Alex + Shannon

Místo: Opuštěný kostel
Počasí: Déšť
Denní doba: Ráno


Dnes jsem se probudila nezvykle brzo, už jen z důvodu, že otevřené dveře balkonů, jež vedli do mé ložnice byl dokořán a pár kapiček deště dopadlo na mou tvář. Ne že by mi vadil to spíš naopak, milovala jsem tohle počasí a tak jsem se opatrně posadila, protože jsem netušila, kde se právě nachází Gray, když se mé smysly probudí k životu, tak už bez váhání vstanu a dojdu na práh balkonových dveří kde zavřu oči a zhluboka se nadechnu.
Věděla jsem, že už neusnu a tak jsem se převlékla. A vydala se ven, ovšem bez kocoura tohle počasí zrovna dvakrát nemusel, aspoň v této věci jsme se lišili, ale věděla jsem, že si mě dřív či později najde a objeví se u mě jako vždy. Jako kdyby pokaždé věděl, kde se právě v tuhle chvílí nacházím.
Mé instinkty mě vedli mimo město, možná bylo riskantní jít pryč bez Graye, ale já nejsme jen tak někdo a i přesto, že jsem slepá nikoliv bezbranná. Fenlin je živým důkazem mé obratnosti, jež jsem si vybudovala během let.
Nakonec jsem došla ke starému opuštěnému kostelu, který byl porostli růžemi a půlka jeho střehy již nestála,ale i tak byl překrásný, to ,že jsem vkročila do kostela mi došlo, jakmile jsem si ohmatala známe dveře. Byla jsem tu předtím, jenž jsem vročila na půdu tohoto města. Bylo to tu překrásné, i když zničené dobou.
Podlaha byla jako šachovnice stěny porostlé růžemi a břečťanem překrásné, však díra ve střese krasné osvětlovalo místnost a okna plné barem, tam kde dřív stála katedra byla prohlubeň plná vody a půlka pilíře. Opatrně jsem vešla do vody a proměnila jsem se , vylezla jsem na pilíř a usadila se na něj. Mohlo to vypadat, že pilíř je malým ostrůvkem kolem vody, však proč jsem sem přišla byl déšť. Poslouchala jsem se a šatně jsem zaklonila hlavou a nechala jsem jej stékat po svých rozích po tvářích a těle, každá kapka mapovala část mého těla a lehké šaty se mi lepili na porcelánovou kůži jako sněhové vlasy.

Běžel jsem, hodně rychle a bez absolutního ponětím kam. Ani jsem se neohlížel, prostě jsem si potřeboval pročistit hlavu a na všechno na chvíli zapomenout. Byl jsem zmatený a potřeboval jsem nějaké klidné místo, kde bych mohl být na chvíli sám. Ty vzpomínky mě pronásledovaly a občas byly tak živé, že jsem si já sám připadal jako někdo jiný. Zhluboka se nadechnu a na chvíli zpomalím, až se úplně zastavím. Ohlédnu se a patřím před sebou kostel, který byl porostlý kde jakou zelení. Ani jsem neměl ponětí, že se něco v blízkosti tohoto města nachází, ale bylo to pravděpodobně jedno z těch klidných míst, které jsem potřeboval. Nesl jsem na zádech kytaru a doufal že najdu nějaké vhodné místo, kde bych mohl na chvíli na všechno zapomenout. Lehce si olíznu suché rty a nakonec do kostela vstoupím.
Bylo to tu obrovské, ale ani tak mě to nedoradilo, naopak jsem dostal chuť tohle místo prozkoumat a proto se vydám hlouběji. Ani jsem se příliš nerozhlížel, došel jsem po polo zřícených schodech až na menší balkon, nad nímž se tyčilo velké, barevné okno, poskládané z mnoha barev. Zamyšleně se posadím na zábradlí od balkónu a zabrnkám na kytaru pár tónů.

