Fen'lin & Alex

Bylo mezi námi zvláštní ticho, ale teď jem si uvědomoval, že vždy bylo takové, dokud jsem nezačal mluvit. Docela mě překvapilo jak jsem se dokázal změnit a možná jsem byl za tu změnu rád. Na hodně věcí jsem se teď díval jinak, s rozhledem a soustředil se na ně, pokud to šlo. Řešil je a neitíkal od nich a tohle byla jedna z věcí, od které jsem ani utéci nemohl. Zároveň jsem se cítil za to všechno zodpovědný, což jsem také byl a plně jsem si to uvědomoval. Překvapí mě, když mi můj bratr poloří ruku na rameno, ani jsem si neuvědomil že ke mě za tu krátkou chvíli došel blíž. Prohlásí že jsem se z té chodby opravdu nezvedl, ale stačil jsem si povšimnout jeho nerozhodnosti v hlase, zněl napůl pobaveně a vážně. Snažil se mě s pevným stiskem ujistit, že za to nemůžu, proto jenom nesouhlasně zavrtím hlavou a když se do nás na malý moment opře vítr, zastříhám ušima a přitáhnu si je trochu blíže k hlavě, než ustane.
"Nevím... tohle je jiné," odseknu a nervózně mávnu ocasem, který mi visel přes zábradlí dolů. Nakonec přehodím nohy zpět a doskočím na pevnou podlahu balkónu. Až teď se mu abodnu upřěně do očí.
"Tohle nejde jenom tak omluvit. Jsi můj bratr a já si to neskutečně užíval. Zabil jsem tě a netlouklo ti srdce, musel jsem ti ho nahodit elektřinou, protože jsi byl mrtvý!" vyhrknu a do očí mi okamžitě vystřelily slzy, které jsem ale zahnal a pevně stiskl zuby, až jsem jimi nechtěně zaskřípal a stiskl ruce v pěst.
"Co když se mi to příště stane znovu a už nebudeme mít takové štěstí jako teď? Co když se mi to příště stane v blízkosti Mirys nebo mojí dcery?" vydechnu nevěřícně a potom si povzdechnu a přešlápnu na místě.
"Nelituji se já... jsem na sebe nehorázně naštvaný. Je toho ještě tolik co o své sílé nevím a mám strach. Mám strach že se jendoho dne probudím a už to prostě nebudu... já," odpovím. Najednou šlo všechno stranou, mluvil jsem na něj přímo, s ním přímo. Neutíkal jsem od toho, což bych dříve udělal. I slova šla najendou mnohem snáz.

Za celou tu chvíli mě ujistil o tom, že se to stane znovu, což... mě ani trochu nepřekvapilo. Ocenil jsem jeho upřímnost a nespouštěl jsem oči z těch jeho. Až teď jsem si uvědomil že on je ve své lidské podobě, ale měnit zpátky jsem se rozhodně nehodlal měnit, ne teď a tady.
"Bratře, rád bych ti věřil ale problémem je, že nevěřím sám sobě," dodám na jeho prohlášení o tom, že Aelin ani Mirys neublížím. Nemohl jsem to vědět a dokonce ani on si tím nemohl být tak jistý. Vždyť byl pro mě bratrem a i tak jsem mu dokázal udělat... tohle. Pohled mi spadne na jeho obvázané tělo a povzdechnu si. Oznámí mi že to zvládneme s takovou jistotou, jaká mě u něj po tom všem překvapovala a to jsem rozhodně na očích neskrýval. Ještě větší překvapení bylo, když mě objal. V ten moment jsem si vzpomněl na všechno to, co se odehrálo a prudce jsem od něj s leknutím odskočil.
"Promiň," vyhrknu vyděšeněji, než jsem si sám uvědomil a zůstanu stát tak na dva metry daleko od něj. Nechtěl jsem mu znovu ublížit.
"Hrozně se omlouvám, ale musím jít," vyhrknu rychle, než se otočím, rozběhnu proti balkónu a seskočím dolů.

