Killua & Inori

Klidná noc, jasné nebe plné hvězd a příjemné teplo i přes nepřítomnost slunce, které už dávno zapadlo za obzor.
Park uprostřed Atrei
Killua -> Inori

Po dlouhé době jsem vypadnul ze sídla Esperů a jen tak se potloukal Atreiou, než jsem nakonec ztratil pojem o čase a najednou byla noc. Mířil jsem zpátky, než mě někdo půjde hledat a rozhodl se si to zkrátit přes park, ve kterém byla tma jako v pytli. Když už jsem byl skoro na druhé straně, zaslechl jsem nějaké divné zvuky a tak jsem zpomalil a zaposlouchal se. Věděl jsem, že bych měl radši prostě jít dál, ale zvědavost mě přemluvila a tak jsem se šel podívat co to je za zvuky. Znělo to trošku jako chlemtání vody, ale přesto trošku jinak. Když jsem nahlédl mezi stromy, zahlédl jsem v temnotě postavu, která se skláněla nad druhou a když jsem udělal krok pryč, že bych měl pravděpodobně zmizet, ať už tam ti dva spolu dělali cokoli, otočil se na mě muž, kterému rudě žhnuly oči a od úst mu kapala krev. V tu chvíli jsem si uvědomil, že bych měl zmizet ne proto, abych je nevyrušil, ale proto, abych nebyl dalším chodem večere upíra, který mě teď pozoroval. Věděl jsem, že můj výcvik není tak dokonalý, abych si poradil s upírem, který byl navíc čerstvě po jídle a plný sil. Okamžitě jsem se otočil a vyrazil směrem k sídlu Esperů. Neuběhl jsem však ani deset metrů a upír už stál s úšklebkem přede mnou.

Potloukala jsem se lidským světem a popravdě... Netušila jsem, kam jít. Měla jsem jen nepotvrzenou informaci, že se můj bráška vydal do lidského světa, ale... To bylo tak všechno.
"Měli bychom si najít nějaké místo na odpočinek," poznamená Kagerou a tak tiše přikývnu a vydám se k parku. Byla jsem zvyklá spát venku a tak jsem se hodlal uvelebit v koruně jednoho z velkých stromů. Tiše jsem šla parkem, když však najednou zaslechnu cizí hlas.
"Kampak, mladej?" zasměje se někdo a když se otočím tím směrem a rychle schovám za nejbližší strom, všimnu si může, který se zrovna pohnul na člověka nepřirozeně rychle a srazil nějakého kluka k zemi. Moc dobře jsem na ně neviděla, ale mužovi rudě žhnoucí oči a mladíkovi zářivé bílé vlasy přehlédnout nešli. Chtěla jsem mu pomoct, upíra nějak zahnat a tak vyvolám svůj luk, napnu tětivu a když se upír napřáhne rukou, střelím mu do ní magický šíp. Překvapeně vyjekne, než uskočí dozadu a začne se rozhlížet okolo.
"Kdo jsi! Vylez!" zařve naštvaně.

"Kampak, mladej?" ušklíbne se upír a dřív, než stihnu vytáhnout jojo na mě skočí a srazí mě k zemi. Z jeho dechu, který smrděl po lidské krvi se mi zvedal žaludek, ale díky všem těm tréninkům jsem alespoň zůstal v klidu. Přemýšlel jsem jak se z téhle situace dostat, i když jsem moc řešení neviděl. Když se upír napřáhnul, že mi nejspíš rozpáře drápy obličej, něco ho trefilo do ruky a on ode mě uskočil s pohledem upřeným ke stromu kousek od nás a zařval "Kdo jsi! Vylez!". Zvedl jsem se na nohy a udělal pár kroků od upíra ke stromu, ale i když jsem se snažil nespouštět z upíra oči, nemohl jsem si pomoct a sem tam jsem střelil rychlým pohledem ke stromu u kterého jsem zahlédl drobnou postavu ženy s lukem v ruce. Podle záře z šípu, který měla připravený jsem typoval, že šlo o magii což znamenalo dalšího nadpřirozeného, ale pokud jsem si měl vybrat před tím kdo se mě snaží zabít a před tím kdo mě právě zdá se zachránil, volba je celkem jednoduchá. Nebylo ale moc věcí, které bych mohl udělat a tak jsem pouze pro jistotu vytáhl své jojo a roztočil ho v drobném kruhu kolem své ruky a jinak zůstal stát a pozoroval co se bude dít dál.