Náhle zavrzaní dveří jsem skoro ani nezaznamenala, však následující kroky nesoucí se celým kostelem ano, ale nepřišlo mi to nijak podezřelé jelikož místo toho, aby se přibližovali se naopak oddalovali, být to lovec nebo démon jistě by dávno už byl u mě a to bych nestihla ani zaznamenat, ale zvuk kytary už neignoruji otevřu své mrtvé oči a rozhlédnu se kolem, když opět zazní ton hlavou trhnu tím směrem. "Kdo je tam!" zvolám jistým hlasem a dřepnu si čímž se předním rucemi podepřu abych nepřepadla dopředu. Byla jsem doslova nepřipravená i přesto, že jsem tu byla v démonické podobě, zvuky kapek přerušovali one kroky a pachy čímž jsem byla tak nedbala a dovolila jsem aby se neznámý ocitl přesněji nade mnou.
Rohy se mi stříbrné zalesknou v denním světle, sněhově bílé vlasy se mi lepí na tvář a oblečení k tělu.
Jiný demon by se asi dobrovolně nevystavil dešti, ale mě bylo fuk jak vypadám, milovala jsem to. A co víc občas jsem si ráda zpívala při dešti jedna z mála věcí, co mi jde a nepotřebuji k tomu své oči. Ale ted mi šlo o to, kdo se ukrývá nahoře.

Opět položím prsty na struny a ozve se pár dalších tónů. Konečně jsem se schoval před deštěm a i když jsem na sobě cítil jeho stále studené kapky, které se mi dostaly pod tričko, nechal jsem to být, nevadilo mi to. Náhle mé soustředěné ticho přeruší něčí hlas. Okamžitě sebou trhne a nemít dobré reflexy, tak mi kytara spadne dolů. Naštěstí jsem ji chytil a rovnováhu jsem si jakž takž navrátil. Lehce se zamračím, ale nic neříkám, spíše naopak. Zájem mě donutí odložit kytaru stranou a zmapovat kostel pohledem.
"Nikdo nebezpečný," zahulákám do kostela v odpověď. Stále jsem nikde nikoho neviděl. Stál jsem na balkónu a rozhlížel se, ale v dálce nikdo nebyl a v blízkém okolí druhého patra jsem také nic neviděl. Zhluboka se nadechnu a znovu se ohlédnu po kostele.

Zdálo se, že nikdo neodpoví a přeci jen se po nějaké době stalo, dočkala jsem se nějaké té odpovědi. Nikdo nebezpečný, to jsem také dokázala říct. No každý to uměl, ještě aby ne a tak jsem se lehce zamračila a seskočila jsem z pilíře přímo dolů pode mnou zašplouchá voda,ocitla jsem se ve vody do půlky stehen, ale to mě tak nějak v tento okamžik nezajímalo. Bosá jsem se vydala opatrně nejistě ke schodišti, kde získám tu jistotu a vyjdu až nahoru, kde se ocitnu na římse udělám ještě několik metrů. však nejdu blíže. Ještě by se z té nevinné osoby mohlo vyklubat něco horšího nebo jsem toho chudáka mohla vyděsit k smrti svou podobou démona.
"Dobře, neškodný.. Jak tomu mohu věřit hmm?" povím pobaveným hlasem, déšt tam dole mi zmnožovalo cokoliv cítit, al ted jsem jeho pach cítila naprosto jasně. Voněl popelem, ale co víc něčím o jsem dobře poznala před pár dny.
Dost prudce sáhnu po noži, však ho zatím nevytahuji "Co jsi zač.. Nejsi jen tak nějaký kolem jdoucí démon tím neoblafneš nikoho.." ano byl cítit jinak, přesněji to nebylo vůní, ale sílou jeho aury nebyla jako ta Fenlinová nebo jiných démonů, co znám jako třeba můj otec.

