Nate & Mirys

Sledovala mě a sotva domluvím, začne na mě podrážděně prskat s tím, že se dříve ovládala a teď těch zvířat má v sobě mnohem více a už to nedokáže a kdykoliv se můžou objevit další. Prskala, že o tom nemůžu nic věděl a ucítím, jak se ve mě vzedmula vlna vzteku. Naštvaně na ni zavrčím, mé panenky zrudnou a bělmo kolem nich zčerná, ucítím, jak mi na rukou vyrostly dlouhé drápy a začnu se lehce třást. Stvůra ve mně ihned zareagovala na mé emoce, začala vrčet, snažila se přebrat kontrolu. Jenže na rozdíl od krvežíznivosti, kterou jsem neovládal, svůj vztek jsem zvládal celkem dobře. Pevně zavřu víčka a zhluboka se nadechnu, než si zaryji drápy do rukou. Z ran mi začne téct krev, ale zcela jsem to ignoroval a po chvilce se uklidním. Zvednu hlavu a zadívám se na Mirys rudýma očima a natáhnu k ní ruku s ostrými drápy.
"Ty nic nevíš, holčičko! Neznáš mě, nevíš, co jsem zač. Nabídl jsem ti pomoc, radu, protože moc dobře vím, jaké to je a nechci, aby jsi opakovala stejné chyby, jako já. Už jsi někdy někoho zabila? Zabila jsi nevinného, protože ses neovládla? A co teprve milovanou osobu? Někoho, na kom ti záleží víc, než na vlastním životě? Hmmm?" řeknu jí zcela klidně, než se vrátím zase do normálu a povzdechnu si, než se k ní otočím zády a rozejdu se pryč.

Čekala jsem, že se nějak ožene, ale to co se stalo jsem opravdu nečekala. Sledovala jsem, jak mu oči rudnou a bělmo černá. Byl to hrůzu nahánějící pocit, který mě při tom zaplavil. Vytřeštila jsem na něj oči a sledovala ho dál, jak se mu mění nehty v ostrá drápy, které si ale po chvilce zaryl do rukou a z ran mu okamžitě začala téct krev. Rozechvěle jsem se nadechla, protože až do teď jsem dech zatajovala. Zvedl ke mě pohled a i když se zdálo, že se ovládá, neproměnil se zpět a natáhl ke mě ruky s ostrými drápy. Odtáhla jsem hlavu co nejdál, ale stále jsme ho při tom sledovala. Když pak začal mluvit. Nazval mě holčičkou, která nic neví - neví co je zač. Což se v tuto chvíli zdálo jako pravda. Tohle upíři přeci nedělají. Jim se mění jen špičáky ne? Takže mě napadla otázka - Kdo to vlastně je? CO je zač?
A to co řekl pak... Znělo to tak, jako by on moc dobře věděl o čem to mluví. Věděl to, protože on to udělal. zabil milované, někoho koho miloval víc než svůj život. Zabil nevinné lidi protože se neovládal. Hned jsem zalitovala toho, co jsem o něm řekla. Věděl až moc dobře, jaké to je proměnit se a jen sledovat, co to monstrum ve vás udělá. Jenže než jsem stihla cokoli říct, už byl ke mně zády a šel pryč. "Počkej! Já - omlouvám se. Nevěděla jsem....Co jsi zač?" Změnila jsem nakonec rychle svou otázku a sledovala jeho záda, zda se zastaví, nebo půjde dál.

Šel jsem od ní pryč, nestála o mou pomoc a vnucovat jsem jí ji rozhodně nehodlal. Jednou však pochopí, co je to opravdu se neovládat a dle jejího pohledu jsem moc dobře věděl, že nezabila ani nevinného, natož někoho, na kom jí záleží. Zavolá na mě, abych počkal, že se omlouvá, že nevěděla. Hned na to se zeptá, co jsem zač. Udělám ještě pár kroků, než se zastavím a poté pootočím hlavu.
"Proč bych ti to měl říkat?" zeptám se, ale neznělo to nijak nepřátelsky. Po chvilce si však povzdechnu a otočím se k ní čelem.
"Stvůra noci... Když tě kousne upír, je velmi malá pravděpodobnost, že se staneš stvůrou... Něco jako vyhrát v loterii, ale výhra to vůbec není," odfrknu si a zadívám se na nebe.
"Stvůry mají být hned po proměně zabity, nesmí jim být dovoleno žít, protože se nedokáží ovládat. Mladým upírům to trvá několik let, stvůry... Se to nenaučí nejspíš nikdy. Navíc mají žízeň... A to pořád," vysvětlím ji, pochyboval jsem, že by o nich věděla. Zkoumavě se na ni zadívám a potom mi dojde taková maličkost. Pokud o mě někomu řekne, třeba strážcům... Zabijí mě a ohrozím tím i Miriam. Skousnu si ret a probodnu dívku přede mnou pohledem.

