Mirys & Darren 18+

Jeho slovům se jen těžko nedalo nesmát. Prý trojka... Byl blázen už jen proto, že si myslel, že bych s ním šla sama do postele, natož ještě s nějakou. Zasmála jsem se a strčila do něj lehce loktem. "Tak ty rád trojku? Myslím, že bych ti od teď mohla klidně říkat perverzáku." Vyplázla jsem na něj jazyk znovu. Pak se mě Darren zeptal, jestli bydlím sama. Zaculila jsem se. "Copak, že bys rád věděl tohle?" Odpověděla jsem mu na otázku otázkou, ale pořád se culila a šla pomalu ke mě. Hned na to jsem mu ale odpověděla. "Jak kdy, sem tam u sebe nechám někoho přespat." Dodala jsem jakoby tajemně, ale ihned po tom jsem se rozesmála.

"Jen tak ze zvědavosti," odpovím pobaveně a dále ji sleduji, hodlal jsem mlčet, dokud mi neodpoví pořádně a to po chvilce také udělá. Takže bydlela sama, jen tam asi občas měla přátele.
"Studuješ tady?" zeptám se jí, věděl jsem, že v Atreii je pár dobrých škol a v jejím věku bylo celkem možné, že ještě studuje. Spíš bych se divil, kdyby ne. Začínal se mi opravdu zamlouvat její smích, byl nakažlivý a pokaždé jsem se musel usmát také. Rozhlédnu se okolo, abych se zorientoval, ve které části města zhruba jsme a překvapí mě, že se blížíme ke kraji města.
"Hmm, jsi si jistá, že jdeme správně? Za chvilku vyjdeme z města a budeme jen kousek od lesa," zasměji se a přelétnu ulici pohledem.

Prý se ptal jen ze zvědavosti. Nějak jsem mu nemohla uvěřit, ale jen jsem nad tím v duchu mávla rukou a pousmála se. Pak se mě zeptal, jestli tu studuji. Uchechtla jsem se. "Tak nějak mám studium už ukončené." Zmínila jsem, ale dál to nerozebírala. Po chvíli se ohlédne, už jsme byli u kraje města a zdálo se, že i on si to uvědomuje. Takže to tu už zná? Pousmála jsem se nad jeho poznámkou, jestli si jsem jistá. "Jistěže jsem. Pořád mi nevěříš?" Zaculila jsem se a ukázala na opuštěný baráček. "Ten je můj." Pousmála jsem se, ale zastavila se už tady. Na kraji města.

Školu už prý dokončila, zajímalo by mě, co studovala a jak to, že má hotovo, ale je pravda, že mohla studium ukončit už po základce.. No, to je jedno, koho to zajímá? Došli jsme už na kraj města a poté mi ukázala na vzdálený dům. Zaměřím se na něj a překvapeně se podívám na Mirys.
"Páni, tam bydlíš sama? Je obrovský!" řeknu nadšeně a udělám ještě pár kroků směrem k domu, než se opět zastavím.
"Nádhera! Miluji tenhle styl architektury!" dodám obdivně a poté se zadívám na Mirys.
"Musí tam být hodně pokojů... Necítíš se někdy osaměle?" zašeptám s milým úsměvem a poté na ni nechám ještě více působit své schopnosti, hlavně u ní posílím chtíč, to většinou fungovalo nejlépe....

Darren udělal ještě pár kroků a zajásal, že tenhle styl architektury miluje. Uchechtla jsem se, když jsme ho tak viděla. "Je tam dost pokojů. Kuchyň, jídelna, obývák, má ložnice a má koupelna a pak dva pokoje pro hosty a koupelna pro hosty....a v uličce je takovej malej prostůrek s knihami." Usmála jsem se pyšně nad svým domem. Ale pak se zeptal, zda se tam necítím osaměle. "Někdy." Přiznala jsem, ale hned se pousmála. "Vždyť jsem už říkala, že ne vždy tam jsem sama." Usmála jsem se. Najednou jsem na kůži pocítila jakési brnění. Nevěděla jsem o co jde, ale myslela si, že je to jen z té zimy, která se začala s nocí projevovat. "Tak tady se rozloučíme." Pousmála jsem se na Darrena a šla o pár kroků blíž k mému domu, abych u něj byla blíž než Darren i když o pouhý krůček. "Třeba se ještě někdy uvidíme." Mrkla jsem na něj.

