Inori & Zeke :3

Byla to opravdová zábava, dlouho jsem se takhle nepobavil. S úsměvem se vydám ke břehu a znovu se zadívám na mou malou společnici v lidské podobě. I teď byla malá a tak byl výškový rozdíl mezi námi znát. Sotva došlápneme na zem, ohlédnu se krátce na nebe než mávnutím ruky nechám led na jezeře zmizet. Zhluboka se nadechnu a znovu upřu pohled na Inori.
"Tak, bavila ses?" zeptám se po chviličce a dlouze se zadívám na nebe, na kterém bylo stále více černých mraků a já si uvědomým že v dálce se k nám žene nepěkná bouře. Možná by bylo nejlepší vrátit se do hostince, přeci jenom to nevypadalo nejlépe a vítr začínal být čím dál více prudší.

Byl jsem rád že jsme to do hostince stihli, sice jsme i tak pekelně zmokli, ale i tak. Zrovna jsem přemýšlel jak nejlépe usuším své oblečení a tak mě napadlo natáhnout šňůru od stěně ke stěně v blízkosti krbu, kam bych své prádlo mohl pověsit, k tomu jsem se však nedostal, když kolem udeřil tak hlasitý hrom, že jsem nadskočil i já. Kdyby mohly, nedivil bych se ani kdyby mi vlasy na hlavě stály. Rozhodně jsem to nečekal a tak jsem si přiložil ruku na srdce a snažil jsem se z toho šoku nějak vzpamatovat, lekl jsem se. Tohle...bude opravdu hnusná bouřka a ven by mě asi nikdo nedostal.
"To... znělo skoro jak okdyby to křachlo do královského zámku," otřesu se a nakonec si prohrábnu mokré vlasy a zasměji se tomu.

Byla to hnusná rána ale hodně rychle jsem se z ní vzpamatoval. To se však nedalo říct o mé společnici, která se ohřívala u krbu a v momentě co se na mě otočila, mě zcela odzbrojil její výraz. Byla roztomilá ale zároveň jsem na ni viděl, jaký má strach. S povzdechem dojdu až k ní a pohladím ji ve vlasech.
"Neboj se, tady se bouřka nedostane a budeme v pořádku," vydechnu, než se zadívám do plápolajícího krbu a nakonec si sundám tričko, které přehodím přes šňůru tak aby se pořádně usušilo. Nakonec tam hodím i kalhoty a vezmu si na sebe suché. Naštěstí jsem si nakoupil oblečení dost, střídal jsem ho a vyhovovalo mi to, jenže mi stále bylo horko a tak jsem si triko nehodlal dávat, často jsem tak spával a zvykl jsem si. Zatím jsem se však spát nehodlal, ne když byla moje společnice v takové náladě a já se jí nedivil, i mě bouře venku trochu děsila, ale nebyla to až taková hrůza že bych si nedokázal zachovat chladnou hlavu a klidnou tvář. Znovu dojdu k démonce, kterou krátce pohladím ve vlasech, než se k ní otočím zády a začnu zamyšleně zírat do krbu.

Ztratil jse se v myšlenkách a tak jse si brzy přinesl židli na kterou jsem se posadil, abych mohl plamínky ohně zaujatě sledovat dál. Najednou se v mé blízkosti objeví Inori a rozhodnu se neprotestovat, když si vleze do mého klína. Lehce zčervenám, ale byl jsem rád že to až tak moc nešlo poznat, když jsem zíral do ohně a také že Inori byla zaujatá něčím jiným než mou tváří. S povzdechem ji dám lehkou pusu do vlasů a pousměji se. Chtěl jsem aby se cítila bezpečně a vypadalo to, že se díky tomu trochu uklidnila, ale stále jsem v její tváři viděl jistá pochybení starosti, nad kterými jsem se zamyslel i já. Počasí nám posední dny docela přálo, ale tohle vypadalo na dlouho a kdo ví kolik dní zase bude pršet. Počasí v podsvětí bylo přeci jen...nevyzpytatelné. Sám jsem to ticho rušit nechtěl a tak jsem po chvilce zavřel oči a zaposlouchal se do hromů a silných deštových kapech, které narážely do střechy a oken zdejšího hostince.

