Mirys & Darren 18+

Zaslechla jsem ještě Darrena, jak říká, že vždy plní svou část dohody, ale pak jsem už usnula. Celou noc jsem se nevzbudila, ale trochu se převalovala. Skončila jsem v pozici, kdy jsem se tulila k Darrenovi a ruce měla položené na jeho vypracované hrudi a břiše.
Probrala jsem se celkem brzy, ale na mé poměry spíše později. Pomalu jsem rozlepila oči a podívala se, u koho to jsem natisklá. To zjištění, že to je Darren mě zrovna nepotěšilo. Ale zachovala jsem klid a vymotala se z jeho obětí tak, abych ho nevzbudila. Docela brzy jsem našla jeho koupelnu a tak jsem se zašla vykoupat. Hned po teplé ranní sprše jsem našla kuchyň a udělala si něco dobrého k snídani. No zřejmě potřeboval nakoupit, protože v ledničce toho moc nebylo, ale já si snídani našla. Sedla jsem si na gauč a tam si svou "ukradenou" snídani pořádně vychutnávala.

Pomalu rozlepím oči a se zívnutím se posadím na posteli, ve které jsem byl sám. Párkrát zamrkám, tohle se moc často nestávalo, jenže poté se mi vybaví včerejší události a tak vylezu z postele a zamířím do koupelny.
"Dobré ráno," řeknu, když uvidím Mirys sedět na mém gauči se snídaní v ruce, ani nečekám na odpověď a zalezu do koupelny, kde si dám horkou sprchu, převleču se do čistého oblečení a zamířím do kuchyně. Otevřu lednici, ve které skoro nic nebylo a tak nakonec vezmu z košíku na stole jablko a sednu si vedle Mirys na gauč.
"Liadel by měla sem měla dorazit někdy odpoledne..." řeknu po chvilce mlčení.

Kolem mě najednou prošel Darren a popřál mi dobré ráno. Mírně jsme se pousmála. "Dobré ráno." Odpověděla jsem mu a dojedla svou snídani zatímco se on sprchoval. Chtěla jsem jít po sobě umýt nádobí, ale to už Darren vylezl a šel do kuchyně on. Tak jsem počkala, jenže po chvilce byl vedle mě na gauči s jablkem. "Liadel by měla dorazit někdy odpoledne..." Řekl po chvilce mlčení, kdy jsem se já už zvedala. Otočila jsem se na něj a nadšeně přikývla. Bylo mi teď úplně jedno, co je mezi námi nebo co se stalo. Těšila jsem se na svou matku! A na nic jiného jsem se nemohla soustředit. Šla jsem do kuchyně a umyla a uklidila po sobě nádobí, což znamenalo jeden talířek a nůž.

Neunikne mi její nadšený výraz, musel jsem se ušklíbnout, opravdu se na svou matku těšila, jen jsem doufal, že to půjde podle jejích představ. Počkat, cože? Může to jít jak chce! Raději nějakou katastrofu, alespoň se zabavím... Ušklíbnu se a znovu se zakousnu do jablka, které jsem měl na snídani. Mirys zřejmě umývala nádobí. Dojím a hodím ohryzek přes celý pokoj až do koše. Trochu víc se natáhnu na gauč, jenže mi najednou někdo zabuší na dveře. zamračím se a vydám se ke dveřím.
"Liadel!" volám nadšeně a dost nahlas na to, abych o její přítomnosti dal vědět Miriam. Byly si vážně podobné... Zpraží mě pohledem a projde kolem mě do pokoje.
"Tak co jsi chtěl? Říkal jsi, že máš nějaké důležité informace," řekne okamžitě místo pozdravu. Jen si povzdechnu a naznačím ji, aby se posadila na gauč, zatímco já sám se opřu o stěnu a založím si ruce na prsou.
"Víš... Objevil jsem někoho velmi zajímavého," zazubím se a můj pohled sklouzne ke kuchyni, kde právě byla Mirys.