Zrovna jsem odkládal prázdný talíř stranou, sedl jsem si na postel a rozhlédl po místnosti, než jsem vstal a rozešel se ke dveřím. Fen tady nebyl, proto jsem přemýšlel že jej půjdu najít, nebo Alexe. Prudce rozevřu dveře a kdybych nezastavil, vrazil bych do Fen'lina, který se v nich objevil.
"Ah, tady jsi," vydechnu a pohledem rychle přelétnu chodbu, Alex už tam nebyl, takže spolu nejspíše mluvili. Párkrát zamrkám, byl jsem ve své lidštější podobě a rychle jsem ho přejel pohledem, vypadal už o ost lépe, dokonce to na něm šlo vidět, i když by měl pořád odpočívat. Nakonec jsem ale nic neříkal, jenom jsem se usmál, nehodlal jsem ho poučovat. Byl sice tvrdohlavý, ale byl to silný a zdatný bojovník, věděl co si může dovolit a co ne. To však neznamenalo že nebudu taková tichá pojistka, co mu řekne, když tobude přehánět.

Okamžitě mi sdělí vo sestalo s Alexem a tak jenom mlčky přikývnu a pousměji se.
"Dej mu ho, určitě se dá dohromady," pronesu s jistotou a když mi sdělí že chce trénovat, lehce se zamračím. Dříve než stihnu cokoli říci, mě zarazí a vysvětlí mi, že se chce soustředit na trénink magie, což... bylo rozumné a logické. Přeci jenom byl to Aurin a vynikal zejména ve fyzické síle, ale teď měm ožnost využívat i více té magické, což dáválo za rozum už jenom to, že se v nich chce zlepšit.
"Pomůžu ti rád, co budu moct," odpovím a zadívám se na bělovlasého démona v lidské podobě. Byl jsem teď zrhuba stejně vysoký jako on.

"Není za co," odvětil jsem a nakonec se s démonem rozloučil a zmizel ve dveřích. Zabouchnu je za sebou a překvapí mě, když do někoho narazím. Byl to vysoký muž, oděný v černém oblečení a přes něj měl přehozený černý plášť. V ruce držel zlatou hůl a když jsem zvedl pohled k jeho očím, doslova jsem zdřevěněl na místě. V tuhle chvíli jsem nedokázal vydat ani hlásku, polil mě horký pot a natěžko jsem polkl. Byl to Alexander v jeho bestiální podobě. Chtěl jsem se pomalu otočit, varovat Fen'lina, ale než jsem to stihl, dostal jsem takovou pecku elektřinou, že jsem v posledních vteřinách zahlédl jeho , jeden by řekl prázdné oči a pak už jenom podlahu, na kterou jsem se bezvládně sesunul.

Zhluboka oddechoval a zadíval se na tělo kocoura, který byl v bezvědomí, než zvedl pohled k bílým dveřím. Zlatou hůlkou párkrát ťukl o zem, než Setharovo tělo překročil a rozešel se ke dveřím. Chvíli za nimi stál a kdyby mohl, jistě by se teď usmíval a na tváři by mu hrál vítězný úšklebek. V další chvilce otevřel dveře a hůlkou je rozrazil do stran, nijak horlivě nebo nepřátelsky, spíše rázněji a přesto opatrně. Pohled mu okamžitě spadne na démona na posteli, což ho donutí naklonit hlavu lehce na stranu a až teď položit hůlku na zem. Sledoval ho a pro tuhle chvíli se nepohnul z místa ani o píď.

Elias: Jenom tam stál a sledoval ho, nespouštěl z něj oči, jen na krátkou chvíli rozevřel tlamu aby do ni propusti trochu vzduchu, zatímco hlasitě vydechl, když ho démon zpozoroval a doslova vyskočil na nohy až na druhé straně místnosti. Pořád mezi nimi byla dostatečně velká vzádlenost, takže by mu chvíli trvalo, než by se za ním dostal. Nevýhoda místnosti byla ta, že neměla žádná okna, jenom dveře, ve kterých zrovna stál. Jemu to nevadilo ,ale démona před ním to značně omezovalo. Strach v jeho očích nedokázal přehlédnout, dokud ho neskryl za maskou, až poté se zavrčením vznesl otázku. Ptal se na kocoura, kterého nechal ležet na chodbě, proto se po delší chvilce pohnul do boku, aby jasně mohl vidět jeho bezvládné tělo válící se na zemi, uprostřed chodby, než se koutkem oka zadíval na démona. Ani by mu teď nebránil běžet zkontrolovat jeho tělo, ovšem by to pro bělovlasého démona znamenalo, opustit poměrně bezpečnou vzdálenost mezi nimi. Na jeho podobu nebyl zyklý, ne tuhle... na jeho vkus příliš lidskou.