Vypadalo to, že se rozhodl mě už neposlouchat a ignorovat, protože udělal ještě několik kroků, než se zastavil. Pootočil ke mě hlavu s otázkou, proč by mi to vůbec měl říkat. A to byla vlastně dobrá otázka. Neměl nejmenší důvod mi to říkat, stejně jako já jemu věřit. Ale jeho otázka nevyzněla nepřátelsky a nakonec se ke mě i celý otočil. V duchu jsem maličko zajásala, že neodešel. To mohlo znamenat jediné. Že odejít nechce. A nakonec mi i odpověděl, že je Stvůra noci. A pak mi dokonce vysvětlil, jak se Stvůrou někdo stane. Řekne, že to je pravděpodobné jako že někdo vyhraje v loterii, ale že to výhra není a s tím si odfrkl a vzhlédl k nebi. Chvilku mlčel, ale pak pokračoval. Vyslechla jsem si ho a nepřerušovala ho, dokud mluvil. A až když mě po chvíli probodl pohledem, zeptala jsem se ho. "Když mají být hned zabiti, jak to že jsi naživu? A kolik ti vůbec je? A jak to že se ty tedy ovládáš? Nebo alespoň trochu se ovládáš." Zkoumavě jsem si ho prohlédla. Vlastně jsem netušila, proč mě tak probodl pohledem. To že měl být zabit, ale žije má svůj důvod a on se ovládal. Navíc kdyby chtěl, mohl by se pokusit mě zabít, ale to neudělal. A, i když na Zoinu prosbu, mě ani neodvedl za mistrem. Takže jsem mu alespoň tu maličkost že budu držet hubu dlužila.

Celou dobu mě potichu sledovala, než mě zasype hromadou otázek a tak si povzdechnu a chvilku přemýšlím, jestli jí odpovědět, nebo ne. Už její první otázka byla dost osobní, ale... Teď mi to už mohlo být jedno, měl jsem Miriam, tak proč jí to neříct?
"Mí stvořitelé mě chtěli zabít, ale má snoubenka mi pomohla utéct... Později když mě znovu našli, neovládl jsem se a všechny je zabil... Je mi skoro sedm set let. Ze začátku jsem se ovládal díky tomu, že jsem se... Vzdal svého lidství. Bylo to jednodušší, nevadilo mi to, co dělám, bylo mi to jedno. Neznal jsem soucit, lásku... Pomohlo mi to krotit stvůru," odpovím s povzdechem.
"Teď... Jsem zase na začátku, ale jak jsem řekl předtím, když myslíš na své blízké, je snazší znovu převzít kontrolu, nebo utéct, když víš, že to nezvládneš. Jinak mi se sebeovládáním pomáhá Miriam. Jako succuba dokáže díky svým schopnostem zcela nad ní převzít kontrolu. Je jediná, kterou stvůra poslouchá," vysvětlím a stále Miriam pozoruji. Proč jí to vůbec říkám? Nemusel bych se s ní vůbec bavit a přesto tady stojím jako idiot a vykládám jí o svém životě.

Stále jsem si ho zkoumavě prohlížela a přemýšlela nad tím, co mi tu říkal. Bylo to...zajímavé a zvláštní. Znělo to, jako by si s Miriam byli opravdu souzeni. To by byla kouzelná a no možná spíš pohádková představa. Pousmála jsem se nad tím, ale pak se na něj zadívala s další hromadou otázek lesknoucích se mi v očích. "Takže ona...dokáže stvůru zahnat? A ty ses..nezkoušel ses nikdy proměnit z vlastní vůle? Třeba by to taky mohlo pomoci. Třeba by ses pak dokázal lépe ovládat. Já jen, když se proměním já z vlastní vůle je to vždy lehčí než když se nechám strhnout. Proč by to tedy tak nemohlo být i u tebe?A proč vlastně žiješ v tak velkém městě, když má stvůra pořád žízeň? Nejsi tak neustále v pokušení? To musí být...unavující, ne?" Vysypala jsem na něj ty další otázky a při tom jsem ukázala na dvorek u domu, kde byl zahradní nábytek. Sedla jsem si do jednoho křesla u ohniště a sledovala ho v očekávání odpovědí.

