Alex & Mir

Jeho oči neuhýbaly a neustále dívku před ním probodávaly pohledem. Sledoval jak se pomalu přemístila ke dveřím. Ale ale, ona si opravdu myslela že je hloupý. Byla to snad jakási urážka? Ne, bylo mu to jedno, o tohle se nezajímal a spíše ho to na malou chvíli pobavilo. Znovu pohodí podrážděně ocasem a když zopakuje jméno, trochu se uklidní. Jenže ne na dlouho, když ho titiž probodla nenávistnýma očima a zopakovala že pro něj je jenom obludou, příšerou, netvorem a monstrem.... nejenom pro ni ale jistě i pro mnoho dalších, jenom zlostně zavrčel a prudce švihl tlapou do země a probodl ji nenávistnýma očima.

"Já nejsem monstrum!" zařve nahlas a vztekle kolem seme švihne ostrými šlahouny jejichž trny se zvětší a posilní je temná magie, než prudce zvedne hlavu a vydá se k dívce naproti. Znovu si zopakuje její slova, se kterými se v něm znovu vzedme vlna vzteku a málem by na ni vzteky vyběhl, kdyby se u toho nehlídal a nevzpomněl si na démonova slova s tím, že ji nemsí zabít. Znovu na ni hrozivě zavrčel a probodl ji rudýma očima, které doslova žhnuly vztekem. Poprví jhasně cítil jendu emoci, ktero dokonce dokázal pojmenovat, už se sn í setkal několkrát když si s Fen'linem ejště nerozuměli a netoužil po ničem jiném než ho zabít, donutit trpět, zprovodit ho z tohoto světa. 

Pěnil, zuřil a začínal být opravdu naštvaný. Nejraději by se po ní okamžitě vrhnul ale držel se zpátky už jenom z rozkazu, který dostal. Dívka jej sledovala s jistým strachem v očích a nespouštěla z něj oči tak jako on z ni. Až po chvilce prudce škubl hlavou do strany a když se zasmála, opět prudce švihl ocasem do země. Bylo to agresivní a jasně nepřátelské gesto, kterým si ho rozhodně nezískala. Její slova by ho ještě možná dokázala uklidnit, ale když zdůraznila že zkrátka monstrem je, už se neudržel. Hlasitě zavrčel, prudce se odrazil od země až zakřupala a vrhl se jí po krku s jeidným úmyslem, zakousnout se ji do tepny a trhnout. Jenže čím blíže byl, tím silnější byla odezva run a když doskočil na přední tlapy těsně před ní, celým tělem mu projela ostrá vlna bolesti a dostal jeden velmi silný, paralizující šok do celého těla, se kterým bolestě zakňučí. Další už nebyly tak silné, ale přesto z neúprosného, paralizujícího pocitu donutily démona padnout na zem před dívkou s ještěří kůží. Ještě chvíli se ze země neodtahoval, jen rozevřel tlamu kvůli nedostatku vzduchu aby se nadechl. 

"Chcípni," zasýpe, než se postaví na stále roztřepané nohy a začne se mu do nich vracet cit a síla. za chvíli do ni opět zabodl své rudé oči a snažil se nemyslet na její slova, se kterýma ho před chvíli tak moc vytočila. 

