Isaac & Rachel

Její reakce byla...zvláštní. Úplně se zaseknu když na mě letěl polštář a jakmile mě trefí do obličeje a spadne na zem, párkrát zmateně zamrkám a vyvalím na ni oči. Co to do ní vjelo? A co když chce? Znovu na ni hodím nechápavý pohled a úplně se zaseknu, zatímco naštvaně odkráčí ke stolu ale ještě předtím se mi omluví, s tím že je to jedno se pousměje... a nakonec posadí za stůl. 

"Ublížil bych ti," vydechnu zatímco se zohnu pro polštář na zemi a odnesu ho zpátky na postel, než se otočím na Rachel a prohlédnu si ji. Asi... Asi jsem ji naštval. 

"Ray," oslovím ji ale najendou ztratím veškerá slova která jsem chtěl říct. Zůstanu stát na místě úplně zaseknutý. Co to se mnou dneska je?! Nemohl jsem najít správná slova kterými bych ji vyjádřil to co jsem chtěl a tak nakonec zakroutím hlavou a vzdám to. Rozejdu se ke stolu, za který se také posadím a natáhnu se pro horkou kávu. Kurva! Kurva! Kurva! S každou další myšlenkou jsem si více uvědomoval co jsem udělal a měl jsem chuť něco rozbít a omlátit vlastní hlavu o zeď. 

Dívala jsem se na své ruce, které jsem měla položené na stole a tiše přemýšlela o tom, co se právě stalo. Isaac mi řekne, že by mi ublížil, jen se smutně pousměji a krátce se na něj zadívám. Netušila jsem, co mu na to říct. Že mi to za ten risk stojí? Že mu i já můžu kdykoliv ublížit?
"Nemyslím si," vydechnu tiše, než se znovu zadívám na své ruce. Potřebovala jsem se z toho nějak oklepat, jenže jsem netušila jak. Když mě však osloví, zvednu hlavu a zadívám se na něj. Po chvilce se mile usměji, než si zase začnu všímat kávy. Věděla jsem, že ho svými přesvědčivými, ale falešnými úsměvy neoblafnu. Už jen proto, že se mi odrážela každá emoce v očích a teď... Jsem cítila neskutečný smutek. Vezmu do rukou kávu a zadívám se na ni. I Isaac se posadí a já se párkrát zhluboka nadechnu, než si usrknu horké kávy a zadívám se na něj.
"Ummm... Už mi je díky Archibaldovi mnohem lépe, možná bychom už zítra mohli vzít nějakou misi," vydechnu ve snaze změnit téma a naznačit mu... Že se nic nezměnilo a stále o naše přátelství opravdu stojím.

"Omlouvám se," vydechnu chvíli po tom co začne o tom že ji je lépe a chtěla by vzít nějakou misi. Potřeboval jsem to říct a tak jsem to prostě udělal. Nesedělo to ke mě a bylo to totálně mimo mou povahu, ale co z toho dneska nebylo? Znovu zatřepu hlavou než si povzdechnu a zakroutím hlavou. Nechtěl jsem aby byla smutná, ale její oči ji prozrazovaly. 

"S tou misí je to dobrý nápad. I já mám k dispozici zase svou zbraň takže v tom nevidím problém," vydechnu nakonec a napiji se z kávy, než ji zase odložím na stůl a rozhlédnu se po místnosti. Vážně jsem se dneska cítil nějak divně, mimo obvyklou náladu a tak jsem měl v plánu jít po tomhle trénovat a dát se do normálu. Teď a tady jsem se cítil tak nechutně zranitelný. 

