Mirys & Ezekiel

Běžela jsem dál a dál. Tenhle les jsem už znala moc dobře. Stačilo mi, abych se dostala do hustěji osázené části a tam se zastavila ve stínu jednoho ze stromů. Stín a anděl nade mnou letěl dál, zatímco já jsem se rychle proměnila na černou pumu a utekla jiným směrem. Teď pro něj bude ještě těžší mě vidět. Ale i tak jsem se radši po pár-seti metrech změnila ve skrytu stínu do své lidské podoby, ale tentokrát jsem už v onom stínu zůstala schovaná. Uvidíme, jak mě najde teď. No a jestli ano, snad nebude mít moc blbý otázky.

Letím vzduchem, následuju jí pak se mi ovšem ztratí v jednom stínu. Zastavím se a zmateně hledím rovnou dolů, snažím se jí najít, ale nikde nic nevidím a tak začnu nad lesem kroužit. *Nemohla utéct moc daleko. *Aspoň v to teda doufám, je totiž stále možnost, že utekla úplně někam pryč, pokud by dokázala překonat velkou vzdálenost za krátkou dobu. Kroužím a kroužím nad lesem ale nikde nic, tak trochu sestoupím, abych byl těsně nad korunami stromů, naštěstí je zima a tak stromy nemají žádné listy a tak nakonec Mirys nakonec zahlédnu i když jen krátce a tak přistanu těsně před ní. Pohlédnu jí co očí a dokonce se usměju. „Měla jsi pravdu, zabíjím, i když nemusím, ale prostě jsem takovej, pokud se ti to nelíbí, což bylo jasné tak mi pověz, co mám dělat. Mám jim odpustit? Dělat že Andělové jsou kamarádi?“

Zaslechla jsem máchání křídel. Bylo mi jasné, že by mě našel podle stop, ale zjevně ho to nenapadlo. Radši klesl a našel mě ze vzduchu. Opírala jsem se o strom zády a snažila se rychle načerpat co nejvíce energie. "Ano, máš jim odpustit a dělat, že to jsou prostě nanicovatí parchanti." Přikývla jsem a tentokrát jsem se rozešla pomalým tempem zpět k městu. Což naštěstí znamenalo nevracet se po mých stopách. "Na co je pomsta? Nic ti nevrátí. Spravedlnost nenastolíš, když budeš zabíjet anděli, kteří tě ani neznají. A když zabiješ ty, které za tvé sesazení mohou, stejně se nic nevrátí." Pronesla jsem s pokrčením ramen a zadívala se na něj přes rameno, zajímalo mě, jestli se mnou půjde, nebo ne.

Odpustit andělům, pokud bych to provedl. Jaký by pak měl můj život cíl? Rozhodně nad tím teď přemýšlím, sice bych na sebe nepoutal pozornost strážců, ale, co bych pak asi dělal? Svá křídla nechám zmizet a následuju Mirys, její slova mi určitě nahlodala mysl a ne zrovna málo. „Jenže co mám teda dělat s tímhle životem? Téměř většinu času co si pamatuju, jsem jen zabíjel a plnil rozkazy pro nebesa, nedělal jsem prakticky nic jiného jen, zabíjel.“ Doufám, že mi Cora nějak poradí, možná bych na něco časem přišel, ale nemohu na to vsázet, však je tu stále možnost že na nic nikdy nepřijdu a budu jen bezcílně přežívat ze dne na den, stále dokola. Navíc mám strach, že když nebudu bojovat a nebudu si své schopnosti připomínat, tak se moje schopnosti otupí a já budu absolutně neschopný.

Nepřekvapilo mě, že šel se mnu dál, co mě překvapilo, byla jeho otázka. Tu samou jsem si kladla, když jsem se rozhodovala jestli odejít, ale já nakonec měla jasno. "A to je všechno? Tos vždycky chtěl? Zabíjet a nic víc?" Zeptala jsem se ho docela dost překvapeně. "Je tolik věcí, které můžeš dělat. A jestli nevíš jaké tak objevuj." Nadhodila jsem lehce. "Vždyť ti tím vlastně dali svobodu. Co bys dělal, kdyby byl stále andělem? Bojoval a zabíjel. Takhle můžeš dělat cokoli se ti zlíbí." Pousmála jsem se. Myšlenka na svobodu je vždy důvod k úsměvu. Tedy alespoň pro mě.

