Alex & Mir

Byla jsem uvězněná v té noční můře, v té strašlivé vzpomínce už víc jak hodinu. A nedařilo se mi z ní probudit. Mé tělo, má mysl potřebovala odpočívat - potřebovala jsem spát a proto jsem se nemohla vzbudit. Byla jsem vyčerpaná a od toho, co mě Elias zavřel do té kobky.. Jsem naspala jen málo. Zoufalé minimum, bez kterého bych nepřežila. A teď jsem mohla spát dlouho. Mohla jsem se v těch nočních můrách topit tak dlouho. Další deset minut jsem křičela a házela sebou na posteli i s Alexovou rukou na rameni a ve vlasech. Dalších deset nekonečných minut, než jsem se celá zpocená a zadýchaná probudila. Všechny ty hrůzy se mi ztrácely v očích, zatímco jsem si prohlížela celý pokoj, Sethara i Alexe, jako by se z nich měl stát Elias a všechno se to mělo zase vrátit. Ale nic takového se nestalo. Celou minutu jsem se snažila popadnout dech a sledovala cokoli podezřelého, než jsem se uklidnila. "Alexi... Já...já už nechci usnout, nechci...." Rozbrečela jsem se pak a schoulila se do bezpečí, jež pro mě představovala Alexova náruč. "Kdy půjdeme domů? Já...já vím že tu máš práci ale... Nevím jak dlouho to tu vydržím. Chci domů...aby bylo všechno jako před tím... Ležet s tebou v posteli...vařit...chodit na procházky...S Aelin do cukrárny..." Šeptala jsem Alexovi do ramene, do kterého jsem zabořila svou tvář a tiskla se k němu blíž. "Prosím...Já...já tě miluju...jen... Potřebuju domů...." Vzlykala jsem dál znovu a znovu.

Jen co mi Alex slíbil, že půjdeme domů, rozzářily se mi oči. "Opravdu? Už...už jsi všechno zařídil? Můžeme domů?" Zeptala jsem se nevěřícně ale přesto vděčně a tiskla jsem se k Alexovi o to víc. V tuhle chvíli jsem ani nedokázala říct, jak moc ho miluju. Byl se mnou... Párkrát jsem ho sice přistihla na pochybách a rvalo mi srdce, když jsem se probouzela z nočních můr a on se na mě jen bezmocně díval a snažil se mě probudit, ale věřila jsem, že se to doma zlepší. Muselo se to zlepšit. Vzal mě do náruče a já ho zlehka políbila na tvář. Věděla jsem, že mě chce odnést až domů, ale... Také jsem věděla, že je tenhle palác plný démonů. Démonů, kteří se mi nepokusili pomoct a spíš naopak se těšili z mého utrpení. Vyděšeně jsem se proměnila v malé okřídlené zvířátko s velkýma ušima, abych zaslechla, kdyby se někdo blížil. Má srst byla bílá, ale na nějakých okrajových částech byla světle modrá. V téhle podobě kdy jsem měla sotva půl metru, jsem se tiskla k Alexovi a schovávala si tvář do jeho hrudi, abych se nemusela dívat na všechny ty démony. I když jsem se sem tam ujistila, že jde Sethar za námi. Snažila jsem se nedívat se kolem a radši jen vnímat Alexe. Muže, démona, do kterého jsem se zamilovala, a který by za mě položil život, stejně jako já za něj. Soustředila jsem se jen na něj a na tlukot jeho srdce. Nic jiného pro mě teď neexistovalo. A stále jsem se při tom pravidelném rytmu Alexova srdce přesvědčovala, že se všechny mé rány zahojí. Jizvy určitě zůstanou, ale nebudou krvácet. Zahojí se i má duše, tak jako vždy, protože já budu bojovat.

