Inori & Zeke :3

Doslova zamrznu na místě, když mi sdělí že jsem mág a že je to přirozené. Chvíli nepřítomně sleduju bar před sebou, než se otočím na Inori, která se opírala o bar a vypadalo to, že sama nemá na nic náladu. Její nechápavý pohled jsem měl stále před očima a nemohl jsem se zbavit jakéhosi pocitu, který mě tížil na hrudi. Už když jsem si myslel že mě záměrně ignoruje, vzala si ode mě papíry a chvíli si je prohlížela, než se dlouze odmlčí a poté mi řekne, že nechce abych odešel a už jsme se nikdy neviděli. Tahle slova ve mě vyvolají vlnu pochybností a také jakéhosi strachu. Zamyšleně se otočím k baru a povzdechnu si, než si opřu hlavu o ruce. Lokty jsem se zapíral do baru a hleděl na skleničku s alkoholem.
"Inori, nemohl bych s tebou zůstat i kdybych chtěl," odpovím ji zcela upřímně a povzdechnu si, než se tak nějak oklepu, vzpamatuji, kopnu do sebe skleničku a postavím se od baru. Na stůl hodím peníze a krátce se otočím na Inori.
"Dobře, neotvírej je, klidně si je nech. Najdu toho démona i jiným způsobem. Jsem zvyklý si všechno obstarávat sám," zavrčím naštvaně, ale něco v mém naštvání se zlomí a jenom sklopím hlavu, než se vydám z baru bez dalších slov pryč.

Sklopený pohled k zemi mi připomněl chvíle, kdy jsem byl naprosto bezmocný a na ráně, což pro mě neznamenalo žádné pěkné vzpomínky, tedy až na jednu jedinou. S povzdechem jsem kráčel z baru a vydal se někam ke kraji města, kde budu mít klid. Nechtěl jsem tam Inori nechávat, měl bych se vrátit... Nechtěl jsem aby ji někdo ublížil, to opravdu ne a tak jsem se zasekl. Nakonec si ale uvědomým že je dost silná a postará se o sebe. Natěžko polknu a naštvaně kopnu do kamene, který se odkutálí někam pryč, než přidám do kroku a tak nějak začnu bezcílně bloudit městem. K mému překvapení jsem se z něj docela brzo vymotal a tak zůstanu civět na dalekou planinu a zahledím se do dálky.
"Pitomé podsvětí.... proč jsem tady vůbec lozil? A proč mám tyhle otravné výčitky svědomí?" zavrčím do ticha a měl jsem chuť do něčeho pořádně praštit, vybít si vztek a zlost, kterou jsem cítil spíše sám na sebe než na kohokoli jiného.

Sledoval jsem krajinu před sebou a tiskl ruce v pěst. Nevěděl jsem co mám dělat. Nebylo to poprvé a nejspíše ani naposledy. Nechtěl jsem se takto s Inori pohádat, ale pravda byla že jsem ji moc nerozuměl, jistě měla spoustu svých důvodů se chovat tak, jak se chovala...ale já na to prostě nebyl zvyklý. Když se mi však vybaví její tvář, zaseknu se na místě. Vůbec jsem nevěděl jak se cítí... když jsem ji viděl do tváře, dokázal jsem pochopit co dělám špatně dle jejich výrazů, ale dneska jsem neměl absolutní ponětí o tom co jí bylo, proč se tak chovala. Ne, tohle nebyla její chyba ale moje. S povzdechem sklopím pohled k zemi a uvolním svůj stisk, už jsem byl klidnější. V momentě kdy však zaslechnu hlas Inori, se prudce otočím a bez váhání se rozbehnu k mé společnici, která křikla že jí někdo ubližuje, to jméno jsem ale neslyšel. Klečela na zemi a držela se za hlavu a mě bylo hned jansé že se něco děje.
"Inori!" vyhrknu starostlivě a v tuhle chvíli se ani nehlídám, bylo mi jedno jak se tvářím, jenom jsem se chtěl co nejrychleji dostat k ní a pomoct ji, i když jsem prozatím netušil co s ní je a jestli ji budu vůbec nápomocný.

