Fárn/Cassie

Než jsem stačila jakkoli zareagovat, hlavou mého kata projel šíp. Naprosto zděšeně jsem přikoval svůj pohled na místo, které se začalo barvit jeho krví, několik kapek dokonce dopadlo na moji kůži. Elini se začali rozhlížet, já se však nedokázala odtrhnout od té neuvěřitelně vábivé podívané. Mé oči se změnily do těch, které mi skutečně patří, na rukou se objevily jedové, zlaté drápy. Celá jsem se roztřásla, už teď jsem věděla, že volání krve neodolám. V ten okamžik se však zjevil další šíp, který se zabodl do hrudníku, elinovi svírajícímu můj krk. Své do široka otevřené oči jsem tedy upřela na zkrvavený hrot šípu. Krev byla cítit ve vzduchu, dráždila mě dokonce i na kůži. Třásla jsem se tak moc, že to působila, jako bych dostala nějaký záchvat. Netrvalo dlouho a veškeré mé myšlenkové pochody překryl jediný instinkt, jediný povel...lov! Elin s prostřeleným hrudníkem stál na nohou, ale pustil mě, aby se mohl chytit za místo, ze kterého mu trčel šíp, což byla rozhodně chyba. Neskutečně rychle, jsem se k němu vymrštila, jako útočící had, načež ho srazila k zemi, při čemž mu drápy párala břicho. Při kontaktu s jeho krví symboly na nich začali lehoulince zářit. Byl to tak opojný pocit! Chtěla jsem však víc. Jeho orgány se už sice váleli všude kolem, jenže ten elin ještě stále žil, cítila jsem to. Popadla jsem ho tedy za krk, načež na něj s divokým vrčením a syčením vycenila velké, ostré zuby. Na nic dalšího jsem však nečekala pořádný kus z jeho krkovice ukousla. Řev toho elina začínal slábnout, což by mi normálně nevadilo, jenže z druhé strany se už ke mě blížil další se zbraní v ruce. Odrazila jsem se od zdi, abych nabrala ještě větší rychlost, načež se bez větších problémů vyhla jeho pokusu o útok, skočila mu na ramena a s nepříčetným výrazem ve tváři mu utrhla hlavu. Ten pocit byl tak nepopsatelně báječný, že bych nejraději zapředla. Zatímco mě v puse stále dráždila slaďoučká chuť krve mého předchozího cílu, jeho tělo pode mnou kleslo. Naštěstí však nebylo po všem. Je tu ještě tolik živých věcí. Znovu jsem se tedy vymrštila na nohy a zamířila si pro další zákusek.

Fárn: Jen dvakrát jsem vystřelila a ihned uhla před zraky elinů, věděli kde jsem, to určitě ano a brzy tu budu mít společnost, o tom nepochybuji. Rychle jsem střešním oknem proskočila na schodiště do té bytovky. Rychle jsem uháněla dolů po schodech až k prvnímu oknu. Viděla jsem tu scenérii pode mnou. To tele, které ještě před chvíli sedělo se mnou u jednoho stolu, rvalo pomocí špičáků hrdlo jednoho z elinů. Zasekla jsem se pohledem v jejích očích patřících hadovi. Bez dechu a lehkým úsměvem jsem očima hltala to šílenství v její tváři, její zlaté drápy smočené v krvi. Jo ta holka se mi začíná líbit. Dala jsem se hned do běhu. Brzy jsem zaslechla rychlé kroky. "Ale návštěva přeci jen dorazí." probliklo mi myšlenkou. Zastavila jsem a ukrytá ve stínu stěny jen čekala až mi přijdou pod ruku, ve kterém jsem jímala svou oblíbenou zbraň, meč mého rodu. Netrvalo dlouho a dva eliny už jsem měla na dosah. Využila jsem momentu překvapení, na který v boji spoléhám velice často, a jednomu z nich ladným pohybem usekla hlavu. S tím druhým jsme měla víc práce, ale mé šermířské schopnosti jsou na docela vysoké úrovni takže je víc než jasné, jak tohle skončí. Brzy tuto podlahu zdobila krásná červená barva, úplně to rozzářilo celou chodbu. No nic. Vyběhla jsem na ulici. Vymrštila jsem se přes balkóny několik málo metrů do vzduchu, na jednom z nich jsem zůstala stát a sledovala ono divadlo. Pravděpodobně si mě ani nikdo nevšiml. Cassie si vedla velice dobře. Ovšem to šílenství v jejích očích, to bylo až zavádějící, jako by ji někdo omámil. No zatím ji bojovat nechám samotnou. Na tomhle balkónu se mi totiž velice líbila jeho ozdoba. Byl pokryt rostlinami, které mě dokázali skrýt a navíc mi budou oporou v boji.

Nedokázala jsem pořádně rozeznávat ani předměty kolem sebe. Jediné, co mě v tuhle chvíli zajímalo bylo to, jakým způsobem vymačkat život z těch dvou zbývajících věcí přede mnou. Jednomu z nich jsem vyrvala srdce z těla, ale stále mi to bylo málo. Chtěla jsem toho víc. Než jsem však stačila dokončit hodování na své nyní již téměř nehybné oběti, zahlédla jsem koutkem oka pohyb, který byl pro mé lovecké instinkty větším lákadlem. Znamenal další čerstvou krev. Už teď jsem od ní byla celá zbrocená, vychutnávala jsem si však každou vteřinu té chvíle. Poslední cíl, jež mě momentálně dráždil a byl na dohled se snažil pláchnout boční ulicí, rozhodně jsem to však nehodlala nechat jen tak. Výhružně jsem na něj zasyčela a ochutnala rozeklaným jazykem vzduch, chutnající po krvi. Na to jsem za ním vyrazila. Daleko se však nedostal, protože po několika málo krocích, se mi ho podařilo dohnat. Vrazila jsem mu ruku do břicha a vytáhla z nich střeva, která mu obmotala kolem krku, abych ho měla za co držet při tom, co mu budu rozřezávat obličej. S fanatickým výrazem jsem také docílila svého, načež mu vyrvala dolní čelist. Následně i část dýchacího aparátu. Po chvilce jeho krev pod mýma rukama začínala chladnout, což se mi nelíbilo. Znovu jsem tedy ochutnala vzduch a zamířila po stopách pachu do další ulice. Tady by měly být další živé cíle.