Když už jsme byli na nádvoří, zvědavost přemohla strach a já si prohlédla Alexovu matku v lidské podobě. Vypadala tak...obyčejně? Až mě to trochu děsilo. Ale byla úleva vědět, že byla Aelin u někoho, kdo nevzbuzoval takovou hrůzu. Alespoň ne v lidské podobě. A Aelin opravdu vypadala, že nijak nestrádala, krom stesku po otci, protože se k němu ihned vrhla se širokým úsměvem a objala ho. "Tatí! Byl jsi pryč dlouho..." Zamumlala, ale spokojeně ho objímala. Pak se ještě rozloučila se svou babičkou a chytila se Alexe za ruku. Ten pohled mě trochu uklidnil. Vypadalo to, že se opravdu všechno vrátí do normálnějších kolejí. A tak jsem si při průchodu portálem slíbila jednu věc. *Nebudu se bát.*
Netrvalo to moc dlouho a všichni tři jsme stáli před domem, který jsem dala Alexovi k Vánocům a ve kterém jsme teď všichni bydleli. Rychle jsem se zase proměnila do lidské podoby, aby mě nikdo z lidí neviděl v podobě tvora, který nemá existovat. Alex držel jednou rukou Aelin a jednou mě, takže když jsem se proměnila, stála jsem nohama na zemi, ale celým tělem jsem se tiskla k Alexovi, k muži, bez něhož bych už nechtěla žít. Aelin si bohužel všimla mých kruhů pod očima i náhle vyhublé postavy, ale svou otázku moudře spolkla a místo toho se na nás jen nechápavě dívala. Musela se kousat do rtu, ale ani to nezastavilo její zvědavost. "Co se stalo?" Zeptala se nás obou. To poslední, co bych jí řekla, by byla pravda. Nechtěla jsem jí děsit a tohle...určitě by jí to poznamenalo na celý život. Navíc to byla Alexova dcera, neměla jsem tedy ani právo rozhodovat, co jí řekneme. Proto jsem místo odpovědi řekla jen: "To bude dobré," a podala jsem jí Alexovi klíče, aby odemkla, což také udělala a vešla první dovnitř. Zřejmě pochopila, že se nemá cenu moc vyptávat. Nebo alespoň ne teď. Rozhlédla jsem se kolem sebe a nedůvěřivě, se strachem, jsem prohledávala pohledem každé zákoutí, dokud mne Alex nezavedl dovnitř a nezamkl za námi.
Udělala jsem sice sotva pár kroků, ale nedostatek živin se na mě podepsal dost. Byla jsem kost, trochu masa a kůže. Ale mé někdejší křivky, které bych i já sama hodnotila za půvabné, se vytratily. Stejně jako úsměvy, kterými jsem okouzlovala hlavně Alexe. A tohle všechno jsem si uvědomovala. A při tom všem jsem konečně sebrala dost odvahy na to, abych se Alexe konečně zeptala na otázku, jež jsem mu chtěla položit od té doby, co jsem se probudila a už jsem nebyla v kobce s Eliasem, ale v pokoji s Alexem. Aelin odběhla někam do kuchyně snad, takže jsme byli relativně sami. "Co udělal tobě? Co ti prováděli když...když jsem byla..." Nedokázala jsem dokončit tu větu. Probouzelo to ve mně znovu strach, který se mi už podařilo ovládnout. Byl to sice malý zlomek strachu, které ve mně mučení zachovalo, ale alespoň nějaký jsem ovládla. A ten jsem nehodlala vypustit zpět napovrch.

Hned jsem své otázky litovala. Co když to pro něj bylo těžké stejně jako pro mě? Naprázdno jsem polkla, ale dál se neptala a nechala ho, aby mi pomohl až ke gauči, na který jsem se posadila a dívala se za ním, když šel ke dřezu pro dvě sklenky vody. "Zvládneme to..." Zašeptala jsem, když se vracel a dívala se mu do očí. Byl jiný. Určitě ho to změnilo a nejspíš kvůli mě. Zadívala jsem se do jeho krásných čokoládových očí a jako bych v nich viděla hrůzy, které si mohl vytrpět. Napadalo mě samozřejmě jen to nejhorší. Napadalo mě, že ho týrali mnohem drastičtějším způsobem než mě a že ho svým způsobem týrám já, když ho nutím, aby byl stále se mnou, přitom já sama nejsem tou, kterou jsem byla před podsvětím. Sklopila jsem pohled ke sklenkám vody a jednu jsem opatrně vzala. Byla těžší, než jsem myslela a voda v ní byla až po okraj, takže jsem se ani nedivila, že jsem pětinu sklenky vylila, než jsem se z ní napila. Ale vypila jsem ji celou. Donutila jsem se k tomu a pak jsem se ohlédla do kuchyně. Znovu jsem pohlédla na své zbídačené tělo, které se rýsovalo pod oblečením, které mi bylo velké, a znovu na Alexe. "Máš hlad? Mohla bych něco udělat...nějaké těstoviny nebo tak. V mrazáku...určitě tam bude i nějaké maso." Špitla jsem a snažila se při tom znít normálně, vesele. Jako by se nic nestalo. A stále jsem si v duchu musela opakovat, že tu Elias není, že tu jsme jen my tři a nikdo víc. Že to není jen krásný sen, ale skutečnost a tamto byla jen noční můra, ze které jsem vyvázli.