"Nech mě ho prostě roztrhat," zamručí Kagerou, zamračím se, ale nijak to nekomentuji, byla jsem ráda, že se kluk dostal od upíra, který se mě snažil najít, ale... Bělovlasý mladík neutíkal, místo toho vytáhne jojo, které roztočí kolem své ruky a vypadalo to, že se chce bránit.
"Co blbne? S takovou věcí nic neudělá," zavrčí Kagerou a já vytvořím další šíp, který po upírovi vystřelím, tentokrát se však vyhne a rozběhne se proti klukovi. I já vyběhnu ze svého místečka, kde jsem se schovávala. Věděla jsem se však, že se k němu nedostanu dostatečně rychle... Nemohla jsem to stihnout a bála jsem se, že když vystřelím z luku, netrefím se, ztratím drahocenné vteřiny, nebo ještě hůř... Trefím mladíka, kterého jsem se snažila zachránit.

V další chvíli kousek ode mě proletí další šíp, kterému se upír vyhne a plynule z vyhnutí přejde do běhu... směrem na mě. Čekal bych, že se bude první chtít zbavit toho kdo vypadal nebezpečněji, ale očividně nebyl tak chytrý. Tohle bude můj první souboj, ve kterém nemám za zády dalšího Espera a tak jsem trochu nervózní, ale stále byl za mnou někdo, kdo mě očividně chtěl zachránit. Poslal jsem tedy jojo na upíra, nebo spíš před něj, aby si sám naběhl, obloukem ze strany a na jeho posměšný úšklebek jsem odpověděl vlastním, když jsem uslyšel hlasité křupnutí v momentu kdy se pokusil jojo zablokovat holou rukou. Normálně bych se asi tak škodolibě neušklíbnul, ale tenhle upír byl hajzl, který si liboval ve vysávání slabých lidí, kteří neměli jak se bránit.

Běžela jsem k mladíkovi, který se ohnal jojem a ozve se hlasité křupnutí, když jojo narazí do upírovi ruky. Překvapeně zamrkám a i upír se s vyjeveným výrazem zastaví, než hlasitě zasyčí a znovu se vrhne po mladíkovi, ale já byla už dostatečně blízko a tak jej odhodím silným poryvem větru dozadu.
"Nech ho na pokoji! Můžete se živit i zvířecí krví, no ne?" zeptám se upíra a postavím se před mladíka. Mračila jsem se na muže přede mnou a ignorovala Kagera, který neustále vrčel, že ho mám prostě zabít a potom si už hledět svého, že si milost nezaslouží. Já... Ho však zabít nechtěla a tak jen trochu sklopím hlavu a zůstanu stát na místě.

Upír se překvapeně zarazí a chytne se za ruku, ale ani tohle zranění ho nezastaví a jen zasyčí a znovu se po mě vrhne. Připravím se k dalšímu útoku, ale to už přede mnou stála ta dívka, která upíra, nejspíš magií, odhodila stranou s tím, že mě má nechat na pokoji, když se může živit i zvířecí krví. Upír se pomalu dostával k myšlence, že se zlomenou rukou by nebylo výhodné bojovat, zato já jsem čím dál víc chtěl zabít jeho. Nakonec přeci jen ale vyhrála část mě, která neměla ráda zabíjení a tak jsem jen pozoroval, jak se upír otočil a prostě odešel pryč. Jak mi po chvilce došlo, odešel směrem k tělu, které ještě před chvílí vysával, ale nemyslel jsem si, že by ho bylo možné ještě zachránit a tak jsem to nechal tak. Radši jsem se otočil k dívce, která mě právě zachránila "Díky, vážně jsem nečekal, že bych měl takovou smůlu, že bych narazil na upíra po cestě domů..." vychrlím ze sebe "... já jsem Killua, jak se jmenuješ ty? a co vlastně jsi?" dodám a zeptám se, ne však s odporem nebo strachem, spíš obyčejnou dětskou zvědavostí v hlase.