"Páni," vydechnu a stále se dívám na nádherný dům. Očividně byla na svůj dům hrdá, takže trefa do černého. Přeci jen... Lidé, kteří mají stejné zájmy a líbí se jim podobné věci jsou vám sympatičtější... Poznamená, že někdy se tam cítí osaměle, ale ne vždy je tam sama, přikývnu a poté ji pozorně sleduji, stoupne si přede mě a začne se loučit. Okamžitě nahodím prosebný výraz a upřu na ni svůj pohled.
"Nemohl bych se podívat dovnitř? Ten dům je úžasný! Prosím?!" řeknu prosebně a stále ji pozoruji, zároveň trochu zariskuji a ještě zvýším účinky svých schopností.

Darren mě začal prosit o návštěvu. Bylo to roztomilé. uchechtla jsem se a zavrtěla hlavou. "Dnes ne. Třeba..jindy." Mrkla jsem na něj znovu. "Měj se." Zamávala jsem mu a vydala se po cestičce domů. V tom mě ale polil studený pot. Bylo tu něco jinak. Něco divného. Ale já byla podnapilá a nedokázala určitě co. Nic méně jsem na sobě nedávala nic znát a šla dál domů. Byl sympatický to ano, ale já ho nechtěla provádět po době, když jsem opilá a možná budu i zvracet. - Jo zvracet budu, ale hned. Neušla jsem od Darrena ani deset kroků a už jsem se shýbala a zvracela kousek od cesty. Ani jsem vážně neměla střídat tolik koktejlů.

Opět mě odmítne, zatvářím se zklamaně a podaří se mi skrýt mé překvapení. Že by má magie na ni tolik nefungovala? Nevadí, počkám si... Odcházela, ale já stále stál na místě a jen ji sledoval. Najednou se sehne a zaslechnu mě až moc dobře známé zvuky. Tiše se zasměji a rozejdu se k ní.
"Někdo to přehnal s alkoholem," řeknu jí, položím ji ruku na záda a druhou jí přichytím vlasy. Jakmile skončí, ještě chvíli počkám, než ji podepřu a pomalu se s ní rozejdu k domu.
"Nechci nic říkat, ale... Zítra to bude ještě horší," řeknu, zatímco mi cukaly koutky a dovedu ji až ke dveřím, kde ji pustím a udělám pár kroků zase zpátky k městu.
"Tak... Někdy jindy?" řeknu a ještě jednou si prohlédnu její dům.

Když jsem zvracela, tak Darren přišel ke mně. Položil mi jednu ruku na záda a druhou mi chytil vlasy. Byla jsem mu za to vděčná, opravdu jsem se teď cítila ještě hůř než předtím a motala jsem se taky víc. "Hmm...nevěděla jsem, že je to takový, když se opiješ." Povzdechla jsem si a po cestě se o něj opřela. "Díky..." Zamumlala jsem u dveří, kde mě pustil a udělal pár kroků zpět. Cítila jsme se jaksi provinile, když mi teď pomohl a já stále trvala na tom, že mu dům ukážu až jindy. Ale neustoupila jsem. Stejně bych mu toho teď moc neukázala. A tak jsem jednoduše přikývla. "Ano, jindy...třeba zítra jestli máš čas, tak se stav." Pousmála jsem se. "Ale jak jsi řekl, budu na tom nejspíš ještě hůř než teď, tak úplně nevím, ale jak se ti chce." Pousmála jsem se a vytáhla klíčky. odemkla jsem si a ještě mu zamávala než jsem zmizela za dveřmi.

Rozloučí se se mnou a neunikne mi její lehce provinilý výraz, chápal jsem to. Já si počkám a znovu zajásám, když řekne, že můžu přijít zítra. Jen přikývnu, popřeji jí dobrou noc, počkám až zavře dveře a vydám se domů.
Byl krásný den, na nebi svítilo sluníčko a foukal příjemný vánek. Mířil jsem k Mirys domů s pizzou v ruce. Bylo sice okolo jedné odpoledne, ale tušil jsem, že bude ještě spát. Kocovina je svině a já jí s ní hodlal pomoci. Ano, hrál jsem si na milého, starostlivého kluka, který se o ni upřímně zajímá. Ušklíbnu se a dojdu ke dveřím, zazvoním a poté se postavím o kus dál, nahodím milý úsměv a rozhodnu se vyčkat, než přijde otevřít.