Elias: Sledoval ho a když kolem něj posvištěl, ani se nehnul. Místností se ozvalo jenom zašustění látky z pláště, který měl na sobě a až teď ustal k jeho tělu. Kdyby na něj chtěl zaútočit, už dávno by to udělal, ale moc dobře si byl vědom toho, kde je a že by si rozruchem v královském paláci rozhodně nepomohl. Tiše vydechl a když démon konečně zkontrolovat tělo kocoura, pomalu se vydal jejich směrem.
"Odplatu," hlesně k němu přímo a nezastavuje se. Lehce skloní hlavu aby se zadíval na kocoura, nemoho mu uniknout jak rychle se odsud snaží dostat, ale dokud mu neřekne svoje, byl schopný ho dokonce pronásledovat.
"Neutečeš mi, tvé tělo je příliš zesláblé a tvá magická moc na příliš nízká," vydechne ostře a potom se tiše zasměje.
"Ah, omlouvám se za to předtím, Nebyl jsem ve své, jak to říci... kůži? Nestačil jsem si naše krátkodobé setkání po takové době užít," dodá a probodne mladíka rudými panenkami, než se zastaví a ťukne hůlkou o zem.
"Příště tě nezachrání ani tvůj bratr, natož ten kocour," zasměje se a znovu se k nim pomalu rozejde. Místnosti se stále rozléhal jeho tichý smích a nemohl si odpustit tiché zavrčení, které směřoval k Fen'linovi. Měl takovou obrovskou chuť se na něj vrhnout, ale věděl že by to nebylo ono. Chtěl ho zabít, pomalu a bolestně, poslouchat jeho řev a užívat si každý bolestný tón, těšil se na to, více než na cokoli jiného.

Elias: Bělovlasý démon mlčel a nic neříkal. Propaloval ho pohledem, zatímco se k němu neustále přibližoval. Jeho kroky se rozléhaly chodbou ale jenom jeden jediný zvuk byl hlaistější něž cokoli v místnosti a to jeho hůl, která pokaždé cvakla o zem v tom napostém tichu, na jehož pozadí šel slyšet hlasitý dech z tlamy démona. Kdyby mohl, nejspíše by se usmíval, místo toho se na něj díval chladnýma očima s obličejem, ze kterého se nedalo nic vyčíst a z toho by mohl být jeden nervózní. Už sám o sobě vzbuzoval neskutečnou nedůvěru a pochyby, natož tak nějakou jistotu. Když ale Fen'lin promluvil, pohlédl na kocoura a ihned poté zvedl hlavu opět k němu.
"Nejspíš... uvidíme se příště Fen'line" hlesne a s jeho jménem na konci věty si pohraje. Nezdálo se,
že by se mu chtělo odcházet ale ještě než démon odejde, chtěl v něm vyvolat co nejvíce pochybností. "Ah, přeci jen by tu něco bylo," vzpomene si a nabere do plic větší množství vzuchu.
"Vyřiď můj pozdrav tvé rodině" zasyčel přísně.

Uběhlo pár hodin, než jsem se ocitl v blízkosti paláce. Ani nevím kde jsem se přesně potuloval, ale matné stíny jsem si vybavit dokázal. Ztěžka polknu, byla už noc a proto jsem se rozhodl vrátit do paláce, byl jsem unavený a potřeboval jsem se umýt, vypadal jsem hrozně a už jsem tu pitomou krev na sobě nemohl déle snést. S povzdechem zamířím několika dlouhými chodbami, než si všimnu mě až moc známé postavy, která lůežela opřená o stěnu. Nejprve jsem si myslel že odpočívá, ale potom jsem si všiml, že v rukou drží Sethara a ani jeden z nich se nehýbal. Okamžitě se k nim rozejdu, dřepnu si do jejich úrobně a opatrně položím ruce bratrovi na ramena, než s nim elhce zatřesu.
"Fen'line" vydechnu opatrně a lehce se zamračí. Nevypadal zraněně a kocour v jeho náruči také ne.

