Mia + Zareth

Počasí: jemný vánek, příjemná teplota
Čas: Halloweenský podvečer
Místo: Obyvatelná část Atreii

Halloween, neboli den, kdy jsou ulice plné dětí, které vyžadují sladkosti, rodičů co chodí na párty a podobně. Ale to nejdůležitější- všichni mají kostým. Tenhle den je pro mě znamená příležitost vyjít do ulic města a nemuset se schovávat. Nemusím se bát, že někomu přijde můj vzhled zvláštní, jiný... děsivý. Už se začíná stmívat, kolem mě přibývá lidí, ale vůbec mi to nevadí. Celá nadšená se rozhlížím kolem, prohlížím si různé kostýmy, nebo dekorace u domů. Musím se soustředit, abych nešvihala ocasem, nebo nepohnula ušima, to by asi ostatním přišlo divný. Občas na mě někdo moc dlouho kouká, nejspíš přemýšlí, jak jsem svůj 'kostým' udělala tak realistický. Hah, kdyby jen věděli.

Zyra klidně seděla u dveří domu a probodávala mě svým pohledem. Hlavou mi poletovaly desítky jejích myšlenek, které jsem ještě nedokázal pořádně usměrnit. Věděl jsem, že byla netrpělivá, ten pocit mě pohltil tak, jako by byl můj vlastní. "Vlastně jsem si to rozmyslel. Měli bychom tu zůstat. Čím méně pozornosti na sebe přitáhneme tím lépe." Cítil jsem v její vztek, přesto jsem se otočil k odchodu a vykročil pryč. Dlouho mi to nevydrželo, protože moji mysl pohltila salva obrazů a pocitů, které byly a zároveň nebyly moje. Jednou rukou jsem se chytil z hlavu a snažil se to zastavit, zatímco druhou zaryl drápy do zábradlí, abych se udržel na nohou. Viděl jsem sám sebe, jak jí to slibuju, viděl jsem, jak jsem probodl srdce bývalého spojence a nespočet lží i nesplněných slibů. Snažila se mi rázně vysvětlit, , že je jí jedno komu všemu jsem lhal a nezáleží na tom,, jestli to budu dělat dál, ale jí lhát nemám. Jako poslední věc, kterou mi ukázala, byl jasný obraz smrkové šišky. Z nějakého důvodu mi nadávala do šišky, když byla rozzuřená. Byla to pro ni ta nejtvrdší nadávka, kterou používala jen velmi výjimečně, což je docela legrační, vzhledem k tomu, že je prakticky část mě samého, ale můj slovník je opravdu o dost ostřejší, než ten její. Normálně bych se zasmál, jenže teď jsem měl pocit, že se mi hlava rozletí na kusy. "Buď sticha! Nikam se nejde! Nechápeš snad, že je nemožný, abys na nás nepřitáhla pozornost? Vždyť se na sebe podívej! Jsi v podstatě noční můra!" Svá slova jsem si uvědomil, až když mě zalil její smutek Dobře jsem věděl, že mi neubližuje schválně ani jsem na ni nechtěl být zlý. Jenže ani jeden ještě nejsme zrovna přeborníci ve správné komunikaci s tím druhým. Když jsem viděl, jak obrací své zářivé oči pryč, její smutek a provinilost mne nakazili. "Promiň, máš pravdu, jenže já taky, takže až vymyslíš, jak zapadnout mezi tu spodinu, vezmu tě ven." V hlavě se mi objevil jediný obraz a pocit jejího vítězství. Dneska byl totiž Halloween. Napodobila grymasu širokého úsměvu plného obrovských smrtících zubů a já se musel zasmát spolu s ní. "Fajn , vyrazíme, ale jen pro dnešek, hlavně nikomu zas neukousni hlavu. Jen jsem platill u pokladny, ta ženská mě fakt nechtěla zabít." Hlavou mi probleskla pobavená myšlenka té malé mršky, ale rozhodně se nehodlala za své chování zodpovidat. "Ještě mi řekni, kam jsem dal tu tašku a můžeme jít." Další vzpomínka, kterou mi Zyra poslala ukazovala noční stolek a já tam bez prodlení zamířil. "Dík, jsi nejlepší. Počkej venku vyrážíme."

Mou klidnou procházku narušil zápach magie. Nedokážu rozeznat jaký druh, nebo od koho pochází, ale je silná a ve velkém množství. Vydala jsem se, jak se říká "rovnou za nosem" a to doslova. Šla jsem dál ulicí a nechala se vést pouze svým čichem. Pak jsem zpomalila a pořádně se zamyslela: co když to je třeba anděl, toho bych vážně potkat nechtěla. Ale ten to nebude, jejich magii vycítím moc dobře. Už párkrát jsem nějakého potkala a nebylo to zrovna přátelské setkání. Nakonec jsem se rozhodla to risknout, můžu doufat, že to bude třeba přátelský vlkodlak, s těma jsem příbuzná. Musela jsem být blízko, magii už cítím hodně silně. Dostala jsem se skoro až na konec ulice a zatočila do postranní uličky. Bylo tu jen pár slabých lamp, takže světlo tu nebylo nic moc. Skoro na konci ulice jsem ale viděla dvě siluety. Nazastavovala jsem, ale byla jsem velmi obezřetná, právě teď bych uslyšela spadnout i špendlík. Uši mi cukaly směrem k jakémukoliv zvuku v okolí. Čím blíž jsem šla, tim méně jsem si byla jistá tím, jestli je chci potkat. Ale chci zjistit co jsou zač, ta magie určitě vychází z nich. Když už jsem na ně dokázala zaostřit, viděla jsem týpka co vypadá jako normální člověk a hodně velkýho psa. Na malinkou chvilinku jsem i zapřemýšlela, že bych třeba na něj promluvila, nebo něco, ale nakonec jsem jen prošla kolem. Jediný čeho jsem si všimla bylo to, že oba mají bílé oči a to rozhodně není normální. Jen by mě zajímalo, co jsou zač.

