Fen'lin & Alex

Čím déle jsem tam seděl, tím více se mi zdálo že propadám zoufalství a beznaději. Když se mi před očima objevil jeho připitomělý úsměv, doslova jsem těžce zakňučel a ihned jsem chtěl do něčeho praštit, ale místo toho jsem jenom zaskřípal zubama. Tiše zaúpím, když ucítím tu neskutečnou tíseň, která mi obalovala srdce a zachvěji se pod pocitem, že ho ztratím navždycky. Teprve teď jsem si dokázal představit, co všechno prožíval když jsem na jeho místě, byl já. Až teď jsem mohl říci, že plně rozumím jeho bolesti, protože to co rostlo uvnitř mě bylo silnější než jakákoli bolest, kterou jsem doposud zažil. Kam se hrabala bolest z fyzických ran, kam se hrabala bolest z mučení. Tohle bylo stokrát horší... než všechno co jsem znal. Zaslechnu hlas démonky, ale ani trochu mě to neuklidnilo.
"Prosím, běž pryč," zavzlykám a byl jsem opravdu vděčný Setharovi, který přistoupil k démonce a poprosil ji o to, aby mne poslechla. Nakonec odešel spolu s ní do jedné z mnoha komnat, zatímco já zůstal sedět přesně tam, kde jsem byl. Bylo mi jedno, že jsem celý od krve. Na malou chvíli jsem se zadíval na ruce, které se třásly. Stále jsem na nich cítil horkou krev, jak pomalu proniká tělem mého bratra, znovu, znovu... a znovu. Opět jsem schoval hlavu do dlaní a přitáhl si nohy k tělu. Jak se mu za tohle omluvím? Bude mě po tomhle chtít ještě vidět? Jak by mohl... Na tom nezáleží, důležité je že bude žít, musí. Doma na něj čeká Ireth, bude v pořádku a vrátí se za ní, on to prostě zvládne. Můj bratr zvládne všechno. Protože jestli to nezvládne on, jak to zvládeme mi....?

Poděkuje mi tichým a slabým hlasem, byl jsem opravdu rád že to přežil. Znovu si jej prohlédnu a přepadla měchvilková slabost z toho, když jsem si na to vše vzpomněl. Možná kdybych něco vymyslel dříve, byl by na tom lépe, jenže jsem věděl že sebe obviňování by mi nepomohlo a možná bych to udělal jenom horší, kdo ví... Rozhodně jsem to enchtěl zkoušet znovu a věřil jsem že to ani jeden z nás. Na chvíli zavře oči, nechám mu dost prostoru aby pobral všechno co jsem mu sdělil ale kdysž se zeztá na Alexe, jenom si povzdechnu a zavrtím hlavou.
"Za dveřmi na konci chodby... kousek od balkónku, tam, už totiž sedí od chvíle co tě přinesl, odmítá s kýmkoli mluvit," odpovím, abych ho ujistil že Alex je v pořádku a v normálu, alespoň tak jak to tedy šlo. Ihned se na něj starostlivě zadívám.
"Jak ti je?" zeptám se po chvilce přemýšlení.

Odpověděl mi, že žije. Ihned jsem mu chtěl odseknout že to má teda z pekla štěstí, ale bylo za tím mnohem víc, byla za tím magie. Teď jsem to s ním rozebírat ale nechtěl. Zbytečně by si s tím lámal hlavu a tak tiše zavrčím, když se pokusí posadit, avšak znal jsem jeho tvrdohlavost a proto mu raději pomůžu, než aby se o to pokoušel sám. Poté co se opře a řekne, že mám zavolat Alexe aby sem došel, jenom zakroutím hlavou. Nechám ho však dále mluvit a povzdechnu si.
"Nepřijde a ty tam také nedojdeš, kromě toho, že tě tam tedy nepustím," vysvětlím a pousměji se. Opravdu bych ho nepustil kdyby se jn tak sebral s tím, že jde za ním. Na druhou stranu jsem si byl celekm jistý tím, že by Alex stejně utekl. Potřebuje si to srovnat v hlavě a já věřil tomu že to dokáže. Kdyby propadal zoufalství, zasáhl bych... je to má povinnost.
"Odpočívej, opravdu. Sdílím s ním myšlenky, jsem si jistý že nepřijde - věř mi. On si to časem srovna v hlavě, jen mu dej chvíli. Už teď je jistě štěstím bez sebe, že žiješ, tak zbytečně neohrožuj svůj život ještě víc," odpovím a lehce se na démona pousměji. I já byl rád že je v pořád mezi námi, opravdu nevím co by to udělalo s Alexem a ostatními, kdyby to nepřežil. I když byl v podstatě... mrtvý.