Místo odpovědi na můj návrh se mi omluví a tak se smutně pousměji, než se zadívám ven z malého okna.
"Nemáš se za co omlouvat... To že k tobě chovám i... Jiné city neznamená, že je musíš mít i ty," vydechnu potichu a postavím se na nohy i s kávou v ruce. Řekne mi, že to s tou misí je dobrý nápad a i jeho zbraň je už v normálu, takže s tím není problém.
"Dobře, tak zítra... Ti dám vědět a teď mě prosím omluv," zamumlám, než se i s kávou vydám ke dveřím a bylo mi úplně jedno, že jsem pořád v pyžamu. Potřebovala jsem... Pryč. Nemohla jsem uvěřit, že jsem to všechno řekla a cítila jsem se neuvěřitelně trapně! Povzdechnu si a napiji se výborné kávy, než se co nejrychleji dostanu na ošetřovnu, kde se teprve převleču a následně se zavřu do laboratoře, kde doufejme přijdu na jiné myšlenky.

Sledoval jsem tmavou kávu a přemýšlel. Ticho v místnosti přehluší až Rachel, která promluví a její věta byla v tuhle chvíli pro můj mozek tak složitá, že mi ho odvařila. Přestanu vnímat všechno kolem jenom abych si ji vyložil správně a než se vzpamatuji, zaslechnu zavírání dveří. Ještě chvíli hledím na kávu než se rozejdu ke dveřím na chodbu a sotva je otevřu, zjistím že je...už pryč. Ještě chvíli hledím na prádznou chodbu, než si povzdechnu a vrátím se zpátky. Dopiji kávu, nechám obvazy aby mě obvázaly, obleču se a vyběhnu si dát ranní trénink a přijít na trochu jiné myšlenky, takže mě napadlo že někoho vytáhnu na procvičko. To jsem také udělal a dneska jsem se vůbec nešetřil.

Celý den jsem strávila zavřená v laboratoři a pracovala na svém projektu. Udělala jsem dost práce a doufala jsem, že i nějaký pokrok. Spát jsem šla opravdu pozdě a tak i pozdě vstala, to však vůbec nevadilo. Na misi stejně půjdeme až k večeru. Skočím tedy za Connorem, který mi dá pro začátek něco jednoduchého a tak se rovnou vydám za Isaacem. Zaklepu na jeho dveře a chvíli počkám, než vejdu.
"Ahoj Zacku. Mám tu misi... Shinki objevila zdivočelého vlkodlaka, napadl a roztrhal pár lidí na okraji města, ale dřív, než ho zabila, utekl. Máme ho vystopovat a zabít," řeknu zvesela. Už jsem se opravdu těšila a snažila jsem se chovat tak nějak... Normálně po tom, co se včera stalo. Pořád jsem však na to myslela, ale rozhodně jsem to nehodlala vytahovat. Byla bych nejradši, kdyby se na to zapomnělo, ale... To bylo lehce nemožné. Alespoň pro mě, už jen kvůli mým citům.

Když se zpoza dveří ozval hlas, zprvu jsem nereagoval. Zrovna jsem meditoval a snažil se tak nějak ustálit své myšlenky abych v nich měl pořádek, navíc to byl příjemný druh relaxace a tak jsem jim nepohrdl. Když se ale dveře otevřou a vejde dovnitř Ray, povzdechnu si a se zavrčením se k ní otočím. No jo mise... já na to úplně zapomněl...

"Yo, dej mi chvíli...připravím se," vydechnu a nakonec toho nechám a postavím se. Brzy jsem byl nachystaný a tak jsem se rozešel k Ray s tím jestli můžeme vyrazit, popřípadě jsem chtěl počkat na ni a tak jsme si nakonec dali sraz v garáži, tak jako obvykle. 

Isaac seděl v tureckém sedu a meditoval, nejspíš jsem ho vyrušila a tak sotva zavrčí, omluvně se usměji. Pozdraví mě, než řekne, ať mu dám chvíli na přípravu a poté se domluvíme na sraz v garáži. Stavím se v pokoji, kde na sebe hodím své klasické oblečení na lov, pod jehož plášť schovám svou zbraň, Tsume. Zadívám se na sebe do zrcadla, bylo to nostalgické... Neměla jsem tohle na sobě dva roky a teď.... Povzdechnu si, než se vydám do garáže a přetáhnu si přes hlavu kapuci. Isaac na mě už čekal a tak se pousměji a zamířím k autu, u kterého stál
"Klidně můžeš řídit, mám od Connora přikázáno dodržovat předpisy a to už není taková sranda," řeknu mu s povzdechem a vysvětlím mu cestu, jak se dostat k lesu, kde byl vlkodlak naposledy spatřen.

