Fen'lin & Miriam & Nathaniel

Po chvilce jsem konečně dovláčela Nateho až k jezeru, u kterého jsem si spokojeně oddechla. Cestou v lese se smál a jeho smích byl to nejkrásnější, co jsem kdy slyšela. Spokojeně jsem naklonila hlavu na stranu a usmála se na něj. Spojila jsem ruce před sebeou a nemohla jsem se toho úsměvu zbavit. Byla jsem do něj zamilovaná až po uši. Bylo to zvláštní pro succubu jako jsem byla já, ale za ty roky co jsem byla v lidksém světě mi to přišlo tak nějak... normální. A hlavně jsem byla natolik šťastná, že mi v tu chvíli nějaká pravidla a chody podsvětí byly ukradené. Měla jsem někoho na kom mi záleželo, za koho bych vyměnila život, pro koho bych bojovala až do poslednního dechu, smála se, plakala. Zhluboka se nadechnu a párkrát zatočím na místě s rukama nataženýma vzhůru, než sebou seknu do trávy a zasměji se. Hned na to se nadechnu a zvážním, než zase vyskočím na nohy a doslova přicupitám k Nathanielovi.
"Umm, vím že jsi mě viděl v démoní podobě, ale tentokrát nemusí být stejná. Nevím jakou zvrácenou roztomilost sis vysnil, ale víš že to tentokrát nebude dle tvých představ?" řeknu hravě s nafouknutýma tvářema, než doslova našpulím rty a zůstanu tak stát, dokud mi nedá polibek nebo cokoli jiného. Přitom mi ale cukaly koutky.

Očekávala jsem co udělá a znovu jsem se spokojeně uculila, kdžy si mě přitáhl k sobě a láskyplně mě políbil na rty. Tahle chvílie byla dokonalá a já se jí nemohla nabažit. Byla bych schopná ji prožívat dokola a dokola, někomu by to přišlo hloupé ale pro mě to znamenalo hodně. Štestí bylo něco, co se nedalo jenom vyjádřit slovy. Byla jsem prokletá a zároveň šťastná, jak moc ironicky by to znělo v nějakém sáhodlouhém románu? I tak se ode mě odtáhl a zadíval se mi do očí s tím že je zvědavý, což vedlo akorát k tomu že jsem se začala stydět, jak vtipné! Lehce mi zrůžověly tváře a ušklíbla jsem se.
"Aby jsi nebyl zklamaný, přece jenom slovo démon nená odvozeno ze slova krásný, milý, hodný," zasměji se ale i tak si povzdechnu a s přešlápnutím na místě nechám magii volně procházet mým tělem. Mé tělo začne pokrývat hnědá srst, ale jako první se mi změní barva kůže v obličeji, lehce zbělá, stejně tak jako moje panenky, které se nakonec změní do červené. I mé vlasy dostanou hnědého nádechu a narostou mi uši spolu s ocasem, než se mi začne na zádech objevovat pár velkých křídel. Když už jsem před nim stála celá přeměněná, jenom jsem ho nervózně sledovala a čekala co řekne nebo udělá a i když mlčel sotva pár sekund, přišlo mi to jako věčnost, která mě užírala. Chtěla jsem aby mě muž před mýma očima miloval takovou jaká jsem, co když... uteče? *Proboha Miriam proč by utíkal* zanadávám si. Vždyť jsem se od člověka, kromě ostrých drápů, zubů, ocasu, křídel a .... tuny chlupů nelišila no ne? Když jsem si to takhle zopakovala v hlavě, přišlo mi to vtipné.