V jejích očích se zračila další hromada otázek a jakmile mi položí i tu poslední, vydá se ke křeslu za domem, do kterého se usadím. Chvíli ji pozoruji, než se s povzdechem rozejdu k ní a také se posadím. Co nejdál od Mirys to šlo.
"Nejen zahnat, ale i ovládat. Stvůra neudělá nic, co nechce, nezabije nikoho, koho jí nedovolí. Chrání ji, ale když Mir ztratí kontrolu, hned by na ni zaútočila. Nefunguje to jako tvé přeměny... Před chvílí jsi mě viděla změnit se, aniž bych ztratil kontrolu. Dokáží to udělat kdykoliv. Když mě ovládne stvůra, neměním se jako vlkodlaci, jen mi zcela zčernají oči. Buď mé tělo ovládám já, nebo ona, nic mezitím," vysvětlím ji a zamyslím se nad další otázkou.
"Ano, jsem v pokušení neustále, když jsem mezi lidmi, stačí, aby komukoliv začala téct krev a musím utéct... Je to unavující, ale také se snažím ovládnout, pracuji na tom a mám Miriam... Když je se mnou, nemusím se bát, že ztratím kontrolu. Možná by pro mě bylo lepší žít v nějaké malé vesnici, nebo dál od lidí, ale Atreia je pro nás pro oba domovem, který jsme velmi dlouho neměli a nechce z něj Miriam odtáhnout... Jsme tady šťastní," pousměji se a čekám, jestli na mě vychrlí další otázky, nebo jestli další nemá a... Půjdu zase městem mezi těmi všemi lidmi domů. Už jen nad tou představou se zašklebím.

Pohodlně jsem se usadila a dívala se na něj, když mi odpovídal. No dalo by se asi říct, že většinu odpovědí jsem očekávala. A vlastně i já chápala, co to je mít konečně domov. I když bych si nejspíše zvykla kdekoli, kdybych byla s Alexem, Atreia měla své kouzlo a nějak se mi nechtělo ji opouštět. Komu by se to také chtělo dělat? Je tu snad vše, co by kdo mohl potřebovat. Takže jsem ho asi chápala. Avšak na druhou stranu, kdybych byla na jeho místě, asi bych se stejně držela co nejdál. "Nemáš strach, že někdy... Jednou už ta stvůra Miriam poslouchat nebude? Strach z toho, kdy se stvůra vrhne i na ni?" Zeptala jsem se potichu. Já se tomu zatím dokázala vyhnout. Tedy tomu, že bych zabila někoho, na kom mi opravdu moc záleží, ale byla jsem tomu už mnohokrát blízko. Já mám jen štěstí, že mí milovaní jsou silnější než já. On to štěstí zřejmě neměl.

Vypadalo to, že opravdu přemýšlí nad mými odpověďmi, ale stále jsem netušil, co si o ní mám myslet, Už jsem se však trochu uklidnil, měla ráda Miriam a kdyby o mě řekla strážcům, ohrozila by i ji. Po chvilce se zeptá, jestli se nebojím, že stvůra přestane Miriam poslouchat a zabije ji. Okamžitě zavrtím hlavou a pousměji se.
"Ne, věřím ji," odpovím s jistotou a po chvilce mi dojde, že to Mirys bude nejspíš chtít rozvést, takže bych to mohl udělat rovnou a nečekat, až se zeptá.
"Udělal bych všechno pro to, aby byla v pořádku, ale sám občas zapomínám, že je démon a dokáže se o sebe postarat. Její vůle je silná, zatímco stvůra je jen zvíře, které se řídí instinkty. Něco tak primitivního se nikdy nedostane z kontroly Miriam. Navíc... Je silná, viděl jsem jí bojovat a i kdyby stvůru nedokázala porazit, určitě by jí utekla," dořeknu.

Zvědavě jsem si vyslechla jeho odpověď a pousmála se mírně. Bylo hezké vidět, jak jí bezmezně věří. Já ji vlastně jako démona neznala. Byla to má kamarádka se kterou jsem toho hodně zažila a i já jí věřila, ale nedokázala jsem si ji představit, jak řídí jeho stvůru. Bylo to zvláštní. Určitě je silná, ale přesto... S tím jak křehce vypadala se tomu jen těžko věřilo. Ale on ji určitě zná v tomhle směru dost na to, aby věděl co dokáže. A stejně tak bych měla věřit i já Alexovi. Jenže to bylo jiné. To zvíře ve mě ho už jednou chtělo zabít. A já... Hodně jsem mu ublížila. Bála jsem se, že ho jednou zabiju, protože on by nikdy nezabil mě. A já se při tom sice ovládla, ale co příště? Co když se příště neovládnu? Byla to děsivá představa, že jsem se z ní začala třást. Nechtěla jsem aby to vůbec někdy nastalo. Nemělo se to stát od té doby, co jsem nad proměnami poprvé převzala kontrolu, ale objevila se nová zvířata. A jak jsem se nad tím zamyslela, totálně jsem zapomněla, že tu je Nathaniel.