Bylo příjemné jenom tak poslouchat zvuky v okolí, ale brzy mě to začlo přecházet a zatímco v místnosti panovalo napjaté ticho, které se mi čím dál měéně líbilo, jsem přemýšlel o čem bychom se s Inori mohli bavit. Sotva se nadechnu abych vymyslel nějakou pitomost kterou bych nás oba dva roztpýlil, na mě ovečka upře pohled a v jejím výrazu bylo zřejmé, že se mě chce na něco zepat. Pousměji se abych ji dodal trochu sebevědomí, ale otázka kterou mi položí, mi úsměv z tváře okamžitě setne. Chvíli na ni zůstanu jenom bezmyšlenkovitě hledět, jako kdyby právě odfoukla všechny mé myšlenky, než si povzdechnu a obrátím pohled od mé společnice ke krbu, který příjemně hřál.
"Je to... nebe," vydechnu potichu a přestože jsem se nechtěl své společnici dívat do očí, po chvilce váhání to udělám. Nejspíše to vypadalo, že se stydím za to odkud pocházím a možná to byla pravda. Teď mi ale více záleželo na Inori a našem společném cestování, než abych démona stavěl jako prioritu... Nechtěl jsem prostě zůstat sám a tak v tom byla velká špetka sobeckosti a všechno to co náš právě potkalo, jsem touhle odpovědí, dal v sázku...

Sledoval jsem její klidný výraz, který se změnil v mžiku kdy jsem se zmínil o nebi. Bylo jenom přirozené že jí to nesedělo, navíc jsem o sobě tvrdil že jsem lidksý mág a nebe bylo domovem andělů. Na chvíli se odmlčím, chtěl jsem jí dát chvíli, se kterou promluví, ale vpůlce věty se zasekne a seskočí z mého klínu. Chvíli na ni váhavě koukám, než se postavím a popojdu k posteli, po které zamyšleně přejedu rukou než se na Inori vůbec otočím.
"Nejsem mág, ale anděl Inori," vydechnu potichu a sklopím pohled k zemi. Tušil jsem že na mě bude naštvaná, ne... netušil jsem co udělá ani jak zareaguje a co víc, nechtěl jsem vidět zklamání v jejích očích. Okamžitě začnu panikařit, ale nedám na sobě nic znát. Srdce se mi roztluče tak rychle že jsem se divil tomu, že ještě stojím. Nervozita se krátce odrazila v mém obličeji, než jsem ji dostal pod kontrolu a vzhlédl k ovečce u krbu.
"Nikdy jsem nebyl lidským mágem, byla to má zástěrka pod kterou jsem se mohl v podsvětí skrýt. Omlouvám se, že jsem ti lhal ale bylo to bezpečnější pro nás oba," vydechnu nejistě a pevně stisknu ruce v pěst, než je zase uvolním a zkousnu si ret. Věděl jsem že by se mnou ani necestovala, kdyby věděla co jsem zač a teď...netušil jsem co se bude dít a tahle situace se mi čím dál více přestávala líbit.

Byl jsem na jehlách, na opravdu, opravdu tenkých jehlách a čím dál více pochybností se ve mě hromadilo. Netušil jsem co říct, co udělat a bál jsem se že cokoli co řeknu, by mohlo nakonec vyustit v hádku, nadávky a řev. Téměř přestanu dýchat, když se na mě zadívá a s úsměvem ke mě udělá pár kroků. Vzedme se ve mě vlna naděje, která ale okamžitě zmizí, jakmile se zasekne na místě a zcela přestane vnímat. Brzy na to se vedle ní zjeví Kagerou a vůbec se mi nelíbil jeho starostlivý tón. Chtěl jsem jít k ní, zeptat se co se děje, ale když dopadne na kolena a zaječí bolestí, cuknu sebou jako kdybych za to snad mohl já. V momentě co se ale schoulí na zemi a začne prosit, dostanu o ni strach a mám nutkání se k ní okamžitě rozběhnout a uklidnit ji. Uklidnit ji že tady nikdo není a nikdo ji neubližuje, ale sotva udělám dva rychlé kroky jejím směrem, zaseknu se. Co to se mnou je? Nakonec mi to ale nedá, potřeboval jsem vědět co se děje a jestli je v pořádku, protože.... to tak nevypadalo.
"Inori...." vydechnu zoufale a dopadnu jen kousek od ni na kolena.
"Inori..." vydechnu znovu, ale vůbec to nevypadalo že by mě vnímala, natož aby věděla kde je.