Ještě než jsme vyrazilii, potlačila Zyra co nejvíce svoji podstatu a stáhla se do své úplné pevné formy, takže téměř vypadala, jako nějaké velice neobvyklé plemeno psa. Rozhodl jsem se, že nejlepší bude začít v nějaké klidnější části města. Šli jsme tmavou uličkou a já se snažil třídit nával jejích myšlenek a pocitů. Dalo by se říct, že měla pěkně "ukecanou" náladu. Musela mi povědět snad o každé věci kterou jsme cestou potkali. Najednou se přikrčila a tok jejích myšlenek se změnil. Řekla něco jako "Co je to za šišku?" Čímž upoutala i moji pozornost. Otočil jsem hlavu tím směrem, přesně ve chvíli, co jsem ucítil svoji pasivní schopnost, jak naleptává zdraví té kolednice. Alespoň tak na mě na okamžik zapůsobila, ale čím byla blíž, tím se mi zdála zvláštnejší. Sykl jsem na Zyru, která se mě snažila varovat a zalít informacemi o tom, kdo by to mohl být a co by nám mohla udělat."Uklidni se a buď sticha." Zyra mě neochotně poslechla, ale sotva se cizinka prošla kolem nás, ozvalo se její temné vrčení. Skočil jsem před ní právě včas, než se stačila na dotyčnou vrhnout a rozhodl se díky tomu využít situace. "Promiň, můj pes je občas trochu nervózní a očividně ji trochu zneklidnil tvůj kostým." Zyřino vrčení se ozvalo znovu, tentokrát hlasitěji a bylo namířeno i na mě, za to, že jsem ji nazval psem. Popravdě "hlas" moc jako psí ani nezněl. Díky tomuhle jsem získal dost času na to, pořádně si cizinku prohlédl a všiml si drobných záškubů jejích uší a ocasu. Jo...rozhodně to k ní patří. Teď už mě naprosto fascinovala, jen běsnící Zyra za zády trochu stěžovala situaci. "Víš mám mladší sestru,která miluje Halloween a určitě by se jí tvůj kostým líbil. Kdes to koupila? Jestli se teda můžu zeptat." Řekl jsem a snažil se na ni příliš nezírat. Jak sakra může mít tak hrozně velký uši? To je boží!

Když jsem prošla kolem, tak na mě ten... Pes (?) začal vrčet. Vlastně začala. Jako první mě instinktivně napadlo, že začnu vrčet, ale stihla jsem se zastavit. Jenom jsem trochu dala uši dozadu, aby pochopila, že se mi nelíbí její přístup k mé osobě. Bylo vidět, že po mně hned chtěla skočit, tak jsem se postavila do obranného postoje, ale když ten chlap před ní skočil, aby ji zastavil, tak jsem se zase narovnala, ale ji jsem pořád propalovala pohledem. Když na mě ten cizinec promluvil, tak jsem k němu zvedla pohled a snažila se zakrýt svou nervozitu, "Heh, jo, to je možný, má to vypadat realisticky." nervózně jsem se zasmála. Štve mě, jak po mně ten "pes" vrčí a propaluje mě pohledem. Když se mě zeptal, kde jsem svůj 'kostým' koupila, snažila jsem se rychle vymyslet něco, co by nebylo podezřelé. "No... Já mám v zahraničí kamarádku, která se zabývá výrobou realistických kostýmů, tak mi jeden vyrobila." Tomu by mohl uvěřit a nechat mě být, to množství magie okolo mě znervózňuje a navíc mi začíná být trochu špatně. Až teď mi došlo, že nervózně mávám ocasem ze strany na stranu. Okamžitě jsem s tím přestala, ale stejně si myslím, že si toho všiml. "Já už radši půjdu, není mi příjemné jak na mě vrčí a nechci aby po mně skočila." Propálila jsem ji pohledem a začala se otáčet k odchodu.

Nechal jsem ji dokončit její vypravování, ale nevnímal z toho ani slovo. Mou pozornost upoutal její ocas, kterým teď nervózně mrskala ze strany na stranu. Na chvíli jsem od něj odvrátil a s posměšným výrazem jí, pohlédl jí do očí, aby mi neunikl nejmenší detail. "Dávej si pozor, jestli tím ocasem budeš ještě víc mávat, odletíš odsud. " Podstoupil jsem od Zyry, aby si ji mohla lépe prohlédnout. "Tohle je Zyra...je trochu nervózní, ale neublíží ti." Sotva jsem to dořekl. Roztáhla Zyra koutky tlamy do nepřirozeně dlouhé grimasy a odhalila řadu obrovských zubů. Myslel jsem, že ji v tu chvíli praštím. Misto toho jsem si jen rukou promnul spánky, hlasitě vydech, abych se trochu uklidnil a klidně ji oslovil. "Moc mi nepomáháš, víš o tom? Takhle to nefunguje." Hlavou mi proběhl pocit nesouhlasu a později odevzdanosti, který mi nepatřil. Znovu jsem se obrátil na cizinku. "Jak jsem řekl...jako beránek. Mimochodem jmenuju se Zareth, co jsi zač ty? Viděl jsem už hodně věcí, ale nikdy nic podobného, jako jsi ty. A proč vypadáš jako plyšová hračka?" Stále jsem si ji zaujatě prohlížel. Vždyť ona byla schválně roztomilá! Nedivil bych se, kdyby to používala jako zbraň. Tomuhle štěněti bych snad neublížil ani já.

Vypadal, jako že ho vůbec má úžasná lež nezajímá. Nenechal mě ani se otočit a mně hned došlo, že nemá cenu mu lhát. Stejně už mu došlo že to není kostým, protože mě upozornil na můj švihající ocas. Přitiskla jsem uši víc k hlavě a propálila ho pohledem, "Jasný, díky za upozornění..." Teď jsem už trochu nepříjemná, ale štve mě, jak si mě pořád prohlíží. Pak poodstoupil a já si mohla lépe prohlédnout Zyru, jak jsem o chvíli později zjistila, že se jmenuje. Ona na mě vycenila zuby, tak jsem jí napodobila, aby taky viděla, že není jediná, kdo tu má ostré zuby. Když opět promluvil a představil se mi, tak jse opět přesunula svůj pohled na něj. Měl pár otázek, ale mě taky něco zajímalo. "Já jsem Mia. A první by mě zajímalo, co jste zač vy. Cítím z vás velké množství magie a tak vám úplně nedůvěřuji." řekla jsem a založila si ruce na hrudi. Když se zmínil o tom, že vypadám jako plyšák potichu jsem zavrčela, "Já nevypadám jako nějaký plyšák!" Stále si mě tak prohlížel a mě to začínalo pěkně štvát, ale nic jsem neřekla, protože daleko víc mě zajímalo, s kým mám tu čest.

