Mirys & Darren 18+

Na mou první otázku Darren odpověděl, že do teď byly všechny prácičky primitivní a tak jen přikývnu a čekám na odpověď na mou druhou otázku. Dramaticky odpověděl, že je nejspíš nemocný a já se hned uchechtla. Ale pak se na chvíli zamyslel a nakonec odpověděl. "Hmm..ale já tě nenutím, abys byl se mnou." Uculila jsem se. Pak jsem ho ale zatáhla mezi stromy a o jeden se opřela zády. "Líbí se mi, že tam chodíš míň. Jsi příjemnější...milejší." Usmála jsem se na něj. Ať jsem se tomu chtěla bránit jakkoli, pořád jsem byla jenom žába v porovnání s ním. A takhle se mu povedlo mě celkem rychle oblbnout, ale toho jsem si já už nevšímala. Olízla jsem si rty ale dívala se mu stále do očí. "Je mi teď s tebou dobře." Zašeptala jsem a skousla si ret. Najednou jsem se začervenala víc a sklopila pohled. Došly mi slova. To se mi snad stalo poprvé, že bych neměla co říct. Samotnou mě to překvapilo.

Poznamená, že mě nenutí, abych byl s ní, zadívám se na ni a dřív než si to stačím uvědomit, odpovím ji.
"Ale já chci," pronesu šeptem a samotného mě ta věta překvapí. Seriózně, co to se mnou je?! Dřív než však stačím odpovědět, zatáhne mě mezi stromy a o jeden se opře zády s tím, že se jí líbí, že tam tolik nechodím a jsem příjemnější a milejší. Neuvěřitelně mě ty slova potěší, ale ani jsem netušil proč. Odkdy se zajímám o to, co si o mně ostatní myslí?! Olízne si rty a zadívá se mi do očí, opřu se jednou rukou o kmen stromu vedle její hlavy a lehce se k ní nakloním. Zašeptá, že jí je se mnou dobře.
"Mně taky," zašeptám nazpátek, volnou rukou jí položím na tvář a jemně nadzvednu hlavu. Pomalu se k ní skloním a jemně ji políbím na rty.

Nemohla jsem uvěřit tomu, že vážně řekl, že se mnou chce trávit čas. Bylo to zvláštní, slyšet to nahlas a přímo od něj. Znělo to tak upřímně, až mě to vážně zarazilo. A když jsem řekla, že je mi s ním dobře, odpověděl že jemu taky. Než jsem se na něj stačila překvapeně podívat, už mi položila volnou ruku na tvář a zvedl si mou tvář tak, aby mě mohl políbit, což hned udělal. Byl to jemný a skoro letmý polibek. Tak křehký, jako by se snad mohl rozbít. Zlehka jsem mu ho oplatila a pak zašeptala do jeho rtů: "Prosím...řekni, že tohle není hra." Toho jsem se vážně bála. Že si se mnou znovu jen hraje. Ale bylo mi s ním tak dobře a on byl tak milý... Tohle přece nemohl jen tak hrát aniž by pak chodil za jinýma pro utěšení. Nebo ano? Opatrně jsem se odtáhla a podívala se mu do očí. Musela jsem znát odpověď a přitom jsem jí znát nechtěla. Bála jsem se, že by mi jen ublížila.

Polibek mi ochotně políbí a ani mě neodstrčí, byl jsem za to velmi rád. možná mi přeci jen odpustí to, co jsem udělal. Zaprosí, abych řekl, že tohle není hra. Zarazím se a trošku odtáhnu. Sledoval jsem ji a...Netušil jsem co říct. Chtěl upřímnou odpověď, ale já ji neznal, mohl jsem lhát, ale... Nechtěl jsem. Po dlouhé době jsem začal budovat vztah, který byl založený na důvěře a líbilo se mi to. Nechtěl jsem to zkazit lží, zvláště, když měla v očích tento nerozhodný výraz a vypadala tak zranitelně.
"Já..." začnu, ale poté se zaseknu. Co jsem vůbec chtěl? Chtěl jsem jí držet v náručí, políbit ji, trávit s ní čas. Přijít večer domů, kde na mě bude čekat, usměje se, dáme si večeři, podívám na film a poté usneme v objetí jeden druhého.
"Já..." řeknu znovu, tentokrát zmateněji. Nebudu jí lhát, jenže co chci? Tohle... Jsem nebyl já, co mi to udělala? Proč jsem cítil... Tohle? Dokonale mě to zmátlo a netušil jsem, co si myslet. Ale musel jsem jí něco říct.
"Ne, není to žádná hra," řeknu nakonec zcela rozhodně a nic jsem neskrýval. Chtěl jsem, aby věděla, že to myslím upřímně. Byl jsem nehorázně zmatený, ale... Byl to příjemný pocit.