Ten pocit byl nepříjemný a cítil ho po celém těle, ale pomalu mizel. Elektřina zanedlouho opustila jeho tělo a tak se mu navrátila i jeho síla. Takže takhle to funguje? Pokud by porušil příkaz... nemohl, nešlo to, runy mu to prostě neumožňovaly. Když už se trochu uklidnil, otočil se na dívku před ní a proměnil se do podoby, kde vypadal zase o to lidštěji. Jeho tělo bylo vysoké asi dva a půl metru, zahalené ve stinném plášti. Bylo to jako kdyby byl sám obalen temnotou a přesto z ní šly vidět dvě velké tlapy pokryté srstí a ruce na jejíchž konci byly jenom dlouhé, ostré drápy. (http://www.imagehosting.cz/images/eliasappea.jpg) Když se dívka posunula dál od něj a trochu se vzdálila, sjel ji jedním rychlím pohledem, než se přiřítil a chtěl ji chytit pod krkem, jenže její štít mu v tom zabránil a tak ji probodl rudýma očima a zavrčel. Místo toho aby se s ní domlouval o zrušení štítu, se napřáhl a soustředil se čistě na fyzický útok, se kterým jí štít doslova roztříštil. Než se nadála, chytil ji pod krkem a probodl žhnoucíma očima, než ji doslova zarazil drápy do ramene. Díky jejím šupinám jeho rána nebyla tak efektivní a proto drápy vytáhl, než se napřáhl s větší silou a tentokrát se dostal i skrze ně. 

"Nazýváš mě monstrem a stvůrou, přesto o mě nic nevíš. Ubližuji ti protože musím, ne protože bych chtěl," řekne po chvilce Elias a drápy v rameni ji zaboří ještě hlouběji. Jeho stíny zvednou obojek opodál, který se stihl vrátit do své původní velikosti a tak ji pevně uvěznil před sebou aby mu nemohla utéci a obojek ji rychle nasadil. Chtěl aby zůstala v lidské podobě, šupiny mu až tolik nevadily ale její magie ho otravovala, brzdila v jeho úkolu...

Po celou tu chvíli kterou tady s ní byl se mu snažila vzdorovat, démon však věděl že je její vzdor zcela zbytečný a proto ho nijak netrápily její zbytečné pokusy o snahu, to nutkání ustát všechno co měl pro ni připravenou. Pravda byla však taková, že Elias ještě nikdy nikoho nemučil a pokud ano, dělal to v bojích a nevědomky, proto nějaké cílené týrání nemělo smysl. Sledoval její pohyby a učil se o místech, která jsou pro lidské tělo citlivé a ačkoli měla šupiny na těle, nedělalo mu nejmenší problém ji jeden po druhém postupně odtrhávat z kůže. Ze začátku se snažila nekřičet, vzdorovala a i když ji zlámal pár kostí, stejně to dlouho nevydržela. První den byl sice mírnější a nechával ji dost prostoru pro to, aby si na bolest sem tam zvykla... to však neměnilo nic na tom, že ji během dalších dnů šetřit nebude. Kdo ví jak dlouho s ní tady vůbec stráví... a což se jídla týkalo, pár dnů bez něj jistě vydrží. Teď mu nic nebránilo aby ji přimáčkl ke stěně a stíny ji držel před sebou tak, aby se nedokázala pohnout. Na vytvoření jehlic mu stačilo opravdu málo magie, než ji je mohl začít zabodávat do těla. Dával si pozor na důležité životní orgány, za to velice trápil její ruce, ramena a nohy které vůbec nešetřil. Když už ji od stěny pustil a ona se opět chtěla vzdálit, byl i tak chladný, že jí přesekl achilovky aby mu nikam neutekla a sesunula se na studenou podlahu.
V momentě, kdy se mu pokusila bránit, přesnými ranami jí přesekal i šlachy na rukou a poté se jen chvíli díval, jak bezmocně leží na zemi a její vlastní končetiny jí neposlouchají. Byla zcela bezbranná. Pomalu se k ní rozejde, než jí stoupne na hrudník a pomalu začne tlak zesilovat. Po chvilce se začne ozývat praskání kostí, které se pod stálým tlakem začnou zabodávat do jejích orgánů. Chtěla vykřiknout bolestí, ale krev, která se jí hromadila v plicích jí to nedovolila a tak se jen rozkašlala. Nemohla pořádně dýchat a Elias se jen díval, jak jí dochází kyslík. Když byla na pokraji mdlob, omotá jí kolem hrudníku šlahouny a vyléčí ji zlomená žebra a stejně tak i orgány. Chviličku počká, než vykašle většinu krve a popadne dech. Viděl, že dívka je na pokraji sil a tak se jí rozhodne pro dnešek nechat být. Stráže však pověří tím, aby jí nenechali ani na chviličku usnout.
Dalších pár dní probíhalo podobným způsobem, nedal Mirys žádné jídlo, ani ji nenechal ani na chvíli usnout, dívka sice chvílemi upadala do bezvědomí kvůli vyčerpání, které jí však nenabízelo mnoho odpočinku a tak nebylo divu, že její kůže byla bledá a vypadala téměř jako z papíru. Jen pod očima měla černé kruhy, které ukazovaly, že nespala opravdu dlouho. Každý den jí přišel mučit a den ode dne byl krutější. Měl nasbíráno dost životní energie na to, aby jí mohl obnovovat i končetiny, které jí buď urval, nebo pomaličku uřezal pomocí svých drápů. Vždy, když dívka upadla kvůli bolesti do bezvědomí, počkal si, až se probere než pokračoval. Po pár dnech byla podlaha pokrytá zaschlou krví a dívka vypadala téměř jako mrtvola. I dnes bylo Eliasovo mučení po dlouhých hodinách u konce a tak jen chvíli dívku pozoroval bez jediného náznaku emoce v očích, než lehce pootevřel tlamu a změnil se na stín. Musel se vrátit za svým pánem, který ho ještě nedávno nazýval rodinou.