Netušil jsem co se děje, ale vypadalo to že mé společnici není vůbec dobře. Zmateně jsem ji pozoroval, dokud jsem kolem ní neucítil to děsivé množství temné energie, díky které mi zamrazilo v zádech. Na malou chvíli jsem dostal chuť se od ní vzdálit, ale nechtěl jsem opakovat stejnou chybu jako předtím a proto jsem se nezastavil. V momentě kdy zakňučí něčí jméno a prudce mě od sebe odstrčí v jakési panice, zůstanu stát na místě a nevěřícně sleduji jak energie nabrala tvaru vlka, který se po mě okamžitě vrhl. Na tuhle chvíli jsem prostě nebyl připravený a tak nebylo divu, že jsem zcela zmaten zůstal stát na místě, dokud se mi nezakousl do ramene. Okamžitě vyjeknu bolestí, která se mi zaryje do ramene a poplašeně se rozhlédnu po Inori. Co to s ní je?! Kde je?! Jenže přes to stvoření jsem vůbec nic neviděl... V panice ho okamžitě chytím za tlamu a vší silou se mu ji pokusím otevřít, bych se dostal z jeho bolestivého sevření, než jsem od něj poplašeně odskočil a vyjeveně sledoval tvora před sebou. Vůbec ale vůbec nic jsem nechápal....

Štvalo mě že nevím co je s Inori, ale v momentě kdy ji zaslechnu někde za vlkem a odskočím do boku kde ji spatřím a tak se uklidním. Vyjekla mé jméno, ale to bylo to poslední co mě zajímalo. Rychle ji sjedu pohledem, zatímco ji vlk pošle k zemi za pomocí temné magie. Sotva se nadechnu abych ho okřikl, rozzuřeně na mě zavrčí že mě nenechá ublížit Inori. Párkrát zamrkám, než se zadívám na temnou magii, kterou shromážďoval před svou tlamou. Z temné magie přede mnou se mi krátce udělá špatně a polije mě studený pot. Byl jsem... příliš blízko abych se tomu stihl vyhnout, ale i tak jsem si prostě nemohl dovolit nechat se zasáhnout. Z rány, která se mi táhla od klíční kosti na levé ruce až po rameno před sebou vytvořím dostatečně pevnou stěnu na to, aby alespoň částečně odklonila jeho útok. I přesto že jsem dal do magie dostatek síly, stále to nebylo dost na to, abych útok zcela vykryl. Neměl jsem dna to dostatek času a tak jsem byl rád za to, že většinu z temné magie zadržela stěna z krve. Zaslechl jsem Inori, zrovna ve chvíli, kdy mě zbytek magie zasáhl do boku a cítil jsem ho až někde u krku, tedy kromě narůstající bolesti v celém těle, která mě přepadla už při pádu. Párkrát jsem to vzal o zem, než jsem se zastavil kdo ví jak daleko. Chvíli jsem paralizovaně ležel na zemi a odmítal se pohnout. Cítil jsem v celém těle pulzující bolest, díky které jsem křečovitě sevřel snad všechny svaly v těle a snažil se potlačit nějaké to nutkání zařvat. Doslova jsem si prokousl ret abych před Inori neprojevil známku slabosti, než jsem ucítil jak bolest ustupuje a magické předměty v mém těle, ničí veškerou temnou magii. Zahanbeně zvednu ruku, jejíž hřbet si položím na oči, do kterých se mi nahrnou slzy. Ač jsem se snažil sebevíc, nedokázal jsem je udržet všechny a tak mi přeci jen jedna sklouzne po tváři a zaboří se do půdy podemnou. Tohle... jsem vážně nechtěl.

"Omlouvám se," to bylo to první na co jsem se zmohl, když jsem zaslechl Inori jen kousek od mé hlavy. Sundávat ruku z očí jsem však nechtěl a tak bez hnutí zůstanu ležet dál, zatímco mi ošetřovala rány na těle. Nechtěl jsem ji tolik rozzuřit, ani ji ublížit.
"Měli pravdu. Nakonec se od démonů až tolik neliším, že?" vydechnu s nuceným smíchem, kterým jsem se snažil zahnat narůstající paniku a strach, který okamžitě potlačím někam do ústranní. Nečekal jsem na tuhle otázku žádnou odpověď a teď jsem v ní nedokázal najít ani žádný význam. Znovu si zkousnu ret a vydechnu všechen vzduch, který jsem měl v plicích. Chtěl jsem něco říci, ale usoudil jsem že cokoliv co bych teď vypustil z pusy, by nakonec vyznělo jako totální sračka a tak se rozhodnu mlčet a nic neříkat.
"Opravdu se omlouvám," vydechnu znovu, než si sundám ruku z očí a spustím ji bezvládně podél těla. V očích se mi stále leskly slzy, se kterými se zadívám na Inori, než se nejistě avšak mile pousměji. To zvíře levitovalo kousek od její hlavy, měl jsem v hlavě tolik otázek ale teď na to nebyla vhodná chvíle. Svůj pohled znovu přemístím na modravou oblohu, na kterou se zadívám.