Konečně se zdálo, že s ní bude rozumná řeč,protože si přestala vymýšlet. Když jsem viděl, jak se na sebe ty dvě ksichtí, chtěl jsem se do toho vlozit, ale nakonec jsem si to rozmyslel. Nejsem tu od toho, abych řešil holčičí problémky. Ta malá chlupatá koule se asi snažila vypadat důležitě a nebezpečně, jenže ji to fakt nešlo. Spíš naopak. Když sklopila uši byla tak strašně malinká, že jsem se málem rozesmál. "Mia...Miiiiaaaa" vyzkoušel jsem si zvuk toho jména a uznal jsem, že je to pro domácího mazlíčka docela fajn jméno. Trochu jsem znejistel, , nebyl jsem si jistý jestli chce vědět co jsem zač, vlastně ani nevím jestli ví o existenci démonů. "Je snad zločin ovládat magii? Nebudeš mě snad kvůli tomu soudit, stejně jako lidi tebe jen proto, že jsem trochu jiný." Zazubil jsem se na ni, ale přímou odpověď ji nedal. "Jinak tadyhle Zyra je moje...kamarádka." Mávl jsem líně jejím směrem a poté se zaměřil zase na Miu. "To všichni jedinci vašeho druhu vypadají jako plyšáci?"

Bylo zajímavé poslouchat ho, když zkouší říkat moje jméno takovým...zvláštním způsobem. A taky dost otravným. Jestli mi tak bude říkat, tak ho zabiju. Začal různě okecávat, co je vlastně zač a já jen protočila oči. "Já tě kvůli tomu soudit nebudu, jen chci vědět s kým se tu bavím. Na první pohled vypadáš jako člověk, ale ty oči a to množství magie kolem tebe říká něco jiného. Takže... buď jsi vlkodlak, nebo mág, zvěromág, démon, upír... nebo něco takovýho. Jen doufám, že nejsi anděl." Jednotlivě jsem počítala všechny "bytosti" na prstech a když jsem se zmínila o andělech zatla jsem ruce v pěst. "Tak a teď to vyklop." řekla jsem nesmlouvavě. Při jeho poslední otázce zda všichni vypadáme jako plyšáci, jen jsem se hluboce nadechla, abych odolala nutkání ho praštit. "Ne, nevypadáme, každý vypadá jinak, někdo je víc podobný lidem, každý se podobá na jiné zvíře." Řekla jsem, jakoby to bylo úplně normální a vůbec jsem nechápala, proč se na to ptá.

Se zaujetím jsem ji sledoval, když se snažila uhodnout co jsem. Abych pravdu řekl, docela mě překvapila. Nevěděl jsem sice, kde žila, ale očividně si byla docela vědoma toho, co tu kolem běhá za potvoru. Pokaždé, když řekla jméno druhu jedné z těch spodin, uštědřil jsem jí znechucený pohled. Už už jsem chtěl přikývnout, že jsem démon, když v tom se zmínila o těch opeřencích. Trochu jsem s sebou trhl, ale hned zase nasadil posměšný výraz. "Poslyš...během deseti sekund jsi mě dokázala urazit tak moc, že bys na to měla mít zbrojní průkaz ty štěně, protože to se nevyplácí." Kdybych to měl ve zvyku, nejspíš bych jí teď plivl k nohám.Párkrát jsem to viděl udělat několik lidí a přišlo mi to jako příhodná situace, až na to, že je to šíleně nechutný, takže jí bude muset stačit můj dotčený výraz. "No tak už jen pro to, že ze sebe dokážu vymáčknout souvislou větu, nejspíš budu něco víc, než ta ostatní chátra. Pochopitelně démon." Při těch slovech jsem se vyzvedl bradu trochu výš a pyšně se nadmul, než mi došlo, že takhle na ni asi určitě neuvidím. Rozhodl jsem se tedy nechat naparování na jindy a raději se přesunul k další věci, která mě zajímala. "Ne, že bych neslyšel rád, jak je nesnášíš. Konec konců, je vzácné najít takhle zvláštně naladěnou stvůřičku, jako jsi ty. Jen mě zajímá, proč je tak nesnášíš?" Tohle mě opravdu zajímalo, většina bytostí se mnou tento názor totiž rozhodně nesdílela. "Hmm..." Zamumlal jsem jen na její poslední odpověď a znovu upřel pohled na ty šíleně chlupaté uši. Nechápal jsem, jak u ní někdo může jen tak postávat víc jak dvě minuty a odolat pokušení se jich dotknout. Nakonec jsem si pro jistotu založil ruce na prsou a téměř obřadně pronesl. "Můžeš se mi omluvit, za to, že jsi vůbec připustila myšlenku toho,že jsem anděl, hned jak budeš připravená. Klidně už s tím začni ,sem připravený si ji poslechnout a možna...jen moooožnaaaa přijmout."