„Nejde o to, co chci, já sám nevím, co chci od života na Zemi. Mám trochu obavy z toho, že když nebudu testovat a procvičovat svoje schopnosti v terénu nakonec se otupí a to mě teprve bude stát život.“ Odpověď je absolutně upřímná, během odpovídání Mirys věnuj pozorný pohled rovnou do očí. „Svoboda a nesmrtelnost jsou pěkné, ale k čemu vlastně jsou, když nevím jak je využít, jsem tady už 6 let, ale stále pořádně nevím co dělat.“ Zatne, pravou pěst během odpovídání, pak se i zamračí a to jen proto, že, si neumí představit, co by měl dělat a kde by to mohl najít. „Zkusit to mohu, ale boji se vyhnout nemohu, andělé nás loví, takže je stejně budu muset zabíjet i když jen v sebeobraně.“

Vyslechla jsem si co měl na srdci a povzdechla si. Pak jsem ale pobaveně zavrtěla hlavou. "O to jde. Myslíš že někdo dostal návod? Život nemá návod, nikdo ti ho nedá. Musíš zkoušet a ne všechno se podaří to mi věř. Ale jde to. Najdeš si nějaké přátele, budeš s nimi trávit čas, najdeš si i přítelkyni. Kdo ví?" Usmála jsem se a snažila se vypadat přesvědčivě. Věděla jsem jaké to je, nezapadat. "Musíš se snažit. Celý život je boj a i když nezemřeš, neznamená to, že vyhraješ. Křídla schovat umíš, jak vidím. Tak v čem je problém? Když se budeš chovat jako člověk, létat jen za tmy a neupozorňovat na sebe, tak tě nenajdou, věř mi." Mrkla jsem na něj a pak se rozhlédla zase po pláních, když jsme dorazili zase na okraj lesa. Zhluboka jsem se nadechla čerstvého nočního vzduchu. "Musíš se snažit. Říct že to nejde, nebo že je to složité umí kde jakej blb. Zatnout zuby a pokusit se, to už vyžaduje více odvahy. A jestli se opravdu tolik bojíš, že zahálka tě zabije, můžeš trénovat. Existují posilovny nebo si kup dům a z jedné místnosti si udělej tréninkovou. Při nejhorším můžeš trénovat třeba se mnou, jednou dvakrát do týdne." Pokrčila jsem nakonec rameny i když se mi to moc nelíbilo, ale na druhou stranu to prospěje i mě.

„Vždycky tě nakonec najdou, prostě budu muset nějak udržovat svoje schopnosti ostré.“ Odpoví klidně, ovšem se zamyšleným výrazem. Na slovech Mirys totiž něco bylo, uznává totiž, že život nemusí být jednoduchý a musí prostě hledat jeho smysl a radost z něho. „Nejde o strach ze smrti ale o strach ze ztráty svých schopností a ta představa tréninku s tebou se mi zamlouvá, já bojoval po dvě staletí a byl jsem bojovník, ale ty bojuješ ještě lépe. Ty jsi ještě lepší jak mnoho bojovníků, které jsem poznal, a jsi elita.“ Následně sklopí pohled k zemi, jakoby se jí chtěl lehce uklonit. „Trénuj mě, máš toho hodně, čeho bych se mohl naučit.“ Nepočítá sice, že by byla velká šance na úspěch, zároveň jí ani nezahazuje, vždy tu je naděje že by to nakonec mohlo vyjít. Myšlenka že by mohl mít schopnosti jako elitní bojovník nebo válečník je pro Ezekiela velmi krásná.

"Nemusí tě najít. Jde o to vědět jak se jim vyhnout." Pokrčila jsem rameny a sledovala, jak se z nebe začaly spouštět vločky. Byla zima a mě až teď došlo, že mám roztrhané oblečení na zádech od křídel. Zachvěla jsem se a pak se podívala zase na toho anděla vedle mě. "Uzavřeme dohodu. Já tě budu učit a ty přestaneš s lovem andělů. Nic z toho co tě naučím použiješ buď k učení někoho dalšího nebo k obraně. Ne k útoku. Jinak si najdi jiného učitele." Mrkla jsem na něj znovu a pousmála se pobaveně. Vážně mě nenapadlo, že to budu já, kdo nakonec umění boje předá někomu dalšímu. Naštěstí pro mě se chtěl naučit jen bojovat. Neříkal nic o tanci, nic o pozorování, nic o rostlinách či zvířatech - nic jiného jen boj. Jenže U mě všechno souviselo se vším. Trochu jsem zapochybovala, že bych mu dokázala předat jedno bez druhého, ale to se ještě uvidí.

