Fen'lin & Miriam & Nathaniel

Okamžitě jsem si démona prohlédla a potom se zamračila. Byl stejně ochranářský jako vždycky, jenže teď už jsem se o sebe dokázala postarat, avšak jsem zůstala mlčet a nic neříkala, akorát ho objala, než jsem ho nakonec pustila a vyskočila na nohy. Ihned se otočím na Nateho a povzdechnu si, než si prohrábnu vlasy a uculím se.
"Pamatuji si ho, pamatuji si všechno. Sice ne tak v lidské jako v démoní podobě, ale na tu jsem přeci byla v podsvěté zvyklá," odpovím a povzdechnu si, než se zadívám na Fen'lina a pomůžu mu na nohy. Hodlala jsem ho dostrkat do obýváku aby si lehl na gauč, nějakou dobuá tady zůstane abych se o něj mohla postara, ale to jsem mu zatím neřekla.
"Omlouvám se Fenny, měl jsi pravdu, za ztrátu vzpomínek mohla Violetta, tak moc tě nenáviděla, až mi vzala všechno, co mi po tobě zůstalo," řeknu vážně a dolezu do kuchyně, kde napustím vodu a podám ji mému bratrovi.

Koutkem oka jsem sleodvala Nateho jak uklízí ten nepořádek tady a povzdechnu si. Chtěla jsem mu chvíli pomoci, ale když jsem si všimla jak krásně mu to jde, nechala jsem ho v tom jen... "Nate, myslím že dole ve skladu by měly být náhradní okna, bývalý majitel říkal že nějaká objednával, nekoukl by ses po nich prosím?" zeptám se a zadívám se na rozbité okno. Nehodlala jsem tady mrznout a měnit pokoj se mi nechtěl, přestože nám hotel teď patřil. Hned jak upír přikývne a zmizí za dveřmi, otočím se na bratra a prohlédnu si ho prve vážným pohledem, než si povzdechnu a dojdu si pro skleničku vody, než se posadím naproti něj na křeslo.
"Dříve než ti to řeknu, chci aby jsi věděl že tohle je má pomsta a vyřeším si ji sama, nechci aby jsi se do toho pletl, jistě prostor mluvit s matkou ti dám ale postarám se o ni sama," řeknu a dám mu dost jasně najevo, že to mylsím vážně a jestl imě neposlechne, už o mě neuslyší.
"Pár let v lidském světě se zdálo být fajn ale Mephisopheles byl neúnavný v našem pronásledování a časem Violetta prostě povolila. Prosila jsem ji aby zůstala, ale odešla a nechala mě v lidském světě samotnou. Asi po půlroce se vrátila a snažila si opět získat mnou přízeň... Byla jsem sama a pořád jsem nechápala jak to v lidském světě funguje, proto jsem ji po čase odpustila, jenže to byla chyba. Po čase, se mě pokusila zlákat do pasti a předhodit Mephistelovi aby si získala jeho přízeň a lásku zpět, abych pravdu řekla, málem se jí to podařilo," vysvětlím a potom se raději napiji a opřu pohodlněji o křeslo.
"Později se o to pokusila ještě několikrát, ale nakonec zmizela někde v podsvětí, od té doby jsem ji neviděla, budou to už asi dva roky," vysvětlím.

Jenom tiše přikývnu, když se zrovna vrátí Nathaniel. Nemohlo mi uniknout jak ho vzalo to, co jsem řekla ale nakonec se můj bráška uklidnil a byla jsem ráda, že se semnou nehádal, ačkoli měl k tomu důvod.
"Děkuji Fenny, vážím si toho..." vydechnu a postavím se, než k němu dojdu a dám mu pusu na líčko. To se už ale otočím na Nateho a dojdu k němu abych ho mohla pevně objat a přitáhnout si ho do krátkého polibku.
"Nate, já už nechci utíkat. Chci žít a je mi jedno kolia démonům se budu muset postavit. Nechce se mi z tohoto města, mám to tu ráda a je to můj... náš domoc. Neopustíme to tu jenom kvůli pár problémům. Kromě toho, už nejsem malé dítě a nebojím se jako kdysi," pousměji se, vezmu jeho ruce do těch svých a propletu si s ním prsty.
"A jak jsi řekl, zvládneme to ano?" uculím se, než mu dám pusu na špičku nosu a zhluboka se nadechnu, než upíra pustím a oba dva si rychle přelétnu pohledem. Poté mě ale udeří jedna jediná vzpomínka, která se mi vrátila a doslova okamžitě zesmutním. Rychle si to ale uvědomím a zase nasadím úsměv na tvář. Jak... mu to mám říct... Jsem tak sobecká...