"Na anděla bych si tě ani netipla, tvoje magie je temná, na to mám čich" řekla jsem a poklepala si na nos. Vlastně jsem je jenom tak zmínila, neměla jsem v plánu ho urazit. "A nejsem žádný štěně," odfrkla jsem si dotčeně. Už jsem dospělá, tak mi přece nebude říkat štěně. Když řekl, že je démon, celý se pyšně narovnal a zvedl hlavu, takže jsem mu vůbec neviděla do obličeje. Proč jsou všichni tak vysoký. Oslovení "stvůřička jsem radši ignorovala, jde vidět, že rád používá přezdívky. Proč je nesnáším? Těch důvodu bych pár našla. "S pár jsem se setkala, hlavně ti padlí jsou dost nepříjemní. Řekněme, že chtějí všechny našeho druhu zabít, tak kdo by měl rád někoho, kdo ho chce zabít, že." Nad tím, že bych se mu měla omluvit jsem protočila oči, prostě jsem vyjmenovávala všechno, nemusí si to hned brát tak osobně." Velice se omlouvám, že jsem se tě dotkla, rozhodně jsem nechtěla pochroumat tvé ego." Řekla jsem na oko jako, že mi to je hrozně moc líto, ale pak jsem se uchechtla. Pak jsem uslyšela jak se na konci té uličky někdo baví a tak jsem se nenápadně otočila. Byli tam nějaký dva chlápci, co šli směrem k nám. Nejspíš to budou jen nějaký lidé, to bude v pohodě. Ale po chvilce jsem ucítila magii, která byla stále silnější. A byla to bílá magie. Co když to jsou andělé? Nesmí mě tu vidět, ne takhle normálně ve městě mezi lidmi. Jako může ti být kdokoliv jiný, ale zjišťovat to nebudu. Přehodila jsem si kapuci přes hlavu, aby aspoň trochu skryla mé uši. "Musíme jít, ti za námi jsou možná andělé, nedokážu to rozpoznat přesně, ale riskovat to nebudu." Ještě jsem se otočila dozadu a pak se vydala dál od nich. Doufám, že Zareth půjde se mnou, nebo kamkoliv jinam, ale že nevyvolá žádný konflikt. Jestli se mn9u nepůjde, tak ho nebudu řešit a prostě zmizím, tak jak to dělám vždycky. Nejsem ten typ, co se začne s někým rvát, nebo něco takového, radši uteču. Ano, je to srabácký, ale stejně bych neměla moc šancí vyhrát, andělé mají silnější magii, než já.

"Tvoje schopnosti rozpoznávaní magie jsou...působivé a řekl bych i užitečné. Nejspíš díky tomu žiješ trochu nudný život." Poznamenal jsem i když jsem tomu sám nevěřil, chtěl jsem hlavně znát odpověď. "No jasně že nejsi štěně, neboj štěně. Jsi tak hrozivá, že tě musím brát vážně, jinak by ses mohla naježit a věřím, že by to přivedlo tenhle svět do záhuby." Zatvářil jsem se na ní takovým tím výrazem, jako bych utěšoval blázna a snažil se ho ujistit, že je lítací lokomotiva, přesně tak jak to tvrdí. Nějak jsem se už zapomněl zmínit o faktu, že na poměry mezi démony, nejspíš nebudu o tolik starší než ona. Ovšem její důvod jsem si se zájmem vyslechl se zájmem. "Jooo...taky s nima nemám žádné dobré zkušenosti. Kdysi jsem sice dost dobře znal jednoho padlého anděla, ale doufám ve všechno co můžu, že už mi znovu cestu nezkříží. Oni mají beztak takovou zvláštní schopnost, jednomu zkazit den." Samozřejmě jsem byl zvědaví na její podrobnější zkušenosti s touto rasou a popravdě jsem byl nadšený, že jsem potkal někoho, kdo má na ně stejný názor, jenže tohle nebylo dost bezpečné místo na podobný rozhovor. Nečekal jsem, že se mi opravdu omluví i když značně sarkasticky. Přesto jsem nasadil spokojený, samolibí výraz a poplácal jí rukou po hlavě. "Výborně, ještě se na tom sice dá zapracovat, ale jsem si jistý, že to brzy dopiluješ. Dal bych ti pamlsek, jenže zrovna dneska u sebe žádný nemám. Sááákra...to je náhodička." Úsměv mi z tváře zmizel hned, jak se ti dva objevili. Do hlavy se mi opět dostala Zyra která teď stála celá naježená vedle mě a potvrdila Miinu domněnku. "No vida...my o vlku a spodina za dveřmi." Zamumlal jsem směrem k Mie. Chtěl jsem je tu rozcupovat na malé kousíčky, ale tentokrát byla z nás dvou rozumnější Zyra, která mě upozornila, že jen o ulici dál je spousta lidí a je jen malá šance, že by to někdo přehlédl. Dost neochotně jsem jí musel dát za pravdu a rychlím krokem došel k Mie, která se už vzdalovala. Dostal jsem docela dobrý nápad, jak vyřešit naši situaci a Zyra se mnou dokonce i souhlasila. "Myslím, že vím kam jít, aby nás nechali na pokoji. Jen pojď za mnou. Oni půjdou nejspíš taky, takže se jich musíme zbavit. Šikovně setřást, řekl bych." Sykl jsem na Miu se spokojeným úsměvem na rtech a zahnul do ulice vpravo.

"Nudný život bych tomu tak úplně neříkala."prohodila jsem a vzpomněla si na pár útěků před anděli. Rozhodla jsem se jeho řeči o štěněti ignorovat a jen si zkřížila ruce na prsou, stejně by nepřestal. S jeho názorem na anděli jsem mohla jen souhlasit, asi to má podobně jako já, když je to démon. Andělé proti nám pořád něco mají. Když už jsem se mu omluvila, sice sarkasticky, ale stejně, tak jsem doufala, že už nebude dál provokovat, ale on si nedal říct a pár poznámek si stejně neodpustil. Jeho poznámky jsem už začala ignorovat, ale poplácání po hlavě? To už vážně přehnal. Otočila jsem se na něj a uraženě zavrčela. Stejně mi to bude k ničemu, ale neprojde mu to jen tak snadno. Když jsem si všimla andělů za námi, tak jsem se vzdálila od Zaretha, ale on byl za chvíli zase u mě. Asi mu taky došlo, že by nebylo nejlepší něco začínat tady, kde jsou jen kousek od nás lidi. Prohodil něco o tom, že ví, jak je setřást, tak jsem se rozhodla jít s ním. Dost zrychlil, takže jsem ho občas musela dobíhat, protože jsem ho nestíhala. Po chvíli kličkování uličkami jsem se trochu ztratila, řekla bych, že tady jsem ještě nebyla, ale tak snad ví, kam jít.