Na chvíli se pousměje, ale její úsměv brzy zmizí a nahradí ho nepřítomný výraz. Sledoval jsem ji a viděl jsem, jak se v jejích očích začala zračit panika, strach a zoufalství.
"Mirys?" zeptám se potichu, ale to už se začala třást a byla úplně mimo.
"Mirys!" zavolám na ni hlasitěji a tentokrát začne konečně reagovat, tázavě se na ni zadívám a nadzvednu obočí. Nejspíš si představila, co by se mohlo stát, kdyby se přestala ovládat a ublížila někomu z jejích blízkých.
"Víš... Přesně v tomhle stavu někomu ublížíš. Snadno propadáš panice... Musíš si věřit, nepřemýšlet nad tím, co by se stalo, kdyby ses neovládla. Mysli na to, že se ti to nestane. Musíš si věřit, být silnější, než to, co se tě snaží ovládnout. Nemysli na smrt svých blízkých, mysli na šťastné chvilky s nimi, které ti dodají sílu. Neděláš to pro sebe, děláš to pro ně," řeknu jí s jistotou a mile se pousměji, než se postavím na nohy.
"Měl bych už jít, rány se mi sice zahojily, ale stvůra je neklidná... Budu muset jít s Miriam lovit a čím déle budu čekat, tím bude cesta přes město horší," řeknu a zadívám se směrem k městu.

Ani nevím, jak dlouho jsem byla mimo. Jen to, že mě najednou vytrhl Nathanielův hlas z přemýšlení. Zmateně jsem se na něj podívala a když začal o tom, že snadno propadám panice, jen sklopím pohled a přitáhnu si kolena pod bradu, abych si mohla obejmout nohy. asi měl pravdu, jenže to se lehce říká. Já už byla tak blízko. Málem jsem Alexe zabila... Asi by mě uklidnilo, kdybych věděla, že mě radši zabije, než aby mě nechal zabít jeho. Jenže to by on neudělal. Zavrtěla jsem hlavou abych ty myšlenky opravdu vyhnala z hlavy a zadívala se zase na Nathaniela. Řekl, že by už měl jít. Že potřebuje lovit a čím déle tu zůstane tím horší bude cesta skrze město. "Jaké to je? Zabít někoho, koho miluješ?" Zeptala jsem se místo, abych ho už nezdržovala. Nejspíš to byla pošetilá otázka, ale já... Byla jsem prostě taková - zvědavá.

Chtěl jsem už odejít, když se mě tiše zeptá na velmi osobní otázku. Zamrznu na místě, než se na ni pomaličku otočím a probodnu jí nepřátelským pohledem. Když si však všimnu jejího pohledu, který říkal, že se jí to už nejspíš málem stalo a na zvědavost v jejích očích, ve kterých nebyl ani náznak toho, že by mi tou otázkou chtěla ublížit... Rozhodnu se jí přeci jen odpovědět.
"Na něco takového by ses lidí ptát neměla..." vydechnu potichu a zadívám se někam do dálky.
"Byla celý můj život, zachránila mě, vzala mě k sobě, když mě nikdo jiný nechtěl... Dlužil jsem jí svůj život, zasvětil jsem jí ho. Všechno jsem dělal jen pro ni. Pomohla mi utéct, když mě chtěli zabít za to, co se ze mě stalo... Když jsem svíral její mrtvé tělo v náručí, bylo to, jako bych zabil sám sebe. Neměl jsem důvod k životu. Chtěl jsem zemřít, ale pokaždé, co jsem se o to pokusil, stvůra přebrala kontrolu a 'zachránila' mi život. Nenáviděl jsem se, nechtěl jsem zabíjet nevinné. Potlačil jsem svou lidskost, bylo mi jedno, co dělám. A přesto jsem si pořád přál zemřít. S hrdostí, v boji, proti někomu silnějšímu, než jsem já sám. Až Miriam mi dala důvod žít, chtít být zase člověkem. Přestat být monstrem, které bere životy ostatním... Je to... Jiné, než když se pro tebe někdo obětuje. Máš pak důvod žít, nechceš, aby jeho oběť přišla nazmar, žiješ za vás za oba... Když svého milovaného ale zabiješ... Zabiješ tím i sebe," vydechnu, celou dobu jsem se Mirys díval do očí a až teď se podívám stranou, přešlápnu na místě a znovu se zadívám směrem k městu.
"Měl bych jít," vydechnu tiše a vydám se pryč.