Fárn: Schovaná na svém balkónku jsem spokojeně pozorovala ono divadlo. Cassie mě opravdu nepřestávala překvapovat, když jímala ve své ruce srdce jednoho z nich. Ten druhý se snažil upláchnou, vydal se směrem ke mě, samozřejmě si mě nevšiml. Zamířila jsem a doufala, že další z mých šípu najde cíl. Ovšem mou radost mi překazila ta holka, která se k němu dostala i pro mě zarážející rychlostí. Bylo opravdu působivé, jak ho trhala na kousky. Trochu jsem se nad situací pozastavila, kdyby se jednalo o vraha. Tak jdu a práci ji pochválím, ale ta holčina, která se se mnou bavila v té restauraci na mě působila všel jak, ale určitě né jako vrah a navíc s divokostí jakou porcuje to čerstvé maso mi nepřipadá normální. Buď je ta holka sakra dobrá a dala si opravdu záležet, aby mě obelstila, nebo se právě koukám na záchvat šílenství. Nebyla by první. Ale skoro vždy musí být nějaký spouštěč, a tady se nic podezřelého nestalo. Bylo dobojováno, po elinech zbyl jen bordel. Ještě nějakou chvíli jsem nevylezla a asi jsem udělala dobře. Cassie nevypadala, že už má mrtvol na trku dost. Pomalu mi začalo docházet, že mám domněnka je pravdivá a já si budu muset poradit i s Cassie, pokud možno dříve než se objeví nevítaná společnost. Přece jen, ty těla jsou dost vidět. Nechci žádnou potyčku s policií nebo třeba anděli, nechci na sebe upozorňovat. "No je mi líto holka, vypadala si docela sympaticky, ale je na čase to ukončit." Prolétlo mi hlavou. Možná je pod mou úroveň střílet někoho do zad. Na druhou stranu bude to mít rychle za sebou. Zamířila jsem na záda Cassie, která se ještě stále zajímala o čerstvou mrtvolu. "Moc se nehejbej, chci zasáhnout rovnou srdce." Vypustila jsem přesnou ránu a ihned přebila, ta druhá bude do hlavy, ať mám jistotu, že je po ní.

Můj sluch podráždil tichounký svištivý zvuk, jako když něco proráží vzduch. Něco tu je. Otočila jsem se a všimla si poměrně rychle se blížící špičaté věci. Je tu další! Je jich tu víc! Bude to čerstvé. Rychle jsem se přikrčila, aby mě ta lesklá věc nezasáhla, při čemž jsem přejela drápy po zemi, až se ozval nepříjemný skřípavý zvuk. Své doširoka otevřené oči jsem upřela směrem ze kterého to přilétlo a skutečně. Něco tam bylo! Čerstvá krev! Ten zvláštní zvuk se ozval znovu, načež se objevila další létající špičatá věc. Téměř jsem si toho nevšímala, mnohem víc mě zajímal její zdroj. Jen jsem tedy uhla hlavou na stranu, aby mě to nezasáhlo. Nějak jsem tušila, že by to mohlo být nebezpečné. Zasyčela jsem na to, co na mě posílalo tyhle zvláštní věci. Chtěla jsem to roztrhat. Hned! Vyrazila jsem tedy směrem ke svému cíli. Lov! Ozývalo se mi v hlavě, mezi tím co jsem se blížila neskutečnou rychlostí k té věci nahoře. Šplh mi problém nedělá, navíc mi drápy zatraceně pomáhaly. Zarývala jsem je do kamene okolo, až kolem létaly jiskry a během několika málo vteřin stanula tváří v tvář tomu živočichovi. Neztrácela jsem ani chviličku, prostě se na něj okamžitě vrhla. Zdál se být o maličko jiný než ti tam dole, ovšem žádný zásadní rozdíl v tom nebyl. Určitě taky krvácí.

Fárn: Moje šípy patří k těm nejrychlejším, co se dají vůbec sehnat. Jak je možné, že se dokázala vyhnout, vždyť jsem střílela na záda, nemohla mě vidět, neskutečné kolik ji stačilo na reakci. Samozřejmě se vyhla i druhému šípu. Přilítla závratnou rychlostí, Pozorovala jsem jak šplhá po zdi. Jak Říkám ta holka na mě dělá čím dál větší dojem. Jen kdyby se mě právě nesnažila zabít, no jo no. Stáli jsme proti sobě. Vrhla se po mě z docela velkou zuřivostí. Mě stačilo už jen zamířit. Nabito jsem měla speciálním elektrickým šípem. Trochu ji zpomalím, nechci aby se zase vyhla a skočila mi po krku. Myšlenkou jsem jí pomocí rostli svázala, tak, aby se ke mě nemohla přiblížit nebo se jak koliv hnout. Tahle technika mi zabere jen několik setin sekundy, když jsem na to ovšem připravená. Svázanou jsem ji trošku zvedla do vzduchu, aby se nemohla zapřít, stále jsem přidávala další rostliny. Mým velkým štěstím byl tenhle zelený balkón. Na nic jsem nečekala a projela ji rameno šípem. Ten proud sice normálně zabije i 3 lidi, ale já budu doufat, že jí alespoň oslabí nebo omráčí, protože skoro všechno svedou rostliny pryč, už mě to takhle párkrát zradilo. Šípy už mi pomalu docházeli. Jestli se z toho vykroutí, uvidíme, jak bude reagovat na meč.

Můj útok zastavily nějaké dotěrné rostliny. Nechápala jsem, jak je to možné a ani nad tím nepřemýšlela. Jediné, co mě zajímalo, bylo to, že mě drží od mého dalšího cíle. Hodně vtekle jsem syčela na všechno kolem, snažíc se z toho nějak vykroutit, což by se mi možná i povedlo, kdyby se stále neutahovaly. Do jedné z nich se mi podařily zabodnout drápy, načež rostlina začala pomalu chřadnout, sevření však nepolevilo. Na to jsem se ocitla ve vzduchu. Zmítala jsem se jak divá, abych se dostala pryč z téhle situace. Ne proto, abych mohla utéci, nýbrž kvůli tomu abych mohla zničit to stvoření přede mnou. Téměř automaticky se má schopnost ujala práce. Začala jsem přetvářet hmotu, která mě držela na něco jiného, co by mi nemělo ublížit. Tak se stalo, že některé šlahouny začaly doslova krvácet, dokud se v krev neroztekly úplně. Tohle byl skvělý způsob, jak se odtud dostat, začínalo se mi dařit, navíc mě stále k akci burcovala ta rovněž organická hmota, kterou jsem si tak ochotně vytvářela kolem sebe. Nevnímala jsem, co ta bytost přede mnou dělá, řešila jsem momentální problém. Když jsem však pocítila ostrou bolest v rameni, začala jsem sebou házet ještě víc. Zničím to! Bude hořet! Jenže než se mi podařilo dostat se ze šlahounů, ostrá bolest mi úplně zatemnila i zbytky mé nyní dost primitivní myslí a já se ocitla ve tmě jen krátce po té, co mnou projela elektřina. Moje tělo povolilo napětí a já zůstala bezvládně vyset ve šlahounech rostlin.

