Kwan & Shannon

Místo: Fotoateliéry / může se měnit
Čas: Ten, který byl minule
Pořadí: Kwan & Shannon
Poznámka: pokračujeme ve hře z minula

Budeme zachycovat módu z celého světa. Snad se nebudou po mně modelky po focení sápat jako v posledním salónku, tam to bylo příšerný! Pečlivě jsem je od sebe odstrčil, stačilo trochu využít své vlastní síly, která je nějak ode mě už dostala. Jak byste se cítili vy v blízkosti člověka, z kterého vám je najednou tak úzko? Asi moc dobře ne, co? Zašklebil jsem se v mysli a to už vešel dovnitř studia.
Vážně, jak jsem předpokládal. Samé modelky v oblečení, které se nosí po celé zemi. Anglie, Japonsko, Korea, Amerika, Brazílie… samba! Jé! Tak to je boží! S úsměvem jsem kýval na všechny a trochu si promnul nos. Parfémy mi nikdy nedělaly moc dobře a spíše mi vadily v tom, že jsem nemohl nijak rozpoznat přítele od nepřítele. Na popud jsem si zabručel, avšak mé oči jiskřily.
Podíval jsem se na dívku, která očividně také fotí – už ten fotoaparát, který odložila, mi o tom dost napovídal. Hlavně neměla oblečení modelek, kterých tady vážně bylo dost, nahodil jsem hned úsměv na tváři, nebyl nijak nucený.
,,Ano, Kwan Kim… či jak by řekli v Koreji, Kim Kwan… rád vás poznávám a taktéže se těším na naši společnou spolupráci…“ Usmál jsem se a kývl, kdy jsem se na ni podíval, když vytáhla fotoaparát s vyzývavým pohledem.
Lehce jsem se poušklíbl, ale sklonil se, rozepl tašku a vytáhl si dva fotoaparáty.
*Tak který… Amiho nebo Tamiho? Kwane, jsi šílený, když máš pojmenované foťáky! No a co?* Zavrtěl jsem hlavou, zašklebil se, ale uklidil menší fotoaparát a vzal si druhý, kdy jsem dal tašku lehce stranou a podíval se na dívku s mrknutím.

O Kwanovi jsem už hodně slyšela a tak jeho krapet dramatický nástup mě nijak nepřekvapuje a už vůbec ne pohledy modelek. Musela jsem se nad tím nevině pousmát, už jen proto jsem k němu vzhlédla tak vyzývavě a hlavně jsem chtěla vědět, zda je pravda že je tak dobrý jak se říká. Za léta praxe jsem už si nějaký ten cit získala. A lidi kolem mě si mysleli, že jsem dcerou té Shiro, ale pravda je jinde, já jsem Shiro a to jméno jsem nepoužila snad léta.
"Jinak těší mě, je mi potěšením s vámi pracovat." lehce se ukloním, ale má tvář má tvář říká něco jiného tvářím se doslova vyzývavě, už jsem léta nebyl tak nažhavená, že by někdo se mi mohl rovnat.
Ale můj pohled se stočí na další fotoaparát, jež spočíval v tašce opatrně si k ní dřepnu a prohlédnu si jej. "Musím přiznat, že máš dobrý výběr, ale myslím si, že s obou by byli dobré fotky." možná pro někoho byli stejné, ale ve skutečnosti, každý z nich dokázal zachytit něco jiného.
Nakonec vedoucí hlasitě k nám přistoupil a vesel nám oznámil, že je vše připraveno na focení, to už déle neotálím a ladným pohybem se zvednu a vezmu si svůj foto aparát. Byli připravené dvě scénerie, aby jsme se s Kimem nemuseli tísnit na jedné a tím si nezavazet v pracovním poli.
Jistě jsem se práce chopila vážně už od první chvíle. Nejprve jsem se rozhodla začít Asii. Tak nějak jsme zabloudila objektivem ke Kimovi a nevědomě jej vyfotila a tiše zabrumlala. "Mohl by být i dobrý model.." skousnu si ret, dokázala jsme si představit několik scén, kde by vypadal doopravdy dábelsky, ještě aby ne, když byl démon že?