Zaposlouchám se do okolí, ale zůstanu mlčet. Na chvíli zavřu oči, což mi umožní vnímat více zvuky z okolí a tak se nechám chvíli vést svým sluchem. Mé myšlenky byly tu a tam, potřeboval jsem vycítit zdroj nebezpečí a tak zůstanu stát nehnutě na místě, dokud nezaslechnu kroky na schodišti. Prudce otevřu oči a zadívám se směrem, odkud se vynořila mladá démonka. Mohl jsem si okamžitě povšimnout dvou rohů, které se jí tyčily na hlavě, proto se lehce zamračím. Bílé sněhové vlasy ji spadaly přes ramena až mnohem dál. Promluvila a já se opět lehce zamračil.
"Zahnal mě tady déšť, kdybych ti hodlal ublížit, dávno bych to udělal, neměl jsem ani ponětí že tady to místo je a vůbec, že je tady ještě někdo jiný," vydechnu a znovu si ji prohlédnu. Už dlouho jsem neviděl žádného démona, naposledy Fenlina, který se mě pokusil zabít. Když si na to vzpomenu, donutí mě to k lehkému úšklebku, ale rychle ho zahodím, když ke mě znovu promluví. Věděla že jsem démon, okamžitě se zamračím a uskočím dozadu jedním rychlým pohybem.
"Na to bych se měl spíše já ptát tebe," zavrčím, ale nakonec zůstanu jenom stát, opodál a udržovat si bezpečnou vzdálenost od té démonky, která nevypadala zrovna přátelsky. "A neříkej mi že jsi se jenom tak šla projít do kostela," zasměji se poněkud ironicky a pobaveně. Kostel nebyl zrovna místem pro démony.

Zdálo se, že oba dva jsme měli jeden o tom druhém pochybnosti, bylo to prvně, co jsem se setkala s někým jako on. Jiný démon by už dávno zaútočil, ale on ne. Měl taktéž obavy musela jsem se nad tím pousmát, nebylo to hrané ba naopak už jen jeho tep srdce mluvil sám o sobě."Ah, jistě déšt." povím jen a poklidně a pohlédnu tím směrem nebo spíš přesněji otočím hlavou. Když však spustí o tom, že jsem já nebezpečná. Usměji se. "Hmm.. Myslíš, že tě mohu ohrozit? Si první, co nepodceňuje nevidícího démona." usměji se a měl pravdu, nejsem neškodná. A tak stáhnu ruku z nože a opatrně k němu dojdu. "Nemám důvod utočit, pokud ty ne. Ale však dokud jsme na svaté půdě nesmíme bojovat, nechceme přeci vyprovokovat anděli ty jsou všude, i když si můžeme myslet, že tady dávnou už žádný není." povím a byla to pravda, ale i přesto jsem ráda na takové místa chodila, matka mě do kostela tahala každou neděli i přestože nebyla věřící. Ale jak jinak se o mě povídalo, že jsem dcerou ďáblů, že není možná, abych měla takové vlasy.
Dojdu o něco blíž a usadím se na kamenné zábradlí. "Hraj.. Prosim." povím nakonec jen a koukám jeho směrem i přesto, že nic nevidím, koukám k němu pod mrtvími oči se ukrývali šedé oči plné života, ale bez Gaye jsem nemohla vidět nic.
Nakonec ještě pravím. "Miluji déšt, je to jako poslouchat hudbu hmatem ne jen sluchem." byla to pravda, proto jsem byla tu.

