Fen'lin & Alex

Nad slova bratra se jenom zasměji a ignoruji je. ylo to pořád lepší než aby zakopával při každém kroku o vlastní nohy. Kromě toho byla tma a v širém okolí už nikdo nebyl. Přeci jen tady démoni dodržovali něco jako noční klid a tak se pousměji a vítězne se ušklíbnu, když si přitáhne polštář blíž k sobě a během chvilky usne. Nehodlal jsem ho otravovat, ale i tak jsem nechtěl aby byl bez dohledu a proto sotva zavřu dveře, rozejdu se k balkónu v jeho pokoji, na jehož terasu se nakonec vydám. Potichu za sebou zavřu dveře od balkónu a opřu se o zábradlí, abych se mohl zadívat na tiché, klidné, spící město. S úsměvem na rtech jsem takhle zíral na siluety tmavých domů dobrých dvacet minut, než jsem si přitáhl židli z rohu a opřel si hlavu o zábradlí, kde jsem usnul. Ruce jsem si dal pod čelo a už jsem o sobě nevěděl.
Brzy ráno jsem se však probral, Fen'lin ještě spal a tak zůstanu sedět na židli a zamyšleně se zadívám na východ slunce, který... na chvíli dovlál všechny mé myšlenky stranou a já na něj zíral bez jakýchkoli myšlenek. Usnout už se mi nepodařilo a tak jsem tak strávil dalších pár dobrých hodin a ... nevadilo mi to. Věděl jsem že kolem sedmé budu muset odejít na ranní trénink a nebudu muset ani odcházet skrze bratrův pokoj.

Klid který mi pohled přinášel najendou přehluší itevírání dveří a brzy se vedle mě objeví Fen'lin. Místo pozdravu dobrého rána mi však poděkuje za to, že jsem ho dotáhl domů a tak se jenom zasměji při té vzpomínce a povzdechnu si.
"Nemohl jsem tě tam nechat. Nebo... mohl, ale kdo ví jak by to dopadlo," zasměji se a musel jsme uznat že mám opravdu dobrou náladu, což bylo zvláštní. Ne... vážně jsem si právě pomyslel něco takového? Okamžitě však zpozorním a když se mě zeptá jestli si dám něco k jídlu, zakroutím hlavou. Neměl jsem hlad a to v obou směrech. Když však zaplujeme dovnitř a on začne o mém povýšení, zasměji se. Pořád se mi tak nějak nechtělo věřit tomu, že to myslel vážně.
"Dobře, jsem zvědavý jak se vymluvíš z naší včerejší potyčky a taky nad výrazem tvého generála, který bude jistě k nezaplacení. Navíc jsi na něj včera nebyl zrovna mírný," ušklíbnu se a povzdechnu si, než se nad tím krátce zasměji.

Nad otázkou bratra se zamyslím a povzdechnu si. Když mi ale připomene mou falešnou démonickou podobu, dostanu tik do oka a zasměji se. Nechtěl jsem ho ale vyrušovat když se tak hezky rozpovídal a tak ho nechám první sdělit všechno co měl na srdci a sleduji jak se začal cpát jídlem, že jsem se divil že mu nezaskočilo.
"Chápu a máš pravdu. Nebylo to všechno, držel jsem se zpátky, nechtěl jsem se prozradit ale nakonec jsi mi nedal na výběr, vážně jsem myslel že mě rozmáčkneš," odpovím mu a zasměji se nad tím, jak se do svých vlastních slov zamotal.
"Tu démonickou podobu mi ani nepřipomínej, je děsně nepohodlná a proto budu raději když budu moct být ve své kůži a jak říkáš... při plné síle," zasměji se a když bratr zvážní, přešlápnu na místě a zadívám se na něj.
"Nemyslím si. Jsi skvělý král a máš mou plnou podporu ve všem co děláš. Udělal jsi za krátkou chvíli ze Západního království.... tohle. Přeměnit tak masivní místo s tolika krutými vzpomínkami v něco takového, to je... úctyhodné Fen'line..." hlesnu na něj přísně aby si už nikdy nemyslel něco tak... hloupého jako mu právě stanulo na mysl a po chvilce propalování ho přisným pohledem se začnu smát.
"Jsi vážně pitomec," usměji se a dojdu si pro skleničku, do které si napustím trochu vody a napiji se.