Trochu se odtáhl a nadechl, aby mi odpověděl. Řekl však jen "já" a zarazil se. Polil mě nepříjemný pocit. Proč váhá? Proč...neodpoví rovnou přímou odpovědí? Zachvěla jsem se a prosebně na něj upírala svoje modré oči. Znovu vyslovil jen to jediné slovo "já...". Vypadalo to, že přemýšlí. Ne že by přímo váhal, ale přemýšlel. Snažila jsem se trochu uklidnit a připomenout si, že tohle od něj chtít vážně nemůžu. Že takový není. Nebo nebyl, když jsme se potkali. Pak se ale znovu nadechne a konečně mi odpoví. Řekl mi, že to není žádná hra a už vypadal rozhodnutě. Až teď jsem si uvědomila, že jsem si po celou tu dobu kousala do rtu. "V-vážně?" Zeptala jsem se trochu překvapeně. Vlastně jsem byla víc než jen překvapená, ale mísilo se ve mě tolik pocitů, že jsem je ani nedokázala pojmenovat. V očích mi nadšeně zajiskřilo a pak už jsem na nic nečekala a přitáhla si ho k sobě blíž, abych ho mohla znovu políbit, ale tentokráte vášnivě.

Celou dobu, co jsem přemýšlel se kousala do rtu a má konečná odpověď jí zřejmě zaskočí stejně, jako mě.
"Nejspíš už ano," vydechnu potichu a začnu se k ní pomaličku sklánět, v očích jí hravě zajiskří a najednou si mě přitáhne k sobě a vášnivě políbí na rty. Spokojeně zamručím a ruce přesunu na její boky, za které si ji přitáhnu k sobě. Bylo to zvláštní, jiné než s ostatními. Byla pro mě speciální, chtěl jsem ji, i když jsem ji už jednou měl, ale to nebylo všechno. Chtěl jsem být s ní a teď jsem to nemyslel tak, že se s ní chci pouze vyspat. Ne, jen její přítomnost a úsměv mi stačily. Cítil jsem zvláštní emoce, které... Jsem neuměl, nebo spíše nechtěl pojmenovat a netušil jsem, jestli jí za to mám nesnášet, nebo jí být vděčný... Mimochodem, kdy jsem ji vlastně nesnášet přestal, poté, co na mě využívala mou schopnost a donutila mě omluvit se? Trochu se odtáhnu a zahledím se do jejích očí. Ani jsem si to neuvědomil, ale na tváři jsem měl šťastný úsměv.
"Myslím, že mi na tobě začalo záležet mnohem více, než jsem původně plánoval," ušklíbnu se, ale zároveň jsem měl z tohoto nového pocitu... Trochu strach.

Vychutnávala jsem si náš polibek, dokud se jemně neodtáhl. Prohlédla jsme si jeho oči, ve kterých jsem se začala ztrácet. Byly tak nádherné. Pak mě z toho přemýšlení vytrhl jeho hluboký hlas. Řekl, že mu na mě začalo záležet víc, než původně plánoval. Neodpustila jsem si pobavený úšklebek a provokativní odstrčení. "Tak ty sis něco plánoval jo?" Zasmála jsem se pobaveně a dívala se na něj zvědavě a s výzvou v očích. "Copak sis plánoval?" Chtěla jsem to vědět tak moc, ale zároveň jsem to brala i jako srandu, vtípek...zábavu. Usmála jsem se na něj zvědavě a čekala, copak mi na to odpoví.

