Dale, Zareth

Když se mě zeptal, čím si to zasloužil zasmál jsem se. "Já jenom nechci abys mě prozradil, ale klidně to ber jako dojemné gesto." Na jeho poznámce, že je zvládneme snadno porazit něco bylo. Tedy ne úplně lehce, ale zatím oba žijeme a to je hlavní. O to přece jde ne? Přežít... Zapřemýšlel jsem, kam bychom asi tak mohli jít a došlo mi, že než to vůbec budu moct začít promýšlet, potřebuju jednu věc, kterou jsem si zapomněl v knihovně, když mě tak trochu vyrušili. "Můžem se buď zašít v té továrně a nebo u mě doma, každopádně ještě potřebuju jednu drobnost, kterou jsem si zapomněl ve městě." Pohlédl jsem na něj a prohlédl si ho. "Oni víceméně neví jak vypadáš, takže klidně můžeš jít taky. No a já si tu seženu nějaké náhradní tělo." Řekl jsem a vydal se uličkou. Snad na někoho vhodného brzy narazíme.

Pozriem sa na neho trochu prekvapene. "Čo si o mne myslíš? Ja by som ťa nikdy neprezradil. A štve ma že aj po takej dlhej dobe by neveríš. Ale s tým nič nenarobím." Poviem trochu nahnevane a myknem plecami. Nad továrňou som tiež rozmýšľal a prišlo mi to ako dobrý nápad ale keď povedal že by sme mohli ísť aj k nemu domov tak sa nad tým zamyslím. "Ak nevedia kde bývaš tak by sme mohli ísť k tebe domov. A keď nie tak pôjdeme do továrne o tej nevedia. No myslím si že ma už poznajú. Veď ty sám si povedal že idú po mne." Poviem a potom len prekrútim očami nad tým že niečo zabudol v meste. "Dobre pôjdem s tebou. Len nie prosím ťa dievča. Zožeň si nejakého muža to bude omnoho lepšie ako dievča." Pousmejem sa a potom som sa s ním vydal po uličke a obzeral som sa okolo seba či niekoho neuvidím.

Pobaveně jsem povytáhl obočí, když se začal vztekat. "No víš, já nikomu nevěřím, to je taky důvod, proč jsem ještě pořád naživu." Samozřejmě můj dům přicházel v úvahu, ale zatím jsem tam nechtěl chodit. Zaprvé jsem si nebyl jistý, jestli nás náhodou stále někdo nesleduje a za další se mi nechtělo do svého domu nikoho tahat. Čím méně lidí ví cokoli o mě nebo jen kolem tohohle tématu, tím lépe. "Ke mě zajdeme později. Nemůžeme si být jisti, že tu nikdo není." Po jeho poznámce, že si nemám brát děvče, jsem na něj zavrčel. "Takovým případům se říká stav nouze. Myslíš si snad, že bych to udělal, kdybych měl na výběr?" Raději jsem tohle téma nechal být a zamířil do ulic. Nikde nikdo nebyl a tak jsme museli pár minut jít, než jsem konečně zahlédl nějakého muže, asi tak třicet let starého. Prostě jsem jím prošel, jako duch ale z druhé strany už nevyšel. Na zkoušku jsem zahýbal prsty na rukou a řekl jeho hlasem. " Tak to by bylo, můžeme jít."

"To som si mohol myslieť ale ..." Odmlčí sa nakoniec. Veď to bolo jedno čo som si myslel. Jeho to aj tak nezaujímalo. Tak načo sa vôbec obťažovať. Prikývnem keď povie že do jeho domu  pôjdeme neskôr. "Dobre v poriadku a máš pravdu. Musíme byť opatrný." Poviem a stále som sa obzeral okolo seba. Prekrútim očami keď vidím ako zavrčal nad tým. "Dobre nerozčuľuj sa toľko. To bolo myslené ako vtip. Nebolo v tom nič zlé. Tak sa prosím upokoj." Poviem a povzdychnem si. Potom sme pokračovali až nakoniec uvidel nejakého muža a tak som len počkal kým sa do neho prevtelí. Potom sa pozriem na neho a pousmejem sa a prikývnem. "Ano to je dobré. Poďme." Poviem a vydám sa smerom k továrni.

"Jsem úplně klidný." Zavrčel jsem spíš sám pro sebe. Klidně jsem kráčel vedle upíra a nijak se nezabýval tím, jestli mě někdo uvidí. Po opravdu dlouhé době jsem se zase cítil tak nějak v bezpečí a při síle. Pochopitelně bychom měli vyřešit ten menší problém s našimi jmény na listině andělů, ale to bude muset nejspíš počkat. Alespoň než to nějak uskutečníme. "Nějaký nápad jak se navždy nebo alespoň na čas zbavit těch opelichaných létajících kuřat?" Zeptal jsem se ho a povytáhl obočí. "Ne že by se mi před nimi nechtělo skrývat, ale..." Na chvíli jsem se odmlčel, jako bych hledal správná slova. "No prostě nechci." Hořce jsem se zasmál, jenže neměl nejmenší tušení, jak to vlastně udělat. Pokud to vůbec jde.