Mirys & Ezekiel

„Dobře takže otoč se ke mně zády, chytnu tě za boky a prostě vzlétnu a tebe prostě zvednu sebou.“ Upozorní jí a vytvoří si svá křídla, která jsou černá. Jakmile se k němu Mirys otočí zády tak jí přiloží ruce k bokům a pevně jí chytne, samozřejmě si neodpustil pohled na její zadek. Následně se odrazí od země a začne mávat svými křídly v pravidelném rytmu, který lze zaznamenat sluchem. Nelétá ovšem moc rychle aby Mirys ihned létání neznechutil. Letí pomalu vzhůru.

Stiskla jsem čelist, ale pak ji povolila a povzdechla se. Pak jsem přikývla a otočila se tedy u něj zády k němu, aby se mnou mohl vzlétnout. Chvíly jsem čekala, než jsem ucítila na svých bocích jeho pevné ruce. Trochu jsem doufala, že je opravdu tak silný a nepustí mě, což se naštěstí i stalo, i když mě svíral dost pevně. Vzlétl se mnou dost vysoko, ale neletěl nijak prudce, ani rychle. Když jsme byli dostatečně vysoko, tak jsem se odhodlala. "Můžeš." Vydechla jsem a vítr odvál má slova, někam pryč. Ale já věděla, že mě Ezeiel slyšel. Připravila jsem se, až mě pustí, abych hned roztáhla křídla a mohla plachtit.

Souhlasně přikývne když Mirys poví, že může, změní trochu úhel letu, aby neletěl stále nahoru ale spíše aby jen lehce klouzal po obloze a během toho Mirys pustí a dostane se od ní trochu dál. Aby jí nepřekážel a ona ho nezasáhla svými křídly. Letí kousek za Mirys a je ve střehu aby jí případně mohl chytit, kdyby začala padat či by měla jiné potíže.

Celá se rozechvěju, když stisk jeho silných rukou na mých bocích povolí až mě nakonec pustí úplně. Ihned jsem si nechala narůst křídla a téměř okamžitě po té jsem je roztáhla. Chvíli jsem se bála, že mě neunesou. Že Ezekiel odletěl a já spadnu... Až v ten moment mi dochází, že nevnímám nic kromě větru, který mi silně cuchá vlasy a svých křídel, která nyní kloužou oblohou, jako bych snad jen plavala vodou a nemohlo se mi nic stát. Roztáhnu opatrně ruce a rozhlédnu se. Najednou mě zaplaví štěstí a radost a tak se nechávám dám unášet po obloze a křídla držím stále natažená.

Letí kousek do Mirys a sleduje, jak si vede a uznává, že jí to jde celkem dobře a očividně se jí to velmi líbí. Proto sníží výšku, aby letěl trochu níž než je Mirys a přetočí se tak aby letěl zády k zemi a tak podletí Mirys a jejich pohledy by se měli setkat a tak by jí chtě věnovat úsměv. „Úžasné že?!“ Zavolá k ní s úsměvem a udržuje rychlost, aby se udržel tak aby se jí mohl dívat do tváře.

Trochu jsem se lekla, když se najednou pode mnou objevil Ezekiel s úsměvem. Ale musela jsem přiznat, že má pravdu. Měl sakra pravdu - bylo to úžasné a já nic lepšího snad nezažila. Vlastně ano, pár okamžiků tu bylo, s kterými by se tenhle mohl hravě vyrovnat. Znovu se rozhlédnu a pak se natočím, abych zjistila, jak ta křídla fungují. Chtěla jsem vyzkoušet všechno! Teď, když jsem nevyužila všechnu sílu na vzlet, jsem si to chtěla ve vzduchu opravdu užít! A to jsem také udělala. Hned jsem si zkoušela nějaké otočky a kroužky a bohové vědí co všechno. A ani jsem si neuvědomila, že z pod mraků vysvitlo slunce, jako by se i ono chtělo se mnou smát a sledovat, jak si hraju ve vzduchu.

Je jasné, že se jí to líbí a to lze lehce určit z jejího výrazu a tak přestane blbnout a zrychlí, aby jí předletěl a zase nabral výšku, aby se ocitl vysoko nad Mirys. Sice vidí, že jí to jde dobře, ale stejně jí radši hlídá. Stát se může cokoliv, proto jí hlídá. Má za ní docela velkou zodpovědnost, protože kdyby začala padat a podobně tak jedině Ezekiel by ji mohl momentálně chytit. Neznamená to, že si neužívá, občas udělá nějaký ten letecký manévr.

