Killua & Isaac

Sledoval jsem ty dva, jak si dělali srandu jeden z druhého a hned se mi tady líbilo o hodně víc, než před chvílí. Bavili se o lidech, které jsem neznal a věcech, které se mě možná týkali, ale nebyl jsem si jistý, jestli s nimi něco můžu udělat a tak jsem si radši vlezl do kufru auta pro věci a pak se vydal za Rachel, která stála ve výtahu a čekala na nás. Zaslechl jsem něco o tom, že po mě budou chtít abych se stal lovcem... znělo to zajímavě, ale jen co jsem si vzpomněl na chlupatou potvoru, kterou jsem viděl před chvílí, zajímavost okamžitě poklesla. Jakmile jsme byli ve výtahu všichni, vyvezl nás několik pater nahoru a mě už teď zajímalo, jak to tam bude vypadat a co se po mě vlastně bude očekávat.

Sledoval jsem Kiluu jak odběhl pro věci do kufru a tak jsem počkal abych ho mohl potom zamknout. Uznával jsem že loktem do břicha jsem si zasloužil a tak jsem měl na tváři stále pobavený úšklebek. Bylo to snad poprvé co ji tohle oslovení naštvalo a já už teď tak nějak pochopil že se před ostatními bude chovat jinak. Zakroutím nad tím hlavou a rozhodnu se nad tím nepřemýšlet, zatímco se vydám pomalu do výtahu.

"Myslel jsem si to, ale nebudu ho nutit do ničeho do čeho nebude chtít jít a pokud s tím Connor bude mít problém, pak ho budeme muset nějak vyřešti," řeknu jako dkyby to byla ta nejjednoduší záležitost a zadívám se na dveře od výtahu které se po chvilce zavřou. 

"Nechám to na něm... co mu bude milejší ale myslím že vzhledem k tomu že je mu patnáct bude chtít mít své soukromí... už není malý," povzdechnu si a zadívám se na Raychel zrovna když začne mluvit o Archibaldovi. Tak nějak se nad tím zamyslím a málem zapomenu dokonce odpovědět. 

"Asi máme dost společného, vzhledem k tomu že jsem pošahanej," ušklíbnu se na ni zatímco na mě vyplízne jazyk ale hned na to zvážním a povzdechnu si. Netušil jsem jestli tu Killua bude chtít zůstat a... nechtěl jsem aby ho Connor tlačil do něčeho do čeho sám nebude chtít. Tohle... budu muset vyřešit co nejdřív. 

"To chápu... Je to jeho a vaše věc, nenech šéfa do toho kecat," usměji se a poté dál poslouchám, co mi říká. Trochu mě překvapí, že hned nezačal protestovat ohledně Archibalda, ale jak řekl... Je pošahanej a... No rozuměli by si. Ale ostatní Espery by to nejspíš stálo život. Začnu se tiše smát a vystoupíme z výtahu na patře, na kterém byly pokoje.
"Hlavně se do ničeho nenuť a dělej co chceš, Killuo. Možná tě naše práce zaujme a budeš chtít také chránit lidi, nebo se rozhodneš pro normální práci. Každopádně kdybys cokoliv potřeboval, můžeš se na mě kdykoliv obrátit," řeknu mladíkovi mile, než se natáhnu a rozcuchám mu vlasy. Následně vyrazím směrem k Isaacovu pokoji a otevřu ten vedlejší, který byl prázdný.
"Tady si můžeš nechat věci," řeknu s úsměvem než se otočím na Isaaca.
"Mám vás nechat... O samotě? Nebo...." zeptám se potichu a trochu nejistě. Přeci jen jsem nechtěla překážet, když se viděli po tak dlouhé době...