"Božího jména se dovolávám už dlouho, ale zatím se neukázal, jeho smůla," vydechnu na její poznámku o tom, že nebudeme bojovat na svaté půdě, nechceme řece rozzlobit anděli. Jak patetické, život andělů mě vůbec nezajímal. Nakonec se vrátím zpět k tomu co říkala a lehce se pousměji.
"Ztratit zrak, neznamená zemřít nebo být oslaben, ale je to pouze překážka, která se dá překonat," vydechnu a prohlédnu si ji. Byla v démoní podobě a já se musel pousmát. opravdu dlouho jsem démona, ne-li démonku neviděl.
"Každopádně rád vidím někoho svého druhu, moc se jich tady na zemi nevidí," olíznu si rty a prohrábnu lehce mokré vlasy. Chtěla abych hrál a posadila se na zábradlí, na chvíli jsem nic neříkal a jenom došel pro kytaru, kterou jsem opřel o chladné, kamenné zábradlí.
"Hudbu musíš cítit," doplním ji a nakonec se s úsměvem pustím do hraní. Položím prsty na kytaru a struny a okolím se roznese pár tónů, velice překrásné melodie. Bylo zvláštní, takhle sedět s démonkou a brnkat na kytaru na místě, které patřilo těm nejsvatějším....
"Pověz, co tě do těchto míst přivádí?" zeptám se po chvilce ze zvědavosti, ale přesto hrát nepřestávám.

Zasměji se pobaveně. "Jo, on nikdy neodpovídá. Jediný komu prý odpovídá je sám lucifer, jeho milovány syn, kterého uvrhl. Vykládá se." povím pobaveně a k tomu dodám. "Jako to, že démoni posedávají lidi. Vtipné." a ještě aby ne, leda tak nejnižší forma, co nemá své tělo krade cizím.
Však úsměv na tváři mi docela ztuhne, když praví oné prohlášení. "Jsi chytrý kluk, to se mi líbí." povím naprosto upřimně, nespoléhal na sílu jako jiní. A proto byl tak nebezpečný, přemýšlel podobně jako já i starý démon, může být slabí.
Zrovna, když jsem se zhluboka nadechla, tak přerušil melodii a opět promluvil. "Žiju tu na Zemi, nikdy jsem v podsvětí nežila. Matka smrtelnice, otec démon." Však víc o sobě nepovím, byli to věci, co mě nemohli ohrozit. Ale otcovo jméno by mě mohlo hrozit podle toho, co mi Fenlin řekl, věřit jsem mu mohla uzavřeli jsme slib krví a takové sliby se neporušují.
Nakonec zavřu oči a začnu zpívat do melodie, jež jsem si zapamatovala. Bylo to uvolňující, už jen protože jsem ráda zpívala v kostele vše jde mnohem vic slyšet.

Zasmála se a promluvila. Měla pravdu, neodpovídá, proč by se také ozýval někomu, kdo se mu musí protivit až do morku kostí. Nelámal jsem si z toho hlavu a boží historie mě nezajímala.
"Rodinné šarvátky božských mě neberou," vydechnu a zamyslím se nad tím co řekla. Ne, opravdu mě to nezajímalo, většinou bych k tomuhle pronesl nějakou opravdu vtipnou poznámku, ale nálada na vtipkování mě nějak přešla v momentě, co mi hlavou opět prolétlo několik vzpomínek, které ani nebyly moje.
"Nejsem chytrý, pouze mám zažité své," vydechnu v odpověď a znovu si ji prohlédnu. Její stavbu těla, vlasy, tvář i oči. Jistě nebylo lehké naučit se s tímto handicapem žít, ale tím více si zasloužila respekt ze strany jiných, i když jsem měl pocit, že ten ji bude ukradený.
"Takže jsi napůl démonka?" zeptám se, i když to bylo zřejmé. Byl to spíše jakýsi lidský instinkt, který mě donutil se ptát i přesto, že jsem pravdu dávno znal. Byl to zvyk, lidský zvyk který jsem si za ty roky tady osvojil.
"Podsvětí je zrádné, plné nekončících bojů, plné nenávisti a bolesti, která nikdy neskončí," vydechnu a po chvilce na to začne zpívat a tak se dám znovu do hraní. Na chvíli zavřu oči ale ihned na to je otevřu a zvednu hlavu vzhůru, Zadívám se na strop kostela, který byl sem tam zacelený a občas jsem mohl přes praskliny dohlížet na oblohu, ze které se snášely kapky deště.