Zasmála jsem se pobaveně a ihned jsem převáděla své nápady ohledně létání do reality. Vážně jsem si to užívala a skoro by se dalo říct, že jsem si hrála jako malé dítě. Ale co, hlavně že jsem se bavila. V tu ránu mě napadla další šílenost. Začala jsem pomalu klesat, ale rychlost jsem nezpomalovala. Skoro jsem vlastně ani nevěděla jak. Nakonec jsem však letěla tak blízko země, že stačilo natáhnout ruku a zanechávala jsem stopu ve sněhu, který halil louky za městem. Ne, že bych byla u města nějak moc blízko, ale i tak si někdo mohl všimnout mých velkých bílých křídel. Nebo rovnou Ezekielových černých. A z toho mohl být opravdu problém.

Sleduje Mirys a je nadšený, má z toho dobrý pocit že je Mirys tak moc šťastná a nediví se, létání je to nejlepší co zatím stihl zažít. Možná by tomu někdo ani nevěřil ale létání má radši než sex a podobně. Když Mirys začne klesat tak Ezekiela málem porazí, lekl se, že už přišla o energii a že spadne tak nabral rychlost a mírným sklonem letí rychle k ní, Mirys ovšem nakonec vyrovná sklon a letí těsně nad zemí, což Ezekiela uklidní. Zpomalí tedy a jen jí zase následuje, ovšem tep jeho srdce je stále docela dost zrychlený. Sice by je mohl někdo vidět, ale nepočítá, že by tudy někdo procházel, a i kdyby jo, tak kdo by dotyčnému věřil že?

Byla jsem tak nadšená, že jsem zapomněla vnímat okolí. Stále jsem doufala, že lidé ještě spí a město se teprve líně probouzí. Rozhodně jsem si nemyslela, že by někdo takhle po ránu chodil na louky nebo do lesa. Ale jak se ukáže, opak je pravdou. Letěla jsem nízko nad zemí, ale blížila jsem se k lesu. Pokusila jsem se nabrat pomalu výšku, abych nevletěla do lesa, což by určitě nedopadlo dobře, ale zpoza jednoho stromu se vynořil chlap jak hora - s kuší v rukou. Myslela jsem, že mi v tu ránu srdce vypovědělo službu. A za mnou letěl Ezekiel. Šíp opustil kuši a náhle jako by se čas zpomalil. Natáhla jsem ruku před sebe a vyvolala svůj štít. Šíp se neškodně odrazil a dopadl na zem, ale já v tu ránu pochopila, že obyčejný člověk, by se neodhodlal vystřelit. Musel to být lovec. Muž, který toho už viděl až moc a věřil tomu. Nechtěla jsem ho zabít. Nemůže za to. Jen se bojí. Vylétla jsem vysoko nad stromy a letěla jsem nad lesem dál. A jen jsem doufala, že Ezekiel poletí za mnou, a nevšimne si ho.

Šípu z kuše si všimne, Ezekiel si myslel, že by mohl zasáhnout jeho tak trochu uhne, ale nakonec to byla Mirys cílem šípu a lehce se o to postarala. Zastaví se ve vzduchu a jen udržoval, svou výšku aby našel střelce, a najde ho, už se připravuje, že se proti němu rozletí ale sotva to udělá, ihned se zastaví. Radši se na to vykašle a rozletí se za Mirys, sice by ho nezabil, ale jen ho zpacifikoval, ale prostě dneska si dá výjimečně pokoj. Letí teda přímo za Mirys, ovšem uvědomí, si jeden fakt, je velká pravděpodobnost že nezvládne přistání a namele si hubu tak se rozhodne nabrat rychlost, aby jí dohnal. „Až budeš chtít přistát, řekni mi! Sama to ještě nezvládneš!“

Jen vzdáleně jsem zaslechla Ezekielova slova. Bylo mi jasné, co říká, ale nevnímala jsem to. Musela jsem přemýšlet nad tím,  proč mě chtěl zabít. V tuhle chvíli by si myslel, že jsem anděl. Stejně jako předtím Ezekiel. A já myslela, že lidé by anděli nesetřelovali. Ani nevím, jestli mám být ráda, že andělem nejsem, nebo se cítit blbě, že se tak tvářím. Nikdy jsem to o sobě neřekla, ale ani jsem se neproměnila do celé své podoby. Ne před Ezekielem. A až při té myšlence mi dojde, jak jsem z letu a částečné proměny vyčerpaná. Nedokázala jsem už ani udržet křídla, která mi vrostla zpět do zad, jako bych je nikdy na zádech neměla a já se teď řítila volným pádem mezi stromy. Možná mě vážně zachránilo to, že jsem trénovala seskoky ze stromů a proto jsem se dokázala zachytit o nějakou větev, samozřejmě nejdřív jsem získala pár nových šrámů. Jenže větev mě neunesla a brzy prsakla a já se řítila dál dolů. Stačila mi jediná myšlenka na štít, do kterého jsem se zabalila a při přistání jsem byla chráněná. Otevřela jsem oři a viděla nad sebou dráhu zlomených větví, díky mému pádu, a pak jsem se pomalu posadila a uviděla něco jako maličký kráter, který můj tvrdý dopad vytvořil v zemi. Překvapeně jsem zamrkala ale pak jsem se sesunula vyčerpaně zase do lehu. A jen tak tak jsem balancovala na pokraji vědomí a bezvědomí kvůli vyčerpání.