Celou cestu výtahem jsem stál stranou a poslouchal jak se ti dva baví, ale když se začali bavit o mě, trošku mě to začínalo štvát a ve chvíli kdy se konečně otevřeli dveře jsem měl chuť zakřičet "haló lidi, já jsem tady tak se o mě nebavte, jako bych tu nebyl" ale nakonec to zachrání Rachel, která se ke mě s úsměvem otočí řekne, že se nemám do ničeho nutit a sám si říct, jestli bych se k nim chtěl přidat, nebo ne. Pak mi rozcuchá vlasy u čehož se zašklebím a když otevře dveře do jednoho z pokojů, že si tam můžu nechat věci, okamžitě tam naběhnu a prohlédnu si ho. Nebylo to něco úžasného, ale to jsem ani nečekal a bylo tam všechno co jsem mohl potřebovat a tak jsem hodil tašku s věcmi do jedné ze skříní a znovu vyšel na chodbu za otcem a Rachel. "Tak... co teď? Půjdeme za velkým bossem?" řeknu a už se zase chovám úplně normálně... jako bych před chvílí neviděl živého vlkodlaka a kdo ví co všechno nezjistil.

Poslouchal jsem Ray a uměla situaci opravdu zachránit nebo to prostě jenom uměla s puberťáky? Párkrát zamrkám a povzdechnu si, doufal jsem že se Killua nějak rozhodne a měl bych se ho na to zeptat. Když mu Ray otevřela pokoj, sledoval jsem jak zaběhl dovnitř a tak se pousměji. Necháme ho aby se trochu rozkoukal a...

"Vlastně bychom mu to tady mohli ukázat," vydechnu zamyšleně a když se objeví zpátky ve vdeřích a označí Connora za velkého bosse, dostanu tik do oka. "...spíše velkým pitomcem," procedím skrze zuby nahlas, i když jsem to chtěl nechat pouze ve své hlavě. Pořád jsem mu nemohl odpustit naši společnou akci na které mnoho z nás málem přišlo o život jenom kvůli jeho nezodpovědnosti. Hodně lovců nebylo na jeho úrovni a přesto to ignoroval, navíc ty nejsilnější sebou ani nevzal, což jsem stále trochu... nechápal. Po chvilce se ale odnutím vnímat a ak si povzdechnu a otočím se na ty dva.

"Je to můj syn, takže bych měl za Connorem zajít sám a vyřešit si to s nim, můžeš... zatím, můžeš mu to tady ukázat?" vydechnu trochu otráveně. Nechtělo se mi za ním a rád bych strávil trochu více času s Killuou, ale na to tady budeme mít myslím dost času. 

Isaac navrhne, že bychom mu to tady mohli ukázat. Pousměji se a přikývnu, brala jsem to tedy tak, že odcházet nemám a že mě tady chce. Také jsem byla zvědavá na Killuu, chtěla jsem zjistit, jestli si jsou podobní alespoň povahově, když už ne vzhledem. Když však řekne, jestli půjdeme za velkým bossem, rozesměje mě to a ještě víc poznámka Isaaca o velkém pitomci. než vůbec stačím něco říct, Zack řekne, že by měl jít za Connorem a jestli bych to tady nechtěla Killuovi ukázat. Ihned jsem chtěla začít protestovat. Ne že by mi to vadilo, ale proto, že jsem chtěla, ať se synem stráví čas Isaac. Za Connorem jsem mohla i já. Jenže to by pak znamenalo, že Killuu bude provádět on...
"Fajn, provedu ho, pak nás zkus najít" usměji se a otočím se na bělovlasého mladíka.
"Pokud ti to teda nevadí?" zeptám se ho s úsměvem.

Trošku nervózně se zasměju, když otec označí jejich šéfa za velkého pitomce a střelím pohledem na oba konce chodby, jestli ho náhodou někdo neslyšel, ale když se i Rachel nahlas zasměje, znovu se uvolním. Otec nakonec řekl, že za Connorem, což bude jejich vůdce pokud jsem to správně pochytil, zajde sám a požádal Rachel, jestli by mi to tady neukázala, což znělo jako bezva nápad. Rachel s tím souhlasila a zeptala se jestli mi to nevadí, na což jsem odpověděl "ani v nejmenším" s úsměvem na rtech. Rachel vypadala, jako že s ní bude sranda a což bylo vždycky veliké plus.
Vyrazili jsme tedy na průzkum... no, alespoň pro mě to byl průzkum budovy. Provedla mě všemi možnými místy, od jídelny a tělocvičny až po posilovnu a zbrojnici a já se celou dobu vyptával na všemožné otázky ohledně nadpřirozena a sem tam se zeptal i na něco co mě zajímalo o ní, jako třeba "Jak dlouho už jsi u Esperů? Co tady vlastně máš na práci? Jak dlouho se znáte s otcem? Co byla nejhorší věc, kterou si kdy porazila?" a celkem se mi líbila představa ochraňovat lidi před tím vším co mi popisovala, ale zároveň jsem si sám sebe nedokázal představit jak bojuju s něčím tak velkým a nepochybně silným.