"Je to přirozené," zavrčím na bratra když mě osočí ze skrývání magie a povzdechnu si. Měl pravdu, už jsem se nepotřeboval skrývat. Dříve než ale stačím něco udělat, zhmotní si v ruce meč, který mě předtím vyděsil a vysvětlí mi jak to s ním vlastně má a že jej neposlouchá. Okamžitě se zadívám na zbraň v jeho rukou a zamyslím se. Má slova o tom že odvádí dobrou práci přešel hodně rychle a tak si povzdechnu a ohlédnu se po místnosti.
"Bude to znít asi divně, ale... napadají mě hned dvě možnosti. První je donutit sílu meče za pomocí run k poslušnosti a ta druhá... ukázat meči kdo je jeho pán? Jsem si docela jistý, že když se pokusíme oba dva vytáhnout z meče jeho sílu, rozmyslí si to," řeknu zamyšleně k bratrovi a nadzvednu obočí. Doufal jsem že to neznělo tak hloupě jak jsem si myslel. Hned na to přestanu skrývat svou magii a to mě přemění do démonické podoby.

K dalším slovům jsem se ani já nedostal, vzhledem k tomu jak se náš kontrakt vyrovnal hned po tom, co jsem přestal skrývat svou magii. Na malý moment jsem nebyl schopný žádného slova natož pohybu a když na mě bratr vyvalí oči, udělám to samé. Natěžko polknu a položím si prsty na čelo, než se zadívám do země, očividně jsem nebyl jediný, kdo to pocítil.
"Ty také," vydechnu stále trochu mimo, než se tak nějak oklepu a rozhodnu se dál vnímat bratrova slova. Chtěl abych se meče dotkl a tak přikývnu, než k němu přistoupím blíž a dotknu se jej. Na to co jsem ale cítil mě nikdo nedokázal připravit, i když mi to svým způsob připomnělo chaos v hlavě, který jsem kdysi mýval kvůli otcovým vzpomínkám. Ta síla magie, se ze mě okamžitě pokusila vytáhnout jak životní energii, tak i duši a proto ji urychleně pustím a odstoupím stranou. Bylo by nepříjemné bojovat s něčím tak... nestálým.
"Výborně, máme tu duše požírající zbraň složenou z kdo ví kolikati duší...." zavrčím na bratra ale po chvilce si povzdechnu a uklidním se. "Dobře, pomůžu ti s tím, tahle věc je totiž nebezpečná nejenom sama sobě ale i tobě a po včerejší zkušenosti, i všem ostatním," neodpustím si tuhle narážku na to co se stalo a s povzdechem se zadívám na Fen'lina.

Když se doslechnu že tvůrcem téhle zbraně je bestiální přízrak, věděl jsem že mě už nejspíše nic nepřekvapí a tak si povzdechnu a zakroutím nad tím hlavou. Nakonec nechám Fen'lina aby uchopil meč pevně do rukou, než se jej také dotknu a s pomocí bratra se pustíme do 'krocení' jeho meče. Bylo to vtipné... ale dost jasně jsem cítil jak se nám pokouší vzdorovat a abych pravdu řekl, bylo to těžší a než jsem si myslel. I tak jsem věděk že to nějak zvládneme a tak se také stalo. Kolem meče zajiskří část naší magie a brzy na to projede celým mým tělem. Okamžitě meč pustím a udělám krok dozadu, nebyl to pokus o sežrání, ale spíše jeho odmítnutí a očividně se vztahovalo jenom na mě.
"Tak?" vypadne ze mě otázka, když se zadívám na Fen'lina, který stále svíral zbraň v rukou a vypadalo to, že s ním potíže nemá, nebo to tak alespoň na první pohled vypadalo.

