velmi rád, kdyby mě poznal, což mě -jak jinak- moc potěšilo. "Nápodobně," odvětila jsem nakonec. Když pak ale zakroutil hlavou, trochu jsem nadzvedla obočí, než začal mluvit. "Ale měl bys tomu věřit," poznamenala jsem výrazně. "Přeci to, že si krásný." Dodala jsem ještě.
Nakonec mi tedy řekl, co by ode mě potřeboval. Ano, tak jsem se celkem strefila, přesně tohle jsem si myslela, jako jedinou alternativu, která mě napadala. "Samozřejmě, že o tom vím, vím i jak na to, viděla jsem, jak se to vytváří, jen jsem to sama ještě nikdy nezkoušela." Odpověděla jsem. V podstatě bych si to ráda už zkusila, byla mi to pro mne nová zkušenost, která se snad bude i hodit. "Jen se těš, já ti ještě ukážu, jak strašidelná umím být." Řekla jsem svým 'tajemným' hlasem. Absolutně teda nevím, jak ho chci postrašit, ale nějak to splácám. Třeba vyjde to bafnutí.
Potom jsem se jej optala, zda-li je upír od narození nebo byl přeměněný, na což mi odpověděl, že byl přeměněný krátce po tom, co dodělal školu. "Bohužel? Bereš to jako... chm, prokletí?" Vyptávala jsem se dál, ale to už jsme vcházeli do lesa. Hned jsem si jej začala prohlížet. Bylo to tady opravdu samo o sobě už takové trochu děsivé, ale já jsem se zatím ještě nebála. Vypadalo to, že přes koruny stromů se sem nedostane ani moc světla přes den.

"Tak to môžeme hneď napraviť." Pousmejem sa a bol som rád že aj ona mňa chce spoznať. "Bohužiaľ neverím a neprehovoríš ma o opaku. Ďakujem za pochvalu." Poviem a pousmejem sa. A keď povie že o tom vie a dokonca videla ako sa to vytvára tak ma to potešilo. Len keď povedala že to ešte nikdy neskúšala tak som si povzdychol. "Takže vieš o čom hovorím. A myslíš si že by si to mohla spraviť? Ale ak nie tak v pohode." Poviem a myknem. Ak to nespraví tak budem stále žiť cez noc a cez deň sa budem schovávať a na vojenskú školu po ktorej tak túžim sa môžem vykašlať. Ale dúfal som že mi nejako pomôže a nenechá ma v tom. Keď povie že sa mám tešiť že dokáže byť strašidelná tak sa začnem smiať. "Ako bez urážky ale ty isto nedokážeš byť strašidelná." Poviem so smiechom. Neveril som že tak milé a krásne dievča by dokázalo byť strašidelné. Potom prikývnem. "Ano pretože som si nemohol splniť sen čo som mal. A miesto toho som musel pracovať pre toho čo ma premenil a navyše som kvôli nemu zabil rodičov a prišiel som o kamarátov." Vzdychnem si a pokračovala so s ňou v ceste po lese.

Dale mi řekl, že to hned můžeme napravit. "Hm... tak mi můj milý o sobě něco řekni, úplně cokoliv." Navrhla jsem nakonec. Byla jsem celkem zvědavá, co mi Dale poví, jestli bude vlastně i vědět co, ale bylo ještě hodně věcí, co jsme o sobě nevěděli, takže něco by mi o sobě říci mohl. I kdyby to mělo být jeho oblíbené jídlo, barva nebo tak něco, prostě důležité bylo to, že se konverzace nezastaví a my furt budeme mít o čem mluvit. Věděla jsem dobře, že někdy bylo skvělé a důležité mlčet, ale prostě víte jak. "To teda přemluvím," namítla jsem hrdě a možná trochu vyzývavě. "A neděkuj." Zazubila jsem se.
Na další Daleovo slova jsem pokývala hlavou. "Vím, vím a myslím, že bych to minimálně mohla zkusit, ale chtěla bych na to být ve svém bytu." Řekla jsem a semkla rty do jedné úzké linky. "Tady není nic k smíchu." Na očko jsem se urazila. "No, tak to si teda beru s urážkou." Zasmála jsem se.
Když mi ale následně Dale odpověděl na mou další otázku, smích mě jako na mávnutí kouzelného proutku přešel. "To mě moc mrzí, ale třeba se to tu obrátí a najdeš si tu přátele." Řekla jsem upřímně, ale i povzbudivě a s menším úsměvem na něho koukla, přičemž jsem dál klidně kráčela lesní cestou.