Jen co jsem zavřela dveře, zamířila jsem do postele a usnula dřív, než bych se stihla převléct.
Ráno, když jsem se probudila až kolem deváté, což pro mě bylo hrozně pozdě, jsem si v duchu nadávala. Bylo to zajímavý, ale teď mi třeštila hlava, jako by byla ze skla a praskala. Dala jsem si sprchu a rozhodla se i v tomhle stavu jít trénovat. Bylo to, jako bych hlavou mlátila do zdi při tréninku, ale byla to má chyba. A já rozhodně nechtěla, abych kvůli kocovině nedokázala využít svého výcviku. Přeci jen i teď mohl kdokoli přijít, aby mě odvedl k mistrovi. Co když mistr poslal Darrena. Co když mě chtěl opít a počkat si na tenhle můj stav. Trénovala jsem jen poloviční dobu co obvykle, takže jen hodinku. Pak jsem si dopřála znovu sprchu a uklidila tréninkovou místnost. Oblékla jsem si jen kraťasy a tričko, venku bylo totiž překrásně. Pak jsem si dala něco malého k jídlu, ale kvůli kocovině, jsem zanedlouho znovu usnula na pohovce venku. Tentokrát mě vzbudil až zvonek. Kníkla jsem, když mě hlava zase rozbolela. Kdo to sakra mohl být? Byla jedna hodila odpoledne, tedy něco málo po.prošla jsem domem a otevřela dveře. Dost mě překvapilo, že tam stál Darren s pizzou v ruce. Překvapeně jsem zamrkala. Včerejší noc jsem měla trochu jako v mlze a ne všechno jsem si pamatovala. "A-ahoj." Dostala jsem ze sebe a koukala na něj nechápavě.

Čekal jsem jen malou chvíli, než se dveře otevřely a stále přede mnou Mirys. Velmi zmatená Mirys. Usměji se na ni a prohlédnu si ji, měla na sobě kraťasy a tričko a teď na lepším, denním světle vypadala snad ještě krásněji. A taky mladší, teď už bych jí těch sedmnáct vážně tipl.
"Ahoj," odpovím s úsměvem a podám ji pizzu.
"Říkala jsi, že pokud budu chtít, můžu se stavit a tak jsem si řekl, že ti donesu něco k jídlu," řeknu jí s milým úsměvem a nakouknu dovnitř.
"Páni, ten dům je vážně obrovský a vevnitř to vypadá snad ještě lépe," řeknu obdivně a trochu poodstoupím dozadu, abych si mohl celý dům znovu prohlédnout.
"Na majitelku ale nemá," dodám po chvilce.

"Říkala jsi, že pokud budu chtít, můžu se stavit a tak jsem si řekl, že ti donesu něco k jídlu," Zmínil Darren, po té, co mě taky pozdravil. Nakoukl dovnitř a hlesl něco obdivného, co jsem ale moc nevnímala. Snažila jsem se vzpomenout, kdy a jak jsme se vlastně včera rozloučili. "Jasně...Já...pozvala jsem tě." Zamumlám a ustoupím. "Tak pojď dál." Pousmála jsem se a vzala si od něj pizzu. Počkala jsem, než vejde dovnitř a pak jsem za ním zavřela. "No..jak jsi včera řekl, není mi moc dobře-teda... ta bolest hlavy je hrozná, takže... Prohlédni si to tu, ale první patro je zapovězené." Pousmála jsem se, ale celou dobu jsem šeptala. "A...ty už jsi jedl? Možná bychom se mohli najíst spolu před tím, než mi prošmejdíš dům." Zavtipkovala jsem a uculila se. Pak jsem zamířila do kuchyně, ale pizza byla ještě teplá, tak jsem ji odložila na stůl v jídelně a došla jen pro talířky.

Skoro jsem viděl, jak přemýšlí o tom, co se včera stalo. Měla opravdu velkou kocovinu, kterou jsem jí nezáviděl.
"Pořád jsi odhodlaná naučit se pít?" zeptám se jí a následuji ji do domu. Byl jsem rád, že si vzpomněla a pozvala mě dovnitř. Okamžitě se začnu rozhlížet, ani mě neštvalo, že nesmím do prvního patra, vždyť jen přízemí bylo úžasné a nebyl jsem tady kvůli domu, ale kvůli ní.
"Ještě ne, rád s tebou poobědvám," odpovím a následuji ji do kuchyně. Posadím se za stůl a sleduji, jak chystá talířky.
"Tak dobrou chuť!" řeknu vesele a pustím se do jídla.
"Máš dneska něco v plánu? Doufal jsem, že bychom mohli něco podniknout?" zeptám se jí a pozorně ji sleduji. Přemýšlel jsem nad nejrůznějšími přístupy, které by na ni platily, ale zatím jsem si hodlal hrát na milého a pozorného chlápka.