Dostane skoro infarkt, chtěl Mirys chytit a možná by to i zvládl, ale kdy viděl stromy tak uznal, že tohle Mirys určitě zvládne. Ezekiel si najde vhodné, místo aby mohl přistát i se svými křídly do toho lesa a odstraní tam svá křídla. Začne kráčet směrem k Mirys, která tma jen tak leží ve sněhu. „Neměla bys takhle ležet ve sněhu.“ Pokusí se jí pomoct na nohy, protože takhle si říká o zápal plic a podobné onemocnění a o to Ezekiel opravdu nestojí. Nemám tě dovést domů nebo tak nějak? Jsi fakt vyčerpaná.

Zahlédla jsem koutkem oka jak ke mě kráčí Ezekiel. V tuhle chvíli bych vážně radši, kdyby mě neviděl. Pomohl mi na nohy jenže já se na nich neudržela. "Zvládnu to..." Zamumlala jsem a bylo mi sotva rozumět. Dýchala jsem jen mělce a sotva jsem vnímala, co se děje. Tohle se vážně vymklo mé kontrole. Chtěl mě odnést domů, ale ani netušil, kde bych mohla bydlet. A já byla ráda, že ho tak tak vnímám. Rozhodně jsem neměla na to popisovat mu můj dům a jak se tam dostane. A tak jsem to nechala na něm, stejně mi nic jiného nezbývalo. Musela jsem nabrat zase sílu a měla bych víc trénovat svou magii.

„Sakra tak si teda musím poradit.“ Zamručí si pod nos a prostě Mirys takto chce vzít až do města, samozřejmě nezapomněl ještě pobrat své a její věci. Cíl si určil celkem jednoduchý, prostě směr nějaký nejbližší hotel kde nechá Mirys aby se prospala a on počkal, až nabere trochu energie. Sice si hold chvilku počká, ale s nějakým tím drinkem to uteče celkem rychle, cítí trochu zodpovědnost za to, že je tak unavená a tak si radši počká.

Probrala jsem se z toho hlubokého spánku až po dvou hodinách. Zamrkala jsem na svět kolem sebe a ztěžka se nadechla. Ohlédla jsem se a chvíli jsem přemýšlela, kde to jsem. Ale byla jsem moc unavená, abych hned vystřelila z postele a zjistila to. Promnu si obličej rukama a znovu zamžourám na svět. Pomalu se posadím a rozhlédnu se. Zahlédnu Ezekiela a zmateně se na něj zadívám. "Kde to jsme?" Zeptala jsem se ochraptěle a tak nenápadně, aby si toho nevšiml, jsem si zkontrolovala oblečení na těle. Změřila jsem si ho pohledem a po té, co jsme si všimla sklenky v jeho rukou, jsem se musela sama sebe ptát, kolik toho už vypil.

„Nevěděl jsem, kde bydlíš tak jsem tě vzal do nejbližšího hotelu, aby ses vyspala.“ Tón jeho hlasu je úplně klidný, jakoby se nic nestalo a bylo to zcela běžné, že takhle někoho tahá do hotelů. Drinků Ezekiel za ty dvě hodiny moc nevypil, ten který nyní pije je teprve jeho třetí, navíc je na to celkem zvyklí a není to moc silné ale spíše tak na chuť. Po chvilce skleničku odloží a natáhne se vedle sebe pro láhev s vodou, kterou hodí Mirys na postel. „Máš určitě žízeň, taky jsem už takhle odpadl, ale to bude už hodně dávno.“

Zkoumavě si ho prohlížím a pak odhrnu deku. Povzdechnu si a položím nohy na zem. "Měl jsi mě tam nechat. Prospala bych se a pak se doplazila domů." Namítla jsem a napila se vody. Opravdu jsem neměla ráda ty chvíle, kdy mě někdo vidí zranitelnou. Moc lidem jsem to nedovolila a i u nich jsem se maličko bála. Pak jsem flašku s vodou zase odložila a chtěla se postavit, ale zamotala se mi zase hlava a já zase slítla na postel. Naštvaně zamručím a povzdechnu si. "Taky už se mi to párkrát stalo. Nechápu to. Někdy toho vydržím dost a někdy...bum a je to." Zamračila jsem se podívala se na Ezekiela.