Fárn: Divoce sebou ta mrška škubala a mé rostliny ničila docela úspěšně, vypadala hodně naštvaně a její vztek pochopitelně zesílil, když se do jejího ramene zabodl šíp. Ale proud se o to postaral. Bezvládně visela v sevření mé magie. Se svázanýma rukama i nohama jsme ji pomalu položila na zem a seskočila z balkónu k ní. Vůbec neodporovala, ale i tak jsem smyčku nepovolila. Nebyla jsem si jistá, jestli na mě něco nehraje. Přistoupila jsem k ní, nebyla mrtvá jen v bezvědomí, její životní funkce docela šlapali. Rozhodla jsem se ji nezabít, zatím ještě ne, asi je pro mě dost zajímaví. Začalo pršet, pořádný slejvák, to počasí se asi zbláznilo, alespoň částečně smyje krev. Které tu bylo po našem boji hojně. Její drápy docela nepříjemně páchly, možná jsou jedovaté, nebudu to riskovat. Vzala jsem bundu nějaké mrtvoly a zabalila do ní Cessie ruce, abych se těch drápů nedotkla. Potom jsem ji popadla do náručí, musíme vypadnout než sem někdo dorazí. Nechala jsem smyčky pevně staženy. Na štěstí byla drobné postavy, takže jsem s ní neměla moc práce. Nedaleko odsud mám pronajatý dům se sklepením, přizpůsobené ... řekněme mému povolání. Brala jsem to místy, kde nikdo nikdy moc nechodí, přece jen měla zabodnutí šíp v rameni, to by by někomu mohlo připadat podezřelé, ono už jen to, že někoho nesu v náručí je podezřelé. Byla jsem promoklá na kost, ale díky nepříznivému počasí si nás pravděpodobně nikdo nevšiml. Za což jsem byla zatraceně ráda. Stále jsem si hlídala, zda se Cassie neprobouzí. Brzy jsem byla doma, zamířila jsem rovnou do sklepení. Ještě stále omráčenou Cassie jsem svázala pouty s ďáblovou pastí, protože jiné jsem tu prostě neměla. Po celé podlaze se táhl ještě jeden velký obrazec, taktéž ďáblova past. Démona tu mám sice jen zřídka, ale tyhle symboly nikomu jinému příliš neublíží takže tu nepřekáží. Šla jsme se domů převléknout do suchého a ihned se vrátila za mým hostem. Sundala jsem ji promočenou a krví zbarvenou bundu a ošetřila ji mnou zapříčiněné zranění. Pracovala jsem hodně rychle, brzy se již určitě probudí. Docela pečlivě jsem ji prohledala, ale nešla nic, ani žádné zbraně. Tohle je divný, ale dobře no. Musím si svou práci pochválit, klidně bych mohla jít dělat doktora. Ránu měla očištěnou a excelentně zašitou. Ještě stále se neprobouzela už mi to bylo docela divný, ale noc co, když už jsem byla u toho ošetřování zbavila jsem ji alespoň částečně krve těch elinů. Byla jsem komplet hotová nechala jsme ji ležet na podlaze a ještě přes ní hodila deku, aby nějak moc neprochladla, přece jen jsme hrozně zmokli. Vzala jsem její bundy, abych ji uklidila, ale něco zachrastilo v kapse. To co jsem našla mě dost překvapilo.
Měla něco jako malé hračičky s neuvěřitelnou detaily. To je ta kapsa, tak velká? ... Vytáhla jsem z ní malou motorku, košík, mobil, nějaké ozdobné papírky, gotickou sošku koníka s jezdcem, která hodně připomínal jednu krásnou sochu, jenž je umístěna poblíž v parku, udivovalo mě jak moc je detailní a také z čeho je vyrobená, ani jsem nevěděla že tenhle suvenýr tady prodávají. Dále jsem našla malý mobil a něco jako sluneční brýle ale taky dost malé. Pousmála jsem se nad těmi věcičkami a odnesla je do vedlejší místnůstky. No tak Cassie, čas vstávat, pomalu jsem se začala bát, že jsem to přehnala, naštěstí začala pomalu projevovat známky vědomí a trochu se ji zvýšil dech. Jen si skočím pro něco k jídlu a půjdu ji zkontrolovat.

Nebylo mi dobře. Ve vzduchu byla cítit krev a mě třeštila hlava. Sípavě jsem se nadechla, při čemž si uvědomila, že se nemůžu pořádně pohnout. Ležela jsem na studené podlaze, respektive, částečně vysela ve vzduchu, protože mě dál nepustila pouta, která jsem měla na ruce, jak jsem si brzy uvědomila. Zmateně jsem se na ně podívala. Blyštěly se na nich mé drápy, z nějakého důvodu jsem na sobě měla částečně svoji pravou podobu. Ta pouta, jak jsem si brzy všimla jsou s ďáblovou pastí...moc pěkné, o té jsem se kdysi učila, měla by uzavřít magickou moc démonů a spoutat ji uvnitř těch symbolů, takže byli neškodní, nebo alespoň neschopni používat magii. Chtěla jsem pouta nechat zmizet, ale něco jako by mě odmítlo poslechnout. Tomu nerozumím...vždycky to fungovalo. Svůj marný pokus jsem vzdala, ovšem odmítla se poohlédnout kolem, ať už jsem kdekoli, není bezpečné se rozhlížet. Znovu jsem tedy svoji pozornost obrátila na pouta, která mi opakovaně nešla pozměnit ani já sama sebe nedokázala stáhnout do úplné lidské podoby. Pevně jsem tedy zavřela oči a přitiskla se ke zdi, chtěla jsem si vybavit, co se vlastně stalo. K mé smůle se mi to velice brzy poštěstilo. Všichni jsou mrtví. Chtěla jsem ublížit i Fárn, která netuším, jak dopadla. Přes křečovitě zavřené oči mi po tváři neslyšně stékaly slzy. Měli pravdu. Prolétlo mi hlavou. Rozhodla jsem se však ještě jednou bojovat. Zasloužím si žít tak, jako každý jiný, nehledě na můj původ. Najdu prostě lék nebo jiné řešení. Jsem už přeci tak blízko. Ještě chvilku jsem si však dovolila truchlit za tváře, které mě jistě přijdou navštívit ve snech. Tváře, které mi nebyly cizí.