OOOOO MUUUJ BOŽE! Konečně jsem pochopil, kdy tohle slovní spojení použít, protože tohle byla ta nejroztomilejší věc jakou jsem kdy viděl. A čím víc byla naštvaná, tím to bylo vtipnější. Musel jsem se sám pro sebe zasmát. Ona si nejspíš opravdu myslí, že vypadá nebezpečně. Mezi tím co poklusávala za mnou, vedl jsem ji i naše pronásledovatele stále do zapadlejších částí města, až jsem se nakonec zastavil na polorozpadlých dlaždicích po nefunkční lampou. Dříve tu nejspíš byla továrna, ale teď...no řekněme, že nám dělala společnost jen pár krys. Obrátil jsem se na ni a rázně ji řekl. "Zalezeš dovnitř a nevylezeš, dokud to všechno nebude u konce." Pronesl jsem hlasem, který nepřipouštěl žádné námitky a postrčil ji směrem ke spleti tlustých trubek. Sotva jsem se otočil, objevili se nově příchozí a ano...byli to andělé. Jeden z nich promluvil podivně povědomým hlasem. "Ale, že ti trvalo, než jsi vylezl z tý svý díry."Po zádech mi přeběhl mráz a Zyra vedle mě se nejistě přikrčila a srst tvořená snad samotnou tmou, se vlnila ve zvedajícím se větru. "Pojď s námi dobrovolně a možná tvá smrt bude o něco méně bolestivá než kdybys..." Přerušil jsem ho uprostřed věty mávnutím ruky a přitiskl si ruku na srdce. "Dobrý večer pánové. Také je mi ctí." Napodobil jsem posměšnou úklonu a pokračoval "Teď, když máme z krku tyhle formality, opusťte prosím moje město." Znovu promluvil ten známí anděl, jehož jméno jsem už zapomněl. "Tvé město?" Zasmál se. "Ano moje! Copak jste neobdrželi můj dárek?" Andělé jakoby trochu znervozněli."To nevadí...mám pro vás další." mávl jsem rukou a věnoval jim hladový úsměv plný špičatých zubů. "Je to krásný kousek, který vás rozkouskuje. Kousek tady, kousek tamhle a kousek až úplně vzadu na zni, kde zbude jen mastný vlek." To poslední slovo jsem téměř vyštěkl a vrhl se s vytaženými drápy i Zyrou po bohu na ty tři amatéry.

Neměla jsem tušení, kudy jsme šli a kdybych se měla dostat zpátky, nejspíš bych ani nenašla cestu a to mám celkem dobrý orientační smysl, řekla bych. Nakonec jsme zastavily v dost rozpadlé části města, pod rozbitou lampou. Pak se na mě otočil a doslova mi rozkázal, abych se schovala a nevylezla, dokud to všechno neskončí. "Ale já se o..." ani jsem to nedořekla a už mě strkal pryč. Zalezla jsem teda za trubky, ale cestou jsem si ještě stihla zamrmlat "sebe dokážu postarat, pfff." Ale to už se tu objevili naši nezvaní hosti. Tak jsem se trochu přikrčila a nastražila uši, aby mi neuniklo ani jediné slovíčko. Jakmile promluvil první z nich, došlo mi, že už se se Zarethem znají. Měli takový ty kecy, že když půjde dobrovolně, tak to bude lepší a bla bla, úplně to znám, pořád to samé dokola. Mezi trubkami jsem je pozorovala, tedy především Zaretha, který se jím svým postojem a gestami úplně vysmíval a to ani nemluvím o tom, co jim říkal. Pak jim začal povídat něco o dárku a o tom, že teď pro ně něco taky má. Z jeho postoje jsem vyčetla, že už brzo to začne a jeho slova mě v tom jen utvrdila a když jsem se naklonila o kousek blíž a opřela se o trubky, ale ty se pode mnou rozpadly a rozkutálely se. Jedna se zastavila až o Zarethovu nohu a já čelila nechápavým pohledům všech co tu stály. Tohle je špatný. TOHLE JE HODNĚ ŠPATNÝ!! "Umm, vůbec si mě nevšímejte, já si někam zmizím a budeme dělat, že se to vůbec nestalo, ano?" Zeptala jsem se potichu, ale odpovědí mi bylo jen naštvané odfrknutí Zaretha. Pak se to všechno seběhlo hrozně rychle. Dva andělé zaútočili na Zaretha a jeden se rozeběhl přímo proti mně. Už už mě chtěl chytit, ale byla jsem rychlejší a on jen proletěl skrz mě. Neměla jsem proti nim šanci, Zareth by to měl zvládnout, ne? No to je jedno. Začala jsem se pomalu vzdalovat a doufala, že on se Zyrou si nějak poradí a mě si ti andělé už nebudou všímat.