Rozhodl jsem se tam s nim ještě zůstat, potřeboval si odpočinout a hlavně pohlídat, oba dva byli nehorázně tvrdohlaví, věděl jsem to a tak se s povzdechem ještě proměním do kočičí podoby a lehnu sivedle démona, který po chvilce usne. Během pár hodin nám přinesli jídlo, ale nechtělo se mi jej budit, tak jsem jej nechal spát, chvílemi se budil a jenom seděl vedle něj. Dokonce jsem si šel promluvit s Alexem, ale poslal mě pryč, s tím že se o tom nechce bavit, tak jsem se zase vrátil. Později jsem se najedl a s proměnou šel znovu zkontrolovat Fen'lina, chtěl jsem se ujisti jestli ještě dýchá ale dýchal, což mě uklidnilo. Po pár hodinách jej ale přeci jenom vzbudím.
"Mel by jsi se najíst," dodám a doslova mu podám tácek s jídlem.

Seděl jsem a chvíli to vypadlao že mě z jídlem pošle do háje, pak bych ho musel donutit jiným způsobem, jenže zanedlouho se probere a jídlo si přeci jenom vezme. Párkrát zamrkám a sleduji ho když se posadí. Už to zvládl dokonce sám a nemusel jsem mu pomáhat. Je překvapivé jak rychle se dokáže z takovýchto věcí otřepat, možná až příliš. Ještě chvíli jsem na něj hleděl, že jsem si ani nevšiml, že na mě mluví.
"Ah, j-jo. Pořád... Ale je v pohodě," ujistím ho a když odloží příbory stranou a vypadalo to, že nad něčím přemýšlí, povzdechnu si. Začal mluvit o Alexově bestiální podobě a o tom že ho znal, že cestovali s jednou démonkou, pozorně jsem jej poslouchal, byl jsem zvědavý.
"Tyhle jeho vzpomínky jsou přede mnou ukryty, nevím o nich zhola nic, jsi si opravdu jistý že to byl Alex?" vypadne ze mě nejistě a když si schová hlavu do dlaní, povzdechnu si a dojdu až k němu. Posadím se vedle něj a opřu si hlavu o jeho rameno. Chtěl jsem ho uklidnit a tak začnu příst, tak jak jsem to dělával.
"Fene, nemohl jsi to vědět, tohle by... nenapadlo ani mě. Natož že máte oba bestiální podobu... To si ze mě snad děláte prdel... Jaktože jsi se ovládal?" vypadne ze mě překvapeně a zůstanu na něj překvapeně hledět. Ano, rušil jsem ho sice u jídla ale byl jsme zvědavý... takže mi to bylo jedno.

Vysvětlí mi že to byl on a tak se nad tím zamračím. Budu se ho na to muset zeptat. Řekne že na jeho podobu se jenom tak nezapomíná a okamžitě si zpoětně odehraju tu chvíli, kdy nás oba dva držel v sevření a potom.... Okamžitě se zachvěji a naježím se.
"Když si to přehrávám zpětně, musím souhlasit," vydechnu se zatajeným dechem a když mě začne hladit, nevím jestli jsem mu nebyl vděčnější než on mě za to předení.
"je to vzdácná schopnost, ale vy jste vzácné existence sami o sobě... Máš toho po otci více než kterýkoli jeho jiný syn, nerad to říkám... vím že to nemáš rád, ale když byl ještě normální, byl to nejskvělejší válečník, kterého jsem osobně znal. Věrný a oddaný přítel... Teď když ho vidím, nepoznávám z něj už vůbec nic," hlesnu a nejistě si povzdechnu.
"Víš co? Ukážu ti to pokud mi to... dovolíš," řeknu ale zatím nic nedělám, chtěl jsem se ujistit, že by to vůbec chtěl vidět a pokud ne, nebudu ho tím trápit. To už ale začne mluvit o tom, jaktože se ovládal a tak na něj zůstanu překvapeně hledět a ušklbnu se, když mu an tváři zpstane úsměv.
"Láska dokáže překonat hodně věcí, není to jen blaf ale skutečnost," usměji se a znovu se otřu o jeho ruku, jeho pohlazení bylo příjemné.

Se zamračením si odfrkl, ale když jsem o jeho otci rozmouval dál, nakonec mě neokřikl, nic. Když promluvil, přikývl jsem... moc dobře jsem rozuměl jeho starosti a proto jsem si povzdechl zároveň při vzpomínce na Alexe. "Mám pocit jakoby se historie opakovala, jenom trochu obráceně..." vydechnu starostlivě a nakonec se tomu křečovitě zasměji. Chvíli váhal nad mou nabídkou, ale nakonec souhlasil. Nechal jsem se od něj ještě drbat, než jsem se na něj otočil a donutil jej aby se mi díval upřeně do očí. Jedno z nich se změnilo v černé, objevil se v něm pentagram, který začal zářit jasnou modrou barvou. vV tu samou chvíli jsem mu začal promítat v hlavě své vzpomínky na dny v palíci. S Mephistem a Satanem bok po boku. Ať už šlo o pouhé konverzace, nebo dny ve válce, na oslavých... Ukázal jsem mu ty nejhezčí vzpomínky které jsem na něj, na ty dva měl... když byli ještě spolu pohromadě, jeden kryl záda druhému, nejlepší přátelé... na život a na smrt. A po smrti Satana, se jeho osobnost začala měnit, propadal zoufalství a moci... ale to jsem mu už nepotřeboval ukázat, jen náznak toho, jak se jeho povaha měnila, až jsem zavřel oči a tiše se pousmál.

