Fárn/Cassie

Fárn:
Samozřejmě mě zahltila kvanty zbytečných keců a otázek. Věnovala jsem ji otrávený pohled, ale na její otázky neodpovídala, přece jen drnčela neskutečným tempem. O podmínkách se ještě pobavíme nahoře. Když ke mě konečně došla přejela jsem ji opovrhovaným pohledem. Vypadala, že se ji každou chvíli podlomí kolena. Pomalu jsem se rozešla ke strmím schodů vedoucí do patra nad námi. Poohlédla jsem se za ní a rukou jemně promáchla vzduchem. "Nahoru, dveře jsou otevřené." Schody by byly dost nepřehledné a já si tu potvůrku nehodlám nechat za zády. Protáhla jsme se chodbou kolem ní, dávajíc si pozor, abych o ní nezavadila. Pohledem projela celou místnost od rohu k rohu. zvala sklenici do ruky a zhasla světlo. Nastala tady tma, netrvala ale dlouho. Ihned mi ruka zavadilo o druhý vypínač a zažehla světlo v chodbě a na schodech. "Tak si pospěš, tvé otázky zodpovím nahoře." Schodiště vedlo k docela těžkým dveřím, jenž se otevírali do předsíně bytu.

Jak jsem vyšlapávala schody, přešla mě postupně chuť nějak víc debatovat. Od kdy je to tak zpropadeně namáhavé? Prolétlo mi hlavou. Do dveří jsem zatlačila, jenže se nestalo vůbec nic. Tiše jsem si tedy pro sebe brblala, načež se o ně opřela plnou vahou svého těla i zbývající silou. V ten moment jsem doslova vpadlo dovnitř jejího bytu. Udělala jsem asi tak dva těžké kroky, než se mi znovu podařilo nabít ztracenou rovnováhu. "Uf" Vypadlo ze mě, když se mé oko zastavilo jen pár centimetrů od hrany skříňky. Za normálních okolností bych začala pobíhat kolem, nejspíš i všemi smysly zkoumat veškerý nábytek, co Fárn v domě má. Bylo to tu docela útulné. Rozhodně lepší, než ty jeskyně, ve kterých jsem byla nucena často spávat, jenže v tuhle chvíli jsem se po vyšlápnutí schodů nezmohla na nic jiného než slovo. "Pěkné." Energie na nějaký větší projev už mi opravdu nezbývala. "Nemáš něco sladkýho?" Naléhala jsem, protože se mi oči klížily poměrně rychle, nerada bych tu usnula. Mám totiž takový zvláštní pocit, že se v elfké kultuře upadnutí do spánku během rozhovoru považuje za určitý projev neuctivosti.

Fárn: Cassie vyšlápla pomalu schody, ale dveře jí otevřít nešli. Trochu otráveně jsem přešlápla a obrátila oči v sloup. "Zaber." Zavelala jsem na ni nedočkavým hlasem. Už jsem se chystala obejít ji a dveře otevřít samo, ale to už se Cassie málem válela v předsíni. Nechápavě jsem o ni zavadila pohledem a trochu posměšně řekla. "Neubliž si, nerada bych ze svého nábytku uklízela tvoji krev, mám lepší věci na práci." Nevypadal moc dobře, dost unaveně. Možná by ji prospělo na chvíli se prospat. Ano sice se z mých pout osvobodila, ale její momentální stav,... hmm no. Musela jsem nad situací pousmát. Zavřela jsem za námi těžké dveře a pověsila mikinu na věšák. Pohledem jsem propálila Cassie a hlasem nepřipouštějící kompromis řekla. "Zuj si boty a dej si je do botníku" Obešla ji a namířila si to do obýváků, na její otázku jsem jen mírně pohodila rameny. "Možná se něco najde. Zatím si běž sednout na gauč, po něčem se podívám." Rukou jsem ukázala na obývák a taky na docela velkou pohovku a křeslo. Já si to zatím namířila do kuchyně. Otevřela skříňku, kam si ukládám sladkosti, popadla čokoládové sušenky a položila je na linku. V ledničce mám ještě zbytek jahodového dortu. Vytáhla jsem ho a dala kousek na talíř, jestli to nebude chtít, aspoň budu mít svačinu. "Chceš něco k pití" Zavolala jsem do obýváku a čekala na odpověď. Mezitím jsem si natočila trochu vody a napila se.

Byla jsem příliš unavená na to, abych elfce vysvětlovala, že kdyby došlo k prolití byť jen jediné kapky mé krve, její uklízení by bylo to poslední, co by ji zajímalo. Boty jsem si bez řečí zula a zamířila do obýváku, kde jsem stanula tváří v tvář pohovce. "Hmm...jo, tohle už znám." Zamumlala jsem si pro sebe a trochu nedůvěřivě zkusila její měkkost. Jedna z lidských vymožeností, ale nebudu lhát na to jejich pohodlíčko se zvyká moc dobře. Co to ta Fárn vlastně potom říkala? Jsem ji asi přestala poslouchat. No to nevadí, prostě počkám tady, dokud se nevrátí, musíme toho ještě spoustu vyřešit. Dlouze jsem zívla, a s žuchnutím si sedla na ten zvláštní kus nábytku. Třeba na mě opravdu myslí a přinese i něco dobrého. Snad nebude vadit, když si zatím na okamžik lehnu. Jenom vteřinku. Samozřejmě rozhodně neusínám, kdepááák. V tom mě napadlo, že vlastně zmizely všechny mé věci, které jsem doposud měla u sebe. Fárn mi je jistě dala do úschovy nebo něco podobného. Než jsem se jí na to však stačila zeptat, natáhla jsem se na pohovku a zavřela oči. Byl to tak krásný pocit, konečně klid. Snažila jsem se zapomenout na to, kolik sošek budu muset vyřezat, také se k tomu dostanu. Fárnin vzdálený hlas jsem sice ještě tak nějak slyšela, ovšem odpovědět už nestačila, neboť jsem se brzy propadla do říše snů.