Byl jsem rád že tu Killuu provede a tak jsem se od nich brzy na to oddělil a vydal se za Connorem. Rozhovor s nim probíhal tak nějak všelijak a byl jsem překvapený z toho, že to bere s klidem. Upozornil mě hned na několik věcí, znovu mi připomněl že syn je mou zodpovědností a že se mám postarat o to aby nikdomu ni neprozradil... těchto věcí jsem se nebál, Killua nebyl pitomec a na otázku ohledně toho jestli ho povedu k lovení, jsem mu nemohl odpovědět. Sdělil jsem mu že to je něco, co si můj syn musí rozhodnout sám a za tím jsem si také stál. Brzy jsem měl tenhle rozhovor za sebou a vydal se hledat Raychel s Killuou, které jsem po všem tom procházení našel na její ošetřovně. 
"Fajn, jsem zpátky a vcelku," ušklíbnu se jen co vejdu dovnitř. 

Nevadilo mu to a tak jsme se vydali na obhlídku celého areálu, který byl vážně velký. Na některá místa jsem ho vzít nemohla, ale na většinu ano. Celou dobu mě zasypávala nejrůznějšími otázkami, na které jsem se mu snažila co nejlépe odpovědět. Měl jich ale vážně plno a tak jsem se musela tiše smát. Můj milý úsměv nezmizel, popravdě jsem se opravdu bavila. Jakmile mu ukáži všechna místa a zbývala jen má ošetřovna, zamířím tam a sotva projdeme dveřmi, zasype mě dalšími otázkami.
"Od čtrnácti, takže dvanáct let. Jsem doktorka, starám se o idioty, kteří se neustále zraňují na misích, ale sama také... Znovu začínám lovit. Tvého otce znám co se přidal k Esperům, což je zhruba...Půl roku? A nejhorší věc..." odpovm, tiše zamručím a zamyšleně se zadívám na strop.
"Jednou jsme bojovali proti skoro třímetrovému démonovi, takže asi on," zazubím se a v tu chvíli vejde Isaac, s tím, že je zpátky v celku.
"A dokonce jsi trefil," zasměji se a posadím se na jednu z postelí.

Rachel mi bez problémů odpovídala na všechny otázky, včetně těch mířených na její osobu a než jsem se nadál, prohlídka byla za námi a zastavili jsme v ošetřovně, ve které zřejmě dělala doktorku. Po chvíli co jsme si ještě povídali vešel i otec s tím, že je zpátky a vcelku... nebyl jsem si jistý, nakolik je to jen sranda, když jsem si představil jejich vůdce jako obrovského chlapa, který rozdrtí lidskou lebku jednou rukou. "Jak to šlo? Co ti řekl?" zeptal jsem se otce a ještě chvíli jsme se tam bavili, než jsem se rozloučil a popřál dobrou noc s tím, že se toho dneska stalo poměrně hodně a už bych si měl jít lehnout.

Když už jsem měl za sebou pár týdnu na tomhle zvláštním místě a viděl pár dalších bytostí, které Espeři chytili, přemýšlel jsem jestli bych se tedy k nim chtěl přidat, nebo ne a nakonec usoudil, že se o to alespoň pokusím a pokud by to vážně nešlo, odešel bych. Přeci jen chránit ostatní bylo vždycky moje a když teď vím co tady kolem pobíhá za nebezpečné potvory, nemůžu jen tak sedět a nic nedělat a tak jsem se rozběhl najít otce, abych mu oznámil své rozhodnutí.

