Inori & Zeke :3

Neunikne mi jeho nepatrný úsměv, který však ihned zmizí. Hned vypadal mileji a dokonce i roztomile. Pousměji se, ale v momentě, kdy zaskřípe zubama a zavrčí se jeho roztomilost i milý dojem okamžitě vytratí. Tiše si povzdechnu, ale jsem ráda, že konečně odpověděl, i když mi toho moc neřekl. Jen to, že hledá bezpečné místo na přespání. Vydá se pryč a tak ho i tentokrát následuji, ale šla jsem jen kousek za ním. Po pár krocích si však uvědomím, že by ho to mohlo štvát a tak udělám dva rychlé kroky, kterými ho doženu. Šla jsem teď vedle něj, al stále jsem si udržovala alespoň metrovou vzdálenost. Zeptá se mě, jestli tady žiji a tak přikývnu a rozhlédnu se kolem.
"Tenhle les je mi už dlouho domovem. Znám mnoho bezpečných míst na přespání, pokud chceš, můžu ti nějaké ukázat," nabídnu mu milým tónem a všimnu si nedalekého potůčku. Bylo to stejné místo, kde jsme se potkali poprvé a ani já jsem netušila, jak dokázal zabloudit natolik, že se po třech dnech cesty vrátil na to samé místo.

Rozejde se k potůčku, stejně jako předtím a tak ho zpovzdálí pozoruji. Vypadalo to, že si uvědomil, kde je, ale nejspíš ho to nepřekvapilo. Poznamená, že jeho orientační smysl není nejlepší a že by byl rád, kdybych mu ukázala nějaké místo.
"Všimla jsem si," poznamenám s úsměvem. Nabere vodu a sundá si kapuci, aby si opláchl obličej. Okamžitě zpozorním a když se ke mně otočí, začnu si ho zvědavě prohlížet. Jakmile se mě zeptá na jméno a proč jsem tady sama, povzdechnu si, přikývnu a vydám se dál lesem. Doufala jsem, že mě bude následovat.
"Já... Co si pamatuji, byla jsem vždycky sama...Vím, že jsem měla někoho blízkého i předtím, ale... Mé vzpomínky jsou mlhavé. Démoni mě děsí, pokaždé se mě snaží zabít, nebo mi ublížit a tak... Raději žiji tady," přiznám mu a ani nevím, proč mu to říkám. Hned na to se zastavím pod jedním obzvláště vysokým stromem, v jehož koruně jsem měla úkryt, který byl bezpečný a ze země nebyl ani viděl. Navíc byl dost prostorný. Vznesu se do vzduchu a přistanu na jedné silnější větvi, odkud se dalo do úkrytu dostat.
"Tady to je, dokážeš vyšplhat nahoru?" zeptám se ho a byla jsem ochotná mu jakkoliv pomoci.

Raději jsem nekomentovala to, že zakopl a dělala jsem, že jsem si toho nevšimla, přestože mi pod maskou zacukají koutky. Nijak neokomentoval mé vyprávění, ani to, že se bojím démonů a přesto jsem jednou z nich. Byla jsem za to celkem ráda, nejspíš by se to špatně vysvětlovalo. Stále jsem na něj čekala na stromě a sledovala jeho zamyšlený výraz, nakonec ale zamručí, že nahoru nevyleze a tak ladně seskočím dolů a vydám se k němu.
"Pomůžu ti," řeknu mu jednoduše, než se postavím na něj a bez dalších slov ho chytím pod pažemi, pomocí levitace se vznesu do vzduchu a postavím ho až na větvi stromu, která vedla do úkrytu. V tomto momentě jsem byla opravdu ráda za svou magii. Kdybych musela použít čistě fyzickou sílu... Nejspíš bych ho tak vysoko nevytáhla. Byl těžký a mnohem větší než já. Až teď, když jsem stála na větvi těsně u něj, si uvědomím, že jsem proti němu opravdu drobounká.