Od té doby co Mephistopheles uvedl mého bratra do spánku, se věci kolem trochu uklidnily. Bál jsem se toho, že teď v západním království nastane chaos, ale abychom tomu zamezili, dpbrovolně jsem se rozhodl vzít na sebe podobu bratra a udržovat všechny démony a generály tak nějak při funkci a při tom, že jejich král je v pořádku, ačkoli to byla jenom hraná zástěrka. Každé slovo, které jsem vypustil z úst se mi neskutečně příčilo, ale byl jsem ochotný to pro naši ochranu udělat. Musel jsem Ireth a Setharovi získat čas. Po té co nám Mephisto vysvětlil jak se věci mají, jsem mu to nemohl vyčítat, ačkoli to pro mě byo těžké, nemohl jsem mu to mít za zlé. Teď jsem se však bál, že se mu nedokážu podívat do očí a byla to pravda, raději jsem odešel z místnosti abych se na něj nemusel dívat, pod strachem a tlakem všech těch nepříjemných emocí, kterým jsem se výhýbal. Chtěl jsem odsud co nejdříve vypadnout, jít za Aelin, vzít Mirys a zmizet odsud na dobro, ale věděl jsem že to jenom tak nepůjde. Teď jsem seděl v jednom z pokojů, kde byly i zdobená okna, závěsy, které se pod vánkem dnešní noci lehce nadzvedaly. Čerstvý vzdch teď ale prospěl nám všem. Od té doby co jsem tam Mirys našel, v tom stavu v jakém jsem ji viděl... Doslova zuboženou... když jsem ji nesl v náručí a přišla mi tak nejméně o třicet kilo lehčí. Když jsem ji držel v náručí zraněnou, zcela bez vůle a s tím mrtvolným výrazem v očích, na který už nejspíše nikdy do konce života nezapomenu, přál jsem si tolik vrátit čas, což bylo nereálné a nesmyslné, že jsem se tomu ze zoufalosti a strachu smál. Popravdě jsem sám netušil co mám dělat, jak by mi mohla tohle všechno odpustit? Byla to má vina... Kdybych ji do svého života nikdy nepustil, netrpěla by tolik jako teď. Co jsem si vůbec myslel? Že někdo jako já, někdo s mým původem může žít normální život prostého člověka? Byl jsem naivní, lehkomyslný a bláhový... ale to se právě teď změnilo. Můj bratr měl pravdu, byl jsem ubohý a ty slova, jsem si dobře pamatoval. Znovu se zadívám na ženu, kterou jsem tolik miloval, které jsem se teď bál jenom dotknout. Byla obvázaná, nechal jsem ostatní aby se o ni postarali a dali ji alepsoň trochu do pořádku. Teď jsem čekal až se vzbudí, aby se mohla najíst, musela... Nechtěl jsem ji takhle nechat trpět, ale nedokázal jsem nic udělat. Byl jsem neschopný.... neschopný zachránit ženu mého života a tohle si sebou ponesu celý život.

