Mirys & Ezekiel

Nad tím co Mirys říká se musí zamyslet. Je totiž pravda, že to zní opravdu logicky. Klacek odhodí stranou, když ho teď nebude potřebovat. Postaví se tedy k Mirys čelem a začne tedy svými pomalými útoky. Nejedná se tedy úplně o útoky ale prostě o zpomalené výpady. Různé útoky pěstmi, nohami a případně klidně i svým tělem. Bohužel Ezekiel neumí prostě maskovat řeč těla, prostě dává jasně najevo, jaký bude jeho další útok, ještě než ho provede a tak to bude mít Mirys poměrně jednoduché. Celkem ho provokuje, že je to pro ní tak lehké a pro něj naopak těžké i když zažil tolik soubojů, až teď si uvědomuje, že to nebyl žádný elitní vlečník ale jen řadový bojovník se štěstím a trocha talentu.

Ezekielovi výpady a "útoky" jsem předvídala správně do jediného. Bylo až udivující, že na tuhle velmi podstatnou část v jeho výcviku jaksi zapomněli. "Tak fajn, to stačí." Řekla jsem asi po deseti ukázkách. "Máš zvíře? U nich je řeč těla jediným možným způsobem komunikace. S nimi si nejlépe nacvičíš jak rozpoznat co chtějí udělat či říct. Nemáš totiž na výběr. Zkus to." Poradila jsem mu. Vlastně takhle jsem se částečně naučila rozpoznávat řeč těla já. Jenže to nebyl žádný miloučký pes, ani mazlivá kočička, která mě to naučila. "Tak, teď říkej ty, kam mé údery dopadnou. Když se trefíš, je to to samé co se mnou. Když ne, zřejmě budeš mít modřinu." Dodala jsem jako by nic a začala jsem. Hned prvním úderem jsem mířila do obličeje, ale pravým hákem. Aby to měl ze začátku jednoduché. Postupně jsem stěžovala své útoky a různě ho mátla. Tím, že bych na něj byla hodná a dávala mu jen lehké příklady by se stejně nic nenaučil. Takže jak jsem mu slíbila, když se zmýlil, udeřila jsem ho doopravdy.

„Zvíře nemám, domácí mazlíčky a podobně prostě nevedu.“ Uvědomuje si, že nejspíš si kvůli tomu bude muset pořídit nějaké zvíře, případně si najít vlkodlaka aby mohl odhadovat jeho pohyby ovšem jaká je pravděpodobnost že vlkodlak se před ním bude dobrovolně měnit? Teď se musí zase soustředit na trénink, protože je řada na něm aby uhádl kam, jaký úder směřuje od Mirys. První úder uhádne, druhý a třetí takže i když tma to bylo asi hodně díky štěstí, když přijde čtvrtý a pátý tak to neuhodne a dostane opravdové rány. Nic se neděje, není to nic, co by nedokázal ustát. Jen to prostě trochu zabolí a nějaká ta modřina nebo podlitina nic není. Jak to tak pokračuje tak uhádne stěží polovinu pohybů, ovšem jak to pokračuje dál a dál, tak se snaží více a více a uhádne i nějaké složitější výpady.

"Nevadí, lidé poslouží stejně dobře. Jen na ně nemluv. Jen potichu přemýšlej kdo kam zahne, kdo co udělá ještě než to udělá." Mrkla jsem na Ezekiela a pak začala. Ze začátku si nevedl tak špatně. A dokonce ani pak. Nevedl si tak špatně, jak jsem původně myslela. Ne že by to fungovalo tak spolehlivě, jako u mého výcviku, za to mu to neuškodilo a těch pár modřin přežije. Po dvacátém úderu jsem skončila a rozhlédla se. "Fajn, tak se jdeme zase trochu zahřát. "Jak jsi na tom s rovnováhou?" Zeptala jsem se a vzala klacky ze země. Přešla jsem blíž ke stromům a tam jsem je odložila. Sama jsem našla strom, na který se obyčejný člověk asi nedostane, ale my oba bychom to snad zvládnout měli. Pokud se tedy Ezekiel celý svůj život nespoléhal jen na křídla, což se teď uvidí. Vyskočila jsem, zachytila se větve jen tak tak a přitáhla se. "Polez." Vyzvala jsem ho hned, co jsem stála na první větvi. V další vteřině jsem už byla na vedlejší větvi a pak jsem šplhala výš a výš.