Můj syn tu byl už týden a já doufal že se tady tak nějak usadí a že se mu tu snadi  zalíbí. Pokud ne byl jsem ochotný koupit nějaký dům někde jinde a dopřát mu normální život, ale řekněte mi který kluk v patnácti nechce být frajer? A Killua na to měl... Byl schopný a už jen to že mu Mark dopřál výcvik jak jsem ho požádal, tenkrát ale spíše kvůli sebeobraně... teď by se mu hodil. Povzdechnu si a okamžitě se zavěsím na tyč v pokoji mezi dveřmi. Mikinu jsem měl tu tam a zrovna jsem cvičil, tréninku nikdy nebylo dost, navíc jsem si trochu zvýšil nároky po tom co jsem zažil Blakeův trénink...od té doby jsem se prostě hlodl a řekl si že to co jsem dělal předtím nestačí, pokud chci chránit ostatní tak musím zesílit. Navíc i má obří dvouručka mi to komplikovala, stále jsem měl pocit že jsem moc pomalý a trochu mě brzdí, proto jsem potřeboval dopilovat i svou sílu. 

Vyběhl jsem z tělocvičny, ve které jsem pokračoval ve svém tréninku a... rozhlédl se kolem. Kudy, že to bylo zpět k ubytovací části? Chvíli mi to trvalo, ale nakonec jsem našel správnou cestu a namířil si to do svého pokoje, ale když si všimnu otevřených dveří do otcova pokoje hned vedle, změním lehce směr a jdu rovnou za ním. Zastavím se ve dveřích a málem vrazím do otce, který tam právě cvičil. Cuknu sebou a uskočím o krok dozadu, abych do něj nenarazil. "Čau tati..." řeknu a najednou nevím jak mu to mám vlastně říct. "... víš... napadlo mě... řekl jsem si... rozhodl jsem se, že bych se taky rád přidal... k Esperům myslim" vykoktal jsem ze sebe a až pak si všiml, že otec na sobě nemá moc oblečení a tak jde vidět jak moc obvazů na sobě ve skutečnosti má. Opravdu vypadal jako mumie pomyslel jsem si, i když bych to nikdy nevyslovil nahlas, rozhodně ne v jeho přítomnosti.

Pokračoval jsem ve shybách na hrazdě a musel si povzdechnout. Absolutně jsem netušil kdy mě Connor odvolá na další misi a tak jsem volno využíval trénováním a hodlal jsem v tom i pokračovat, ale najednou si všimnu Killui, který vběhl do mého pokoje a málem do mě narazil. Cukl sebou a odskočil dozadu, chvíli se na něj dívám a pokračuji ve cvičení, když od něj dostanu podzrav. 

"Yo," odpovím a pousměji se, ale hned na to se zase přitáhnu a jakmile mi sdělí co má na srdci, seskočím a oklepu si ruce. Podal to tak nejistě, zvláštně ale věděl jsem že se oklepe. 

"Myslíš? Pokud si nejsi jistý, máš dost času na rozmyšlenou a pokud bys do toho opravdu chtěl, žádná procházka růžovým sadem tě nečeká," ušklíbnu se ale nebál jsem se, že by to nezvládl. Trocha tréninku a bylo by to. 

"Nikdo se tu s tebou nebude mazlit... ani já, o nadpřirozenu nesmíš nikomu říct, na misích se riskují vlastní životy a zaváhání znamená smrt. Opravdu do toho chceš jít?" řeknu na zkoušku abych zjistil jestli si to náhodou nerozmyslí. Popravdě, nebyl jsem z toho nadšený, že můj syn bude někde riskovat svůj život... Nejradši bych ho od toho všeho držel dál, ale dříve nebo později by na nadpřirozeného naarzil a já chci aby se uměl bránit. 

Chtěl se ujistit, jestli jsem si to pořádně promyslel... i když to trochu znělo jako by se mě spíš snažil odradit. "Pokud tu kolem pobíhají bestie, které jen tak útočí na lidi, chci jim pomoct" a to byla stoprocentní pravda, aby už nikdo nemusel zažít to, co jsem zažil já s otcem. Oheň sice mohl vzniknout i bez nadpřirozena, ale šířil by se pomaleji a mohli bychom se z toho domu dostat všichni, nebo ho dokonce ještě zachránit. "Co mám tedy udělat, abych se mohl přidat?" zeptám se a v mém hlase není ani stopa nejistoty. Bál jsem se, ale byl jsem si jistý, že se správným tréninkem, kterého se mi tady určitě dostane se o sebe dokážu postarat.