Jen co jsem otázku dořekla, doslova zamrzl na místě a když se pak otočil, ihned mě probodl nenávistným pohledem. Prohlásil, že na něco takového, bych se ptát neměla, ale já to musela vědět. A on mi to nakonec řekl. Když jsem si jen představila, jaké to musí být, do očí se mi nahrnuly slzy, ale potlačila jsem je. Ne, mě se to nestane. Alex je silnější. Nakonec jsem se na něj tedy vděčně a zároveň i omluvně podívala a tentokrát jsem ho už nechala jít. Aby se opravdu nic nestalo. Napadlo mě sice, že bych ho městem mohlo provést, abych se o tom sama ujistila, ale on teď o mou společnost stát určitě nebude. Takže jsem ho sledovala potají. A dávala jsme si opravdu pozor, aby mě neviděl.

O pár dnů později
Byl krásný jarní den a já šla právě s kyticí lučních květin do kostela. Ne, opravdu nejsem křesťanka, ale pohanka. Křesťané však pohanské chrámy nezničily, ne většinou. Chtěli aby lidé zapomněli, že pohanství vůbec existovalo a tak přestavěli chrámy v kostely, převzali a přejmenovali pohanské svátky a zbořili sochy pohanských bohů. Takže jsem si vůbec nevyčítala, že jdu do křesťanského kostela. Ze zdrojů v knihovně jsem jisto jistě věděla, že i tento kostel byl kdysi dávno pohanským chrámem. Tedy byla to jedna z legend, ale já legendám věřila. Ne drobnostem v nich, ale základu ano. Vešla jsem dovnitř a uložila květiny na oltář, kde mívá kněz bibli. Teď byl ale kostel prázdný. Bylo krátce po poledni a většina lidí šla na oběd. Mohla jsem tu tedy mít klid. Dlouho jsem se k žádnému bohu nemodlila a možná ani teď na to nebyl správný čas, ale měla jsem chvíli volna a nevěděla co dělat. Jenže jak už řekl můj otec, jsem jako magnet na problémy. A jeden se vynořil právě teď.
Z jakýchsi dveří, které vážně nevím kam vedou, se vynořilo pět postav. "Tak to je ona?" Zeptala se jedna z nich mužským hlasem, ale odpověděl jí ženský: "Ano, viděla jsem ji jak šla městem za ním. Určitě ho zná."
Nechápavě jsem si je prohlédla, ale bylo mi jasné, že to nemůže znamenat nic dobrého. Zvedla jsem se tedy z lavičky a zamířila pryč. Jenže to už stáli dva z nich u východu a zabouchli dveře. "Takže..." Ozval se zase ten mužský hlas. "Ty prý znáš našeho společného přítele, Nathaniela. Něco nám totiž dluží, víš zlatíčko?" Zazubil se na mě.
*Co to má sakra zase znamenat?* Problesklo mi hlavou a nevědomky jsem se na ně zamračila. Také jsem kolem sebe radši udělala štít, ale bůh ví, co byli zač.

Pomalu jsem šel městem s kapucí na hlavě, přestože jsem ji vážně nepotřeboval, ne teď, když jsem měl lapis lazuli a slunce mi ublížit nemohlo. Spěchal jsem městem, potřeboval jsem něco vyřídit a nebyla to zrovna hezká situace. Tedy... Netušil jsem, co udělají. Když jsem skončil s prací nájemného vraha, musel jsou začít odmítat mnoho nabídek a jeden chlap nebral ne jako odpověď. Byl to šéf Atreiského gangu, byli to lidé, ale měli velký vliv i moc a... Dost zbraní. Sice netušili o nadpřirozenu, ale i tak byli nebezpeční. A já to chtěl vyřídit dřív, než nám začnou víc otravovat život. Největší problém byl, že zjistili mé pravé jméno a ačkoliv si jako všichni lidé mysleli, že Night Stalker je jen přezdívka pro mnoho vrahů, kteří se za staletí střídali a vždycky si našli učně a tak tato tradice přetrvala do dneška... Zjistili, že já jsem ten "poslední" a nemám učně. Proto mě chtěli odstranit úplně, abych tradici nezničil a vzít si to jméno pro sebe. Hledali mě, na což mě upozornily mé zdroje a... Já teď hledal je. Měli být někde tady v okolí kostela a poté si i před kostelem všimnu dodávky, která jim patřila. Nejspíš byli uvnitř. Jenže já dovnitř jít nemohl. Povzdechnu si a opřu se o dodávku s úmyslem na ně počkat. Na veřejnosti si nic nedovolí a až budeme sami... Budou se divit.