Ta dívka mi připomínala kohosi z vyprávění a ze starých legend nebo spíš, ze starých dobových obrazů? Či fotek? Možná, jen jsem se na ni podíval. Usmál se. Jo, Shannon, něco to jméno mi mělo napovědět, ale já byl asi moc mimo mísu, nebo byl absolutně nevzdělaný. Ale věřil jsem, že dívka bude velkým profíkem ve své branži. Nikoho jiného by si snad ani na tohle focení nevybrali, ne? Jak jinak, chtějí tu mít jen profíky, protože chtějí mít ty nejlepší fotky. Pohledů dívek - modelek, jsem si moc nevšímal, maximálně jsem ukazoval svůj maximální sharm a flaming charisma, kterým jsem byl nadupaný, ale jinak jsem byl klidný.
,,Mě také těší a byl bych rád, kdybychom si tykali," usmál jsem se, ale lehce sklonil hlavu, načež jsem ji pozvedl a ušklíbl se nad vyzývavým pohledem. Pohladil jsem svůj nejlepší fotoaparát a pousmál se. Jsou připraveny vydat ze sebe nejlepší fotky, hlavně tenhle.
,,Někdy ani nezáleží tolik na fotoaparátu, ale na tom, kdo jej obsluhuje... jinak... někoho mi připomínáš," usmál jsem se a prohlédl si její fotoaparát. ,,A určitě z obou dvou budou skvělé fotky," kývl jsem a lehce se protáhl v ramenou.
Podíval jsem se na vedoucího, který nám oznámil, abychom se vydali na focení. Dvě scénérie a nebudeme si tak zavážet... nebudeme si stínit. Bezva! Sundal jsem si víčko a trochu si s ním pohrál, kdy jsem se podíval krátce na dívku, ale pak se rozešel k modelkám, které znázorňovaly Austrálii. Docela málo toho měly zahalené... jen co je pravda. Nejraději bych je posednul a udělal z nich loutky, aby dělaly to, co já chci! Mírně jsem se zašklebil, podíval se na Shannon, ale udělal první fotku modelky.

Zazubila jsem se. "No co, objektiv musí být vymazlený, než se začne rodit umění." rypla jsem si nevině a tím se i bránila, proč jsme jej vyfotila, i když byla pravda, že fotoaparát jsme měla poštelovaný asi hodinu před tím než došel.
Musela jsem přiznat, že bych ráda viděla tradiční kimona, ale byli jsme tu, aby jsme fotili modu dnešní, nikoliv tradice. Musela jsem přiznat, že elegance modelky byla dokonalá jen byl krapet strnulá. "Trošku uvolni ramena, představ si zahardu plnou sakur natáhni k nim ruku. Přesně tak! povím vesele a pustím se ihned do focení, když se uvolní. A pak to šlo už samo, dostala se do své role předvedla mi tu nejlepší eleganci něžnost a dravost v očích, jakou jsem chtěla.
Ale s druhou modelkou to bylo horší, nedokázala se uvolnit, udělat přirozené pózy, prostě to nešlo.
A tak lusknu prsty po maskérce. "Podejte mi nějakou židli nejlépe dřevěnou." nejdřív se podivily, ale pak zřejmě pochopili o co mi jde. Když jsem modelku požádala, aby se posadila na židli jak je zvyklá a pak opěradlem dopředu a ruce na něj, zdála se naopak by přirozená.
Nevím kolik hodin jsme nad tím strávili, ale byl už čas končit a hlavně prohlédnout si fotky. Všechny se ukládali na jeden počítač, už bylo jen na mě a Kwanovi, které vybereme majiteli studia a byl spokojen s naší prací.
Než se však přesunu k počítaci bedlivě očistím fotoaparát a vrátím jej do svého pouzdra. Nakonec jsem se rozhodla pomoci i s úklidem aspoň trošku. Pak však usazená na židli očekávám Kima, zatím jsem si projížděla fotky, co nafotil, byli dobré, doopravdy dobré.

,,Při nejlepším by měl být každý objektiv pojmenovaný... třeba tenhle je Tami... ten v tašce Ami..." zazubil jsem se vítězně a ušklíbl se, avšak šel jsem již k slavné Austrálii a podíval se na modelku před sebou a naklonil hlavu na stranu. ,,Mh... hlavu zpříma, jemný úsměv a ruku za hlavu... prohrábnout si vlasy při nejlepším, aby byla vidět ramínka..." usmál jsem se a podíval se do čočky. Ještě že tu nejsou upírky, no, ty by se na tohle vážně nehodily! Ušklíbl jsem se, ale dal se do focení.
Bylo docela dlouhé a náročné, protože často modelky dělaly zásadní chybu. Tvářily se příliš vážně. Jasně, móda z Grónska nepotřebuje žádné nadšené úsměvy, ale takové tanečnice z Ria! To musí být pořádné holky! Myslím, že se povedla celá kompozice díla a fotek. Byl jsem se svým dílem spokojený.
Poslední jsem měl modelky na Londýn, Anglie. Tam prší, takže jedna měla takový pršiplášť ale také měly další rarity a tradiční oblečení. ,,Nemůžete se tvářit jako kakabus... jasně, venku prší, ale snažte se vyjádřit trochu radosti..." pousmál jsem se, ale podíval se na kostimérku. ,,Podejte jí tam brašnu..." uculil jsem se, kdy žena to donesla a já se podíval zpět na modelku. ,,Tak... chci po vás, abyste s veselým úsměvem nakročila nad louží... podržela si kapuci a zároveň tašku... šup... do toho," kývl jsem, ale bylo to špatně! Musel jsem to názorně ukázat a pak to bylo přesně to, co jsem chtěl.
Pak jsem byl už konečně hotový a spokojený. Očistil jsem si pořádně Tamiho, uklidil jej do pouzdra a to zavřel. Pak jsem šel ke Shannon, která již seděla na židli. ,,Tak jsem tady, podíváme se na naše veledíla," zazubil jsem se a opřel se lehce lokty o stůl.