Řekal jsem na bratrovu reakci a, když si všimnu jeho pohledu a zaražení, kteréh rozhodně neskrýval, pousměji se. Hádal jsem, že je tedy všechno v pořádku a brzy mě o tom také ujistí. Tak to bychom měli, každopádně jsem byl sám překvapený nad sílou té zbraně, ale ani jsem se tomu nedivil, narozdíl od bratra, který vypadal ještě trochu mimo.
Brzy se ale zase zapomenu a zahledím se někam za něj, než si uvědomím, že už tam dávno nestojí. Eh?! Okamžitě se rozhlédnu po místnosti a všimnu si že stojí za mnou a něco řeší mezi dveřmi. Co říkal? Vůbec jsem ho neposlouchal.
"Na co?" zamrkám párkrát nechápavě a zatvářím se jako by mi uletěly všechny včely, což... se asi stalo.

Fen'linův výraz se změní na nechápavý pohled a tak jsem si teď připadal o to víc jako idiot. Nakonec zakroutil hlavou a očividně se nad tím sám pobavil. Nejistě se zasměji ale to už mě chytí za předloktí a začne mě smýkat pryč z místnosti. Rozhodnu se neprotestovat, jenom jsem za nim vlál jak ruská vlajka, dokud jsme se nezastavili na chodbě před trunním sálem. Byl už jsem v démonické podobě a proto jsem se měnit nemusel, jenom se zadívám na bratra, jehož démonická podoba se od posledního setkání vůbec nezměnila.
"Chápu, promiň předtím jsem neposlouchal," ušklíbnu se a zadívám na velké dveře, dokud se můj bratr neotočí s nejistým výrazem v očích. Popravdě, dříve bych s tím měl nejspíše problém ale teď, zesílil jsem a byl jsem sebejistější. Kdyby teď došlo na tu stejnou věc, nedopustil bych aby se opakovala. Zhluboka se nadechnu a s pohledem upřeným na bratra přikývnu, než se vydám za ním.

Když se dveře před námi rozevřely, hodně rychle jsem se vzpamatoval a zadíval se na bratra, kterého jsem v tomhle případě obdivoval. Nechtělo by se mi mluvit před tolika generály a i když jsem už od pohledu dokázal říci, kdo z nich je na jaké úrovni, i tak jsem byl lehce nervózní už jenom protože si mě všichni zvědavě prohlíželi. Zastavím se až vedle Fen'lina, na kterého krátce pohlédnu, než se vrátím pohledem ke všem přítomným a zamrznu na místě. Můj pohled se ale nezměnil a když bratr promluví, pozorně jej poslouchám a začínal jsem být čím dál klidnější.
Když všem vysvětlí situaci a věc takovou, jak se má a otočí se na mě s úsměvem, povzdechnu si. Jakmile se před nim zjeví runové písmo, vyvolám si kopí se kterým lehce praštím do země, než se kolem něj objeví pár run a já se před králem pokloním.
"Bude mi ctí sloužit ve jméně Západního království," hlesnu, než se narovnám a zadívám na ostatní démony. V momentě kdy jim Fen položí otázku ohledně toho, jestli s tím má někdo problém, zvážním. Zároveň mě přepadne divný pocit a doufal jsem že nikdo nebude mít nic proti a pokud ano, byl jsem ochotný s nim udělat krátký proces, přeci jenom ne všichni dokážou zkousnout ten fakt, že jsem se v podstatě vynořil odnikud a už si nárokuji tuhle pozici.

Stál jsem tam jako na jehlách a přesto jsem tak nějak sebejistě pozoroval ostatní, nechtěl jsem dát najevo nějakou nejistotu nebo pochybnosti. Myslel jsem to naprosto vážně a byl jsem odhodlaný bratra chránit za každou cenu a proto když z řady několika démonů vystoupí jeden z generálů, zvědavě se na něj zadívám. Když pronese větu o tom, že se musí ujistit, zda jsem schopen krále ochránit, povzdechnu si a trochu zaraženě na něj zůstanu hledět. Obával jsem se pdoobné situace ale nečekal jsem že k ní opravdu dojde, ale bylo to jenom fér a jeho vyzvání jsem rozuměl. Zamyšleně se otočím na bratra, jako kdybych snad žádal o nějaké svolení, než se otočím zpět na démona a vykročím vpřed.
"Rozumím a jsem ochoten dokázat, že jsem schopen našeho krále ochránit," odpovím mu zpříma a zabodnu přísný pohled do jeho očí. Rozhodně jsem nehodlal couvnout před jeho slovy a výzvou a s tím také udělám několik kroků dál od trůnu, na kterém seděl můj bratr.