Stál jsem v garáži u auta a mé myšlenky se ubíraly všemožnými směry. Od Connora, Archibalda, přes Blakea, Ray, Jaye, Graye až po Karen a ostatní. Čím dál více jsem přemýšlel na funkci Esperů. Když jsem ale zaslechl výtah a ohlédl se jeho směrem, bylo mi jasné že je to Ray a tak se na ni zadívám. Měla na sobě úplně jiné oblečení než na které jsem byl zvyklý a tak nadzvednu obočí a ušklíbnu se.

"Co že jsi změnila outfit?" zašklebím se ale líbilo se mi to. Nakonec mi sdělí že můžu řídit a tak se ušklíbnu a sednu za volant. "A co že ho posloucháš? Nejsi malá ne... máš svou hlavu," zeptám se po chvilce ale to už vyjedu a sem tam se ohlédnu na Ray, ale dával jsem si pozor na cestu a nejel jsme zrovna nejpomaleji. 

Sotva mě uvidí, nadzvedne obočí a ušklíbne se s tím, co že jsem změnila outfit.
"Lépe se v tom hýbe a celé oblečení je očarované magií, aby bylo pevné jako kožené brnění, takže tlumí nárazy a zpomalí čepele, či drápy," řeknu s pokrčením ramen a sednu si na sedadlo spolujezdce. Připnu si pás a zadívám se na Isaaca, který řídil a zrovna se ptal, proč Connora poslouchám.
"Řekněme, že měl dost dobrých argumentů na to, proč by se nemělo po městě jezdit dvěstětřicet... Tedy můžu tak řídit v krizových situacích, ale slíbila jsem mu, že jindy budu jezdit jako člověk," zasměji se a sleduji cestu. Isaac také nejel nejpomaleji, ale neměla jsem strach. Autům se vyhýbal opravdu dobře.
"Takhle s ním v autě neřiď... Nikdy by to nepřiznal, ale dělá se mu špatně," řeknu a začnu se hlasitě smát při vzpomínce na Connorův zelený obličej. No jo, i ta největší monstra mají slabiny.

Zhluboka se nadechnu a přišlápnu brzdu, když zajedeme do zatáčky. Mezitím jsem poslouchal Rachel a představa Connora, kterému se dělá špatně v autě při velké rychlosti a špatném řízení... mě upřímně pobavila. 

"Chápu, chápu. A toho vlkodlaka máme zabít správně?" zepptám se znovu. Moc jsem nedával pozor a tak jsem se chtěl ujistit o tom jestli to tak opravdu bylo. 

"Dvěstětřicet... to už je slušná rychlost," vydechnu s úšklebkem a naberu na rychlosti abychom za chvíli byli u lesa. 

Trochu se uklidním a byla jsem ráda, že se i Isaac baví a že jsme v pohodě i po včerejší konverzaci. Tiše si povzdechnu, když si na to vzpomenu a když se mě zeptá, jestli vlkodlaka máme zabít, přikývnu.
"Najít a zabít. Zdivočel, je velkým nebezpečím, takže to spěchá. Už se nemění na člověka," odpovím a když poznamená, že 230 je slušná rychlost, ušklíbnu se.
"Nejde tak jet všude a motorky jsou na to lepší," zasměji se a brzy jsme byli u lesa. Již se stmívalo, ale to mi absolutně nevadilo.
"Naposledy byl spatřen, když roztrhal člověka tam u toho domu... Podle Shinki běžel do lesa a po chvilce ho ztratila," řeknu Isaacovi a vydám hledat jakékoliv stopy, které by nás k vlkodlakovi mohly dovést.