Zaslechla jsem bušení do dveří a pak i Darrenův nadšený tón, když vyslovil nahlas jméno mé matky. Najednou jsem znervózněla. Naprázdno jsem polkla a zaznamenala jejich kroky, když se zřejmě přesunuli do obýváku. Tak Darren mě považuje za důležité informace? Pousmála jsem se nad tím. Ne, dneska v tom nebudu nic hledat, ani se rozčilovat. Když dořekl větu, kterou začal, pochopila jsem, že bych už měla vyjít. Ale...co když nebude taková, jakou jsem si jí vysnila? Co když je jiná, než to málo, co mi řekl otec? Chvíli mi trvalo, než jsem se odhodlala vyjít, a to jsem se na ní tolik těšila. Zhluboka jsem se nadechla, trochu se upravila a vyšla do obýváku hrdě napřímená. Pohled mi spočinul hned na Darrenovi, ale následně sklouzl k ženě, která seděla na gauči a dívala se mým směrem. Bylo to, jako bych se dívala do zrcadla, co se obličeje týkalo, jen vlasy měla zářivě bílé, jako měsíční svit a v jejích modrých očích byla i kapka zelené. "Em...a..ahoj mami..." Zašeptala jsem potichu a dívala se na ní. 
Liadel se na mě vytřeštěně dívala a ihned se postavila čelem ke mě. "Mami?" Zeptala se nechápavě a překvapeně. Hned se otočila na Darrena a pak zase na mě. "Ty nejsi má dcera. Nemůžeš být..." Zašeptala, ale bylo vidět, že se jí do očí hrnou slzy. "Já...já už sedmnáct let dceru nemám." Řekla najednou pevným tónem, ale já jsem věděla, slyšela jsem, že se k němu musí nutit. "Zřejmě sis mě s někým spletla, holčičko." Dodala a v očích měla bolest. Celou dobu jsem jí poslouchala a dívala se do jejích očí, které si mě bedlivě prohlížely, jako by hledali známky poranění. Zřejmě nic nenašla a tak se rychle otočila k Darrenovi. "Ani nevíš, co jsi způsobil. Nemotej se do věcí, kterým nerozumíš - démone." Zavrčela na něj zostra a vydala se ke dveřím rázně.
Zmateně jsem se za ní dívala, ale ihned jsem ji doběhla a zachytila jí za ruku. "Proč mi lžeš? Jsi má matka...že ano?" Zeptala jsem se a hned jsem jí odhrnula vlasy. Darren přeci říkal, že má stejné znaménko jako já, zezadu na krku. A ano, měla. V tu chvíli ale zažhnulo to mé, a vydávalo svit, jako by bylo z rozpáleného železa. Zamotala se mi hlava a najednou jsem ležela na zemi a nevěděla o sobě. Liadel se rychle zachytila trámu dveří a zalapala po dechu. "Už ji za mnou neber...nikdy!" Řekla varovně Darrenovi, ale její hlas byl jaksi vysílený. "Nikdy!" Vykřikla na něj naštvaně a pak zmizela stejně, jako se najednou objevila.

Opíral jsem se o zeď a díval směrem do kuchyně, odkud vyšla Mirys a pozdravila svou matku. Ušklíbnu se, když uvidím zmatený výraz na tváři Liadel, ale také jsem u ní viděl velký smutek. Nebyla z Mirys vůbec nadšená, ale jedno jsem věděl, je to její dcera, ona sama to poznala, ale z nějakého důvodu to nemůže říct nahlas. Možná aby ji ochránila? No každopádně litoval jsem jen jedné věci - měl jsem si nachystat popcorn a užít si show! Ale i bez něj to celkem šlo... Dveře se zabouchnou a já se podívám na Mirys, která ležela na zemi a vypadalo to, že je úplně mimo. Povzdechnu si, než se odlepím od stěny, zvednu ji do náruče a položím na gauč. Když jsem ji pokládal, všimnu si, že je mezi polštáři zastrčená nějaká obálka. Zvědavě ji zvednu, že by ji tady nechala Liadel? Sednu si na zem zády opřený o gauč a rozhodnu se ji otevřít. Nakonec se však zarazím a povzdechnu si. To bych neměl dělat, pro Mirys je to vážně důležité, ale odkdy mi na ní záleží. Znovu si povzdechnu, než hodím obálku na stůl a zavřu oči. Hodlal jsem počkat, než se Mir vzpamatuje.