Sledoval jsem generála, zatímco se ostatní postavili ke zdem a povzdechl jsem si. Nevypadal nadšeně, což mě trochu zmate vzhledem k tomu, když svou žádost podal zcela sám nebo jsem si to alespoň myslel. Sotva se však nadechnu, generál proti mě prudce vyrazí s mečem v ruce a tak před sebe naráhnu kopí, čímž se mi podaří jeho útok vykrýt. Byl silný a dle toho co jsem za ty dva roky věděl, se jednalo o Aurina. Byl jeden z nejsilnějších generálů a tak jsem se ani nedivil tomu, že si mne chtěl odzkoušet, jak bych taky mohl a proto jsem se rozhodl vynaložit veškeré své úsilí, abych ho nezklamal. Zároveň jsem si však uvědomil, že na magii mohu rovnou zapomenout. Bojovali jsme uvnitř paláce a já ho odmítal poškodit, ne že bych to pomocí run nemohl napravit ale i tak jsem to riskovat nechtěl. Téměř okamžitě přejdu do obraného módu a protože jsem mohl bojovat se zbraní, která mi byla přirozená už od mých prvních bojů, nedělalo mi to problém a dařilo se mi odklánět ostří jeho meče mimo dosah mého těla. V jednom momentě prudce máchnu křídly abych se dostal dál od generála a mohl přejít do útoku. Moje největší síla sice spočívala v magii, ale díky bratrově kontraktu jsem na tom byl dobře i což se fyzické stránky týkalo a poslední dva roky jsem trénoval v armádě jen s čistou silou, proto jsem byl v téhle situaci klidný a nerozodilo mě to.

Nebyl to vůbec špatný protivník a soudě dle jeho ran, postoje a krytí jsem mohl říci, že je na tom více než skvěle. Nemohl jsem najít skulinku v jeho obraně a proto se mi ho nedařilo zasáhnout, zároveň jsem si dával pozor na to, aby on nezasáhl mě. Zhluboka se nadechnu a když mě začne zasypávat mnoha ranami, přestože jsem v jeho útoku viděl mnoho mezer, nedal mi příležitost k tomu abych zaútočil. Držel jsem obranu a nechal jsem démona aby na mě naléhal dál, zatímco jsem ustupoval dozadu. Nechal jsem generála ve chvilkové výhodě a udržoval jeho rychlé útoky ve stejném tempu jako doteď, zároveň jsem trochu povoloval stisk zbraně a předstíral tak ochablost v rukou, která se projevila na mé obraně, ale jenom na zlomek vteřiny, než se vší silou zapřu nohama do země, zpevním svaly na rukou a nechám generálovu zbraň narazit do té mé. Okamžitě ho to vyvede z míry a tak využiji téhle chvilky k tomu abych mu omotal ocas kolem nohy a strhl ho k zemi, zatímco jsem mu přiložil ostrý hrot dlouhého kopí ke krku a díky jeho délce si od něj udržoval také odstup.

Tiše jsem oddechoval a sledoval protivníka na zemi, tohle... asi stačilo ne? Což se mi také potvrdí, když démon na zemi pronese větu, jejíž význam mi hodně rychle docvakl. Zároveň zaslechnu smích ostatních a povzdechnu si, než zbraň stáhnu a položím si prsty na čelo. Zaslechl jsem Fen'lina, ale otočil jsem se na něj až v momentě, co poděkuje ostatním že přišli a tak zruším démonickou podobu a prohrábnu si vlasy.
"Že mě to vůbec nepřekvapuje... bratře," zasměji se a když se ušklíbne s tím, že jsem se zlepšil, zadívám se na něj a potom na kopí v mé ruce.
"Víš, cítil bych se blbě kdybych měl většinu síly jenom skrze kontrakt s tebou," odpovím mu a zamyslím se nad celým tím soubojem a také nad mnoha jinými věcmi. Také nad tím, že jsem musel zesílit, protože mám mnoho lidí, které chci chránit a černovlasý démon, který stál přede mnou, byl jedním z nich.