Jakmile mě ujistí o tom že to myslí vážně a zeptá se mě co má dělat pro to aby se mohl přidat, pousměji se a rozejdu se k němu, než natáhnu ruku a rozcuchám mu vlasy s jakýmsi pobaveným a hrdým úšklebkem.

"Fajn, začneme tedy s tréninkem a pokud uznám že jsi prošel... vybereme ti zbraň," odpovím mu s úšklebkem a roztáhnu koutky ve spokojený úsměv, než se ohlédnu po mikině ale rozhodnu se na ni vykašlat a akorát si na ruku nasadím malý modrý orb, který si sebou vezmu.

"Cítíš se na to teď nebo zítra?" ušklíbnu se a zadívám na syna od kterého jsem očkeával odpověď. Mezitím dojdu k umyvadlu a napustím si sklenici vody, než ji do sebe kopnu.

Začneme tréninkem... no jasně, že jo... přece nevezmou někoho do svých řad aniž by něco uměl a až pak ho začnou trénovat. Co jsem proboha čekal. Otec se na mě hrdě zazubil, což mě velice potěšilo a když se mě zeptal jestli se na to cítím hned, nebo počkáme na zítra jen jsem se protáhnul abych zjistil, nakolik jsou mé svaly unavené po dnešním cvičení a když zjistím, že jsou ještě v pohodě narovnám se a natěšeně řeknu "můžem začít třeba hned" a když si otec jde ještě k umyvadlu pro vodu, taky naběhnu do pokoje, kde na sebe hodím nepropocené oblečení a taky se pořádně napiju, než se vrátím za otcem.

Hned jakmile mi Killua odpoví s tím že můžeme začít hned a začne se protahovat, zasměji se. Bral to opravdu vážně a líbil se mi jeho zápal. No, to ještě neví že ho nehodlám šetřit a hodlám z něj sedřít kůži...To... jsem mu ale raději neřekl. Nakonec se ušklíbnu a odložím skleničk us čímž vylezu z pokoje a brzy na to nakouknu ke Killuovi do pokoje.

"Fajn, do tělocvičny trefíš ne?" sdělím mu a nechám ho vést, alespoň se tu naučí trochu chodit a i já tady ze začátku bloudil. Brzy jsme ale dorazili a tak se zadívám na syna a ušklíbnu se. 

"Tak... ukaž co umíš. Ber to jako zkoušku, buď uspěješ nebo to zvoráš a nedrž se zpátky," sdělím mu a ušklíbnu se. 

Když mě nechal vést cestu do tělocvičny, v duchu jsem děkoval, že jsem se z ní právě vrátil a tak jsem přesně věděl kudy tam. Po cestě jsem už přemýšlel nad tím, co za trénink mi asi otec nadělí, ale když se jen postavil proti mě a řekl mi abych ukázal co umím a nedržel se zpátky, jen jsem na něj vyvalil oči. Tohle jsem opravdu nečekal... a vlastně jsem se nikdy nemusel prát, nebo s někým bojovat. Když jsem se podíval na dospělého o hlavu vyššího otce, který byl několik let v armádě, můj drobný trénink s Markem mi najednou přišel jako výsměch. Tohle ale byla zkouška a já nehodlal ukázat nic míň než to nejlepší a tak jsem se připravil, zaujal postoj, který mi Marek poradil a po chvilce přiskočil k otci, sehnul se k zemi a s otočkou se mu pokusil podrazit nohy.

Sledoval jsem svého syna a usmíval se. V momentě kdy mu naznačím aby na mě zaútočil na mě vyvalí oči, ale brzy na to pochopí že to myslím vážně a tak se mi pokusí podarzit nohy. Okamžitě uskočím dozadu a ušklíbnu se.

"Co sis myslel? Že tě nechám běhat kolečka a zvedat činky? Jistě k tomu taky dojde ale uvědom si mladej že tady se bojuje s nadpřirozenými. Jsou to lidé jaké mi, akorát mají tak třikrát větší sílu a magické schopnosti, musíš se naučit prát..." zavrčím na něj a vyběhnu proti němu s úmyslem mu vrazit pěstí do břicha. Musel jsem se ale hlídat, nechtěl jsem mu ublížit a moje síla za ty roky tady vzrostla do šílených rozměrů a věděl jsem že bych mu mohl pouhou pěstí zlámat všechny žebra a to jsem nepotřeboval. 