Shannon: Podiveně k němu pohlédnu, možná krapet překvapeně. Doopravdy pojmenoval své fotoaparáty? Neudržela jsem se, lehce a krátce se zasměji. " Promiň, ale přijde mi to roztomilé." Nevím, ale asi bych se cítila zvláštně pojmenovat, své foťáky. Měla jsem je označené jako 1.0,1.1 a 1.2 a ti mu bohatě stačilo. Bylo to menší označení či ne pořadí, ve kterém jsem si jednotlivý modely koupila či dostala. Ale 1.0 byl ze všech nejstarší na cličku, měla jsem jich dřív více, ale vždy jsem si vystačila s jedním fotakem a občas jsem si pořídila i nějaký ten náhradní.I když je to už nějaká ta doba, co jsem naposledy profesionálně fotila, ale pohyby, instinkty zůstali pořád stejné. Toto se nedá jen tak zapomenout. Ale díky slepotě, jsem zjistila, že tuhle práci nemohu dělat, dennodenní využívání schopnsti propůjčení zraku si na mě vybíralo daň. Migrény byli hraniční, mohlo to zajít i dál. Naposled jsem se dostala do bezvědomí a paralyzi. Naštěstí občasné vypůjčení bylo neškodné. Lehce se na židli protáhnu, asi bych měla přestat přemýšlet nad tím, či bylo a bude, ovšem Kimův příchod mě překvapí a tak lehce sebou škubnu. Nakonec také vstanu a koukám mu přes rameno. " Musím přiznat, že tvé fotky jsou doopravdy dobré a to neříkám jen tak někomu a už vůbec napoprvé." Usměji se naprosto spokojeně. Mlčky pak sleduji a jak projíždí fotky." Asi by jsme měli je vybrat ať ostatní nezdrzujeme." Nikdy jsem neměla ráda nedokončenou práci, co jsem si začala. Inu ale občas se stalo, že je nebylo možno nikdy dokončit.

Ano, jsem blázen, protože jsem si pojmenoval vlastní fotoaparáty. Já za to ale nemohu! Zkrátka jsem se rozhodl, že jim dám jména, co na tom sešlo, že jo. Ušklíbl jsem se, když se dívka zasmála. ,,Možná jsem tenkrát propadl šílenství, když jsem je pojmenoval," usmál jsem se a pokrčil rameny, avšak fotil jsem. Je zvláštní se věnovat tomuto koníčku už takovou dobu. Jak je to dlouho? Pár let? Asi... propadl jsem tomu, když jsme byli na výstavě v Berlíně. Měli tam tenkrát světové fotografy a já na fotkách mohl oči nechat! Začal jsem se učit od mistra, kterému jsem vzal duši, když se vyptával... trochu kruté, ale já se nenechám nijak prozradit. Pak jsem byl i u nás doma v Soulu, v Koreji, má rodná země? Možná. Vydechl jsem, ale s úsměvem jsem dofotil všechny zbylé fotky. Pak jsem přišel k dívce, která sebou škubla. ,,Nelekej se," usmál jsem se pobaveně, ale stál a usmál se, když se postavila taky a dívala se mi přes rameno. ,,Děkuji za poklonu, tvé nadání je vskutku skvostné a dokonalé... všechny fotky jsou nádherné, bude těžké vyhodit ty, co jsou potřeba," pousměji se, ale díval jsem se na fotky. ,,Tuhle bych vyhodil... tváří se tam jako by měla v puse veverku... a ty oči taky nic moc..." poznamenal jsem a ukázal na fotku.

" Propadnout tomu je doopravdy úžasné, málo kdo chápe ten prožitek a velké možnosti zachytit i nezachytitelné." a byla to pravda, někdo nedokázal pochopit nebo spíš někdo jednou pravil, některé věci ani umění nezachytí, ale není to pravda, když někdo ze sebe vydá maximum, dokáže i nepochopitelný a neuvěřitelné věci děj se, co děj.
A Kim byl jeden z nich, je co říct, že jsme dokázali něco jiného než bojovat či jiné věci netýkajíc se vyšších věcí, ale démoni narozeny na zemi neznali nic jiného než vlastně život ti v podsvětí byli jiní. Žili bud pro podsvětí nebo pro zábavu, byli různé příklady, ale věnovat se takovým koníčkům mi nepřišlo zbytečné naopak máme více času se zdokonalovat, mezitím, co někteří lidé nemají tu možnost své dovednosti dovést k dokonalosti, za tak krátkou dobu.
Nakonec se jen pousměji, když mě vyzve, abych se nelekala. "Promin, ale nemám oči i vzadu." byla pravda, že můj sluch nebyl, tak dobrý,když jsem byla slepá a co víc, byla jsem v režimu klidu, věděla jsem, že mi od Kima nic nehrozí, protože už dávno mohl na mě zaútočit, kdyby chtěl. A hlavně jsem začínala být unavená, už jsem si odvykla na tolik společnosti a do knihovny moc lidi nechodí.
"Děkuji, už je to dlouho, co jsem naposledy fotila, doopravdy mě o potěšilo a co víc, zrovna, když jsem si otevřela láhev vody a napil se pravil tu vtipnou věc s veverkou div jsme vodu neprskla na počítač, jen jsem nahlédla přes rameno o to zvědavěji. "Oh! Máš pravdu, vypadá tak." dobrý postřeh a vystižené přirovnaní.
"Myslím, že výběr zvládneš i beze mě." usměji se jako sluníčko, už jen protože, jeho fotky dost mluvili za sebe, že jeho výběr bude dosti přísnej a já byla zvědavá.