Reily chcela aby som jej niečo o sebe povedal. "Narodil som sa ako obyčajný človek a po skončení školy ma jeden upír premenil a donútil ma aby som pre neho pracoval. Musel som pre neho zabíjať. Takže nič iné neviem len zabíjať. Až do nedávna kedy som ho zabil a od vtedy hľadám zmysel života pretože nič neviem robiť." Vzdychnem si a skloním hlavu. Potom zodvihnem hlavu a pozriem sa na ňu a pokrútim hlavou. "Nie neprehovoríš ma." Žmurknem na ňu a pousmejem sa. "Musím ďakovať." Poviem a keď povie že by to mohla skúsiť ale musela by byť vo svojom dome tak sa pousmejem. Bol som rád že to skúsi. "Pokojne mne je jedno kde budeš hlavne to skús spraviť. Prosím." Pozriem sa na ňu prosebnými očami. "Ale no tak hádam si sa len neurazila." Pousmejem sa a žmurknem na ňu. Potom myknem plecami. "To by som bol rád ale kto by chcel kamarátiť s byvalím nájomným vrahom?" Opýtam sa a vzdychnem si smutne. Nie som na to moc pyšný ale čo som mal robiť? A teraz za to musím trpieť.

Dale mi o sobě opravdu něco řekl. Ve zkratce mi v podstatě pověděl svůj příběh, než se dostal sem, co jsem tak pochopila. Párkrát jsem pokývala svou hlavinkou. "Určitě ten smysl najdeš. Jde asi o to poznat nějaké lidi, utvořit si s nimi přátelství a bavit se s nimi. Ať už jen konverzovat, jít do baru, procházka, prostě si ten život užívat nebo tak něco." Bacha na to, Reilynina moudra přichází. "A tvoje oblíbená barva, jídlo, číslo? A nebo třeba tvůj věk?" Zvědavě jsem se vyptávala dál. "Přemluvím, uvidíš." Řekla jsem a prohrábla si vlasy. "Nemusíš a tečka a vykřičník." Uculila jsem se na něj.
Následně mu tedy nevadilo, že by se to kouzlení uskutečnilo u mě doma. Jenže najednou mě napadlo... co když si mě chce omotat kolem prstu, využít mě a pak třeba vysát? No, co když je to fakt pravda? Chm, budu muset ještě vypozorovat jeho chování a vyjadřování se. "Jasně, neboj se." Přikývla jsem a usmála se. "Ale něco za něco." Trochu šibalsky jsem se na něho podívala a čekala, co mi na to řekne. "Ne, neurazila." Zasmála jsem se. Lhaní a přetvářka nejsou mé silné vlastnosti, heh... jenže to už jsme se dostali k jeho, no, začalo to u jeho přeměny, takže v podstatě k pokračování jeho přeměny, i když už jsme se o ní úplně tak nebavili. "Změnil si se, takže ať tě laskavě nejdříve poznají a pak ať tě soudí. A navíc... hned ze začátku jim nemusíš říkat, že jsi byl nějakým vrahem." Pokrčila jsem rameny a tázavě nadzvedla obočí.
Lesem jsme chodili a chodili, zdálo se mi, že už hodnou chvíli. "Tak si to tu ještě projdeme a pak se odebereme ke mně kvůli tomu medailonu?" Naservírovala jsem mu další ze svých návrhů...