Bál jsem se o ni a vůbec jsem netušil co to s ní je. Čím dál více mě děsila myšlenka toho, že za to mohu já, ale na to nebyl čas. Ma takové myšlenky vůbec nebyl čas. Celou tu poblbanou chvíli odsunu stranou a starostlivě se zadívám na Inori, která se mi třásla u nohou. Netušil jsem co dělaj, co říct, nevnímala mě a stále kňučela jako kdyby měla obrovské bolesti. I její svaly se napínaly v křečích a já pocítil naprosté zoufalství, které mě chvíli pohltilo. Do reality mě vrátí až Inorin společník, který mě poprosí o to abych ji pomohl.
"Sám nevím jak," zakňučím zoufale, ale když se démonka přestane třást a otevře oči, okamžitě ji posadím a donutím ji aby se mi dívala do očí. Jakmile vydechne abychom ji zabili, okamžitě se zaseknu a chvíli na ni nepřítomně hledím. Její tón mě ale vyděsí a ten prázdný pohled v jejích očích... už teď jsem věděl že na něj nikdy nezapomenu.  
"Inori!" vyhrknu v zoufalé snaze ji z toho nějak dostat a lehce s démonkou zatřesu. Tohle se mi vůbec nelíbilo a začal jsem panikařit stále víc a víc, s čímž jsem si také uvědomoval, že to musela být má chyba. Do očí se mi nahrnou slzy a vybavím si všechny ty vzpomínky za celou dobu, co jsem s ní cestoval, na ten její úsměv a nechápavé výrazy při tom, když jsem se ji snažil vysvětlit že něco dělá špatně. Všechno to... bylo pryč. Dívaly se na mě dvě prázdné oči, bez života, bez touhy a bez radosti, které jsem si na téhle démonce tolik vážil. Změnila mě, i když ych to nikdy nikomu nepřiznal, změnila mě a teď... nechtěl jsem...nemohl jsem ji takhle vidět. Zoufale spustím hlavu na její ramenoa přitáhnu ji k sobě. Chtěl jsem bay se vrátila, aby se na mě zase usmála.
"Vrať se mi prosím," zašeptám zoufale a znovu ji pevně ale přesto opatrně stisknu.
"Ovečko," zakňučím do její srsti a v zoufalé prosbě o to aby se má démonka vzpamatovala, si prokousnu ret. Zase jsem to podělal, neříká se tomu talent? Zničit všechno krásné. Zoufale jsem bořil ruce do její srsti, zatímco jsem ji neustále prosil o to, aby se vrátila. Znovu a znovu, až už jsem ztratil přehled o to, kolikrát jsem tuhle prosbu vůbec vyslovil.

Strach vystřídalo zoufalství, do kterého jsem se stále více propadal a přesto jsem se k Inori stále tiskl a tiše ji prosil. Netušil jsem jestli mě vůbec slyší, vnímá ale cítil jsem neustálou potřebu jí to opakovat. Byla pro mě příliš cenná na to abych stál stranou a jenom se díval jak propadá prázdnotě. Záleželo mi na ni, to bylo něco co jsem nemohl popřít a rozhodl jsem se že ani nechci. Nezáleželo mi na její rase, to čeho jsem si nejvíc cenil byla její duše, její dobrosrdečné srdce a úsměv. Ne, nebyl to jenom úsměv, byly to i její slzy, slova. Poprvé jsem si opravdu uvědomil co všechno pro mě znamená a jak daleko bych byl schopný zajít jenom pro tu sobeckou touhu abych s ní mohl cestovat dál. V očích mě štípaly slzy, na tvář se mi lepily pramínky jejich bílých vlasů a některé z nich jsem cítil i na svých rtech. Vůně její srsti ve mě zanechávala neznámou melancholii a opíjela mě zvláštním pocitem. Jediné co jsem si přál, bylo opět spatřit její úsměv, vzít ji za ruku a procházet se po podsvětí jako tomu bylo doteď. Představa že to všechno mohu ztratit, ryla díru do mé duše a já jsem poprvé zažil optavdový strach. Strach silnější než jsem kdy zažil po boku svého otce a všech andělů. Byl silnější, tak silný že jsem si ani neuvedomil že vyslovila mé jméno. Tak nějak automaticky ji k sobě přitáhnu a odmítal jsem se od ni hnout, zatím co mi slzy zmateně padaly po tváři a bořily se do její srsti.
"Neopouštěj mě...prosím," vydechnu potichu jako malé dítě, v té nejsobečtější touze a zabořím prsty do bílé srsti, jako kdyby nic na světě nebylo důležitější. Zmateně zakroutím hlavou a když si uvědomím, že si mě démonka tiskne k sobě, párkrát se zhluboka nadechnu a až teď si všimnu Kageroua, který se opíral o Inoriné záda jen kousek od mojí hlavy. Teď mi všechno bylo tak nějak jedno a tak jsem znovu zabořil hlavu do její srsti a odmítal jsem naši ovečku pustit.