Podíval jsem se na dívku a usmál se. Ano, Shannon měla zkrátka pravdu, je to umění. Kývl jsem, protože nic na to jiného říct nešlo. Byl jsem zvyklý fotit už nějaký ten pátek a trochu mi vadilo, že tu není více zjistitelné vodítko toho, jaká stvoření se nacházejí v tomto ateliéru. Nakonec možná budu jediný já ten, kdo tu je nadpřirozený, ačkoliv ta dívka... skoro jako by něco uvnitř ní bylo, i když jsem mohl nakouknout na její duši, neudělal jsem to. Proč taky?
Bylo třeba vybrat fotky a já se musel pobaveně usmát. ,,Bylo by divné, kdybys měla," ušklíbnu se a lehce se protáhl v ramenou, avšak se podíval zpět na monitor a začali jsme projíždět fotky. Její byly opravdu nádherné. Budeme muset hledět na sebemenší detaily a já jsem kritik! Ale to asi každý fotograf, ne? ,,Za pravdu se neděkuje," usmál jsem se a zakřenil se, když málem vyprskla. ,,Dobře, tak si odpočiň," zamrkal jsem očima a usmál se, kdy jsem udělal velkou čistku. Vybral jsem několik vážně bezvadných fotek, které jsme nafotili společně a dal je do jedné složky. ,,Tak, myslím si, že to je dostatečné, co myslíš ty?" usmál jsem se na dívku, když jsem dokončil výběr.

Byl doopravdy milý docela mě to podvědomě děsilo, nebyla jsem na něco takového zvyklá a už vůbec ne od čistokrevných démonů. Sice jsem z člověk měla v sobě jen trošku, moje matka měla demoní krev, ale nezdědila, schopsti ani žádnou proměnu či nesmrtelnost, nikdy se tyhle vlastnosti u ní neprojevili, at už její matka byla démonkou do morku kostí. Ale pro mě byli člověkem a i tak vyrostla, takže jsem to nikdy neřešila, ale naučila jsem se jednu, mezi démony to funguje jinak než třeba mezi lidmi a anděli a jinými bytostmi. Zlo bylo v naších krvíh děj se, co děj. S Fenlinem jsme uzavřela dohodu, díky tomu vím, že nikdy nezatočí, Zareth zákeřný démon, který dělal nepokoje jen tím, že hledal zakázanou knihu, ale Kim? Ten působil jako někdo jiný, jako někdo, kdo si zcela užívá své obyčejnosti a proto mě zajímalo o to víc, co je zač.
Lehce zavrtím hlavou nad mými hloubkovými myšlenkami a myslí se vrátím, zpět do atelieru, kde jsme skoro byli sami.
Nakonec pohlédnu na výslednou práci, co vybral a spokojeně pobrukuji. "Skutečně dobrý výběr, libí se mi, žes to dokázal vybrat tak rychle já bych nad tím nejspíš strávila déle." to byl můj zlozvyk a možná malé mínus, ale on pracoval rychle a bezchybně.
"Co jsi vlastně zač Kime, vím, že jsi démon. Není tak nezvyklé potkat dalšího, ale nejsme zvyklá, aby někdo mého druhu byl tak v klidu v mé společnosti." mohl ze mě cítit, že něco není se mnou pořádku a tím pádem jsme byla napohled takový slabí článek i když má zručnost ze zraní mluvila jinak.

Lidé jsou občas jako loutky, můžete s nimi manipulovat. Nejraději bych byl teď někde jinde, ale těch pár hodin v ateliéru se dá zvládnout. Musíme to dokončit a já si myslím, že výsledná práce bude skvostná. Ano, povede se to, jako obvykle. Bude to nejlehčí práce, bude lehká.
Zatím jsem se nesetkal s moc bytostmi, které by mi mohly ublížit, vlastně z podsvětí si nic moc také nepamatuji, Dardanel mě odtamtud vzal docela brzo na to, abych tam nepřišel do střetu s Auriny. Ano, neznal jsem rodiče, Dard mi o nich nic neřekl, ale možná to byla jeho hra? Možná jen nechtěl říct nic více, třeba byl on mým otcem, ale ne, to byla blbost!
Vybral jsem fotky a podíval se na dívku, která je odsouhlasila. Usmál jsem se a kývl. ,,Někdy mi stačí chvilka jindy hodina... záleží na tom, jestli se tam musí ještě něco opravit ručně, ale pokud je vše v pořádku a jen modelky se tváří jako kakabus... tak to pak ani jinak nejde," pokrčil jsem rameny.
Pak mě ale Shannon dost... překvapila... démon... malinko nechápavě jsem se na ni podíval, ale možná zapírat nemělo cenu. Až teď jsem mohl lépe vycítit to, že je zástupkyně temna.
,,Možná jen jsem jiný, než všichni ostatní... osm set let starý démon má právo na to, aby byl klidným článkem... rád riskuji, způsobuji potíže, ale radši se na to koukám a nerad jsem toho součástí... kdo ví, možná jsem jen tajemný... někdo, kdo tají to, co je v něm..." podíval jsem se do jejích očí a tajemně se usmál.