Zasměje se, jestli jsem něco plánovala poté se zeptá co, zasměji se tomu a zavrtím hlavou.
"Bereš to moc doslova, ale když už... Když jsem ti nabídl kontrakt, viděl jsem v tom jen výhody, co se týče práce, nic jiného... Nikdy by mě nenapadlo, že mě tolik zaujmeš a... Dobře, raději toho nechám, za chvíli totiž asi začnu plácat kraviny," zasměji se, poté ji chytím za ruku a rozejdu se do parku.
"Raději půjdeme, než u toho stromu vystojíme důlek," zasměji se a vydám se k malému jezírku, které tady bylo.

Zasmála jsem se. Všechno co řekl... Byl tak roztomile zmatený, nebo alespoň jeho slova byla. "Hmm...no dobře. Budu ti věřit." Zasmála jsem se a jemně mu stiskla ruku, když mě za ní chytil. Navrhl, že půjdeme než tu vystojíme důlek. Přikývla jsem pobaveně a šla s ním tak, kam mě vedl. Za chvíli jsem zahlédla jezírko. Pousmála jsem se a podívala se na něj. "Někdy bychom si taky mohli jít zaplavat." Napadlo mě, když jsem tak viděla to jezírko. Mohla by to být zábava, stejně jako ostatní sport, co jsme zatím spolu vyzkoušeli. Zhluboka jsem se nadechla a nastavila tvář sluníčku. "Páni...není ti v tom vedro? Já lituju, že jsem tě poslechla s těmi černými šaty, ale ty máš košili. To se nepečeš?" Zasmála jsem se.

Zasměje se s tím, že mi bude věřit a lehce stiskne moji ruku. Pousměji se a zadívám se na jezírko, jít si zaplavat znělo jako velmi dobrý nápad.
"Někdy můžeme, ale raději bych šel do přírody k nějakému jezeru, bude to lepší než bazén či koupaliště a bude tam i méně lidí," odpovím s úsměvem a zadívám se na lesknoucí hladinu. Zeptá se mě, jestli mi není horko, což celkem bylo, přikývnu a zadívám se směrem, kde byla restaurace.
"Krapet, možná bude lepší se jít najíst, v restauraci bude snad větší chládek," zasměji se a rozejdu se zpátky. Měl jsem už celkem hlad a doufal jsem, že ona také.

"Tak dobře...ale nevím moc kam. Fen mě k jednomu jezeru vzal, ale...tam je taková potvůrka, takže tam se mi fakt nechce." Pousmála jsem se nevinně a dívala se na Darrena. Přepadla mě hrozná chuť pocákat ho, ale to jsem teď bohužel nemohla. Kvůli naší práci, kterou budeme mít za pár hodin. Darren ale navrhl, že bychom teď už mohli do restaurace. Obhajoval to tím, že tam bude větší chládek, ale podle mě měl už i hlad. No, vlastně i mě v tu chvíli došlo, že už mi celkem vyhládlo. Pousmála jsem se na něj a přikývla. "Dobře. Tak jdeme." Přikývla jsem se a šla s ním zpět k restauraci.

Věděla o jezeru, ale kvůli nějaké potvůrky se jí tam nechtělo, jen přikývnu, budu tedy muset najít jiné místo. Ale představa koupání se s Mirys pod hvězdami byla velice lákavá a zamlouvala se mi. Pousměji se a dojdeme do restaurace, vevnitř byl příjemný chládek a tak se usadíme u stolu a brzy přijde číšnice a dá nám menu.
"Jsem zvědavý, jak to dneska půjde. Bude to příjemná změna, jsem zvyklý pracovat sám, ale byly tady výjimky..." řeknu a ihned si vzpomenu na její matku. S ní jsem spolupracoval celkem dlouho... Ale bylo to celkem dávno. Číšnice se brzy vrátí a tak si oba objednáme jídlo, teď už zbývalo jen počkat, než nám ho donese.

