Fen'lin & Miriam & Nathaniel

Přinese mi lahodně vonící čaj a tak tiše poděkuji a sleduji, jak zase odběhla do kuchyně. Usměji se, když se vrátí s krabičkou cukru a čaj si trochu osladím, než se z něj napiji. Byl ještě horký, ale to mi nevadil. Shrábne věci na posteli s tím, že se omlouvá, že její přítel je nepořádný. V tu chvíli mi zaskočí čaj, který jsem zrovna pil a tak rychle položím skleničku na stůl a rozkašlu se.
"Přítel?" zeptám se po chvilce kašlání a upřu na ni svůj pohled. Na jednu stranu jsem byl nadšený, že nebyla úplně sama, na druhou stranu jsem její bratr a mé ochranářské instinkty zrovna jely na maximum. Navíc... Kvůli její schopnosti jsem si nemohl být jistý, jestli je s ní kvůli jí samotné, nebo jen kvůli jeho vlastní představě. Nakonec si připomenu, že si mě nepamatuje a že nemám právo jí kecat do života. Povzdechnu si a znovu se napiju čaje, tentokrát jsem si však dával pozor, abych se opět nezačal dusit.
"Jeden by řekl, že když umím ovládat vodu, nezačnu se topit čajem," zamumlám a sklenici opět odložím, než se zadívám na Miriam a trochu zvážním.
"Jak jsi na tom momentálně se svými pronásledovateli?" zeptám se potichu. Potřeboval jsem vědět, jak moc je v bezpečí.

Spokojeně jsem upila z čaje a znovu si jej dala do klína, než jsem ho raději odložila. Ještě že jsem tak udělala! Fen'lin se zrovna napil čaje a v jednu chvíli se rozkašlal až jsem se začala bát že se utopí. Přítel? Vydechl o chvilce kašlání a tak jsem k němu upřela své zvědavé oči. "Ano přítel," zasměji se, přišlo mi to komické ani jsem netušila proč. Představa výrazu od Nathaniela kdybych tohle řekla před nim by byla k nezaplacení. Poté pronese větu které jsem se chtěla zasmát a zároveň mi přišla tak známá. Koutky mi vystřelily do úsměvu ale hned jsem je po chviličce uvědomění stáhla, neměla jsem důvod se tomu smát nebo ano? "A já si kolikrát říkám že jako démon by měly být mé smysly dokonalé a ne tak mizerné jak občas jsou," podotknu a zadívám se někam ke dveřím jako bych někoho každou chvíli očekávala. Když ale opět promluví a jeho hlas zněl vážně, obrátím k němu pohled i pozornost. "Proč to chceš vědět?" zeptám se a zkoumavě si jej prohlédnu. Trochu přimhouřím oči, nemohla jsem mu všechno hned vyžvanit a i když jsem si byla jistá že mi nelže, pořád to pro mě nebyla jistota v tom abych mu naplno věřila.

Musel jsem vypadat opravdu komicky, ale už jen za ten její úsměv to stálo. Nakonec přizná, že i ona si přijde, jako by měla mít mnohem lepší smysly, než má. Pobaveně nad tím zakroutím hlavou, než náš rozhovor opět zvážní, jakmile se na mě podezíravě podívá a zeptá se, proč to chci vědět.
"Abych tě mohl ochránit," odpovím jednoduše a zcela pravdivě, než si povzdechnu. Asi bych to měl trochu rozvést.
"Jsi moje malá sestřička, vždycky jsem tě chtěl chránit, už od té doby, co jsi byla malá... Záleží mi na tobě, i když si na mě nepamatuješ a přes sto let jsme se neviděli," odpovím potichu a zašklebím se, když si uvědomím, na jak dlouho jsem ji ztratil. Najednou však uslyším zvuk, jako by někdo zápasil s klíči a zámkem a přitom tlumeně nadával. Okamžitě vyskočím na nohy a postavím se mezi dveře a Miriam

Konečně jsem se blížil domů. Byly to už snad skoro dva týdny, co jsem se viděl s Miriam. Dnes ráno jsem přijel do města, dopoledne se zastavil doma, ale nebyla tam a tak jsem se jen rychle převlékl a znovu musel odejít. Teď jsem ale konečně měl všechno hotové. Skončil jsem s prací, už nebudu dělat nájemného vraha, ale místo toho se můžu dívce, která je pro mě vším. Zeširoka se usměji a přidám do kroku, ve stejném momentě ale zasyčím a vzpomenu si, že se má zranění ještě zcela nezahojila. No jo... Nešlo to zcela podle plánu. Konečně dokulhám ke dveřím a začnu tiše nadávat, když zjistím, že jsem ztratil klíče... Povzdechnu si a místo toho vytáhnu šperhák, se kterým jsem si velmi dobře rozuměl a tak nebylo divu, že jsem měl dveře po pár vteřinách odemčené a mohl jsem je otevřít.
"Jsem-" nedokončím větu, když můj pohled spočine na vysokém mladíkovy s bílými vlasy a blonďaté, roztomilé dívce s modrýma očima. Párkrát zamrkám, než ustoupím zpátky do chodby a ušklíbnu se.
"Pardon, špatné dveře," zamumlám, než dveře za sebou zavřu a povzdechnu si. Podívám se na číslo dveří, které... Bylo naše?! Ve vteřině dveře opět rozrazím a rudýma očima probodnu ty dva.
"Co děláte u mě doma?!" zavrčím naštvaně a na mých rukou se objeví drápy.
"Kde je moje Miriam?!" zavrčím hned na to a přikrčím se, jako bych na ně chtěl zaútočit.