Fárn:
Ještě chvíli jsem čekala, ale její odpověď nikde. Nechala jsem jídlo na lince a vykoukla z kuchyně. Cassie ležela rozvalená na gouči a spala. "Aha no..." Špitla jsem si pro sebe a s nadzvednutým obočím se otočila na podpatku a zamířila do pokoje. Nemělo cenu jí budit, stejně by s ní nebyla rozumná řeč, nehledě na to, jak je tohle gesto neslušné. Z komody jsem vytáhla deku a i sní se vrátila do obýváku. Moje kroky byly takřka neslyšné. Dekou jsem opatrně Cassie přikryla. Samozřejmě tu zimu nemám, ale sama moc dobře vím, jak unavené tělo špatně drží svou teplotu. Ještě jednou jsem se na ni podívala, vypadal opravdu roztomile. Usmála jsem se nad celou záležitostí a šla si sníst svůj dort do kuchyně. Když si vzpomenu, jak vypadala při zabíjeních svých nepřátel je tohle až legrační rozdíl. Už jsem měla snědeno. Natočila do sklenice vodu se šťávou a položila ji na stůl před pohovkou. Poté jsem zamířila do vedlejšího pokoje, kde jsem měla něco jako pracovnu. Byl tam dokonce i počítač, ale ten dnes nehodlám zapínat. Místo to jsem se pohodlně usadila do křesla a hadrem začala čistit zbraně, jenž byly od posledního boje ještě trochu špinavé.

Seděla jsem na své posteli, odhodlána zmizet z chrámu. Nikdy jsem sem nepatřila, jediný důvod, proč tu jsem je ten, že bych tu měla být prý v bezpečí. Jenže já dobře vím, že existuje ještě jedna možnost. To jediné co potřebuju, je získat doma nějaké informace. Brzy jsem si to však v hlavě urovnala. Ještě pár let. Dokud budu tady, všechno je dobrý, mám tu přístřeší jídlo, jinde mě nepřijmou. Sama sobě jsem namlouvala, že to tady mám vlastně ráda a s hodně vynuceným úsměvem, který mi dal velkou práci na tváři udržet, jsem vyrazila na svoji večerní směnu. Proč mám svatyni dneska v noci hlídat zrovna já? Stejně tady žádný pocestný nebyl už celou věčnost. Cestou jsem si dlouhé plavé vlasy sepnula do vysokého ohony a zelené oči zabodla do sochy odvážného válečníka, stojící na hlavě obrovského, vzteklého hada, do které oběma rukama vráží dlouhý, zdobený meč. Při tom pohledu jsem se jako vždy nepatrně zachvěla. Nemusela jsem číst nápis na podstavci, znám ho až příliš dobře. "Žít si troufá každý živočich, ale jen odvážní se srdcem chrabrým, vymýti ty, kteří si to nezaslouží. Pošle je hluboko do bran pekelných, ze kterých návratu není a stejná troufalost už do jejich kamenných srdcí znovu nepronikne." Rychlým krokem s pohledem zabodnutým do země sochu minula. Se to stejně ani nerýmuje.Kdo to může brát vážně? Téměř jsem vyběhla na náměstí, kde mě vyrušil známý hlas. "Kam si jako myslíš, že to jdeš mrcho? Už zase se nás snažíš dostat do problémů?" S trhnutím jsem se zastavila. Ale to snad néééé...Proč vždycky tahle.

Fárn: Už to byla nějaká doba a já se pomalu začala nudit. Venku se s přicházejícím odpolednem zvedal vítr. Ráda bych se došla podívat za Megan, anebo zajít omrknout místo činu, ale to raději né, mohl by mě někdo poznat, to pro tentokrát nebudu riskovat. Byla to docela velká akce blízko centra, mohla by přilákat nechtěnou pozornost. Mít na za zády anděli fakt nechci. Došla jsem zkontrolovat Cassie, dle mého očekávání stále ještě spala. Hodně jsem přemýšlela, zda odsud vypadnu, ale moc se mi nechtělo nechávat tu cizí holky samotnou v mým domě. Prozatím jsem se se salátem usadila v pracovně nad méně oblíbenými papíry. Stále jsem pátrala po tom náhrdelníky mé rodiny, kvůli kterému jsem sem vůbec poprvé přišla. Právem mi patří a dodá mi potřebnou moc. Stále ho hledám, všechny stopy vedly zatím do Atreii. I přes mou trpělivost, začínám být zoufalá. Vím, kdo na druhé straně města bydlí. Naštěstí od dobu co jsem se tu znovu zjevila jsem v této části a ani jejím okolím nenašla nejmenší známky jeho přítomnosti, doufám, že už ho konečně někdo zabil, parchant jeden. Při vzpomínce na tuhle né moc dobrou zkušenost jsem se zachvěla, ale netrvalo dlouho a já myšlenky podobného rázu vyhodila z hlavy. Luštila jsem staré texty, některé z mých poznámek jsem psala jiným písmem, jiné přímo jazykem elfů a u některých si ponechala tento jazyk. Latina mi samozřejmě nedělala problém, ale té bylo málo. Více jsem bojovala ze starou variantou dnešní řeči používané v Atreii. Zub času byl na svitcích a papírech také dost znát. Někde tu přece musí být, jedná se o docela silný artefakt, nemohl se přece propadnout do země. Už mě z toho šla hlava kolem. Zvedla jsme se, abych si protáhla záda a zamířila do kuchyně pro něco k pití.