Upír k mé radosti a Kageho naštvání bez jediného slova odešel a tak si oddechnu, než se otočím na mladíka. Necítila jsem z něj žádnou magii, možná tak z joja, ale... Byl nejspíš člověk, takže jak to vysvětlím? Jenže hned v první větě se zmíní o upírech a tak si oddechnu. Jen tiše přikývnu a věnuji mu nepatrný úsměv, představí se mi jako Killua a tak k němu natáhnu ruku. Nevypadal nebezpečně, ani jako by mi chtěl ublížit.
"Inori, jsem xaphanka," odpovím mu tiše a zvědavě se na něj zadívám, než si s ním potřesu rukou, kterou zase stáhnu.
"A... Co jsi ty zač?" zeptám se ho. Nějak jsem pochybovala, že je člověk. Možná jen umí skrývat magii?

Představí se mi jako Inori, řekne, že je Xaphanka a dokonce ke mě natáhne ruku, což mě trochu překvapí, jelikož v sídle Esperů se vždy o nadpřirozených mluví, jako o bestiích, které potřebují být vyhlazeny než vyhladí nás. Hned jsem si s ní potřásl rukou a na její otázku, co jsem já jsem s úsměvem odpověděl "člověk... obyčejný člověk". Pak jsem přesunul svou pozornost na její luk a začal si ho prohlížet "ten vypadá hustě, je to magie? taky bych chtěl umět ovládat magii, už od mala se mi líbily superschopnosti" řeknu a vyzařuje ze mě dětská radost a nadšení, které jsem takovou dobu u Esperů nemohl na plno projevovat, jedině tak před Rachel.

S úsměvem mi odpoví, že je obyčejný člověk a ta překvapeně zamrkám a nakloním lehce hlavu na stranu, hned na to si však začne prohlížet můj luk s tím, že vypadá hustě a chtěl by ovládat magii. Pousměji se nad jeho nadšením a v očích mi hravě zajiskří.
"Jak ses dozvěděl o nadpřirozenu? Většina lidí o něm neví. A ano, je to magie... Která je opravdu úžasná! Dokáži ovládat i vzduch a temnou magii, levitovat... Je to legrace!" řeknu nadšeně a ve volné ruce vytvořím šíp. Chápala jsem jeho postoj, i já jako malá chtěla ovládat magii, ale neměla jsem ji. A teď jsem si ji patřičně užívala plnými doušky. Bez ní bych neměla ani Kageho.

Když se zeptá, jak jsem se dozvěděl o nadpřirozenu, moje nadšení opadne a nakopnu kámen, který mi ležel vedle nohy, než odpovím "moje sestra a matka umřeli v požáru, který založili nadpřirození ve svém souboji... otec se o nich dozvěděl a později o nich řekl i mě. Díky tomu se o sebe umím do jisté míry postarat, ale stále nejsem ani zdaleka dost silný". Zabořím pohled do země, ale sem tam pošilhávám jejím směrem, jelikož mi neunikla ani druhá věta, kterou řekla. Že umí ovládat i vzduch a levitovat a je to legrace... to jsem si dokázal představit, létat si nad městem, místo chození, dělal blbosti a pohrávat si s větrem.

Nadšení i smích ho přejde, než mi sklesle odpoví, že jim dům zapálili nadpřirození. Tiše přikývnu, než k němu dojdu a obejmu ho. Hlavu jsem měla na jeho hrudníku a slyšela jsem tlukot jeho srdce.
"To je mi líto," vydechnu, než ho pustím a znovu odstoupím. Zkoumavě si ho prohlédnu a přemýšlela jsem, jak ho rozveselit.
"Kašli na něj... Umí bojovat, možná nadpřirozené i loví! Ještě nás naláká do pasti, nebo se nás pokusí zabít!" zavrčí mi v hlavě Kage. Trochu se zamračím, než se Killuovi zadívám do modrých očí. Když jsem si ho teď tak prohlížela... Trochu mi připomínal Nagashe... Ale byl... Roztomilejší.
"Nevadí ti, že jsem démon?" zeptám se ho a nakloním hlavu na stranu.