Tiše jsem se pousmál a když mi poděkoval, zakroutil jsem hlavou. Zhluboka se nadechnu a zůstanu dál sedět vedle démona. Měl pravdu, bylo jenom těžko uvěřit tomu, že kdysi někdo tak hodný, dnes dokázal dělat taková zvěrstva. Jenom jsem s ním dál posedával a tiše souhlasil, se vším.
"Je to stejně děsivé," přiznám a potom se pousměji. Byl jsem rád že by nikdy nedovolil aby se z Alexe stalo něco podobné jeho otci a byl jsem si jistý tím, že i já uděám vše pro to aby se to nikdy nestalo. Dál jsem se na něj natiskl a nakonec položil hlavu na tlapy a zavřel oči, jenom jsem tiše oddechoval a držel se blízko něj. Ale už jsem ho ani nehlídal, spíše jsem pomalu usínal. Potřeboval jsem si odpočinout a urovnat si věi v hlavě, hlavně po té psichycké stránce. Zanedlouho ani nevím jak, jsem propadl spánku a tak jsem zcela ztratil pojem o tom, co se kolem mě dělo. Jen sem tam když se édmon zavrtěl, jsem otevřel oko, abych se ujistil o situaci a změni polohu, ve které jsem spal, než jsem opět usnul.

S povzdechem jsem zvedl hlavu z dlaní. Nejspíše jsem tady usnul... Už ani nevím kolik hodin vůbec uběhlo ale zdálo se mi to jako věčnost. Trochu nemotorně se postavím na nohy, ale celé moje tělo bylo neskutečně ztuhlé a cítil jsem jistou únavu a vyčerpání. Místo toho jsem se ale ohlédl okolo, než můj pohled spadl na dlouhou chodbu a dveře na jejímž konci. Chtěl jsem za ním jít, ale nemohl jsem najít dostatek odvahy. Stál jsem tam a ještě další hodinu mi trvalo, než jsem se vůbec pohnul z místa. Neochotně se dobelhám až ke dveřím a tiše je otevřu, abych do nich mohl nahlédnout. Když zahlédnu démona a Sethara, který vedle něj spokojeně spal, povzdechnu si a dveře otichu zavřu. Hned na to se znovu vydám pryč. Dle všeho byl v pořádku a žil, ale ten obraz v hlavě, když se na mě díval prádznýma očima byl pořád tak živý. Znovu se nad tím ošiji a celé moje tělo zaprotestuje. Až teď jsem si uvědomil jak páchnu krví, srst jsem měl rozhozenou a slepenou snad do všech stran, ale i tak se jenom líně dokopu k balkónu, na který se posadím a zadívám se na široké podsvětí v dálce a prohlédu si domy pod sebou, které se táhly do dálky království mé matky. Bylo mi to líto, nechtěl jsem svému bratrovi takhle ublížit ale netušil jsem co to do mě vjelo.

Zaslechnu kroky a už jsem odhadoval, že se opřel o stěnu, dělal to dříve docela často a koneckonců to byl jenom odhad. Dosedl jsem si a tiše vydechl. Poznamenal že je tady krásný výhled a měl pravdu. "To ano, nemít Mirys a Aelin, přemýšlel bych že tady zůstanu," odvětím a potom zvednu hlavu abych se na chvíli zadíval na oblohu. Slunce zrovna zapadalo a celou krajinu opět polila příjemná a uklidňující atmosféra, takovou kterou jenom málo démonů dokázalo ocenit a ještě méně těch, které jsem sám znal.
"Omlouvám se ti za to co se stalo," vypadne ze mě po chvíli. Věděl jsem že to nezměním a že na mě možná bude naštvaný, ale on začal mluvit o něčem jiném, na co jsem se soustředit nedokázal. Nechápal jsem co říká, tiše jsem si povzechl a krátce se zadíval na suchou krev na rukou. Byl jsem ve své démoní podobě, nějak jsem to neřešil a ani nekomentoval, jenom jsem se snažil urovnat myšlenky v hlavě a přijít na to, co se vlastně stalo. Kromě toho šoku, že jsem prostě jenom tak vypnul, což se mi ještě nikdy nestalo. Bylo to... děsivé. Už jenom z toho, že se mi to může stát prakticky kdykoli. Co když se mito stane až bude poblíž Mirys? Nebo dokonce má dcera? Co potom?