Nenápadně jsem se snažila odplížit pryč, což se mi pochopitelně nedařilo. Kaisa mi prostě hodlala kazit celý den... "Ne to ne, já mám jen dneska hlídku v chrámu vůbec nic špatného nedělám, navíc to není má chyba." Snažila jsem se nějak obhájit se z nedávné události, na kterou momentálně narážela. Než jsem se stačila vzpamatovat, rychlým krokem ke mě dorazila, mezi tím, co jsem na ni nechápavě kulila své velké oči a vrazila mi pořádnou facku. Na rtu jsem ucítila krev a začala se celá třást. Následně už jsem jen zaslechla něčí křik, který mě dokázal probudit. Trochu jsem sebou na posteli cukla a přitáhla si deku blíže k tělu. Jůůů...deka! Tak pěkně teploučká. Asi mi ji sem Fárn dala, je vážně moc hodná, teda většinou. Rychle jsem zaplašila vzpomínky, kterou mi sen přinesl i studený pot, jež vyvolal a rozpomněla se na poslední otázku, kterou mi Fárn uložila. "Jo dala bych si trochu čaje, jestli máš nějaký, nejlepší je z květů ionské lilie, pokud máš, ale samozřejmě mi nevadí ani jiné odrůdy, nechci být moc náročná." Odpověděla jsem jí takovým mumlavým, rozespalým hlasem a ze všech sil se snažila opět neusnout, což nevím, jestli se mi podaří. Na druhou stranu se mi ovšem spát nechtělo, nestála jsem totiž o pokračování svého snu, to opravdu ne. Zavrtala jsem se ještě hlouběji pod přikrývku, ze které teď vykukovaly jen mé vlastní, zářící, zlaté oči. Hmm...dala bych si něco sladkého, nicméně čaj by se měl také postarat o své. "Bydlíš tu dlouho?" Zamumlala jsem, abych hned znovu neusnula a alespoň se dočkala svého čajíčku.

Fárn: Stála jsem se sklenicí v ruce opřená o futra a pomalu pila jahodovou šťávu. Vychutnávala jsem si její chuť a snažila se trochu probrat unavené oči z papírů. Pohledem jsem setrvalo na Cassie, ta sebou docela škubala, její výraz a kapičky potu mi jasně napovídali o co se jedná. Trochu jsem se nad tím pousmála. Jojo holka. Ach ty noční můry. Musím říct, že docela vím, jaké to může být. Občas, když mě někdo praští do hlavy, tak sny následující týden opravdu stojí zato. No asi nepatřím mezi nejmírumilovnější elfy s přívětivou minulostí. Vytrhla jsem ze svých myšlenek. Už mě to pomalu přestávalo bavit, ještě 15 min a dojdu ji vzbudit. Jak si to vůbec představuje, chrápat mi na gauči. V tom se na mě Cassie obrátila s tím, že chce čaj. Trochu mě to zarazilo a zároveň docela naštvalo. Jestli si myslí, že hodlám plnit nějaký její rozkazy, tak to se šeredně plete. Ale dobře, předtím jsem jí ho nabídla. Kvůli jejímu přesnému popisu jsem na ni hodila trochu otrávený pohled. "Ten teda nemám, je tu zelený, černý, ovocný a myslím, že i zbytek pečeného." Mezitím než si madam uráčí vybrat jsem postavila rychlovarnou konvici s vodou a připravila dva hrnky. Když už se s tím patlám dám si taky. Do svého hrnky jsem připravila ještě kousky pomeranče a sáček zeleného čaje. Nevím co to do mě vjelo, ale na tácek jsem nakrájela ovoce a i se sušenkami jsem to donesla na stůl před gouč. Když už tu mám jednou návštěvu, tak dejme tomu. Navíc Cassie vypadala docela hladivě. Na její otázku jsem znuděně odpověděla. "Záleží co myslíš pod pojmem´dlouhoú´" a ihned zamířila zpět do kuchyně.

Nebudu nikomu nic namlouvat, opravdu mi bylo líto, že tu Fárn nemá ani normální čaj, ale asi s tím sama nic moc nenadělám. Možná to bude mít něco společného s tím, že většina bytostí v této části světa o existenci této rostliny nemá nejmenší tušení. Téměř to vypadalo, že jsem Fárn svojí opožděnou odpovědí nějak záhadně pohoršila. Svraštila jsem obočí, jak se usilovně snažila vymyslet, který z nabízených čajů mi udělá nejlépe, protože jsem to ovšem nevykoumala, z mých úst se vydrala nejistá odpověď. "Ehmm...ten nejsladší pokud možno." Jo...to je dobrý nápad. Jakmile jsem před sebou na stole uviděla jídlo, rychle jsem ožila. Není to sice fůra bonbonů, kterou bych teď dokázala ocenit, ale aspoň něco. Dala jsem se do pojídání sušenek u čehož jsem se blaženě usmívala. Taková dobrota! Stále jsem však měla kolem sebe deku velice pečlivě omotanou, aby mi neutíkalo pracně vytvářené teplíčko. Na Fárninu otázku jsem se rozhodla neodpovědět otázkou. "No kolik dní? Měsíců? Let?" Dobře...možná maličko, ale to nevadí, však ona to zvládne.

