pro Mirys Stellae de Caelo 1/3/2018, 22:49
Vracela jsem se zrovna z procházky s Theiou, které se dnešní den natolik zalíbil, že se zdržela někde v lesích. Věděla jsem, že domů trefí a že se o ní nemusím bát. Zvládne to a kdyby ne, určitě mě zavolá. Už jednou byla příliš zvědavá a chytila se do oka. A já už věděla, že se vždycky najdeme. Bylo to takové zvláštní pouto. Sama jsem tenhle krásný den využila k tréninku. Trochu jsem běhala a trochu zkoušela magii. Čím dál, tím víc mě bavilo hrát si s krystaly. Bylo to zvláštní, pohrávat si s nerosty jak obyčejnými tak vzácnými. Ale jako všechno, i tohle vyčerpávalo. Oblečená jen ve sportovním spodním prádle, kraťasech a botách jsem došla do kuchyně a nalila si chladnou citronádu, co jsme si připravila do ledničky už předem. Vypila jsem najednou půl litru, když jsem pochytila ten pocit. Něco tu bylo špatně. "Tatí..?" Zeptala jsem se do domu, ale dneska tu být neměl. A také že nebyl.
Rozhlédla jsem se po domě, kam jsem jen dohlédla, ale nic jsem nenašla. Ne, všechno bylo na svém místě, dveře byly zavřené a Theia ještě nepřiletěla. Byla jsem tu sama a přesto na mě mé smysly křičely, že to tak není. V tom jsem zahlédla jakési zvlnění vzduchu, podobné, jako nad ohněm. Pochopila jsem, že je tu někdo, kdo je neviditelný a sakra tichý. "Stůj! Vím že jsi tu!" Vykřikla jsem a hned jsem po dotyčném mrštila sklenku, abych se ujistila, že jen neblázním. K mému neštěstí se sklenka rozbila a v tom místě se z ničeho - ze vzduchu zhmotnil velký démon. Zubil se na mě od ucha k uchu, ale rozhodně to nebyl příjemný pohled. "Co tu chceš?! Vypadni!" Sykla jsem po něm a intuitivně sáhla ke kříži pro dýku, jenže tu už jsem pár dnů nenosila. V duchu jsem si za to zanadávala a tak jsem použila magii.
Ještě, že jsem jí necvičila do vyčerpání, ale to neznamenalo, že nejsem byla slabá po tréninku. Natáhla jsem ruku před sebe dlaní k podlaze a pak jsme ji prudce zvedla. Podlahou projelo několik ostnů z různých nerostů, které vykrystalizovaly na můj povel a ostrými hroty mířily na noho démona. Byly stejně tak velké jako já snad a to mě stálo hodně energie. Démon se zazubil o to víc. Jako by ho víc bavila oběť, kterou může potrápit víc. Rychle jsem se otočila k oknu v kuchyni, ale za ním už byl další démon. Rychle jsem vztáhla ruku k němu a nabodla ho na tenký krystal, který vyrostl z půdy pod ním, ale nezabil ho. Jen mu prošel skrz obě lýtka a já doufala, že ho to zpomalí dost na to, abych jim utekla. Jenže než jsem se pohla dál, už byl za mými zády ten první. Jedinou fackou mě odhodil přes kuchyň, až na druhý konec. Vytáhla jsem ze stojanu nože. Nebyli sice vrhací, ale lepší než nic. Trochu jsem se motala. Co si to nalhávám? Hodně jsem se motala, ale i tak jsem se pokusila mrštit po něm všechny ty nože. Vždy zvedl předloktí pokryté čímsi černým a nože bez problému odrazil. Rozeběhla jsem se pryč, ale on byl rychlejší. Chytil mě zezadu za krk a mrštil mnou proti mým ostnům. Naštěstí z druhé strany, takže jsem se na ně nenabodla, ale jen je rozrazila a to dost bolelo. Zalapala jsem po dechu a donutila se zase vstát. Pár kousků z nerostů mi uvízlo v kůži, hlava mi třeštila a svět kolem se divě rozostřoval a kolébal. Až nyní i došlo, že jsem se měla zaměřit na obranu a ne útok. Před jejich magií mě chránila ta má, ale před tímhle... To bych se na svůj štít musela zaměřit. Pokusila jsem se o to nyní, ale už mi to vůbec nešlo.
Následovalo ještě pár pokusů o vzdor, ale všechny skončily podobně, jako ty první. Zasadila jsem jim sotva pár ran, tedy jen jednomu a bylo to, jako by je píchl otravný hmyz. Můj dům byla najednou dost zničený a vypadalo to, jako by se tu vyřádilo stádo divokých zvířat různých druhů. Několik oken bylo rozbitých, gauč potrhaný, nějaké obrazy na kusy, dveře vyvrácené, židle a stůl rozbitý... Mohla bych takhle pokračovat, ale to bychom tu byli dlouho.
Zkrátka dopadlo to tak, že jsem ležela sotva při vědomí venku, po té, co mě prohodil oknem ten první. Jenže už se nade mnou skláněl ten druhý, který si již vyléčil nohy. Možná už dávno a jen dopřával tu radost mlátit mě svému kamarádovi. Zdálo se, že nyní už pochopil, že mám blízko k bezvědomí a tak svého kamarádíčka zastavil a sám si ke mě klekl a naklonil se nade mě. Něco mi zašeptal do ucha, ale já ho nevnímala. Byla jsem ráda, že vůbec vnímám sebe - tak nějak. A pak mi nalil obsah maličké zkumavky mezi rty. Následně mi zacpal nos i ústa a já musel polknout. Hned jsem se nad nechutnou pachutí rozkašlala, ale pár vteřin na to jsem ztratila vědomí. Tedy ne. Neztratila jsem vědomí. Na chvíli jsem si to myslela, ale ne. Jen jsem se nemohla pohnout. Bylo to, jako by mi někdo oddělil hlavu od těla. Nemohla jsem mluvit, hýbat se, nic. Jen jsem viděla. Přišel zase ten silák. Nejspíš to byl aurin, kdo ví, já se v démonech moc nevyznala zatím. Přehodil si mě přes rameno a pak následovala dlouhá cesta do podsvětí...kamsi.