Byla jsem ráda, že neprotestoval proti tomu, abych ho vynesla nahoru, ale v momentě, kdy se ocitneme vedle sebe, sebou cukne a ustoupí dozadu. Povzdechnu si, choval se, jako bych byla netvor, který by mu každou chvíli měl ukousnout halvu... Což asi od démona čekal a Kagerou by to nejspíš udělal, kdybych ho nechala dělat si, co chce. Začne mluvit, ale zasekne se, když si všimne úkrytu a následně se mi omluví. Jen přikývnu a protáhnu se kolem něj dovnitř.
"Můžeš spát támhle," řeknu a rukou ukáži ke kožešině, která ležela na zemi spolu s přikrývkou.
"Hádám, že když tu budu také, moc se nevyspíš," poznamenám tiše a z malé krabice v rohu vytáhnu pár kousků ovoce, které mu podám. Vypadal opravdu hrozně a jeho kruhy pod očima byly opravdu znatelné.
"Nebudu rušit," zamumlám nakonec, než se vydám k východu.

Překvapí mě jeho milá slova, stejně jako jeho úsměv, který sice vypadal unaveně, ale stále mile a roztomile. Sama se usměji pod maskou.
"Není vůbec zač, Zeke. Dobrou noc," řeknu mu nakonec a vydám se k menší kožešině na druhé straně pokoje, na které se smotám do klubíčka. Večer se začalo ochlazovat, ale doufala jsem, že mě má bílá, hustá srst ochrání před zimou. Nechám Zekeho v klidu se najíst, vypadal velmi unaveně a když je konečně v bezpečí, určitě usne tvrdým spánkem. A já ho nehodlala rušit.

K mé smůle si počasí usmyslelo, že se zcela zkazí. Naším směrem se blížila bouřka. Přestože jsem ještě ani nemohla slyšet hromy, v dálce už uvidím blesky, které vždy na chvíli osvětlí celý úkryt.
"Neboj se, Inori, nejde naším směrem," ozve se Kageho hlas. Jen tiše přikývnu, než mi pohled sklouzne na spícího Zekeho. Po chvilce váhání se k němu tiše přesunu a opatrně se na něj natisknu. Hned mi bylo trochu lépe a po chvíli se mi zase podaří usnout.

V blízkosti někoho jiného se mi konečně podařilo usnout, ale pokaždé, co se ozval hrom jsem sebou i ze spánku lehce škubla. Jakmile však Zeke vstane a poodejde na kraj úkrytu, vzbudím se a zmateně se vyhrabu zpod přikrývky. Zadívám se na Zekeho záda a na chvíli se zaposlouchám do deště, který bušil do střechy a do šumu listí ve větru, který nabýval na síle. Měla jsem zavřené oči a snažila se uklidnit, když se však ozve další hrom, poplašeně vyjeknu a schovám se pod přikrývku.
"Kagerou," zamumlám roztřeseným hlasem.
"Jsem tady, Inori. Je to v pořádku, brzy to přejde," zaslechnu konejšivý hlas mého přítele, který mě trochu uklidní, stále jsem se však třásla. Nesnášela jsem bouřky! Chtěla jsem se prostě k někomu schovat a počkat, až to přejde!

Snažila jsem se nevnímat, co se děje okolo a proto mě překvapí, když rytmické bubnování kapek deště přehluší mužský hlas. Lehce sebou trhnu, ale ani se nezmůžu na odpověď. Nechtěla jsem říkat, že nejsem, že mám strach, ale ani jsem mu nemohla lhát, že jsem v pořádku. Naštěstí začne mluvit dál, vykládal mi historku o své matce a jak se přestal bát bouřek. Se zájmem jsem ho poslouchala a odhrnu deku tak, že jsem viděla jeho boty, ale on mi ji brzy z hlavy sundá úplně. Zvednu ji a zadívám se na jeho nataženou ruku a poté na jeho milý výraz, se kterým mi říkal, abych strach nechala projít jako bouři okolo a obojí bude pryč. Zaváhám, ale nakonec se k jeho ruce natáhnu a postavím se na nohy. Když se však ozve další hrom, nalepím se na Zekeho a tiše zakňučím. V jeho blízkosti jsem se však cítila bezpečněji a byla jsem ochotná zkusit to, co říkal. Sednu si kousek od místa, kde předtím seděl on, aby mohl pozorovat bouřku, ale po pár minutách stejně skončím v jeho klíně. A měl pravdu, tak jsem se cítila nejbezpečněji, jen jsem doufala, že mě nevyhodí.

