Inori & Zeke :3

Nevím co jsem si myslel, prostě jsem udělal to co mi přišlo nejvhodnější a ačkoli jsem v utěšování nebyl zrovna nejlepší, alespoň to jsem pro ni mohl udělat. Navíc jsem tím tak nějak uklidňoval i sebe. Hladit ji po bílé, hebké srsti bylo tak uklidňující, že jsem chvíli úplně zapomněl na všechna nebezpečí co nás v podsvětí čekají. Najendou se ale zaseknu, nedám však na sobě cokoliv znát a jenom párkrát zamrkám. *Nás? Odkdy přemýšlím za nás? A kdy jsem se vůbec rozhodl že bude cestovat se mnou?* Samotného mě vyděsí s jakou jistotou jsem s tím počítal... a něco uvnitř mi říkalo, že ji mám rád. Eh?! Kdy se to stalo? Měl bych se od ni držet dál, nemůže z toho vzejít nic dobrého a moc dobře jsem věděl, že tady nemůžu být věčně. Dřív nebo později odejdu a... *Nad čím to sakra přemýšlím?* okamžitě si zanadávám a tak si povzdechnu, zrovna když se ovečka vedle mě zavrtí s tím, že půjde spát. Co jsem však vůbec nečekal byl pohled do jejich očí, který mě na malý moment doslova uchvátil. Abych pravdu řekl, zůstal jsem na ni hledět neschopen jakýchkoliv slov. Pod tou vlčí maskou se skrývala dívka s naprosto lidskou tváří a její nevinnost a roztomilost daleko překračovala mou fantazii. Úplně jsem zapomněl dýchat a tak jsem si skoro ani nevšiml, že z mého zorného pole zmizela a natáhla se do postele. Byl jsem za to rád, jelikož mi lehce zčervenaly tváře a tak se otočím ke krbu a proplesknu si tváře abych se probral. *Nevím jaký druh magie na mě použila, ale nelíbilo se mi to,* pomyslím si, než se po chvilce zírání do krbu pousměji.
"Dobrou noc ovečko," vydechnu potichu a ještě chvíli zůstanu sedět s pohledem zabořeným do krbu, než se vydám zavřít okno, vzhledem k bouři která přicházela z dálky. A taky jsem nechtěl aby okenice při spánku rušily mou společnici. Když už jsem udělal vše co jsem chtěl, natáhl jsem se na postel a vzhledem k tomu že mi bylo horko jsem se ani nepřikrýval, jen zavřel oči.

Ležel jsem na posteli a hleděl na dřevěný strop hostince, přemýšlel jsem a užíval si to ticho kolem nás, jenom praskající dřevo v krbu sem tam upoutalo mou pozornost. Cítil jsem jak se ovečka vedle zavrtěla a než jsem se nadál, ležela hlavou na mém hrudníku. Nechal jsem to být, věděl jsem že by jinak byla neklidná kvůli bouři tam venku a nevadilo mi to. Přemýšlel jsem nad naši další cestou, nad tím kudy bychom se měli vydat poté a také nad nějakým bezpečným způsobem jak si obstarat peníze. I když asi pojem bezpečný byl v podsvětí docela tabu. Stále jsem toho o podsvětí věděl málo a chtělo by to najít někoho, kdo by nám o tomto místě řekl mnohem více. Vypadalo to že ani jeden z nás pořádně neví jak to tady chodí a funguje, navíc jsem se tu nevyznal a nebýt Inori, ztratil bych se a nejspíše doteď bloudil v tom lese. Zamyšleně zvednu ruku, kterou si položím na čelo, než si povzdechnu a přejedu pohledem rudou značku na ruce, která mi stále připomínala v jaké jsem situaci a co všechno musím udělat. Nakonec zavřu oči a oddám se spánku hned chvíli po tom, co zaslechnu že bouře venku začíná být už opravdu blízko.

Zdál se mi poněkud podivný sen, který jsem nechápal a měl pocit, že se ze mě snažil udělat pitomce. S tím jsem se taky ráno probouzel a tak nebylo divu že sotva co jsem se probral, jsem zamyšleně hleděl na svou společnici a nevypadlo ze mě ani slovo. Chvíli jsem ležel jako smyslů zbavený, než jsem rozespale zívl a povzdechl si.
"Dobré ráno," vydechnu a znovu se zadívám na Inori, která na sobě stále neměla masku. Pořád jsem byl tak njak uchvácen tím jak vypadá a protože jsem byl rozespalý, řekl jsem něco, co bych normálně neřekl.
"Musím uznat že jsi nadmíru rozkošná," vypadne ze mě ale sotva co si to uvědomím, vyskočím do sedu a nechápavě zamrkám. Oheň v krbu byl už vyhaslý a já byl stále dost mimo. Urychleně se vzpamatuji, zatřepu hlavou a povzdechnu si. *Pitomče, pitomče, pitomče* začnu si v duchu nadávat a znovu mi lehce zčervenají tváře. Rozhodnu se dělat že se nic neděje a tak se otočím na Inori.
"Až budeš chtít, zajdeme dolů na snídani," sdělím ji a na krátko se mi vybaví události včerejšího dne.