Probrala jsem se z toho asi deset minut po té, co Liadel, má matka odešla. Pootevřela jsem oči, ale tentokrát jsme se ani nerozhlídla a ani se nehla. "Proč to udělala?" Zeptala jsem se potichu a po tváři mi stekla slzy smutku. "Proč...lhala?" Zašeptala jsem potichu a zase oči zavřela. Přitáhla jsem si nohy k tělu a a objala si je jednou rukou. Druhou jsem se chytila za znamení na mé lopatce, které trochu hřálo ale už tak nežhnulo. Povzdechla jsem si a zase oči otevřela. Uvědomila jsem si, že Darren sedí pode mnou, na zemi, a zády se opírá o gauč, kde jsem já ležela. "Proč to udělala?" Zeptala jsem se už přímo jeho a snažila se být silná, potlačit pláč i to zklamání a to všechno. Posadila jsem se a zhluboka se nadechla. Byl to trochu trhaný nádech, ale donutila jsem se s jeho pomocí uklidnit. Zadívala jsem se před sebe smutně a všimla si obálky. Vsadila bych hodně za to, že tam před tím nebyla. Natáhla jsem se pro ni a všimla si, že se do ní nejspíš chtěl Darren dostat, ale pak si to rozmyslel. Rozbalila jsem si ji a vytáhla pár papírů. Rozbalila jsem je a četla. 
*Drahá Mirys, je mi líto, že se u tebe nemohu zdržet, ale bohužel. Je to pravidlo. Ráda bych ti to vše vysvětlila a vím, že nyní jsi na to dost stará...* Pokračovala jsem ve čtení dopisů, kde mi matka vysvětlila vše, proč mě nemůže nazvat svou dcerou i to, proč jsem omdlela a vlastně všechno, co jsem nechápala. Mezi posledních pár informací patřilo i to, že to mám vysvětlit Darrenovi, aby ji už nehledal a radši pár let nekontaktoval. Také jsem měla papíry ihned spálit. Informace v nich byly až moc nebezpečné. A to jak pro mě, tak i pro ni. "Máš sirky? Nebo zapalovač?" Zeptala jsem se Darrena jako první po tom, co jsem si dopis dočetla do konce. Nechtělo se mi ho ničit, ale tohle se nesmělo dostat do špatných rukou. Jen poslední papír, kde bylo pár kreseb mě s matkou - zřejmě těsně po narození. A někde byl i načertnutý můj otec. Do očí se mi zase vehnaly slzy. Zadívala jsem se konečně na Darrena. "Proč má matka nemůže odejít ze své...práce?" Zeptala jsem se potichu. Protože to právě její práce jí znemožňovala setkávat se se svými potomky. Podle Liadel by to brali ostatní jako zradu a zabili jí i mě. Ale proč toho tedy nemohla nechat?

Seděl jsem na svém místě a přemýšlel, když za sebou zaslechnu tichý hlas. Pootočím hlavu a podívám se na Mirys, která plakala, tiše si povzdechnu a jakmile si vezme dopis, posadím sena gauč. Nedíval jsem se však, co je v něm napsané, uměl jsem respektovat soukromí... Když jsem chtěl. Zatím jsem jí neodpovídal na otázky, sám jsem neznal odpověď, nemohl jsem jí to říct. Neviděl jsem Liadel do hlavy. Začne si číst to, co bylo v dopise a nakonec se zeptá, jestli nemám zapalovač nebo sirky. S povzdechem vytáhnu zapalovač z kapsy, ale místo toho, abych jí ho podal, vezmu si listy papíru a zapálím je. Nechal jsem jí jen ty, které si prohlížela a co jsem si všiml, nebyl na nich žádný text - jen kresby. Znovu se tiše zeptá, proč její matka nemůže odejít z práce. Chvíli zaváhám, než ji opatrně chytím kolem pasu a posadím si ji na klín, nechám ji opřít se o můj hrudník a obejmu ji rukama kolem pasu.
"I kdyby toho nechala... Ve své práci si udělala hodně nepřátel, pokud by odešla, neměla by ochranu od své organizace a ohrozila by i tebe. I kdyby odstranila všechny, kteří jí chtějí ublížit, stále má citlivé informace, které by chtěli další a další lidé... Není to tak jednoduché, ale.. Chce tě chránit, Mirys. Ví kdo jsi, nezapomněla na tebe a nejspíš ji také trápí, že nemůže být s tebou..." odpovím zamyšleně a poté se na Mirys zadívám.
"Jestli chceš... Můžeme zkusit něco vymyslet, ale tak snadné to nebude... Budeme potřebovat pomoc, sami dva nezmůžeme nic," vydechnu a trochu víc ji obejmu. Zároveň jsem byl připraven jí kdykoliv pustit, kdyby chtěla.