Usmála jsem se a vešla s Darrenem dovnitř, do restaurace. Usadila jsem se a naproti mě se usadil Darren. Usmála jsem se na něj. "Co mi poradíš dneska?" Zeptala jsem se a poděkovala číšnici za menu. Prohlédla jsem si ho a nakonec jsem si objednala něco, co mě zaujalo. K pití jsem si objednala ledový čaj a pak se koukla na Darrena. "No a o jakých vyjímkách mluvíš?" Zeptala jsem se ho zvědavě a opřela se lokty o stůl a usmála se na něj zářivě. Také jsem byla zvědavá, jak to dopadne. Ale museli jsme to nějak zvládnout no. "Co je to vlastně zač? ta dýka?" Zeptala jsem se.

Zeptá se mě, o jakých výjimkách mluvím, zaváhám a na chvilku si skousnu ret, no... Tohle jí vlastně říct můžu.
"Například Liadel," vydechnu a zadívám se stranou. Nějakou dobu jsem spolupracoval s onou organizací, nechtěl jsem pod ně patřit, to se mi nikdy nelíbilo, ale spolupráce mi vyhovovala. Zeptá se mě na onu dýku a tak jen pokrčím rameny.
"Nedostal jsem přesné informace, vím jen, že v nesprávných rukou je velmi nebezpečná," vydechnu a zadívám se jí do očí. Opravdu byla podobná své matce, až teda na ty vlasy...

Na chvíli zaváhal, zda mi odpoví, ale pak vyslovil jméno mé matky. Povzdechla jsem si a sklopila pohled. Pořád mě to s mou matkou štve. A když jsem byla sama, musela jsem furt na to myslet. Povzdechla jsem si smutně, ale pak se na Darrena zase podívala. "Aha..nechceš vědět přesné informace o své práci? Není to trochu...nebezpečný?" Pousmála jsem se radši a upnula se na tohle místo na svou matku. Nechtěla jsem být smutná. Ne teď s Darrenem. Pousmála jsem se a poděkovala číšnici, která nám donesla zatím pití.

Jasně jsem viděl smutek v jejích očích i na tváři, skousnu si ret, trápilo jí to a já ji tak nechtěl vidět. Místo toho, abych odpověděl, postavím se na nohy a obejdu stůl. Chvíli ji pozoruji, než ji vytáhnu no nohy a obejmu. Přitisknu ji k sobě a dám ji pusu do vlasů.
"Něco vymyslíme," zamumlám, než svůj stisk povolím, abych se na ni mohl podívat. Povzbudivě se usměji a rozhodnu se také změnit téma.
"Zvykl jsem si, že mi nemusí dávat celé info... Pracují s tajnými informacemi a přestože je to takto nebezpečnější... Vím, že si poradím a oni to vědí taky," odpovím potichu, než ji zcela pustím, posadím se zpátky na své místo a usrknu ze svého nápoje.

Překvapeně jsem se na něj podívala, když se Darren postavil. Ale o to víc mě překvapilo, že vytáhl na nohy i mě a objal mě. Zamrkala jsem nechápavě. Úplně mi tím vyrazil dech. I když byl milej, tohle jsme vážně nečekala. Ale po chvíli jsem se k němu přitulila a pousmála se. Ucítila jsem polibek ve vlasech a usmála se. Hrozně mi to zvedlo náladu. Pousmála jsem se a koukla na něj. "Dobře..." Špitla jsem, když mě ujistil, že něco vymyslíme. "Moc děkuju." Špitla jsem a lehce ho políbila na tvář. Pak se odtáhl a pomalu si zase sedl. Také jsem se posadila a stejně jako Darren jsem se napila. Ale to už nám servírka nesla jídlo. Poděkovala jsem jí a pak poslouchala Darrena co říkal. "Aha...no ale není to někdy až moc nebezpečný? A zvládnu to třeba já?" Usmála jsem se.

Souhlasila a dokonce poděkovala! Pousměji se, vůbec nic to nebylo, jen... Jediné milé gesto. Ani jsem netušil, proč jsem to udělal, prostě jsem... Chtěl. Měl bych nad tím přestat přemýšlet a být sám sebou, očividně mi to jde. Znovu se zeptá, jestli to nebude až moc nebezpečné a jestli to zvládne ona.
"Určitě," zasměji se a dám si sousto do pusy, abych ochutnal.
"Kdyby se stalo nejhorší, ochráním tě, ale neboj... Zase tak hrozné to určitě nebude. Kdyžtak budeme improvizovat a nějak se odtamtud dostaneme," zasměji se a znovu se pustím do jídla. Improvizace byla důležitá a naštěstí jsem uměl celkem dost rychle přemýšlet a ještě rychleji jednat.