Zpěv nepřerušuji naprosto si to užívám, však pomalu ztišuji hlas a dostanu se k závěru do kterého dám naprosto vše. Poslední zaznění mého hlasu se nese po stěnách kostela a já konečně otevřu oči. "Já musela v té době to bylo ještě normální." pokrčím nad tím rameny a nakonec se zasměji. "Ne nejsem poloviční. Matka byla poloviční a proto neměla démoní formu a byla smrtelná. Však dokázala číst myšlenky." povím poklidným hlasem a pak dodám.
"Byla mi vším o proti otci, ona mě vnímala jako normální dítě. On mě vnímal neúplnou proto mi dal dar, který nenávidím, ale i miluji." pokrčím nad tím rameny a pak lehce sebou trhnu. "Proč ti to tu vlastně podívám. Moj ty.." bože to by znělo naprosto vtipně z úst démona ne?
Zavrtím nad tím okamžitě hlavou a povím. "Ale nebud, skromný o to víc mě vedeš k otázce. Proč si někdo jako mi museli projít něčím strašným, aby jsme vnímali všechno jinak." netušila jsem čím si prošel, ale ničí problémy se nedají srovnat na každém se jeho vlastní potíže nějak podepíši.
V tom uslyším za sebou zamňoukání. "Gray." povím jen kocour se ke mě rozběhne a já mu přejde po srsti se slovi "Inoya.."šeptnu tiše a mé oči se naplní životem.
Mé oči jsou doslova stříbrné, ale co víc dost mě zajímalo jak ten oný démon vypadá. Chtěla jsem si pamatovat tvář oného muzikanta.
Usměji se široce. " Mohla bych tě někdy vyfotit?" byla to troufalá otázka, ale doslova to jak vypadal, připomínal spíš krásou anděla. I když andělé mnohdy nebývali tak hříšně krasní jako démoni jak patetické." opatrně jsem se zvědavě nahnula dopředu.

Šlo vidět a dokonce i slyšet, že si zpěv opravdu užívá. Hudba a zvuky museli být pro ni opravdu důležité. S posledním zazněním tónu, se místností rozlehl její hlas, musel jsem se nad tím pousmát. Odpověděla mi že ona musela, že to v jejich době bylo úplně normální.
"Já pocházím z podsvětí, takže mi lidské zvyky byly na nějakou dobu neznámé," vydechnu a zamyslím se nad tím. Zaposlouchám se do jejího hlasu a neopovažuji se ji přerušit, spíše naopak, rád jsem poslouchal druhé.
"Dal ti dar?" vydechnu a zamyslím se. O matce mluvila tak zvláštně, pěkně a bylo to nevím... za ty roky v lidském světě mi to přišlo normální. Už jsem si na pocity ostatních zvykl. Její otázka mě však překvapí. Nechtěla abych byl skromný a tak nějak zvláštně naznačila, že toho má za sebou dost.
"Všechno špatné je k něčemu dobré," vydechnu a zamyslím se. Vykládat jí tady že jsem zemřel a zase nějakým zázrakem ožil, jsem uznal za zbytečné, proč by mi to taky věřila. Ani já sám jsem tomu pořád moc nevěřil, i když jsem skutečnost pocítil na vlastní kůži a moc dobře... si ji pamatoval. V dálce najednou zaslechnu zamňoukání. Patřilo nějaké kočce a dle reakce démonky, patřila ji. Jmenoval se Gray, to jsem pochytil z oslovení. Což mě však překvapilo, bylo další slovo a její oči, které se v záhy naplnily životem. Překvapeně zamrkám když na mě vyvalí otázku s tím, jestli si mě může vyfotit.
"Proč ne," zasměji se a pokrčím nad tím rameny, nakonec se usměji a znovu si ji prohlédnu. "Nemám s tím problém," dopovím nakonec a kytaru si položím na stehna.