Tak nějak jsem pořád trochu nechápal co se stalo nebo jsem to chápal až příliš a tak jsem tomu odmítal veřit. Byl jsem rád, že se urychleně otočila a poděkovala mi, načež jsem jenom zamručel a nechal to být. Po chvilce co mi sdělí, že můžeme jít se zvednu z postele a rozejdu se k židličce, na které jsem měl triko, než ho na sebe navleču a sotva tak udělám, už u mě byla má společnice. S nepatrným úsměvem vyhledá mou ruku a tak si povzdechnu a prohrábnu vlasy, než se spolu vydáme dolů do hostince. Na ráno tu bylo stále dost démonů, někteří doslova spali na stolech a jiní popíjeli. Bylo tu také pár nových ale moc pozornosti jsem jim nevěnoval. Usadili jsme se u baru a tak jsem nám objednal nějaké pití a jídlo, abychom byli plní na cestu. Bude taky dobré se porozhlédnout po městě a koupit něco co vydrží i na déle, kdybychom na nějaké město nenarazili. Také jsme mohli lovit, což by nám s našimi schopnostmi nemuselo dělat problém, i když spíše bych to nechával na Inori a jejím uměním s lukem, které šlo tak nějak mimo mě. S velkou pravděpodobností bych zastřelil možná tak sám sebe.

Byl jsem rád, že se nám tak nějak daří, tedy alespoň v té míře, že se tu ze začátku ani jeden z nás nevyznal. Díky Inori jsme měli co jíst a dokonce jsme se nemotali v kruzích. Inori byla na cestách užitečnější, než bych prvně předpokládal a nebýt ní, nikdy bych tohle místo nenašel a kdo ví kde bych nakonec skončil. Problémy a démoni byli zase na mě, ale s ukázkou trocha síly se dalo vyřešit všechno, alespoň prozatím. Cesta nebyla až tak nebezpečná, ale dokonce jsme se setkali i s případy, kdy nás chtěli démoni okrást a nenechali nás, dokud jsem je nezabil. Netušil jsem jak se na to bude tvářit má společnice, ale zřejmě neměla nic proti, jelikož mě ani jednou nenapomenula.
Úplně se zapomenu v myšlenkách a sotva mě z nich vytáhne, rozhlédnu se po okolí. Měla pravdu, vypadalo to tu jinak než jsem očekával a dokonce mě překvapí, když na kraji jedné vesnice, zahlédnu pole. Párkrát zamrkám a povzdechnu si.
"Máš pravdu, je to tu... jiné," nemohl jsem najít přesné pojmenování a stále jsem žasl nad tím, jak se krajiina kolem nás mění, co jsme byli blíže a blíže městu. Je pravda že nám pár démonů sdělilo postarší historky o Západním království, ale byli tu i tací...kteří tvrdili že je toto místo k nepoznání od historie jakou většina démonů z podsvětí zná.

Bylo docela uklidňující, že jsem nebyl jediný překvapený a zmatený jak z prostředí, tak také z pohledů démonů, které mi ani trochu nepůsobily nepřátelsky. No já se zrovna dvakrát nadšeně netvářil ale to spíše z opatrnosti, každou chvíli jsem čekal že nám někdo skočí na záda, ale nestalo se tak. Neuniklo mi jak se ke mě Inori natiskla a tak si povzdechnu a pevněji chytnu její ruku, abych ji dal najevo že je to v pořádku a že se prozatím nemusí bát. Bylo to... opravdu divné a tak když dojdeme k bráně města a jeden z démonů nám výjde naproti, lehce se zamračím a probodnu ho nevrlým pohledem. Když však otevře pusu a vypadne z něj několik nečekaných vět, zůstanu na něj hledět. To... nečekal nikdo z nás. Zmateně se zadívám na svou společnici a ta mi zmatený pohled opětuje, než se mu rozhodnu poděkovat a vydám se do města, které bylo od našich předešlých návštěvách ve městech úplně jiné. Démoni se tu bavili na ulicích, smáli se a některé děti si zde dokonce hrály. Byl jsem z toho upřímně mimo a nic takového jsem nečekal, proto jsem tak trochu nemohl uvěřit vlastním očím.
"Tohle... je divné," nakrčím nos a sotva se ohlédnu okolo, podaří se mi do někoho omylem vrazit. Jakmile se otočím, všimnu si démona tak o tři hlavy vyšího, který se místo nadávek prostě omluvil! Omluvil se a šel dál! *Co je to s tímhle městem?* pomyslím si a nemohl jsem se zbavit stále zvětšujícího se nechápajícího pohledu.