Viděla jsem to na Alexovi. Viděla jsem, že ať o tom chtěl nebo nechtěl mluvit, muselo to být taky hrozné. Možná ještě horší než to, co udělali mně, jen to on zvládal lépe. I když se nabídl, že uvaří a uklidí, abych si odpočala, stejně jsem se zvedla a s mírným úsměvem jsem zamířila do kuchyně, když se Alex pustil do uklízení. Tam jsem i našla Aelin, která už hledala telefonní číslo na pizzu, protože zjistila, že v ledničce není nic, co by mohla použít a zkusit něco sama uvařit. Potichu jsem jí špitla, aby šla pomoct tátovi a zkusila ho přivést na jiné myšlenky, zatímco já jsem dokončila za ní objednávku pizzy a slíbila jim dýško, když přijedou co nejdřív. Aelin hned odběhla do obýváku za Alexem a zvesela, bez ptaní a vlastně bez mluvení, začala pomáhat tátovi uklízet, jako by to byla samozřejmost a pak jen tak prohodila: "Tatí? Mám zítra už jít normálně do školy?" Ale dál při tom uklízela a dělala, jako by to byla naprosto normální otázka. Také byla, ale... Cítila, že v téhle situaci nejspíš nevyzní obyčejně a normálně nic.

"Babička na mě byla hodná..." Řekla Aelin trochu nechápavě, když jí Alex pochválil za její statečnost. Moc si statečně nepřišla. Všichni k ní byli moc hodní, když tedy nezlobila. To už tak přívětivý nebyli. Ale jakmile řekl, že jí zařídí omluvenky a že teď s ní bude doma, že jí to dluží, celá se rozzářila a pevně Alexe objala. "Ano! To bude super! Budeme chodit zase do cukrárny a do lesa a budeme lítat!" Radovala se hned a pak se s překypujícím štěstím a energií pustila zase do uklízení, aby pomohla co nejvíc. Spokojeně jsem se na vás koukala a pak jsem šla vyndat nějaké jídlo z mrazáku, abychom měli zítra co k obědu. "Budeme muset jít nakoupit." Špitla jsem, když jsem se k vám vrátila. Skoro všechno co bylo v ledničce jsem vyhodila kvůli plísni. Ale mrazák jsme měli naštěstí taky plný. "Dnes jsem s Aelin objednala k obědu dvě pizzy, doufám že máš pizzu rád." Pousmála jsem se a šla k tobě, abych tě v tom uklízení zastavila. "Nech to na zítra lásko..." Zaprosila jsem s mírným úsměvem a vnutila se ti do obětí.

Aelin už brala koště a ještě zametla, když jsem tě pevně objímala a spokojeně vdechovala tvou vůni. Ale to cos mi řekl... Potěšilo mě to a zároveň znervóznilo a jakýmsi způsobem i ranilo. Bolela mě už jen myšlenka na to, že jsi na vlastní kůži pocítil to co já. Do očí se mi nahrnuly slzy, ale zastavila jsem je zamrkáním. "Moc tě miluju..." Vydechla jsem a než ses odtáhl tak jsem tě ještě políbila. "A já budu v pořádku. Za pár dnů naberu váhu a za pár týdnů bude zase všechno v pořádku." Slíbila jsem tiše Alexovi a usmála se víc. "Ty sis určitě taky musel něčím projít. Něčím hrozným... Já jen...chci říct, že tu jsem pro tebe. Stejně jako jsi tu ty pro mě." Dodala jsem s drobnými rozpaky. Pak jsem se ohlédla i na Aelin. "Koukneme se na nějakej film než nám to jídlo dovezou?" Navrhla jsem a koukla na oba. Aelin akorát vysypala lopatku plnou prachu a smetí. Zase jí zajiskřily oči a pak hned začala přikyvovat nadšeně.