Zadumaný v myšlenkách jsem pozoroval svou milou, která musela mít po dlouhé době klidnějšího spaní. Znovu odvrátím pohled k oknům, odkud do místnosti vanul čerstvý vzduch. Spala už dlouhé dva dny a tak jsem většinu času zůstával v pokoji a hlídal její zdravotní stav. Ačkoli už nebyla v ohrožneí života a většina jejcih špatných ran byla zahojena, pořád jsem cítil nějaké nutkání tu zůstat a hlídat ji. Chtěl jsem být s ní a dlužil jsem jí to, nemohl bych tu jenom tak nechat ženu, kterou jsem miloval. Byl jsem ve své lidksé podobě, nechtěl jsem ji hned po tom co se probudí strašit svým skutečným já a tak jsem se k ní znovu obrátil v momentě, kdy se s krátkou hrlzou v očíchm, probudila ze spaní. Ani bych se nedivil kdyby měla noční můry, sám jsem si mučením prošel tolikrát, že mít po tom všem, klidného spaní... by bylo divné. Cukla sebou a prudce ode mě odskošila, nedivil jsem se jí, byl jsem po dleší době jediný koho zahlédla a ty dlouze se táhnoucí dny v mučení, udělají s člověkem své. I tak sjem zůstal nehnutě sedět a rozhodl jsem se jí dát dostatek prostoru k tomu, aby se zorientovala kde je, s kým je a že už není v té hnusné kobce, kde jsem ji našel. její hlas byl tak slabý, ochraptělý, skoro jsem ho ani nepoznával. Bodne mě u srdce, ale nedám to na sobě znát, jenom lehce stáhnu obočí a rozmrzele se na ni zadívám, když se mě zeptá jestli to je sen.

"Ne, už jsi tam kde ti nikdo nic neudělá, ale sen to není," vydechnu tiše a sleduji jak se ohlédla okolo aby si obhlídla místnost, sama sebe, dokud její pohled opět nespadl na mě a nezašeptala mé jméno. Ihned se ji zalily očí slzami a když ke mě nevěřícně natáhla ruku, lehce jsem ji k ní natáhl i já a sotva se ji patrně dotkl konečky prstů na kůži, po které jsem ji pohladil. 

"Ano Mirys, jsem tu jenom já," zašeptám potichu a lehce se pousměji. Zdála se mi pořád lehce mimo, jako kdyby nemohla uvěřit realitě a proto jsem na ni nespěchal, bál jsem se ji dotknout, bál jsem se toho jak bude reagovat ale i přesto jsem se k ni pomalu a opatrně posunul. Chtěl jsem ji obejmout, pohladit po tváři, setřít ji slzy, ale neudělal jsem ani jedno. Místo toho zvednu pohled do jejích očí, když se ti mé zrovna zalejí slzami, které mi stečou po tváři. 

"Omlouvám se, hrozně se omlouvám..." zašpetám a stisknu ruce v pěst, než je opět uvolním a párkrát zavzlykám. Bolelo mě ji vidět takhle zuboženou, v takovém stavu a nejhorší na tom bylo to, že jsem ji ani nemohl pomoci, nedokázal jsem to a nic mě pro to neomlouvalo. 