Fárn: Čekala jsem až si Cassie konečně vybere nějaký čaj, ale nedočkala se.´Ten nejsladší? To si nemůžeš vybrat nějakej čaj ksakru...?´Zaznělo my hlavou, potom co jsem křečovitě protočila prsty na rukou se značně podrážděným výrazem ve tváři. Spražila jsem ji nenávistným pohledem a vzdychla. Napětí v mém těle se povolilo a já hodila sáček ovocného čaje do hrnku se slovy. "Přece, když bude málo sladký, dosladíš ho cukrem nebo medem. Na talířek jsem položila citrón a s cukřenkou a dala je na stůl. Cassie jsem věnovala znuděný výraz a došla i pro oba čaje. Posadila jsem se na druhé straně gauče. "Tady v tom to domě nejsem dlouho. Přes půl roku." Můj pohled se zpřísnil. "No tak mluv, chci se dozvědět něco o té práci. Koho přesně mám najít a proč ho hledáš, nebo potřebuješ ještě jednoho šlofíka, než budeš schopná komunikace?" Pokračovala jsem bez jediného náznaku emoce, svou řeč jsem doplnila lehkou elegantní gestikulací zápěstím. "Taky jsi říkala, že chceš mou ochranu. Jak si to představuješ?" Usrkla jsem si horkého čaje a čekala na reakci té mršky. Když v tom jsem za okny zahlédla pohyb. Byl blíž než chodník, někdo mi běhal po zahradě, beze slova mě nohy zvedly do vzduchu a já s napjatým sluchem čekala co se bude dít. "Pššš." Zapoměla jsem Cassie odbít. Jemný dětský hlas dolehl až k mým uším. S pevnou pěstí a vražedným výrazem jsem rozrazila dveře, za kterými si opravdu hrály nějaké děti. S pevnou váhou, rukama v bok a hlubokým výhružným hlasem jsem na ně houkla. "Hej, Koukejte vypadnout, než vás vyprovodím." Skupinku tří děcek spražil můj pohled, ti své činnosti ihned nechaly a překvapeně na mě civěly.

Já vážně nevím, co té Fárn přijde tak strašně nepochopitelné, na mém jednání. Skoro se zdálo, že má práci to rozdýchat, proto jsem se na ni pouze zářivě usmívala a po chvilce ticha, když mi vysvětlila, jak se věci mají, jen rychle odpověděla. "Aha." Vzala jsem si od Fárn svůj šálek horkého čaje a následně se začala pekelně soustředit, na nádobku s alespoň doufám cukrem, jež stála přede mnou na stolku. Jak moc to mám asi osladit? Přemítala jsem. Rozhodně bych nerada, aby si o mě Fárn myslela, že jsem nějaký nevzdělanec. Své jednání, jsem se nakonec rozhodla odložit a raději se věnovala tomu ošemetnému tématu, který elfka načala. "No...hledám jednoho vraha." Začala jsem opatrně. "Měl by to být démon, který se vyskytuje převážně v tomhle městě. Hledám ho proto, že se chci pomstít a zbavit se svýho prokletí. Mám s sebou jeden výstřižek z novin. Místo činu by měla být jeho práce." Vysvětlovala jsem, ovšem vzápětí se zasmála a zakroutila hlavou. "Kdepak, já už jsem úplně nejodpočatější! Možná za to může ta teploučká deka! Ona má nějakou oživující moc asi." Brebentila jsem, ovšem následně se vrátila k tématu. Nejspíš na mě začalo být vidět, že mi pořádání veškerých sušenek, které Fárn přinesla, rozhodně doplnilo nějakou tu ztracenou energii. "No jo...já nemám kde bydlet víš? A neustále se mě někdo snaží zabít, což není úplně příjemný. Potřebovala bych se někde ukrýt, možná získat pár rad, jak lépe zapadnout do davu, ale hlavně se ukrýt. Jo a ještě přežít, to není od věci no...Je to ale jen do doby, než vypátráme toho vraha víš? Nechci být moc náročná." Jakmile jsem snad dostatečně objasnila Fárn celou situaci, opět jsem se pohledem setkala s tou věci na cukr. Zvědavě jsem se pro ni natáhla, se zájmem si ji prohlédla ze všech stran a následně ji jediným rychlým pohybem celou obrátila do svého čaje, až mi na něm vznikla bílá čepička. Sypání cukru jsem ovšem nezapomněla doprovodit slovy. "Jůůůůůů." Konec konců, tuhle věc jsem ještě nikdy nezkoušela. Líbil se mi ten nápad.

Fárn: Děcka jsem přestala řešit a vrátila se na své místo a popřemýšlela o návrhu, jenž my předložila Cassie. "Démona povídáš, to by nemusel být takový problém, ale jeden útržek je sakra málo. Navíc démona není dvakrát lehké zabít, některým se nechce moc umírat, ale samozřejmě se správným vybavením zabiješ všechno." Upozornila ji a její poznámky s dekou si vůbec nevšímala. To co však následovalo mě moc nepotěšilo. Já tu holky tady nechci. "Hele věc se má takhle." Začala jsem docela mile avšak nekompromisně. "Je v mých schopnostech tě ochránit i ti trochu pomoc, ale nelíbí se mi, že bys tu, sice dočasně, bydle....." Ani jsem nedokončila to co jsem chtěla říct. V očích se mi zaleskla zlost a já popadla cukřenku, kterou měla ta otrapa v ruce a s úžasem vysypala skoro všechen cukru do čaje, který nepřetekl asi jen silou vůle. S cuknutím jsem nádobu položila na stůl. A chvíli tiše na ni nechápavě zírala. "Přesně o tomhle mluvím, nemám problém ochránit tebe, ale jestli tu zůstaneš zdemoluješ mi nervy a barák, jestli bych tě ovšem dřív nezabila." Vyhrkla jsem na ni rychle a pohodila s rukama do stran. Bez toho, abych ji pustila ke slovu se ze mě linula další slova. "Co to má jako být, vysmíváš se mi? Nebo se snažíš zjistit, jak dlouho mi vydrží trpělivost?." Mlela jsem naštvaně, svůj tón jsem si brzy uvědomila, a proto se narovnala v zádech a již klidněji přesto docela přísně pokračovala. "Ujišťuji tě, že nemám problém ti podříznout hrdlo. Ještě chvíli mě provokuj a nepomůžu ti, ba naopak, budeš potřebovat něčí pomoc, aby ses dostala žívá odsud. Takže buď tak laskavá a nech těch hloupostí." Můj tón se zmírnil a se ladně postavila a odnesla šálek s rozpuštěným cukrem do kuchyně. Když jsem se vrátila zpět, moje napětí odeznělo a vystřídala ho profesionalita. "Chceš ještě jeden, ze kterého se napiješ, anebo stačilo." Trochu mě mrzelo, že jsem se na ni utrhla, ale tohle mě opravdu vytočilo. I tak bych si po těch letech měla být schopná udržet nějaký profesionální výraz. Jsem zvědavá co mi na to řekne. Ten kšeft vypadá docela dobře, ale nevím, jestli by mě z té holky nekleplo.

