Inori & Zeke :3

Sledoval jsem rudovlasého mladíka a stále přemýšlel nad tím co dělá v podsvětí. Co mě překvapí, byla jeho magie, byla jiná a to znamenalo jenom jedno, že už není...andělem? Překvapeně zamrkám a když dovysvětlí svůj důvod pobytu v podsvětí, můj pohled se promění ještě ve zmatenější. Nerozuměl jsem muani slovo, nebo to spíše jenom nechápal. Když ale přistoupí blíž, povzdechnu si. Jakmile mi ale sdělí, že si chce promluvit o samotě, zadívám se na Inori.
"Nechci ji tady nechávat samotnou," vydechnu ale zároveň jsem si s ním chtěl promluvit někde, kde nebude má společnice, abych s nim mohl mluvit otevřeně. Stále to bylo příliš brzo na to, aby se dozvěděla co jsem zač a já se její reakce bál. Navíc mě znervózňovalo to, že mohl kdykoli říci něco nevhodného, co jsem nechtěl aby malá démonka slyšela.

Když mě Mikoto chytí za rukáv a začne mě smýkat dál, otočím se na Inori jako kdybych o ní měl snad v jednom momentě přijít. Nakonec se zastavíme jenom tři metry od ní a Mikoto oběma vysvětlí, že použije svou magii k tomu, abychom mohli mluvit a stále na sebe s Inori dohlíželi. Uklidnilo mě to, nechtěl jsem aby se to dozvěděla za takovéto situace, chtěl jsem ji to říct sám. Znovu se nadechnu a když mě Mikoto pustí, povzdechnu si a váhavě zvednu pohled do jeho rudých očí.
"Pokusil se na mě hodit zmizení matky.... jenže k tomu.. neměl žádný důkaz. Dal mi na starost část armády, kterou jsem odmítl vést na smrt a když jsem se mu postavil...." zaseknu se a okamžitě se mi udělá knedlík v krku. Pamatoval jsem si snad každou jeho ránu a každičké slovo, které se mi zarylo do uší. Ani jsem si neuvědomil, že se stále po tom všem lehce třesu.
"Když jsem mu nevyšel vstříc a odmítl jsem vraždit napadené obyvatele, označil mě za slabocha a vyzval na souboj, který jsem samozřejmě odmítl a... Vím že matka žije... Vím že je pro ostatní mrtvá... ale já to prostě cítím... nevím jestli je to tím že jsme rodina, ale pořád cítím její existenci... Když jsem se mu to pokusil říct, nedopadlo to...nedopadlo to nejlépe," vydechnu těžký vzduch z plic a rozpačitě rozhodím rukama, než mě zaštípou slzy, které okamžitě zaženu.

Sledoval jsem ho a jasně jsem na něm viděl vztek, který se mu odrazil v očích. Okamžitě odstoupím, přestože jsem věděl že mi neublíží. Byl už takový, chvíli klidný, dokud se nenasral a nevzplanul jak plamínek ohně, i když v jeho případě... byl plamínek slabým slovem. Když se však dostal k mému otci, zkousnu si ret a zadívám se do země. Nedokázal jsem o něm říct, jediné křivé slovo, respektoval jsem ho ale spíše ze strachu než protože bych sám chtěl. Poslouchal jsem jeho slova a rovzpomněl jsem si na pár nehezkých vzpomínek a tak jsem lehce zatřásl hlavou a soustředit jsem se začal až na jeho poslední otázku.
"Nemám na výběr... jestli se chci ještě někdy vrátit domů a upřímně? Sám nevím co chci..." řeknu natěžko a ohlédnu se na Inori. "Nebe mě nenávidí, v podsvětí mě nikdo nezná... ale vím že nemůžu být tak sobecký, abych upřednostnil své štěstí nad celým nebem," vydechnu potichu než se obrátím zpátky na Mikota.
"Musím otci přivést jednoho z bývalých generálů, který napadl část nebe když ještě vládla má matka. Do té doby... mi obě značky zůstanou a ani po tom si nemůžu být jistý, jestli mě jich zbaví," vydechnu znovu potichu a udělám další krok dozadu.
"Mám... strach," zašeptám a stisknu ruce v pěst když se mi před očima objeví otcova tvář.
"Všechno jsem si to zasloužil ne?" vydechnu nakonec zoufale a znovu udělám krok dozadu, že jsem si ani nevšiml, že jsem z dosahu Mikotovi schopnosti.
"Po tom, co jsem potkal Inori, jsem pochopil spoustu věcí. Je mnohem lepší než kdokoli koho znám, nesobecká, milá, ochotná, jsou oni takový? Po tom co jsi odešel se všechno změnilo, pamatuju si ty úšklebky na jejích tvářích, to... když mě se smíchem nazývali monstrem. Všechno... si to pamatuji... a víš co ti řeknu? Proč bych se měl chtít vrátit někam, kde mě nechtějí? Nikdo z nich se mě nezastal když mi udělal tohle... Nikdo z nich neřekl ani jedno jediné slovo! A víš co? Všichni se jenom dívali... jenom se dívali..." úplně jsem se přestal kontrolovat. Ustupoval jsem stále dozadu a při všech těch vzpomínkách, které se mi vybavovali, jsem se chytil za hlavu a popadl mě obrovský vztek. V očích se mi odrazila jasná nenávist, která se ve mě za ty roky nahromadila.
"Zůstal jsem sám... I Casselie se nakonec tvářila že je to takhle v pořádku," vydechnu a znovu ucouvnu dozadu, zatímco mi začne zamrzat půda pod nohama.
"Proč....? Proč bych je měl chtít zachránit?!" zařvu na Mikota a zabořím si ruce do vlasů.