"Myslím, že půjdeš s námi, zlato." Zasmál se jeden z nich, který byl u dveří a další dva se ke mě pomalu přibližovali. Zamračila jsem se ještě víc a svůj štít si přimáčka na tělo jako druhou kůži, aby o něm nevěděli, dokud nezaútočí. Přeci jen jsem netušila, jestli to nejsou obyčejní lidé. V tomhle městě si jeden nemohl být nikdy jistý, což mi momentálně lezlo na nervy. Prvního, který ke mě přišel, jsem odkopla ve chvíli, kdy si už myslel, že mě má. Dalšímu jsem vrazila rychle pěstí do obličeje, ale to už mě poslední z nich popadl za ruku a smýkl se mnou dozadu. Pár kroků jsem klopýtala za ním, než jsem se zapřela a pak se odrazila a nohy mu obmotala kolem krku. Dalším smýknutím jsem ho dostala na zem. Ti dva už byli na nohou, jeden se držel za zlomený nos, ale oba zuřili.
"Ty máš být jako jeho učeň nebo co?!" Prskl na mě ten, kterého teď muselo pořádně bolet břicho. Ale já jim nehodlala na nic odpovídat. Taky jsem teď byla ráda za to, že jsem si nevzala jarní šaty, ale kraťasy s tričkem.
Trvalo jim dlouho, než se jim podařilo chytit mě tak, že jsem se nemohla bránit a museli se na mě sesypat všichni tři najednou. Už jen to jim dlouho nedocházelo. Ale po dvaceti minutách mě pevně svírali za ruce a ramena a vyváděli ven z kostela. Jen co však otevřeli a uviděli u své dodávky Nathaniela, ztuhli. Ovšem ten jejich velitel se nedal vyvézt z míry tak lehce. Škodolibě se usmál a šel v klidu dál. "Ale copak? Přišel jsi nám snad říct, že se svou prací nekončíš? Night Stalkře?"

Stál jsem venku opřený o dodávku už několik minut a začínal jsem se nudit. Dovnitř jsem nemohl, k tomu místu se mi nechtělo ani přibližovat a tak jsem jen tak postával, poklepával prsty na stranu dodávky a čekal. Najednou se velké dveře otevřou a vyjde z nich šest postav. Jednu dívku poznám okamžitě, byla to Mirys. Lehce nadzvednu obočí a všimnu si, že se ostatní zarazili, velitel se však škodolibě usměje a zeptá se, jestli jsem jim přišel říct, že s tou prací nekončím.
"Ne, ale slyšel jsem, že jste mě hledali," odpovím a trochu se protáhnu.
"Tak... Kde to vyřídíme? Tady hádám ne," ušklíbnu se sebevědomě. Podívají se jeden na druhého, než žena, která byla mezi nimi pustí Mirys a rozejde se ke mně. Lehce si odkryje bundu a ukáže mi zbraň, kterou pod ní schovávala. Jen zvednu ruce do vzduchu a pousměji se. Já byl neozbrojený, ale to mi vůbec nevadilo. Nechám si nasadit pouta a sám si vlezu do dodávky, než za mnou strčí Mirys, které taky s většími obtížemi pouta nasadí.
"Promiň, že jsem tě do toho zatáhl," pousměji se na ni omluvně a zadívám se na naše "únosce." Zhluboka se nadechnu a do nosu mě udeří hned několik vůní. Krom té od Mirys. Překvapeně se na ni podívám.
"Necítím pach tvé krve... Je to jako bys tady nebyla... Je něco jinak od našeho posledního setkání?" zeptám se překvapeně, ale potichu, aby mě nikdo jiný neslyšel.

Počkala jsem, než si to vyřídí, ale to, že se Nathaniel nechá dobrovolně spoutat jsem nečekala. Zamračila jsem se na něj nechápavě. Já se na rozdíl od něj bránila, když mě strčili do dodávky a chtěli mi nasadit pouta. Dokonce jsem při tom rozbila nos dalšímu z nich, a pak mi došlo, že to asi nebyl tak skvělý nápad, když teď bude mít Nathaniel v dodávce pach krve stále pod nosem. Ale on se místo toho zaměřil na mě, jak mi prozradil, když se mě zeptal jestli je něco jinak, protože necítil pach mé krve. Podle něj to je, jako bych tu vůbec nebyla. Pousmála jsem se a prohlédla si ho. "Ne, nic není jinak." Odpověděla jsem mu. Naši 'únosci' se nás pokoušeli poslouchat a tak jsem hlasitěji řekla. "Necítíš moji krev, protože to ti bastardi maj rozbitý nosy. Ani mě neškrábli, patolízalové." A s těmi slovy jsem je probodla nenávistným pohledem. "Ale co tu děláš ty? A o co vůbec jde sakra?!" Zeptala jsem se zase tišeji, aby nás neslyšeli.