Ujistil mě, že to nějak zvládneme a ochutnal prvním soustem své jídlo. Napodobila jsem ho tedy a i já jsem ochutnala. Pousmála jsem se. Francouzskou kuchyni jsem měla ráda, pokud nešlo o šneky. Vychutnala jsem si tedy sousto a usmála se. "Hmm vaří tu vážně dobře." Pousmála jsem se a začala normálně jíst. Každé sousto jsem si vychutnala a při tom jsem přemýšlela, co by se asi mohlo stát a jak bychom to zvládli, abych byla alespoň na nějaké situace připravená. Improvizovat jsme sice uměla, ale ve dvou mohlo lehce dojít k trapným situacím, kdy jeden řekne něco zatímco druhý něco úplně jiného. A to jsem nechtěla.

Poznamená, že tady vaří opravdu dobře, musel jsem s ní souhlasit a potom se dám mlčky do jídla. Viděl jsem, že i Mirys nad něčím přemýšlí, možná nad nadcházejícím úkolem.
"Budeme v pořádku," řeknu sebejistě a pousměji se. Nikam jsme nespěchali a v klidu si vychutnávali skvělý oběd. Jakmile dojíme a dopijeme, zaplatím a poté opět nabídnu Mirys rámě a vydáme se ven z restaurace.
"To už je tolik? Nejvyšší čas obhlédnout si mágův dům," řeknu při pohledu na hodinky a poté zamíříme k autu. Znovu jí otevřu dveře, než sám sednu za volant a vyrazím k domu mága, který měl být na kraji města. No, říkal jsem dům, ale panství by byl přesnější název...

Dívala jsem se při přemýšlení na Darrena a usmívala se. Vychutnával si jídlo a nikam nespěchal a tak jsem si pořádně vychutnávala jídlo i já a stejně jako on jsem ani já nikam nespěchala. Konec konců narozeninová oslava měla začínat až v osm a nám by měly stačit tak dvě hodinky, abychom si to tam pořádně obhlédli. Tak velký dům snad nemá nebo ano? No ale to je jedno. Teď jsme oba dojedli a dopili a i dneska to za nás za oba zaplatil Darren, jako vždy, když jsem ho nepředběhla. Jen jsem si nad tím povzdechla ale pousmála se a pak jsem vstapa a přijala ramě které mi nabidl. "Nemusíš všechno platit." Připomněla jsem mu s úsměvem. Vydali jsme se z tlrestaurace načež se Darren podíval na hodinky a zmínil, že už je spousta hodin a tedy nejvyšší čas obhlédnout mágův dům. Hned na to zamířil i se mnou k autu. Otevřel mi dveře, které za mnou i zabouchl a pak se usadil na místě řidiče. "Já myslela že nám dvě hodinky budou stačit nebo ne? To má vážně tak velký dům? Zeptala jsem se překvapeně a připoutala se. Darren mi ani nemusel odpovídat. Jen co jsem zahlédla dům, na jehož dvůr Darren mířil hned mi došlo, proč tu musíme být tak brzy. "Už chápu." Vydechla jsem prohlížejíc si mágovo sídlo.

"Jako správný gentleman bych měl," zasměji se, když mi připomene, že všechno platit nemusím, ale poté už vyrazíme na cestu. Poznamená, že si myslela, že dvě hodinky nám budou stačit, neodpověděl jsem, jen jsem se ušklíbl. Za chvíli tam totiž budeme a když Mirys uvidí dům, vydechne, že už to chápe.
"Chci tu místnosti najít ještě před začátkem oslavy, tu využijeme pouze jako rozptýlení. Chci odtamtud být pryč co nejdřív tak proto jsme tady tak brzy... Sice je možné, že ji najdeme hned, ale nechci nic nechat náhodě. Mimochodem, pokud narazíme na toho mága, nebo někoho ze služebníků, nezapomeň, jsi jeho neteř a zeptáme se jich, jestli se tam někde můžeme před noc ubytovat, určitě bude mít spoustu pokojů pro hosty," řeknu a tím dám Mirys poslední instrukce, než zaparkuji na velkém dvoře a vystoupím z auta. Rozhlédnu se okolo a všimnu si budovy schované za stromy.
"Podívej, má tady i stáj... Vážně je to panství," zasměji se a potom se rozejdu k Mirys.