Brzy jsme byli na místě a tak odstavím auto a vystoupíme. Rachel se dala do řeči a tak jsem ji spolouchal. Ten vlkodlak byl nebezpečný a museli jsme ho zabít. Pobaveně se nadtím ušklíbnu a vycením na Ray zuby.

"Fajn, lovení hafánka si pořádně užiju," zašklebím se a jakmile se zmíní o motorce zamyslím se.

"Přemýšlel jsem že bych si pořídil něco rychlejšího a mobilnějšího, ale... nevím no," vydechnu zamyšleně zatímco se dá moje společnice do stopování. Já byl spíše na boj, ne že bych neuměl stopovat ale nešlo mi to tak jako ostatním a raději jsem ze svých nepřátel vymlácel duši, než je honil po celém lese. 

Zašklebí se s tím, že si lovení hafánka pořádně užije. Zasměji se tomu a na chvíli se zarazím, když si uvědomím, že i na mé poslední misi jsme bojovali právě proti vlkodlakům. Netušila jsem, co přesně se tam stalo, ale... Ohlédnu se na Isaaca, je tady se mnou, kryje mi záda, bude to v pohodě. Zhluboka se nadechnu a když začne mluvit o motorce, otočím se na něj.
"Motorka je opravdu dobrý nápad... Lepší než auto, když jdou na misi jen dva," usměji se, než se znovu pustím do stopování. Nebyla to má silní stránka, ale vlkodlak naštěstí zanechával dost stop. Které byly čím dál čerstvější a po pár minutách cesty se kus od nás ozve zavytí.
"Myslím, že si on najde nás," řeknu Isaacovi a vytáhnu svou zbraň, kterou pevně chytím do rukou. Když se však k prvnímu zavytí přidají ještě dvě další, které byly mnohem blíž, zavrčím.
"Sakra Shinki! Neříkala jsi jeden vlkodlak?" zavrčím podrážděně, než se zeširoka usměji.
"No co, alespoň bude větší legrace!" řeknu s psychopatickým smíchem.

Měla pravdu, motorka zněla jako dobrý nápad zvláště pro dva a tak se nad tím opravdu zamyslím. Když se ale ozve zavytí a hned po něm další dva, které byly o dost blíže, zašklebím se nad reakcí od Ray a spokojeně se rozesměji. I má partnerka přejde do 'vraždícího psycho módu' a tak se ušklíbnu a zadívám se do lesa, zatímco se mi orb na ruce změní v dlouhou jednoručku. Zatím jsem si netroufal použít obouručku v přímém boji na lovu, sám jsem netušil proč. Pořád jsem si byl nejistý svou silou a proto jsem každý den trénoval.

"Nenech se příliš unést, jestli tě kousne tak je zle," zavrčím na Ray, která už vyhlížela vlkodlaka, jehož kroky a vrčení jsem slyšel až sem. Byl blízko a... nebyl sám. 

Isaac se začne smát a i on byl připravený bojovat. Nebo spíš vraždit. Zavrčí na mě, abych se nenechala kousnout, pootočím na něj hlavu a propálím ho pohledem.
"Ne, to se už nestane. Nenechám je, aby mi takhle vzali někoho dalšího," zasyčím rozzuřeně a když se z křoví vyřítí první vlkodlak, rozběhnu se proti němu. Vyhnu se jeho ostrým zubům a seknu ho do přední tlapy, nebyla to však nijak hluboká rána. Vyřítí se po nás i další dva vlkodlaci a tak se přesunu za Isaacova záda, abychom se mohli navzájem krýt.
"Tak co parťáku?! Připraven na hafánky?" zasměji se nahlas a zablokuji ránu vlkodlaka. Chvíli jsme s nimi bojovali, poté nás však začnou obezřetně obcházet kolem dokola jako nějakou kořist. Zavrčím, tohle se mi nelíbilo a tak bezmyšlenkovitě vyrazím proti nejbližšímu z nich.