Položila jsem si kocoura do klína a i přestože jsem byla promoklá na kost tak se uvelebil a zavřel spokojeně oči. Lehce pohlédnu za něj, když se zmíní o podsvětí a zavřu oči a hluboce vydechnu. " Každý démon se narodil snad v podsvětí, kdyby tehdy nebylo mého zraku otec by mě dávno na to místo vzal." pokovím poklidným hlasem, možná otce nenávidím, ale občas netuším co si o něm mám vlastně myslet. Ale jedna věc je, že ty užasne sněhové vlasy jsem měla po něm, i když moje nebyli tolik dlouhé jako ty jeho a popelavě fialové oči. Byla jsem mu hodně podobná, tedy až na oči, ty jsem měla asi po pra rodičích. Ale jedné věci jsem nelitovala, že jsem žila na zemi.
"A ano dar a to zrak. Sice jen na danou dobu, ale mohu." povím poklidným hlasem, kdybych řekla, že vlastně tím darem byl Gray jen bych ho tím ohrozila a sebe též, ale už ted bylo zlé, že z Graye jde cítit nezvyklí pach.
Zdá se, že jen Fenlin zatím poznal, že Gray je z podsvětí. Bylo to zvláštní tu sedět proti někomu jako byl tento démon, už jen protože se zdálo, že nemá postranní úmysl. "Jak se vlastně jmenuješ? Jsem Shannon, někteří přátelé mi říkaji Lexy." odpovím jen, abych se představila, jak jsem mohla zapomenout.

"Každý ne, v tomhle ti budu oponovat," odpovím a zamyslím se nad tím. ne každý démon se narodil v podsvětí, to vím. Vzhledem k tomu že jsem už pár takových po světě potkal. Bylo zvláštní, když démon o podsvětí nevěděl nic, ale dokázal jsem je pochopit, sám bych také nic netušil, žít celý život v lidském světě. Bohužel jsem to štěstí neměl a sloužil jsem dokonce pro Mephistophelese.
"Podsvětí není pěkným místem," vydechnu a zavzpomínám na staré časy, ne dobré, plné válek a nekončících bojů. Raději tyhle myšlenky zaženu a začnu se soustředit na mou bělovlasou společnici.
"Mimochodem máš roztomilou démonskou podobu," odpovím a lehce se zakřením. Opravdu, vypadala zajímavě, ne tak děsivé jaká určitě dokázala být, kdyby chtěla.
"Mám přítele, který má taky roztomilou podobu, nevědět co dokáže, tak se mu neustále křením," odpovím a nakonec zatřepu hlavou.
"Stále lepší, než vůbec," odpovím na její poznatek o daru a lehce se usměji. Bylo zvláštní si tady s ní takto povídat, kor když byla v démoní podobě. jenže mi to vůbec nevadilo, spíše jsem to uvítal, její otevřenost a částečnou upřímnost v tom, kým je. Představila se mi jako Shannon, Lexy a proto se postavím a dojdu blíže k ní, natáhnu k ní ruku v lidském gestu představení.
"Alexander, Alex, jak se ti za chce," vydechnu a počkám, zda mé potřesení přijme nebo ne.