Byl jsem naprosto mimo a teď mě nezajímalo nic co se děje kolem. Slyšel jsem někoho volat své jméno, ale byl jsem v takovém afektu emocí, že jsem se probral až v momentě, kdy mě kdosi objal kolem pasu a ucítil jsem něčí teplo na svých zádech. Inori.... byla to Inori. Na malý moment jsem se nechal vší tou bolestí a zoufalství pohltit, ale když jsem zaslehcl její vlídná slova s tím, že nejsem sám. S tím, že mám ji... postupně se donutím uklidnit.
"Inori..." hlesnu tiše a zoufale, než pomalu vyndám ruce z vlasů a svěsím je podél těla. Její slova mě uklidnila, ale znovu mi připomněla že je to částečně nemožné. Jenže nad tím jsem teď přemýšlet nechtěl, dokud jsem ji měl vedle sebe a mohl s ní cestovat po podsvětí, bylo mi to jedno. Měla pravdu, nebyl jsem sám. Do mých očí se navrátí původní klid, než ji pohladím po ruce a nakonec se napřímím.
"Omlouvám se...Neovládl jsem se," řeknu ještě stále trochu nepřítomně, než zvednu pohled k nebi a na chvíli zavřu oči.

Až teď mi pomalu docházelo co všechno jsem řekl a dostanu chuť si vrazit facku, což nakonec neudělám. Zatímco Inori stála u mě a já se tak nějak automaticky držel blízko ní, jsem slyšel kroky Mikota, který se k nám přibližoval. S dlouhým povzdechem otevřu oči, až dopoví všechno co chtěl a dlouze se na něj zadívám, než obrátím pohled zpátky na ovečku.
"Kdybych se tam neplánoval vrátit, kdybych to vzdal... nebyl bych v podsvětí a neriskoval tu svůj život, věř mi. Usadil bych se nejspíše v lidském světě a na všechny se vysral... Jenže dokud budu mít tyhle značky na těle, nezmůžu nic. Přišel jsem o veškerá práva a nedělá to ze mě nic víc než zločince nejvyššího řádu," zavrčím než se otočím na Mikota a povzdechnu si.
"Omlouvám se za to předtím... neměli jste to vidět" přiznám a promnu si zápěstí, než se otočím na Inori a pohladím ji ve vlasech. Uklidňovalo mě to. Zároveň jsem děkoval tehlé téhle situaci, protože jsem si zase o to víc uvědomil, že ji to říct chci.
"Nevím co bych dělal, kdyby jsi tu nebyla... Asi by mi hráblo," řeknu nakonec a otočím se na Inori, než se zasměji a odlehčím tím tak trochu tu vážnost která se doslova vznášela ve vzduchu.

Ještě chvíli jsem si užíval přítomnost Inori, než se ohlédnu na Mikota a pousměji se. Nakonec jenom přikývnu a starému příteli zamávám. Když si ale uvědomím jak blízko mi Inori je, okamžitě zčervenám a tak se zadívám stranou.
"Víš co? Nějak nám tu prohlídku paláce zařídím," řeknu tiše a hned mě napadne několik možností, jak by to možná šlo. Jistě mohl bych tu počarovat s bílou magií a věřil jsem tomu, že by mi král přišel naproti.... ale to neznělo jako nejlepší nápad a co bych mu vůbec řekl? Dobrý den vaše veličenstvo, mohli bychom na prohlídku vašeho paláce? Ale jistě, jistě, jen pojďte! Ušklíbnu se nad tou představou a tiše se zasměji. Také jsem přemýšlel jak bych Inori měl říct o svém původu, zároveň jsem věděl že si to zaslouží vědět a z nějakého mě neznámého důvodu se mi příčilo že jsem ji musel lhát.