Seděla jsem doslova zabořená v křesle a čím déle neodpovídal tím výrazněji jsem se o něj opírala skoro jako bych si přála aby mě ta prapodivná látka vcucla a včas zachránila celou tuhle divně směřující konverzaci. Nechtěla jsem na něj být nepříjemná ale zároveň jsem doufala že mu dojde že takovéto věci jenom tak někomu na potkání neříkám. Co kdyby byl nakonec nějaký špeh od Mephistophela? Jenže to by se mě pokusil chytit nebo alespoň dostat do bezvědomí. Jenže... to mohl i potom co si získá mou důvěru. Že by démoni uměli měnit taktiky? Jenže to já uměla taky a proto jsem na něj překvapeně vyvalila oči když pronesl že mě chce ochránit. Chtěla jsem mu odpovědět ale promluvil a já byla ráda že to rozvedl aby to nevyznělo tak hloupě, jak mi to z úst cizího člověka znělo. Jenže... on nebyl cizí, nebo ano? Opět se ve mě vzedmuly všechny ty zvláštní protichůdné pocity a tak jsem párkrát zamrkala a zamyšleně sklopila pohled k zemi. Znovu jsem se natáhla pro čaj a na chvíli zavřela oči. "Promiň, jen si nejsem jistá jestli ti mohu věřit a obávám se že to nějakou chvíli ještě potrvá," vydechnu s rozpačitým úsměvem a ohlédnu se na Fen'lina. "nechci být nezdvořilá, ale pokud mluvíš pravdu, pak moje protichůdné pocity budeš respektovat," vydechnu jistě a olíznu si rty od čaje.
Ten jsem znovu odložila na stůl a zrovna v tu samou chvíli zaslechnu kroky na chodbě, cinkání klíčů a zámek. Doslova jsem ztuhla když do výklenku vešel Nathaniel a překvapeně jsem na něj zůstala hledět. Chtěla jsem něco říci, ale v tom byl Fen'lin už na nohách někde přede mnou. Už už jsem se nadechovala, ale místo pozdravu a přivítání zacouval zpátky s tím že si spletl dveře. "C-co??" vydechnu a na nic víc se nezmůžu. Okamžitě vyskočím na nohy a chtěla jsem se vydat za ním ke dveřím a zalarmovat ho o tom co se zatraceně děje a co to do něj vůbec vjelo. Sotva jsem však udělala krok blíže k Fen'linovi a dveřím, už se ty vchodové rozrazily a byl zase před námi. Jeho rudé oči nás doslova probodly až jsem se trochu lekla a donutilo mě to ustoupit dozadu, zatímco zavrčel větu kterou jsem nechápala. Chtěla jsem se ho zeptat, uklidnit ho co blbne a tak jsem přistoupila o krok dopředu, ale to už zavrčel větu, kterou mi doslova smetl úsměv ze tváře. "Co blbneš?" nechápavě ho sjedu pohledem a zamračím se. Teď jsem se o jeho zdravý rozum opravdu bála. Pohyb jeho těla mě ale vyděsil když se přikrčil a na rukou se mu objevily drápy. "Nate?!" vydechnu rázně s nejistotou v hlase a přiložím si ruku k ústům. Měla jsem radost že ho vidím, že je v pořádku ale teď mě trochu děsil.

To, co říkala dávalo smysl a já ji hodlal respektovat. Nemohla mi hned věřit, ale já ji hodlal dokázat, že jej bezpečí je pro mě to hlavní a že ji nezradím. Teď jsem měl však jiné starosti a to osobu, která stála za dveřmi. Do dveří vejde mladík, podívá se na nás a poté se omluví a odejde. Nechápavě zamrkám a nakrčím nos, jasně jsem z něj cítil zápach krve, to není normální. O vteřinku později se dveře znovu rozrazí a objeví se v nich ten stejný muž, tentokrát však vypadal jinak a ne zrovna lidsky. Oči mu rudě žhnuly a byly o to výraznější, protože zbytek jeho očí byl černý. Neunikly mi drápy na jeho rukou. Naznačím Miriam, ať zůstane za mnou a také se přikrčím. Na vteřinku se zarazím, když na něj Miriam začne mluvit a dokonce ho osloví. Zná ho? Tak proč takto reaguje? Něco mi na tom nesedí. Na rukou se mi objeví dlouhé drápy a z hrdla se mi vydere hrozivé zavrčení. Vypadal nebezpečně a tipoval jsem, že to bude upír, ale... Ne asi jen tak obyčejný. Navíc ten fakt, že je celý od krve vůbec nepomáhal. Jestli se ještě přiblíží, půjdu mu po krku.