Trochu mě překvapilo, že místo toho, aby mi Darren podal zapalovač, který vytáhl z kapsy, mi sebral papíry, které jsem chtěla zapálit a udělal to sám. Ani si je nepřečetl. Překvapeně jsem se na něj dívala. Darren zaváhal a já už myslela, že mi odpoví, když v tom si mě přitáhl na klín a nechal mě opřít se o jeho hruď. Nevěděla jsem proč, ale udělala jsem to a nadechla se jeho vůně, která byla ještě celkem čerstvá díky sprše. Objal mě kolem pasu a já si položila ruce na ty jeho. Pak se mi pokusí vysvětlit, proč nemůže být se mnou. Že by mě tím jen ohrozila. Povzdechla jsem si a zadívala se na hořící papíry... Po chvilce mlčení mi nabídl, že bychom mohli zkusit něco vymyslet, ale to já nechtěla. Nebo ano? Vlastně sama nevím.  Jediné, co jsem věděla, že pro ni bylo snazší nechat mě věřit tomu, že je mrtvá. Že jsem ji zabila. 
Po tvářích mi začali stékal maličké třpytivé slzy. "Nechci matku, která mě nechala uvěřit tomu, že jsem ji zabila. Že ji nikdy nepoznám jen kvůli tomu, aby si uchránila krk a práci." Zašeptala jsem pevně a nechala stékat slzy po svých tvářích. Nakonec...otce zabili možná kvůli ní. A ona mě nechala vyrůstat u toho...mistra. "Měl sis ty papíry přečíst... Chtěla to." Zašeptala jsem i když to nebyla úplně pravda. Chtěla, abych to Darrenovi vysvětlila. Ale to se dělá špatně když tomu sami nerozumíte...no možná spíš nevěříte.

Nakonec jsem byl rád, že se neodtáhla a ani jsem netušil proč. Vlastně jsem ani nevěděl, proč jsem ji objal a snažil se jí utěšit. Nechtěla matku, která ji opustila a to... Jsem chápal. Nakonec i poznamená, že jsem si to měl přečíst, že to chtěla. Povzdechnu si a krapet zavrtím hlavou, potom si však všimnu, že zase pláče. Začnu ji hladit po zádech a přitisknu ji k sobě ještě víc.
"Jestli tam bylo něco důležitého, co bych měl vědět a co chceš, abych věděl... Řekneš mi to, vypadalo to důvěrně, nechtěl jsem... Ani nevím co, no to je jedno, můžeš mi to říct sama, ale až někdy jindy..." odpovím a zamračím se nad mými lehce zmatenými slovy. Nakonec si povzdechnu a zamyšleně se podívám před sebe.
"Hádám, že naši rodiče by si zasloužili nějakou cenu... Nejhorší rodič roku, například," zasměji se trpce a na chvíli zavřu oči

Poslouchala jsem ho a trochu se divila. Přeci jen tohle nebyl Darren, kterého jsem znala. Otočila jsem k němu hlavu po tom co řekl, že by si naši rodiče zasloužili cenu jako je nejhorší rodič roku. Trpce se tomu zasmál a pak na chvíli zavřel oči. Zadívala jsem se na něj. "Co udělali ti tví?" Zeptala jsem se opatrně. Nevím, proč mě to zajímalo. Možná proto, jak se mě teď snažil utišit. Nebo proto, jakej udělal první dojem? "Tvoji rodiče byli démoni ne?" Zeptala jsem se, ale ptala jsem se tiše a snažila se působit tak, aby věděl, že mi odpovídat nemusí. Nechtěla jsem ho do toho nutit. Stejně jako on nenutil mě do toho, abych mu řekla, co bylo v těch dopisech. Také jsem mu najednou chtěla říct co jsem si prožila, ale proč? Proč teď? Proč jsem cítila že bych mu to měla říct? Vůbec jsem své pocity momentálně nechápala a trochu mě to štvalo. Ale teď jsem čekala, jestli mi odpoví on.

Ucítím, jak se pohnula a tak otevřu oči, abych viděl, co dělá. Pootočí se na mě, v jejích očích byly stále slzy, ale také zvědavost. Potichu se zeptá, co mi to mí provedli. Zarazím se a zadívám se do jejích očí. Proč bych jí to měl říkat? Možná bychom si pak více důvěřovali a mě... Mě zajímal její příběh, možná mi ho potom řekne... Když se zeptá, jestli byli démoni, přikývnu a zamyšleně se zadívám do prázdna.
"Jo, byli. Narodil jsem se v podsvětí, moc a síla tam znamená všechno no a mí rodiče nebyli nijak silní. Nebyli ani bojovníci, ale vkládali do mě velké naděje. Prý se stanu bojovníkem, přinesu rodině slávu, bohatství a všichni se budeme mít dobře," řeknu a zasměji se, můj smích však nijak radostně nezněl.
"Řekněme, že Incubové nejsou ze všech démonů nejlépe stavěni na boj a... Já taky neměl moc velký talent, všechno jsem si později vydřel, každopádně... Rodiče se rozhodli, že když už mají syna k ničemu, prodají ho alespoň za nějaké ty peníze jako otroka," znovu se trpce zasměji, než se podívám na Mirys.
"A co tvůj příběh?" zeptám se tiše.

