Inori & Zeke :3

Když mi sdělí že pozoruje jenom mě a že u toho vypadám klidně a roztomilem, ťuknu jí do čela, než se hlasitě rozesměji. Nakonec se uklidním a znovu si prohlédnu její nevinný výraz a červenající se tváře. Rozhodnu se na to nic neříkat a tak se okamžitě protáhnu, ale opatrně abych si rány na rameni ještě nezhoršil. Tohle mě štvalo, má regeneace byla tu tam, když jsem v podstatě odřízl bílou magii od svého těla a tak jsem se léčil opravdu pomalu. Překvapí mě když vyskočí na nohy a přešlápne na místě, proto k ní vzhlédnu, než odkráčí k nějakému stolku a zmíní se o včerejších dokumentech na které... jsem úplně zapomněl. Když mi je podá, rozevřu je, ale jakmile si všimnu, že jsou psané démoním písmem, povzdechnu si a otráveně zavrčím.
"Výborně, já démonicky neumím," zasyčím naštvaně a plácnu se do čela. To ho to... ne krále to učitě napadlo, ale toho démona co je psal očividně ne.

Teď jsem opravdu doufal že Inori umí číst, nechtělo by se mi bloudit po městě a hledat někoho, kdo by nám to přečetl, už jenom protože tam s největší pravděpodobností byli dost citlivé informace, když nám je dal sám král. Stále jsem nevěděl co si o něm myslet, ale nezapůsobil na mě špatným dojmem, spíše naopak. Vypadalo to, že se o své poddané stará, jinak by neseděl v hostinci a nenavštěvoval ho, nebo se snadj enom rád chodil opíjet? Netušil jsem a očividně to nebyla ani má starost. Když se mi Inori usadí v klině a začne číst, pousměji se a zaposlouchám se do informací, které jsem si chtěl zapamatovat. Ty nejduležitější nakonec začne sepisovat na papír a poté je odloží stranou s tím, že v lidském světě musela určitě být a že jí mrzí, že si to nepamatuje.
"Mít chaos ve vzpomínkách... ani si to nedokážu představit. Ale byl bych rád, kdyby jsi mě naučila psát a číst démonickou řeč, pokud by jsi na to byla se mnou dost trpělivá," ušklíbnu se a natáhnu ruku k jejím vlasům, které ji rozcuchám.

Chápal jsem ji i přesto, že jsem si to nedokázal představit. Nemohlo to být příjemné, ale velmi mě potěší její pozitivní přístup a pohled na věc a tak se pousměji a znovu ji pohladím ve vlasech. Bylo to uklidňující. Když mi sdělí že při hledání démona budeme mít jistě dost času a ráda měto naučí, povzdechnu si.
"U nás v ne-" okamžitě si uvědomím co jsem chtěl říct a tak si urychleně odkašlu a nervózně se zasměji, než se rozhodnu pokračovat ve vědě. "U nás jsem se dostal k tomuto písmu jenom párkrát, ale nebyl tam nikdo, kdo by mě to naučil a hádám že to tady bude docela výhodné," dořeknu větu kterou jsem původnně zamýšlel a když mi řekne, že bych ji něco mohl povykládat o lidském světě, přikývnu. Ne že bych toho věděl zase tolik, ale něco málo ano a jejich zvyky se až tak moc nelišily.
"Rád," odpovím a znovu si zdlouhavě zívnu, než si promnu bolevé rameno a nakonec se rozhodnu vstát. Opatrně Inori přemístím na postel a postavím se na nohy.
"Tak... co navrhuješ teď? Chtěl bych se projít po městě a něco nakoupit. Je nějaké místo kam by jsi se chtěla podívat?"

Inormi mi sdělí že démonické písmo není zase tak těžké a tak přikývnu. Byl jsem rád že je ochotná mě to naučit, jen jsem ještě netušil, kolik trpělivosti tomu věnuji já. Znovu se rozhlédnu po místnosti, než si obuji boty a povzdechnu si. Od ovečky se dozvím, že by si chtěla někdy projít hlavní město a tak se na ni otočím a sjedu ji zkoumavým pohledem.
"To je pravda, na to jsem také zvědavý a upřímně se tam také rád podívám," sdělím Inori. Přece jenom se ten démon pohyboval po Západním království tak může být prakticky kdekoli, dokonce tam kde by ho někdo nejméně očekával. Okamžitě nad tou myšlenkou začnu přemýšlet, že skoro nepostřehnu co mi říkala. Chtěl jsem začít okamžitě naléhat že to není potřeba, že to zvládnu, ale když mě znovu ostře bodne v rameni, rozhodnu se to vzdát.
"Fajn, fajn. Nechám to na tobě, ale nečekej že budu jenom přihlížet když se ti to zvrtne, dobře?"