Ucukla po mém doteku, ale chápal jsem to, nehctěl jsem ji do ničeho tlačit a tak jsme počkal, až si mě k sobě pustí sama, kdybych se ji vnucoval násilím, akorát bych to celé pokazil a ještě více bych ji mohl viděsit nebo dokonce ublížit a to jsem rozhodně nechtěl. Když ale pronesla, že tu mám rozsvítit, okamžitě jsem se postavil a rozsvítil lampičku, velká světla tu totiž nebyla a bodlo mě u srdce, při jejím panickém tónu.
"Není zlato, není tu, jsem tu jenom já a ty, jenom já a ty ano? Už ti neublíží... nikdy," vydechnu a chci se k ní natáhnout, jenže se zaseknu, když si všimnu jak se třese a že by to nemusel být nejlepší nápad. Chtěl jsem ji tak moc sevřít v náručí, ochránit ji, ale bál jsem se, že mě k sobě nepustí. Ne, musí, ona musí a já se nenechám jenom tak odradit. Zhluboka se nadechnu a přikývnu na její otázku o tom, že jsme tu jenom mi dva a nikdo jiný. Znovu mě bodlo u srdce, když pronesla že jí nemám opouštět a že ji nemám nechávat jemu... když ke mě natáhla roztřesené prsty, pomalu jsem se k ní přisunul a když se do mého objetí schoulila i ona, oevně jsem sevřel víčka a obmotal kolem ní ochranářsky své ruce.
"Neopustím, nenechám... nikdy," vydechnu a když mě poprosí abych ji nepouštěl, neudělám to. Hrozně to bolelo, vidět ji v tomhle stavu, ale moc dobře jsem mu rozuměl. Ani já po mučení nikdy neměl čistou hlavu a bál jsem se, zlomen strachem, ochromen bolestí a myšlenkou, že to nikdy neskončí a že si pro mě zase přijde. Moc dobře jsem rozuměl tomu, jak se teď cítí.
"Zlato... už ho nenehcám aby ti ublížil," vydechnu tiše a pohladím ji opatrně po hlavě a začnu ji lehce a velice opatrně kolébat v objetí, zatímco si se značnou panikou schovala tvář do mé hrudi. Nikdy bych ji nemohl mít nic z toho za zlé, byla mým světýlkem naděje ve vší té temnotě a abych pravdu řekl, byla tu kvůli mě. Teď jsem se nenáviděl za to všechno, za to, že jsem ji nedokázal ochránit před takovou bolestí a strachem, který ji teď sužoval.
"Lásko, jsem tady pro tebe a nikdy neodejdu ano? Nenechám tě v tom... nikdy," dodám po chvilce ticha.

Vidět ji v takovémhle stavu mi ani trochu nepomáhalo, měl jsem chuť se sebrat a jít za Eliasem abych ho seřval, ale ne... nemohl za to a nehodlal jsem ji tu nechat. Už vůbec ne když byla v takovémhle stavu. Tiše zaúpím a znovu ji obejmu, její vystrašený pohled, třes v rukou, chvění se celého těla... ze všeho toho mě bodalo z srdce a dostal jsem strach. Doufal jsem že se z toho časem dostane ale čas, ten teď potřebovala a taky odpočinek, i když jsem si dokázal představit tu odpornou řadu nočních můr, která ji musí pronásledovat. Vím to, zažil jsem to ve válce a nejednou. Na chvíli zavřu oči a v tu chvíli zaslechnu jejíá jemný hlásek. Ptala se mě jestli ji to mohu slíbit. Okamžitě oči otevřu a natáhnu ruku k její tváři, po které ji pohladím.
"Broučku, to víš že ti to slíbím. Nechci bez tebe žít," vydechnu a pousměji se. Chvíli na to ale začne kňučet o tom, že tady je, že tady někde je. Lehce se ohlédnu do tmy v místnosti a nakonec se mi v ruce zjeví má zlatá hůlka. Uvolním jednu ruku, kterou do vzduchu napíšu runu pro zář a když se mi v rukou objeví malá, hřejivá kulička světla, která nepálila ale prosvětlovala místnost, pošlu ji do vzduchu, kde zůstane zářit a fungovala jako světlo, jen bylo o něco klidnější, nebylo tak ostré a příjemné hřálo, uklidňovalo.
"Není tady, jsem tu jenom já a ty zlato, není tady, nepřijde a já tu s tebou zůstanu ano? Pššš," pokusím se ji uklidnit a mluvil jsem pravdu. Řekl jsem všem aby tady nechodili a tak to také dodrží, musí jinak budou mít co dělat se mnou.