Už už jsem myslel, že by jednou mohly věci vyjít tak, jak mají, když v tom jsem uslyšel to podivné šramocení a než jsem se nadál, do mé nohy narazila trubka. Netroufl jsem si vydat ani hlásku ani se tím směrem ohlédnout. Nakonec jsem zvedl ukazováček, na své ruce poseté drápy a téměř neslyšně pronesl. "Omluvíte mě prosím na okamžik pánové?" Neuvěřitelně pomalu jsem se otočil směrem k Mie stále s pozvednutým ukazováčkem. který jsem na ni nasměroval. Nadechl jsem se, abych k tomu něco řekl, ale nějak jsem nenacházel slov a proto se raději otočil proti mým nepřátelům. Zdálo se, že se vzpamatovali až teď a vyrazili mým směrem. Nechápavě jsem sledoval, jak jeden z andělů doslova proběhl skrz Miu. "Jakže prosím?" Pronesl jsem jejím směrem, zatímco se ke mne další blížil. Neváhal jsem už ani vteřiny a rozpumpoval temnou magii, abych svůj pohyb ještě zrychlil, když jsem mu vyběhl na proti se šílenou zuřivostí vepsanou ve tváři, jako památku na desetiletí v jejich žalářích. Další z andělů zamířil za Miou, musel jsem to tedy vyřídit rychle, aby se jí nic nestalo. Ačkoli její schopnost byla zajímavá, očividně byla také dost nešikovná a čím méně času bude mít na dělání chyb, tím lépe. Zyro, pomoz jí! Přikázal jsem jí v duchu, jejíž vlna nesouhlasu mě téměř srazila na kolena. Nakonec přeci jen poslechla a rozběhla se na pomoc Mie, kterou jsem teď neviděl. Podařilo se mi celkem rychle odzbrojit prvního, zřejmě méně zkušeného bojovníka. Sotva jsem se k němu dostal dost blízko využil jsem přívalu temné magie, vyzvedl ho do vzduchu a doslova ho roztrhl vejpůl. Krev se rozlétla do okolí a já ji donutil vznášet se kolem, jako by se zastavil čas. Co dnes večer asi dělají nějaké normální bytosti? Oči mi bíle žhnuly a já svoji pozornost obrátil na druhého. Zahodil jsem druhou polovinu těla jeho druha a obklopen štítem z jeho krve mu vykročil vstříc. Na povrch mi začalo prosakovat skrz kůži tetování, které mám ve své pravé podobě. Tohle tělo už totiž dlouho nevydrží podobný naval magie. V tu chvíli si anděl přede mnou klekl a na čele se mu rozzářila bílá runa. Začal něco plácat v latině, které jsem najednou rozuměl...vymítaní... Jeho tělo obalila mírná bílá záře a nedovolovala mi zaútočit na něj. "No to si děláš legraci...Snažíš se tu snad objednat pizzu?" Zasmál jsem se drsným hlasem.V tom jsem to ucítil. Má vlastní krev se ve mně začala téměř vařit a já měl pocit, že vyskočím z kůže. Tenhle anděl asi moc dobře věděl, co dělá. Nedokázal jsem zformovat, žádnou magii, která by se dostala skrz štít, jen jsem do něj bez rozmyslu bušil. "Drž hubu!"Zařval jsem než jsem se svezl na kolena a začal se dusit vlastní krví. Moje spojení s Zyrou se téměř přerušilo, poslední co jsem viděl bylo jejíma očima, jak se svíjí na zemi v bolestech stejně jako já.

Nějak se mi v tom shonu podařilo zaznamenat Zarethovu reakci nejspíš na moji schopnost. "Nebuď tak překvapený, ty máš snad taky nějakou schopnost, no ne?" Řekla jsem, zatímco jsem couvala dál od nich. Ani nevím, jestli mě slyšel, protože měl dost práce s... Rozpůlením anděla?! Tak tohle je moc. Už vím, proč jsem se do tohohle nikdy nepouštěla a radši vždy zmizela. Jako jo, jsou to andělé, ale i tak. Všimla jsem si i Zyry, která se vydala za tím andělem, který šel nejprve po mně. Zareth si vytvořil... Štít z krve? To bude asi jeho schopnost, nebo něco takového, zajímavý. Pak si jeden anděl kleknul a začal něco říkat v latině. Začala se kolem něj tvořit bílá záře a objevila se mu runa na čele. Něco jsem o tom četla, je to hodně mocná magie, nevím co přesně dělá, ale asi to nebude nic dobrýho. Po chvíli se Zareth začal dusit a svezl se na zem. Pak se svalila i Zyra. Ne, ne, ne! V tu chvíli se pohledy obou andělů přesunuly na mě. Z nohy toho, po kterém skočila Zyra tekla krev, takže je oslabený, ale ten druhý, silnější vypadal úplně v pohodě. Na mysli mi vyvstanula myšlenka, že bych utekla jako vždycky, ale přece je tu nemůžu jen tak nechat. Tak jo, mám plán, třeba se mi podaří i přežít. "Tak to tam budete jen tak stát, nebo co?!" zakřičela jsem na ně a pozvedla obočí. Koukli se na sebe a pak se oba rozběhli proti mně. Jenom jsem tak stála a až když byli těsně přede mnou, tak jsem se propadla do země. Doslova. A toho silnějšího jsem stáhla s sebou. Když jsem se zase dostala nahoru, sledovala jsem zmatený výraz druhého z nich. "Řekněme, že jsem tvýho kamaráda pohřbila do betonu. Za živa." řekla jsem a zavrčela na něj. Když už se teda vzpamatoval z toho, co právě viděl a rozběhl se ke mně, tak jsem se rozběhla proti němu. Skočila jsem po něm a zakousla se mu do ruky. Zařval bolestí, ale ještě stále vypadal, že zvládne bojovat. Cítila jsem, že moje schopnost je opět připravená, tak jsem mu podkopla nohy a hlavu mu zatlačila do země. Právě teď to vypadalo dost zajímavě, vypadal jako pštros co si schoval hlavu do písku. Ale tohle byl beton, anděl a nebylo to dobrovolný. Aspoň, že už nás nebudou otravovat.

Dostal jsem se do křeče, která mě úplně paralizvala. Nemohl jsem se ani nadechnout, ani hnout. Když to veškerá bolest zmizela stejně rychle jako se objevila. Viděl jsem sice úplně rozmazaně a údery svého srdce slyšel tepat ve spáncích, ale byl jsem...naživu. Dokonce i na zemi a to by se dalo při troše shovívavosti považovat za úspěch. Viděl jsem slabé odrazy jisker, jak jsem se snažil vyškrábat na nohy a kov se zaryl do dlažby. Rozhlédl jsem se kolem, abych si mohl prohlédnout co se vlastně přihodilo. Kousek dal se na zemi válely dvě poloviny vysušeného těla anděla. Tohle jsem si pamatoval, ještě teď jsem byl celý potřísněný jeho krví. Pohybem ruky jsem ji ze svého oblečení všechnu odstranil."Fuj...andělská krev je odporná." Zamumlal jsem si pro sebe a pohledem zabloudil dál, kde jsem rozpoznal Miu. Kousek vedle ní čuměla andělská prdel z betonu. "Něco mi uniklo?" Zeptal jsem se jednoduše. Sice jsem netušil jak to udělala, ale hlavni bylo, že je v pořádku. V hlavě se mi objevil obrazek hořící šišky. "Zyro! Ha! Ja věděl, že budeš v pohodě." Další šiška mi vytlačila z hlavy téměř všechny moje vlastní myšlenky. "Dobře promiň!" Zavrčel jsem na Zyru, která mi to s chutí oplatila než zmizela v záblesku fialového světla. "Pfff...citlivka." Obrátil jsem svoji pozornost k Mie. "Hmm...to by bylo..." přišel jsem k ní a poplácal ji zakrvácenou prackou na hlavě. "Ale příště nech dospělé, aby si to vyřešily mezi sebou samk jasné? Kdybych potřeboval pomoc dal bych...no nedal bych vědět, nepotřebuju ji." Zasmál jsem se. "Tak pojď štěně...nějak mi po tom vyhládlo. Schrastíme si nějakou sváču."