Stála jsem tam a každou vteřinou co mě nechával v nejistotě jsem měla pocit že se bořím do země. Celé mé tělo ztuhlo a nezmohla jsem se vůbec na nic, než vyčkávat se zatajeným dechem. V hlavě se mi rojila jedna myšlenka za druhou a přísahala bych že se pořádají nějaké roční závody o to, která bude nejrychlejší a nejpřesnější. I přesto jsem nedokázala vůbec nic říci, protože jsem se rozhodla tenhle krok nechat na něm, jenže to nevypadalo že by se ještě nějakou notnou chvíli chystal něco říci. Pomalu ke mě přistoupil a hned jak jsem ucítila jeho dotek na mém těle, pousmála jsem se. Začal si mě prohlížet, osahávat a... přišlo mi to tak neskutečně legrační, že mi u toho zacukaly koutky a když fascinovaně vydechl a pronesl své zjištění o tom, že jeho fantazie je na tom opravdu špatně, musela jsem se krátce zasmát. Překvapí mě když se skloní pro polibek, který mu spokojeně oplatím a nadšeně se na něj namáčknu.
"Lichotníku," uculím se a najednou ze mě opadne veškerá ta tíha. Nikdy předtím jsem se nemusela bát, že bych se někomu nelíbila, protože jsem pro všechny byla přirozeně dokonalá, jenže Nathaniel... On mě bral takovou jaká jsem byla a věřila jsem, že říká pravdu. Poznala bych mu na očích, že lže. Po chviličce se od něj odtáhnu a byla jsem opravdu ráda za to že mám křídla zvlášť a ruce tak též. Hodně succub mělo křídla místo rukou, to naštěstí nebyl můj problém. Takhle jsem alespoň svého upíra mohla dvojitě obejmout, což jsem pro teď neudělala, ale místo toho jsem se jenom blbě uculila a olízla si rty.
"Už roky jsem nelétala, tak mě to nech první zkusit, ale věřím že něco takového se jenom tak nezapomíná," zasměji se, než od Nateho odstoupím a párkrát máchnu křídly, až se vznesu do vzduchu jen na pár metrů od něj, abych ho pořád dostatečně slyšela kdyby chtěl cokoli říci.

Jak jsem říkala, létání se opravdu nezapomíná a můj bráška mě to dobře naučil. Také bych si s nim někdy opět ráda zalétala, jenže teď jsem tu nádhernou chvilku chtěla prožít s Nathanielem a nic nám nebránilo. Byo to úžasné uvědomění. Znovu prudce máchnu křídly a vznesu se do vzduchu, kde zůstanu na chvíli stát a zadívám se na hvězdnou oblohu, kte které jsem teď opět byla o něco blíže. Úplně jsem zapomněla jaký je to úžasný pocit, ta volnost a příroda kolem nás... s uculením jsem se otočila a prudce snesla dolů, stáhla jsem křídla více k tělu a letěla přímo k Nathanielovi, než jsem je roztáhla abych přibrzdila a nakonec se ladně snesla k zemi. Pomalu jsem došla k mému upírovi, který seděl na zemi a natáhnu k němu ruce abych mu pomohla na nohy.
"Tak co mladý muži, těšitě se na první vyhlídkový let?" ušklíbnu se a vypláznu na něj jazyk. Dříve než začne vůbec protestovat, ho drápnu za ruku, přitáhnu si ho k sobě a s lehkostí si ho vyhodím do náruče, než vzlétnu. Těšila jsem se na jeho reakci, byla jsem si stoprocentně jistá že se, se svou hrdostí nafoukne jako balón, ale přesto jsem byla už dostatečně vysoko na to aby mohl začít protestovat.

Jak jsem tušila, nafoukl se a svůj nesouhlas dal dost jasně najevo.
"No projednou to tvé ego bude muset přežít, alespoň kvůli mě," zamručím na něj když mě propálí pohledem, než se raději zadívá někam jinam. Sama se na chvíli uraženě zamračím, ale rychle mě to přejde, když vzhlédnu před sebe a vydám se mnohem výše, než jsem předtím sama byla. Nemusela jsem se bát že by mi zmrzl a mě díky srsti zima také nebyla.
"Ale stalo a myslím že na to nebudeš chtít jenom tak zapomenout," ušklíbnu se a chytím ho o něco poevněji, než se dostanu pořádně vysoko abych mohla víceméně plachtit po větru a užít si opravdu nějakou vyhlídku. Na krátkou chvíli se zadívám pod sebe a všimnu si obrovskéhé jezera, které vypadalo teď z dálky o dost menší a přesto se v jeho krajině odráželo mnoho hvězd a také zář majestnátného měsíce. Na tváři se mi objevil široký úsměv a když jsem vycítila vhodnou příležitost, zrychlila jsem a vzala to ještě o něco výš.