Sledoval jsem ty dva, bylo jasné, že bělovlasý muž není člověk a z jeho postoje jsem usoudil, že to ani nebude jeho první boj. Hlavou mi létaly myšlenky na Miriam a začínal jsem panikařit. Blonďatá dívka na mě upírala lehce vyděšený pohled a zeptala se, co blbnu. Nakonec mě ještě osloví. Probodnu ji pohledem a až teď si ji pořádně prohlédnu. Byla nádherná. Měla nádherné modré oči, dlouhé blond vlasy a doslova perfektní obličej. Byla nádherná a nehorázně roztomilá. Párkrát zamrkám, něco mi na ní přišlo povědomé, ale netušil jsem co. Nadechnu se a ucítím nádherný pach krve, ale i ty dva. Toho chlápka jsem nedokázal nikam zařadit, ale ona... Ona voněla přesně jako moje Miriam. Co když jí něco udělala?! Hlasitě zavrčím a vrhnu se proti nim, zapomínaje na hlubokou ránu na stehně a bolavá žebra.

Doslova jsem zkoprněla na místě a přísahala bych že jsem přestala i dýchat. Situace se hodně rychle zvrtla a místo odpovědi jsem se od Nathaniela dočkala jenom zlostného zavrčení. Až teď když jsem tam stála a propalovala ho vyděšenýma očima jsem si mohla povšimnout jak hrozně vypadá. Měl příšerné kruhy pod očima, byl celý od krve, měl rozcuchané vlasy a vypadal zraněně. *Proboha Nate? Co se ti to stalo? Co jsi dělal? Jsi v pořádku? Tak ráda tě vidím! Miluji tě! Tak moc jsi mi chyběl. Kde jsi doprdele byl? Víš jak jsem se bála? Už nikam neodcházej!* tolik myšlenek se mi vystřídalo v hlavě během té chvilky co jsem ho vyděšeně a zároveň zmateně pozorovala. Nevypadne ze mě ale ani hláska. Do očí se mi vehnalo hned několik slz a tak jsem párkrát zamrkala abych je zahnala. Nate na nic nečekal a s hlasitým zavrčením vyběhl k nám. Nebýt démonkou tak jeho rychlost ani nepostřehnu. I Fen'lin se stavěl do bojové pozice a tak jsem mezi ně doslova vběhla se slzami v očích a postavila se Nathanielovi do cesty přímo před fen'lina. "Prosím Nate přestaň, děsíš mě! Já jsem t-' doslova vyjeknu tak hlasitě až by to jednomu trhalo uši a hlas se mi na konci věty dost nepříjemně a skřiplavě zlomí když si v té rychlosti podvrtnu kotník a ucítím jak volným pádem letím k zemi. *Vždyť jsem tady*, dokončím větu v myšlenkách a pevně stisknu víčka k sobě.

Upír se po mně vrhne plnou rychlostí, než však stačím zareagovat, Miriam se objeví přede mnou, postaví se upírovi do cesty a hlasitě vyjekne, ale větu ani nedokončí.
"Miriam! vyjeknu, když začne padat k zemi a okamžitě se k ní vrhnu, abych jí chytil a zároveň si dávám pozor, abych ji nezranil svými drápy. Nejspíš ho vážně znala, ale vypadalo to, jako že on ji ne. Ironie, tak to je i mezi námi. Volnou rukou se po muži oženu a odhodím ho stranou.
"Mir, jsi v pořádku?" zeptám se jí starostlivě, posadím ji na zem a okamžitě se otočím k upírovi, který stál u zdi, držel se za břicho, ale už nevypadal tak agresivně, spíše zmateně.

Blonďatý andílek se mi postaví do cesty a hlasitě vyjekne, až mě z toho zabolí uši. Bělovlasý muž vykřikne její jméno a zachytí ji, byl jsem už u nich, když však zaslechnu to jméno, ztuhnu na místě a než se naději, letím vzduchem a prudce narazím do zdi. Ten chlap definitivně není člověk. Zasyčím bolestí, když se místností ozve křupnutí mých už tak dost bolavých žeber a přiložím si ruku na břicho, po kterém se mi táhly tři dlouhé škrábance od drápů muže, který mě odhodil. Vážně jsem měl jít lovit, jsem teď k ničemu. Stvůra ale kupodivu zůstávala klidná.
"Miriam?" vydechnu a zmateně se na ni podívám a hned na jejího společníka. Teď už mi alespoň dávalo smysl, proč tady je a proč voní stejně jako Miriam a má i její hlas...
"Kdo to sakra je?" vyprsknu naštvaně a propálím ho pohledem.
"A proč zase vypadáš jinak?! Přísahám, že když jsem odcházel, byla jsi růžovovlasá, mladá dívka s hnědýma očima a teď je z tebe blonďatý andílek s modrýma očima!" řeknu nevěřícně a poté hlasitě zamručím.
"To se mi před očima budeš měnit pořád?" zeptám se zoufala a zcela nechápavě. Navíc... Kdo je ten chlap a co dělá u nás doma?