„Nebudu je lovit, ovšem pokud to bude situace vyžadovat tak to použiju. Samozřejmě tyhle situace rozhodně nebudu vyhledávat.“ Doufá, že taková odpověď jí stačí, nebude anděly už hledat místo toho se bude učit u Mirys a nebude vyhledávat konflikty. Pak si uvědomí jednu zásadní věc, nezná totiž její jméno a ona vlastně nezná jeho. „Mimochodem jmenuju se Ezekiel.“ Představí se, usměje se na Mirys, je celkem pěkná tak je jasné že prostě pohled na tak pěknou tvářičku ho donutí k úsměvu. „Není ti zima? Vypadá to, že je.“ Ezekiel tím chce poukázat na to, že má určitě díru v oblečení po křídlech a doufá, že to nevezme nějak špatně. „Třeba tě mohu doprovodit, se můžeme cestou domluvit, jak to bude s tím trénováním.“

"Promiň, ale jsem nedůvěřivá." Odpověděla jsem i když souhlasil s mými podmínkami. Vytáhla jsem skrytou malou dýku a nařízla si dlaň. Pak jsem dýku podala jemu. "Někteří tvrdí, že stvrzování krví se vyžaduje, protože krev ti nedovolí slib porušit. Krev nadpřirozena sotva." Řekla jsme a nakonec k němu natáhla poraněnou ruku. Vlastně mi do teď nevadilo, že nevím jak se jmenuje, ale alespoň ti nebude muset z něj tahat na poslední chvíli. "Já jsem Mirys." Odpověděla jsem tedy, aby ani on mě nemusel oslovovat 'hej ty' nebo hůř. Počkala jsem, až si nařízne dlaň a pak jsem svou krev smísila s jeho. Zase jsem si vzala dýku a schovala ji po té, co jsme ji otřela do roztrhanýho oblečení. "První lekce - o mě se nestarej, postarám se sama." Pousmála jsem se a pak si odtrhla kus látky z trička, jak jsem byla zvyklá tyhle poranění řešit, ale než jsem se nadála, zranění bylo to tam, přesto jsme si ji ovázala. Stále jsem nechtěla, aby o mě Ezekiel všechno hned věděl. Jeho nabídku na doprovod jsem nepřijala, ale přesto jsem se rozešla. Nechtěla jsem stát na místě. "Trénovat budeme ze začátku dvakrát do týdne. Trénuji jen ráno, ráno pro mě znamená od pěti do sedmi - někdy od čtyř, podle toho jak se vyspím. A předem tě varuji, nekončím tréninky bez čerstvých odřenin a pohmožděnin, na to si budeš muset zvyknout. To je vlastně to nejlepší, jak může náš trénink končit. To že jsi...u mě začátečník je mi jedno. Drž krok, v boji tě nikdo šetřit nebude." Oznámila jsem mu klidným ledovým tónem, až jsem se nakonec sama zarazila. V tuhle chvíli jsem sama sobě připomínala mého mistra. Znechuceně jsem se zatřásla a pak se zase zhluboka nadechla. "Nebudu na tebe tak tvrdá jako byl na mě můj mistr a ty to po mě nikdy nebudeš chtít. Jeho způsoby jsou sice účinné, ale jsou...zvířecí, odporné a nelidské." Dodala jsem a vzhlédla k nebesům. Byla to nádhera, tedy to, co jsem viděla já. Alespoň to mi zpravilo náladu. Noční nebe mě vždy tak nějak uklidnilo.