Fárn: Seděla jsem na pohovce a s chutí jedla svůj čerstvě připravený toust, jenž jsem zapíjela jahodovou šťávou. Asi bych se měla jít podívat na Cassie. Jako uplně ji nehodlám nějak obsluhovat, ale moc dobře vím, jak omráčení proudem může být nepříjemné. Napustila jsem do sklenice vodu a nechala v ní vyšumět céčko. Jako tohle by ji mělo chutnat a trochu jí to probere, ale otázkou zůstává, zda se od mě vůbec napije. No jestli ne nebudu to do ní cpát. Hodila jsem přes sebe mikinu, jelikož dole bývá docela zima a i se sklenicí vyrazila dolů. Otevřela jsem dvoje dveře, nebyla jsem vůbec hlučná, ale nějak zvlášť neviditelnou jsem ze sebe rozhodně neděla. Ocitla jsem se u ní v místnosti v druhé části u dveří, než byla ona. Postavila jsem vodu na malý stůl a trochu odhrnula židli. Na tváři té potvůrky se leskly slzy, trochu jsem se nad tím ušklíbla. "Nebul fňukno nebo ti dám důvod, měla bys mít radost, že ještě díky mojí laskavosti dýcháš." Dřepla jsem si na židli a ještě chvíli ji pozorovala. "Myslím, že mi dvě si máme ještě co říct." Trochu mi vadilo, že mi nevěnuje pozornost. Vzala jsem ještě jedny železná pouta, která ležela na stole a několikrát s nimi zabouchala do železné konstrukce. Vydalo to několik nepříjemných ran. Já na ten zvuk byla připravená, ale Cassie, která se teď probrala. Ha ha. Té to muselo pocuchat smysli. "Mohla by si mi věnovat trochu pozornosti, když s tebou mluvím. Je to neslušné a přece mě nechceš urazit." Věnovala jsem ji úlisný úsměv a docela se nad tím bavila.

Uslyšela jsem blížící se kroky, ovšem tím směrem se neohlédla. Oči jsem nechala pevně zavřené i když Fárn, jak jsem podle pachu a stylu chůze poznala, vešla do mého vězení. Zajímalo by mě, jestli mě sem zamkla ona, pokud ano, je to jedině dobře, i když teď už bych ocenila, kdyby mě pustila. Nijak jsem na její odpověď nereagovala, jen jsem se pro sebe hořce uchechtla. Měla jsem pravdu, celou tu dobu, jsem věděla, že se jen přetváří a stejně na své instinkty nedala. Nejspíš se nepoučím, no co, třeba ještě není všem dnům konec, ukážu jí, že věci se dají řešit i po dobrém. Popravdě už jen čekám, než to zaschne, jen nemám čím si ty slzy otřít. Chtěla jsem se opět zeptat, co přesně se jí přihodilo, jenže to už na mě znovu spustila. Mluvila podobným stylem, jako ti, kdo se mě už před ní snažili vyslýchat. Tenhle ton nepatří k mým oblíbeným, aby bylo jasno. Při zvuku okovů jsem s sebou trhla. "To bylo docela nepříjemné...příště mě zkus varovat, já se tu taky snažím zabránit další katastrofě." Konstatovala jsem. Hlava mi neskutečně třeštila, ale co, třeba to nechtěla udělat schválně. Stále přilepená ke stěně jsem trochu veseleji odpověděla. "Moc ráda se ti budu věnovat. Umím totiž mnohem víc, než jen jeden druh zmrzliny, hned jak mě odtud pustíš ti nějakou udělám a můžem si spolu zas popovídat." Na to jsem se zamyslela. "Hele, nechtěla bys zrušit to omezující kouzlo? Nemůžu se změnit spět. Navíc už jsem v pořádku. Co je to vlastně za typ magie?" Zeptala jsem se s upřímným zájmem, protože mě vyvádělo trochu z rovnováhy, že nemůžu nic dělat.

Fárn: Při zvuků okovů se Cassie dle mého očekávání cukla. Na tváři se mi rozzářil úsměv, ale ten nevydržel dlouho. Ta holka na moje jednání reagovala dost překvapivě. Tak buď je uplně mimo a neuvědomuje si, v jaké je situaci a nebo je sakra dobrá a snaží se si se mnou pohrát. Snad není tak blbá, na takto zkušeného vraha mi opravdu nepřijde, i když vezmu v úvah to, že mi pravděpodobně lhala jak o věku, tak o rasa. Ale kdyby skutečně byla natolik dobrá, že mě zvládá takto šálit, proč by se ksakru nechala chytit, to postrádá smysl. Opravdu se zeptala, jestli ji nepustím? Co že..?. Upřímně jsem se zasmála ale svůj hlas ihned proměnila ve výhružní. "Ty tu otázky nekladeš!" Zmírnila jsem svůj tón a pobaveně pokračovala. "Ale neboj se, pokecáme. O Jaké katastrofě mluvíš. Radím ti mi nelhat a odpovídat přímo. Víš ještě stále jsem uražená z toho, že se na mě odmítáš podívat, takže si mě koukej získat zpátky. Zvedla jsem se a na dlaň, jenž jsem poté zatnula v pěst, si nasadila železné boxery a dvakrát s nimi o sebe bouchla. "Slyšela si to, tímhle to do ksichtu celkem bolí, snaž se ať se mi ty odpovědi líbí." Mluvila jsem hodně klidně a užívala si tuhle situaci. "Ale aby si neřekla, že tě tu nějak týrám, mám tu pro tebe vodu, jestli se chceš napít?" Můj hlas teď zněl docela vlídně.