V momentě kdy zašeptá že chce domů, povzdechnu si a rozhodnu se ji nelhát.
"Broučku, domů ještě nemůžeme, omlouvám se," vydechnu těžce ačkoli bych domů šel rád i já, ale nemohl jsem. Musel jsem tu zařídit ještě nějaké věci a nemohl jsem od nich utéci. Panoval tu teď chaos a musel jsem pár informací vysvětlit u ostatních a také Aelin, byla u mé matky a té jsem taky dlužil vysvětlení. Nemohl jsem jenom tak odejít. Byl jsem princ temnoty a měl jsme jisté povinnosti i když jsem odmítl trůn a vzdal se té obrovské moci, který by mi dával. S povzdechem jsme ji k sobě přitiskl a natáhl se do postele. Přitáhl jsem si ji k sobě a zavřel jsem oči a dlouho mi to nevydrželo a tak jsem je zase otevřil a konejšivě ji držel u sebe, hladil ve vlasech a přemýšlel. Nezdálo se, že by ji má slova moc pomáhala, ale potřebovala čas a ten jsem ji hodlal dát. Věděl jsme že si musela projít peklem a tak si povzdechnu a měl jsem chuť něco rozmlátit že jsem ji od toho všeho nedokázal ochránit. Kdybych jen nebyl tak bezmocný... v tu chvíli si vzpomenu na situaci na nádvoří a tak sevřu víčka pevně k sobě. Ne, já to zvládnu, já nepropadnu bolesti a strachu, nemohl jsem si to dovolit. A i ona to zvládne, potrvá to ale dostane se z toho, věřil jsem ji. Musela... nevím co bych dělal kdyby tak zůstala už napořád. Chtěl jsem ji pomoci, ale musela mi k tomu dát příležitost, sám jsem nic nezmohl, hlavně ona musela chtít.
"Měla by sis odpočinout, slibují že tu s tebou zůstanu," řeknu a věděl jsme že jenom tak neusne, i tak jsem tu byl ochotný s ní zůstat vzhůru tak dlouho, dokud budu muset, i kdyby mě to mělo třeba zabít.

Zhluboka se nadechnu a když začala o tom že tady nechce zůstat, povzdechnu si. Nechtěl jsem ji tady držet, ale já jsem ještě nemohl odejít. Jediné co mě napadlo je dostat jí k mojí matce do království, které odsud bylo dost daleko, ale... Ne nechtěl jsem ji nechat samotnou. Elias tady sice byl, ale už to bylo vyřešené, za námi... to však neznamená že z něj nebude mít hrůzu když ho uvidí, to jsem prostě nemohl dovolit.
"Zlato, Elias ti už neublíží. Fen už je zase normální a má svou mysl," vydechnu a když se ke mě vyděšeně přitiskne, obejmu ji a přitáhnu k sobě ještě blíž.
"Já vím že nechceš, ale musíš si odpočinout," vydechnu nesouhlasně a krátce se zamračím, než si povzdechnu. Tohle by mohl být problém. Možná budu potřebovat pomoc od Ireth, přece jenom dokázala ovládat a manipulovat s emocemi, díky čemuž by mohla Mirys na nějakou chvíli zbavit strachu, uklidnit ji natolik, aby si odpočinula, aby... Ne, nechtěl jsem to bez jejího souhlasu dělat, ale to se mám jenom dívat na to jak trpí a já ji s tím nemůžu pomoci? *Doprdele!* zařvu v myšlenkách a měl jsem chuť do něčeho praštit. Všechno jsem to ale v momentě polknul a pevně sevřel víčka k sobě.
"Musíš odpočívat, už jenom kvůli sobě, mě a Aelin," řeknu rozhodně a pohladím ji ve vlasech. Světlo nám svítilo nad hlavou a tak se na něj krátce zadívám. I mě tížilo spoustu věcí, ale snažil jsem se jimi nenechat pohltit, sám jsem byl překvapený že se mi to dařilo.