Věděl jsem že to zvládne, ale někdy se v bojích stávalo neočekávatelné a tak jsem nehodla jenom tak stát opodál. Navíc jsem ji mohl kdykoli podpořit v boji i na dálku, takže jsem věřil, že to nebude zase takový problém, pokud nebudeme bojovat s nějakým silným protivníkem. Znovu se pousměji a když mě Inori drápne za ruku s tím, že můžeme vyrazit, v duchu se zasměji nad jejím nadšením a proto nijak neprotestuji a rozhodl jsem se cestu nechat na ní.
V podsvětí a Západním království jsme byli už nějakou dobu. Podařilo se mi nakoupit nějaké oblečení a plášť, pod kterým jsem se mohl skrýt a cítit se zase o něco lépe. Také jsme se s Inori dostali k bodu učení, ale nikdy jsem to moc dlouho nevydržel a když už se mi z toho začínal vařit mozek, dal jsem si oddech. Něco málo jsem dokázal přečíst, ale pořád se mi pletla nějaká písmena a se psaním... to bylo katastrofální. Měla pravdu že to není zase tak těžké, ale těch znaků bylo prostě moc a pletly se mi. Zrovna teď jsme si vychutnali oběd v jednom hostinci přímo v hlavním městě, kde jsme se prozatím zdržovali a shromážďovali informace o našem démonovi. Stále jsme netušili kde je, ale měl jsem pocit že začínáme mít docela štěstí a jsme, jak jsem doufal na správné cestě.
"Myslím že mám dost," vydechnu a odsunu stranou talíř na kterém byla ještě půlka jídla. Už jsem nemohl a nechtěl jsem se přecpávat a tak hrábnu po skleničce, ze které se napiji než se obrátím na Inori. S úsměvem se na ni z podkapuce zahledím a chvíli ji jenom tak pozoruji.

Pohodlně jsem se opřel o židličku a povzdechl si. Inori se mě zeptá co máme v plánu teď a tak na chvíli zavřu oči a zamyslím se. Popravdě jsem zatím netušil co dneska budeme dělat a tak nějak abych pravdu řekl se mi ani nic nechtělo. Spíše jsem si chvilku užíval klidu a překvapivě na mě celé tohle město působilo jako dovolená. Vtipné že ano? V tom mi ale Inori sdělí, že by se ráda podívala do královského paláce. Napadne mě sice způsob jak se tam dostat, ale nechtěl jsem zneužívat dokumentů co jsme dostali od krále a zbytečně se dostat do nějakých problémů.
"Bohužel, s tím asi nic nezmůžu. Do paláce zřejmě jenom tak někoho nepouští," povzdechnu si, i když to znělo zajímavě. Já sice v paláci vyrůstal, ale nebylo to v podsvětí a tak jsem nějakou představu o něm už měl.

Sledoval jsem svou společnici, než mě zaujal bar a tak jsem si objednal další pití. Jídlo nám barman odnesl a proto jsem měl jednou kolem sebe zase dostatek místa k tomu, abych mohl hodit lokty na bar a opřít si hlavu o ruce. Zamyšleně jsem zíral před sebe a když dostanu své pití, natáhnu se ke skleničce, zek teré se napiji.
"Máš pravdu, přeci jenom bychom se po něm mohli poptat. I když musí být hodně chytrým, když ho nemůže najít ani královská stráž. Pravděpodobně bude nějak maskovaný," vydechnu a znovu se obrátím na Inori. Všimnu si že pohled upírala někam do hostince a tak se nakloním směrem, kterým se dívala a zpod kapuce se zadívám na mladíka, kterého sledovala, než svou pozornost upřela opět na mě. Zaujaly mě jeho rudé vlasy, ale to bylo tak vše a tak jsem se zase obrátil zpátky k baru a povzdechl si.
"Problém je že vůbec netuším kde začít. Možná by bylo dobré roznést fámu, že ho hledá královská stráž v severním, západním a jižním křídle města. Mohlo by ho to donutit, stáhnout se do východní části města... možná by se na to chytl," sdělím své společničce a zahledím se do sklenky s alkoholem.

Upřímně, netušil jsem co jsem v té sklence hledal a stále jsem tak nějak přemýšlel nad tím, zda by ten plán opravdu vyšel. Přeci jen pokud by se maskoval, nemusel by mít s nějakou takovou fámou problém. Kdybychom ho ale donutili myslet si že o jeho maskování ví, bylo by to... jednoduší. S povzdechem do sebe kopnu celý obsah skleničky a uvědomím si, že v mém životě prostě jednoduché věci nefungují. Sotva se rozhodnu otočit na Inori, zaslechnu kroky které směřovaly naším směrem a zaslechnu hlas muže, který nejspíše mluvil ke mě. Co chtěl? Stáhnu si kapuci víc do očí a zamračím se, než se na muže otočím. K mému překvapení zjistím, že je to ten muž, kterého Inori sledovala a já vůbec netušil proč. Chvíli jsem netušil co říct, ale nakonec se jenom mile pousměji.
"Záleží na tom, jakého druhu budou," vydechnu a v mém hlase byla znát jistá zvědavost ale také opatrnost. Přeci jenom jsem nebyl zvyklý aby mě někdo v podsvětí oslovoval, nebo se na něco ptal.