Fárn se na mě docela nepříjemně, utrhla, ovšem velké vrásky mi to nedělalo. "Se ptej, já s tím nemám problém, já si totiž myslím, že je důležité navzájem se poznat, že jo, mále-li spolu pracovat. Ačkoli by mi to vyhovovalo něco víc, mimo tyto prostory." Nato jsem však ve vzduchu jejím směrem zamávala rukou, když mi něco došlo. "Pane bože! Já jsem tak neslušná! Možná, že tohle jsou možná místa, kde bydlíš. Nechtěla jsem se zbytečně pitvořit Fakt ne. Jen by to bylo lepší někde dál od té krve , pokud ti to nebude vadit. Jako jestli jo, samozřejmě se přizpůsobím." Mlela jsem rychle, abych nějak mohla omluvit své chování. Přemýšlela jsem, jestli ji dochází, že nemám strach z ní, ale o ní. No kdo ví, zřejmě je prostě trochu pomalejší, vysvětlím jí to tedy znovu. "Tvé rady si pochopitelně velice vážím, proto se jí také budu řídit. Navíc bych nerada, aby ses cítila uražená, zanedbaná nebo méněcenná." Vyhrkla jsem na ní, abych objasnila situaci. "Mám trochu problémy s krví víš? Když, jí vidím přestávám se ovládat. Je to docela nepříjemná komplikace, protože bych ráda žila tak nějak normálně. Jsem tady ve městě proto, abych se toho zbavila. Doufala jsem, že bys mi s tím mohla pomoct." Znovu jsem sebou trhla, když se ozval zvuk kovu, narážející o kov."No jako, jak bych ti to řekla...Já nehodlám nabíhat hlavou proti železu, takže by to snad mohlo být dobrý, pokud teda nemáš nízký stropy s kovovými rámy, to by se pak mohlo čas od času přihodit, ale budu se snažit, dávat si pozor. Děkuju za upozornění." Fárn se nakonec maličkato uklidnila, což bylo fajn. "Jo jasně, trochu vody bych snesla. Nic se neboj, z ničeho podobného bych tě rozhodně nechtěla nařknout, vážím si toho, že díky tobě jsem nenatropila ještě více potíží. Nevím proč, ale mám na to trochu talent." Nakonec jsem se jí ještě zeptala. "Hele vysvětlíš mi teda to s tou magii? Obyčejně to totiž funguje."

Fárn: Z téhle holky jsem opravdu nesvá a to, že už jsem vyslýchala kde co. Každopádně to s tou krví je docela zajímavé, nemyslím si že mi lhala, i když u ní si nemůžu být jistá prostě ničím, přijde mi tak hrozně chaotická a netradičně klidná. "Takže, je to prokletí, jsi prokletá, nebo jak to vzniklo. Vím, že občas se někomu při pohledu na krev udělá špatně, ale to že z krve někdo zdivočí takovým stylem mi přijde nepravděpodobné, takže jsem jedno ucho" Na druhou stranu by to docela dobře vysvětlovalo, proč tu nechce otevřít oči. Jako upatlané to tu nemám, ale přiznávám, že by ji možná mohla maličko cítit ve vzduchu, ale jen nepatrně, přece jen obvykle tak milá, jako jsem dnes nebývám. Dělala si ze mě docela srandu a docela mě tu urážela, ale snažila jsem se na její připomínky moc nereagovat, ale uvidíme, jak dlouho si to nechám líbit. Chci se něco dozvědět a s přeraženou čelistí se jí bude mluvit špatně, navíc občas i něco odpoví, tak prozatím zůstanu u výhružek, mám dnes nějak moc milosrdnou náladu. Její otázku k magii jsem přešla a utáhla řetězy, které byli přidělány k jejím poutům, aby se ji ruce ještě oddálili od těla. "Jen dočasné, nechci, aby se mi ty tvoje drápy zasekli v mase." Poté jsem vzala sklenku a chytla ji uplně v zádu, jestli mě ta mrška bude chtít kousnout narazí si do skla. Dřepla jsem si před ní a přiložila ji sklenku na rty a trochu ji nahla. Tekutina se zaleskla na jejích rtech, je jen na ní jestli se napije. "Tak teď se tě zeptám znovu, co jsi za rasu a kolik ti je a odkud pocházíš. Mám takové tušení, že né vše si mi řekla, tak jak to skutečně je."

Chvilku jsem se upřímně zamyslela nad její první otázkou, protože odpověď na ní sama tak docela neznám. "To je právě to...sama pořádně nevím, o co jde. Doufala jsem, že mi to pobyt tady ve městě pomůže objasnit. Možná jsem opravdu prokletá." Poslední větu jsem se strachem v hlase téměř zašeptala. Opravdu jsem se chtěla napít, jenže místo sklenice, na kterou jsem čekala, se mi řetězy utáhly a já byla nucená, téměř vyset v okovech, které mi táhly ruce nepříjemně za záda. Jen jsem potichu zamručela, protože se mi to vůbec nelíbilo. Zdejší způsoby mi nejspíš ještě pěkně dlouho zůstanou záhadou. Zůstala jsem klidná, když jsem slyšela, jak se ke mě Fárn přibližuje. Nechtěla jsem jí dát důvod k tomu, aby si snad myslela, že si jejího poněkud neobvyklého druhu pohostinství nevážím. "No to sdílíme další věc! Senzace! Já ti je do masa zase nechci zaseknout, takže se tím nemusíš trápit." Jakmile se sklenice dotkla mých rtů zmlkla jsem, abych se mohla v klidu napít, což moc dobře nešlo, vzhledem k mým zubům. Po chvilce snažení jsem se ovšem dočkala několika doušku, načež se maličko odtáhla, aby Fárn pochopila, že mám dost. Při její další otázce jsem si povzdechla. Nechtěla jsem jí lhát, ovšem už jsem byla v tomhle ohledu dostatečně vytrestána z předchozích zkušeností. Ostatní pro můj původ pochopení prostě nemají. "Jasně...Takže jsem zvěromág, je mi dvacet a pocházím z malé vesničky, která se jmenuje Targon. Pustíš mě už? Já mám hrozný hlad." Optala jsem se jí nakonec. "Vysvětlíš mi konečně tu magii?"