poslouchal jsem ji a jej další slova mě vůbec neuklidnila. Jenom stisknu ruku v pěst a povzdechnu si.
"Až někdy z donucení zabiješ někoho, na kom ti opravdu záleží, pak to pochopíš..." odpovím potichu a vzpomenu si na ten den, jak mě Elias donutil zabít mého bratra a já jsem tomu nedokázal zabránit. Moje tělo bylo ovládané někým jiným a mohl jsem se na to jenom dívat, zažívat tu bezmoc dokola a dokola.
"Neřekl jsem že mu věřím, ale vím jaké to je," dodám k tomu a bodne mě u srdce při jejím strachu v očích, který se tam jasně odrážel.
"Mir, nečekám že to pochopíš, ani to po tobě nežádám, ale podsvětí je kruté místo, nic tady nefunguje jako v lidském světě a vztahy tady nic neznamenají když jde o moc, takový je můj svět, od kterého jsem tě chtěl držet co nejdál," přiznám a když mě políbí, na malou chvíli zapomenu na všechnu tu bolest, která se ale s odtáhnutím zase vrátí. Nechtěl jsem ji takto vidět a ničilo mě to. Právě teď a tady jsem se rozhodl že začnu věci brát mnohem vážněji a proto se zhluboka nadechnu a zadívám se ke dveřím, které byly zavřené a pro případ zabarikádované mou vlastní magií. Stihl jsem to udělat než jsem vůbec vstoupil do pokoje.

Trvalo to už nějakou dobu a začínal jsem mít strach, že už se z toho nikdy nedostaneme. Že budeme žít v začarovaném kruhu plném strachu, který se nám bude lepit na paty. Nechěl jsem to tak a tak jsem některé dny přemýšlel, nad vším, co bych mohl udělat aby byla opět v pořádku a šťastná. Mé přemýšlení mě dostávalo i do končin, kde jsem si přál, zbavit ji nadobro všech vzpomínek na podsvětí, na démony a dokonce na sebe samotného. Tohle zlo bylo i mou součástí a jednu chvíli jsem si usmyslel, že dokud bude se mnou, nic se nezmění a bude v nebezpečí.
Tohle se stalo kvůli mě, kvůli tomu kým jsem byl a kým jsem. Kvůli tomu, co jsem a co nikdy nezměním... Kdybych byl jenom obyčejný člověk, možná by byla šťastnější, nebo by byla šťastnější beze mě, bez všech těch vzpomínek, kdyby na mě zapomněla. Jenže nechat ji a opustit bylo těžkou výzvou i pro mě a nebyl jsem si jistý, že bych to dokázal. Tahle žena pro mě znamenala všechno a já ji ublížil. Nevěděl jsem jak se ji dívat do očí a když jsem se o to snažil, stálo mě to veškerou kontrolu, veškerou snahu abych neucukl stranou a nedal najevo, že mě to trápí, že mě to ničí. Ne, snažil jsem se být silný už jenom kvůli ní a kvůli Aelin, která se u Lilith také držela. Zklamal jsem svou rodinu, zklamal jsem svou matku a můj bratr mi to dal dost jasně najevo a já si nepřál nic jiného než zmizet a zapomenout na celou svou minulost. Teď to však nebylo důležité, vracel jsem se z Lilithina království a první co jsem udělal bylo tiché otevření dveří, než můj pohled spadl na dívku, která se jako vždy topila v nočních můrách a já ji nemohl pomoci. Ta bezmoc... mě zabíjela zevnitř. Pokynul jsem Setharovi aby se posadil vedle na polštář a sám si sedl na kraj posele, než jsem Mirys opatrně položil ruku na rameno a druhou ji lehce pohladil ve vlasech.
"Lásko... jsem tady, ale potřebuji aby si se probudila," vydechnu a dám si pozor abych ji nevyděsil, i když jsem byl plně připravený na to, že se to stejně stane.