Asi jsem se trefil do nějakého tématu do kterého jsem neměl, vzhledem k tomu že se na mě nasraně otočila a sjela mě slovy že to už se nestane. Nadzvednu obočí a když z lesa vyletí vlkodlak, zakroutím nad tím hlavou. Moc dlouho jí to totiž nevydrželo a už měla na tváři úšklebek, zatímco bojovala s vlkodlakem. I mě se podaří vychytat jednoho z nich a tak si s nim začnu vyměňovat rány, zároveň jsem si dával pozor na jejich ostré tesáky. 

"Spíš mám pocit že jsou oni připraveni na nás..." vyprksu naštvaně a jsem nucen se stáhnout za Rachel, když si nás začnou obcházet dokola jako nějakou kořist. Když ale Ray vyrazí proti jendomu z nich, zamračím se a natáhnu se pro její ruku abych ji stáhl zpátky, ale nestihnu to včas. Druhý vlkodlak najendou vyběhne jejím směrem a zaútočí ji na záda. Okamžitě to zpozoruji a tak vyletím jeho směrem, s čímž se mi podaří ho seknout do boku a získat si jeho pozornost.

"Nech ji čokle!" zavrčím nasraně, ale když se na mě otočí třetí vlkodlak, uskočím dozadu. 
"Pořád si myslíš že nepřemýšlí?! Neřekl bych...." zavrčím na ni a když uvidím jak se po ni vlkodlak ožene, prudce ji chytím za ruku a stáhnu ji blíž k sobě. 
"Rachel! Přemýšlej! Než něco uděláš!! Tohle už není ta samé mise na kterou jsme tady šli!" zavrčím na ni a nasraně se zamračím. 

Měl pravdu, vlkodlaci vypadali opravdu jako by byli připravení na problémy, navíc byli tři a... No tak jako tak musí zemřít. S úsměvem vyrazím proti jednomu z nich a podaří se mu ho seknout přes čumák. Zakňučí a já za sebou zaslechnu Isaaca, který nasraně zavrčí, aby mě nechal. Začnu se hlasitě smát a znovu zaútočím, když však najednou zaslechnu Isaacovu další trefnou poznámku o tom, že tihle přemýšlejí.
"Asi máš pravdu, alespoň to nebude jen lov tupých zvířat!" zasměji se a znovu zaútočím, když mě však najednou Isaac stáhne za ruku dozadu. Naštvaně zavrčím, než se po něm oženu zbraní a propálím ho pohledem zrovna ve chvíli, kdy mi řekne, abych přemýšlela, než něco udělám a vypadal dost naštvaně.
"Je to stejná mise. Máme tu vlkodlaky a musí zemřít, jediný rozdíl je ten, že musí zemřít," zasyčím zlostně a když se jeden rozběhne proti Isaacovi, nechám parťáka zablokovat jeho ránu a sama se vyhoupnu vlkodlakovi na záda, než mu zarazím obě čepele hluboko do těla. Zavyje, než padne k zemi a já z něj seskočím. Stále však dýchal.

Naštvaně na mě zavrčela a ohnala se po mě zbraní, proto jsem ucouvl a věnoval ji opravdu nemilý pohled. Co to kurva dělá? Je jak utržená z řetězu, horší jak ten vlkodlak... Byla příliš nadšená a to nadšení ji snad odsunovalo dzravý rozum někam do pozadí... Okamžitě jsem byl nasraný a tak když se po mě vrhne další vlkodlak, rozhodnu se s nim nemazlit a seknu ho přímo přes ksicht, než prudce vyskočím do vzduchu a zarazím mu meč do zad. Prudce s nim škubnu a vlkodlak zakňučí bolestí, než od něj odskočím, zatímco má společnice jendoho přirazí k zemi. Hned na to seo hlédnu, ten třetí vlkodlak tu nebyl, no výborně! Přesně proto jsem nechtěl aby se něco uspěchalo.