Darren vešel dovnitř a zeptal se mě, jestli jsme stále odhodlaná naučit se pít. Pousmála jsem se. "To ano, ale začnu pozvolněji." zamumlala jsem pobaveně a následně si přisedla k němu, když jsem mu podala talířek. Popřál mi dobrou chuť a usmál se mile. "Dobrou chuť i tobě." Řekla jsem a vzala si jeden kousek pizzy. Vybral vážně dobrou. Snědla jsem ale jen tři osminky pizzy a už jsem nemohla.
"Máš dneska něco v plánu? Doufal jsem, že bychom mohli něco podniknout?"Zeptal se mě při jídle. zamyslela jsem se. "Vlastně bych měla...no to nic." Chtěla jsem říct, že bych měla trénovat, ale asi jsme se zbláznila. Chtěla jsem to říct cizímu chlápkovi? Jo jasně-vlastně jsem dneska chtěla trénovat proměnu. Povzdechla jsem si nad svou unáhleností a došla pro pití. Nalila jsem nám oběma a vrátila se. "Asi nic v plánu nemám." Řekla jsem tentokrát a podala mu sklenku a sama se napila.

Oba dojíme pizzu, vypadalo to, že má něco v plánu, poté se však odmlčí a nakonec svá slova změní s tím, že nic v plánu nemá a podá mi sklenici s pitím. Šťastně se usměji a postavím se na nohy, potom se na ni zadívám a chvilku ji jen pozoruji.
"Takže... Když oba nemáme nic v plánu... Šla by jsi se mnou do kina?" zeptám se a přešlápnu na místě, jako bych byl nervózní. Doufal jsem, že to neodmítne kvůli kocovině, ale nevypadalo to, že chce strávit celý den v posteli a tak... Jsem doufal, že přijme a bude to brát jako rozptýlení do bolesti hlavy.

Překvapeně se na Darrena podívám. Pozval mě do kina. K jeho smůle, jsem v kině sice nikdy nebyla, ale ani mě to tam nějak netáhlo. Naprázdno polknu. "No víš...promiň mi, ale já nejsem zrovna ten typ, který by chtěl sedět a dívat se na plátno." Zamumlala jsem. "Navíc...mě vážně šíleně bolí hlava." Dodala jsem s povzdechem. "Měl bys pozvat jinou slečnu. Určitě se ti jich na paty lepí víc než dost." Pousmála jsem se omluvně.

Párkrát zamrkám, když mě odmítne, ale ihned nasadím smutný výraz. Navrhne, abych šel s někým jiným, ale to jsem ani nebral v potaz. Chtěl jsem ji a neodejdu, dokud ji nedostanu. Nesouhlasně zavrtím hlavou a povzdechnu si.
"To nevadí. Žádnou jinou nepozvu, to by nebylo ono," zasměji se a poté se rozhlédnu po kuchyni.
"Možná někdy jindy a když nejsi na sezení v kině... Mohli bychom vymyslet něco jiného," navrhnu optimisticky a zadívám se na ni s nadějí v očích.

Dost mě překvapilo, když řekl, že jinou nepozve a že by to nebylo ono. Párkrát nechápavě zamrkám, ale pak se pobaveně usměji a sleduji, kam bloudí jeho oči a co zkoumají. Nakonec navrhne, že bychom mohli tedy vymyslet něco jiného a s tím návrhem se na mě podívá s nadějí v očích. Bylo hezké, že o mě stál, tedy...alespoň to tak vypadalo. "No víš...co se dá dělat, když mě hrozně bolí hlava?" Povzdechla jsem si potichu a pak šla umýt talířky a krabici od pizzy jsem vyhodila do koše.

Zamyslím se nad tím, co by se dalo dělat i s jej kocovinou a poté sleduji, jak umývá špinavé talířky.
"Hmmm," zabručím potichu a zadívám se z okna, nechtělo se mi odcházet a tohle by mohla být celkem dobrá příležitost na to se sblížit.
"Když máš kocovinu nejlepší je dělat něco, co tě rozptýlí a baví... Nevím, co je to u tebe, ale rád bych se to dozvěděl," řeknu s úsměvem, poté vstanu a podám jí její skleničku s pitím.
"A zlepší se to, pokud budeš hodně pít," ušklíbnu se.

Prý je nejlepší dělat něco, co mě baví, když mám tu kocovinu. Něco co mě rozptýlí. Řekl Darren, vstal a podal mi sklenku s pitím se slovy, že se to taky zlepší když budu hodně pít. "Děkuji." Usmála jsem se na něj mile a napila se. Vypila jsem celou sklenku a pak si nalila vodu. Rád by se dozvěděl, co mě baví. "No..a co baví tebe? Co děláš ty? Když máš kocovinu?" Zeptala jsem se zvědavě a otočila se k němu čelem.