Vnímal jsem její slova a přemýšlel jak bych na ně měl odpovědět. Chtěl jsem ji všechno říci, ale co by řekla na to, že jsem anděl? Opravdu by si myslela že ji jenom využívám a až mi nebude užitečná, zabiju ji. Nechtěl jsem riskovat že ji svou blbostí ztratím a tak si povzdechnu a na chvíli zavřu oči.
"Nechtěl jsem tím nařknout všechny démony na světě, pouze většina zabíjí tu menšinu dobrých a ty jsi jedna z nich. Držíš se u mě aniž bys z toho cokoliv získala, aniž bys cokoli požadovala, cestuješ se mnou a neustále mi pomáháš a nikdy za to nic nežádáš.... Nejsem na tohle zvyklý, takže když si do mě jednou za čas praštíš, je to v pořádku," přiznám po chvilce, než oči znovu otevřu a zabloudím očima k Inori. Znovu mě překvapí když na sobě neměla masku a na její lesklé oči, které vypadaly jako nebeské diamanty. Omluví se mi, že mě zranili a když se postaví, udělám to samé.
"Zasloužil jsem si to," odpovím jednoduše a zadívám se na démona u její hlavy, než se k nim otočím zády a popojdu o kus dál, abych si utřídil myšlenky. Na svých zádech jsem cítil přitomnost magické značky, která mi zamezovala létat a tak si jenom tiše povzdechnu a nepřítomně se zadívám na nebe. *Když už tak se vším že otče?* pomyslím si a s tichým zavrčením se přes rameno zadívám na Inori, než začnu obdivovat její práci při ošetřování. Na podobné věci jsem byl... mamlas.

Úžasle jsem sledoval, co všechno mi byla schopná vytknout během jedné minuty a tak se místo jakýchkoli slov, hlasitě rozesměji.
"Musím uznat, že máš sílu... kdybych to neodklonil, kdo ví jak bych na tom byl," zamyslím se ne žse zadívám na vlčí hlavu, která se zadívala stranou a Inori mi jej po chvilce představí jako Kageroua. Chvíli jsem si ho měřil pohledem a prohlížel si jeho masku, než jsem si povzdechl a popošel blíž k těm dvoum.
"Těší mě? I když... rád bych tě poznal za příjemnějších podmínek ale hádám že to už nezměním," vydechnu a zadívám se na něj, než svůj pohled zase stočím k Inori.
"Hádám že mě tvůj společník...nesnáší?" zeptám se po chviličce.

"Možná bych se snáze smiřoval stím že mě nesnáší, jsem na to zvyklejší... i když ony ty všechny nedůvěřivé pocity, nakonec směřují k tomu stejnému," vydechnu a když si znovu vybavím jak nasupeně odpověděl že nežárlí, pousměji se. Sledoval jsem ty dva pospolu a musel se pousmát, jinak to ani nešlo. *Inori, omlouvám se za své chování. Je tu tolik věcí, které bych ti rád řekl ale nemůžu, protože bych tím riskoval naše přátelství a tak nějak na to nejsem připravený,* zazní mi v hlavě ale odmítnu tyhle slova říct nahlas, přestože jsem tak moc chtěl. Místo toho si jen povzdechnu a prohrábnu si vlasy, než se vlk předemnou rozplyne.
"Neomlouvej se, to já bych se měl omlouvat, nikdy jsem neplánoval ti ublížit," vydechnu a na chvíli zavřu oči, než přistoupím k Inori a chytím ji kolem pasu, než ji zvednu do vzduchu a obejmu ji.

Nad tím že je Kagerou prostě takový se jenom pousměji a dál k sobě spokojeně tisknu ovečku. Její srst hřála a byla na dotek příjemná, cítil jsem jak mě lehtá na holé kůži ale vůbec mi to nevadilo, spíše naopak. Zaslechnu její tiché vypísknutí, ale nechal jsem to být, nějak se mi nechtělo příliš vzdalovat, jenže když mě při obtížnějším pohybu zabolí v ráně, rozhodnu se ji nakonec postavit na nohy. Nezlobila se, což mě tak nějak uklidnilo.
"Myslím, že po téhle zkušenosti se budu hádkám vyhýbat," zasměji se ačkoli jsem to nemyslel nijak špatně. Zkrátka mě to pobavilo a i když jsem mohl dopadnout opravdu špatně a byl jsem si toho plně vědom, snažil jsem se odlehčit situaci pro to, aby to mou malou společnici netrápilo. Přeci jenom jak jsem věděl... nerada ubližovala ostatním a upřímně? Teď jsem byl rád že to můžu dělat za ní. Na chvíli se odmlčím a všimnu si že zírám na Inori už nějakou chviličku, tak si odkašlu a zadívám se někam stranou.
"Jak to tak vidím, zalezu do nejbližšího hostince a půjdu se natáhnout, přece jenom mě to stálo více energie, než bych sám chtěl a mé tělo si o odpočinek doslova žádá," vydechnu a s tím se také rozejdu zpátky k hradbám města. Opravdu jsem byl unavený a hádal jsem že za to může i ten nátlak temné magie, která mi na chvíli opět připomněla jak nebezpečná je. Trochu se mi motala hlava, ale nijak výrazně hůř mi nebylo.