Div se mi nezatajil dech 800 let?! Dobře to jsem nečekala, řekla bych, že je mladší, ale to vysvětluje, proč pach popele byl dost slabá, čím démon starší je bud voní víc popelem nebo méně, záleží doopravdy na náhodě. Prudce jsem se přiblížila a prohlížela jsem si jej skoro divokým pohledem, mluvil pravdu. "Tohle by, nikdo jen tak neřekl. Ty si asi nežil tam dole co?" nevím měla jsem ten pocit, už jen protože jsme oba dva se snažili o jednu věc, být na jednu stranu normální, ale na tu druhou jsme nezapírali své já. A já své já měla ráda, ale občas si říkám, jak zrádná a podlá dokážu být.
Možná jsem byla po otci, že jsem si hrála s muži, ale nikdy jsem je nedokázala zneužít jako ona matku, něco se vždy ve mě zlomilo a tak jsem jejich život ukončila místo toho, abych je zničila. Možná protože si, někteří démoni mě zrovna vyhlídnou jako kořist, už jen protože jsem slepá, ale hlavně mám v sobě možná něco dobrého. Ztracená dobrá výchova mé milované matičky, muselo se jí nechat, že věděla jak na mě, tedy až na moje večerní útěky po střechách.
"Tajit čím si? Je jako popírat, kdo jsi." povím poklidným hlasem, když v tom mi v uších zazní zvuk rolničky a můj zrak vyhledá bílého kocoura, který seděl na schodech a hypnotizoval mě. Nepřekvapovalo mě, že je tu, když jsem byla pryč déle jak půl dne, vždy mě našel, at už jsem kdekoliv.
"Hmm, nechceš zajít na kávu, myslím, že si ji oba zasloužíme." a taky, bylo jasné, že jej zvu. Už jen protože zvládl mé chovaní, které by jen tak někdo nesnesl.

Podíval jsem se na ni, už malinko ostražitěji, když se ke mně prudce přiblížila a prohlížela si mě dost divoce. ,,Tam dole... byl jsem tam pár let... v době, co Xaphani brali duše Aurinům a ti proti nim zbrojili a spustila se tam válka... odešel jsem s jedním démonem... ale už jsem se tam dolů nikdy nevrátil," zavrtěl jsem hlavou.
Kdybych věděl, co byli moji rodiče zač, možná se tam vrátím, ale nějaké myšlenky na to, že můj otec byl vládce podsvětí, mě vážně nenapadaly. Byla to blbost, aby můj otec byl vládce podsvětí, jak by taky mohl? To je pitomost, jinak by mi už šli démoni po krku!
,,Hraní si se slovíčky..." pokrčil jsem rameny a zadíval se směrem, odkud se ozvala rolnička. Kocour, bílý kocour, který doslova dívku hypnotizoval. ,,Je tvůj?" zeptal jsem se s úsměvem a podíval se zpět na ni, když mě pozvala. ,,Pozvání neodmítnu," usmál jsem se a kývl, kdy jsem uložil naši práci a protáhl se.

Lehce sklopím zrak, bylo mi líto, že si tím období prošel a já tušila, co můj otec je zač.*Omlouvám se můj otec je jedním s činitelům, těch rozbrojů..* pomyslím si, už jen protože o něm, Fen lin dost věděl, byl jeho žákem a o to víc jsem byla ráda, že jsem uzavřela dohodu. Možná si někdy říkám, že by bylo lepší toho neřáda, nikdy v životě nepoznat, i když jsem se s ním viděla jen 2x v životě bohatě mi to stačilo, ale do snů mi lezl furt, hodně otravné.
"Chtěla jsem vědět, jaké je podsvětí, jednou jsem tam šla, abych uzavřela smlouvu s jedním z vladařů, ale nakonec k tomu nepřišlo, bojovat za ně by doopravdy musel být nějaký dobrý důvod, aby si mě získali. Ale ta poust, smrad uškvařeného masa a smrt na každém rohu mimo město je docela nudné." zasměji se pobaveně, řekla bych že prostě zde mě to bavilo více, ale pravdou bylo, že hlavně kvůli své nevyhodě jsme se zde cítila lépe. Znala jsem tento svět jako své boty.
"Tak fajn, jen si sbalím své věci a můžeme vyrazit." sbalit? Foták byl, už v taštičce, už jen si obléknout kabát a vínovou šálu, jinak asi nic víc.
"Jo je můj, jmenuje se Gray. Je mým společníkem hm.. odmých 5-6 let netuším, ale přes 200 určitě." usměji se.
Tiše jsem šeptla "Endo." což znamenalo jediné, propůjčení smyslu jsem ukončila. Lehce si unaveně promnu oči.
"Gray."šeptnu a dřepnu si kocour, rychlými pohyby ke mě dokluše a z malé tašky vytáhnu vodítko a po hmatu najdu očko a připnu jej. Doufala, jsem si, že si Kim hned nevšimne, že vlastně nevidím, ráda bych tu možnost vidiny vydržela, až domů, ale nechtěla jsem riskovat. Přeci jen po dlouhé době jej používám tak dlouho a zvyknout si musím pomalu zas.
"Tak můžeme?" optám se mile a nechám kocoura vykročit pomalu ke schodům, kde se také zastavíme.