"Takový upír ti pěst zarazí do zdi a zpřeláme ti žebra jednou ranou," zavrčím na něj a doufám že mou ránu vykryje. 

Bez problému, spíš lenivě uskočí dozadu a mě je v tu chvíli jasné, že nemám šanci vyhrát, ale to mi stále nebrání v tom, abych ukázal co ve mě je. Pečlivě poslouchám všechno co říká, ale místo odpovědí se jen dál soustředím na trénink. Když se narovnám a on mi vyrazí pěstí přímo proti břichu, usoudím, že se nedokážu vyhnout a tak jeho pěst vykryji na sebe položenými dlaněmi, při tom poskočím dozadu a s rukami jako pružinkami se nechám bezpečně odhodit dozadu, kde dopadnu na nohy a začnu si prohlížet nejen otce, ale i okolí, jestli tu není něco co bych mohl použít, bohužel tělocvična byla prázdná a těch pár lan a tyčí na šplhání mi byli k prdu. Vydám se tedy zpět k otci a postupuji pomalu a opatrně. Poslední metr však překonám jediným rychlím krokem a vedu svou levou pěst směrem k otcovu levému boku s tím, že se určitě vyhne a podle směru kam provedu otočku a praštím ho hřbetem pěsti... akorát pokud by uskočil dozadu bych měl smůlu a místo toho se ho pokusil dostat kopem do břicha.

Chtěl jsem ho naučit hned dvě věci, bojovat a spolouchat. Nehodlal jsem mu dělat generálku, ale v boji se bude muset naučit víc věcí zároveň a také bude muset vnímat všechno kolem sebe, ne jenom jendoho protivníka. Mou ránu odpruží a zablokuje, čímž mě velmi potěší. Brzy na to opět zaútočí a tak se zasměji a nechám si od něj dát několik ran, abych věděl jak je na tom se silou. No na patnácti letého kluka to nebylo vůbec špatné, ale věděl jsem že před sebou má ještě dlouhou cestu. 

"Fan, ale nepočítej v boji že po tobě půjde jenom jeden. Například upíří, vlkodlaci... loví ve smečkách nebo ve více skupinách a nebude jim cizí na tebe zaútočit hromadně, proto bys měl zvládat kontrolovat i své okolí, ne jenom jednoho protivníka. Každopádně na tvém postřehu zapracujeme," vydechnu s úšklebkem a vyrazím plnou rychlostí proti synovi, kterému v mžiku podrazím nohy a pošlu ho k zemi. Místo toho abych ho však nechal spadnout, se natáhnu k jeho lemu trika, než ho zachytím a vytáhnu na nohy. Hodlal jsem ho takhle drtit jště pár hodin a i s fyzickým tréninkem a rozhodně jsem na něj nebyl milý ani posledních pár hodin a když jsem si všiml že má dost, oznámil jsem mu padla. 
"Fajn, myslím že trochu tréninku a bude z tebe Esper. Každé ráno v pět tě tu budu čekat," ušklíbnu se na něj. 

Otec se ani nepokoušel vyhnou mým ranám, jen je zablokoval a dal mi další přednášku o tom, že nemám počítat s tím, že budu bojovat pouze s jedním protivníkem. První co mě napadlo bylo, že já snad taky nebudu nikdy sám, ale to bylo jedno, musel jsem se dokázat postarat sám o sebe a nikoho jiného nezdržovat, nebo ještě hůř ohrožovat tím, že mi bude muset pomáhat. Pak se najednou pohne tak rychle, že ho pouze stihnu sledovat očima, moje tělo však nezareaguje a podkopne mi nohy. Nenechal mě však spadnou, vytáhl mě za tričko zpátky na nohy a pokračoval. Nesnažil se mě přizabít, ale dával mi jasně najevo jak slabý jsem a nutil mě k neustále rychlejším a silnějším pohybům. Dalších několik hodin jsem dostával jeden výprask za druhým a když jsem ke konci už pomalu ani nedokázal stát, propustil mě, že od teď mě to čeká každý den v pět ráno. "Už se nemůžu dočkat" vysoukal jsem ze sebe ironicky a doplazil se do pokoje, kde jsem si dal sprchu, která mě trošku vzkřísila a vydal se dát si něco k jídlu než sebou fláknu do postele. Nebylo sice ještě tak pozdě, ale pokud mě tohle čekalo zítra brzo ráno, nehodlal jsem rozhodně ponocovat a popravdě jsem na to ani už neměl energii.