Když nám Fen nabídne pomoc, vděčně se na něj pousměji a byla jsem ráda, když to můj upír zopakoval. Spokojeně se pousměji a když se se mnou bráška rozloučí, obějmu ho pevně , ale dám si pozor na jeho rány. "Zase se tu někdy ukaž," ušklíbnu se a nakonec si povzdechnu. Musela jsem to Natovi říci, ale ne dneska... dnes už jsme toho za sebou měli dos a jeden den snad přežije... Nakonec za bratrem zamknu a potom se vrátím k Natovi, když se zeptá co budeme dělat mi. Chvíli přemýšlím, ale nakonec se pousměji a vezmu nádobí abych ho uklidnila.
"Proletěl by ses semnou?" vypadne ze mě hned jak se vrátím z kuchyně a zadívám se do jeho čokoládových očí, které jsem neskutečně milovala, vždy jsem se k nim strašně ráda vracela, utíkala do problémů, reality, představa že bych ho měla opusti... byla bolestivá.

Chvíli jsem na něj hleděla a dostala jsem strach že mou abídku odmítne. Ani nevím proč ale najednou jsem se lehce zatřásla, jenže mě nenechal dlouho čekat a usmál se, než ke mě došel a v objetí mě políbil na rty. Odtáhl se, ale já jsem si ho znovu přitáhla blíže a hodila mu ruce na ramena, než jsem si zase vyžádala jeden dlouhý polibek, než jsem se odtáhla a vzala jej za ruku.
"Já myslím že nebudu mít problém," pousměji se a ani se neoblíkám, nemělo to smysl a už vůbec ne v mé démoní podobě a nebála jsem se, že by Nathanielovi byla zima. Okamžitě za námi zamknu a nadšeně seběhnu schody. Celou dobu jsem Nateho za sebou vláčela a bylo mi to jedno, hrozně jsem se těšila že se proletím s mužem kterého miluji a na ničem jiném mi momentálně nezáleželo.

Cítila jsem Natův lehký stisk a musela se pousmát. Byl to můj milovaný ochranářský démon a o to... to pro mě bylo těžší. Zhluboka se nadechnu a zadívám se na krátkou chvíli do jeho očí.
"Projdeme se k jezeru?" navrhnu a pousměji se. Dříve než mi však odpoví ho lehce zatáhnu, abychom jenom tak nestáli. Pohledem zabloudím k obloze a zadívám se na zářivé hvězdy. Jak říci někomu koho milujete že pravděpodobně zemře pokud s nim zůstanete? Nechtěla jsem Nateho opustit a pravděpodobně bych ho nedokázala přestat milovat, leda bych se mu sama znenáviděla.... dokázala bych to díky tomu že jsem succuba... a o to byly tyhle myšlenky bolestivější. Co když se nakonec budu muset uchýlit k něčemu takovému? Co když ho budu muset opustit pro jeho vlastní dobro?! *Miriam! Miriam nemysli na to!* Okřiknu se a v tu chvíli si uvědomím že mi z očí spadlo pár slz. Rychle nakloním hlavu na stranu tak aby mě Nate neviděl, pustím jeho ruku a rychle je setřu, ačkoli jsem si byla jistá, že si toho nemohl nevšimnout. I tak jsem se rozhodla k tomu nevracet a ihned jsem zase zapátrala po jeho ruce, abych ji mohla pevně stisknout.