Upřímně jsem byl rozlámaný a těšil jsem se až si lehnu, navíc nebylo kam spěchat. Najít toho démona rozhodně nebude jendoduchá záležitost a pokud s jeho hledáním měla problém i královská stráž, pak jsem mohl jenom tiše doufat, že budu mít štěstí. Na chvíli se odmlčím a až když ucítím jak mě Inori chytila za ruku, pohlédnu na ni a usměji se, než spolu vyrazíme do hostince.
Pronajatí pokjů bylo bez problému, narozdíl od jiných království, tady nám ostatní démoni vycházeli vstříc a i když sebarman tvářil trochu kysele po tom, co jsme se o králo bavili tak nahlas, nakonec nás stejně přivítal a ubytoval. Díky tomu jsem se konečně mohl natáhnout na postel a znovu se zadívat na strop hostince, který vypadal o dost lépe než všechny, ve kterých jsme porzatím byli.
"Ten tvůj společník je bestie? Stále tak nějak netuším jak to je a pokud by ti to nevadilo, rád bych se o tobě dozvěděl něco víc, přece jenom si mě docela dost vyděsila," vydechnu po chvilce a sotva jsem se chtěl otočit na bok, zjistil jsem že to není dobrý nápad a tak jenom natočím hlavu směrem k Inori, abych ji viděl do tváře.

Na malou chvíli přestanu dýchat a jenom se zaposlouchám do okolních zvuků a také do hlasu Inori. Vysvětlila mi jak se to vlastně s Kagerouem má a tak se na ni překvapeně podívám. K mému ještě většímu překvapení už zase neměla masku a tak jsem ji mohl vidět do obličeje. *Takže si ji sundávala jenom když jsme o samotě.* Popravdě mě to tak nějak těšilo, byla krásná a nevinná a pro hodně démonů by se mohla stát terčem znásilnění... Uujenom pro to jak vypadá a tomu jsem chtěl zabránit. Ta představa se mi hnusila a štvala mě i když jsem tak nějak tušil že je to v podsvětí hádám obvyklá věc.
"To je zvláštní, ale chápu. Takže jste jedna bytost," zopakuji a znovu si vybavím to jak Kagerou vypadal a jak se choval. Snažil se Inori chránit, to jsem pochopil už jenom z jeho slov. Zároveň mi na tom něco nesedělo, ale o podsvětí jsem stále věděl málo věcí, takže jsem si netroufal nic tvrdit s jistotou.

'Pak si s ním musím promluvit, aby to už neudělal,' zaslechnu ještě těsně před tím, než tak nějak začnu upadat do polospánku a ještě si stačím uvědomit, že se ke mě má společnička přitulila. Spal jsem dlouho, i když jsem se sem tam v noci probudil, pronásledovaný tím hnusným snem. Snažil jsem se na něj nemyslet a jít spát, ale vždy když jsem znovu usnul, začalo to na novo a moje mysl to po nějaké době vzdala. Byl jsem totiž příliš unavený a vyčerpaný na to, abych se tím nechal rozházet jako jindy.

Brzy ráno mě probudí cosi, co mě lehtalo na tváři a tak se párkrát nadechnu, než zvednu ruku abych tu otravnou mouchu odehnal. K mému překvapení však chytím ruku Inori a tak zvědavě pootevřu oči a zůstanu na ni chvíli koukat.
"Je tvou zálibou pozorovat jak ostatní spí?" vydechnu stále trochu rozespale, než si nakonec dlouze zívnu a opatrně se posadím. Sice se mi nechtělo dělat vůbec nic, ale věděl jsem že si budu muset obstarat nějaké oblečení a nejlépe i plášť, pod který bych se mohl skrýt. Přeci jenom pokud půjdeme po tom generálovi, bude lepší se krýt než hned poukazovat na to jak vypadám. Až teď si uvědomým že stále držím jInorinu ruku a tak se na ni omluvně podívám, než ji pustím.