„Jo, já vím, že to s nimi není jednoduchý, ale když jsem tě viděla, napadlo mě, že bys na to možná měla.“ Nevím, jestli jsem tu dobře, nicméně za zkoušku to alespoň stojí. Myslím, že Fárn dokáže, co po ní potřebuju. To, co říkala dál, mě příliš nezajímalo, neb jsem se věnovala tomu cukru, Fárnina reakce se mi však zdála trochu přehnaná. Proč mi to bere? Udělala jsem něco špatně? Zmateně jsem tedy sledovala její napjatý výraz. Při jejích dalších slovech, se můj zmatený výraz změnil v zoufalý. „Ne, to já nic takového nedělám, jen jsem nevěděla, jak to funguje. Myslela jsem, že se to sype do čaje.“ Snažila jsem se nějak obhájit. „Já tě nechtěla nijak urazit, fakt ne. Přijde mi bezva, jak se v těhle věcech vyznáš, možná bys mě něco mohla naučit.“ Snažila jsem se nějak odlehčit situaci. To by tak scházelo, jestli mě napadne, ještě ji zabiju, něco podobného rozhodně nehodlám dopustit. Je to přeci moje jediná kamarádka. Do očí mi vyhrkly slzy, uznávám, že možná trochu přeháním, ovšem z jiného úhlu pohledu by se mé přehrávání dalo brát třeba jako kladení důrazu na dostatečný emocionální průběh situace. „Ale oni jsou úplně všude! Najdou mě v tý tví hotelu, navíc jsem tam nikdy nebyla. Fárn já už nikomu nechci ublížit, jenže pokud mě najdou, stane se to znovu, copak to nechápeš?“ Snažila jsem se jí nějak vysvětlit s tragickým výrazem ve tváři. Popravdě moc nerozumím tomu, co přesně jsem s tím čajem provedla, že mi ho chce odnášet, ovšem hned jak mi nabídla nový, na nic jsem nečekala a jen rychle přikývla. Při čekání na svůj nový šálek, mě nenapadlo nic lepšího, než se dát do vyřezávání. Za dnešek musím vytvořit mnoho sošek za mnoho životů. V ruce se mi tedy objevil kousek dřeva a malý nožík, následně jsem se při neslyšném pláči dala do práce. První bude kočka, rozhodně.

Fárn: Cassie na mě zoufal neléhala, že mě urazit nechce. Tohle její kňourání mě však vůbec nezajímalo. Vylila jsem ten hrnek s cukrem a znovu postavila vodu. Šla jsem už docela klidná ke Cassie a vzala poloprázdnou cukřenku. "A nebul mi tady. No tak dobře, můžeš tu pár dní zůstat, ale běda ti, jestli mě budeš rozčilovat." Pronesla jsem otráveně a vrátila se do kuchyně. Šálek jsem vypláchla a dala do něj nový sáček, který jsem po pár minutách zalila horkou vodou. Cukřenka už zase byla plná cukru, no budu muset už koupit nový. I s cukřenkou jsem se vrátila do obýváku a položila ji na stůl. "Ani se toho nedotkni." Štěkla jsme na Cassie už spíš pobaveně než naštvaně. Všimla jsem si, že má v rukou nějaké dřevo. "Co to tu dělá?... doufám, že tu nechceš nic vyřezávat, schovej to, tady bys nadělala hrozný binec, z toho koberce bych to nedostala." Nečekala jsem na její odpověď, nezajímala mě. Zaplula jsem do kuchyně, vyndal sáček, všimla jsem si, že mi na stole nezbyly žádné sušenky, proto jsem ještě jedny vytáhla pro sebe, i s jejím novým čajem jsem se vrátila ke stolu a položila ho před Cassie. "Koukej." Řekla jsem, aniž bych ji věnovala jediný pohled. Popadla jsem lžičku nabrala cukr a dala ho do čaje a zamíchala, lžičku jsem následně vyndala a položila na talířek. "Takhle..." Ledabyle jsem se uvelebila na svém místě, konečně klid. Upila jsem ze svého už skoro studeného čaje a rozdělala si svou sušenku, načež jsem se opět zaměřila na Cassie. "Jestli tu chvíli zůstaneš budeš dodržovat několik pravidel, jasný." Vylétlo mi z pusy a už jsem jen plna očekávání čekala až se mi ta holka ztřeštěná bude věnovat.

Sotva ke mě dolehl zvuk Fárniných slov, zadržela jsem své slzy, jako bych byla jednoduše naprogramovatelný robot, ovšem smutek se mi z tváře vytratil o dost pomaleji. Pozorně jsem ji sledovala, jak nese další čaj a už už se k němu chtěla vrhnout, tedy do té doby, než mě zastavila. Jen jsem si skousla ret, čekajíc nějakého vysvětlení. Její další slova, se však týkala něčeho docela jiného. Jestli si Fárn myslí, že tu nebudu vyřezávat, plete se, možná jí to však nemusím naznačit ihned tak okatě. Proto jsem dřívko i s nožíkem postavila před sebe na stůl vedle šálku s nejistými slovy. "No...to máš tak. Vyřezávám za každý život, který vezmu, aby duše mohly v klidu opustit svá těla. Možná mi i prominout." Přiznala jsem. "Neboj, nic tu nezůstane, ty odřezky můžu nechat klidně zmizet." Následně mě čekala ukázka používání cukru a lžičky. Vyvalila jsem na to velké oči a ani si neuvědomila, že se mi do nich vrátila zlatá barva. Kdo má na to asi tak myslet, když je kolem tolik fascinujících a nových věcí? "A nebude to málo sladký? Moje varianta je přeci o dost rychlejší." Vypadlo ze mě, téměř bez přemýšlení. Ne, já si vážně myslím, že je to o dost efektivnější. Není třeba drhnout tolik nádobí, není třeba starat se o případnou alergickou reakci. Vybavuji si, jak měl jedem mudrc z vesnice těžkou alergii na kovy, tohle by mohlo někomu jistě ublížit, nakonec by se udusil. Leda by ta lžička byla z jiného materiálu....třeba slepený písek...no, to by to dopadlo, tak dřevo, vypálená hlína. Ne, já ať se snažím, jak chci, stejně mi lžička v tomhle ohledu přijde zbytečná. Možná spíš něco jako...Proč na mě tak civí? Udělala jsem něco? Možná se na něco ptala. No...zdá se mi plná očekávání, v téhle situaci bude asi lepší odpovědět kladně. Zářivě jsem se na ni tedy usmála a dramaticky přikývla, ačkoli neměla nejmenší tušení o čem to mluví. "Jasně!"