Překvapeně jsem na Darrena zamrkala, když mi řekl, že ho rodiče prodali jako otroka. "To je mi líto." Špitla jsem a zahnala slzy, které jsem měla v očích. Pak se zeptal na můj příběh. "Já...no tak co si pamatuji, tak mi táta říkal, že matka zemřela při mém porodu a on se mnou byl jen do mých osmi. Byl to...úžasný táta, ale pořád jsem cítila, jako by mi její smrt vyčítal. Teď tedy vím že mi vyčítal to, že odešla." Zašeptala jsem a zadívala se přitom na dveře, ve kterých mi matka zmizela. "Když mi bylo osm, vtrhli k nám nájemní vrazi, jeho zabili a mě si vzali s sebou. Můj mistr ze mě vycvičil nejlepšího nájemného vraha ze všech - tedy z lidí. Používal k tomu...své vlastní metody." Zašeptala jsem prostě a zavřela oči pak. Zhluboka jsem se nadechla a pokračovala. "Když po mně chtěl, abych zabila prvního člověka na objednávku, utekla jsem. Také jsem se v té době začala nejspíš prvně měnit. Byla jsem...mladá a bála se toho. Takže jsem utíkala před svou magií i před ním. A nedávno mě našli, přivedli zpět a...tam mě našel Fen'lin a mého mistra zabil." Špitla jsem a podívala se na Darrena zase. "Když Incubové nejsou stavěni k boji...proč jsi podstoupil výcvik?" Zeptala jsem se zase já.

Špitne, že jí je to líto, jen zavrtím hlavou. Nemuselo, bylo to dávno. Bylo to za mnou, už jsem byl svobodný a nemusel dělat... To všechno. Povzdechnu si a jsem rád, když začne vyprávět o svém příběhu, alespoň jsem přišel na jiné myšlenky. Měla výcvik špičkového lidského zabijáka, takže díky mistrovi se uměla prát. Jen mi také dojde, že i všechny ty jizvy má pravděpodobně od něj. Povzdechnu si a lehce ji k sobě přitisknu. Ušklíbnu se, když řekne, že Fen'lin jejího mistra zabil, takže jsme na tom byli dost podobně. I můj život ovlivnil tento démon a ani o tom netušil, tedy... Částečně. Zeptá se mě, proč jsem podstoupil výcvik, ušklíbnu se nad tou otázkou a pohodlněji se usadím. Vůbec mi nevadilo, že ji mám na klíně.
"Neřekl jsem před chvílí, že moc a síla znamená všechno? Dostal jsem se od mého pána, nechtěl jsem skončit u jiného. Chtěl jsem se umět bránit před ostatními, vzít osud do vlastních rukou. Díky výcviku jsem získal sílu, díky svým schopnostem moc. Věděl jsem, za které nitky tahat, jak získat informace, vydírat a hlavně jsem se nebál zajít velmi daleko, abych dosáhl svého," odpovím a zavřu oči. Vybavilo se mi pár hezkých i nehezkých vzpomínek a tak raději rychle zatřepu hlavou, abych je vyhnal.
"Je to dobrý pocit, umět se o sebe postarat a umět se ubránit před nebezpečím, nemyslíš?" vydechnu nakonec a podívám se na ni.

Odpověděl mi a já se trochu pousmála. Měl pravdu, už mi to vlastně říkal, ale já chtěla trochu..no trochu těch detailů. Řekl, že se nebál zajít dost daleko. "Kam až jsi zašel?" Zeptala jsem se zvědavě a opřela se o jeho hruď bokem, abych na něj viděla. Pak se mě ale zeptal, jestli si nemyslím, že je to dobrý pocit, umět se o sebe postarat. Pousmála jsem se mírně, ale ironicky. "Před lidmi bez výcviku, se ubrání každý, před lidmi s výcvikem většina ostatních ras, nebo jak nás popsat. Ale...když žiješ sedmnáct let, tedy celý svůj život v domnění, že jsi člověk a pak se ukáže že nejsi a začnou po tobě jít i démoni, upíři a...no ostatní. Uvědomila jsem si jak k ničemu můj výcvik byl. Alespoň co se magie týká. Díky svému výcviku...bych třeba tobě zřejmě sotva utekla. A to můj mistr používat brutálnější metody." Troufla jsem si tvrdit a položila si hlavu a jeho rameno. "Kolik ti vlastně je? Doopravdy." Zašeptala jsem další otázku. On můj věk zná, ale já jeho rozhodně ne. Vím jen na kolik vypadá, což mi u démonů neřekne vůbec nic.