Čekala jsem náraz, dopad, cokoli ale rozhodně jsem nečekala že mě někdo z těch dvou chytí a dle všeho to nebyly Nathanielovi ruce. Zaslechla jsem ránu, prudký poryv větru který se kolem mě prohnal a už jsem seděla na zemi. Kromě kotníku mě nic nebolelo. Stále jsem křečovitě svírala víčka k sobě a až po chvilce co jsem zaslechla Fen'linův hlas a bolestné zavytí od Nathaniela je konečně otevřu. Ohlédla jsem se po místnosti abych se vzpamatovala o situaci. Opatrně kouknu na Nathaniela, držel se za žebra a opíral o zeď na druhé straně místnosti. Poté ale vysvětlí jak se situace má a když vysloví poslední větu, doslova mě bodne u srdce a hlasitě se rozbrečím. "Ale já to nechci! Nikdy jsem nechtěla, nechci, nebudu, ne... nechci!" ani jsem si neuvědomila kolikrát jsem se opakovala a rychle jsem si stírala tekoucí slzy z tváří, očí a cítila jsem jak mi tečou dokonce i po rukách. Po obličeji jsem si rozmazala řasenku a přísahala bych že ji mám úplně všude, jenže to mi teď bylo jedno. Ještě jsem se neprobrala z prvotního šoku a už jsem vyskočila na nohy. I přestože jsem bolestně zasyčela a bodlo mě v celém kotníku jsem k němu kulhavě přiběhla a i přes jeho žebra, což jsem si ani neuvědomila, jsem ho objala tak pevně, že jsem myslela že ho rozmačkám. "Nesnáším tě, tak moc tě nesnáším," vykoktám ze sebe i přesto že jsem ho tak neskutečně milovala a sevřu jeho tričko v rukou které křečovitě stisknu a v nervech si doslova prokousnu ret. Úplně jsem pozapomněla na Fen'lina který stál opodál a až teď i uvědomím že se mě ptal jestli jsem v pořádku.

Stál jsem v místnosti jako opařený a sledoval jsem, co se děje. Upír, tedy Nate, jak jsem postřehl, vypadal naštvaně a nelíbila se mu moje přítomnost, jeho poslední slova však Miriam rozbrečí a když se postaví, probleskne mi hlavou myšlenka, že uteče. Místo toho ale dojde k tomu upírovi a obejmu ho. Párkrát zamrkám, tohle bude nejspíš ten její přítel, o kterém mluvila. Podívám se na ty dva a rozhodnu se dát jim trochu prostoru. Už teď jsem si připadal, jako páté kolo u vozu. I přesto, že se mi nechtělo odcházet ani na chvilku, povzdechnu si a vydám se ke dveřím.
"Budu na chodbě, myslím, že máte o čem mluvit," zašeptám, ale vím, že mě minimálně ten upír se svými smysly slyšel. Potichu za sebou zavřu dveře, nechám své drápy zmizet a posadím se na chodbu opřený zády o stěnu.

Okamžitě svých slov začnu litovat, jakmile se můj blonďatý andílek rozpláče a provinile se podívám na zem. Jakmile si však všimnu, že vstala ze země, vzhlédnu a sleduji, jak ke mně jde. Co nečekám je, že mě pevně sevře v objetí a kousnu se do jazyka, abych nezaúpěl bolestí. Místo toho se jen zašklebím a sám ji objemu. Její bělovlasý společník se vydá ke dveřím, s tím, že bude na chodbě a tak usoudím, že zatím hrozba není. Byl jsem rád, že nás nechal o samotě, ale pořád mi vrtalo hlavou, kdo to je. Začnu Mir hladit po zádech a když vykoktá, že mě nesnáší, ušklíbnu se.
"Taky tě miluji, ale mohla bys mě prosím alespoň trochu pustit? Celkem to bolí," zašeptám jí do vlasů, než jí jednou rukou nadzvednu hlavu, abych jí viděl do očí a ihned se v nich ztratím.
"Promiň, nemyslel jsem to tak, jen... Mě to mírně vykolejilo... Myslel jsem, že se ti něco stalo a kvůli tomu mi to moc nemyslelo," řeknu omluvně a přenesu veškerou váhu na nezraněnou nohu.