Tam dole nebylo nic, co by ve člověku vzbudilo nadšení. Rasy při nejlepším proti sobě bojují nebo jsou tam rozepře, stále záleží dost na tom, jak si jdou kteří po krku. Nebylo moc démonů, se kterými bych se osobně setkal. Pokud ano, buď mi dělali problémy a skončili mrtví, nebo byli v pořádku jako dívka, která snad nikdy v podsvětí nebyla, alespoň mi to tak přišlo. Pak mi to bylo vyvráceno.
,,Ah... chápu... no... já osobně bych se tam už nikdy nevracel," zavrtěl jsem hlavou a vydechl. ,,Já od svých padesáti let tam nebyl," ušklíbl jsem se a pokrčil rameny, avšak zadíval se na kočku, kterou mi představila.
,,Krásný," uculil jsem se a kývl, kdy jsem šel ke své tašce, vzal si ji a hodil přes rameno, kdy jsem se oblékl a na hlavu si nasadil klobouk, který jsem měl v tašce. ,,Je šikovný, že tě takhle našel, předtím jsem si ho nevšiml," usmál jsem se a podíval se na dívku. Ta si kocoura akorát připla. Lehce zkoumavě jsem si ji prohlédl, ale otevřel dveře. ,,Můžeme jít, prosím," usmál jsem se a nechal jí jako pravý gentleman projít.

Pokývnu hlavou, protože s ním naprosto souhlasím a co víc nebylo to a nikdy to nebude přátelské místo a abych uznala, na tomto místě se většinou zdražují staří démoni, kteří neznají nic jiného než boj a podsvětí. Ale nechtěla jsem přemýšlet nad tím místem, které nikdy nenazvu domovem.
To mě přiměje se ďábelsky pousmát. "Možná to je kočka, ale není .. Normální, je to tvor z podsvětí, dostala jsem ho jako kotě doposud netuším, co je zač." teprv nedávno jsme zjistila, že jeho pravá podoba je zcela jiná. Ale svou proměnou připomínal smilodona ze zlatými oči a bílou srstí.
A co víc vždy mě najde. Nakonec se vydám za Kimem za doprovodu Gray, který mě vede v před. Podle instinktu jsem vyhledala Kima a pohlédla jeho směrem a vděčně jsem pokývla hlavou. Vyšla jsem ven a ujistím se, že jde se mnou. Nakonec se zamyslím. "Kavárna nebo ke mě, je to na tobě." kávu jsem měla jak doma několik druhu jako v kavárně.

Jak dlouho bude trvat to dusno v podsvětí? Je možné, že se tam všichni jednou umoudří? Ne, to jsem možná chtěl moc. Démoni byli, jsou a budou navždy nekontrolovatelně řádící bytosti. Existují výjimky. Já a dívka jsme jedny z nich. Ti, co se nehodlají podrobit způsobu života těch dole. Ti dole myslí snad něčím jiným jen ne mozkem. Čím tedy myslí? Mají vůbec něco na myšlení? Možná ani to ne.. jen se jedni ženou za dušemi a druzí za bůh ví čím. Navíc se tam nachází i oni slavní succubus a in... něco, nikdy jsem neměl možnost je pořádně poznat, ale od Dardanela vím, že se musím od nich držet zpět.
Zvídavě jsem se podíval na Shannon, když mluvila o kocourovi. Zajiskřily mi oči. Zvídavě. Něco mi na těch dvou nesedělo. Ale co to bylo? Sledoval jsem je a přemýšlel, ale na nic nepřišel. Nechal jsem je vyjít ven a sám jsem vyšel a šel za nimi. Po chvilce jsem srovnal krok a podíval se na kočku. Byla jak pes!
,,Kde se cítíš příjemněji?" Zeptal jsem se s úsměvem. ,,Nevadí mi místo," dodal jsem s úsměvem.