"Kamkoliv... Byl jsem schopný udělat cokoliv, i kdyby mě to mělo stát život," odpovím ji. Nic mi tehdy nebylo cizí, byl jsem vážně schopný udělat snad všechno a párkrát mě to málem stálo život. Začne mi odpovídat na mou otázku, musel jsem uznat, že má pravdu a ty brutálnější metody jsem si dokázal představit. Už jen díky jejím jizvám. Ten hajzl jí musel dávat kruté lekce, které nakonec ani moc nezužitkuje. S nadpřirozenem platila jiná pravidla... Položí mi hlavu na rameno, podvědomě se k ní přitulím a lehce si opřu hlavu o tu její. Přemýšlel jsem, nad tím co mi řekla, ale proberu se, když se mě zeptá na věk.
"Sto-čtyřicet-osm, na poměry démonů jsem stále dost mladý," odpovím a ušklíbnu se, nakonec si rezignovaně povzdechnu a zadívám se na ni.
"Výjimečně mám sdílnou náladu, tak jí využij a ptej se, dokud mě nepřejde," zasměji se. Sám jsem se divil, že jsem jí toho řekl tolik, ale... No co... Máme kontrakt, ať řeknu cokoliv, nepoužije to proti mě. Což mě přivede na myšlenku, kterou raději ihned zaženu - že bych mohl zase někomu věřit.

Odpoví mi na obě otázky a já se pousměji. Více jak století starý a na poměry démona stále mladý. Uchechtla jsem se tomu. "Kam se hrabe mých sedmnáct." Pousmála jsem se pobaveně a přikývnu ihned, jakmile mě upozorní, že mám využít jeho sdílné nálady. To jsem taky hodlala udělat. "Když jsi byl otrok...co tě nutili dělat?" Zeptala jsem se zvědavě, ale stále raději opatrně. Přeci jen, tohle mu nemuselo být příjemné, ale...zajímalo mě to. A kdyby mu to vadil, prostě neodpoví, no nebo ne? "Jaké metody používal Fen'lin k výcviku?" Položila jsem hned další otázku a přemýšlela nad dalšími. "A jaké rasy jsi už měl v posteli?" Zaculila jsem se nad poslední otázkou, ale..bylo to zajímavější než ptát se jaké rasy už potkal.

Zasměji se poznámce o jejím věku a pobaveně zavrtím hlavou.
"No.. Máme kontrakt, možná se taky jednou budeš pyšnit trojciferným číslem," zasměji se pobaveně a zadívám se na ni. Tedy, pokud kontrakt nebude chtít za pár let zrušit, ale nechal bych ji? Nenáviděla by mě, ale... No, uvidíme, jak se to bude vyvíjet. Zeptá se mě na první otázku, tiše si povzdechnu a lehce ji k sobě přitisknu.
"Snad všechno, co si dokážeš představit... Nejčastěji mě však moje majitelky používaly pro vlastní uspokojení... A někdy i majitelé, pokud měli... Jiné choutky než ty na ženy... Hádám, že mi to zůstalo..." odpovím potichu, poté se však zhluboka nadechnu. "Ale taky jiné, obyčejnější věci, jako úklid, vaření, hlídání vězňů, zajatců, či dětí... Nevím, co bylo nejhorší... Nebo taky jako živý terč, boxovacího panáka, nebo jen tak pro zábavu mě beze zbraně předhodili nějaké bestii z podsvětí a zakázali mi jí ublížit... Hmm, ani netuším, jak mě odtamtud vždycky tahali..." odpovím zamyšleně, ale poté mi položí další otázku.
"Fen? Různě, ale jeho hlavním cílem bylo dostat nás za náš limit. Většina ho za to nesnášela, netoleroval lenochy, opozdilce, nebo flákače, ti to měli nejhorší. Byl to perfekcionista a nevadilo mu nás dřít až do noci. On sám ale vždy trénoval s námi, prý také posouval své limity... Ale všechno mělo další důvod - zocelit nás, jinak bychom nevydrželi v předních liniích ani vteřinu," zasměji se při těch vzpomínkách. Tehdy se mi trénink líbil, nemysleli jste na nic jiného, jen na to, jak vám je mizerně, všechno vás bolí a chcete si konečně lehnout. Poslední otázka mě upřímně rozesměje.
"Dáváš čím dál zajímavější otázky!" zasměji se, než se zamyslím.
"Snad všechny? Na upírky si musíš dávat pozor, rády koušou, což jim nesmíš dovolit. NA vlkodlaky si dej bacha, když je toho na ně moc, začnou se měnit. Mágové, zvěromágové a lidé jsou na tom zhruba stejně, jen od těch, co ovládají magii nikdy nevíš, co čekat... Tedy předtím, než se dostanete do postele, pak chtějí jen to jedno... Démoni... Aurinové mají zatracenou výdrž a na Succuby si dávej pozor - často to dělají jen pro informace a můžou se tě pokusit podříznout, ještě než začnete... Andělé... Jsou pekelně nasraní, když zjistí, že se z nich stali padlí, protože se vyspali s démonem... Na moji obranu, netušil jsem, že je anděl," zasměji se, ale potom mi dojde, že... Na tohle se tak úplně neptala. Teda nejspíš, ale co, kdyby si chtěla někdy zařádit, ať ví, co čekat. Jen... Proč se mi ta myšlenka tolik příčila?