Všechno kolem jsem vnímala tak napůl. Chvíli jsem si připadala jako malé dítě. Ani jsem si nevšila že Fen'lin odešel z místnosti, co mě probralo do reality byl až Natův hlas. Pronesl že mě taky miluje a poprosil mě abych ho alespoň trochu pustila, že ho to bolí." omluvně ho ihned pustím a svůj stisk uvolním. Po bradě mi stékla kapička krve a zastavila se až o podlahu, jenže mě to bylo jedno. Dívala jsem se do jeho očí a provinile jsem popotáhla. "Omlouvám se, jen... byl jsi tak dlouho pryč, už jsem nevěřila že se vrátíš," vydechnu a zabodnu oči do země. Hned poté se mi ale omluví že to tak nemyslel. "Ne, máš pravdu. Nenávidím se za to, moc mě to mrzí," odpovím a až teď ucítím jak mě bolavý ret vlastně štípe. "A jak to proboha vypadáš?! Nate!" vykřiknu a sjedu ho vystrašeným pohledem, jeden by přísahal že jsem začala jančit.

Okamžitě mě pustí a já se zhluboka nadechnu, což způsobí hned dvě věci. Zaúpím bolestí a chvilku mi přijde, že mám hrudník v jednom ohni, což je asi taky jediný důvod, proč jsem se na Mir nevrhl. Ve vzduchu se vznášela sladká vůně její krve, která je stékala od rtu po bradě a ukápla na zem. Z krku se mi vydere hladové zavrčení a oči mi opět zrudnou. Stvůra ve mně se vzpouzela, chtěla se dostat ven ke krvi a jediný důvod, proč se tak nestalo bylo, že jsem v náručí držel ženu, kterou miluji a neunesl bych, kdybych jí ublížil. Místo mé žízně se začnu soustředit na její hlas, omlouvala se mi. Zamračím se, znamená to, že...
"Já bych se měl omlouvat, že jsem byl tak dlouho pryč... Ten muž... Byl to..." zamumlám provinile a upřu na ni smutný pohled. Že by si už našla někoho jiného? Při té myšlence mě bodne u srdce a dokonce i stvůra se stáhne a dá mi chvilku klidu.
"Ne... Neomlouvej se za svou schopnost, nemůžeš za to, ale i tak by mě zajímalo, proč tě zase vidím jinak... Už potřetí," zamumlám zamyšleně a lehce sebou cuknu, když vykřikne, jak to proboha podívám. Podívám se na své špinavé, potrhané, zakrvácené oblečení a zašklebím se.
"Upír sem, démon tam..." odpovím a začnu se smát, hned co se však zasměji, bodne mě v hrudníku a zasyčím bolestí.
"Nehojí se to, protože jsem spěchal domů a nešel lovit," vysvětlím s lehce provinilým úsměvem a poškrábu se ve vlasech.

Snažila jsem se uklidnit ale nešlo to tak zlehka jak bych chtěla. Měla jsem o něj strach a už jsem nechtěla zažít ten pocit že mi může umřít, někde vykrvácet nebo pojít na debilní vlkodlačí kousnutí. Ten strach mě užíral za živa, svíral mi srdce a zamezoval v hlubokém nádechu a tak se mi do plic nedostával potřebný vzduch. Jenže na rozdíl od něj jsem nebyla zraněná ani jsem nekrvácela. "Proč jsi se nenakrmil?! Chceš umřít? Nemluvili jsme už o tomhle tehdy?" zaječím a nedivila bych se ani kdyby mě šlo slyšet až na chodbu. To už ale začne o tom že by se měl omlouvat on a potom se zeptá na muže který tu před chvílí byl. Jeho oči byly rudé a dívaly se na mě tak nějak zvláštně. Měl hlad a moje blízkost, krev stékající mi po rtu... mu musela přitěžovat na celém jeho sebeovládání. Chvíli jsem nechápala co tím chtěl říci, ale po chviličce hlubokého ticha mi to docvaklo. "N-ne, to n-ne, potkala jsem ho teprve před chvílí, tvrdí že je to můj bratr," vydechnu rychle a naléhavě abych ho ujistila o tom že s ním nic nemám a ani mít nebudu. Poté začne mluvit o tom že zase vypadám jinak a vůbec mě neuklidní tím co vydechne nakonec. "Vyřešíme to potom, první se musíš najíst! Nebudu riskovat že umřeš... protože jestli ano, přísahám že tě zabiju podruhé," zavrčím na něj a nepřestanu se mračit. Znovu se mu ale vrhnu kolem krku ale tentokrát ho nemačkám.