"Huso pitomá!" zavrčím na ni a dostanu tik do oka. Chtěl jsem první opustit les, nalákat je někam na louku protože tady měli výhodu krytí a.... teď jsmem ohl možná tak hovno. 

"Eliminace cílů je jedna věc, ale tady mají výhodu.... stačí blbý unáhlený krok a jsme v háji!" zasyčím na ni zlostně ale než se vlkodlak přede mnou postaví, oženu se po něm a zarazím mu meč do čelisti. Fajn, kde je ta třetí kurva?! 

Mezitím, co jsem jednoho vlkodlaka poslala k zemi, Isaac dalšího zabil a třetí nám zdrhnul. Zamračím se a když mě Isaac nazve pitomou husou, prudce se na něj otočím a kdybych mohla vraždit pohledem, právě by vypustil duši. Sama na něj zavrčím a když mě začne podrážděně napomínat, pustím zbraně, rozběhnu se proti němu a srazím ho k zemi.
"Neříkej mi, co mám dělat! Byli jen tři, ne celá smečka! Bylo to v pohodě!" zařvu na něj a v tu chvíli se kus od nás ze křoví vyřítí poslední vlkodlak. Nedržela jsem zbraň, ale byl naštěstí dost daleko, takže po něm mrsknu dýku, která se mu zabodne do hrudníku. Klopýtne, poodskočí a pokusí se dýku vytáhnout, jenže maso mu už v ráně zamrzalo a byla dost blízko srdce, takže po chvilce padl mrtvý k zemi a celé jeho tělo pokryl led.
"Vidíš? Srabe!" zavrčím na Isaaca, než z něj slezu a dojdu si pro svou dýku, kterou si zase schovám.
"Na co zdržovat plánem, když jim prostě mohu vzít životy... Teď jsou moji," vydechnu, než se zarazím a poté se s psychopatickým úsměvem otočím na Isaaca.

Když se na mě otočí a spraží mě pohledem, doslova zaskřípu zubama, ale to byl jenom slabý odvar toho co následovalo když mě srazila k zemi a začala řvát. Chtěl jsem na ni zaječet že naší misí bylo pronásledovat jednoho vlkodlaka, který se neovládal a ne tři.... kteří byli na úplně jiné úrovní ale všechno polknu v moment, když se ozve zavrčení a Ray proti vlkodlakovi vymrští dýku, která se od něj zabodne a vlkodlak začne zamrzat. Hned na to mě označí za sraba a já dostanu tik do oka a zůstanu ležet zatím co ze mě vstane. 

"Hej hej... nenapadlo tě třeba že JSOU součástí nějaké smečky?!" zavrčím podrážděně ale dál zůstávám ležet. Věděl jsem že jestli se teď postavím, zabiju ji. Měl jsem tik v oku a snažil jsem se uklidnit, dýchat zhluboka. Aby se tři vlkodlaci potulovali takhle blízko města nebylo obvyklé, možná šlo o průzkumný tým a já se děsil jenom nejhoršího. I tak se mi teď nedařilo přemýšlet jasně a tak když promluví, rozhodnu se vypnout a raději se postavím. To už se na mě ale otočila a já zůstal hleděl se sklopenou hlavou do země a byl jsem rád že mi okolí lesa vrhá do očí stín, protože teď jsem byl v opravdu špatné náladě. 