Přišla ke mě a na chvilku mě jemně objala mě se slovy, že jí to je líto. Když mě pustila, chvíli bylo ticho, ale nakonec promluvila a zeptala se mě, jestli mi nevadí, že je démon zatím co lehce nakloní hlavu na stranu, skoro jako zvědavé zvíře. Podíval jsem se jí do očí, které se na mě nedívali na rozdíl od upíra jako na kus masa a bez jakéhokoli problému řeknu "vůbec ne... vždyť si mě i zachránila a navíc jsem si vždycky myslel, že otcův postoj, že všichni nadpřirození jsou zlý je špatný". Vlastně to nebyl jen otec, ale skoro celé společenství, ale mluvit o něm asi nebude nejlepší nápad a to hned z několika důvodů. "Vlastně nevypadáš jako démon... je to to maskování pomocí magie, o kterém jsem slyšel? A ukaž mi ještě nějakou magii" řeknu zatím co schovávám jojo do pouzdra co sem měl kolem pasu a užívám si, že je tu někdo mimo společenství s kým se můžu o těchhle věcech bavit a navíc sama ovládala magii.

Upřímně mi odpoví, že mu to nevadí a že si myslí, že ne všichni nadpřirození jsou špatní. Na rozdíl od jeho otce. Spokojeně se pousměji, zatímco Kagerou vrčel něco o tom, že určitě lže, ale já ho ignorovala. Po chvilce se mě zeptá na další otázky a požádá mě, abych mu ukázala magii. Rozhlédnu se kolem, ale nikoho jsem neviděla, ani necítila a byla malá pravděpodobnost, že mě někdo uvidí, proto jsem byla ochotná mu opravdu něco ukázat.
"Ano, pomocí magie se můžeme změnit na lidi, doopravdy vypadám takhle," vydechnu, než se změním do své démonické podoby a zadívám se na něj zpoza masky. Poté natáhnu ruce před sebe a rozvířím mezi dlaněmi kuličku vzduchu, která s tím, jak nabírala na rychlosti začala výt viditelná i pouhým okem.

Přikývne, že se opravdu pomocí magie mohou měnit na lidi a po krátkém rozhlédnutí kolem se promění do své pravé podoby. Čekal jsem nějakého hrozného démona, rohy, ocas... možná i nějaký hmyzí obličej, ale co se přede mnou objevilo nemohlo být dál od mé představy. Přede mnou stála lidská postava, která vypadala jako chundelatá a heboučká ovečka s tmavě modrou dřevěnou maskou na obličeji. Jen tak tam zůstanu stát a zírám na ni... "páni, čekal jsem něco hrozného, když jsi démon, ale ty jsi... krásná" řeknu, když konečně najdu slova. Když navíc zvedne ruce a začne mezi nimi točit vzduchem, až se zformuje do kuličky pouze vydechnu "Wooow". Chvíli ho pozoruju, než k němu začnu pomalu natahovat ruku, že se ho pokusím dotknout.

Jakmile se proměním, začne si mě prohlížet než vydechne, že čekal něco úplně jiného a že jsem krásná. Zčervenají mi tváře a tak jsem byla ráda za masku. Raději jsem se soustředila na vítr mezi mými dlaněmi a sledovala, jak se k němu natahuje. Když byla jeho ruka jen kousek od kuličky, přestanu používal magii a vzduch uvolním, takže vytvoří silný poryv větru, který vyletí do všech stran. Jediné, co však udělal bylo, že Killuovu ruku trochu zpomalil. Tiše se zasměji, než se zamyšleně na mladíka zadívám.
"Možná sis démona představoval spíše takhle," vydechnu a Kagerou se za mnou začne zhmotňovat, pootočím hlavu a zadívám se na jeho otevřenou tlamu s ostrými zuby.
"Lidské mládě... Jestli se o něco pokusíš, zabiju tě," zavrčí hned pro začátek a tak se trochu nafouknu, než Kageho prudce plesknu přes ovčí masku a nechám na ni ruku.
"Tohle je Kagerou... Je nevrlý, ale neublíží ti," řeknu potichu a vlk si odfrkne.

Zkoumavě se natahuji ke kuličce, ale když už jsem jen kousek od ní, vítr v ní vyletí všemi směry a ucítím, jak mi tlačí ruku zpátky, také mi rozcuchal vlasy, jak proletěl kolem mě dál. Inori se lehce zasměje a řekne, že jsem si démona představoval nejspíš nějak takhle. Zavlní se za ní vzduch a když se na to místo ohlédne, také se tam podívám a najednou tam stál... ne stál, spíš se vznášel, co to vlastně bylo? Vypadalo to jako duch s vlčí hlavou a bílou maskou... ale obrovskými zuby, které se na mě šklebily. Hned na mě vyjel s tím, že jestli se o něco pokusím zabije mě, byl to tak silný kontrast oproti chování Inori, že jsem jen vyjeveně stál a ani nevěděl jak na jeho větu zareagovat. Inori se však pootočila a praštila ho přes masku s tím, že to je Kagerou. Prý je nevrlý, ale neublíží mi a tak jsem si ho také prohlédl a s kamenou tváří, abych se nezačal smát k němu udělal krok se slovy "rád tě poznávám Kagerou a slibuji, že se o nic nepokusím... ruku na to?" a až teď se mi na obličeji rozlije spíše úšklebek od ucha k uchu a bezvadně se bavím.