Znovu na mě začne ječet a tentokrát bych přísahal, že mi to urvalo uši. Zašklebím se, ale hned mě zklidní, když mě ujistí, že s tím mužem nic nemá. Ale co je to o tom bratrovi? Musím si na něj dávat pozor, očividně je to démon a možná ji chce oblafnout. Tiše zavrčím a v tomu ucítím, že stvůra začala opět řádit a domáhat se kontroly a sladké krve. Zavřu oči a přestanu okamžitě dýchat. Miriam ani netuší, jak moc mě její krev láká. Její hlas, když mi říkala, že se musím najíst, jsem slyšel jakoby z dálky. Nezřetelně. Než ji stačím zastavit, vrhne se mi kolem krku. Chytím ji za boky a netuším, jestli ji chci odstrčit, nebo přitáhnout blíž. K mé hrůze zjistím, že mám na rukou drápy, ale už nebylo v mých silách s tím něco udělat. Jediné za co jsem mohl děkovat bylo, že jsem ji držel jemně. Přitáhnu si jí blíž k sobě a lehce skloním hlavu. Byl to zvláštní pocit, neztratil jsem úplně kontrolu, věděl jsem, co dělám a zároveň jsem to nebyl já. Byla to stvůra, ovládaná žízní, ale já ji držel na uzdě, aby Miriam neublížila. Vteřinu na to jsem však s hrůzou sledoval, jak se stvůra zakousla do jejího krku a začala pít její krev. Přitáhl jsem si ji k sobě blíž a pevně držel, zatímco hltal její krev. Po pár vteřinách ji však od sebe odstrčím a natisknu se co nejvíc na stěnu.
"J-Já... O-omlouvám se," vykoktám a vyděšeně se na Miriam podívám.

Nemohla jsem si pomoci, chtěla jsem u něj být blízko a postavila jsem tenhle fakt i nad to, jak moc špatně na tom byl se sebeovládáním, což byla chyba. Chyběl mi a všechno ostatní mi bylo prostě jedno. Cítila jsem jak mě chytil za boky a přitáhl si mě blíže. V jednu chvíli to byl stále můj Nathaniel a v té druhé to byla má stvůra, která se mi zakousla do krku. Překvapeně syknu bolestí a na malý moment se mi při tom neznámém pocitu v blízkosti krku udělá slabo, div na něj na chvíli nepřenesu všechnu váhu. Jeho stisk zesílil a já na chvíli zpanikařila, nevydala jsem ale ani hlásku. Zvláštní na to jak jsem před chvíli dokázala ječet. Nevěděla jsem jak se mám z jeho sevření dostat ale v druhé chvilce mě od sebe prudce odstrčil a natiskl se na stěnu. Párkrát zamrkám a udělám pár kroků dozadu když zaslechnu jeho hlas - omlouval se mi. Pomalu k němu zvednu unavené oči a prohlédnu si ho. Stav v jakém byl mě vyděsil a tak moc jsem mu chtěla pomoct, tak zatraceně moc. Jeho oči byly celé černé, panenky splývaly s bělmem které se zcela vytratilo. Bylo to... jako bych hleděla do té nejhlubší temnoty a přesto mi připadala krásná. Protože byla jeho a on byl můj. Věděla jsem že jestli tady zůstanu budu riskovat, ale myšlenka na to že ho opustím mě bodala u srdce. "Nate," řeknu váhavě. Pokud si bude přát abych utekla, udělala bych to? Ano pro něj ano. Bylo překvapivé že se v tomto stavu ovládal, ale na jak dlouho? Mohla jsem děkovat bohům za to že mě neroztrhal tak jako to dělal u většiny kořisti. Budu se mu potom muset omluvit, za to čemu jsem ho vystavila a čemu ho vlastně vystavuji.

Zády se opřu o stěnu a svezu se po ní do sedu. V ústech jsem cítil sladkou chuť její krve, která byla snad tou nejlepší, kterou jsem kdy měl. Chtěl jsem víc, mnohem víc, ale tím bych jí ublížil. Začnu se třást, tolik jsem chtěl vyšvihnout se na nohy a nakrmit se, ale nemohl jsem. Ublížil bych jí. Místo toho, abych se po ní vrhl, přitáhnu si nohy blíže k tělu a opřu si hlavu o kolena. Cítil jsem, že se mi zranění začala trochu hojit, ale pořád to nebylo dost. Byl jsem žíznivý a na kraji svého sebeovládání. Tiše zakňučím, než zvednu hlavu a prosebně se podívám na Miriam.
"Krev... V lednici..." zaúpím prosebně a ještě více se natisknu na stěnu, u které jsem seděl. Chtěl jsem se zhluboka nadechnout, abych se uklidnil, ale nejspíš bych to tím ještě zhoršil. Nechtěl jsem jí ublížit, nemohl jsem. Nepřežil bych to. Byla pro mě vším a já se nenáviděl víc, než kdykoliv předtím. Nenávidím to, čím jsem se stal. Pevně sevřu víčka, přestával jsem vnímat a obklopovala mě tma. Ztrácel jsem kontrolu, ale byl bych mnohem radši, kdybych jak já, tak i stvůra ztratili vědomí. Raději bych byl v bezvědomí, než abych jí znovu ublížil.