Když se teda konečně rozhodl, že se probere a posbíral se ze země, sledovala jsem jeho zmatený výraz, kde se snažil přijít na to, co se teď stalo. Jediným pohybem ruky ze sebe dostal všechnu andělskou krev a samozřejmě to nezapomněl okomentovat. Ta jeho schopnost je celkem užitečná. No nepovídej, ještě teď cítím chuť krve na jazyku, chtěla jsem říct, ale nakonec jsem to nechala takhle. Když si všiml anděla zaraženého v zemi, jen se zeptal jestli mu něco neuniklo. Ne, vůbec. "Zatímco ty ses tady válel na zemi, já jsem něco dělala víš. Zvládnu se o sebe postarat." řekla jsem a dala ruku v bok. Pak si začal povídat se Zyrou, která po chvíli zmizela a poslední co jsem viděla bylo fialové světlo. Umm, co? "Co to bylo?". Došel ke mně a ZASE mě poplácal rukou po hlavě. Tentokrát jsem se po něm už ohnala a odendala tu jeho pracku z mý hlavy. "Přestaň na mě šahat." Vyprskla jsem na něj a se sklopenýma ušima švihala ocasem ze strany na stranu. Pak mi začal dávat kázání o tom, že příště si to vyřeší sám a nepotřebuje mou pomoc. No dovol! "Tak abys věděl, já jsem dospělá a takový děkuju by neuškodilo. Doufám, že žádný příště nebude a jestli jo, tak se pěkně zdekuju a nechám tě tu." Zavrčela jsem na něj. To, že je vyšší neznamená, že se nade mě bude povyšovat. Už zase použil to oslovení "štěně", ale to jsem se rozhodla ignorovat, protože jídlo znělo jako dobrý nápad. Při slově "sváča" jsem hnedka napřímila uši, protože mám hlad jako vlk. No, doslova. Pak se vydal neznámo kam a já za ním a aby nebylo ticho, tak jsem se rozhodla trochu vyzvídat. "Ty jsi toho jednoho anděla znal?" To mě zajímalo nejvíc, protože jestli se už potkali, tak je divný, že oba žijou, ne?

Pobaveně jsem sledoval podrážděnou Miu, celou upatlanou od andělské krve, která se mi...možná...snažila vynadat nebo něco podobného. Naštěstí dobře vím, že jsem víceméně dokonalý a jedinečný exemplář svého druhu, takže se mě tím ani trochu nedotkla. "Slova nejsou meče." řekl jsem jí a koutky úst mi u toho pobaveně cukaly. Když mi odstrčila ruku, nedokázal jsem to udržet a snad poprvé od...vlastně ani nevím...se skutečně od srdce zasmál. Nikdy jsem neviděl nic roztomilejšího a vtipnějšího než naštvanou Miiiiu. S tou myšlenkou už jsem si sice pohrával delší dobu, ale když jsem jí teď viděl jak prská div jí z toho nevypadnou plíce a chlupy se jí ježily tak moc, že jsem se bál aby jí vůbec zůstaly na těle, bylo rozhodnuto. Já...Zareth...nemilosrdný vrah a ničitel...adoptuju tohle štěně. "Pokud Zyra chce nebo jí to přikážu, může se stáhnout do této dýky." Ukázal jsem jí zbraň a opět schoval tam, kam patří. Podíval jsem se na ni s otázkou v očích. "Když řeknu to tvé...eghr...děkuju...uděláš to s těma ušima ještě jednou?" Znovu se do mě pustila kvůli nějaké hlouposti, ale já místo abych ji poslouchal, raději jsem se věnoval té neskutečně legrační řeči jejího těla a v duchu vybíral vhodný pelíšek pro svého nového společníka. Snad to Zyra nějak pochopí. Nechal jsem své drápy zmizet a pohybem ruky odstranil i krev z těla Mii, lidé by z ní mohli jinak být nervozní. Sotva mě doběhla začala se vyptávat. Na chvíli jsem se odmlčel. "Měli jsme co do činění, ale zbytek ti vysvětlím až po svačině. Tedy pokud o to ještě budeš stát." Řekl jsem nenuceně, ale v očích se mi nebezpečně zalesklo. "Pověs mi, čím se vlastně živíš Miiiiooo?"

"Slova nejsou meče." Jo? Jen aby ještě něco uvidíš. Právě jsi začal válku. Když jsem odstrčila jeho ruku začal se smát. Jako vážně se začal smát. Nevýhoda toho, že jsem malá, ikdybych mu vyhrožovala s mečem u krku, stejně by se mi akorát vysmál, protože sám měří dva metry. Jak kdybych za to mohla. "Přestaň." řekla jsem jen a zamračila se na něj. Pak mi vysvětlil, co se stalo se Zyrou a já jen chápavě pokývala hlavou. Vypadalo to, že se chce na něco zeptat, tak jsem zvědavě vyčkávala na jeho otázku. A nejradši bych ho opět uškrtila. "Co s ušima myslíš? A poděkování by neuškodilo." odfrkla jsem si. Pohybuju s ušima pořád, nevím, co myslí, ale až mi to řekne, tak už to nikdy neudělám. Nebo se aspoň budu snažit. Už jen kvůli tomu, aby mě bral aspoň trochu seriózně. K tomu anděli mi moc neřekl, ale snad se potom dozvím víc. Pak se mě zeptal, čím se živím. "Vším, ale radši něco z lidských jídel. Radši něco ukradnu, než abych šla lovit." řekla jsem a pak jsem se zasekla nad oslovením. "A neříkej mi Miiiiiiooooo," snažila jsem se ho co nejvíc napodobit, "jsem Mia a to je rozdíl." Dala jsem uši dozadu, abycb svým slovům dodala důraz.