Fárn: Cassie se přece jen napila, ovšem voda byla všude, to tele přes ty zuby neumí ani pořádně pít. Když se od skleničky odtáhla postavila jsem se na nohy a šla odložit sklenku zpět na stůl. Trošku jsem se pousmála na jejími předchozími odpovědi, ale myslím, že tentokrát mi nelhala. Když začala dál mluvit a odpovídala na moje otázky, přistoupila jsem k ní a chtěla ji povolit řetězy do předchozí polohy. Ovšem, když se zeptala, zda ji propustím zasekla jsem se, jak se mě na tohle může vůbec ptát, když se zeptala i na tu magii, která ji drží něco mi došlo. Říkala, že se nemůže změnit zpět do své podoby. Původně jsem myslela, že je to kvůli té elktřině a je prostě vyčerpaná, ale teď mi přijde, že je to spíše kvůli těm pastím, já si myslela, že na zvěromága nepůsobí, alespoň ne v takové míře. Ta holka mi prostě lže, ale přitom nechápu proč, co je zač, že mi to tak hrozně nechce říct. "Říkala jsem hned na začátku, ty tady otázky nekladeš. Ty pouze odpovídáš!" Šla jsem si sednout na židli a pouta ji zatím nechala napnutá. Ještě chvíli a asi ji praštím. "Ale neboj se hned, jak mi řekneš vše co chci vědět osvobodím tě. A doporučuji odpovídat popravdě" Zmírnila jsem svůj hlas, opřela si lokty o kolena a pokračovala. "Hele nechci po tobě aby si někoho udávala nebo tak. Nejsi tu abys zemřela, nemá ceny zatloukat." Po té jsem opět hlas zpřísnila, tohle je poslední vlídné slovo, které ode mě uslyší a jestli bude potřeba ty odpovědi z ní vymlátím a když mě bude hodně srát useknu ji hlavu, nehodlám se tu rozčilovat. "Jsi si jistá svými předchozími odpověďmi?" Zvedla jsem se ze židle a čekala co zní vyleze, připravená ji praštit."

Jak se zdálo, Fárn se dneska nějak špatně vyspala. Už jsem ani pořádně nevnímala ty její neustálé řeči o kladení otázek. No co? Taky jsem zvědavá. Asi hold jinej kraj, jinej mrav. Rozhodla jsem si tedy odpovědět sama. Chtěla jsem se zbavit těch zubů i drápů, proto se pokusila použít svoji magii, což mělo za následek ostré píchnutí do mého bohu a rozsvícení znaků na poutech. Samozřejmě jsem na to se zavřenýma očima neviděla, ale podivná svazující energie mi přišlo, že zkrátka musí být viditelná. Rychle jsem toho tedy nechala, zatímco tak nějak doufala, že si toho Fárn nevšimla. Moje domněnka se začala potvrzovat. Jenže jak je to možné? To mám v sobě zase jednou něco užitečného, má démonská polovička mě začínala stále víc otravovat. Jako by mi snad neztěžovala život už tak dost. "Fárn, jsi moje kamarádka, takže ti vysvětlím, jaký mám s tvoji nabídkou problém. Řekněme, že osvobodit, není to samé, jako pustit. Na to jsem už přišla." Zamumlala jsem a do hlasu se mi vedrala hořkost, při vzpomínce na nepěkný zážitek. Vrátila jsem se tedy k původnímu problému. Zdálo se totiž, že Fárn poznala moji lež, nejspíš si je ďáblových pastí dobře vědomá. "Jsem si jistá, i když to není celá pravda. Mám v sobě ještě něco trochu jiného...jsem míšenec." Přiznala jsem odevzdaně. Načež navrhla. "Hele stejně tu visím tak nějak jenom ze své dobré vůle, tak co kdybys mě pustila a já si najdu někoho jiného, kdo bude ochotný mi za tučnou sumu pomoci bez řečí nebo množství nepříjemných otázek. Vrátím se, až budu mít práci vyřešenou. Už mě totiž bolí ruce." Navrhla jsem a doufala, že neudělá žádnou hloupost.

Fárn: Když se symboly její snahou se odtud dostat rozzářily, dala mi slušnou představu o tom co je zač, aniž by cokoliv řekla. Potom se ale dala do řeči, se založenýma rukama na prsou jsem poslouchala její slova. Konečně se přiznala, toto trvalo. "No vida, že nejsi obyčejná, ale že ti to trvalo, jen nechápu z jakého důvodu to zatloukáš." Řekla jsem naprosto neutrálně a bez žádných emocí. Co mi skoro vyrazilo dech byla její další věta. Tak ona tu je ze své DOBRÉ vůle, hmmm to to je víc než zajímavé, vykulila jsem na ni oči, což samozřejmě nemohla vidět. Umírám touhou zjistit, jak se od sud bude dostávat. Velice mě zaujala ta její tučná suma, je pravda, že už jsem pracovala pro kde co. Sice mě jiní elfové odsuzují i za to, ale když je to dobře placené, tak je mi jejich názor ukradený. Nechala jsem ruce klesnout podél těla, sedla si na židli a pousmála se. "Neber to zle, ale nějak ti tu tučnou sumu nevěřím, ale pokud mi nelžeš, jsem celkem dobře úplatná, samozřejmě záleží na podmínkách, kdybys o mou pomoc teda stála. Víš, umírám touhou vidět, jak tu visíš jen ze SVÉ VŮLE." S opovrhovaným úšklebkem jsem na to slovo dala důraz. "Takže ti dám návrh, přijď sem a podej mi do ruky tu sklenici." Zvedla jsem se a udělala ještě několik kroků vzad, abych od ní byla co nejdále a připravila se na případný útok, ikdyž sama nevěřím, že nějaký přijde. "Když to zvládneš věnuji ti pár minut svého času nebo tě nechám odejít, podle toho, jak se rozhodneš." Tentokrát jsem to myslela vážně a pokud tady visí opravdu jen tak, udělá na mě dojem.

Za normální okolností bych na ní jistě zůstala překvapeně vyset očima po té, co mi řekla, že nechápe proč zatloukám svůj původ. Samozřejmě jsem tak ale neučinila, vzhledem k pachu krve, kterou byla místnost prostoupena. Nechtěla jsem nic riskovat. Jakmile však začala mluvit o to, jaké pochyby má ohledně mých finančních schopností, jen jsem jí s tajemným úsměvem na rtech odpověděla. "Když dokážu vyrobit zlatý prstýnek, nevidím důvod, proč bych nezvládla cihlu. Je to sice o něco náročnější, ale kvalitně odvedená práce by měla být zrovna tak odměněna." Při její výzvě jsem se však musela na okamžik zamyslet. Chtěl jsem jí to ukázat, jenže mě pouta pálila a byla jsem neskutečně vyčerpaná. "No...pokud mi to pomůže získat si tě na svoji stranu, pak to tedy předvedu, ale jsem neskutečně unavená. Potřebovala bych trochu času nebo do sebe dostat nějakou energii." Přiznala jsem nakonec. Ještě jsem jednou na zkoušku probudila svoji magii, jenže výsledkem bylo opět jen lehké záření znaků na poutek a štiplavá bolest v jejich místech. "Nemáš tu něco k snědku? Umírám hlady." Prohodila jsem. "Pokud ne, nevadí, samozřejmě bych nerada, abys kvůli mě měla problémy přežít. Tvé zásoby ti brát nechci, jsi-li na tom špatně." Brebentila jsem rychle a přemýšlela, jak moc jí vyděsí, když se pout zbavím. Hlavně také té, jak daleko se po jejich rozbití dostanu bez konfliktu Na druhou stranu přeci slíbila, že mi pak dá čas, snad drží slovo.