Měl další chytrou poznámku o tom, že mohli být součástí nějaké smečky, zasměji se tomu a sleduji, jak vstává ze země, měl však sklopenou hlavu a neviděla jsem mu do očí.
"Tak ať! Budu moct zabít celou smečku těch zavšivenejch bastardů!" zasměji se a otočím se na Zacka s širokým úsměvem. Poté ale můj úsměv pomalu zmizí a já sklopím hlavu k zemi. Po chvilce se začnu tiše smát.
"Konečně tě pomstím, sestřičko... Sejmu je, všechny na které narazím, Felicie," zasměji se tiše, než se rozejdu ke svým zbraním, které ležely na zemi.
"Jdu hledat smečku, pokud se mnou jít nechceš, nemusíš! Zabiju je klidně sama. Nebo tak zemřu, nebojím se smrti," procedím skrz zuby.

Snažil jsem se uklidnit, dýchat ale ono to...nešlo, obzvláště když promluvila. Neviděl jsem na ni, ani do její tváře jenom slyšel její slova, smích který se rozléhal do dálky a tiché hihňání. Jakmile ale sdělí že se smrti nebojí a že tam možná zemře nebo je pozabíjí všechny, pomalu se k ní rozejdu, ale ani jednou se na ni nepodívám. 

"Nikam... nepůjdeš," vydechnu a jakmile pozvednu hlavu, roztáhnu koutky v psychopatickém úsměvu a probodnu ji pobaveným pohledem než si zbraň změním v kosu a hodím si ji na ramena, než si o ni opřu ruce. Najendou se zarazím a přestanu se hýbat.

"Rachel..." vydechnu spokojeně a pobaveně, než se rozesměji na celý les. Chtěl jsem...zabíjet. Opravdu moc jsem to chtěl. "Pojďme...zabít pár... vlkodlaků.....Nebo se už neudržím," vydechnu se smíchem, než pomalu rozejdu do lesa. 

Rozejde se ke mě, aniž by se na mě podíval, řekne mi, že nikam nepůjdu. Odfrknu si a nadechnu se, abych ho mohla poslat do prdele, když však zvedne hlavu a na jeho tváři je psychopatický úsměv, zmlknu a začnu se smát. Hodí si kosu na ramena, než se i on rozesměje na celý les a já si byla celkem jistá, že přilákáme vlkodlaky k nám. Spokojeně vydechne mé jméno, než se smíchem dodá, že máme jít zabít pár vlkodlaků, nebo to nevydržím.
"Chlape já tě miluju!" zavýskám radostně, než se se smíchem rozběhnu dál do lesa a věděla jsem, že mě bude následovat. Vlkodlaci by se teď spíš měli bát nás! Smála jsem se a brzy opravdu zaslechnu štěkání a tak zastavím a připravím se k boji svírala jsem své twin blady a šklebila se od ucha k uchu. Brzy se před námi vynoří smečka vlkodlaků a vrhne se po nás.

Zavýská že mě miluje a rozběhne se do lesa. Se širokým úsměvem jsem ji následoval a opravdu, opravdu jsem se třepal na to až je všechny pozabíjíme. Už jsem se nemohl více držet zpátky a potřeboval jsem to, prostě...jsem to potřeboval! V mých očích jiskřilo šílenství a kdyby nás teď někdo viděl, okamžitě by vzal nohy na ramena. Pobaveně jsem se smál a když zaslechnu štěkot, vyřítím se mezi vlkodlaky a má zbraň nabere ještě větší velikosti, s čímž zabiju prvního vlkodlaka na kterého narazím. 

"Yo! Snad nerušíme vaší rodinnou sešlost!" zakřením se a napřáhnu se směrem k dalšímu vlkodlakovi, který tak tak uhne ale s další ranou ho pošlu k zemi. Zabij! Zabij! Zabij! Řvaly mé myšlenky a já se opravdu nedržel zpátky. Doslova jsem tancoval mezi vlkodlaky spolu s Rachel, která mé rány vyplňovala a i přestože se zdálo že bojujeme každý za sebe, stále jsme si tak nějak kryly záda. Tráva pod našima nohama se s každou další ranou zabarvovala do ruda a já si to užíval. Tak moc jsem si to užíval a celou dobu jsem se psychopaticky smál.