„Takže pokud to nebude nutné tak na nikoho nezaútočím, každopádně své lovy po andělech zruším úplně.“ Pak si vezme nůž, který mu Mirys podá a řízne se do dlaně, aby si s ní následně mohl podat ruku. Stvrdil tak jejich dohodu krví, ovšem nůž jí pak i rovnou podá. Přijde rovnou i první lekce, z toho důvodu se jí snažit pochopit a pochopit jí. Mezitím si pomocí své schopnosti vyléčí svá zranění a tak se řezná rána úplně vyléčí. Následně informace od kolika začínají tréninky, už není tak pěkná. Vstávat tak brzo bude pro Ezekiela docela náročné. „Odřeniny a každé zranění pro mě není problém, není to nic, co by mi snad mohlo vadit. Jinak nemusíš se bát, nebudu po tobě chtít něco, co bys ty sama nechtěla, takže rozhodně se nemusíš bát, že tě budu žádat o to, abys na mě byla jako na tebe byl tvůj mistr ať to byl kdokoliv.“ Odpoví cestou k městu, všimne si že Mirys nyní hledí na noční oblohu. Pro něj to není nic moc vzácného, radši má když tou noční oblohou může létat a být blízko ke hvězdám.

"Já vím. Nebojím se. V naší spolupráci mám hlavní slovo já, tak už to je." Pousmála jsem se a rozhlédla se. Padající vločky z nebes pomalu houstly a naše stopy pomalu zakrýval čerstvě napadaný sníh. "Nebojím se. Ne tebe." Dodala jsem a prohlédla si zase nebe. Přišlo mi až komické, že mnozí, stejně jako Ezekiel, se skoro mohli dotknout hvězd a přesto neviděli, co vidím já. Tu nádheru. "Nediv se, že si v první tréninkové hodině vyberu to, žes mě chtěl zabít. Zasloužíš si to." Oznámila jsem mu a zamyslela se, jak vůbec začneme. No to vymyslím až pak. "První trénink je zítra. Dál se dohodneme po tom. Je možný, že už po prvním dnu budeš chtít skončit." Pokrčila jsem rameny, ale nespouštěla jsem oči z nebes.

„Fajn tak zítra v pět ráno, ovšem kde? Mimoto nemyslím to tak že se bojíš mě nebo tak, spíše se bojíš minulosti, nechci to moc rozebírat a zabrouzdat do nepříjemného tématu, které se ti nemusí líbit.“ Natáhne před sebe ruku s otevřenou dlaní, směrem k nebi. Začnou mu na dlaň dopadat sněhové vločky, které ihned pod tělesným teplem začnou tát. Místo vloček tedy na dlani má jen studenou vodu. „Mohu ti dát svoje číslo, na které mi případně můžeš napsat, kde mám zítra být, nebo nějak tak. Netuším, jak to máš vymyšlené.“ Navrhne cestou a mokrou ruku si utře do svých kalhot, jak to je studené tak mu začíná být i zima na ruce a tak si je strčí do kapes od bundy. „Jen taková další otázka, jsi smrtelná nebo ne? Nemyslím ohledně zabití, to může zemřít každý, ale myslím ohledně stáří.“

"V půl páté. A tady. Tak brzy není nikdo vzhůru a nám to tu poslouží dobře." Ujistila jsem ho a Záludně se pousmála. "Své minulosti jsem se přestala bát, když zmizela. Mého mistra zabil jeden můj přítel." Pokrčila jsem rameny, i když to nebyla tak pravda. Tedy ano, by sice mrtví, ale ne, minulost nezmizí nikdy. Nic méně já mu tím chtěla říct, že se o tom už nehodlám bavit. Jeho - zřejmě - dnes poslední otázka mě až tolik nevyvedla z míry. Věděla jsem, proč se ptá. Stále mu hlodalo myslí, kdo skutečně jsem. A já ho tím mohla zmást. "Teď? Teď jsem nesmrtelná." Mrkla jsem na něj, aby si s tím už poradil sám. "Dobrou noc, a ne že přijdeš pozdě. Taky si na sebe vezmi něco cvičebního a igelitovou tašku, do které dáš bundu až budeme trénovat. Jestli si vezmeš věci na převlečení je už tvoje věc. Zbraně s sebou nenos, zítra budou stačit klacky, možná ani ty nepoužijeme." Dodala jsem a pak se už vydala jiným směrem. Jakoby zpět k lesu, ale do jiných míst. "Tak zítra." Zavolala jsme na něj ještě a pak už mizela ve tmě u lesa. Nebyla jsem takový blázen abych mu hned ukázala kde bydlím a tak jsem šla dál podél lesa, až jsme si nebyla stoprocentně jistá, že mě už nevidí. Proměnila jsme se v zajíce s křídly a domů jsem doletěla, aby po mně nezbyly stopy.