„Jenže pak bys onemocněla a to by pro mě znamenalo dát si na nějakou dobu pauzu od tréninků.“ Zaslechl, jak zase spadla na postel, tak mu došlo, že se pokusila se zvednout, ale zase spadla. „Nezvedej se, musíš ještě odpočívat. Přehnala jsi to a ne zrovna málo. Můžeš se snažit vypadat drsně, ale upřímně momentálně by byl i košík plný koťat drsnější než ty.“ Chtěl tím poukázat na to, aby se nepřetvařovala, že je v pořádku a aby prostě odpočívala.

"Haha, vtipnej jako obvykle?" zeptám se a hodím po něm flašku. Ne že bych zrovna teď byla extra silná, ale trefit se ještě dokážu. "Nenávidim ležení v posteli." Zamumlám a povzdechnu si. "Je to otravný." Dodám spíše pro sebe a povzdechnu si znovu. Rozhlédnu se po pokoji a zadívám se ven z okna. "Jak dlouho jsem byla mimo?" Zeptala jsem se rovnou, protože slunce už vyšlo vysoko na oblohu. Bylo mi tedy jasné, že to řádově nebylo v minutách.

Letící flašku chytí a položí jí na stůl kousek od svého drinku. „Spala jsi něco přes dvě hodiny, možná s rezervou pár minut.“ Podívá se ven z okna a povzdychne si. „Nesnáším zimu, radši bych aby už bylo Jaro. Mimochodem sice ležení nemusíš mít ráda, ale nemáš zrovna moc na vybranou.“ Musel to říct, sice Mirys si toho musí být vědomá ale tak radši to zmínil. „Předpokládám, že se ti to líbilo že?“ Naráží tím na její zážitek z létaní.

Zavrčela jsem a hodila po něm jeden z polštářů, kterých je to stoprocentně nadbytek. Stejně jako v každém jiném hotelu. "To že musím ležet nic neznamená." Zavrčela jsem výhružně, aby neprovokoval. A pak jsem se zase podívala z okna. "Co? To létání? Jo až na ten šíp co mi chtěl provrtat křídlo." Povzdechla jsem si a zamračila se. Nenávidím lovce. S pár už jsem se setkala, ale až tenhle mě chtěl vážně zabít. Bylo mu to vidět v očích. Povzdechla jsem si a promnula si znovu obličej. "Nemusíš tu být...zvládnu to..." Zamumlala jsem pak. Nevěděla jsem, proč tu vlastně ještě je. Určitě měl spousty jiných plánů.

Polštář chytne a obratem ho po Mirys hodí zase zpátky. „Proč bych chodil? Stejně nemám nic na práci. Obchod, mi vydělává sám a domů se mi nechce. Stejně bych se tam nudil, a kdybych šel do baru, tak bych dělal to stejné co tady.“ Vezme si do ruky skleničku a pak se z ní napije a opět jí pak odloží. „Přiznej se, že jsem tak úžasnej, že si musíš trošku o samotě pohrát.“ Následně se zasměje, myslí to jen jako vtip a dává to na sobě tím smíchem dost znát.

Nechala jsem polštář dopadnout na svoje nohy a s povzdechem jsem se přetočila. Ani jsem nevěděla, že má obchod, natož zaměstnance aby tam nemusel být. To co však řekl potom jen dosvědčuje, že už měl dost. "Seš pěkně opilej." Zamručela jsem jen a dívala se stále ven z okna. "Je tu něco k jídlu?" Zeptala jsem se pak, ale neodvracela jsem se. Nechtěla jsem se koukat, jak se bude motat, i když nemusel být až tak moc opilej.

„Opilej nejsem právě vůbec, jsou to pouze čtyři drinky, vydržím toho o dost víc. Můj humor nech bejt, ten za nic nemůže.“ Mirys mu nemusí věřit ale je to pravda, čtyři drinky během dvou hodin ho neopily ani trochu a je stále plně při smyslech. Při otázce na jídlo se rozhlédne kolem a uvědomí si, že tu nic není. „Ne nic tu není, čekal jsem, až se probereš, abys řekla, co si dáš, abych to mohl objednat. Takže na co máš chuť?“