Odpověděl mi na mou první otázku. Ale jeho odpověď se mi nelíbila. Byl hezký a mohlo mě napadnout, že ho zneužívali démonky. Ale že i démoni mužského pohlaví. Trochu jsem se zachvěla a natiskla se na něj. "To si..neumím představit. Vaření, uklízení, živý terč a tak to ano. Ale můj mistr...první co mě naučil bylo, jak se bránit těm, kdo by mi chtěli takto ublížit. Výslovně to svým učňům zakázal, ale... To víš, jedna dívka v obrovském domě plném chlapů všeho věku." Zašeptala jsem a povzdechla si. Na mou druhou otázku mi také odpověděl. Takže jsme si jejich výcvik představovala podobně jako ten svůj jen...bez toho biče a...těch ostatních metod, které zahrnovali větší násilí. Pak mi odpověděl i na mou poslední otázku, ale ještě předtím se zasmál, že dávám čím dál tím zajímavější otázky. Nevinně jsem pokrčila rameny a vyslechla si jeho odpověď, která mě zároveň i varovala, jako bych se s každou rasou chtěla vyspat. Odkašlala jsem si když skončil a zasmála se. "Já...rozhodně nebudu spát se všemi...Možná že ani s jedním." Uchechtla jsem se pobaveně a zavřela oči. "No dobře...tak další otázka radši." Špitla jsem a zamyslela se. "Už ses někdy zamiloval?" Zeptala jsem se zvědavě a upřela do jeho tmavě hnědých očí ty své, modré. Nechápala jsem to, ale vedle něj jsem se cítila tak...dětsky, tak malá. Radši jsem na to přestala myslet a zamyslela se nad další otázkou. "Co hodláš dělat dneska? A P...proč se najednou nechováš jako ten největší idiot na světě?" Ta poslední otázka mě hodně zajímala. Ale trochu jsem se bála, že jsem se zeptala až moc upřímně, že mi nebude chtít odpovědět.

Ucítím, jak se zachvěla při mojí první odpovědi a více se na mě natiskla. Kupodivu jsem to uvítal a tak si o ni opřu hlavu a znovu zavřu oči. Řekne mi, že si to neumí představit a dokázal jsem si představit, že když byla jediná dívka v domě plném chlapů, nejednou se ji pokusili násilnit.
"Měla jsi štěstí, že ten tvůj "mistr" ti dovolil se bránit, já... Nesměl, ať přišel...Kdokoliv," řeknu a povzdechnu si. Ztěžka polknu a rychle zavrtím hlavou, nechtěl jsem na to myslet. Poznamená, že rozhodně se všemi spát nehodlá, možná s nikým, rozesměje mě to a přivede na jiné myšlenky.
"Já vím, já vím, jen... Třeba se to bude někdy hodit, co ty víš..." zasměji se a poté si vyposlechnu její další otázku. Lehce se zamračím a zamyšleně se na ni podívám.
"Cítil jsem jen něco, co jsem považoval za lásku, ale byla to spíš... Nevím co to bylo..." odpovím s povzdechem a s prázdným pohledem se zadívám před sebe. Tahle zkušenost byla jedním z dalších důvodů, proč jsem nikomu nevěřil. Nebo spíš nechtěl věřit. Položí mi další otázku, kterou mě probere z jakéhosi transu a donutím se ušklíbnout.
"Hele! Ten idiot ti právě mile a ochotně zodpovídá otázky a snaží se tě utěšit!" zasměji se a poté zavrtím hlavou. Byl jsem si dost dobře vědom, že se chovám jako kretén a nehledím na ostatní.
"Nevím, mám... Nějakou divnou náladu... A co hodlám dělat? Jít na pořádný oběd. Jdeš se mnou, doma toho moc nemá, většinou jím někde venku," řeknu s povzdechem. Na tuto otázku jsem jí nemohl odpovědět, protože ani já sám jsem netušil, co to se mnou sakra je.