„Tak rovnováha v té bych měl být hodně dobrej, rovnováha je důležité při létání. Někdo si myslí, že vše je to jen o tom mávat křídly, ale udržování rovnováhy je taktéž velice důležité.“ Odpoví a pak se podívá kam to vlastně Mirys leze, odrazí se od země a chytí se jedné větve, ke které se přitáhne a tak postupně leze výš a výš. Samozřejmě vždy o krok za Mirys, chce vědět, kam přesně to lezou a hlavně jaký to má smysl. Radši se předem neptá, prostě uvidí, až tam budou případně uvidí co tam budou podnikat.

"Výborně." Pousmála jsem se. Alespoň tady bychom se tedy nemusely zdržovat nějak dlouho. Vylezla jsem tedy co nejvýš, ale tak, aby nás větve unesly. Pak jsem počkala, až vyleze na mou úroveň. "Doufám, že máš i dobrou paměť." Mrkla jsem na něj a pak jsem vytáhla z kapsy dva šátky. "Půjdu první, tak mě sleduj. Pak půjdeš ty, jinou cestou než já. A neboj, nechám ti tu lehčí." Pousmála jsem se provokativně a pak si zavázala oči. Kdyby řekl, že na tom není nejhůř ale ani nejlíp, asi by hned nedostal šátek. Ale co, jen ať se ukáže. Zavázala jsem si tedy oči a ujistila se, že mi šátek nesklouzne, ale zároveň, že se nemá za co zachytit. Poslední hluboký nádech a pak jsem udělala krok před sebe. Byla to cesta, kde bylo málo větví a já většinu volným pádem minula, ale pád by mi dost jistě zlomil kosti. Minula jsem jednu větev, jeden zlomený pahýl mě škrábl do ruky, když jsem se natahovala po větvi, abych se zachytila rukama, což se i stalo, jen jsem měla trochu poraněnou ruku. Vyhoupla jsem se rovnou na větev a naslepo jsem šla dál od kmenu, protože čím blíž u kmenu jsem byla, tím větší riziko bylo, že se zraním. Přišlo na řadu další klesání. Ale tentokráte jsem už neudělala jen krok dopředu. Tentokráte jsem skočila na protější větev, ale zachytila se jen rukama. Následně jsem se ale jen pustila a jednou nohou dopadla na větev, ale druhou ne. Teď šlo o onu rovnováhu. Ale já už byla více méně zvyklá. Ustála jsem to a takto jsem postupně dospěla až dolů. Poslední větev jsem seskočila dvojitým saltem a znovu jsem dopadla na jednu nohu. Pak jsem si stáhla šátek a podívala se nahoru. "Když to zvládneš, další úroveň je s jednou nohou. Třetí bez rukou a čtvrtá bez rukou a pouze jedna noha. Pak budeme hledat horší stromy. Ale nebude všechno jen dnes, neboj." Uculila jsem se a čekala, jak zvládne tenhle úkol.

E začátku tak úplně nechápal, co přesně se tu bude dít, nějaké cesty a k tomu i šátky. Když pak sleduje, co dělá Mirys tak prostě má ústa otevřená dokořán, nikdy ho totiž nenapadla, že po něm bude chtít něco podobného. Srdce měl a v krku z představy že brzo ho čeká to stejné. Když Mirys dokončí svou ukázku a oznámí Ezekielovi že se tomu bude postupem času zvyšovat úroveň tak má co dělat aby neřekl nějakou tu poznámku, stylu to si děláš prdel. Snaží se zapamatovat si svou cestu, prohlíží si totiž, místo kam bude padat on, zkusí si vypočítat vzdálenost mezi ním a větve které se chytí, aby se vyhoupl a pak pokračoval níž a níž. Takto tam stojí asi půl minuty, než si zaváže šátek. Hluboce se nadechne a pomalu vydechne, pak udělá jen krok do prázdna a začne padat. *Teď! *Následně se pokusí zachytit za větev a otočit se kolem ní aby se mohl vyhoupnout, to se povede, ale na okamžik ztratí rovnováhu a už se vidí, jak padá dolů zády, ovšem rovnováhu zase získá zpět a tak se po větvi vydá trochu od kmene. Místy je trochu poškrábaný od menších větviček, nic vážného. Poté se tedy pokouší postupně seskakovat z větvě na větev níž a níž, když dopadne na tu poslední tak špatně dopadne a začne padat dozadu, tak využije toho, že se stále dotýká větve a odrazí se od ní, aby se mohl přetočit během přemetu a dopadnout na nohy. Sice se snažil, ale konec se mu tedy vůbec nepovedl.