Jak jsem tušila všiml si toho, i přesto že jsem to chtěla skrýt. Překvapeně zamrkám když se objevím v jeho objetí ale akorát mi kvůli tomu steče pár dalších slz. Tiše si zanadávám za slabost a když mě osloví a pohladí po tváři, pousměji se.
"To nic Natie, jsem... jenom šťastná," řeknu rozmrzele ale usměji se co nejmileji jsem dokázala. Nemohla jsem mu to jenom tak říci, vybalit to na něj. Ani nevím jak by na to reagoval... a sama jsem pořádně nevěděla co chci udělat a jak to chci řešit. Když se mě ale dál ptal, povzdechla jsem si, stoupla na špičky a políbila ho.
"Už teď mi pomáháš a ani netušíš jak moc," pousměji se a znovu se k němu přitisknu, než ho zase ťapnu za ruku a rozejdu se lesem. Byla jsem vážně neskutečně sobecká... Nechtěla jsem mu to říci a nechtěla jsem ho opustit, jenže jsem ho tím vystavovala nebezpečí, kterého se nezbaví dokud mu budu na blízku a dokud mě on sám bude milovat. Nemůžu muto jenom tak říct.... i když bych hrozně moc chtěla. Pomalu jsme se blížili z města na jeho kraj a až teď jsem se zastavila a zahleděla na tu travnatou louku před lesem, který se zdál teď hrozně temným. Bála jsem se že když ho opustím, vrátí se k zabíjení... bála jsem se že to krásné mezi námi zničím. Tenkrát chtěl umřít, ta myšlenka mi tolik ublížila že jsem měla strach... opravdový strach že život beze mě nikdy nepřijme. Avšak nemohla jsem se mu divit, nejspíše bych to také nedokázala. Byl to jediný člověk, který mě miloval, viděl takovou jaká jsem. Jak bych... jak ho můžu vůbec opustit když ho tolik miluju? Zaplavená myšlenkami se zadívám do jeho nádherných hnědých očí, které jsem teď měla jenom pro sebe. Myšlenka na to, že by se takhle dívaly na někoho jiného byla tak bolestivá. Pustila jsem jeho ruku a pomalu seběhla dolů z kopce na louku a zastavila jsem se až obklopená vysokou trávou, než jsem se otočila opět k němu a natáhla obě ruce, vyčkávala jsem než za mnou přijde.

Měl pravdu, věděla jsem že mu můžu říci úplně všechno, jenže tohle bylo komplikované, alespoň pro mě. Myšlenka na to, že by se tímhle trápil ještě on, nepřipadala v úvahu. Chíli jsem tam stála s nataženýma rukama a čekala na něj, skoro jako kdybych se chtěla ujistit, že za mnou vždycky přijde, že mě neopustí i v těch nejhorších nočních můrách a on... chvíli postával na kopci a v pozadí tmavé oblohy vypadal tak nějak smutně. Po chvilce se rozběhl plnou rychlostí ale věřila jsem mu že to ubrzdí, i když mi u toho zacukalo obočí, čím blíže byl. Nakonec však zpomalí a obejme mě svýma silnýma pažema, než nás oba dva shodí do trávy, ale jako vždy tak opatrně aby mi neublížil. Byl tak starostlivý, hodně se změnil od doby co jsem ho poznala a trávila s nim čas. Jako kdyby byl někdo jiný, ale přesto pořád ten stejný Nathaniel do kterého jsem se zamilovala. Bláznivé co? Můj upír si položil hlavu na můj hrudník, kde se uvelebil a tak jsem si položila ruce na jeho rameno a záda, po kterých jsem ho pohladila. Znovu jsem se zadívala na oblohu plnou hvězd a neubránila jsem se v tuhle krásnou chvíli dalším slzám. Byla jsem smutná ale i šťastná, těžko se oponovalo těmhle pocitům, které k sobě měli blíže, než si kdo dokázal představit.
"Miluji tě," zašeptám tiše a trochu pevněji ho k sobě přimáčknu, jako kdyby se mi měl každou chvíli rozplynout.

Najednou se nadzvedl aby se mi zadíval do očí. Překvapeně jsem na něj zamrkala když se zamračil a střel mi slzy z tváře. Už jsem se nadechovala, aby se neptal, jenže to vůbec neudělal, což mě uklidnilo a tak jsem vzduch z plic zase vydechla do jeho tváře. Když mě dlouze políbí, pousměji se, hodlala jsem mu ho oplatit, což jsem také udělala, než jsem se od něj odtáhla a on mi zpětně zašeptal ty krásná slůvka. Uculila jsem se na něj a zahnala všechny slzy pryč, než jsem ho od sebe opatrně odstrčila abych se mohla postavit.
"Půjdeme?" ušklíbnu se na něj a dřív než mi vůbec odpoví ho drápnu za ruku a rozběhnu se do lesa. Začínala jsem být nadšená a chtěla jsem si dnešní noc užít. Moje pocity, vzpomínky, nic už nemohlo být lepší. Tedy mohlo, on a já, spolu na nějakém romantickém místě, nikým nerušeni. Znovu jsem při té představě zapomněla na to co mě tíží a vděčně se usmála na celý svět, i když bych ho ještě pět minut zpátky proklínala.