Chvíli se leknu, že se mě Killua teď bude bát... No spíše mé druhé polovičky, ale místo toho nasadí kamenný výraz a udělá k nám krok, než řekne, že ho rád poznává a slibuje, že se o nic nepokusí, než k vlčí hlavě natáhne ruku. Začnu se tiše smát, zatímco Kagerou zuřil a čím dál hlasitěji vrčel.
"Já tě ZABIJU! Ty malej zmetku!" zařve rozzuřeně, než rozevře tlamu a tak mu skočím na hlavu a zůstanu mu viset na čumáku.
"No tak, byl to vtip, Kagerou. Dost dobrý vtip, musím říct," zasměji se tiše a druhou polovinu věty řeknu spíše ke Killuovi. Po chvilce seskočím zpátky na zem a otočím se na mladíka, zatímco vlk se uraženě otočí a odfrkne si.
"Omluv ho, nemá smysl pro humor," usměji se a poté se na něj zamyšleně zadívám,
"Doprovodím tě domů..." vydechnu po chvilce.

Když začal Kagerou vrčet, trošku jsem znejistěl, svěsil ruku a začal si říkat, jestli ten vtip, nebyl trošku moc, přeci jen nevím jaké to pro něj je nemít ruce a ani nohy, ale když vykřikne, že mě zabije a rozevře obrovskou tlamu, leknu se a uskočím dozadu. Tohle byla silně přehnaná reakce i kdyby to byl blbý vtip. Než se však stane cokoli dalšího, Inori na něj skočí a zabrání mu v pohybu s tím, že to byl přece jen vtip. Pak se otočí na mě a dodá, že dost dobrý vtip, což mi znovu vykouzlí spokojený úsměv na rtech. Když Inori sklouzla zpátky na zem, musel sem se uchechtnout, jelikož jak na něm visela, vypadala opravdu vtipně. Nakonec řekne abych ho omluvil, že nemá smysl pro humor a po chvilce přemýšlení řekne, že mě doprovodí domů. Tohle... byla sama o sobě taky docela vtipná představa, ale končila by nejspíš smrtí Inori a Kagera, což se mi ani trošku nelíbilo, i když u Kagera jsem si tím nebyl tak úplně jistý. "No, asi není nejlepší nápad, aby si se mnou šla... víš, kvůli mého otce, nevím co by udělal, kdyby tě viděl..." řeknu a chvíli přemýšlím, než dodám "... ale pokud by si chtěla, co se tady zase zítra sejít? Rád bych se dál bavil o magii a všem možném".

Kagerou ho na chvíli vyděsil, ale neutekl a po mojí pochvale se zase usměje, za což jsem byla ráda. Řekne, že to, abych šla s ním není nejlepší nápad a tak na chvíli posmutním, když však navrhne, že se tady můžeme zítra sejít, znovu se pousměji pod maskou a nadšeně přikývnu.
"Dobře! Tak zítra v šest večer na tomto místě," usměji se, než se vznesu pomocí levitace kousek nad zem, takže jsme teď byli zhruba stejně vysocí a ještě jedno si ho prohlédnu, než bez dalších slov zamířím dál do parku, zatímco Kagerou zmizí.

Další den jsem v lidské podobě pobíhala po městě a snažila se zorientovat. Bylo to složitější a nepomáhalo, že jsem neměla žádné peníze. Nakonec jsem ale přeci jen v šest večer byla v parku na lavičce, kde jsem čekala na Killuu.

Když Inori přikývne a řekne, že tedy zítra v šest večer na tomto místě, strašně se začnu těšit a znovu vyvalím oči, když se prostě vznese a po chvilce odplachtí pryč. Zamávám za ní rukou, i když je ke mě otočená zády a ještě chvilku ji pozoruji, jak odlétá, dokud se z ní nestane jen malý bílý bod v dáli, než se taky otočím a vystřelím směrem k sídlu společenství. Ce dveřích jsem se málem srazil s otcem, který už se chtěl vydat mě hledat a vymluvím se na to, že jsem po tak dlouhé době zavření uvnitř potřeboval strávit nějakou dobu venku, což vlastně byla pravda.