"Neboj, kdybys padal, chytím tě." Pousmála jsem se. On to možná mohl pochopit jako ironii, ale pravda byla, že bych ho tohle nenutila udělat, kdybych nevěděla stoprocentně, že se mu nic vážného nemůže stát. Byla jsem totiž vždy připravená vytvořit štít kolem něj, místo kolem sebe. Tudíž by si nic vážného neudělal i kdyby se nezachytil jediné větvičky. Nakonec si ale nevedl tak špatně. "Výborně." Pochválila jsem ho. Určitě si to zasloužil. "Byl jsi lepší než já, když jsem to zkoušela poprvé. I když na druhou stranu já v té době měla o mnoho méně zkušeností a byla jsem asi desetiletý špunt. Možná dvanáctiletý, už nevím." Pokrčila jsem rameny a pousmála se. "Jdeme znovu. Po tom bude následovat další trénink souboje, aby sis zkusil předvídat mé pohyby." Sdělila jsem mu plán pro následující řekněme půlhodinu. "Jdi na ten stejný strom a zkus jinou cestu nahoru i dolu než jsi absolvoval teď." Dala jsem mu instrukce a šla jsem sama na strom o kousek vedle. Bylo na něm mnohem méně větví, které mě unesou až budu "padat" a mnoho těch maličkých zákeřných, ze kterých budu mít šrámy po celém těle. Vyšplhala jsem se nahoru celkem rychle. Přeci jen v cestě nahoru jsem mohla používat i ty zlámané. Cesta dolů už nebude tak snadná, ale já jí stejně absolvovala. A celkem úspěšně. Přibyl mi tedy šrám na předloktí, zápěstí, boku a protrhla jsem si kalhoty na stehně, ale nejhlubší šrám schytalo lýtko. Naštěstí pro mě to stejně nic nebylo. Jen jsem si dole vzala desinfekci a rány si vyčistila. Pak jsem zase sledovala jak si vede Ezekiel.

„To bylo jenom štěstí, možná díky prostorové orientaci, kterou jsem nucen vynaložit, když letím v uzavřenějším prostoru. Každopádně děkuju.“ Následuje další cesta na strom, leze tedy poměrně vysoko, i když to chvilku zabralo. Neleze tak rychle jako Mirys, když vyleze tak vysoko, že je celkem spokojený tak Mirys už skládá svou cestu dolů. Nahoře si opět pozorně prohlédne různé cesty a nakonec si vybere jednu těžší, pak si opět zakryje zrak a začne jeho cesta dolů. Ze začátku to vypadá docela nadějně, bohužel jedna silnější větev byla trochu křehčí než by měla být a praskla, Ezekiel tedy spadl a udeřil se nepěkně do žeber, trochu si je i nalomil, ale jednou rukou se naštěstí zachytil jedné slabší větve, která by ho neunesla, kdyby se na ní postavil ale, když na ní jen visí tak to zatím zvládá. Poté se trochu rozhoupe a skočí na jenu větev naproti němu, pokud si to dobře pamatuje a naštěstí ano, postupně takto absolvuje cestu až dolů, ovšem ošklivě ho jeden kus větve ještě řízně podél ruky. V bolestech zkřiví tvář, trochu ho to bolí, ale není to nic hrozného, použije svou schopnost Sanus a zregeneruje si svá zranění, která se vyléčí včetně jeho žebra.