„Půl páté a tady to zní fajn.“ Odpoví naprosto klidně, i když představa že už tak brzo bude strašit takhle někde venku, není zrovna příjemná a ještě k tomu když je taková zima. Pak mu je oznámeno vše, co potřebuje znát, aby si nenosil zbraň, kterou stejně nemá, pokud nepočítá temný grál a věci na cvičení a tak dále. „Tak dobrou noc, já zamířím domů, abych se mohl prospat a nebyl zítra unavený.“ Znova se mu na zádech vytvoří dvě černé křídla, kterými zamává a odrazí se od země, aby vyletěl vysoko do vzduchu. Nechce, aby ho nikdo ze země viděl a vznikaly různé otázky nebo panika. Předci jen na sebe nechce poukazovat, přistane nedaleko svého domu v jedné temné uličce, kde svá křídla nechá zmizet a poté si ihned dá sprchu, večeři a vleze si do postele, aby se mohl prospat. Ještě si nastaví budíka na 4 hodinu ráno, aby stihl dorazit druhý den na místo, musí se obléknout do potřebných věcí.

dorazila jsem domů a následovaly už rutinní činnosti. Najedla jsem se, šla se vysprchovat, trochu se protáhla a pak jsem si spokojeně zalezla do postele. Alex dnes u mě nebyl a tak jsem si jen vzala knížku a četla si, dokud jsem nebyla dost unavená. Únava naštěstí přišla brzy a tak jsem i brzy usnula. A ráno jsem se jako vždy probrala už díky zvyku. Zase ty rutinní věci: snídaně, opláchnutí obličeje, hygiena, oblékání do sportovního spodního prádla, tílka a kalhot plus ještě teplé mikiny. S sebou jsem si vzala do igelitky ještě jedny legíny, abych pak nezmrzla a maličký ručník. nakonec jsem radši vzala i dva obvazy a desinfekci. Přeci jen, co kdyby se něco stalo. A nezapomněla jsem ani na jablko. Pak už jsem si vzala jen bundu a pohodlné, teplé kozačky, ve kterých se budu moct i hýbat. A vyšla jsem z baráku na místo, kde jsme se měli sejít.

Když zazvonil budík, tak Ezekiel měl chuť umřít. Nikdy takhle brzo nemusel vstávat, takže si ráno dopřál hygienu, kávu a snídani. Oblékl si tepláky na sport, tričko, teplou mikinu a do tašky si zabalil bundu. Na ručník určitě nezapomněl a ani energetický nápoj v plechovce. *Fajn jde se na to. *Obuje e a vyrazí ne cestu přes město až k místu v lese kde se s Mirys dohodl na schůzce kvůli tréninku. Dorazí tam přesně ve 4:27, takže to má o 3 minuty dřív. Začne se rozhlížet okolo sebe, zda někde neuvidí Mirys. Ovšem dává si pozor, kdyby na něj naplánovala nějakou přepadovku jako součást tréninku, aby se mohl ihned začít bránit, člověk totiž nikdy neví.

Na místě setkání jsem byla o deset minut dřív a to schválně. Pověsila jsem si tašku na jednu zlomenou větev u nejbližšího stromu, ale tak, aby z luk nebyla hned vidět. Pak jsem se rozhlédla kolem, jestli náhodou nezahlédnu Ezekiela. Popravdě jsem si byla skoro jistá, že přijde pozdě, když se mu to zdálo tak brzy. No ono brzy opravdu bylo. Hlavně teď v zimě, když byla ještě tma. Ale ještě jsme ho nezahlédla. Sama jsem se tedy pořádně protáhla a svlékla si bundu, kterou jsem dala do tašky. Brzy na to jsem ho zahlédla, jak jde o kus jinam. "Dobré ráno." Zasmála jsem se když jsem mu viděla do tváře. Rozhodně byl nevyspalý a vypadalo to, že i unavený. Tak to zřejmě nebude tak dlouhý trénink dneska a já pak budu pokračovat sama u sebe. "Doufám, že jsi rozhýbaný." Pokračovala jsem trochu provokativně a hned jsem mu hodila klace, který jsem během rozcvičky našla. Sama jsem si vzala dost podobný druhý a svlékla si i mikinu. "Žádný otálení. Určitě tě učili, že nejlepší obrana je útok. Začneme tedy obranou. Tak pojď." Vyzvala jsem ho rovnou a byla jsem připravená na jakýkoli jeho úder. Tedy věřila jsem tomu. Přeci jen jsem oproti němu měla výhodu, že jsem se stihla rozcvičit.