Tiše jsem Zekemu děkovala za to, že mě nevyhodil. A co víc, po chvilce ucítím, jak mě objal kolem pasu a tak se pohodlněji opřu o jeho hrudník a užívám si něčí přítomnost. Po sedmi letech jsem byla v přítomnosti jiného tvora, který vypadal lidsky, hřál a mohla jsem se o něm dozvědět něco nového. Usměji se pod maskou a na chvíli dokonce zapomenu, že se nám nad hlavami žene bouřka. Po chvilce se odvážím zadívat na oblohu a přestože jsem se stále bála, už jsem neměla potřebu se schovat nebo utéct. Ani jsem sebou necukala při každém blesku. Sledovali jsme bouřku bůh-ví jak dlouho, ale pomalu se chýlila ke konci. Na obloze byly stále nějaké mraky, ze kterých spadaly kapky deště, ale už dlouho se neobjevil žádný blesk.
"Děkuji, Zeke... Měl jsi pravdu, bouřky opravdu nejsou tak děsivé," zašeptám vděčně s úsměvem na rtech, ale nechtělo se mi od něj vstávat, proto zůstanu sedět v jeho klíně.

Trochu se leknu, když ucítím jeho ruku ve vlasech, ale nakonec se trošku víc natáhnu k jeho ruce, aniž bych si to plně sama uvědomovala. Rozcuchá mi vlasy a znovu mnou projede vlna radosti. Odpoví mi však, že jsem ten poslední, komu bych měla děkovat. Pootočím masku a zadívám se na něj, než se usměji a znovu se otočím dopředu. Ještě nějakou dobu zůstanu sedět, než se opatrně vyprostím z jeho klína a postavím se na nohy. Zapluji zpátky do úkrytu, kde si vezmu nějaké ovoce a nechám zmizet spodní část své masky, abych se mohla najíst.
"Pořád jsi mi neřekl, co tady děláš... Jestli ses jen ztratil, nebo něco hledáš... Mohla bych tě vyvést z lesa. Přeci jen jsi po třech dnech dobloudil zase na začátek," připomenu mu s úsměvem.

Zavrčí na mě s tím, že ho takové věci nerozhodí, ale nakonec si povzdechne a pustí se do ovoce, které jsem mu předtím dala. Pousměji se a neunikne mi, jak si mě chvíli prohlíží, než odpoví, že by se o tomto světě rád dozvěděl víc. Jen tiše přikývnu a dojím své jídlo, než se nesměle zavrtím a upřu na Zekeho svůj pohled.
"Nechtěl bys... Společnost? Mohli bychom objevovat nová místa společně..." řeknu nesměle a hned na to sklopím pohled. Byl na mě sice chvilkami milý, ale proč by měl se mnou zůstávat? Tak nějak jsem tušila, že odmítne a zůstaneme zase sami. Byl jediný, ke komu jsem byla ochotná přiblížit se, nebála jsem se ho. Chtěla jsem být v jeho přítomnosti, protože jsem se cítila bezpečně. Ale netušila jsem, jak dlouho s ním budu moci zůstat.

Stále jsem se dívala na podlahu a když na mě zavrčí, že nepotřebuje společnost, sklopím hlavu ještě víc a znovu si zacelím masku. Zaštípou mě oči, ale nic neřeknu, jen zůstanu sedět na podlaze. Čekala jsem to, ale stále mi bylo mizerně, když to vyslovil. Chtěla jsem ho poznat, být s ním, ale... Byla jsem jediná kdo o takovou společnost stál. Ostrým tónem mi řekne, že není dobrý člověk a neměla bych se přátelit s každým, jelikož by mi i on stále mohl ublížit.
"Ty malej spratku!" ozve se mi v hlavě rozzuřený Kageho hlas a cítila jsem, jak se dere na povrch, potlačím ho však a jen nepřítomně přikývnu. Vyjde z úkrytu, ale zastaví se na větvi stromu, kde zůstane stát. Po chvilce vezmu větší kus látky, do kterého zabalím nějaké ovoce a zavážu ji tak, aby se pohodlně nesla, než dojdu k Zekemu a balíček mu podám.
"Když půjdeš tímhle směrem za tři hodiny vyjdeš z lesa. Nejbližší město je půl dne cesty také tím směrem," řeknu mu a ukážu na jih.
"Žije tady hodně létajících bestií, takže ti víc nebezpečí hrozí ze vzduchu, než ze země, pamatuj na to, hlavně na otevřeném prostranství," zamumlám poslední radu, než seskočím na zem a vydám se napít k potůčku.