Sledovala jsem celou jeho cestu dolů a rozhodla jsem se zakročit až v případě nouze, což nenastalo. Hned jak dopadl na zem se mu však jeho zranění zahojilo. "To je užitečná schopnost." Připustila jsem. I mé rány se hojily rychleji, než normální díky kontraktu s démonem, ale ne tak rychle jako ty jeho. U mě to nebylo hned poznat. Bude to poznat až zítra. "Tak jdeme." pohodila jsem hlavu k loukám, ale nakonec jsem se zarazila. "Vlastně ne. Další nácvik bude tady." Rozhodla jsem se nakonec, ale pak jsem mu už nedávala ani vteřinku. Hned jsem zaútočila a to pěstí do ramene. Další úder byl mířený na jeho lýtko a hned následoval třetí do boku. "Předvídej. Sleduj mé pohyby a uvědomuj si svá zranitelná místa. Uvědom si, kam, co a kdy zasahuji. Najdi systém." Radila jsem mu, zatímco jsem útočila znovu a znovu. Ze začátku jsem opět volila lehčí varianty úderů, ale brzy jsem je začala ztěžovat. Až jsem se rozhodla, že přestanu být milá a začala jsem dělat to, proč jsem v boji lepší. Mátla jsem ho. Lhala jsem řečí těla. Naznačila jsem jeden úder, ale udělala naprosto jiný. Skončil několikrát na zemi, ale i tehdy jsem mu dávala jen pár vteřin a vždy to bylo o vteřinu méně, až jsem mu nenechala ani jednu na to, aby se zvedl. Spadl? No a? To se stane i v boji pokud bude bojovat takto. Musí očekávat, že mu nepřítel nedá ani vteřinu. Ne, on se ho pokusí zabít.

„Užitečná celkem ano, má ovšem své nevýhody. Vše má limity a stinné stránky.“ Pokouší se tím narážet i na tu její schopnost, je rozhodnutý že jednou tu její schopnost obrany překoná. Nyní je ovšem připravený na další část tréninku, která se očividně odehraje nakonec tam, kde zrovna jsou. Nečekaně přijdou hned tři rány a všechny tři zasáhnout svůj cíl, Ezekiel trochu odskočí a vyslechne si rady Mirys, sice jí pozorně sleduje, aby mohl předvídat její údery, ale zároveň nechce hlídat toto tak moc aby ztratil pozornost. Následně to není tak těžké se bránit, i když čím déle se bránil tím těžší a těžší byli útoky ze strany Mirys. Poté to je tak těžké že to už je hodně o improvizaci aby všechny ty útoky vykryl i když to lhaní řečí těla je už trochu moc a Ezekiel se zvládá bránit čím dál méně. Když spadne, pokouší se rychle zvedat ale má čím dál méně času na to se zvednout dokud není nucen se zvedat tím stylem, že se vyhoupne na nohy nebo se musí trochu odkutálet stranou. Při jednom takovém pádu se ovšem pokusí o něco nečekaného, když je Mirys dost blízko pokusí se jí podrazit a ihned se přesunout tak aby se ocitl nad ní a mohl jí chytnout za ruce, aby se nemohla pohnout, je to jen takovej pokus.

"Všechno má výhody i nevýhody." Opáčila jsem prostě a pak už začala. Nevedl si už tak špatně jako na začátku, ale bude mít zřejmě hodně modřin. I tak jsme byla ráda, že  se opravdu snaží. Alespoň se tedy snažil vykrýt mé údery. Sledovala jsem každý jeho pohyb, ale ke konci jsem si už myslela, že nemá na nic čas. Přestala jsme být tolik pozorná a to byla má chyba. Najednou mi podrazil nohy, ale já věděla jak reagovat. Šlo jen o to, zareagovat dost rychle. Ve vzduchu jsem se otočila a dopadla na nohy, ale musela jsem se přikrčit, abych to ustála. Hned jsem však byla zase pevně na nohou. "Výborně. Už jsem si myslela, že ti budu muset radit. Co jsem ti říkala na začátku? Nejlepší obrana je útok. Nemáš se jen vyhýbat nebo vykrýt mé údery. Máš je předvídat, abys mohl zasadit své." Vysvětlila jsem mu a rozešla se k taškám. "Dáme dvě minuty pauzy. Napij se." Dodala jsem a sama jsem se napila vlažného čaje, který jsem si přinesla.

Jeho plán skončit nad Mirys tak úplně nakonec nevyšel, ovšem má pocit z úspěchu jen za to že se mu podařilo jí podrazit nohy. Už se připravoval k tomu, že bude další nátlak jejích útoků, opak je pravdou a má dvě minuty pauzu a tak se vydá ke své tašce, ve které má svůj energetický nápoj (plechovka), který otevře a hned se s chutí napije. „Předvídat tvé pohyby abych mohl zasadit své, není to tak lehké jsi na mě moc dobrá, takže to bude asi chtít čas a to se vsadím, že se nesnažíš na sto procent. Myslím, že postupem času se to zlepší, už teď vidím, že mi toho můžeš hodně dát.“ Toto myslí smrtelně vážně, neříkal by to, kdyby to tak neviděl. Jeho nápoj je celkem studený, není se čemu divit, když je, taková teplota jaká tam teď panuje.