Fárn: Vyslechla jsem si důvod Cassieniny činnost. Ale přijde mě to absurdní,´proč vyřezávat za mrtvé něco do dřeva, vždyť oni neodpouští.´Na její zvyk jsem jen svraštila obočí, ale jinak to nechala plavat, kolik bych asi těch figurek musela mít já, no tím se taktéž nehodlám zaobírat, když řekla, že z toho nepořádek nebude, nechala jsem ji ať si vyřezává del libosti, jen uplně nevím, jak si pamatuje všechny, které zabila, v té ulici mi připadala dost smyslů zbavená. "Dobře" Odpověděla jsem na její dost nadšenou odpověď. "Tak především nechci, aby si mi lezla do pracovny, druhé dveře v chodbě. V žádném případě se mi nebudeš montovat do práce nebo mých činností." Mluvila jsem hodně přísně přes tohle prostě vlak nejde. Už trochu klidněji a vlídněji jsem pokračovala. "Potom vynechej z prohlídek i můj pokoj, dolejšek si už viděla, tam taky asi moc nechoď, nenajdeš tam nic zajímavého. Ukážu ti potom pokoj, kde budeš spát. Jídlo si můžeš brát dle libosti, jen když něco dojde tak mi to oznam, nebo to napiš na papírek a lípni na lednici." Pokračovala jsem a nenechala se přerušit. "Jo a hlavně mi tu nic nerozbíjej." tak tohle by pro začátek stačilo. Upila jsem čaje a zvědavě čekala co mi na to řekne.

V duchy jsem si musela oddychnout, očividně totiž neprohlídlídla to, že jsem ji ale vůbec nevnímala, ba co víc, dost pravděpodobně má odpověď byla správná. Přestala jsem ji poslouchat hned v okamžiku, když řekla to proradné slovo "nechci." Hmm...takže spousta nepodstatných věcí, dobré vědět. Prolétlo mi hlavou, ovšem dál se jejím jistě velmi strhujícím monologem nezaobírala. Tady kolem je přeci tolik věcí, které stojí za prozkoumání. Jééé, co je tohle za kytku. Tu neznám. Prolétlo mi hlavou, zatímco jsem ji hltala pohledem. Kytka mě ovšem omrzela velmi rychle, mnohem víc mě zaujal můj čaj. Vzala jsem do ruky lžičku, s jejíž pomocí velmi opatrně a nanejvýš soustředěně začala míchat svůj nápoj. Má vliv na kvalitu téhle divnězavánějící náhražky čaje směr, kterým budu vířit? Zkusmo jsem začala kroužit i na druhou stranu, při čemž zkoumavě pozorovala neklidnou hladinu. Následně už jsem jen vytáhla lžičku z čaje, nejistě vzala do ruky horký hrnek a napila se. Jakmile se ta trpká tekutina dotkla mého jazyka, mým obličejem prolétla nejprve zděšená následně podivně svraštělá grimasa, jako bych si právě kousla do citronu. Pootevřela jsem pusu a několikrát zakmitala pusou i jazykem, abych tu hnusnou věc dostala do krku a ne ven z něj. Ble, ble, ble ,ble, ble, ble. Po úspěšném zdolání tohohle loku jsem se trochu zahabeně podívala na Fárn. Moc dobře vím, že bych měla hostiteli, jeho práci pochválit, proto jsem se z toho chtěla nějak šikovně vykroutit. "Em...je to moc dobrý promiň...jen trochu jiný než jsem zvyklá." Dost křečovitě jsem se na ni usmála, což šlo velmi špatně, jelikož mi v puse zůstala ta odporná pachuť. Rychle jsem tedy sáhla po sušenkách na stole a narvala si je do chřtánu, jako by na tom závisel můj život. No a, že vypadám jako křeček. Důležité je, jestli to přebije ten blivajs.