Jindy bych se nejspíš zasmála jeho výrazu, kdy Zeke vypadal nehorázně zmateně a dokonce dostane tik do oka. Ovoce si ode mě nevezme a tak ho položím na zem. Najednou však na mě začne prskat a jeho slova trochu bolela. Raději seskočím na zem a vydám se napít. I on se dostane na zem a zastaví se kus ode mě. Poděkuje mi za nocleh a poznanemá, že doufá, že brzy najdu to, co postrádám. Jen nepřítomně přikývnu, než se otočím a sleduji jeho záda.
"Co když už jsem to našla?" zašeptám s pohledem upřeným na Zekeho, ale brzy mi zmizí mezi stromy. Kolem mě se objeví temná energie a Kage se přede mnou zhmotní. Okamžitě se k němu přitulím a opřu se maskou o tu jeho.
"Jdi za ním," řekne mi a tak překvapeně zamrkám. Na rozdíl ode mě, Kagerovi se opravdu nelíbil, nechtěl jeho společnost, tak proč? Byla jsem jediná, které už teď chyběla jeho společnost, stále jsem měla před očima jeho milý úsměv a v hlavě mi zněla jeho slova o bouřce. Stále jsem cítila to, jak hřál a živě jsem si pamatovala bouřku, kterou jsme sledovali a díky němu jsem se poprvé nebála.
"Nelíbí se mi, ale nechci, aby jsi byla smutná," zavrčí Kagerou poté, co nejspíš vycítí mé zmatení. Na tváři se mi roztáhne vzácný, široký úsměv, který však nemohl vidět. Vypísknu radostí, než Kagera pevně obejmu a rozběhnu se po Zekeho stopách. Nemohl být daleko.

Opět jsem sledovala Zekeho zpovzdálí a snažila se, aby o mě nevěděl, což se mi také nejspíš dařilo. Chtěla jsem jít za ním, mluvit s ním, dozvědět se něco nového, ale... Nevěděla jsem jak. Navíc o mou přítomnost nestál a tak jsem se musela spokojit s tím, že ho sleduji zpovzdálí. Vždy, když sešel z cesty, měla jsem chuť ho zase navést zpátky, ale vypadalo to, že to zatím zvládá sám. Občas se mi ztratil z dohledu, ale stačilo seskočit na zem, vrátit se tam, kde jsem ho viděla naposledy, najít nějakou stopu a pokračovat po ní. Když se tak stane znovu, seskočím na prašnou cestičku, která vedla ven z lesa. Nechápala jsem, jak se mi tady mohl ztratit, ale i tak začnu hledat stopy. Byla jsem do toho tak zabraná, že si ani nevšimnu tří démonů, kteří se ke mně blížili.
"Copak to tady máme?" zaslechnu za sebou mužský hlas a tak se postavím na nohy a pomalu otočím na tři démony, kteří si mě se zájmem prohlíželi. Nervózně přešlápnu na místě a založím si ruce na hrudníku. Sice mé tělo pokrývala srst, ale najednou jsem si až moc dobře uvědomovala, že nemám žádné oblečení.
"Osamocená démonka v lese? Máš štěstí, že jsi narazila na nás.. No tak, pojď blíž nekoušeme," zasměje se jeden z nich a vydá se ke mně. Ucouvnu před ním dozadu a sklopím pohled k zemi.
"Nepřibližujte se prosím, nechci vám ublížit," řeknu jim potichu, ale jen to v nich vyvolá vlnu smíchu. Když se mě však jeden z démonů pokusí chytit, uskočím dozadu pryč z jeho dosahu a rozhlédnu se. Jindy bych utekla, ale stále jsem potřebovala najít Zekeho stopu, abych ho zase našla. Nechtěla jsem, ať se mi ztratí úplně.