Upíjela jsem z čaje a při tom si vyslechla, co mi chtěl Ezekiel říct. "Hmm, neboj už teď vymýšlím, co si budu brát pak na oplátku." Zasmála jsem se. "Ale jsem ráda, že se učíš celkem dobře. Nebudu zakrnívat, přeci jen je to něco jiného trénovat sama proti boxovacímu pytli, stromu nebo čemu všemu. Přemýšlíš nad tím, co uděláš. A mě to tak udrží v pozornosti. Snad v lepší než dnes." Mrkla jsem na něj a uklidila zase termosku. "Tak jo, jdeme pokračovat. Vím že to není snadné, ale věř mi - byla jsem na tom stokrát hůř, když cvičili mě." Dodala jsem a V rychlosti se trochu protáhla. "Budu se snažit jít zase od lehčích po ty těžší údery. Prostě se snaž. Hlavní je, abys už neležel na zemi. Zkusíme to tak deset minut, ale budeš se snažit fakt hodně, jasný? Pak ti ukážu nějaké údery a tak." Dodala jsem a šla zase trochu dále mezi stromy. Tentokrát jsem hodlala zapojit i prostředí.

„Mě to nepřijde, že bych byl zase tak dobrej, ovšem je možné že to je tím, že jsem vychováván k bojování od prvního momentu, který si ze svého života pamatuji.“ Odpoví trochu zamyšleně, zkouší si vzpomenout i něco jiného kromě bojování a tyto momenty si pamatuje akorát coby temný anděl nikoliv anděl, kterým byl dvě století. Když přijde moment pokračování tak prázdnou plechovku opět odloží do tašky a postaví se čelem k Mirys. Je připraven pokračovat, takže očekává zase útoky ze strany Mirys aby se pokoušel je vykrývat, uhýbat. Případně pokud se nastane příležitost pokusit se o nějaký ten překvapivý protiútok.

Přikývla jsem chápavě, ale nedala najevo, co to ve mě opravdu vyvolalo. Přivedl mě tím totiž ke vzpomínkám raného dětství, kdy jsem ještě byla s otcem - tedy ne. S někým, kdo mě vychovával jako otec. Bylo to jako nechat se zavalit lavinou. Naprázdno jsem polkla a prudce nasála vzduch do plic. A to bylo vše, čím jsem v tuto chvíli projevila nějaké emoce. Párkrát jsem zamrkala, abych se začala soustředit a pak se už zaměřila na temného anděla před sebou. Využívej cokoli, co ti přijde vhod." Řekla jsem mu ještě a pak už zaútočila. Sbíhaly se ve mě však emoce a vzpomínky. Skoro jako bych jela na autopilota. Zasazovala jsem zatím ty lehčí rány, ale stále jsem se byla schopná vyhnout těm jeho. Jako bych částečně vnímala trénink a částečně byla někde naprosto jinde. Rychle jsem proto měnila údery z lehčích na ty čím dál tím těžší, ale nevědomě. Nechtěla jsem měnit náročnost tak rychle, ale brzy jsem jela na autopilota úplně. Zasazovala jsem tvrdé rány, zatímco myslí jsem prožívala znovu ten moment, kdy vtrhli do mého života a zabili mi před očima muže, kterého jsem považovala za svého otce. Netušila jsem jak, ale najednou jsem vyrazila Ezekielovi dech, podrazila mu nohy a ihned, jakmile dopadl na zem, jsem mu zaklekla hruď a jen tak tak jsem se zarazila, abych mu nevrazila drobnou dýku, která se mi zjevila v ruce (vytáhla jsem ji z pouzdra, ale velmi rychle a nenápadně), do krku. Místo dýky na jeho krk dopadla jediná má slza. Zadívala jsem se mu do očí a rychle se sebrala a vstala. Dýku jsem okamžitě uklidila. "Promiň, přestala jsme se ovládat." Zamumlala jsem rychle, zatímco jsem od něj odcházela o pár metrů dál, abych se uklidnila.