Když si sedne na barou židličku vedle mě a objedná si pití, povzdechnu si. Co chce? Nějaké informace o podsvětí nebo... Nevyznal jsem se tu tak dobře, abych mu mohl v něčem poradit nebo vyhovět, zase tak dlouho jsem tu nebyl a abych pravdu řekl, už jsem za tu dobu ztratil pojem o čase, který jsem tady strávil. Jakmile spustí a navážě na téma, které jsem vůbec ale vůbec nečekal, ztuhnu na místě a doslova se zaseknu. Na chvíli mě přepadne rychlá panika a obrátím se jeho směrem. Když kývne hlavou ke značce, okamžitě si stáhnu dlouhý rukáv tak, aby mi nešla vidět a tiše zavrčím. Byl jsem rád, že mluvil tak potichu že ho ani Inori neslyšela nebo jsem v to alespoň doufal.
"To je... nečekaná otázka," vydechnu po chvilce ticha a naznačím barmanovi, aby mi nalil další skleničku pití.
"Zjednodušme to tím, že jsem byl prostě nepohodlný... špatným lidem," odpovím jeho směrem a jakmile dostanu další skleničku pití, natáhnu se pro ni, ale místo toho abych se napil ji jenom pozoruji. Musel to být jeden z bývalých andělů, jinak by o ni nevěděl, ale co tady dělá? Respektive co chce v Západním království? Narůstala ve mě tichá panika, nikdy jsem nebyl připravený na takovou situaci, ani by mě ve snu nenapadlo že se něco takového může stát.

Čím déle jsem zíral do skleničky, tím rychleji mi docházelo více důvodů, proč bych se měl teď sebrat a vypadnout. Pokud býval andělem, mohl mě znát a to by mi hodně ztížilo situaci, i když jsem mohl jenom stěží odhadovat kolik mu může být. Netroufal jsem se na něj dívat a byl jsem tak zahrabaný v myšlenkách, že mě probere až nepatrný pohyb kapuce, kterou mi rudovlasý muž vyhrne. Okamžitě trhnu hlavou jeho směrem a probodnu ho zlostným pohledem, jenže jeho reakce mě překvapí. Zasekl se a hned na to vyhrkl mé jméno a vyskočil ze židle. Ani jsem se nestačil vzpamatovat už ode mě kousek stála Inori a vrčela na neznámého. Její slova mě velmi potěší a zahřejí u srdce, ale panika byla bohužel mnohem větší a tak hodím na bar pár mincí, než se postavím a rozejdu se ke ddveřím, ve kterých za chvíli zmizím. Ty rudé vlasy.... snažil jsem se je někam zařadit, byl jsem si jistý že už jsem je někde viděl, ale v panice mi to moc nemyslelo, chtěl jsem se jenom dostat pryč od... před čím jsem teď vůbec utíkal? Od pravdy kterou jsem byl nucený skrývat? Spěchal jsem, dlouhý plášť vlál ve větru bouře, která přicházela naším směrem, ale odhadoval jsem že bude trvat tak hodinu než k nám dorazí. Už jsem odignoroval fakt, že mi vítr shodil kapuci z hlavy a zbrkle jsem kráčel ulicemi kdo ví kam. Věděl jsem že před svou minulostí neuteču, ale tohle mě rozhodilo víc, než bych sám čekal.

Natěžko polknu a po těle mi přejede studený pot. Zamyšleně se zadívám na šedé až černé mraky nad námi a na chvíli přestanu zcela přemýšlet. Panika v mých očích byla znát. Zaslechl jsem za sebou kroky, ale trochu se uklidním jakmile zjistím že je to Inori. Sotva jsem ji chtěl odpovědět, byl tady zase. Stál jsem a nepřítomně sledoval jeho kroky. Rudovlasý mladík cosi zařve, ale když vysloví své jméno, zaseknu se. Byl to Mikoto... Okamžitě mě zaplaví pár vzpomínek, které jsem s andělem zažil ale než se stačím vzpamatovat a donutím cokoli říci, už mezi námi stála Inori, kolem které levitoval Kagerou. Ještě nějakou chvíli jsem se nezmohl ani na slovo, než jsem okamžitě vyběhl k Inori.
Přemístím se k Inori tak, abych ji mohl položit ruku na rameno a zadívám se zpříma na její masku.
"V pořádku... on.. není nepřítel," vydechnu po chvilce, ale stále se mi v očích odráželo mnoho pochybností a sám jsem teď netušil, co bych měl udělat. Měl bych si s nim promluvit nebo prostě odejít?
"Co... co tady děláš?" vykoktám ze sebe překvapeně a zůstanu hledět na rudovlasého přítele, kterého jsem opravdu dlouhou dobu neviděl.