Nevím jak dlouho jsme takhle seděli a usoudil jsem že na tom ani nezáleží. Do reality se vrátím až když jasně ucítím dotek ve svých vlasech a její hlas, který mě snad ještě víc rozbrečel, až by se jeden smál mé ubohosti. Ne, tyhle slzy nebyly ubohé, byly důkazem toho jak moc mi na démonce v mé náruči záleželo. Ucítím jak zabořila hlavu do mých vlasů. Ve strachu že mi zmizí jsem ji ještě notnou chvíli tiskl k sobě, než jsem se donutil zvednout hlavu a posadit se na nohy, než jsem ji konečně pohlédl do očí. V první vteřině jsem zahlédl její prázdný pohled, který se ale rozplynul a teď na mě zírala uslzená ovečka, které se v očích odráželo hned několik pocitů.
"Nejcennější na světě," zašeptám a usměji se na ni. Ty krystalové oči mě tolik uchvacovaly a já věděl že jejich barvu nikdy nezapomenu.
"Omlouvám se za všechno," šeptnu tiše a znovu ji krátce obejmu, než se od ni odtáhnu a chytím ji za boky, než nás oba vytáhnu na nohy a posadím se na židličku u krbu, než si posadím démonku do klína. Venku stále řádila prudká bouře, která se připomněla hlasitým hromem, který pro mě v tuhle chvíli nic neznamenal.

I když se mezi námi rozhostilo ticho a bouře se v plném proudu odehrávala nad námi, nezáleželo mi na tom. V tuhle chvíli pro mě nebylo nic důležitějšího než Inori, má démoní společnice. Když ticho přehluší její zvonivý hlas a ucítím dotek na své tváři, donutím se k širokému úsměvu. Po delší chvilce jsem se konečně odhodlal k tomu abych si setřel slzy z tváře a vyhledal jsem Inorinou ruku, kterou jsem chytil do té své.
"Také mi nezáleží na tom, že jsi démonka Inori. Protože máš mnohem čistší srdce než kterýkoli anděl, kterého znám a nejenom srdce, věřím že i tvá duše je opravdu překrásná," odpovím tiše a pousměji se. Byl jsem opravdu šťastný že mě nezavrhla hned poté, co se dozvěděla pravdu. Stále jsem se však cítil lehce provinilý za to co se stalo a za to, že jsem to před ni tak dlouho skrýval.
"Omlouvám se, že jsem ti pravdu nedokázal říct dřív, ale tahle pravda byla příliš komplikovaná," vydechnu a nakonec posadím Inori na židličku, než dojdu k tričku, které otočím opačnou stranou ke krbu aby uschlo ze všech stran.

Její radostné vypísknutí jsem nečekal a tak sebou lehce cuknu, ale nakonec se jenom zasměji a spokojeně obmotám ruce kolem démonky, která mě objala. Byl jsme za její přítomnost opravdu vděčný, nevím jestli bych zvládl po podsvětí cestovat sám. Na chvíli zavřu oči, než démonku pustím a zadívám se na její bílou srst. Tváře mi opět lehce zčervenají, pořád jsem si nezvykl na její ženské rysy. Když mi ale oznámí že to chápe, znovu se lehce pousměji a rozhodnu se do krbu přihodit ještě trochu dříví. Přeci jenom co jsme byli mimo se o něj nikdo nestaral, začínalo tu být od bouřky venku chladno a oheň byl zdrojem světla v celé místnůstce. Slyšel jsem jak sebou ovečka plácla do postele a tak jsem dodělal co jsem potřeboval, abych si mohl jít také lehnout. Když mi ale sdělí že si vzpomněla na to kým byla, přenesu veškerou pozornost na ni a dojdu až k posteli na kterou se posadím.
"Opravdu?" vydechnu tiše a zadívám se na její tvář, kterou začnu potichu zkoumat pohledem. Netušil jsem jestli to pro ni byla dobrá zpráva nebo naopak a popravdě, byl jsem zvědavý.
"Pokud si o tom chceš promluvit, jsem tu pro tebe,"

Byl jsem rád že se ovečka přemístila do mého klína a tak ji k sobě přitisknu abych se k ní mohl sobecky přitulit. Zároveň nás oba dva pohodlně usadím a když se ovečka pustí do vyprávění, měla mou plnou pozornost. Bylo to pár hodin co jsem si s Inori takhle povídal, sem tam jsem se na něco zeptal abych to blbě nepochopil a občas prohodil nějakou větu, která navazovala na její vyprávění. Teď už jsem plně rozumněl jejímu strachu z andělů a samotného mě překvapovalo k jakým krutostem se byli schopni upnout... Vzedmula se ve mě vlna vzteku, kterou jsem potlačil, zatímco jsem křečovitě svíral pěst v rukou a tiše zaskřípal zubama. Tohle se prostě nemělo dít, tohle vedení bylo špatné a já... já s tím něco musel udělat, i když jsem teď neměl žádná práva a nebyl jsem nic víc než pouhý zrádce, kterého nenávidí ani vlastní druh. Až když se uklidním podívám se Inori do očí a povzdechnu si.
"Je zvláštní, jak se celá situace obrátila. Podsvětí a jeho obyvatelé, mi přijdou.... přijatelnější než ti v nebi," vydechnu téměř nečekaně a zamyšleně stočím pohled ke krbu.