Fárn: No tak dobře, to že umí vyrábět zlato jen tak, jsem si mohla uvědomit dřív, ale i tak to ráda slyším znovu. Když mi ovšem začala tak nějak vysvětlovat, že je unavená a proto potřebuje čas na to, aby se z mých pout dostala, opět jsem zkřížila ruce na prsou a pohodila s povzdechnutím hlavu. "Pfff" Po té drze zmínila fakt, že je hladová. Je očividné, jak se snaží svou magii použít a vykroutit se, ale jediné, co se ji povedlo, tak rozzářit ony pasti, které jí v tom brání. Pousmála jsem se a docela vesele pronesla. "Jestli máš hlad, půjdeme se najíst. Nevím, jestli zvládneš odhadnout mé povolání a finanční příjem." Řekla jsem, při čemž jsem ladně pohodla rukou a chvíli s ní setrvalo ve vzduchu." Ale neboj se s bídou teda určitě nežiji. "O patro výš v mém domě, najdeš dost dobrého jídla. Splň úkol, který jsem ti uložila a já ti nějaké dám." Opřela jsem se rukama o opěradlo židle a trošku přísněji a rázně pronesla. "Já čekám" Opět jsem hlas zmírnila a návazně pokračovala. "Ještě před chvílí si se tvářila, že to pro tebe není problém. Snad mě nechceš urazit tím, že mě necháš čekat." Samozřejmě jsem ji především provokovala, je mi jasné, že po tom dnešním poledni není při síle a s hladem mi určitě nelže, ovšem zavařila si to sama. Ještě chvíli počkám, zda se posnaží nebo ne, tohle mě docela zajímá.

Dovolila jsem si ještě okamžik strpení. Bylo třeba dostatečně promyslet, jestli se mi vyplatí, plýtvat tolika silami na ta pouta. Jak se ovšem zdálo, Fárn se na mě nijak zvlášť nezlobila, takže by práce s ní stále mohla být na místě. Navíc s příslibem pořádného jídla mě nejspíš úplně dostala. Nechtěla jsem ale sahat hlouběji do svého nitra, odkud pramenila má moc, ani omylem. Vede k tomu nepříjemná cesta. "Hlavně dávej pozor prosím tě." Naléhala jsem na ni okamžik před tím, než jsem se pustila do práce. Probudila jsem v sobě spící vztek a nenávist, která se mi okamžitě promítla ve zlatých očích, které jsem následně otevřela. Nechtěla jsem ty okovy nechat zmizet, to ani zdaleka. Jediné, o co mi v tuhle chvíli šlo bylo vyplnit rytiny, tak aby přestal jejich účinek řádně fungovat. Což se mi po chvilce soustředění, vrčení i syčení podařilo. Byla jsem volná. Pouta cvakla, spadla na podlahu a já udělal jeden nebezpečný krok k Fárn, kterou bych si momentálně moc ráda obohatila jídelníček. Rychle na to jsem se však vzpamatovala, obrátila se k ní zády, abych se uklidnila, možná si i trochu prohlédla místnost, zatímco jsem si unaveně mnula spálená zápěstí. Úplně jsem se vykašlala na tu sklenici, o které mi před chvilkou Fárn říkala a svezla se zničeně podél stěny na zem. Ani jsem neměla sílu na to zamaskovat své pravé části těla. Jen jsem natáhla ruku nyní již k obyčejným okovům, načež je změnila na sladkou pochutinu zvanou pendrek, kterou mi nedávno věnovalo jedno dítě a nacpala si ho hladově do pusy, plné špičatých zubů. To by snad mohlo na chvilku pomoci. Fárn jsem teď vůbec neřešila, protože jsem měla svoji sladkou pochutinu, se kterou jistě zapomenu na dnešní den i můj poslední výstup.

Fárn: Ještě chvíli se nic nedělo a já začala být poněkud netrpělivá. S skříženýma rukama jsem ji stále probodávala nedočkavým pohledem. Při jejím varováním jsem se opovrhovaně ušklíbla a přizvedla obočí. Už to dokonce vypadalo, že se něčeho dočkám, za zády jsem jímala zbraň- dlouhý nůž, jenž jsem měla uložený ve skříni u zdi. Cassie, jelikož ještě stále neotevřela oči, nemohla vidět ani slyšet, že jsem si pro něj došla. Její oči zlatě zářili a byla v nich vidět zuřivost, beze slova jsem přihlížela oné situaci připravena na jaký koliv útok z její strany, přesto silně pochybuji, že se osvobodit zvládne. Symboly jenž zářili v tmavém světle mého sklepa brzy zmizely, udělala jsme krok vzad neboť její snažení doprovázely nehezké hlasité výlevy. Brzy pouta cvakla a spadla k zemi, v tem moment si to namířila ke mě vypadala dost zuřivě, dlouhý nůž jsem namířila proti ní a zaujala obraný postoj. Hned, jak dojde blíž zabiju ji. Neudělala ani dva kroky a otočila se ke mě zády, uplně jsem nechápala o co ji šlo. Její únava byla více než očividná, zatím jsem nic neřekla a čekala zda se zvedne. Místo toho proměnila moje pouta v nějaký kabel, teda pendrek který, si narvala do pusy. "Hej.... Mo..moment!" Nějak moc na mě nereagovala. Nůž jsem odložila a udělal dva nejisté kroky k ní. "Můžeš toho nechat, co si myslíš?" S zamračeným výrazem jsem ji pozorovala a s rozhozenýma rukama pokračovala. "Víš, jak špatně se podobná pouta shánění, buď tak hodná a nejez mi tu vybavení" Sklenici jsem nechala zatím plavat svůj úkol do jisté míry splnila, i když vezmu v potaz, jak moc jí to vysílilo. Narovnala jsem se v zádech a ledově klidným hlasem pokračovala. "Nesplnila jsi svůj úkol celý."Rukou jsem poukázala na sklenici na stole a projela dívku cpoucí se mými pouty úlisným pohledem. "Ale aby si věděla, jsem velice laskavá osoba, já své slovo, NA ROZDÍL OD TEBE, dodržím. Ale pospěš si, slíbila jsem ti jen několik minut a jestli je hodláš prosedět na podlaze, tvá chyba." Ušklíbla jsem se na ni a ledabyle prohodila rameny.