Cítila jsem, jak se mu příčí ty vzpomínky na tu dobu, kdy ho zneužívali. Možná i proto jsme se k němu tolik tiskla. Ale pak se probere z transu nebo jak nazvat jeho stav, když jsem se zeptala na další otázku. Zasmál se, že ten idiot mi tu zodpovídá otázky a tak se musím zasmát i já. "No taky říkám, že zrovna teď se jako idiot nechováš." Uculila jsem se nevinně a pak přikývla, když řekl, že půjdu s ním. neznělo to moc jako otázka, což se mi nelíbilo. Ale co, hlad jsem měla a sama jsem jíst nechtěla. "Hmm taky bych mohla zajít na nákup." Zašeptala jsem a zamyslela se, co všechno bych měla koupit. No, jako vždy jsem našla hodně věcí, co bych měla koupit. S povzdechem jsem vzhlédla k Darrenovi. "A to chceš jít hned? Na ten oběd?" Zeptala jsem se ho a zamyslela se. Nemohlo být ani dvanáct, ale zase ani jeden z nás pořádně nesnídal.

Byl jsem rád, že se znovu smála a momentálně se na mě culila s tím, že se zrovna jako idiot nechovám. No, měl bych si za to asi poblahopřát. Poznamená, že by měla zajít na nákup, což mi připomene, že bych měl jít taky a poté se zeptá, kdy půjdeme na ten oběd. Párkrát zamrkám a poté se rozhodnu, že se celý dnešek zkusím chovat "normálně." Mohla by to být zajímavá změna a uvidíme, kam mě dostane. V přetvářce jsem byl dobrý.
"Promiň, nechtěl jsem, aby to znělo jako příkaz... Můžeme jít teď, nebo později, nechám to na tobě..." řeknu a kupodivu to bylo vážně upřímné. Vážně jsem ji nechtěl nutit, ať jde se mnou. Co to sakra? Asi... Budu nemocný, měl bych zajít k lékaři... Blbost, co by démon asi tak chytil... Spíš už začínám blbnout z toho všeho, co se za poslední dobu děje.

Hned se mi omluvil a řekl, že nechtěla, aby to znělo jako příkaz. Že můžeme jít teď nebo později, podle toho, jak si já vyberu. "No...tak půjdeme teď." Pousmála jsem a zvedla se z jeho klína. urovnala jsem si šaty, které jsem měla od včerejška a trochu zalitovala, že se nemůžu převlíknout. Přeci jen bych teď uvítala trochu jiné oblečení, ale co. "Kam půjdeme?" Zeptal jsem se, zatímco jsem se trochu protáhla a schovala si papír s kresbami pod šaty, ale tak, že jsem byla v tu chvíli zády k Darrenovi. Tohle vážně vidět nemusel. "A vzhledem k tomu, v jakém stavu je tvá lednička..zřejmě půjdeš se mnou i na nákup, co?" Pousmála jsem se a už šla pomalu ke dveřím.

Rozhodne, že půjdeme teď a tak přikývnu, vezmu klíče a peněženku a vydám se s ní ke dveřím. Následovala další otázka, tentokrát na to, kam půjdeme.
"Záleží na co máš chuť, nebo jakou kuchyni preferuješ," zasměji se a poté přikývnu, když poznamená, že s ní nejspíš půjdu i na nákup.
"První pojďme ale na to jídlo, tak co? Asijská, Italská, Řecká, Francouzská kuchyně? Vím o dobrých restauracích, kam bychom mohli jít, jen si řekni, na co máš chuť zasměji se a jakmile vyjdeme na chodbu, zamknu za sebou dveře do bytu a vydáme se po schodech dolů. Odemknu ještě vchodové dveře a potom se zhluboka nadechnu čerstvého vzduchu na ulici. Čekal jsem, na jaké jídlo bude Mirys chtít jít, abych mohl určit správný směr. Každá restaurace byla totiž trochu jinde, ale nijak daleko.

Vyjmenuje pár možností hned po té, co se mě zeptá na jaké jídlo mám chuť. Zamyslela jsem se, ale vlastně vůbec nevěděla. "Pff....to já vážně nevím. Nemám ráda moc pálivý." Zamumlala jsem a znovu se zamyslela. "Ale Řeckou kuchyni jsem ještě nezkoušela." Rozhodla jsem nakonec a vyšla s Darrenem ven na ulici. Postřehla jsem, jak se zhluboka nadechl a pousmála se. "Mimo město je vzdoušek ještě lepší." Uculila jsem se a počkala, kam nás tedy zavede, když jsem rozhodla, že bych zkusila řeckou kuchyni. Ve městě jsme se už orientovala, to ano. Ale stále jsme si mnohem radši vařila sama, než abych chodila na jídla do restaurace. A tak jsem nechala Darrena, aby mě vedl.