Pousmála jsem se a tulila se k tobě co nejdéle jsem mohla. Pak jsem tě ale pustila, aby sis mohl stejně jako Aelin umýt ruce. Byla jsme ráda, že na můj návrh nic nenamítáte a souhlasíte s ním, protože jsem si teď potřebovala zase na chvilku sednou a mít vás jen u sebe. Bylo hrozné, jak jsem teď nic nevydržela. Snad se to brzy napraví. Alespoň jsme v to doufala. Na tvá slova předtím jsem jen přikývla, i když to nebylo zrovna uklidňující. Stejně to teď už nezměním. A když znovu zmíníš, že mě miluješ, usměji se a pošlu ti vzdušný polibek. Pak jsem přešla ke gauči a rozložila ho, abychom se mohli natáhnout u filmu. A když oba přijdete, znovu tě obejmu. "Tvůj úsměv mi hrozně chyběl." Přiznala jsem a jemně tě palce pohladila po spodním rtu. Políbila jsem tě a tentokrát jsem nikam nespěchala. Aelin zatím mohla vybrat film já byla spokojeně schoulená u tebe. Než jsem se pomalu odtáhla a vlezla si taky na gauč, vedle Aelin, které to kupodivu nevadilo a po puštění filmu, se ke mě přitulila a objala mě. Usmála jsem se stáhla si ještě tebe k sobě. A pak jsem byla naprosto spokojená. Oba jsem vás objímala a vdechovala vaši vůni, až mi znovu začali těžknout víčka a na chvíli jsem usnula klidným spánkem.

Usnula jsem a ani jsem sama nevěděla kdy ani jak. Prostě jsem najednou spala spokojeně hlubokým spánkem, který jsem ještě stále potřebovala jako sůl a tak mě ani to drobné zachvění, když se Alex natáhl pro deku aby nás mohl přikrýt, nevzbudilo. Dál jsem se k němu i k Aelin ze spaní tiskla. Za to Aelin, která ještě pořádně nespala, i když k tomu rozhodně neměla daleko, pootevřela očka a koukla se na svého tátu. Vzápětí se však usmála a stulená u mě zase usínala.

Spala jsem poklidně, po celou dobu co jsem pod rukou cítila jak Alexe tak Aelin. A vždy když jsem jednoho z nich necítila, i ze spaní jsem je rukama hledala a převalovala se. Což jsem dělala i ráno, jakmle Alex odešel do kuchyně. A ani vůně lívanců ně neprobrala. Avšak Aelin ano. Ta vyskočila plná elánu z gauče, kde jsme nakonec spali a běžela do kuchyně zjistit, co tam Alex kuchtí a co bude brzy moc sníst. "Dobré ráno." Vypískla radostně když zahlédla lívance a sladkou marmeládu. "Lívance! Lívance!" Zvolala radostně a hned jedem hotový ukradla a začala se jím cpát ani si nesedla. "Jsou moc dobrý! Povedli se ti tatí." Zamumlala s plnou pusou a už se natahovala pro další, kterej také stihla sníst, než Alex dodělal poslední. Pak mu je pomohla přenést do obýváku a tam pokračovala a dál se cpala sladkými lívanci potřenými marmeládou nebo jen se šlehačkou.