"Neboj vím koho hraju." Ujistila jsem Darrena a prohlížela si panství kolem kterého jsme jeli na parkoviště. "Jen nevím jak že se to jmenuje ta jeho neteř? Tedy teď ja?" Usmála jsem se na něj. Když zaparkoval, vystoupila jsem a rozhledla se. "Hmm prohlédneme si i ty stáje?" Zaculila jsem se nevinně, ale hned tam zamířila a to celkem rychle. Chtěla jsem si prohlédnout koníky. Dlouho jsem u koní nebyla a stýskalo se mi. Vlezla jsem divnitř a rozhlédla se. Pár koní dokonce potichu zaržálo. Pristoupila jsem k jednomu a pohladila ho po nose. Ohlédla jsem se, jestli za mnou šel Darren nebo ne. Ale pak jsem zahlédla černou kobylku v jednom boxe, která v boxe agresivně přeházela a sem tam do dveří i kopla. Hned jsem tedy zamířila k ní. Ona zůstala daleko ode mě a ukazovala mi zuby a uši při tom měla stáhlé až na krku. Ale byla nádherná a ja od ní nemohla odtrhnout oči. "Máme ještě čas?" Zeptala jsem se Darrena nevinně ale už jsem otvírala dvířka.

Ujistí mě, že ví, koho hraje, spokojeně přikývnu a když se mě zeptá na jméno, zapátrám v paměti.
"Melanie... Richards? Jo, to bylo to jméno," zasměji se, ale to už Mirys mířila ke stájím. S úsměvem přikývnu a rychle ji doženu. Šli jsme stájí a prohlíželi si všechny ty nádherné koně, kteří tady byli. Mirys se na mě ohlédne, ale poté ji zaujme černá kobyla, která vypadala nervózně a agresivně. Rozejde se k ní a zeptá se, jestli máme čas, ale ani nepočká na mou odpověď a vleze dovnitř.
"Nějaký určitě," usměji se a sleduji její počínání. Hodlá se s ní spřátelit? Zůstanu stát venku před boxem, ale nespouštím z Mirys oči, věděl jsem, že to ale zvládne. Zvěromágové měli zvláštní dar, co se týče zachrázení se zvířaty, rozuměli jim lépe, než kdo jiný.

Řekl mi jméno mágivi neteře a já jen přikyvla. Když jsem se ohlédla, viděla jsem, že Darren šel za mnou a prohlížel si koně stejně jako já. Ani nic nenamítal a přikývl, že máme ještě nějaký čas. Dokonce neprotestoval ani když jsem vesla do boxu té agresivnější kobylky. "Neboj se mě...neboj se." Šeptala jsem jí po tichu a natahla k ní ruku, ale nikam jsem nechodila. Kobylka se na mě dívala, ale stale byla ostražitá a výhružně na mě stále cenila zuby a držela uši stahlé u krku. "Neboj se... Já ti neublížím." Pokračovala jsem, ale nehýbala se, aby si na mě zvykla nejdříve. Pár minutek to trvalo, ale pak nastražila uši ke mě a natáhla hlavu aby si mě očichala. Pousmála jsem se na ní a zlehka k ní víc natahla ruku. "Tak je hodná." Usmála jsem se. Chtěla jsem se jí dotknout, ale to už ucukla. Nespěchala jsem na ní. Ale vypadalo to, že ani moc času nepotřebovala a přikročila ke mě. Zlehka se dotkla čumákem mé ruky a nasála do nizder můj pach. Zřejmě jí to jaksi uklidnilo a už se tolik nebála. Ne mě tedy.