Snažil se to zvládat, některé údery odrazit případně se pokusit o protiútok, který nakonec neměl žádný smysl. Úroveň schopnosti mezi Ezekielem a Mirys je totiž velmi rozdílná a to víc než se prve zdálo. Než se totiž naděje tak leží na zemi s vyraženým dechem a skoro s nožem zabodnutým v krku, už se připravoval použít svou schopnost Sanus aby ho to nezabilo, nakonec to ale nebylo potřeba. Popadne pomalu dech a chvilku jen tak leží, té slzy si samozřejmě všiml a tak se pomalu zvedne a párkrát se zhluboka nadechne a vydechne. *Asi jsem řekl něco špatného. * Ví že Mirys říkala, že o ní se zajímat nemá. Že to je první pravidlo ale stále se učí tak proč by to nemohl porušit. Začne rychle kráčet přímo k ní a přiloží jí ruku k rameni, ne s úmyslem něco podnikat ale spíše v takovém tom gestu aby věděla, že tu je jako opora. „Musel jsem ti svými slovy něco připomenout, omluvám se, jen chci, abys věděla, že tu chci být kromě někoho, koho učíš i jako tvůj přítel.“

Musela jsem se téměř ihned zarazit, abych mu tu ruku nezlámala. V tomhle rozpoložení jsem byla opravdu nebezpečná a to nejen všem kolem sebe, ale i sama sobě. Výhružně jsem na něj zavrčela, ale znělo to spíše jako zvířecí zavrčení, nežli lidské. "První pravidlo, lekce nebo jak tomu hodláš říkat zní?" Zeptala jsem se ho naštvaně a trhnutím jsem přerušila fyzické spojení, kdy měl Ezekiel ruku na mém rameni. "Uč se, nebo si hledej jiného učitele. Do mých věcí se nepleť, já se s tím vyrovnám sama." Dodala jsem rychle, ale stále se k němu neotočila. "Znám tě sotva čtyřiadvacet hodin. Nazvat tě přítelem mohu až si tím budu sama jistá. A zatím to tak není." dodala jsem a konečně se otočila, ale ve tváři jsem vypadala jen trochu naštvaně, jinak naprosto stejně jako před tím. "Jdeme...jsme tu kvůli tréninku ne kvůli tlachání." Pronesla jsem radši rychle a hned znovu zaútočila.

„Teprve začínám, nezapomínej, občas si nějaké pravidlo porušit mohu dovolit.“ Dále ovšem respektuje její přání a trochu zacouvá, ne že by se jí bál to ani v nejmenším ale respektuje její přání. Dál mlčí a nic neříká, prostě jen čeká, co bude dál, nakonec se stalo to, s čím přesně počítal. Mirys zaútočila, Ezekiel jen stál, jakoby se odmítal bránit, zkusil přečíst její útok a v poslední okamžik provede piruetu do levé strany, aby se vyhl útoku Mirys a současně se dostal do jejího boku, následně se totiž pokusí vzdálenost mezi nimi minimalizovat, aby byl opravdu blízko a mohl jí prvně stisknout za rameny, přesněji v oblasti díky které se může celá ruka pohybovat a zaryje do ní prsty a volnou rukou se jí pokusí věnovat čtyři úderů na žebra a zakončit to celé kopem během kterého by jí pustil, aby jí dostal od sebe.

"-je mi jedno, jak dlouho ti bude trvat, než se naučíš jiné lekce. Jedinou, kterou zapomenout nesmíš od první chvíle je tahle." Zavrčela jsem a soustředila se na trénink. Nechala jsem ho, aby se dostal ke mně. Dokonce i to, aby mi zablokoval jednu ruku, ale druhou jsem ho udeřila ihned do zápěstí a tím si ruku zase uvolnila. Dalším pohybem jsem dostala svou nohu za tu jeho a následoval slabší úder do ohryzku. Nechtěla jsem mu přeci jen ublížit nějak vážně, ale už jsem si všimla, že se zhojí docela rychle. Pak jsem trhla nohou, ale radši se následně odsunula o krok, abych vzdálenost mezi námi zase o něco zvětšila.

Ten pokus mu tak úplně nevyšel, nakonec se to celé otočí proti němu a Ezekiel skončí opět na zemi, ovšem aby nezůstal moc dlouho ležet a vyhodil své tělo tak aby ihned skočil na nohy. Pozorně si prohlédne Mirys, která se od něj opět vzdálila a pak si uvědomí, že mu vlastně řekla, aby využil vše co má k dispozici. Z toho důvodu se proti Mirys rozeběhne a to opravdu rychle, když se ocitne kousek od ní tak se odrazí od země a vyskočí proti kmenu jednoho stromu hned kousek od Mirys od kterého se jednou nohou odrazí tak aby skočil k Mirys nebo spíše aby skočil rovnou na ní, jeho úmyslem ovšem není jí povalit nebo tak nějak ale spíše využít gravitaci a svou sílu a silně jí kopnout přímo do hrudníku.