Nakonec se přeci jen zdálo, že jeden z druhým naprosto souhlasíme k tomu nebylo ani třeba odpovědi, už jen protože mlčení to dosvědčovalo. Když jsme konečně vyšli po schodech ven, tak jsme zamířili do města. Jehož život se pomalu ukládal ke spánku, však nastvala doba, kdy se probouzelo nadpřirozeno v plné kráse. Opatrně našlapuji, ale jen tak od pohledu nikdo nepozná, že v mých krocích je nejistota. Nebýt Gayovi rolničky na krku, tak bych se na cestu musela více soustředit. Ale neunikl mi vůně sakurovych květů mísící se s jemným zápachem popele. Byl zvědavý. Usmála jsem se. Zdálo se, že Gray si taky všiml jeho zvídavosti, svou všímavost dal najevo jemným pohnutím ocasu do strany a tichým předením, jeho oči se na okamžik zadivali do těch Kimových a pak se vydá svižným krokem dál po chodníku. " Hm.. tak můžeme, ke mě. Je to blízko, ještě dva bloky." Nejprve jsem si řekla, že bych se mohla pobavit, ale na druhou stranu, něco silnějšího než touha hrát si mě přesvědčila, že on nebude další obětí mých hrátek. A zadruhé nebylo by moudré provokovat, tak starého démona, ale znám se, že ani to by mě nezastavilo, kdybych chtěla. Než si stihnu uvědomit, už stojíme před domem, začala jsem hledat klíče a obratně odemknu. " Pokud potřebuješ rozsviť si." Pravím záhadným hlasem. A opatrně se vydám po schodech vzhůru. Bylo to jen pár schůdků vedoucí ke mě do bytu.
I zde jsem odemkla, ale však ó dost jistěji a za prahem dveří jsem více získala jistotu. Odepsala jsem Graye z vodítka, v obýváku jsem uložila tašku s fotakem na své místo na psacím stole, jež se nacházel v horu obýváku. " Pojď dál" vybídnu jej jednou.

Díval jsem se kolem sebe. Město je tiché, ale stejně jsem tušil, že se tu kolem nachází spousta bytostí. Lidí, kteří mají schopnosti. Vlkodlaci, kteří se kryjí pod lidskou podobou. Kolik jich tu asi je? Když jsme tenkrát byli na tom opuštěném ostrově, prakticky jsem se s jiným nadpřirozenem nesetkal. Pokud samozřejmě nepočítám přítele Dardanela. Jo, temný anděla, alespoň jsem měl možnost poprvé spatřit okřídlenou potvoru. Ušklíbl jsem se. Když nad tím tak přemýšlím, tak vlastně ani nevím, jestli mám vůči andělům něco. Asi ne.
Šel jsem s nimi a lehce zvídavě si je prohlížel. Kocour pohnul jemně ocasem do strany a zapředl, kdy se jeho oči zadívaly krátce do těch mých. Lehce jsem pozvedl obočí. Hmm... bylo to vážně zajímavé... něco mi tu nesedělo, ale přesto jsem šel dál.
,,Dobře," usmál jsem se na to, že půjdeme k ní.
Dáme si kávu a pak každý půjdeme svojí cestou. Jinak jsem to vážně neviděl. Pousmál jsem se a dal si ruce do kapes, kdy jsem hleděl před sebe a krátce pod sebe.
Po nějaké chvilce jsme už stáli před domkem, kdy dívka našla klíče a odemkla. Ona nepotřebuje svítit? ,,Máš tu snad petrolejku?" uchechtl jsem se, ale vešel dovnitř za ní, kdy jsem se zul a šel za ní po schodech do bytu. Po chvilce jsme se už dostali ke druhým dveřím, které odemkla a prošli jsme dovnitř, kdy odepla kocoura z vodítka a já ji následoval, když mě vybídla. ,,Máš to tu útulné," usmál jsem se a odložil tašku na stranu, kde nebude překážet.

Vlastně byla to spíš síla zvyku si už na chodbě nijak nerozsvěcovat, nač také že? Takže možná Kima překvapilo, že jsem po tmě vyšla nahoru, ale v bytě již rozsvítím, už jen, aby nezakopl po dva schůdky, co jedou dolů do obýváku. Byt jsem měla zařízený docela obyčejně, ale všude kolem bylo mnoho fotek a koláží z nich. Ale také si mohl všimnout menšího skleníčku na malém stolku, kde jsem pěstovala pár vzácných bylinek a napohled vypadli pěkně, tedy aspoň podle mě.
Nakonec zajdu do kuchyně, ale hned se vrátím se slovy."Dáš si kávu s aroma pralinek, klasiku nebo bys dal přednost čaji? Mám černý, zelený a čaj z růží.A nedávno jsem dostala Sakurový, po dlouhé době se mi ho povedlo konečně sehnat." usměji se s naprostou spokojeností.
Naštěstí jsem se nebála, že jej spletu, už jen protože jsme si někde nalepila štítky se slepeckým písmem, abych nemusela kvůli maličkostem využívat Grayovou schopnost ve velkém měřítku a zbytečně jí plývat dřív bych nezodpovědně jí využívala, ale když jsem zjistila jaká je nejhorší dan, tak jsem si to tak nějak rozmyslela.
"Děkuji jsem ráda, že se ti to u libí. Mohu mít pak pár otázek Kime?" pravdou bylo, že mě zajímalo pár věcí. Co je zač a mnoho dalších.
Mezitím se kocour uvelebil na opěradle křesla, kde ležel a spokojeně předl, jelikož odtamtud viděl všechno a vše, měl o všem přehled jako pán světa. Byl takový malý král svého obýváku.