Ani sama nevím, kdy jsem usnula, prostě..se to nějak stalo. Také nevím, jak dlouho jsem spala, ale spalo se mi příjemně, protože mě obklopoval pocit bezpečí. Tohle bylo poprvé, co se mi nezdály ty hnusné noční můry. Už jsem se ve snech nevracela do podsvětí, a místo toho jsem hledala a snila opravdu krásné sny, které byly jako skutečné. Krátce před tím, než mě Alex přišel vzbudit, mě lákavá vůně jídla nabádala k tomu snít o tom, jaké to bylo, když jsme se s Alexem poznávali a už tehdy věděli, že jeden bez druhého nebude chtít být. Byl to krásný sen. Ani se mi z něj nechtělo budit, ovšem Alex byl přesvědčivý, když chtěl. Při jeho tichém hlasu, jsem spokojeně zavrněla zachumlaná pod dekou a pod jeho nevinnými polibky na mé líčko jsem líně, ale s úsměvem pootevřela oči. "Takového probouzení bych snesla klidně každé ráno." Usmála jsem se nevinně a rukou si prohrábla vlasy, čímž jsme si je taky stáhla dozadu. Určitě jsem vypadala hrozně, ale bylo mi to jedno. Alex mě po ránu viděl už mnohokrát a - moment! Vždyť přeci není ráno. Párkrát jsem zamrkala, než mi došlo, že ležím na gauči a nejspíš jsem usnula u nějakého filmu a teď je čas k obědu. Pobaveně jsem si povzdechla a pak Alexe dlouze políbila. "Stejně...bych si na takové probouzení rychle zvykla." Zavrněla jsem spokojeně do Alexových rtů. Byl to už týden, co jsem byla odhodlaná trénovat do vyčerpání a proto jsem také víc spala, ovšem po vyčerpávajícím tréninku přišel alespoň bezesný spánek. A tak jsem pomalu, ale jistě získávala zpět své rysy i sílu.

Nevinně jsem se usmála a nechala se i odnést k jídelnímu stolu. "Moje nohy ještě fungují." Usmála jsem se potichu, když mě tak nesl, ale nestěžovala jsem si. Bylo příjemné nechat o sebe takhle pečovat po tom... prostě po tom. Ale když mi zalichotil s tím, že mám po ránu vždycky sexy rozcuch, tak se musím pobaveně zasmát, ale trochu se i začervenám. "Hmm no ale určitě ne tak roztomilý jako máš ty, než se probereš." Zavrněla jsem a políbila Alexe než jsem ho pustila pro skleničky, i když mi předtím věnoval ještě jeden polibek. V tomhle ohledu jsem byla asi trochu nenasytná. Sedla jsem si ke stolu a počkala, než přijde. "Samozřejmě že mám hlad! Jako vlk!" Uculila jsem se a začala jsem nandavat, ale nejdříve jemu a pak až sobě, protože on vařil. Zasloužil si se pořádně najíst. Pak jsem nandala sobě a po prvním soustu jsem hlasitě zavrněla. "Je to výborné! Ale i kdyby to nebylo tak dobrý, jako to je, tak tě miluju ještě víc, než je toho kdo schopný." Uculila jsem se a spokojeně si dopřála další sousto. V tom už se v zámku ozval klíč a domů přišla Aelin. "Tady to voní!" Zavolala místo pozdravu a už se hnala ke stolu, taky si nandala a hned se do toho pustila.

Stejně jako Alex nám popřál dobrou chuť, jsme to zopakovaly téměř jedním hlasem i my dvě, načež jsme se všichni pustili do jídla, které bylo brzy fuč. Bylo to opravdu výborné - no co na to říct. Alex byl prostě skvělý kuchař. Olízla jsem si rty a napila se zrovna, když nám řekl, že má pro nás nachystané na středu překvapení. Překvapeně a zvídavě jsme se na něj koukly, pak krátce na sebe a zase na něj.
"Překvapení?" Usmála jsem se a Aelin v otázce hned pokračovala ještě zvědavěji. "Jaké?! Řekni, řekni, řekni - prosím!" Žadonila, jako malé nedočkavé dítě. Což vlastně možná ještě byla. Musela jsem se nad tím zasmát, ale jinak jsem to nechala na ní, aby z Alexe vymámila, co je to za překvapení,což zajímalo i mě. A mezitím jsem odnesla špinavé nádobí do myčky. Rozhodně jsem nechtěla nechávat všechnu práci na Alexovi. To nepřipadalo v úvahu.