Další den ráno mě čekal další trénink s Rachel a odpoledne jsem si sám cvičil zacházení s jojem, ale nebylo to ono, jelikož moje myšlenky sem tam přešli k dnešnímu večeru, na který jsem se těšil, což mě stálo pár ran, když jsem se nestihl vyhnout a jedno zamotání do vlastního joja. Když bylo asi půl šesté, vyrazil jsem směrem do parku a tentokrát všechny upozornil, že se asi venku zdržím a dám vědět, kdybych byl v nějakém problému, od čeho mám taky ten mobil.
Když jsem byl už skoro v parku, dostal jsem náhlý nápad a tak jsem park obešel po jeho okraji a když jsem si všiml Inori jak sedí na lavičce, opět ve své lidské podobě, potichu jak jsem jen dokázal jsem se k ní začal plížit zezadu s úmyslem na ni vybafnout.

Sledovala jsem těch pár lidí, kteří byli v parku a procházeli se kolem. Bylo tu i pár partiček náctiletých, kteří se hlasitě smáli. Necítila jsem se dobře mezi mnoha lidmi, ale už jsem ani netoužila po samotě. Těšila jsem se, až přijde Killua, chtěla jsem o něm vědět víc. Na chvíli zavřu oči, když na mě však někdo zezadu vybafne, vypísknu a vystřelím na nohy. Poplašeně se otočím a když můj pohled sklouzne na Killuu, lehce se zamračím, než se k němu rozběhnu a skočím na něj.
"Killuo! Polekal jsi mě!" vypísknu, zatímco jsem se ho snažila shodit na zem, nakonec jsem si však musela pomoct nenápadným, silnějším poryvem větru, který se mu opře do nohou. Vyvedu ho tím z rovnováhy a podaří se mi ho shodit na zem. Dopadnu na něj a s úsměvem na rtech se mu zadívám do očí.

Hlasitě vybafnu a Inori vypískne, vyskočí z lavičky a zamračí se na mě, zatím co já se smíchy popadám za břicho. Nečekal jsem však, že se ke mě rozběhne a skočí na mě plnou vahou očividně s úmyslem mě povalit na zem. Zavrávorám a zamávám rukama ve vzduchu, ale díky svému výcviku jen posunu jednu nohu dozadu a zapřu se, abych nespadl. Najednou mi ale něco podtrhne nohy a začnu padat, rychle chytím Inori kolem pasu a nechám ji dopadnout na mě, aby se jí nic nestalo. Držel jsem hlavu ve vzduchu, abych se nepraštil a tak se mi nic nestalo, vlastně, když nad tím tak přemýšlím, ani to tak moc nebolelo... asi to bude všemi těmi ranami, které jsem poslední dobou schytal, tenhle pád oproti nim nebyl nic. Když jsem se na ni podíval, zářivě se na mě usmívala a mě v tu chvíli došlo, že na mě vlastně leží a tak jsem lehce zrůžověl. "Pomohla sis magií, to není fér..." řeknu a naoko se zamračím, než se taky usměji "jsem rád, že jsi vážně tady, celý den jsem se nemohl dočkat, než přijde večer" dodám a v momentě, kdy si uvědomím co jsem vlastně řekl mi tváře zahoří ještě víc.

Sledovala jsem jeho modré oči a neunikne mi, že jeho tváře lehce zrůžověly. I já lehce zčervenám a kdyby mě stále nedržel kolem pasu, nejspíš bych z něj už slezla. Řekne, že není fér, že jsem si pomohla magií a tak jen pokrčím rameny a uculím se na něj.
"Jsi o hlavu vyšší než já, jinak bych tě neshodila," řeknu s nevinným výrazem a když dodá, že je rád, že jsem tady a že se celý den nemohl dočkat večera, usměji se. Zčervená ještě víc a tak z něj pomalu slezu a sednu si na trávu vedle něj.
"Také jsem se těšila, Killuo," vydechnu tiše, než se postavím na nohy a opráším se.
"Takže... Co podnikneme? V lidském světě se moc nevyznám," zeptám se ho mile.