Sledovala jsem, jak se Ezekiel zvedá ze země a zaujatě jsem ho pozorovala očima, když vyběhl proti mě. Dávalo mi to alespoň jistou útěchu od vzpomínek, na které jsem nechtěla teď ani pomyslet. Sklonila jsem se, aby nevběhl přímo na mě, jenže to on ani nechtěl. Skočil na strom, od kterého se odrazil a teprve teď se mě pokusil uzemnit. Nenechala jsme si ani vteřinku na rozmyšlení a využila jsme toho, že jsem přikrčená u země. Stačil jeden - dva kotrmelce a už jsem byla jinde. Ezekielův pokus o útok mě tak minul a já využila hned příležitosti, ostatně jako obvykle, a začala jsem mu zase zasazovat jednu ránu za druhou.

Opravdu doufal, že to vejde, ovšem nakonec to tak úplně nevyšlo a prakticky svým útokem úplně minul. Nyní je tedy krátký moment zády k Mirys a to je velmi riskantní a tak ihned provede para kotoul vpřed a následně jakmile se postaví, se ihned otočí, aby mohl Mirys čelit tváří v tvář. Stihl to fakt těsně, protože už musí vykrývat její útoky. Celkem se začíná lepšit v předvídání jejích pohybů, při sledování jejího těla a celkově má pocit že v tom poznává jakýsi vzorec a tak se o něco pokusí. Jeden její úder přečte tak ihned stranou aby její úder vyšel naprázdno, a naznačí úkrok doprava, aby následně mohl provést úkrok doleva, většina lidí by očekávali, že pak přijde útok, ovšem v tomhle spočívá jeho pokus, Ezekiel se totiž ihned odrazí od levé nohy do pravé strany, aby ihned mohl zaútočit levou pěstí na její břicho a pravou do její tváře, přesněji na spánek a do toho úderu se teprve opře.

Sledovala jsem jeho počínání a vážně mě potěšilo, že už za tak krátkou dobu stihl pochytit tolik věcí. Brzy snad i odkryl vzorec, ze kterého jsem se zatím snažila nevybočit, aby to neměl tak těžké. A usoudila jsme nakonec, že by měl zasáhnout, aby ho to trochu povzbudilo. Lhát řečí těla mu ještě tolik nešlo a já odkryla téměř hned, kam půjde. Ale dělala jsem, jako by mě to trochu zmátlo. Třeba ho to povzbudí k lepším a lepším výkonům, když si bude myslet, že mě dokáže už nyní trochu zmást a také poslat k zemi. Jenže jeho údery byly dost silné, tedy první byl a tak jsem umírnila druhý, aby mi nerozbil tou silou lebku. Přeci jen jsem svou schopnost nepoužívala. Nikdy jsem ji při trénincích nepoužívala, ale i přesto byl jeho úder silný a já dopadla konečně na zem. Odplivla jsem krev z prokousnutého rtu, ale hned jsem byla zase připravená. Sevřela jsem jeho nohy mezi svými a brzy byl na zemi i on. Až tehdy jsem se rychle postavila na nohy a o kus odskočila, abych si pro jistotu mohla trochu prohmatat spánek. Dost to bolelo a trochu se mu zatmělo před očima. Zřejmě mu už nedovolím, aby mě tam znovu udeřil, to už by nemuselo dopadnout tak dobře.

Je překvapený že opravdu zasáhl, upřímně mu to udělalo opravdu radost a usmál se v koutku úst. Ten zmizel v moment kdy ho Mirys chytla svými nohami a následoval jeho pád k zemi, bohužel padl tváří přímo do sněhu a tak to docela zastudí a tak když se zvedá tak začne plivat sníh z úst. „Fuj to studí!“ Postěžuje si a otočí se směrem k Mirys, pohledem jí sleduje velmi pozorně, jakoby čekal, že nyní je čas aby opět zaútočila ona, má totiž něco za lubem a tak jen vyčkává a to velmi trpělivě.