S potutelným úsměvem na tváři jsem pokračoval hlouběji do města, abychom se dostali k nějaké restauraci, nebo něčemu podobnému. Raději jsem ji neodpovídal, když se mě zeptala na uši, protože jima zastřihala přesně tak, jak jsem si představoval. To nejspíš dělá často, když je naštvaná nebo nesvá. Neřekl jsem tedy ani to slíbené "děkuju" a rozhodl se šetřit si ho na horší časy, pokud má takovou moc, jak všichni tvrdí. Spokojeně jsem si dál vykračoval městem, jako by mi celé patřilo, což jsem si rád říkala připomínal to i svým nepřátelům, protože jsem již delší dobu nenarazil na někoho skutečně nebezpečného. "Hmm...chápu a docela ti závidím, zajímalo by mě jaké to je cítit nějakou chuť. Nemůžeš se to pokusit popsat?" Zeptal jsem se zcela vážně. Vážný výraz mi zmizel z tváře stejně rychle jako se objevila a opět ho vystřídal samolibí, spokojený úsměv. Zastavil jsem se a prakticky si dřepnul těsně vedle ní, takže její uši mi teď mírně přesahovaly přes hlavu a já jí dobře viděl do očí. "Odpusť mi Miiiiooo" protáhl jsem to jméno výrazně a pohrál si s ním. Vlastně už jen tohle byla zábava. "snad pro ně najdeš ve svém srdci odpuštění po vydatné večeři ve městě. No a jestli ne...asi se s tím naučím žít." Zazubil jsem se na ni a prstem šťouchl do jejího ucha, které před ním ucuklo. Abych zakryl svůj smích a vyhnul se případným útokům, rychle jsem se opět zvedl a pokračoval v cestě. Téměř u restaurace jsme minuli nějaký leták, který upozorňoval na nejrůznější nemoci zvířat. "Jsi očkovaná? Nerad bych, abys mi umřela na nějakou nemoc, kterou ti hnusní lidi přenášejí, zvlášť teď, když jsem si tě adoptoval...to bych nesnesl." Zeptal jsem se a sledoval sebemenší detail, který by mi prozradil, jestli se jen nechce doktorovi vyhnout.

Snažila jsem se ho stíhat, když jsme pokračovali do útrob města, ale občas jsem si musela popoběhnout, protože Zareth má dlouhé kroky. Na otázku ohledně uší mi už neodpověděl, což mě naštvalo, ale rozhodla jsem se to ignorovat. Pak se mě zeptal na velice zajímavou otázku, na kterou úplně nevím, jestli zvládnu odpovědět. "Je to zajímavá otázka, když si to tak vezmu, nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlela." řekla jsem zamyšleně, "Každé jídlo má svojí, originální chuť, záleží jen na chuti osoby, jestli ti to chutná nebo ne, každému chutná něco jiného. Může to být něco sladkého, hořkého, kyselého, slaného, nebo směsice vícero příchutí a to je na tom to úžasné." Když jsem domluvila, tak si dřepnul vedle mě a já konečně byla o trochu vyšší. Sarkasmus v jeho hlase mě neskutečně štval, ale to on moc dobře věděl. Pak mě šťouchnul do ucha a šel napřed, jen jsem potichu zavrčela a šla za ním, když pořád mluví o té večeři, tak začínám mít vážně hlad. Už jsme se blížili k restauraci a on se mě normálně zeptal, jestli jsem očkovaná! A ještě mi prostě oznámil, že si mě adoptoval. No to teda ne. Sklopila jsem uši k hlavě a začala na něj vrčet: "Tak hele! Mě nikdo očkovat nebude a nemysli si, že když si jen tak řekneš, tak si mě můžeš adoptovat. Za prvý, nikdy bych se nenechala adoptovat nikým jako jsi ty a za druhý, když už, tak k tomu chci aspoň nějaký formulář, který ti stejně nepodepíšu!" Skoro jsem na něj křičela a uraženě si založila ruce na prsou a odvrátila hlavu, jako, že se s ním nebavím. Nebude si ze mě dělat pořád srandu. "Pojďme radši na to jídlo a mlč." řekla jsem a vydala se směrem k té restauraci.

Sledoval jsem, jak se na chvíli zamyslela, ale do obličeje jí neviděl, protože je tak šíleně malinkatá! Chvilku se zdálo, že neví, jak na moji otázku odpovědět a já v sobě rychle udusil pocit zklamání. Což je docela zajímavé, protože jsem do teď nevěděl, že něco takového mám. Nakonec z ní přeci jen vypadla docela zajímavá věc, jenže jsem nevěděl, co tím myslí. "Znamená to, že všechno nechutná jen jako krev, víno, nebo vafle? jsou i jiné věci?" Znovu jsem si to marně pokusil představit. Nicméně jsem se tím dlouho nemohl zabývat, protože se na mě opět legračně utrhla. "Formulář? To snad nemyslíš vážně. Copak chceš umřít na..." snažil jsem se vzpomenout si na nějakou nemoc, která se běžně vyskytuje, jenže jsem se o to nikdy nezajímal, tudíž je neznám. "RÝMU!" Téměř vítězoslavně jsem to vykřikl. Ano, tahle nemoc zní nebezpečně a každou chvíli se o ní baví nějaká večeře, co pobíhá po městě. "Zatím se rozmysli, jak chceš, ale jak seženu ten dokument, vezmu tě k němu." Během chvilky jsme se ocitli u restaurace a já tomu legračnímu a uraženému tvoru podržel dveře. "Doufám, že se umíš chovat mezi lidmi, jestli ne...vítej do klubu." Zašeptal jsem směrem k ní. Celá místnost byla plná lidí v maskách. Někdo byl převlečený za kostlivce, někdo vlkodlaka a servírka byla celá od falešné krve, přičemž na čele měla napsáno "zombie".