Byl jsem opravdu rád že je tady se mnou. Cítil jsem se spokojený a její přítomnost pro mě začala znamenat mnohem více, než jsem sám chtěl. Když ale z ničehonic vyhrkne 'odměna', zadívám se na její mizející masku, která odkryje jak její tvář tak dvě velká kukadla, která mě pozorovala. V momentě kdy od ní dostanu pusu, zčervenám a klopýtnu, až jsem si myslel že to s námi vezmu o zem. Tak nějak se mi to podařilo ustát a když zase chytnu rovnováhu, zasměji se.
"Myslím že jsem tady někde v dálce viděl jezero, chtěl bych ti ukázat svou zálibu a jeden z lidských zvyků a... naučím tě bruslit," vydechnu s úsměvem na rtech a nechám led pod našimi nohami zmizet, ale ovečku se rozhodnu nepouštět. Místo toho se rozběhnu do lesa a po chvilce si uvědomím, jak je lehoučká.

Běžel jsem s Inori v náručí a brzy jsem také našel to, co jsem hledal. Jezero bylo dost velké, ale i tak jsem věděl, že ho za pomocí magie, dokážu zmrazit celé. Pousměji se a až po chviličce položím svou společnici na zem, než se na ni zadívám a pousměji se.
"V podstatě jezdíš na ledu za pomocí bruslí. V lidském světě mají hmotnou formu, ale já si je vždy vytvořím z ledu. Je to jako... tanec akorát ne na zemi ale na ledě," pokusím se ji to tak nějak vysvětlit, ale nakonec se jí to rozhodnu ukázat. Ačkoli jsem chvíli přemýšlel nad tím jak přizpůsobit led a brusle jejím kopýtkům. Nakonec se však obrátím k jezeru, jehož hladiny se dotknu prsty, než od onoho místa začne postupně zamrzat. Dával jsem si pozor aby byla vrstva ledu hladká a dostatečně pevná na to, aby unesla nás oba a brzy jsem byl hotový. Spokojeně se zadívám na svůj výtvor, než si na nohách vytvořím ledové brusle a pousměji se na Inori.
"Brusle jsou to, co mám na nohách, akorát tyhle jsou z ledu. Díky jejich ostré hraně se pohybuji po ledu hladce a za pomocí těla a změny jeho těžiště upravuji směr jakým bych chtěl jet. V podstatě je to jako kdybys upravaovala směr levitace za pomocí magie, akorát tohle děláš jenom svým tělem," vydechnu a doufal jsem že to zní tak nějak srozumitelně.

Zatímco už jsem stál na ledě, obrátím se na svou společničku, která poznamenala že to zní jako legrace. Mohl jsem tedy jenom hádat že mé vysvětlení pochopila a tak se na ni pousměji a znovu se zadívám na její kopýtka. V jednom momentě ji ale obklopí magie a můj pohled zůstane stát na zcela lidských nohách. Párkrát nechápavě zamrkám, než zvednu pohled k jejim očím. Byly modravější než oceán a její vlasy mi připomínaly východ slunce.
"Vím že bych neměl být překvapený tím že máš lidskou podobu, ale jsem... páni," vydechnu stále trochu mimo a když byla jenom kousek ode mě, chytím ji za ruce a trochu mi u toho zčervenají tvář. Také Inori vytvořím na nohou brusle, ale přidržuji ji kdyby jí to uklouzlo, přece jenom jsem nechtěl aby si ublížila. Znovu si ji však přeměřím pohledem a musel jsem uznat že jí šaty opravdu sedí.

Netušil jsem že to bude Inori takhle bavit a už vůbec ne, že ji to tak dobře půjde. Učila se hodně rychle a tak jsem ji jenom s úsměvem vedl za ruku a užíval si její přítomnost. Zároveň se ve mě mísilo mnoho obav, už jsem to před ni nechtěl skrývat, ale nechtěl jsem to na ni jenom tak nečekaně vybalit a tak jsem váhal a chvílemi byl na jehlách. Snažil jsem se svoje pochybení a zmatení skrýt a chvíli jsem na to opravdu zapomínal, hlavně když se na mě usmála, to jsem byl úplně v koncích. S povzdechem si prohrábnu vlasy a nakonec se opatrně zastavím, než Inori krátce obejmu a pustím ji.
"Zkus to sama a neboj budu pořád poblíž kdyby jsi padala," hlesnu s úsměvem a zadívám se na lodnýnku s jasně modrýma očima, které mi tak moc připomněly barvu nebe.