„Dobré ráno, na tohle s budu muset zvyknout. Vypadám jako mrtvola.“ Pak si pověsí tašku na jednu větev stromu, které je celkem nízko. Svlékne si i svou bundu a tu složí do tašky. Sotva to dokončí, už musí chytat klacek, který mu Mirys hodila a tak ho trochu polekaně chytí do pravé ruky. „Protaženej? Bez toho bych asi ani nevstal.“ Sice to povídá, ale jeho rozcvička nestála za nic, takže se protáhne hlavně během tréninku. Trochu si s klacek zatočí nebo spíš pohodí, poměřuje si jeho váhu a vyváženost. Sice se jedná o pouhý klacek, ale chce se během tréninku snažit. Poté se tedy rozeběhne směrem k Mirys, což nejde zase tak jak by chtěl kvůli sněhu, neběží rovně ale spíše trochu obloukem a pak v posledním momentu provede manévr, odrazí se od země a skočí do strany a pak ihned zaútočí několika údery ze stran a završí to úderem ze spodu, který je celkem silný,

Jen jsem přikývla. I já si musela zvyknout, ale já si zvykala v nízkém věku a zůstalo mi to do teď. Málo kdy se stane, že bych spala déle jak do čtyř. Někdy, když jsem opravdu hodně unavená, spím třeba do šesti, ale déle spím jen opravdu velmi zřídka. Ale nad tím teď přemýšlet nehodlám. Proto jsem se zaměřila zase na anděla přede mnou. Na nic nečekal, jak jsem chtěla a rovnou se rozeběhl proti mě. Neběželo se mu snadno kvůli sněhu, což poskytovalo výhodu mě. Ušklíbla jsem se a jeho údery jsem vykryla. Neřekla bych že snadno, ale nebylo to zase tak těžké, jak si nejspíš myslel. "prozrazuješ své údery tělem." Oznámila jsem mu ihned po první ráně, kterou jsem odrazila. Poslední, která měla být mířená na nohy, jsem přeskočila. Ezekiel tak určitě ztratil rovnováhu a chvíli mu potrvá než ji nabere. sice možná jen pár vteřin, ale i ty jsou drahocenné když jde o život. Nic jsem nedělala a počkala, až se otočí ke mě. V tu chvíli jsem mu už vykopla sníh do obličeje a ve vteřině na to, jsem mu už podkopla nohy a klackem jsem ho strčila do hrudi, ale to jen velmi slabě. Díky podraženým nohám stejně skončil ve sněhu. "Lekce druhá, nevyčerpávej se zbytečnostmi. Dnes tě stál energii běh ve sněhu. Boj nikdy není na pár vteřin. Energii budeš potřebovat. Každou kapku, plýtváš." Oznámila jsem mu klidně a otočila se k němu zády a pár kroků jsem poodstoupila, ale čekala jsem další výpad. Odhadovala jsem, kam by nejspíš mohl udeřit a čekala jsem na jakýkoli zvuk, který mi poskytne sníh i sám Ezekiel, a který mi zároveň prozradí jeho pohyby. "Znovu." Dodala jsem, aby si byl jist, že jeho údery očekávám.

Neví, co přesně myslí tím, že své údery prozrazuje tělem. Ovšem zkusí útočit, moc mu to nevychází Mirys to vše vykryje a jeho útok na nohy taktéž nevyšel, ztráta rovnováhy tu rozhodně byla a tak jí musel zase nabrat zpátky. Otočí se znovu na Mirys s úmyslem zaútočit. Ovšem skončí, mu sníh v očích a tak si volnou rukou zkouší studený sníh dostat pryč a pak přijde tvrdá pád na záda. Ucítí něco na hrudi, není těžké uhodnout, že se jedná o klacek. Dostane další radu, nebo spíš informaci záleží na tom, jak si to přebere. Pomal use tedy zvedne a pozvedne klacek připraven na pokračování, teď už k Mirys neběží místo toho k ní kráčí trochu pomaleji a opatrně. Zároveň jde trochu kolem ní, nakonec se pokusí o další útok, kdy se jí pokusí švihnout z pravé strany, poté z levé a takto to zkusí asi třikrát. Poté se pokusí o úder z otočky, při kterém se trochu skrčí, aby jí mohl zasáhnout do trupu.