Zasměji se nad upomínkou, že podsvětí není pěkným místem. "Ano já vím byla jsem tam." a také jsem se mu z pádných důvodů vyhýbala, slepý démon znamená pro některé natvrdlé mozky slabí demon, jež půjde lehce zlikvidovat, zadruhé už několik stovek let se úspěšně otci vyhýbám a jsem ráda proto do podsvětí mě to netáhne, ale za to vybrat si jednu cestu. Nebo také spíš jednu cestu mezi válčícími vládci je docela zajímavé a mé znuděné já v tom našlo jakou si zábavu.
A pak mladík přede mnou doslova zaperlil a mě začali dost silně cukat koutky do ďábelskou úsměvu."Hmm tak takto se balí démonky?" poškádlím ho a pobaveně si rukou podepřu hlavu. Ale jak se říká i pěkná růže píchá.
"Já zas znám démona, co po staletí zaklet do domnění,že je člověk. Že si věří, že po takové době porazí démona i když je mladší jak on." povím dost pobaveným tonem hlasu, jinak to nešlo při vzpomínce na Fenlinovu prohru, ale až se určitě příště potkáme asi budu já, co dostane na frak.
Trošku mě polekalo, jak se zvedl a tak jsem sebou lehce trhla dozadu jako bych se snad chtěla vyhnout jeho rukám, ale rychle vzpamatuji a natáhnu k němu ruku a potřesu jí jemně. "Těší mě." povím poklidným hlasem a prohlížím si jeho ostré rysy.

Když poznamená že v podsvětí byla, zamyslím se nad tím. Já už tam nebyl delší dobu, ale plánoval jsem tam brzo vyrazit, přece jenom jsem si chtěl ujasnit pár věcí a udělat pořádek ve vlastní hlavě. Bylo to riskantní, pokud se Mephistopheles dozví že žiji, určitě pošle někoho aby mě vyhledal. Zpráva že jsem mrtvý se k němu musela dostat, o tom jsem nepochyboval. Ale také jsem se potřeboval dostat na místo, kde mě Fen'lin pohřbil abych zjistil, co se semnou a s mým tělem stalo. Řekla mi o démonovi a o tom, že byl po staletí zaklet do domnění že je člověk. Poté sebou ale lehce cukne, když k ní natáhnu ruku. Nakonec si potřeseme a pronese oklepanou fázi toho, že ji těší. "Také," vydechnu v odpověď a znovu si ji prohlédnu.
"Každopádně se v brzké době hodlám vydat do podsvětí, potřebuji najít jedno místo," hlesnu a zamyslím se.

Bylo to poněkud zvláštní celá táhle situace, už mě o tom potvrdí jen to, že sebou cukne při zmínce o démonovi a to mě neubrání od otázky. "Ty znáš Fenlina?" přičemž lehce nakloním hlavu na stranu, odkud ano asi to není zrovna nejlepší. Kdo ví, co je Fenlin zač. Ale mě se nezdál tak špatný, už jen dohoda, co panuje mezi námi mě udržuje v bezpečí jsem velmi opatrná, sice se ho nebojím, ale vždy je dobré být opatrný.
Nakonec nad tím zavrtím hlavou a opatrně položím kocoura bokem, přičemž vezmu Alexe za zápěstí a táhnu ho dolu , kde je střecha porušená a prší tam. "Tak pojd princátko zdáš se být poněkud suchý a voda tě nezabije." povím pobaveným hlasem a vtáhnu ho do toho největšího lijáku a rozesměji se.
Miluji déšť doopravdy moc a co ještě víc, zatáhnout do něj lidi, co se mu snaží vyhnout.

Z mého přemýšlení mě vytrhne až její hlas, kterým zmíní jméno démona, kterého jsem velice dobře znal. Okamžitě zpozorním a upřeně se na ní podívám. Než ji však stačím jakkoli odpovědět, chytne mě za zápěstí a stáhne mě dolů do toho největšího slejváku. Párkrát zamyšleně zamrkám a nakonec ucítím jak mi kapky deště stékají po kůži a dostávají se mi i pod tričko. Během chvilky jsem byl celý mokrý, ale nevadilo mi to.
"Nejsem z cukru, nerozpustím se," vydechnu s úšklebkem a poté si ji znovu prohlédnu. Nakonec si ale uvědomím jakou otázku mi předtím položila, no jo... ptala se jestli znám Fen'lina a dle toho jsem mohl usoudit, že jej zná také. Musel jsem se nad tím na chvíli pozastavit. Fenl'in tu měl pravděpodobně dost přátel, ani jsem se nedivil. Měl jisté osobní kouzlo a vždy to byl skvělý démon.
"Ano znám Fen'lina, bojovali jsme spolu v mnohých válkách," vydechnu a zavzpomínám na staré časy. "A nejsem princátko," zasměji se jejímu oslovení a pousměji se nad celu tou situací. Déšť mi vůbec nevadil, za chvíli jsem cítil jak mi kapky stékají i do očí a tak jsem lehce zatřepal hlavou abych je z obličeje dostal.