Neodpoví mi na otázku, ale místo toho se zeptá, co dělám já. Na chvíli se zamyslím, co by asi bylo nejlepší říct a poté se na ni zadívám.
"Když má kocovinu? To stejné, co obvykle, umím totiž pít tak, aby mi druhý den nebylo špatně," řeknu a vypláznu na ni jazyk.
"Pořád jsi mi ale neodpověděla. Co děláš ve volném čase? Nějaká jiná zábava, kromě chození po baru?" zasměji se. Opravdu mě to zajímalo, chtěl jsem nějakou záminku, abych s ní mohl být a nechat na ni působit své schopnosti. Což mi připomíná, že bych je měl aktivovat... A to také udělám.

Vyplázne na mě jazyk s tím, že umí pít tak, aby mu druhý den nebylo špatně. Potichu jsem se zasmála a šťouchla do něj. "Jen počkej až na to budu zvyklá." Vyplázla jsem na něj jazyk tentokrát já a pak si šla sednout na gauč. Zmíní, že jsme mu neodpověděla a znovu se mě zeptá, co dělám ve volném čase. "No tak různě... Třeba chodím běhat, nebo cvičím." Řeknu neurčitě, jako bych snad dělala nějakou jógu nebo co. Usadím se pohodlně na gauč a najednou ucítím zase to divné brnění na kůži. Naprázdno jsem polkla. Ano, teď jsem si vzpomínala, že něco takového jsem cítila i včera večer a najednou mi dojde, že to je magie. Trochu mě to vyděsilo. *Koho jsme si to zase pustila do domu?* Ptám se sama sebe. Ale co teď? Dělala jsem, jako bych si toho vůbec nevšimla, i když to teď posílilo bolest hlavy. Byl to pocit, jako by se mi do hlavy cpaly nové myšlenky, nové pocity. Ty které jsem teď necítila. Ty které v tento moment nepatřily mě. "No a ty? Co děláš ty? Když teda v baru nebalíš slečny, nebo s nimi netrávíš den u sebe či u nich." Uchechtla jsem se a furt dělala, jako by nic.

Začnu se smát, když řekne, ať si jen počkám, až bude zvyklá. Znělo to jako výzva. Výzva, kterou jsem byl víc než ochotný přijmout.
"Tak co? Dáme si závod v pití?" zasměji se. Kdyby ano, byla by to velmi dobrá šance ji opít a... Tak nějak jsem ji ale chtěl dostat střízlivou... Konečně mi odpoví, že ve volném čase sportuje a tak se zamyslím.
"No, to s bolením hlavy není moc dobrý nápad... Vybral bych spíš něco, u čeho se uvolníš a vypneš... Pokud víš, jak to myslím," zasměji se, poté ale zvážním a prohlédnu si ji. Možná bych měl přijít někdy jindy, možná by to byla dobrá volba. A proti sportu jsem nic neměl, také jsem každý den cvičil a trénoval, abych nevyšel ze cviku a byl vždy připraven.
"Já? Také sportuji, učím se nové věci, jako třeba jazyky. Ale řekl bych, že nejvíce zkouším různé sporty," řeknu s úsměvem, ale po chvilce se zatvářím ublíženě.
"Máš o mně velmi špatné mínění, zní to, jako bych každou chvíli měl mít nějakou jinou," řeknu ublíženě, ale po chvilce se zase usměji. Měla v tomhle sice pravdu a doteď jsem se tak choval, ale co... Zkusíme, ne?

"Já před výzvami neprchám." Zazubila jsem se, když mě vyzval na závod v pití. "Ale necháme to na někdy, až nebudu mít kocovinu - to by nebylo fér." Dodala jsem a dívala se na něj dál. Pak mi poradí, že by vybral spíš něco u čeho se uvolním a vypnu. Pousmála jsem se a chvíli se zamyslela, co by to mohlo být. Ale z myšlenek mě vytrhne, když mi Darren říká, co dělá ve volném čase on. Prý mám o něm špatné mínění. Musela jsem se uchechtnout. "No tak promiň, ale chováš se tak." Pokrčila jsem rameny a zase se zamyslela. "No..a co tak na uvolnění a vypnutí navrhuješ?" Zeptala jsem se, když mě nic nenapadalo. Vlastně mě napadla masáž, ta by byla příjemná. Ovšem nepřipadala v úvahu hned ze dvou důvodů. Za prvé ho skoro neznám a za druhé jsem mu nehodlala ukazovat svoje záda.