Odpoví, že nic není jinak a že necítím její krev kvůli toho, že rozbila nosy jiným. Trochu se ušklíbnu, provokovala je a opravdu jsem nečekal, že se až tak dobře bude umět bránit. Tišeji se mě zeptá o co jde a tak si povzdechnu.
"Říká ti něco jméno Night Stalker? Nájemný žoldák? Těší mě, není nás víc, jen jeden, jen trochu nesmrtelný... Ti chlápci jsou obyčejný lidé, z jednoho místního gangu... Sekl jsem s prací, odmítl jejich šéfa, který se naštval a nějak si zjistil mou pravou identitu... Potřebuji jejich šéfovi poslat vzkaz, aby mě nechal být, stejně jako ostatní, až se to rozkřikne... Ale uprostřed města to samozřejmě udělat nemůžu... Odvezou nás nejspíš do lesa za město, kde nás budou chtít popravit, jenže netuší, že nejsem člověk... Klidně seď, postarám se o ně hned jak zastavíme," vysvětlím jí zcela klidně a pousměji se.

Vypadal trochu pobaveně. Jako by se taky bavil tím, jak je provokuju. Stejně jako jsem se bavila já. Vlastně jsem bla ráda, že se oba bavíme, jen jsem moc nevěděla, jak se zbavím pout. Jich se zbavíme určitě o tom jsem nepochybovala. Ne po tom, co se mi představil jako Night Stalker. Třechu překvapeně jsme si ho prohlédla. "Ty?" Zopakovala jsem a zamyslela se. Vlastně to sedělo. Můj mistr věděl, že by na mě musel mít dobrýho žoldáka, aby mu mě přivedl, když už jsem se tolika zbavila. I můj mistr mi říkal, že až začnu pracovat, všichni budou říkat, že jsem ještě lepší než Night Stalker. O tom jsem se však nikdy nepřesvědčila, protože jsem tak nikdy nepracovala. Radši jsem zavrtěla hlavou, abych tyhle myšlenky vyhnala z hlavy. Teď na ně nebyl čas.
Zase jsem se tedy rychle soustředila na to, co mi Nathaniel říkal. Vysvětloval mi o co tu jde a co se nejspíš bude dít a to všechno kolem. "Hmm... Ty je chceš zabít?!" Vytřeštila jsme na něj oči. I když to byli tupci, neprosazovala jsem zrovna smrt.

Překvapeně se na mě zadívá, nejspíš nevěřila, že jsem to mohl být já, ušklíbnu se a přikývnu.
"Lidé si myslí, že nás bylo mnoho, vždycky však jeden 'mistr' a 'učeň' a že se to tak zachovalo od čtrnáctého století, kdy se objevil ten první... Tedy já. Jak jinak by si ale vysvětlili, že někdo žije už sedm set let," řeknu pobaveně, ale stále potichu. Silnice začne trochu drncat, takže jsme už byli pryč z města na nějaké lesní cestě. Ušklíbnu se, než ze zadní kapsy vytáhnu šperhák a po pár vteřinách si snadno odemknu pouta, ruce však nechám za zády. Zeptá se mě, jestli je hodlám zabít a něco v jejímu hlasu mi říkalo, že nechce, abych to udělal. Povzdechnu si a zadívám se jí do očí.
"Ne všechny... Vím, že se ti to nelíbí, ale jsou z gangu a zabili už hromadu nevinných lidí... Oni rozhodně nevinní nejsou a budou v tom pokračovat," vydechnu potichu.

Sledovala jsem ho a rozeznala ty drobné pohyby ramenou. Odemkl si pouta, ale nedával to jinak najevo. No kdybych si z vlasů mohla vytáhnout sponku, zkusila bych to taky, jenže s rukama za zády se to dělalo blbě. A abych jimi prolezla tak, abych je měla pak ve předu... To by každý hned viděl. Takže to zřejmě bylo na Nathanielovi. Taky poznal, že je nechci zabít. Ale měl pravdu. Tyhle gangy...těch rozhodně škoda nebude. Přikývla jsem tedy, ale stejně se mi to moc nelíbilo. "Zvládneš se ovládat?" Zeptala jsem se trochu nejistě. Zabít jsem se rozhodně nehodlala, ale trochu jsem pochybovala, jestli se mu ubráním. Přeci jen to byl Night Stalker, ať už s tou prací sekl nebo ne. A já pochybovala o tom, že bych byla lepší... I když v magii... To je něco jiného. Ale stejně mi nic jiného nezbývalo. A pak se najednou auto zastavilo. Všichni vystoupili a pak šla většina k nám. Otevřeli dveře a vytáhli mě první ven. Dost surově a bylo jin jedno, že jsem se ani nestihla postavil. Prostě mě vytáhli ven a nechali ležet na zemi. Rovnou se natahovali i pro Nathaniela a tak jsem sledovala, co se bude dít. Ta ženská stála ale u mě a držela mi zbraň u hlavy. Dívala se při tom ale na Nathaniela a škodolibě se usmívala.