Zasmála jsem se nad onou poznámkou. "Hmm, když tedy nejsi je škoda před něčím tak krásným utíkat ne?" povím upřimně a pohlédnu k nebi, i přesto že mraky na obloze byli dočista šedé jejich barva se pomalu slévala do světlejších odstínu, jak překrásný.
"Hm bojovali, ted je jen otázkou, zda tak mladý démon jako ty boj ustal, ne vše je o hrubé síle." šlo hlavně o vypočítavost, pokud, však přežil boj s Fenlinem tak musí být doopravdy dobrý. Když po jeho boku určitě se naučil rychle držet krok o to víc mě zaujalo to, co vlastně tento mladičký démon je zač. Není pochyb o tom, že náš věkoví rozdíl není o moc větší.
Nakonec zavrtím hlavou nad proudem myšlenek a více se změřím na démona před sebou.. "Hmm, ale když nejsi princátko, tak co. Buh ikubusu?" poškádlím ho. Svým způsbem v tom byla i nějaká ta lichotka, když si to tak vezme krásou mohou předčít i démona, však snaží se moc nevyčnívat, když jde o běžný život. Aspon, co jsem jednu sukubu znala to tak dělala.
Ale musela jsem uznat, že nevypada zle vůbec ne.

"Nevadí mi být promočený, ale moje kytara by utrpěla škody," vydechnu na obranu a byla to pravda. Teď byla v suchu a já se nechal klidně smáčet studenými kapky deště. Staral jsem se o ní dobře, jenom jsem nečekal že mě po cestě chytne takový déšť. S povzdechem nad tím zakroutím hlavou a když pohlédne k nebi a promluví.
"Nebojoval jsem s ním. Párkrát jsem ho učil jak využívat svůj element, toť sice pravda, ale jsme bratři... vždycky jsem stál ve válkách po jeho boku," vydechnu s úšklebkem, který se nakonec změní v úsměv a na chvíli mě to vrátí do starých časů. Sledovala mě, po chvilce jsem si začal připadat jako nějaký laboratorní subjekt ke zkoumání a musel jsem se do prázdna zasmát.
"Icubus ne, ale Xaphan ano," vydechnu na její škádlení a zabodnu pohled do jejich očí. Chvíli jsem nic neříkal, jenom jsem se ohlédl okolo a znovu se pousmál.
"Znáš se s Fen'linem dlouho?" zeptám se po chvilce ticha.

Zasměji se doopravdy my démoni máme nějaký ten komplex k nějaké věci jako já ke svému fotáku. Nakonec jen pokývnu hlavou na znamení,že chápu, co tím vlastně myslí.
A co víc doopravdy jsme si užívala to deštné počasí,když opět promluví zaposlouchám se do jeho potemnělého hlasu, jež na mě působí jako mlhy tmy, když v tom zamyšleně zabručím a pravím. "Tooo mi připomíná, že tvůj starý přítel má svou mysl opět zpět. I když jeho myšlenky jsou dosti nebezpečné..brr." zachvěji se nad některými,jež mě udeřili přímo do obličeje.
Syknu ublíženě. "Vím, co jsi smrdíš jako popel, ale krasou se rovnáš té bytosti stačí?" zasměji se pobaveně a dojdu k němu blíže,načež ho hravě kousnu do ramena. "Tohle je za to, že mi kazíš lichotky." načež na něj mrknu dosti pobaveně. A co víc, v mých očích září výzva.