Fárn: Nemohla jsem si nevšimnout, že Cassie lítá očima všemožně po bytě, dokonce změnila i jejich barvu, ale zlaté jí tedy příliš nesluší. Přesto jsem tak nějak doufala, že mě vnímala. To si konec konců brzy ověřím. Mezitím než jsem vymyslela nějaký hravý a zábavný způsob jak si ji prověřit, byla doslova zaujata mícháním čaje. Když se z šálku napila, její znechucený pohled mi samozřejmě neunikl, trochu jsem nad tím pozvedla obočí, ale jinak nic neříkala, popravdě mi to přišlo docela legrační. Když mi čaj prakticky pochválila, Usmála jsem se na ni a na mě dost vlídným hlasem promluvila. "A nebo nemusíš.." V tom jsem se ale zarazila. Sušenky, které jsem si přinesla PRO SEBE zmizely té holce ve chřtánu. Na obličeji se mi vytvořit dost zaražený a podrážděný výraz, Ty byly poslední... "Emm .. ty byly moje." Vzdychla jsem, ale více jsem Cassie nenapomenula a navázala na to, co jsem chtěla říct před tím. "A nebo." Pohodila jsem rukama a podíval se té otrapě do tváře. "Nemusíš lhát, a třeba s tím čajem něco uděláme, aby ti chutnal....Ale samozřejmě, jestli je tak dobrý, jak jsi před chvílí řekla, není problém." Dodala jsem pobaveně. Potom se mi na tváři vykouzlil docela pobavený výraz. "A co, jak se ti tedy líbí má nabídka, mohlo by to tak fungovat?... Na které, že barvě jsem se to domluvili?" Můj tón byl dost profesionální a vážný, aby mě neprokoukla. No jsem zvědavá jestli začne vymýšlet nějakou barvu, nebo jsi všimne, že jsem ji ještě nic nenabídla? Ale i to mě nestačilo a zprudka jsem se postavila. "Tak já tedy jdu sejdeme se tam, doufám, že si to jméno pamatuješ, ale mohla bys,je jak pro předškoláka, tak za půl hodiny sraz." Hodila jsem na sebe kabát a ještě jednou zakotvila v obýváku u futer a ztrápeně se na ni podívala "A nechceš to přece jen vysvětlit ještě jednou, nevím, jak jsi na tom s inteligencí, tak aby ses neztratila." Pronesla jsem vážně a starostlivě. Jo tohle mi docela zvedlo náladu. Hlídala jsem si každý její pohled a zaváhání v očích, tohle bude ještě docela sranda...

Na okamžik jsem se zarazila. Tak nějak pochybuju, že by ocenila, kdybych jí teď ty sušenky vrátila. Proto jsem je po dlouhé pauze pomalu spolkla, jako bych čekala, že za to dostanu pohlavek. "Jo aha...no, mě přišlo, že se v tom nějak nimráš víš? Vlastně jsem ti chtěla pomoct." Snažila jsem se ospravedlnit své dle všeho troufalé jednání. Uvědomila jsem si, že má podoba začíná být poněkud nestálá. No jo, co mám taky dělat? Je tu tolik zajímavých věcí! Vrátila jsem tedy své oči do původní smaragdově zelené barvy a ještě se pro jistotu bezděčně dotkla svého částečně zakrytého náramku, na kterém k žádným změnám nedocházelo. Při jejích dalších slovech jsem na ni však zůstala hledět naprosto užasle. "To se smí? a tě nechtěla urazit víš?" To je neuvěřitelný, takže žádná chrámová pravidla, nic podobného. Jak to řeknu, tak to bude. Prostě paráda. Nadšeně, ovšem stále trochu nejistě, jsem se na ni usmála se slovy. "Nemůžu ho ještě trochu přisladit?" To zdejší svět opravdu funguje tak jednoduše? Výraz mi však ve tváři dost zamrzl. Jaká domluva? To přeci nemůžu předem vědět, že to co říkáš, je důležité, se přeci rozumí. Hlavně honem nějakou barvu! Očima jsem rychle zatěkala k jejímu oblečení, mé rozhodnutí tedy bylo rychlé. "Řekla bych, že to byla černá. Je elegantní, hodí se ke všemu a navíc zeštíhluje." Pronesla jsem nanejvýš důležitě. To by snad nemusela být špatná odpověď. Při té další otázce jsem však svoji snahu vzdala. jsem tu přeci jen první den, tudíž by mi asi prospělo být v obraze, jakkoli to zapříčiní trapnou situaci. "Možná mi to ještě zopakuj, jednou jsem tu nová, moc se tu nevyznám a nerada bych se ztratila." Téměř jsem to zamumlala. Podle toho jejího výrazu mi bylo jasné, že už jistě moji lež prohlédla, ale co. Byla to malá lež a nikomu neublížila.

Fárn: Přesně, jak jsem si myslela. Cassie mě neposlouchala ani chvilku tohle mě opravdu dokáže rozzuřit. Když se zeptala, zda ji cestu ještě jednou vysvětlím nejprve jsme se trochu vlídně usmála, pak se můj obličej změnil v jednu velkou grimasu tichého vzteku. Sundala jsem si kabát, který během chvilky zase visel na věšáku. Jistým výhružným krokem jsem došla až ke křeslu a opřela se o něj rukama. Spražila jsem Cassie pohledem a potichu se zlostí řekla. "Nemůžeš tu zůstat." Hned na to jsem se sebrala a šla něco ulovit do lednice aniž bych jí věnovala větší pozornost. S chutí jsme se pustila do okurkového salátu, který mi tu zbyl ze včerejší večeře. Svůj pohled jsem opět nechala na té drzé holce. "Čaj si samozřejmě dosladit můžeš." Řekla jsme dost ledabyle a ujedla zeleniny." A abys věděla tohle byl takový malý test. Nenechám v domě někoho, kdo není schopný mě poslouchat. Jestli chceš tady zůstat,budeš mě muset ....poslouchat! Co řeknu, to platí." Vychrlila jsme na ni hlasem, jenž nepřipouští kompromis a nenechala se přerušit. "Rozhodni se buď to bude tak anebo támhle jsou dveře." Ukázala jsem tím směrem. Doufám, že tohle bude stačit k tomu, aby si uvědomila, že já se s ní teda mazlit nebudu. A jestli odejde nevidíme se naposledy, už toho ví příliš. "Takže, jak to bude." S přísným výrazem jsem vyčkávala její odpovědi.