Já... netušil co říct a byl jsem čím dál více zmatenější. S povzdechem dojdeme až do baru, kde zůstanu úžasle stát a hledět na bar a všechnu tu společnost, která tady byla. Bylo tu také více démonů v lidských podobách, nebo jsem alespoň hádal že to jsou démoni. Bylo to tu mnohem kultivovanější a já prostě neměl slov. Bylo to jiné, divné ale nějakým způsobem mě to uklidňovalo, rozhodně jsem se tu cítil lépe než kdekoli jinde, i když to se může hodně rychle změnit. Sotva jsem se chystal vydat k baru, všimnu si poměrně vysokého muže, který nás oslovil s tím, že odhaduje že jsme do Západního království teprve přišli. Úplně se zaseknu a pohledem přelétnu celou místnost.
"To... je pravda, překvapuje mě jak přibližné je tohle město lidskému světu," vydechnu zamyšleně, než se na neznámého muže otočím a upřu na něj více své pozornosti. Rozejde se k baru a tak se zadívám na Inori a povzdechnu si, než ji dosmýkám k baru. Nikdy nebylo na škodu zkusit se někoho zeptat, jestli by nám o tohmle místě mohl říci víc a tak se s dovolením usadím vedle mladíka.
"Stále jsem tak trochu zmatený. Když démoni vyprávěli o Západním království, rozhodně jsem nečekal něco takového..." vydechnu a pohledem přelétnu jak bar, tak barmana za ním.

Chvíli jsem byl zticha a nic neříkal, spíše přemýšlel, než jse se rozhodl obědnat nám nějaké pití. K mému překvapení se mě démon zeptá čím budu platit a jelikož jsem neměl na výběr, ukážu mu pár démoních mincí, se kterými mi vyšel vstříc. Opravdu to tu bylo jiné a kdo by řekl, že tady bude platit i jiná měna a k mému ještě většímu udivení to byly lidské peníze. Zatímco se Inori přisune blíže, se zaposlouchám do slov muže, který nás varuje před násilím, které tady nebyle přehlíženo.
"Zvláštní... i pravidla se tu liší od míst, která jsme v podsvětí navštívili. Hádám však, že to záleží především na vládcích zdejších království, jak bych to řekl... charakterizuje je to?" vydechnu a zadívám se na průhlednou skleničku, kterou mi barman položil na bar, než se otočím na neznámého, který si nás prohlížel zkoumavým pohledem a já mu až teď co si povytáhl kapuci mohl vidět do očí.
"Upřímně, hledám jednoho démona. Jeho jméno je... Mikhal, ale to je tak všechno co vím. Legendy ze zdejších měst mě navedly... tady," vydechnu a zamračím se s pohledem znovu upřeným do skleničky.

Popravdě jsem nedoufal, že by mi muž mohl sdělit něco, co jsem se jinde nedozvěděl, ale v momentě kdy se zmíní o tom že to jméno zná a že není radno si s tímto démonem zahrávat, otočím se na něj s přisným pohledem, který jsem měl doslova vepsaný v očích a povzdechnu si. Úplně jsem přešel jeho poznámku o tom, že bych měl všechny zásluhy připisovat královně a nad jeho až nepřirozeným, přátelským vystupováním.
"Řekněme že je mou propustkou k tomu, abych se mohl vrátit domů," zavrčím a otočím pohled ke skleničce, kterou uchopím a doslova ji kopnu, než si od barmana vyžádám další. Zamyšleně se zadívám na značku na ruce a zamračím se, než trochu zvolním a pokusím se netvářit nevrle a nedočkavě.
"Zkrátka, je jediným důvodem proč tady vůbec jsem a upřímně? Nemám tohle místo rád, nahání mi hrůzu," vydechnu a otočím se na Inori na kterou zůstanu chvíli hledět. Ne že bych nebyl za její společnost rád, užíval jsem si ji a... *Nad čím to zase přemýšlím,* pomyslím si a na chvíli zavřu oči. Byla to první pořádná možnost, kterou jsem měl abych se o tom démonovi dozvěděl něco víc a nehodlal jsem ji jenom tak promrhat. Otázkou bylo spíše... chtěl jsem se tam po tom všem vrátit?