Zeptá se mě, jestli se zvládnu ovládat, což... Jsem upřímně nevěděl, povzdechnu si a zkoumavě se na ni zadívám, věděl jsem, že nemáme moc času.
"To... Nevím, nejspíš ne, ale... Stvůra nejde po zvířatech a tvůj pach je zcela zvířecí, když se proměníš. Dřív než ztratím kontrolu hodím ti klíče od pout a pak se na něco změň. Pokud umíš něco létajícího, o to líp, i kdyby šla po tobě, do vzduchu se nedostane a už teď jsme dost daleko, takže do města už nedojde," vydechnu a poté se auto zastaví. Naposledy se pousměji na Mirys, než ji vytáhnou z auta a nechají ležet na zemi, zatímco jí ta ženská mířila na hlavu pistolí. Sledoval jsem je a vůbec jsem se nehýbal, až když se mě jeden muž téměř dotkne, změním se na stín. Překvapeně vyjekne, ale to už se zhmotním za ženou, chytím jí pevně ruku s pistolí, zatímco druhou jí vytáhnu klíčky z kapsy a hodím je Mirys. Ozve se zakřupání kosti a žena zakřičí bolestí, když jí zlomím zápěstí a zbraň jí vypadne z ruky.
"Myslím, že jste si ukousli větší sousto, než můžete zvládnout," ušklíbnu se a propálím je rudýma očima. Vyplašeně ustoupí, než začnou vytahovat zbraně. Shodím ženu na zem a vrhnu se po nich. Dva z nich odzbrojím a třetího strhnu před sebe vteřinku před tím, než jeden z nich vystřelí, a trefí ho do hrudníku. Ještě stihnu odzbrojit i posledního, než ucítím krev a ztratím kontrolu. Moje oči zcela zčernají a stvůra se vrhne po nejbližším muži, zakousne se mu do krku a rozsápe mu drápy hrudník, než se vyhrne za dalšího, který chtěl zpátky do auta. Ostatní už také s křikem utíkali.

Překvapeně jsem se na něj dívala a poplašeně sebou cukla, když se zhmotnil za ženou a tedy i za mnou. S ženou byl rychle hotov a tak mi i brzy hodil klíčky. Jenže s rukama za zády se mi pro ně i tak blbě natahovalo. Ale snažila jsem se být rychlá. Uvolnila jsme si sotva první z rukou, když už se z Nathaniela stala stvůra a rozsápala jednomu z nich hrudník. Všichni byli odzbrojení a ta ženská řvala bolestí nad zlomeným zápěstím někde za mnou. Za mnou... Uvědomila jsem si, že najednou její bolestný řev ustal a když jsem se otočila mířila mi na hlavu zbraní v druhé ruce. "To všechno kvůli tobě ty malá děvko!" Vykřikla na mě a pak se ozval výstřel. Náraz kulky do mého štítu, který naštěstí vydržel, mnou mrštil do země a chvíli jsem se nehýbala. Ta pitomá kulka měla sílu a dost se mi kvůli tomu motala hlava, ale brzy se posbírám. Stále se mi motala hlava, ale na to teď čas nebyl. Odkopla jsem tu ženskou, která na mě překvapeně třeštila oči, jako by byla duch a pak jsem jí sebrala pistoli a namířila na ni. Nechtěla jsem ji zabít. Ale ona by mě zabila... Zavřela jsem oči a zastřelila ji s myšlenkou na to, že to pro ni bude lepší, než kdyby ji ta stvůra pomalu rozsápala.

Stvůra rozsápala prvního člověka, ale krev z něj jí rozhodně nestačila. Vrhala se na další a další oběti, dokud v okolí nezbyla jen ona a Mirys. Stvůra se rozhlédne a zadívá se na hnědovlasou dívku, než zavrčí a zhluboka se nadechne. Hned na to se zarazí. Necítila její pach, nakloní hlavu na stranu a jen si ji prohlížela černýma očima. Nebyla však pro ní lákavá. Tom, že necítila krev pro ni znamenalo, že žádnou nemá a tak se naposledy rozhlédne po okolí, kde se válely části lidských těl a byla tam spousta krve, než její oči zčervenají.
Párkrát zamrkám, stvůra se stáhla někam do pozadí a byla spokojená, že dostala tolik krve. Zadívám se na své zkrvavené ruce a poté na těla okolo, než se můj pohled zastaví na Mirys, která byla stále v lidské podobě a překvapeně zamrkám.
"Uh?" vypadne ze mě nechápavě a začnu si stírat krev z obličeje.