Mračil jsem se, ale když se můj bratr začal probouzet, oddechnul jsem si. Zamyšleně mě pozoroval, ten jeho pohled mi přišel tak zvláštně hluboký. Prohlédl jsem si jej, byl v pořádku, dokonce vyslovil mé jméno. Chtěl jsem se ho zeptat na Sethara, kterého svíral u sebe, jenže najednou odskočil o dva metry daleko, přísahal bych že ani netuším jak se mu to podařilo. jenže v jeho pohled se zračil čistý strach, doslova jsem viděl jak ani nestíhá popadat dech. Vyplašeně se na něj zadívám, takhle jsem ho ještě nikdy neviděl. Doslova mě bodně u srdce, ihned jsem za nim chtěl jít, ale hádal jsem... že jsem teď ten poslední, co by ho měl utěšovat. Poté promluvil a já se na něj zmateně zadíval.
"Bratře," vysoukám ze sebe a nespouštěl jsme ho z očí, měl jsem o něj strach, ale když ode mě tak prudce odskočil, raději jsem stál na místě an přibližoval se. Chvíli mi trvalo, než mi došlo o čem mluví a tak sklopím pohled a zavřu oči. Ten pocit a skutečnost že za tohle můžu a zároveň nemůžu já... byl odporný. Nakonec jsem se přeci jenom odhodlal a pomalu k němu přistoupil v úmyslu ho trochu uklidnit.

Můj bratr měl v očích čistý strach, který jsem u něj ještě nikdy neviděl a upřímně jsem z toho byl špatný. Koukal se na mě jako zraněné štěně, doslova mě slovně odzbrojil a když si o mě opřel čelo, krátce jsem ho objal. Promluvil a jeho starostím jsem rozuměl. tiše si povzdechnu ale zatím si nedovolím nic říci, měl strach, strach o svou rodinu a já ten strach začal mít také. Zamyšleně sklopím hlavu, když se mi znovu podíval do očí, jako kdyby v nich hledal střípek té nestvůry. Nakonec se na něj znovu upřeně zadívám a položím mu ruce na ramena, u čehož se pousměji.
"Bratře? Udělal by jsi pro mě něco?" vypadne ze mě otázka a doufal jsem, že mi v ní vyhoví. Potřeboval jsem zjistit pár věcí a bez jeho pomoci... bych nejspíše nemohl. Něco jsem tušil, ale zatím jsem mu nic nechtěl říkat, přeci jenom jsem si tím nemohl být jistý.
"Prosím, nic Mirys neříkej... řeknu jí to sám. Nějakou dobu tady asi zůstanu, ale první si s ní musím promluvit a zařídit co s Aelin. Něco tady potřebuji sehnat, ale chvíli to potrvá. Nehodlám se vrátit domů s tím, že je můžu kdykoliv zabít," vydechnu a potom sého bratra pustím. O tomhle jsem si navíc potřeboval promluvit i s matkou a taky jsem ji chtěl sdělit že mám... dceru. Sice jsem dostal pocit, že mi za to utrhně hlavu, ale.... když nad tím tak přemýšlím, možná by to teď pomohlo všem. Tyhle myšlenky ale rychle opustím, nehodlal jsem se dál více užírat, ale najdu způsoby jak se k tomu postavit čelem a popřípadě udělat několik protiopatření. Na to jsem ale potřebovla magické kovy a většinu z nich lze obstarat jenom tady. Můj příslib Mir že už před ní nebudu mít žádé tajemství mě trochu omezoval v tom abych hned jednal, ale slíbil jsem jí to a věřím... že těch pár dnů tady pochopí, když ji situaci vysvětlím. Pokud ze mě nedostane strach.

Místo poděkování jsem se jenom pousmál, ale hned jak mi zmizel v portálu, zakroutil jsem hlavou a došel k Setharovi, kterého jsem vzal a nakonec jsem ho odvedl do mého pokoje, kde jsem ho položil na postel. Ještě chvíli jsem se na něj díval, poté jsem se posadil a zavřel oči. Potřeboval jsem se na krátkou chívli vrátit v myšlenkách a tak jsem se pustil do několika hodinové meditace. Když jsem skončil, došel jsem ke služebným a promluvil s nimi, ať dohlédnou na Sethara, hned poté jsem se skrze porrtál vydal domů, abych si mohl promluvit s Mirys, zabila by mě, kdybych to odkládal ještě déle a potřeboval jsem její svolení. S tímto jsem se vydal přímo k nám doumů a doufal jsem, že se nic nepokazí... už tak to nebylo vůbec lehké k vysvětlení.