Neotočila jsem se do momentu, kdy jsem vykryla první ránu, mířenou na můj bok. Tušila jsem kam přijde druhá ještě než jsem ucítila bolest v druhém boku. Ale místo toho, abych ránu vykryla, jsem ji nechala dopadnout. Zaměřila jsem se místo toho na to, abych ji ustála. Štít při tréninku rozhodně nebyl vhod, jen by mi ubíral energii, navíc modřiny nebyly vždy k zahození. Donutí vás to příště být lepší. A Ezekiel nebude mít pocit, že je tak předvídatelný, tudíž si nebude hned myslet, že jsem až tak dobrá, tedy snad. Ale zpět k tréninku. Díky tomu, že jsem ustála ránu, kterou jsme schválně nevykryla, jsem zároveň měla ten samý čas a příležitost k tomu, poslat ho zase k zemi. Tentokrát stačilo vykopnout proti jeho hrudi. Bylo to jen setinu vteřiny po té, co mi zasadil ránu, a tak rozhodně nestihl vykrýt tu mou. "Prozrazuješ se." zopakovala jsem mu a odložila svůj klacek, abych snad trochu vyrovnala síly.

Oči sice zaznamenají její kop, ovšem je to rychlé a tak nestihne zareagovat. Dostane další silnou ránu a skončí opět ve sněhu na zádech. Mračí se, leží tam asi tři vteřiny, než se opět zvedne a podívá se Mirys pozorně do očí. „Jak je jako prozrazuju! Trochu by se hodilo to rozvést.“ Nečeká na další vyzvání k pokračování boje, prostě k ní nakráčí s úmyslem jí udeřit do hlavy ovšem je jasné že Mirys si všimne hlavně tohoto útoku, tedy není to jisté ale Ezekiel s tím počítá. Chci totiž provést kop na její břicho, pokouší se o silný kop, aby se mu podařilo jí dostat k zemi i když nepočítá, že by to mohlo vyjít, jen se snaží prostě její smysly zaměřit na klacek, aby mohl zaútočit nohou.

"Svými pohyby. Řeč těla je velmi důležitá. Musíš se naučit číst. Sledovat a předvídat." Rozvedla jsem to, jak si přál, ale bylo mi jasné, že je naštvaný. Skončil dvakrát na zemi během deseti minut. Koho by to nenaštvalo? Zvlášť, když proti vám stojí jen holka. Ušklíbla jsem se, když zvedl ruku. Hned mi bylo jasné, kam úder bude mířit. Nohu na mé břicho jsem ale zaregistrovala pozdě. No, na štěstí pro mě a neštěstí Ezekiela, jsem se úderu do hlavy vyhla tím, že jsem jednoduše, ale rychle i krok  ustoupila. "Taky se musíš naučit využívat všechno, co můžeš. Je sníh. Už jsem ti ukázala, že ho lze dobře využít." Mrkla jsem na něj a sledovala jeho pohyby. Než se však stihl rozmyslet nad další ránou zarazila jsem ho zvednutím ruky, tedy jen pokrčením v lokti. "Ukážu ti, jak sledovat řeč těla. Je to docela...účinný." Řekla jsem trochu zamyšleně. "Odlož klacek, ten ti k tomu bude na nic." Řekla jsem mu a pak se zhluboka nadechla. "Dělej pomalé pohyby. Jako bys na mě chtěl útočit, ale tvoje tělo je jako ve zpomaleném filmu, ano?" Zkusila jsem tohle a doufala, že tahle metoda vyjde. "Já zatím budu říkat kam své údery míříš. Pokud se trefím znamená to, že jsem tvůj útok vykryla a ty začneš ihned s jiným. Pak to zkusíme obráceně." Dodala jsem na vysvětlenou.