Bolelo mě když jsem ho viděla v takovém stavu v jakém byl, chvíli jsem opravdu netušila co mám udělat. Rána na krku mě pálila a chvíli bych přísahala že se mi udělalo špatně. Rychle jsem se vzpamatovala a když se svezl podél stěny a schoval hlavu do klína, váhavě jsem udělala krok k němu. Jenže za chvíli se na mě podíval s prosbou o krev v lednici... Okamžitě se rozběhnu do kuchyně a rozrazím ledničku ve které se začnu prohrabovat. Bylo tam dost věcí od posledního nákupu a jak jsem spěchala, shodila jsem některé věci co tam byly. Po chvilce mě do očí praští lahvička s rudou tekutinou a tak ji chňapnu do ruky a rozběhnu se k Nathanielovi. Byla jsem roztřesená a nervózní, ruce se mi tak neskutečně třásly když jsem se ji snažila otevřít. Svůj pokus nakonec vzdám a lahvičku k němu skutálím po zemi. Znovu se mi do očí vehnalo pár slz a na malou chviličku se obejmu oběma rukama. "Promiň, t-tak moc se o-omlouvám," vydechnu roztřeseným hlasem a na patě se otočím a rozeběhnu se z místnosti pryč. Ničilo mě že ho tak vidím. Nechala jsem Nathaniela být a rozrazila vchodové dveře. Roztřeseně jsem vyletěla ze dveří které se za mnou zabouchly. Nevšimla jsem si ani Fen'lina který seděl za dveřmi u zdi. Vyběhla jsem ke schodům a doslova je seskočila a mířila o několik pater níže, až jsem se dostala ven. Bylo mi jedno že mám na sobě ponožky a že venku panuje nepříznivé počasí které nic z toho neulehčovalo. V ponožkách jsem vyběhla na ulici a utíkala od hotelu co nejdál. Cítila jsem jak mě do mě prostupuje vlastní magie a mé oči se v záplavu emocí změnily. Svět kolem mi o něco potemněl a na hlavě mi vyrašily dva zlaté růžky. Cítila jsem jak se mi na rukou objevily drápy a mé předloktí začala pokrývat část démonické kůže. Úlekem že se tady proměním jsem zaběhla do jedné z temných uliček kde jsem se snažila vzít přeměnu pod svou kontrolu. Slyšela jsem hlasy kolemjdoucích a děsila jsem se jenom toho že zabočí mým směrem. Byly dost hlasité a přibližovaly se... Okamžitě se přikrčím za jednu z popelnic kterou jsem zahlédla a dřepnu si tam. Rukou si zacpu pusu abych nevydala ani hlásek když se zpoza rohu vynoří parta několika lidí. A i přesto že lehce kvíknu když mi na nohách vyrazí bodce, jsem byla ráda že se z nich jenom jeden zvědavě otočil ale nerozhodl se jít blíž. Natlačím se na stěnu tak silně jak jsem jenom mohla a v duchu jsem prosila všechny bohy o odpuštění.

Třásl jsme se u stěny a ani jsem se neodvažoval otevřít oči. Víčka jsem měl pevně zavřená a zoufale jsem bojoval o kontrolu. částečně se proberu až když se mi něco přikutálí k noze. Roztřesenýma rukama vezmu láhev do ruky a zaryji drápy do víčka, které po chvilce otevřu. Začnu žíznivě pít a brzy vyprázdním obsah láhve. Bylo mi hned lépe. Povzdechnu si a posbírám se ze země. Zaslechnu křupnutí a zašklebím se, vypadá to, že se mi zlomené žebro vrátilo na své místo. Krapet se protáhnu a rozhlédnu po místnosti, byl jsem tady sám. Miriam? Kde je? Vyděsil jsem ji tolik? Co když si uvědomila, jak jsem nebezpečný a už se mnou nechce mít nic společného? Bodne mě u srdce a v panice se rozběhnu ke dveřím, kam mířil i její pach. Nakonec se však zastavím a opřu hlavu o dveře. Takhle jít ven není dobrý nápad. Se zavrčením se rozběhnu k otevřené ledničce, pod kterou bylo rozházené nějaké jídlo a vylité mléko. Nevšímám si toho bince a místo toho vytáhnu další láhev s krví, kterou okamžitě vyprázdním, než se opět rozběhnu ke dveřím. Vůbec se mi nelíbilo, že jí ten muž, její údajný bratr, sledoval. Musím je co nejrychleji najít. Rozběhnu se po chodbě po jejich pachu a doufám, že se nedostali daleko.

Seděl jsem na chodbě, pohlcen vlastními myšlenkami na události a snažil se přesvědčit sám sebe, že není dobrý nápad vlítnout zpátky do pokoje, přestože mi moje instinkty říkaly, abych tam vtrhl a ochránit svou sestru před krvežíznivým, nebezpečným upírem, který nebyl normální. Ty jeho oči, drápy... Věděl jsem, že je nebezpečný a přesto jsem ji tam nechal, doufám že je v pořádku... Doma se na něj budu muset zeptat Ireth. Tiše si povzdechnu a málem vyletím z kůže, když se z pokoje vyřítí Miriam a rozběhne se pryč. Dveře se za ní hlasitě zabouchnout a já zůstanu ještě chvíli zaraženě sedět, než se vyšvihnu na nohy a rozběhnu se za ní.
"Miriam!" zavolám na ni, ale nevypadalo to, že by mě slyšela. Vyběhne z hotelu a já za ní, zatočím tak prudce, že mi podklouznou nohy a na chvíli skončím na všech čtyřech, hned se však narovnám a rozhlédnu se okolo. Vidět jsem, jak Mir zaběhla do jedné z vedlejších uliček a tak se rozběhnu za ní. Cítil jsem ve vzduchu démonickou energii a lehce znervózním, pak si však uvědomím, že je to její. Opodál bylo pár lidí, ale naštěstí si hleděli svého.
"Miriam," vydechnu úlevně, když ji najdu skrčenou v rohu v její démonické podobě.
"Co se stalo?" zeptám se tiše starostlivým tónem a dřepnu si, abych byl stejně vysoký jako ona.