Z mého nanejvýš spokojeného hodování, mě vyrušila až Fárn, na kterou jsem nebrala přílišné ohledy. Já prostě potřebuju doplnit energii, omdlívat se mi tu nechce, to by mě musela nejprve poprosit. No jo, jenže co když má k těm poutům vlastní citové pouto? Přemítala jsem, zatímco stále spokojeně žvýkala sladkou pochoutku. Jakmile se zmínila o problému, který byl se sháněním těchto pout, přestala jsem žvýkat a nejistě si pendrek prohlížela. "Ale já mám hlad." Argumentovala jsem dost zoufale. Jak nesplnila? Nechápala jsem a naklonila hlavu trochu na stranu. "Vždyť máš tu skleničku vedle sebe. Si ji klidně můžeš podat sama, mě k tomu nepotřebuješ." Dodala jsem trochu nejistě. Uniklo mi něco? Má snad problémy s pohybovým aparátem? To by u elfků, nemělo být úplně běžné, alespoň myslím. Mezi tím co mluvila o dodržování slova, jsem se stáhla do své úplně lidské podoby, což bylo dostatečně vyčerpávající na to, abych zapomněla na svoji zdráhavost a znovu se postila do pendreku. "Hmmmm jasně..." zahuhlala jsem, s plnou pusou. Když se mi podařilo dopravit sousto tam, kam patří dala jsem se do vysvětlování. "No asi takhle. Potřebuju vypátrat jednoho vraha. Pokud mi s tím pomůžeš, dám ti..." na malý okamžik jsem se zamyslela. "Jaký je tvůj roční příděl? No to je fuk...dostaneš dvakrát tolik." Na žádné větší vysvětlování jsem se nezmohla a raději si do pusy nacpala zbytek pendreku. Přitáhla jsem si deku, která na mě vysela trochu blíže tělu, abych zabránila dotěrnému chladu zmocnit se mě. "Máš tu docela zimu...a vlhko...Jo...Máš tu zimu a vlhko. To takhle bydlí všichni elfové?"

Fárn: Její připomínky jsem prostě neřešila, nešlo o to, že tu sklenici potřebuji, šlo o to, aby mi ukázala, že je schopná po svém vysvobození udělat pár kroků, což nezvládla. Po chvíli se mi již konečně začala věnovat, poslechla jsem si celý její projev, aniž bych do toho nějak vstoupila, něco řekla nebo nechala ve své tváři zalesknout jediný náznak pocitů nebo názoru, vůbec ne. Uchovávala jsem si kamennou tvář a rozhodla se, přece jen nechat Cassie více prostoru, na to aby mi mohla lépe vysvětlit její situaci. Její otázka s bydlením měla ale trochu zarazila. Svraštila jsem obočí a klidně ji začala situaci objasňovat. "Ano je tu zima a vlhko, jelikož jsme ve sklepě. Ty jsi si opravdu myslela, že tu bydlím." Při mých slovech mi napomáhala jemná gestikulace mé pravé ruky. "Určitě né, jestli to oceníš, jsem ochotna tě pozvat do mého bytu, který je o patro víš." Pohledem jsem zavadila o roh této místnosti, za kterým se krom jiných dveří nacházela i chodba se schodištěm. "Takže chceš vypátrat vraha a zabít ho..... předpokládám? To by nemusel být problém, když dostanu patřičné informace nemuselo by to ani moc dlouho trvat." Nemusel by to bít problém, já sice detektiv nejsem, ale vrah ano, což by mi mělo činit výhodu. To její požírání pout jsem nechala plavat, zda splní obnos, který mi právě slíbila, jsem ochotna se poshánět po nových. Moje ruce klesli podél těla a i můj hlas trochu změkl. "Tak co, ... přesuneme se, anebo budem trčet tady?" Pronesla jsem dost ledabyle, jako by mě to je v celku jedno, ale nahoře je aspoň gauč.

Když jsem si všimla, jak elfka stáhla obličej do nepěkné grimasy, nejprve jsem se lekla, že jsem něco pokazila. Naštěstí se však brzy ukázalo, o jaké nedorozumění se tu vlastně jedná. Trochu nejistě jsem se na ni usmála. "Jen mi přijde zvláštní vázat někoho ve sklepě, pochopitelně je to asi otázka kultury a způsobů chování, ve kterých jsem se nikdy moc nevyznala. Jde-li o život mimo mou vesnici." Přiznala jsem. Třeba chtěla bránit ostatním, aby se ke mě přiblížili. Možná taky mě. Na jednu strano to nejspíš bylo dobře, že se mě rozhodla zavřít zrovna sem. Jakmile se však zmínila o možnosti návštěvy bytu, nadšeně jsem se na ni zazubila. "Jooo! To by bylo supeeer!" V ten moment mě něco napadlo. "A to je u vás běžné, mít pod bytem...sklep s okovy?" Nedalo mi to a musela jsem se na to zeptat. Rozhovor se však brzy stočil k trochu choulostivějšímu tématu. "Nooo...ano...Vlastně ano." Začala jsem opatrně. "Problém je v tom, že já těch informací mnoho nemám." Přiznala jsem. "Navíc bych nejdřív potřebovala zjistit motiv dotyčného. Nerada bych udělala chybu." Přemýšlela jsem nad tím, jak mnoho jí toho mohu říct. Nesmím udělat chybu. "Ještě také potřebuju tvoji ochranu. Jen do doby, než vypátráme vraha pochopitelně. Jakmile mě k němu zavedeš, náš obchod je naplněný." Zůstala jsem chvíli zahloubaná ve vlastním toku myšlenek, když v tom mě opět Fárn vyrušila. "Jasně! Jdeme! Už se těším!" Vypískla jsem a až příliš rychle se vyhoupla na nohy, které mě málem neudržely, takže jsem se musela opřít o chladnou zeď. Nejistým krokem jsem se dokodrcala až k Fárn. Ačkoli jsem byla nesmírně unavená, byla jsem šťastná, že nade mnou nezlomila hůl a usmívala se od ucha k uchu, abych to dala dobře najevo. "Veď mě." Zazubila jsem se na ni.