Měl jsem v sobě tolik smíšených pocitů a popravdě jsem netušil jak se s nimi vypořádat. Místo toho jsem je zatlačil hluboko do sebe a vybavil si svou předchozí otázku. Byla pravda že jsem se až tolik do nebe vracet nechtěl, ale nemohl jsem se stejně jako Casselie vykašlat na všechny povinnosti a utéct před nepřiznivími podmínky života. Navíc jsem nemohl dovolit aby nebe vedl ten... blázen. To se muselo urychleně změnit a i přestože už to byla řádka let co v nebi od zmizení matky vládl, nepřinášelo to obyvatelům nic dobrého. Chtěl jsem se co nejdříve vrátit domů a využít svých práv jako princ k tomu, abych radu popostrčil k tomu, aby se stavem v nebi něco udělala. Jenže dokud budu mít tu značku na ruce... nemohu se vrátit, nebudu mít žádné slovo a ještě se mě bude pokoušet zabít má vlastní rasa. Bylo to nefér, jenže... takový život už byl.
"Ne, nejsem démon," odpovím najednou i když to vypadalo že démona vůbec neposlouchám. Byl zvláštní a něco mi na něm nesedělo, ale to na většině démonech tady a tak nebylo divu že jsem byl opatrnější, než možná byla potřeba. Znovu se krátce ohlédnu na Inori, která si opírala hlavu o ruce na barovém pultu a tak nějak zamyšleně ji bezcílně položím ruku na záda, než se znovu ohlédnu na muže v kapuci, jehož fialové oči mě pozorovaly s jakýmsi zájmem a jeho slova ve mě vyvolaly vlnu pochybností.
"To ti bohužel nemohu sdělit," odpovím prostě a jednoduše. Bylo to něco co opravdu nevykládám na potkání a i když už jsem toho řekl hodně, stále jsem musel hlídat co všechno jsem si mohl dovolit říct.

Tak trochu jsem si byl jistý že mě s jakýmikoliv informacemi pošle do háje a tak už jsem se snažil hledat způsob, jak nejlépe využít situace k tomu abych to z něj vytáhl i jinak. Byl jsem čím dál více zmatenější, ale napovrch jsem se tvářil tak jako vždy, tedy až do doby kdy ucítím že se ode mě Inori odtáhla a tak pootočím hlavu jejím směrem. Asi jsem udělal něco špatně. Z přemýšlení mě vytrhne až oslovení jednoho démona, který vzhlížel k zahalenému muži, jehož totožnost mi byla stále neznámá... tedy až do této chvíle. Zůstal jsem na něj hledět, zatímco se společnice za mnou probrala a tak nějak jsem se snažil vstřebat co se právě teď dělo. Chtěl jsem něco říci, něco typu: "Přidat se k němu by bylo proti mé srsti," ale nakonec jsem jenom zůstal mlčet. Sledoval jsem jeho úsměv a zmizel dříve, než jsem se vůbec stačil vzpamatovat.
"Cože?!" vyhrknu nevěřícně sotva se natáhnu pro papíry a oba dva démoni zmizí někde za dveřmi hostince. Teď jsem se opravdu nezmohl na nic jiného, než se natáhnout pro skleničku a kopnout ji do sebe jako smyslů zbavený, což jsem nejspíše teď byl.

Bylo velmi zvláštní že jsem právě přežil setkání s jedním z nejmocnějších démonů v podsvětí. Na tváři jsem měl stále nechápavý pohled a když se na mě Inori obrátí s tím, co jsem tak nějak stačil ještě pochopit, povzdechnu si. Co mě překvapí byla slova barmana, se kterými nás okřikl abychom se ztišili.
"Jsem si dost jistý, že kdyby věděl co jsem zač tak tady nesedím," vydechnu a až po chvilce si uvědomím, že to mělo zůstat v mojí hlavě. Krátce zblednu, než se zadívám na prázdnou skleničku od alkoholu a na chvíli se v ní ztratím. Chvíli jsem váhal a zkoumal pečeť na papírech, než si uvědomím že je k jejich otevření potřeba magie...
"Nejspíš ano, samotného mě to překvapuje," vydechnu stále trochu nevěřícně, než papíry uchopím do ruky a podám je Inori.
"Mohla bys? Já... nemůžu," vydechnu a počkám si na barmana, abych si mohl objednat další pití.