*Nechala jsem ho tam, snad bude v pořádku! Proč jsem utekla? Opravdu bude v pořádku?* Jedna myšlenka za druhou a já se nemohla vůbec uklidnit. Přemýšlela jsem nad Nathanielem a i když jsem schovávala hlavu do dlaní, pořád jsem ho viděla krčit se u zdi a neskutečně třást. *Akorát jsem to zhoršila, teď se bude nenávidět ještě víc a bude si přát zemřít! Bude mě chtít opustit za mou hloupost, že ano?* Ty myšlenky stále nepřestávaly a já se roztřásla ještě víc. *Já nechci aby mě opustil, nemůže mi to udělat, tak moc ho miluju a teď se tak moc bojím!* a znovu. Byla jsem ráda že skupinka mladých šla jiným směrem a já se tak vyhnula případnému nebezpečí, co jsem ale přeslechla byly kroky Fen'lina, který se přibližoval. Hlas muže prořízne to ticho jako nejostřejší šíp a leknutím proti němu vyrazím pěstí. Vůbec jsem ho tu nečekala, ani jsem si nevšimla že za mnou běží a teď když stál přede mnou bylo pozdě. Tiše jsem zaklela a sledovala jak se má pěst blíží k jeho obličeji.

Trpělivě jsem čekal, měl jsem času dost a podle toho, v jakém stavu Miriam byla, jsem na ni rozhodně nechtěl tlačit. Ale ať už jsem čekal cokoliv, to, že na mě zaútočí nebylo jednou z těch věcí. Nestačil jsem ani zareagovat a už jsem dostal pěstí do tváře. V lidské podobě jsem byl ve značné nevýhodě, pomalejší, slabší. A succuby nebyly ani přinejmenším slabé. Překulím se na záda a rozplácnu se na zemi, na vteřinku se mi zatmí před očima, ale pak párkrát zamrkám a podívám se na černou oblohu. Tiše zamručím, než se ušklíbnu a položím si ruku na bolavou tvář.
"To... Nebylo nutné," řeknu pobaveně, bez jediného náznaku toho, že bych se zlobil. Pomaličku se posadím a pousměji se, když mi pohled sklouzne na Miriam. Skoro vůbec se za to století nezměnila, jen vyrostla a vypadala děsivěji, než dřív.
"Ale, ale, kohopak to tu máme?" ozve se a ze tmy vystoupí hned několik postav. Ihned z nich dostanu špatný pocit a podle toho, s jakým klidem brali Miriam v démonické podobě, jsem věděl, že tohle lidé nejsou.

Doširoka otevřu oči když si uvědomím že to byl Fen'lin ale nestačím už včas zareagovat a dám mu pěstí přímo do obličeje až skončí na zemi kde chvíli zůstal ležet. "Panebože!" vyjeknu a když se vzpamatuji konečně k němu přiskočím, to už se ale zvedal do sedu a poznamenal že to nebylo nutné, proto se zase zastavím a udělám od něj krok zpět. Chvíli jsem zapomněla že je démon jak mi to předtím přiznal, ale bylo tomu tak? Děkovala jsem jenom tomu že nejsem ve své plné démonické podobě a moje síla tak byla dost omezená, nechtěla bych mu zlomit nos. "Promiň, lekla jsem se," vydechnu už klidněji ale stále jsem se lehce třásla a po chviličce to bylo i díky tomu jak mi sníh v ulici roztál pod nohama a látka na nohách mi nasákla ledovou vodou. Že já si nevzala boty a možná to bylo dobře když jsem se podívala na bodce na svých nohou. Už jsem byla o něco klidnější a chtěla jsem se začít soustředit na svou podobu a nechat mé démonické části zmizet ale to už jsem zaslechla hlasy od východu z uličky a zamrazí mě když se před námi vynoří hned několik postav. Temnýma očima si je prohlédnu a od klidu který z nich sálal mi dojde že to nejsou lidé. Okamžitě si zakryji pusu rukou a uskočím dozadu. *Snad je nepřilákala moje magie!* Doufala jsem že nejsou od mého otce, díky tomu že jsem se dlouhá léta nevracela do původní podoby ztratil všechny stopy a nedokázal mě najít. *Prosím ať jsou to jenom náhodní kolemjdoucí co jsou blbou shodou hladoví nadpřirození. * Vážně jsem si tohle přála?