Díval jsem se kolem sebe. Dívka si ani nerozsvítila a šla. Někdy si člověk ani nemusí svítit, pokud se ve svém bytě vyzná, ale proč si dívka nerozsvítí, kdy jde po schodech? Je to divné. Šel jsem za ní a dával si pozor na schody. Možná jsem si začal uvědomovat, že bych si na ni měl dávat mnohem větší pozor, co když je ve skutečnosti jiná, než jaká vypadá teď? Podlost, kterou jsem neměl rád, byl fakt, že démoni mohou být pěkní lháři. Znal jsem to chování přímo na sobě, jsem sám démon a vím, co umím. Vím, jak dokážu jiným démonům lhát, ale moc jsem vlastně ani nelhal.
Zamyslím se, když se mě zeptá na to, co si dám. ,,Mhm... ta káva s pralinkami nezní špatně, ale i ten sakurový by mi navrátil vzpomínky..." zasměji se a pokrčím rameny. ,,Ale dej mi prosím tu kávu s pralinkami," usměji se nakonec.
Pár otázek? ,,Záleží na tom, jaké otázky to budou," usmál jsem se, ale posadil se na gauč, kdy jsem se lehce protáhl a přemýšlel nad tím, jaké otázky má na mysli. Ale ať je to jak chce, může se ptát.

Jistě jsem v něm musela vzbudit odezření, ale svým způsobem mi bylo hloupé mu říct o mém postižení, i když vím, že mi od něj nic nehrozí nestávalo se moc často, že by si toho démoni hned nevšimli.
A tak když se rozhodoval mezi čaji, lehce jsem se zamyslela a při slovech na Sakurový čaj jsem se usmála. "Mám to stejně." až z výjimkou, že dobré na Sakurový festival, který jsem doslova milovala lidé se nasmály a naši přátelé byli dost živý a hluční na to, aby udělali ostudu i v takový poklidný den. Ale milovala jsem to.
"Dobře, tak pralinky." zopakuji se usměji se. Nakonec nechám postavit na vodu a během vaření vody se zastavím, lehce nahmátnu fotra a opřu se o něj. "Nechci ti lhát, ani nekuji žádnou lest. Nemusím ani vidět, že si to myslíš. Ale voníš po levanduli, to většina lidí,když jsou si někým nejistí." naučila jsem se takto rozlišovat emoce, když už nemohu vidět. nakonec si povzdechnu a usměji se. "Jsem slepá od narození, díky tady Grayovi si mohu propůjčit jeden z jeho smyslů. Vybrala jsem si zrak." tvářím se krapet nejistě a tak ještě dodám. "A neříkej, něco je mi to líto nebo tak, mě to nemrzí. Naopak, i když jsem neviděla a nevídím. Bojovat umím stejně dobře jako zdravý démon."

Je to dlouho, co jsem byl v Japonsku nebo Koreji. Měl bych se tam jet podívat. Třeba bych potkal staré známé. Ale budou to démoni, leda tak... mí lidští přátelé umírají, proto si raději přátele nedělám. Já, když už, tak mám jen nepřátele, nebo lidi, co se stali mými loutkami.
Rozhodl jsem se pro kávu. Je lepší, než čaj, ačkoliv i čajem bych nepohrdl. Zaposlouchal jsem se do zvuku konvice a krátce natočil hlavu na dívku, která se opřela o futra a začala mi povídat. Naslouchal jsem jí. ,,Chápu... proto ta tma..." Když nechce, abych ji litoval... ale stejně, já bych asi nedokázal litovat. K čemu to pomůže?
,,Jen je zvláštní, jak dokážeš rozpoznat lidi podle vůně... nikdy jsem o tom neslyšel..." poznamenám s úsměvem a podíval se na dívku zvídavě. ,,Jak ses to naučila?" dodal jsem.

Byla pravda lidé umírali a i přesto jsem nepohrdla se s nějakými seznámit, možná je to tím, že matka byla smrtelník s krve démona. Přesněji otec jí označil jako nositelkou genu, čistokrevní démoni přeci jen nevnikli jen jedním způsobem, ale i více. Jen ti první neuznávají někoho jako já za čistokrevného, už jen z důvodu, že ně vždy se narodí bez chybičky viz já.
Ale bylo mi to fuk, nepatřila jsem nikam, ale nebyla jsem sama. Měla jsem Graye. Konvice pomal začala doslova pištět strachy jak v ní voda doslova vřela a tak jsem rychlou chůzí odběhla zalít čaj s kávou, které jsem následovně pomalu nesla ke stolku na tácu, kde byla mala odměrka na mléko a cukřenka.
„Je něco na stole?“ optám se, raději, protože bych nerada něco shodila na zem či převrhla. Ale i přesto se vrátím k jeho otázce. „Je to jednoduché, dokážeš poznat komu přítomnost patří, zamyslel ses nad tím někdy proč? A co ti ta přítomnost připomíná? Mě třeba vůně démona připomíná popel, čím starší démon je tím méně zapáchá a to platí i u ostatních bytostí.“ Pravím poklidným hlasem lehce seknu rty. „Pro slepého démona na tomto světě není místo, musela jsem se naučit jak přežít a bojovat.“ Při vzpomínce na porážku otcova učně se mi zvedne pobaveně koutek, sice jsem mu pomohla navrátit mysl, ale výmluva, že za ty roky ztuhl bylo chabé.
„Abych pravdu řekla, dneska si byl první, démon co nehledal, co je na mě špatně. Děkuji.“ Usměji se vřele.