Můj zářivý úsměv trochu povadl, při jejích dalších slovech. "Ale...ale proč? Vůbec o mě nebudeš vědět, jsem tichá jako pěna a pozorná jako...jako...rys! Jo přesně tak! Navíc jsem nějaký čas žila v jednom chrámu, ono to teda vypadalo spíš jako klášter, každopádně se snažím říct, že určitě poslouchat umím. Tak třeba hudbu jsem schopná poslouchat fakt dlouho." Snažila jsem se ji nějak přesvědčit. Mé oči zatěkaly, mezi Fárn a dveřmi, ke kterým pokynula rukou. Kolik ty dveře asi stály? Nebylo by hezčí, kdyby byly v jiném odstínu? Určitě by to ladilo o dost lépe s okolním designem bytu. Proč se na mě ta Fárn zase dívá? K mému štěstí, jsem se brzy rozpomněla. "Já budu poslouchat vážně! Nenechávej mě venku prosím. Já se bojím tmy...no a bouřky...vody vlastně taky...brouci jsou možná nejhorší a k tomu se mě snaží zbavit elini!" Snažila jsem se nějak vysvětit Fárn, která alespoň doufám, má pochopení, pro ztracené elinské mládě, bojící se nechutných hmyzáků.

Fárn: Cassie se mě snažila přesvědčit o tom, že poslouchat umí. Se salátem v ruce jsem čekala, co mi ještě řekne. Začala mi vysvětlovat, že venku být nemůže. Ledabyle jsem se jedním koutkem pousmála a pronesla. "No dobře uvidíme." Postavila jsem misku na stůl a pokračovala. "A už nekňuč. Nejsem na to zvědavá." Můj tón hlasu byl poněkud přísný až otrávený, ale chtěla jsem ji naznačit, že na mě opravdu žádné kňučení nezabere. Sedla jsem si zpátky na sedačku vedle ní. Tak dobře zopakuji ti to a koukej dávat pozor." Ještě jsem nezapomněla na malé varování. "Už to nebudu opakovat a tohle se prostě bude dodržovat." Napila jsme se už skoro studeného čaje a Cassie přistrčila tu cukřenku, neboť si chtěla ještě před malou chvíli přisladit čaj. "Tak ve zkratce. Do mého pokoje a pracovny nesmíš. Nechci, aby ses mi jakkoli motalo do práce, žádné tvoje názory na ni a připomínky mě nezajímají. Jídlo si můžeš brát, dle libosti, když něco dojde napíšeš mi to na lístek a lípneš na lednici. Třetí dveře na levo. Je tam volný pokoj, tam budeš spát. Rozuměla si. Doslova jsem to na ni vychrlila. Máš nějaké otázky, jestli ne zopakuj mi to. Chci se přesvědčit, že tentokrát už si mým slovům věnovala dostatek pozornosti." Můj hlas se ke konci proslovu zpřísňoval. Uvidíme. Jestli ani tentokrát nebude vědět nehodlám se s ní zabývat. Trošku jsem se usmála a ještě dodala. "Jo a ještě jedna MALIČKOST... Nic mi to nerozbi."

Částečně nadšeně, částečně vděčně jsem se na ni usmála. Chtěla jsem jí původně skočit kolem krku, což jsem si následně rozmyslela a jen horlivě přikývla. "Jasně! Už nekňučím! Fakt ne!" Tentokrát jsem ji opravdu poslouchala, jen přesně nevěděla, co konkrétně chce opakovat a jak moc přesně, proto jsem se na chvilku zamyslela, ovšem následně spustila, abych ji neurazila. "Ehm...TAAAAAAKŽEEE...". Nyní jsem si propůjčila Fárnin hlas, aby má prezentace byla bezchybná. "Tak ve zkratce. Do mého pokoje a pracovny nesmíš. Nechci, aby ses mi jakkoli motalo do práce, žádné tvoje názory na ni a připomínky mě nezajímají. Jídlo si můžeš brát, dle libosti, když něco dojde napíšeš mi to na lístek a lípneš na lednici. Třetí dveře nalevo. Je tam volný pokoj, tam budeš spát. Rozuměla si? Máš nějaké otázky, jestli ne zopakuj mi to. Chci se přesvědčit, že tentokrát už si mým slovům věnovala dostatek pozornosti." Celý tenhle projev jsem zvládla na jeden dech, proto následovalo hlasité nadechnutí a já už svým vlastním hlasem pokračovala. "Já bych ti nerada něco rozbila, ale jsem docela dobrý opravář, takže to kdyžtak není žádná katastrofa." Snažila jsem se jí, co nejrychleji uklidnit. Jak se totiž znám, něco se mi určitě podaří rozmetat i když nechtěně.

Fárn: Udiveně jsem propalovala Cassie pohledem. Ano Začala mi opakovat má slova, ale to co mě udivilo více byl její tón a hlas, naprosto se s tím mým schodoval. Bylo to velice zvláštní až nepříjemné. Kdo ji dal právo mi brát hlas. Tenhle patří mě. Nejprve jsme se na ni výhružně až útočně podívala, ale rychle jsem se uklidnila, i když mě ten známí zvuk vytáčel k nepříčetnosti. Na druhou stranu je tahle schopnost docela vtipná a zajímavá. Velice rychle řekla, jak papoušek, co se po ní chtělo. Hned na to pokračovala naštěstí už svým hlasem. Opřela jsem si čelo do dlaní a ještě stále se snažila rozdýchat předešlou situaci. No uvidíme, jak moc šikovná bude v opravovaní, doufám, že to ale nebude nutné. Dlouze jsem vzdychla a věnovala ji nevěřícný pohled. Narovnala jsme se v zádech a následně se opřela zády o gauč. "No dejme tomu, ale jedno ti doporučím, můj hlas patří mě. NEBER MI HO! Jinak tedy dobrá." Venku už pomalu začalo zapadat slunce. Zvedla jsem se na nohy a podívala se přes záclonu na tu nádhernou scenérii. "Tak z mé strany asi vše, máš ke mě nějaké dotazy, na ten případ se podívat ráno." Řekla jsem neutrálním hlasem a věnovala ji takový přiotrávený pohled.