Druhý den ráno mě vzbudil budík ve tři čtvrtě na pět... nepotřeboval jsem vstávat dřív abych se stihl i nasnídat, jelikož jsem měl takové neblahé tušení, že kdybych se před otcovým tréninkem najedl, netrvalo by to dlouho a vyzvracel bych to a tak jsem si to potěšení z jídla nechal na dobu až skončíme.
Takhle proběhly následující asi dva týdny, než jsem začal být schopný po otcově tréninku, který byl pokaždé trochu jiný, normálně fungovat. Dokonce jsem od Rachel dostal suprové jojo, ze kterého se sice místo hračky vyklubala zbraň, ale i tak s ním byla bezva sranda... až na tu první chvíli, kdy jsem si s nim připálil kalhoty... a začala se mnou také cvičit v boji s tím jojem. Mé schopnosti se vážně zlepšili a doufal jsem, že to už bude dost na to, abych se mohl pokusit o zkoušku ke vstupu k Esperům.

Bylo to už dlouho co jsem svého syna trénoval, možná týden, dva? Vedl si opravdu dobře a i přesto že věděl, že síláa ostatních je monstrózní nevzdával to. Byl jsem na něj v tohmle ohledu pyšný, měl opravdu silnou vůli a já si toho vážil. Snaha byla důležitá a hlavně on se chtěl učit. Věděl jsem že mu pomůže spíše tvrdší zacházení, ale ani tak jsem stále nezapomínal na jiné aktivity, nebylo to jenom o tom ho drtit, ale také jsem s nim chtěl strávit co nejvíc času, dokonce jsem přemýšlel že ho sebou vezmu na jednu z misí a když jsem se ptal Connora, neměl s tím problém. Chtěl jsem mu ukázat jak to vypadá v akci a tak si povzdechnu a zadívám se na bar ve společenské místnosti. Killua by měl každou chvíli přijít a tak jsem namíchal nějaký drink zatímco jsem na něj čekal.

Dnes to bylo poprvé, co mi otec řekl, že místo tréninku bych si měl odpočinout a já ho rozhodně hodlal poslechnout, jelikož i když jsem si tréninky s ním i s Rachel užíval a bavili mě, stále mě stáli spoustu energie. Nevěděl jsem co má otec v plánu, ale měl jsem se s ním sejít později ve společenské místnosti a tak jsem se po nějakém tom lenošení vydal za ním.
Když jsem tam dorazil, otec už seděl v jednom z křesel a popíjel nějaký drink. "Čau tati... tak, co budeme dneska dělat?" zeptám se a jsem velice zvědavý.

Seděl jsem v křesle a přemýšlel, propaloval jsem drink pohledem a mračil se na něj jako kdyby mohl za všechny mé problémy. Byl to už týden od toho co se mě Connor pokusil zbavit a ta myšlenka vůbec nebyla hezká. Kdybych za tím pitomým čarodějem nešel a on mě nevaroval, chcípl bych tam jako pes. Byla to tak těžká mise, že by s ní měl problém i Blake... rozhodně to nebyla sólo mise a zabití jednoho upíra.... Měl jsem vztek, který jsem ale hodil stranou, jakmile zaslechnu hlas svého syna. 

"Yo, Killuo," vydechnu a otočím se jeho směrem, než si ho změří pohledem. Ptal se mě co budeme dneska dělat a tak se ušklíbnu, než mu naznačím aby se posadil a podám mu informace o misi. 

"Vezmu tě sebou na misi, nějaké námitky?" zašklebím se nespouštím z něj oči, chtěl jsem znát jeho reakci.